Aikidó se žije

Za dobu devíti let, po kterou cvičím aikidó, jsem mnohokrát zaslechl otázku: Co je to aikidó? A také jsem vyslechl mnoho odpovědí. Též já jsem si sobě mnohokrát položil tu otázku a pokusil se na ni odpovědět. Myslím, že se již aikidó věnuji dost dlouho a že bych měl být schopen nějakou rozumnou odpověď zformulovat. Odpověď vycházející nikoli z jakési objektivní pravdy, ale odpověď vlastní, vycházející z osobního přesvědčení, ideálů a zkušeností a mé víry v aikidó. Nuže zde je, podepřená myšlenkami mnohých zkušených lidí. Sestavil jsem ji jako leporelo citátů a vlastních úvah. Citáty jsem vybral z knihy Roberta Fulghuma “Slova, která jsem si přál napsat sám” (dále v odkazech jen RFS).

Podívejte se na to takhle… Kdyby bylo vše jasné, tak by vám všechno přišlo úplně marné. Nuda by zaplavila svět bez stínů jakýmsi necitelným životem tvořeným nekvašenými lidskými dušemi. Jenže míra neklidu je dar od Boha. Naděje, která – z vašeho pohledu – září na temný práh, nevychází ze světa nadměrné jistoty.

Marcel Proust: Proti Sainte-Beuvovi (RFS, str. 34)

Vysvětlit, co je aikidó, není snadné. Tedy alespoň pro mne ne. Aikidó není ryze technická záležitost, aby ji bylo možné objasnit jasnými definicemi. Technickou stránku aikidó lze popsat relativně dobře. Lze popsat pohyby těla a vysvětlit jejich mechaniku. Lze také postihnout strategii boje. Avšak souvislosti mezi jednotlivými popsanými prvky již písemně postihnout nelze. Bylo by jich příliš mnoho na to, aby se daly přečíst a zapamatovat. Zvládnutí by též bránily rozpory mezi jednotlivými souvislostmi, které by se musely překlenovat dalšími a dalšími souvislostmi. Pohybu těla se člověk nemůže naučit pouhým čtením, ale jen opakovaným pohybováním. Mnohým začátečníkům připadá nudné “donekonečna” opakovat triviální úkony jako obraty na místě a chůzi po žíněnce. Chtěli by hned trénovat náročné symfonie, ale jejich tělo není připraveno. Mohou tak postupovat – časem však zjistí, že se nakonec stejně k základům vrátí. Anebo nevrátí a budou o poutích předvádět neohrabaného medvěda. Aikidó se začínáme učit s vírou, že ho jednou budeme umět. Později doufáme, že z něj pochopíme to, co zatím nechápeme. Mnohem později budeme mít jiné otázky a jiné pohnutky.

…mějte trpělivost se vším, co ve vašem srdci ještě není vyřešené. Zkuste si zamilovat otázky samy o sobě, oblíbit si zamčené pokoje a knihy v cizích jazycích. Odpovědi nehledejte. Dnes vám je nikdo nedá, protože jste si je neprožili. Jde o to, všechno si prožít. Dnes si hlavně musíte prožít otázku. Potom snad jednoho vzdáleného dne postupně zjistíte – a možná si to ani nebudete uvědomovat –, že prožíváte odpověď.

Rainer Maria Rilke: Dopisy mladému básníkovi (RFS, str. 35)

Vše, co se v aikidó učíme, začíná pohybem. Zpočátku pohybem mechanickým, kterému se učíme v dódžó se svými partnery. Jsme soustředěni na své tělo, abychom se učili chodit jako batole. Zvykneme si na modelové, výukové situace – učebnicový útok, učebnicová obrana. A začne nám vrtat hlavou efektivnost technik, začneme mít hlavu zmatenou z toho, že někdy se něco provádí tak, jindy úplně jinak. K tomu se postupně přidávají zmatky méně materiální povahy, jako například pojmy aktivní obrana, síla dechu, relaxované tělo a další.

Že si protiřečím?

Budiž… pak si tedy protiřečím;

Jsem velký… vejde se toho do mě moc.

Walt Whitman: Píseň o sobě (RFS, str. 98)

Aikidó je trochu podobné básni. Báseň obsahuje dílem něco, co lze vyjádřit slovy přímo, a dílem slovy nesdělitelný pocit, o jehož vyjádření se autor pokusil. Je to část básníkova nitra, do něhož nikdo nedokáže nahlédnout, ale může se domnívat, že něco takového také prožívá. Jestli je však jeho štěstí nebo zármutek stejný jako druhého, to nikdy vědět nebude. Technika a strategie boje je sdělitelná část aikidó, to ostatní každý aikidista prožívá jinak. Není jedno univerzální aikidó – každý aikidista má svůj projev, byť by se snažil přiblížit ostatním ze všech sil.

Je těžké

vytáhnout z básní nějaké zprávy,

přesto však lidé každodenně bídně umírají

z nedostatku toho,

co by v básních našli.

William Carlos Williams: Asfodel, zelenavá květina (RFS, str. 121)

Následující uvedení pojmu nekonečná hra velmi výstižně popisuje jeden z naprosto základních rysů aikidó, kterým je časová neomezenost. Aikidó probíhá v čase, mění se spolu s ním, ale není jím nijak uzavřeno. I když by se to mohlo zdát, aikidó nemá ani žádné časové mezníky – to jen my prahneme po představě schodiště na vrchol věže, kde každý schod má na sobě vyryt diplom s věnováním za jeho dosažení.

Existují přinejmenším dva druhy her; jeden bychom mohli nazvat hra “konečná”, druhý “nekonečná”.

Konečné hry hrajeme, abychom vyhráli, zatímco smyslem her nekonečných je hrát si pořád dál.

Koneční hráči hrají v jakýchsi mantinelech, hráči “nekoneční” si hrají s těmito mantinely a posunují je.

Překvapení obvykle znamená, že konečná hra končí, ale v případě nekonečné hry je naopak dalším důvodem, aby tato pokračovala.

Být připraven na překvapení vyžaduje přípravu; být připraven na překvapení znamená něco umět a vědět.

Konečná hra o život je věc velice vážná; nekonečná hra života je radostná.

Radost a smích provázející nekonečné hry vyplývají z pochopení, že začínáme cosi neukončitelného.

Sám si hrát nemůže nikdo. Nikdo nemůže být člověkem sám o sobě.

Naše společenská existence je… nevyhnutelně velmi těkavá.

…nejsme balvany, přes něž teče řeka světa; jsme přímo ta řeka.

Vlastní proměna je naprostým předpokladem osobní kontinuity.

Pokračovat může jen to, co je schopno proměny; právě to je zásada, podle níž žijí nekoneční hráči.

James P. Carse: Hry konečné a nekonečné (RFS, str. 124–125)

Staří mistři, žáky ósenseie počínaje, zdůrazňují, že pochopit aikidó znamená desítky let tvrdého tréninku. Také však vyzdvihují, že aikidó mohou na tatami cvičit až do velmi vysokého věku, prakticky dokud budou schopni pohybu. A dodávají, že díky celoživotnímu cvičení si udrželi pružné tělo i ducha – nezbytné předpoklady pro plný život. To jim však nedalo aikidó, ale jejich přístup k životu. Snaha růst je základním předpokladem každého učení.

Jestliže budete pořád dělat to, co vždycky – vždycky dostanete jen to, co jste už měli.

Neznámý autor (RFS, str. 100)

Aikidó je přirozeně úzce spjato s východní filozofií, jedním z pramenů je zenový buddhizmus. “Vyprázdni svůj šálek” je známá rada, která nabádá k přístupu s otevřenou myslí, nezatíženou tmavými brýlemi zkušeností. Naše minulost, kterou uchováváme v paměti, nám pomáhá řešit podobné i nové situace. Naše budoucnost, kterou si plánujeme a sníme, nám dodává sílu jít vpřed. Nikdy by nás však vědomí naší minulosti a přání naší budoucnosti nemělo ovládat natolik, abychom nebyli schopni být šťastni teď. Právě nyní, kdy čtete tyto řádky, by vás nemělo trápit, že vám někdy někdo ublížil, ani děsit, že zítra něco nezvládnete. Minulost byla, budoucnost bude – vy žijete teď, tak si to užijte. S mým článkem, s partnerem na tatami, s úsměvem v mysli. To je také aikidó.

Pokud věčností nerozumíme nekonečné trvání, ale spíš bezčasí či nadčasovost, pak věčně žije ten, kdo žije přítomným okamžikem.

Ludwig Wittgenstein: Tractatus Logico-Philosophicus (RFS, str. 113)

Mnoho lidí strádá tím, že svět není takový, jaký by si ho přáli mít. A při tom jim kvůli tomu uniká nespočitatelná spousta titěrností, ze kterých každá nabízí celé náruče klíčků ke štěstí. Stačí jen sáhnout…, a my je odmítáme vidět. Zbytečně se trápíme zbytečnými otázkami: Proč cvičíme to a ne ono? Je lepší karatista, nebo aikidista? Jak se ubránit útoku slzným plynem? Proč náš učitel nemá jinou výukovou metodu? Kdy budu dobrý aikidista?

Úryvek z písničky, který následuje, podává dobrou radu zamilovanému chlapci. Zpívat ji však láskou stiženému, nebude o nic platnější, než házení hrachu na zeď. Aikidista by ale měl mít oči otevřené, aby uměl rozlišit věci důležité od nedůležitých.

Když máš depresi a v hlavě zmatek
a nepamatuješ si, s kým si povídáš,
nedokážeš se na nic soustředit,
protože holku máš tak daleko,
jen pohled na tu růži v rukavici
a na orla, jak si létá spolu s holubicí.
A když nemůžeš být s tou, co miluješ,
miluj tu, s níž jsi teď,
miluj tu, s níž jsi teď.

Stephen Stills: Miluj tu, s níž jsi teď (RFS, str. 142)

Aikidó má svůj rytmus. Nemá smysl cokoli uspěchávat, veškeré snahy o prosazení své vůle nás naopak od harmonie vzdalují. Aikidó je harmonií svou podstatou; tak pravil ósensei.

Chvilky

ticha

jsou

součástí

hudby.

Neznámý autor (RFS, str. 200)

Aikidó je též váš učitel a víra v to, co umí a učí. Učitel není bůh, ale je vždy o kousek dál než vy a chce vám pomoci kráčet, protože už trošku víc ví jak. Vztah učitel–žák by měl být vyjádřen vztahem odpovědnost–pokora. Není-li tomu tak, oba tratí.

Nezáleží na kritikovi, na člověku, který ukazuje, jak nějaký silný jedinec klopýtl či že se vykonavač dobrých skutků mohl snažit ještě víc. Naši úctu si zaslouží hlavně člověk, jenž vstoupil do arény, člověk, jehož obličej je umazaný od prachu, potu a krve, člověk, který udatně bojuje a přitom znovu a znovu chybuje a selhává, který zná nadšení a mimořádné odhodlání a angažuje se ve správné věci, který v lepším případě uspěje a v horším sice ztroskotá, ale ztroskotá za vynaložení velké odvahy, protože takový člověk se nikdy nezařadí k lidem chladným a vystrašeným, kteří nikdy nepoznají ani vítězství ani porážku.

Theodore Roosevelt, z projevu v Sorboně r. 1910 (RFS, str. 84)

Učitel je vždy hoden vděčnosti. Co je schopen pochopit člověk namyšlený? Učitel je ten, kdo vystoupil z řady anonymních aikidistů, aby odhalil svůj um a tím i své vady. Aby převzal odpovědnost a čelil trvalé konfrontaci.

Riskoval jste život, ale co jiného jste dal v sázku? Riskoval jste někdy nesouhlas? Dal jste v sázku své sociální jistoty? Svoji víru? Na riskování pouhého života nevidím nic odvážného. No tak o něj přijdete, a co? Odeberete se do svého nebe a máte navěky vystaráno. Nebo ne? Přijdete si na svou odměnu a nějaké pozemské následky vás pak už nemusí zajímat. Opravdová odvaha znamená dát v sázku něco, co jste až doposud považoval za zcela nezbytné k životu. Skutečná odvaha je riskovat něco, co vás přinutí od základu změnit váš dosavadní způsob myšlení a snažit se pak s  nastálými změnami a jejich dalekosáhlými následky vyrovnat. Opravdová odvaha se pozná, až když dá někdo v sázku svůj zaběhnutý životní styl.

Tom Robbins: Další dálniční atrakce (RFS, str. 82)

Začínáte se učit aikidó jako prostí začátečníci. Časem o kousek pokročíte a jste pokročilými. A jak tak koukáte pokročilým zrakem, připadáte si v nově poznané kvalitě opět jako začátečníci. Avšak dále se učíte, opět pokročíte a vše se opakuje. Láká vás být pokročilými, ale opakovaná začátečnická období vás vracejí na zem. Ale ve srovnání s novými začínajícími už přeci jen něco znáte a umíte. A naučili jste se to vy sami. Učitel vás vedl, pokročilejší kolegové vám pomáhali, vrstevníci vám svým společným zájmem a úsilím cvičit umožnili. Nastává čas uvědomění.

Řeči jsou prázdné, pokud neprošly bojištěm zkušenosti, pokud nebyly pokřtěny ohněm. Pramálo si vážím lidí, kteří možná sice krásně píší, ale žijí ničemně, či těch, kteří se od světa odtahují, a při tom každému radí, jak ve světě žít. A nevážím si kněží, kteří odmítají reálný tělesný život a chtějí si udržet kontrolu nad choutkami i aktivitami těch, kteří žijí plným životem. Jestliže se do hry nezapojíte, nemůžete stanovovat pravidla, protože ji dost neznáte. Jestliže se straníte upocené stránky světa, nemůžete mít na starosti rozdávání deodorantů. A jestliže nemůžete přijít na to, jak v lidských záležitostech napomoci pokroku, pak vězte, že afektovaný cynizmus, jakého se dopouštějí nezapojení a opodál stojící kritikové, je něco jako mor – být takovým rejpalem neznamená zachovávat život, ale naopak šířit smrt.

Že jsou to silná slova? Jsou, mám je v sobě hodně hluboko.

Vždycky zatínám pěsti, když někoho slyším říkat, že ani nepůjde volit, protože je to stejně jedno. Na nárazníku jednoho starého buicku jsem jednou viděl nálepku: “Kdyby volby opravdu něco změnily, byly by ilegální.” Měl jsem velkou chuť do něj ze zadu nabourat.

Ten řidič se na dějiny dívá velice povrchně, nechápe, že nikdo nemá právo se vozit autobusem, pokud nepřispěl na náklady té jízdy. Takový člověk nerespektuje skutečnost, že nejprve někdo musel financovat postavení dopravního prostředku této civilizace. Takový člověk světu hodně dluží. My všichni hodně dlužíme. Naším morálním závazkem je zúčastnit se práce společnosti. Jestliže z hrnce ujídáte, musíte do něj něco dávat. Dokonce i ten, kdo nemá peníze, může aspoň zpívat, aby řidič toho autobusu neusínal a neztrácel naději.

V pekle prý budou nejžhavější místa vyhrazena těm, kteří jsou v okamžicích nějaké morální krize neutrální. A já tvrdím, že morální krize je vlastně neustále. Vědět, rozumět a být nestačí. Je třeba konat. Získat svět a nic mu nevrátit, znamená ztratit duši.

Robert Fulghum (RFS, str. 75-76)

Pokročilost s sebou přináší pokušení. Pokušení podlehnout vlastní výjimečnosti. Že jste začali cvičit aikidó, abyste byli výjimeční? Abyste se mohli účastnit něčeho, co se označuje “vítězné umění”? To je v pořádku, to je vývoj. Aikidó je opravdu vítězné. Každý útočník ze střetu s ním vychází poražen. A aikidista? Kdo je to aikidista?

Člověk není jedinečný, ani není v centru dění a vůbec už není nutné, aby tu byl na věky. Ale je produktem až neuvěřitelně prapodivných okolností. A pokud se člověk v dnešní tísni natahuje po mystice a hledá v ní záchranu, tak by se podle mého názoru měl hlavně zaměřit na své geny. Protože jsou neskutečné, obdařené až neuvěřitelným štěstím. Utvářely je síly, jež nikdy nedokážeme pochopit. Ale i tak si všichni v hieroglyfech provázejících příchod člověka musíme přečíst toto: Změna je elixírem lidské existence a typickým rysem lidstva je čelit překážkám. Jsme zvířata do nepohody, nejhodnější děti každé katastrofy. Z evolučního hlediska je člověk nejschopnější života, když nastanou ty nejhorší časy.

Robert Ardrey: “Kainovy děti” – z knihy Africká Genesis (RFS, str 39)

Už po nějaký čas si říkám, že vlastně všechno je možné. Dříve to takové nebylo – doma i ve škole mi stále opakovali, co smím a co ne, co mohu a co je zbytečná námaha. V prvních mých začátečnických letech na tatami jsem také byl stále upozorňován na to, co lze, co jest aikidó, a co nelze, co není aikidó.

Opravdu nemusíš nic být.

A nemusíš nic dělat.

Opravdu nemusíš nic mít.

A nemusíš nic vědět.

Opravdu se nemusíš ničím stát.

Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,

A že když prší, tak je hlína mokrá…

(Podstatu tohoto výroku mi do angličtiny přeložili z japonského svitku visícího v předsálí zenbuddhistického kláštera v Kjótu: Každý může jednat podle vlastního uvážení, ale musí si nést následky. Já to trochu předělal, něco jsem přidal a v umění i životě jsem se tím řídil, jako by to byly myšlenky moje.)

Robert Fulghum (RFS, str. 70)

Dnes se kloním k názoru, že všechny techniky jsou to správné aikidó, pokud při jejich stavbě bylo použito správných kamenů. Kterých? Říká vám něco láska?

Nemám na mysli přímo lásku mezi mužem a ženou, ale lásku veškerou možnou. Ósensei hovořil též o lásce k útočníkovi, který se vás chystá napadnout, nebo který vám již ublížil. Dobře může člověk provádět a rozvíjet jen to, k čemu má kladný vztah. Ósensei tvrdil, že láska je princip vesmíru, a kdo jde v souladu s tímto principem, může čerpat nekonečnou vesmírnou sílu. Posuďte sami, kolik lásky je obsaženo v následujícím, jinak banálním příběhu:

Vynořil se jako Venuše z horkých vln oceánu s kapsami plnými rána a s vědry v rukou.

Vystoupil z šedé boudy, tabák a dech se mu na sevřených rtech pojily v píseň, sebral dech a šel házet pšenici sviním.

A v hlavě mu zněla melodie a rojily se myšlenky, představy hlíny,

a když vedro, vítr a pot, stříbrné sny a vidiny zelené země pokrucovaly číše jeho mysli, překročil drátěný plůtek tam,

kde jižní utažská step ohýbá vzduch do rohů nebe, vstoupil

do ohrady nakrmit prasata. A jeho vepři ho obklopili.

David Lee: Prasečí chvalozpěvy (RFS, str. 69)

Aikidó se nelze naučit. Aikidó není cíl, prostředek, ani návod. Aikidó se žije. Žijme tedy a neptejme se proč. Nakonec snad něco přece pochopíme. Jako pochopili autoři uvedených myšlenek. Že to nebyli žádní praví aikidisté? Co my víme, třeba měli k aikidó blíže než my upocení z tatami.

Napsal Daniel Chvála, 1. dan Aikikai