Co je co?

Rozdíl mezi IAF, Aikikai Foundation a Honbu dódžó

K objasnění vztahu mezi IAF a Aikikai Foundation je nutné poskytnout alespoň hrubé informace o rané historii aikidó.

Začátky: Uešibovo dódžó

V roce 1931 otevřel Morihei Uešiba v tokijském okrsku Šindžuku dódžó, které bylo věnované studiu bojového umění zvaného aikibudó. Dódžó bylo známé jako Kobukan a stalo se slavným jako místo pro vážné studium toho, co bylo tenkrát považováno za revoluční bojové umění. Kobukan bylo také nazýváno Uešibovo dódžó (Ueshiba Dojo), protože ono bojové umění vytvořil Morehei Uešiba. Zakladatel byl ovlivněn cvičením různých bojových umění, jako například Daitorjú džúdžicu a svou vírou v náboženství Omoto, ale jeho umění bylo v základech nové. Postupem času se následníci zakladatele v umění zdokonalili a také je sami rozvíjeli. Začali zakládat svá vlastní dódžó, a tak se stalo Uešibovo dódžó jádrem, nebo-li honbu, volné sítě dódžó spojených na základě osobních vztahů mezi Moriheiem Uešibou a jeho žáky. Ačkoli ještě neexistovala žádná organizace, pojem Aikikai se začal postupně používat pro dódžó spojená s Uešibovým dódžó. Morihei Uešiba přijal systém stupňů dan, který používal Džigoró Kanó pro džúdó, a ten se stal jednou z cest spojení mezi žákem a učitelem. Někteří z Uešibových žáků byli posláni do Mandžuska jako součást japonské expanze do Asie a vyučovali tam aikibudó jako součást univerzitního studijního plánu. Například šihan Okumura Šigenobu začal studovat aikibudó v roce 1938, kdy byl vysokoškolským studentem ve státě založeném v Mandžusku japonským vojenským velením. Jeho učitelem byl Kendži Tomiki, jeden z prvních studentů Moriheie Uešiby.

Válečná léta

V průběhu let bezprostředně předcházejících druhou světovou válku a samozřejmě v průběhu války samotné byla organizace bojových umění pod kontrolou japonské vojenské vlády. Morihei Uešiba odešel na odpočinek do Iwamy v prefektuře Ibaragi, kde se věnoval farmaření a také klidnému provozování bojových umění a náboženství Omoto. Chrám Aiki, věnovaný náboženství Omoto, byl v Iwamě postaven v roce 1943. Mezitím pokračovalo Kobukan/Uešibovo dódžó v Tokiu pod vedením Kiššómaru Uešiby, syna zakladatele a současného dóšu (zemřel v r. 1999, pozn. red.). Mnozí z druhé generace studentů, například Sadateru Arikawa, Hiroši Tada a později Seigo Jamaguči, se připojili krátce po skončení války, ale starší studenti, jako například Rindžiró Širata, byl členy Kobukanu od třicátých let.

Po porážce Japonska bylo provozování bojových umění zakázáno americkými okupačními vojsky, ale vedle tohoto faktu příčinou přerušení cvičení v Kobukan byla i velmi těžká ekonomická situace a velké problémy v Iwamě. V té době bylo pravým centrem aikidó dódžó v Iwamě a vedení se přesunulo do Šindžuku až v roce 1956. Kiššómaru Uešiba pracoval na plný úvazek do roku 1955, a tak dódžó ve Wakamacu bylo dočasným domovem pro místní rodiny, které ztratily své domovy při bombardování Tokia. Přesto Morihei Uešiba přitahoval zájemce, a ti pokračovali ve cvičení umění, které se později stalo známým jako aikidó. Morihiro Saito se připojil v Iwamě v roce 1946. Hiroši Isojama se připojil nedlouho potom, i když byl ještě středoškolák. Další starší studenti, jako šihan Okumura, se vrátili do Uešibova dódžó po svém propuštění z vojenské služby. Organizace byla stále velmi volná, ale na Uešibovo dódžó v Šindžuku se hledělo jako na místo zrození umění a na dódžó v Iwamě, de facto Honbu dódžó, jako na centrálu volné asociace více či méně autonomních dódžó spřízněných s Aikikai.

Hlavní změny

Pravidelné cvičení nezačalo znova v Šindžuku až do roku 1949. V průběhu dalších deseti let se zlepšila obtížná ekonomická situace způsobená válkou a také se změnil charakter organizace aikidó. V několika ohledech byly změny revoluční a je možné prohlásit, že poznamenaly vývoj tohoto umění.

Za prvé, umění přestalo být “tajným” a mohl je cvičit každý. Zájemce již nepotřeboval doporučení od nějaké významné osoby. Pravda je, že okolo roku 1956 trávili pravidelní studenti mnoho času navštěvováním takových míst, jako byly zahraniční ambasády, a předváděli tam ukázky aikidó, aby získali nové studenty.

Za druhé, cvičení aikidó dostalo mezinárodní rozměr. Sám Morihei Uešiba jel do zahraničí pouze jednou na Havaj, ale jeho syn Kiššómaru jezdil do zahraničí pravidelně. Někteří studenti zakladatele a současného dóšu (viz předchozí pozn.) se přestěhovali do zahraničí, kde pak začali zakládat první organizace. Obecně řečeno tyto organizace také používaly název Aikikai a přejaly také volnou strukturu, která byla používána v Japonsku. Na počátku šedesátých let se Nobujoši Tamura, Hiroši Tada, Kacuaki Asai a Kazuo Čiba přestěhovali do Evropy. Jošimicu Jamada a Micunari Kanai se usídlili v USA a Seiiči Sugano v Austrálii.

Oficiální struktura

Další velkou změnou bylo položení oficiálních základů aikidó. Zaidan hodžin Aikikai (Aikikai Foundation) byla založena v roce 1948 a zaregistrována v prefektuře Ibaragi, v níž se nacházelo Iwamské dódžó. (Kobukan měl svůj oficiální protějšek v Kobukai, nadaci založené roku 1940 studentem Moriheie Uešiby admirálem Isamu Takešitou.) V roce 1948 bylo nutné, aby byla bojová umění oddělena od japonské válečné minulosti, a tak bylo pochopitelné, že znovuvytvořená organizace byla oficiálně založena jako nová. Jako oficiální subjekt měla Aikikai Foundation své stanovy, výbor vedoucích a poradců, a dódžó v Iwamě se stalo Honbu (ústředí, hlavní stan) organizace. Jak již bylo zmíněno, ústředí se poté přesunulo do Tokia a dódžó v Iwamě se stalo pobočkou. Navíc danové stupně udělené Moriheiem Uešibou a jeho žáky byly zpracovány do systému zkoušek technických stupňů s platností stupňů udílených Aikikai Foundation. Tato změna byla v jistém smyslu problematická, poněvadž až doposud záviselo udělení danového stupně čistě na učitelově osobním soudu o žákových schopnostech. Některé stupně starších žáků, udělené zakladatelem ústně, nebyly Aikikai Foundation nikdy uznány.

Honbu dódžó, Aikikai a IAF

Budova, která se nachází na adrese 17-18 Wakamatsu-cho, Shinjuku, Tokyo, je současným centrem dění v aikidó, které lze rozdělit na tři oddělené části :

Aikikai Honbu, jinak řečeno ústředí oficiální organizace známé jako Aikikai Foundation, s představenstvem a registrem danových stupňů. V ostatních částech Japonska se organizace nazývají šibu (pobočky). Například Aikikai Hirošima Kenšibu je součástí Aikikai Foundation a je registrována v Tokiu. Prezidentem Aikikai Honbu je dóšu Kiššómaru Uešiba a předsedou je Moriteru Uešiba (po smrti Kiššómarua se novým dóšuem stal Moriteru Uešiba, pozn. red.).

Honbu dódžó je místo, kde se cvičí aikidó na základě principů položených Moriheiem Uešibou. Honbu dódžó je ústřední dódžó sítě organizací Aikikai, jak pro japonské, tak i pro zahraniční, které byly založeny žáky zakladatele nebo jeho syna a které také udržovaly osobní vztahy se zakladatelem a jeho rodinou. Generálním ředitelem Honbu dódžó je Moriteru Uešiba, vnuk zakladatele.

Ústředí International Aikido Federation (IAF). Mezinárodní federace aikidó, byla založena na popud organizací aikidó v Evropě. Aikikai Honbu souhlasilo s vytvořením IAF a 1. Kongres IAF byl uspořádán v Tokiu v roce 1976. Většina již existujících zahraničních organizací, s Aikikai spojených sesterskými pouty, byla přijata za členy IAF (na základě systému jedna organizace pro jednu zemi). V zájmu sjednocení byly zámořské organizace Aikikai požádány o přejmenování na XXXXXX Aikido Federation. Krátce před tím byla vytvořena také The All-Japan Aikido Federation, a tato federace se stala členem IAF za Japonsko. Protože ani Honbu dódžó ani Aikikai Foundation nejsou federacemi, nejsou ani členy IAF.

Členství v GAISF

Založením IAF v Japonsku však vznikl delikátní problém. Tato organizace byla vytvořena na základě japonského práva, které však nepočítalo s  existencí mezinárodních organizací, a to ani v případě jejich založení v Japonsku. Další problém byl v tom, že ani Aikikai Foundation ani IAF neměly žádný formální status mimo Japonsko. Po dlouhých diskusích bylo rozhodnuto požádat o členství v GAISF (General Association of International Sports Federations), která je jedinou organizací sdružující všechny mezinárodní federace pro olympijské i neolympijské sporty v jeden velký celek. GAISF je uznávaná Mezinárodním olympijským výborem a prakticky všechny sportovní organizace světa jsou jejími členy. Poněvadž Aikikai Foundation není mezinárodní federací a nemohla se stát členem GAISF, stala se jím za aikidó v roce 1984 IAF. Obě organizace, Honbu i IAF, si však velmi dobře uvědomují, že členství aikidó v mezinárodní sportovní federaci je nezvyklé, zvláště vzhledem k základním myšlenkám aikidó. Aikidó nemá žádné soutěže, v tomto smyslu tedy nemůže být považováno za sport. Přesto si některé země si vytvořily vlastní standardy pro organizaci a uznávání bojových umění a s nimi usilují o uznání v rámci národního olympijského výboru nebo členství v GAISF jako nezbytnou podmínkou pro lokální uznání aikidó. Mezinárodní organizace IAF a její členství v GAISF je tedy velmi důležitým prvkem pro mezinárodní uznání aikidó, tak jak je vyučováno a praktikováno v Honbu dódžó a řízeno Aikikai Foundation.

Napsal P. A. Goldsbury, předseda IAF
Přeložil Petr Hrehorovský

Poznámka redakce: Článek byl převzat z internetových stránek IAF. Od stejného autora, významného aikidisty i politika mezinárodní scény aikidó, byly již v našem časopise Aikidó otištěny články Co znamená pojmenování šihan?(1/2000), Dóšu K. Uešiba, nekrolog (3/99), Aikikai v Evropě (3/97), Politika v aikidó (2/96), Musíme se stát Japonci, abychom mohli cvičit aikidó? (1/95). Podobným tématem s poznámkou k situaci v České republice se zabýval článek M. Kodyma Aikikai, IAF, EAF a Česko aneb letem světem mezinárodní politikou aiki (6/98).

Česká asociace aikidó je členem IAF od r. 1996. Na podzim letošního roku se bude v Tokiu konat již 8. Kongres IAF. ČAA bude mít na kongresu své zastoupení. I vzhledem k úmrtí dóšua Kiššómaru Uešiby v loňském roce lze předpokládat změny na poli mezinárodní politiky aikidó. Doufejme, že přispějí k vyjasnění někdy nepřehledné politické situace a především k mezinárodnímu rozvoji aikidó.