V průběhu posledního setkání představitelů International Aikido Federation (IAF), který se konal v Japonsku (Kacuura, 2.–6. října 1996), předložil šihan Jošimicu Jamada, nejvyšší představitel organizace jedné z členských zemí IAF The United States Aikido Federation, delegátům 7. Kongresu IAF dopis pochybující o účelu a smyslu dalšího pokračování organizace IAF. Materiál vyvolal bouřlivou diskusi a jeho autor, se souhlasem části své organizace, vystoupil z IAF. Současný předseda IAF dr. Peter A. Goldsbury se v následující úvaze uveřejněné k diskusi na internetových stránkách zabývá nejen problematikou smyslu a budoucnosti federace, ale obecně i strukturou a fungováním organizací bojových umění vůbec.

Rozsáhlý článek bude vycházet na pokračování v dalších číslech. Jak jsme již v redakční poznámce k autorově článku “Co je co?” uveřejněném v minulém čísle uvedli, letos v září se bude konat 8. Kongres IAF v Tokiu s účastí zástupce ČAA. Aktuální zpráva o vývoji organizace IAF a mezinárodní politiky aikidó, jakož i o účasti ČAA, politikou neznaveného čtenáře Aikidó jistě nemine.

Redakce

International Aikido Federation
– Úvahy (I.)

Odchod jednoho z členů IAF byl příležitostí pro velmi pesimistickou diskusi o budoucnosti federace. Myslím si, že tato událost nabízí možnost udělat přehled toho, čeho IAF dosáhla, a také zamyslet se nad jejími budoucími úkoly. Nemyslím si, že IAF neuspěla coby mezinárodní organizace aikidó. Ve skutečnosti věřím, že je možné zveřejnit její různé úspěchy.

Výchozí body

1) IAF zajišťovala od svého založení v roce 1976 podmínky, díky kterým se aikidisté z celého světa mohli setkávat a cvičit pod vedením učitelů s vysokými technickými stupni, zvláště pak těch, kteří mají přímý vztah k Aikikai Honbu.

2) IAF představovala fórum, kde se organizace aikidó se vztahem k Aikikai mohly setkávat v duchu přátelství a diskutovat o věcech společného zájmu.

3) IAF představovala fórum pro opodstatněnou diskusi mezi těmito organizacemi aikidó a šihany a je jedno, zda byli či nebyli Japonci, kteří měli vztah k Aikikai Honbu, nebo sídlili v zahraničí.

4) IAF skrze své kongresy a další setkání zařizovala většinu oficiální komunikace mezi organizacemi aikidó a Aikikai Honbu.

5) IAF přes své členské organizace, a zvláště přes svou evropskou kontinentální federaci, pomohla zasít semena aikidó do nové půdy, představit a rozšiřovat toto umění v zemích, kde dříve aikidó neexistovalo.

6) IAF navázala oficiální styky s různými mezinárodními sportovními organizacemi, a tak bylo možné předvést aikidó tam, kde by se jinak riskovalo nepochopení aikidó díky absenci soutěží i proto, že není sportem ve všeobecně chápaném smyslu slova.

7) Status IAF jako mezinárodní federace pomohl získat některým členským organizacím uznání jejich vlastních státních úřadů. Ne všichni členové toto potřebovali, ale určité množství ano.

Když je někde zmiňována IAF, občas se objeví ovzduší zoufalství a jako předseda jsem tázán, co se stane s federací. Samozřejmě, že bude existovat dál – musí existovat dál – a já doufám, že bude pokračovat v rozkvětu.

Myslím si, že IAF je průkopnickou organizací v mnoha směrech. Pokouší se o to, co nikdo předtím ještě nezkusil, zejména být mezinárodní organizací, která kombinuje dva rozdílné modely organizace: model s vertikální strukturou, protože aikidó je bojové umění, a model s horizontální strukturou, protože IAF je demokratická. Přesto je základním cílem IAF udržet, nebo lépe chránit původní podstatu bojového umění. Dále je IAF organizací, která pravděpodobně ještě nedosáhla takové formy, aby byla schopna splnit své cíle a úkoly. Samozřejmě stávající organizační struktura není kamenná. Fakt, že mnoho organizací aikidó se chce připojit k IAF, přestože jeden z členů odešel, je podle mého názoru dostatečným důkazem toho, že organizaci nehrozí smrt. Je to naopak důkaz jejího zdraví a síly a důvod k optimizmu. Samozřejmě, někteří lidé chtějí rychlé výsledky, a když se tyto výsledky nedostavují, okamžitě nepřisuzují federaci budoucnost. Myslím, že tento přístup je poněkud krátkozraký.

Než se uchýlit k odsouzení IAF za to, že se neřídí určitými zásadami, je lepší se vážně zamyslet nad problémy, kterým bude aikidó, a zvláště pak Aikikai Honbu, čelit v průběhu dalšího století. Věřím, že stále více nejaponců bude získávat vysoké technické stupně a budou se stávat šihany a těžiště aikidó se přesune z Japonska do zbytku světa. Poté bude velmi důležité a podstatné mít mezinárodní organizaci aikidó schopnou podporovat růst aikidó a zároveň si zachovat své podstatné japonské dědictví. Nalezení odpovídající organizační struktury, která je (stejně jako aikidóka) dobře vyvážená jak duševně, tak fyzicky, není něco, čeho lze dosáhnout rychle.

Aikikai Honbu je samozřejmě japonskou organizací a myslím si, že není možné nesouhlasit s obecnou tezí, že japonské organizace fungují jinak než “západní”. (Pozn. autora: V této úvaze dávám do uvozovek “západ” a “západní”, protože je to obecný zvyk užívaný Japonci, kteří zahrnují pod tyto pojmy kultury z určité geografické oblasti. Uvažování pouze o rozdílu mezi “japonskou” a tzv. “západními” kulturami, zahrnutými vždy do jedné obecné skupiny, vede k opomíjení rozdílu mezi jednotlivými “západními” kulturami, a já věřím, že tento fakt je velmi důležitý pro aikidó i IAF.) Zda zjednodušit tento rozdíl pouze na problém autokracie versus demokracie je otázka. Myslím, že jde o mnohem více. Myšlenka, že organizace v Japonsku tíhnou k autokracii, a zvláště ty, které se týkají bojového umění, zatímco organizace na západě tíhnou k demokracii, může být dostačující pouze pro ty, kteří málo rozumí japonské kultuře. Ale tato myšlenka bude ignorovat mnohé z toho, co je důležité pro správné pochopení současného rozvoje a organizační struktury aikidó. Nebezpečí z přijetí této klasifikace (japonské organizace = autokracie, západní organizace = demokracie) je v tom, že na jeho základě lze dojít k závěru, že IAF neodpovídá ani jednomu modelu, a tak nemohla uspět. Myslím, že základní otázkou, která před IAF stojí, není zda jít cestou autokracie nebo demokracie, ale jde spíše o určení a rozdělení cílů a úkolů. A poté bude možné strukturu organizace upravit tak, aby tyto úkoly byla schopna splnit.

Struktura organizace je jen jedním z problémů, kterým současné organizace bojových sportů čelí. Vzestup olympijského hnutí s jeho současným důrazem na vizuální přitažlivost a soutěživost a následně ještě větší důraz na výhodné finanční smlouvy s vysílacími společnostmi bude mít vliv na rozvoj aikidó. Džúdó, kendó a karate se staly mezinárodními sporty s důrazem na “západní” styl soutěží a jejich organizace se staly také “západními” ve výše naznačeném smyslu. Původní japonská bojová umění jsou v současnosti v menšině a je dobrý důvod věřit tomu, že řada sportů ztratila své japonské kořeny. Člověk se pak nemůže divit, když se to samé stane i aikidó.

Původně jsem plánoval napsat tuto úvahu ne jako současný předseda IAF, ale jako aikidóka, který cvičí asi třicet let a který také strávil dvacet let výukou filozofie a srovnávání kultur na japonské univerzitě. Ale to vskutku není možné. Při diskusi o IAF nemohu přehlížet fakt, že jsem jejím současným předsedou. Přesto bych rád doplnil předchozí obranu IAF o některé své osobní úvahy s vyšším filozofickým základem v pohledu na organizace bojových umění a problémy, kterým čelí. Budou pak uzavřeny dalšími poznámkami k struktuře IAF jako organizace.

Dynamika organizací

Pro ilustraci problematiky organizací bojových umění bych rád nastínil hypotetický případ, který může i nemusí mít souvislost s organizací aikidó, a probral tak možné faktory, které se týkají vytvoření kterékoli organizace bojového umění. Cílem tohoto cvičení není pouze poukázat na potenciální problémy, kterým taková organizace čelí a které se mohou stát aktuálními i akutními v průběhu rozvoje organizace. Účelem tohoto nástinu problémů je předejít a překlenout rozdíl mezi “západním” a “nezápadním” modelem organizací, ačkoli se tyto rozdíly budou stále vtírat a budou zaznamenány. Takto popsaná organizace je samozřejmě v mnoha ohledech vzdálená celosvětové federaci, jako je například IAF. Některé vlastnosti rané fáze organizace budou přesto později kořenem problémů, které se projeví postupem doby i s rozvojem organizace stejné, jako je IAF.

1) Pozoruhodná osoba, která má velké “charizma”, přitahuje následovníky díky nějakým výjimečným činům nebo schopnostem, jako je například vytvoření nového pohledu na svět, podloženým nějakým cvičením nebo činností. (“Charizma” možná není úplně nejlepší výraz pro vyjádření obou: magnetizmu osoby i přitažlivosti “poselství”. Tento výraz by měl být chápán jako nekontroverzní a morálně neutrální. Prostě to znamená vše, fyzické nebo duševní kvality osoby, která přitahuje následovníky. Takové “charizma” měli například Ježíš, Gándhí a Matka Tereza, stejně tak jako méně žádoucí jedinci jako například Asahara Šoko, vůdce sekty Óm Šinrikjó, v současné době souzený pro hromadnou vraždu jedovatým plynem.) Žáci vstupují do vztahu s touto osobou, ale tento vztah není rovnocenný. Samozřejmě mají velmi úzký každodenní kontakt, protože takový vztah zahrnuje společné bydlení a sdílení stejného životního stylu, ale vůdce je vždy “jiný” a nikdy ne “obyčejná” osoba. Žáci mohou mít různé důvody, proč následují tuto osobu, ale jeden důvod mají všichni stejný: ryzí “charizma” této osoby. Žáci se stávají následovníky protože věří, že tato osoba představuje to, co hledají a s čím se mohou ztotožnit. Taková mise nebo umění – jednotlivý druh činnosti nebo cvičení vytvořené a rozvíjené vůdcem – je základním kamenem jejich vztahu.

Na tomto místě je důležité poznamenat, že vztah vůdce skupiny ke každému následovníkovi je vztahem učitele a žáka, ale tento vztah je pokaždé jiný. Liší se podle jakési “osobní chemie” a také podle stupně žákova porozumění umění. Za zaznamenání také stojí, že od doby, kdy jsou umění nebo činnost otevřené / uzavřené – ve smyslu připouštění rozdílného stupně vývoje nebo završení (obvykle dlouhodobého) časového procesu, takové rozdílné vztahy mohou dobře záviset na stupni žákova závazku. Takto, i když je skupina jediný organizmus, existuje v ní několik vrstev, nebo lépe soustředných kruhů okolo zakladatele ve středu. Ti, kteří jsou v kruzích nejbližších centru, mají největší závazek. Pro ty, kteří jsou na okraji, je takový závazek obtížný či nemožný, a ti provozují umění či činnost podle svých nejlepších schopností. Rozdílné stupně závazku se určitě stanou rozhodujícím faktorem v následujícím rozvoji umění, ale jeden ze znaků vztahu k zakladateli, dokonce i pro ty, kteří jsou na okraji, může být charakterizován jako horlivá a osobní oddanost.

2) Umění se stává známým a přitahuje více a více lidí. Ve spojitosti s tím je třeba několika klíčových rozhodnutí a je jedno, zda je učiní zakladatel nebo jeho nejvnímavější následovníci.

(a) Prvním rozhodnutím je, zda expandovat. Původní skupina byla jednolitým organizmem obklopujícím vůdčí osobu – následovníci se mohou považovat za rodinu a vazby mezi touto osobou a následovníky mohou být ještě silnější než pouta rodinná. Tak, jak se skupina rozšiřuje, je pro následníky stále složitější udržet si plynulý a nepřetržitý kontakt s vůdčí osobou a jejím “charizma”. Skupina se postupně vyvíjí z malého okruhu jedinců okolo vůdce a stává se organizací. Skutečnost, že umění, které vytvořil1), má velkou a trvající hodnotu – tzn. hodnotu umění a prospěch, který nabízí, by neměly zmizet po smrti zakladatele – bude důvodem pro rozhodnutí pokračovat v tomto umění. Vzrůstající počet aspirantů pak ale nebude moci udržovat blízký kontakt se zakladatelem, a to přinese zásadní problém.

(b) Dalším rozhodnutím je, jak rychle expandovat. Přenos zakladatelova “charizma” je zcela závislý na schopnostech následovníků, kteří jsou kvalifikovaní převzít (jistě zastrašující) úkol pokračovat v zakladatelových stopách a předat jeho “charizma”. Vytvoření “vnitřní skupiny”, která ponese hlavní břímě přenosu zakladatelova “charizma”, je zde určitě podstatným prvkem a je jedno, zda charakter organizace bude “západní” či “ne-západní”.

(c) Třetím rozhodnutím je, jakým způsobem expandovat. Poněvadž zakladatelovo “charizma” je založeno na praktikování určité činnosti, kterou vytvořil, praxe připouští rozdílné stupně znalosti nebo dovednosti, ve kterých má zakladatel nejvyšší možnou úroveň. Jak se skupina rozšiřuje a přímý kontakt se zakladatelem se zmenšuje, je třeba najít způsob, jak předávat zakladatelovo “charizma” novějším členům skupiny, kteří nemají tak zjevný nezbytný blízký a kontinuální kontakt se zakladatelem. Tato potřeba vytvoří systematickou metodu jak předávat zakladatelovo “charizma” a jak uznávat ty, kteří jsou k tomuto předávání vyučeni. V některých případech jde o systém pravidel vedení a chování, někdy vytvořený přímo zakladatelem, který má zajistit určitou jistotu či garanci, že následovníci dosáhnou podobného “charizmatického” stavu. V tomto případě pravidla sama definují účel organizace. V jiných případech praxe umění nebo činnost sama definují záměr skupiny a řada pravidel zakládá systém uznávání úrovně dovedností v umění, čemuž jaksi bývá rozuměno i tak, že čím vyšší je úroveň, tím větší je možnost dosáhnout zakladatelova “charizma”. Systém může být tvořen buď řadou výkonnostních stupňů (X obdrží určitý výkonnostní stupeň), nebo licencemi k výuce (X obdrží oficiální kvalifikaci k výuce určitých technik nebo odhalování určitých “tajemství”). Samozřejmě ti, kteří byli původními žáky zakladatele, budou mít sklon dosáhnout nejvyšších stupňů nebo schopnosti vyučovat celý řetězec technik. Jakákoli taková činnost, že více zkušení členové skupiny budou učiteli méně zkušených, bude možná i takto oficiálně uznávána.

2.1. Přeměna organizace z malé skupiny shromážděné kolem svého zakladatele v něco většího je bodem, ve kterém se ukážou základní rozdíly mezi organizacemi. “Západní” přístup je mít systém pravidel, což se velmi dobře hodí k západní úctě k abstraktním principům uvažujícím dosažení obecného a univerzálního použití. (Příkladem mohou být pravidla, která řídí aktivity některých křesťanských náboženských řádů.) Potenciálním problémem takového přístupu je, že pravidla sama o sobě se mohou stát definicí cílů organizace, místo aby k cílům organizace vedly. Tak má organizace sklon ke “zkostnatění”. “Východní” přístup je nechat vše spíše v rukou jedinců, kteří vedou různé části organizace, než aby systém pravidel řídil sám sebe. Potenciálním problémem tohoto přístupu je předpoklad, že všichni následovníci budou schopni převzít zakladatelovo “charizma” jednoduše na základě tréninku, kterého se jim dostalo, tzn. že tento přístup vkládá velkou odpovědnost na ramena určitých osobností, které samozřejmě nemají žádný systém pravidel, který by je vedl. Tyto problémy mohu být velmi naléhavé a nápadné, jestliže se následovník “východního” umění pokouší učit “západní” žáky, kteří očekávají systém abstraktních a objektivních pravidel.

2.2. Stojí za to na tomto místě poznamenat, že v případech, kdy je cílem organizace provozovaní určité činnosti nebo umění, není systém uznávání dovedností pro samo umění podstatný. Je docela dobře možné dosáhnout vysokého stupně dovednosti v umění bez dosažení stupně nebo oprávnění k výuce. To spočívá více na klidné oddělené důvěře, že umění ztělesňuje cíle, které umožní objektivní porovnání, a že takový systém objektivního porovnávání je žádoucí nebo zásadní v organizaci, kde ne všichni případní členové jsou schopni rozeznávat opravdové praktiky umění od šarlatánů. Rozdíly mezi přístupy zmíněnými výše se uplatní i zde. “Západní” přístup bude přikládat velký důraz na pravidla, která se musí dodržovat, nebo podmínky, které se musí naplnit pro uznání jednotlivých úrovní dovedností a tyto úrovně budou mít “objektivní” hodnotu v rámci organizace. “Východní” přístup bude klást velký důraz na fakt, že stupeň nebo licence byly uděleny určitou osobou a jejich “objektivní” hodnota bude mít nižší důležitost než fakt, kým byla udělena. Oba přístupy mají své stinné stránky, patrnější v rámci organizace, která se je snaží oba zkombinovat.

3) Přes nezpochybnitelný fakt, že dosáhli různých úrovní dovedností, následovníci odcházejí a vytvářejí své vlastní skupiny – “kopie”, někdy s přímou podporou zakladatele. Tyto skupiny-kopie fungují na docela rozumném základě, například: “Byl jsem osobním žákem zakladatele a mým úkolem je dál předávat ostatním jeho poselství a znalosti, které mě naučil.” Předpokládá se a obvykle i zdůrazňuje, že tito následovníci mají (blízké nebo dokonce osobní) vztahy se zakladatelem a obvykle i (vysoký) stupeň dovednosti založený na tomto vztahu, který většina ostatních následovníků nemá. Také se předpokládá, ale obvykle již nezdůrazňuje, že každý následovník vnímá zakladatelovo poselství jinak a možná má i jinou úroveň dovedností. Tak se tedy vynoří celá skupina satelitních skupin nebo skupinek skupin, jejichž činností je předat svým členům poselství předané zakladatelem jednotlivým následovníkům, kteří skupinu vedou, nebo spíše obsah jejich porozumění tomuto zvláštnímu poselství. Následovníci se snaží vytvářet takové organizace na základě své zkušenosti z původní skupiny. Výsledkem je, že tyto skupinky jsou zmenšeninami “původní” skupiny a každá svým způsobem uplatňuje svou “autenticitu”. Samozřejmě, člověk pohlížející na tento stav zvenku může předpokládat, že všechny tyto skupinky pracují v harmonii, to může být také zahrnuto v stanoveném ideálu, nicméně realita je někdy docela opačná.

3.1. V takové organizaci má přítomnost nebo naopak absence systému univerzálních závazných pravidel vliv na vznik těžkých problémů. Každá ze satelitních skupin se zaměří podle toho, jak následovník porozuměl jedinečné vizi předané mu zakladatelem, a každý, kdo do skupiny vstoupí, bude praktikovat umění v souladu s parametry, které byly stanoveny na základě interpretace zakladatelova odkazu následovníkem. Výsledek pak způsobí určitý druh “zúženého” pohledu až sektářství. Odpovědnost, kterou na sebe bere každý následovník, vede k přehnanému důrazu na vlastní interpretaci zakladatelova poselství. Kanály, kterými putuje porozumění zakladatelově vizi, jsou vertikální – od zakladatele k první generaci následníků, pak k druhé generaci následníků. Nováčci v organizaci se musí celým srdcem oddat určitému následníkovi, kterého si zvolili, protože měl přímý kontakt se zakladatelem, a proto zná i odpovědi. Nejsou nikdy povzbuzováni k tomu, aby se uchýlili k jiné skupině. Jedním z méně vítaných důsledků množství takových vertikálně strukturovaných “satelitních” skupin je určitá tendence k jejich vzájemnému soupeření. Jako student skupiny A je cvičenec veden k pocitu, že mu skupiny B a C nemají co nabídnout. Samozřejmě, mohou být velmi dobré, ale nejsou skupinou A. Sektářství je některými následovníky příležitostně zdobeno mystickými květy, neboť předpokládají, že nalezení pravého učitele je nejdůležitější úkol, možná stejně důležitý jako provozování umění samého. (Taková sektářství nebo frakcionářství jsou společným rysem vertikálně strukturovaných společností, jako je třeba japonská, která pro ně má speciální slovo. Habacu-šugi se vyskytují ve všech oblastech a na všech úrovních japonské společnosti a zvláště se jim daří v oblasti bojových umění.)

(Pokračování příště)

Napsal Peter A. Goldsbury
Přeložili Petr Hrehorovský a Miroslav Kodym

International Aikido Federation
– Úvahy (II.)

(Pokračování z minulého čísla)

4) Zakladatel je naneštěstí smrtelný, a musí proto zajistit nepřetržitou existenci skupiny nebo organizace. Nástupce musí být určen. Je mnoho různých cest, jak nástupce určit, které jsou odvislé od toho, jaký stupeň autokracie panuje v organizaci: zakladatelův osvícený (ale svévolný) výběr nástupce, boj následovníků na život a na smrt (tato zkušební metoda přestala být společensky únosná před mnoha lety), automatické nástupnictví nejstaršího zakladatelova syna, volbou “volebního seskupení” složeného z nejstarších následovníků nebo volbou všech následovníků bez ohledu na jejich stupně. Protože se předpokládá, že předání umění má nejvyšší prioritu, každá ze zvolených cest musí tento předpoklad naplnit. Například v pozadí třetího způsobu volby je, že syn zdědil zakladatelovo vidění a může jeho vizi předat lépe než kterýkoli jiný následovník. Dějiny japonských bojových umění ukázaly vcelku jasně, že ne vždy se tento předpoklad zrodil na základě cvičení. Poslední dvě cesty představují stále více “demokratičtější” proudy pomíjející “charizma”, ale také zahrnují předpoklad, že mnoho dalších lidí, nehledě na zakladatele a okruh jeho nejbližších následovníků, je schopno činit osvícená rozhodnutí.

5) V určitém smyslu zakladatel, nebo jím určený nástupce, vytvoří systém, který vymezuje limity nové organizace a následovníci si mohou vybrat, zda vstoupí do organizace nebo zůstanou stranou. Jakmile je vymezení organizace vytvořeno, úrovně znalostí jsou touto organizací kontrolovány. Předávat zakladatelovo “charizma” je zdánlivý cíl, tím je také ověřování jeho pravosti: rozlišování “pravého” charizmatu od jeho falešných napodobenin. Jestliže je organizace v “západním” duchu, rozvoj “charizmatu” bude záviset na přirozenosti a flexibilitě základních pravidel, které řídí rozvoj znalostí uvnitř organizace. Jestliže je organizace ve “východním” duchu, rozvoj “charizmatu” bude záviset na moudrých rozhodnutích učiněných podle volby následovníků.

Již v základě “tekuté” struktury obou organizací o sobě a ve způsobech určení úrovně znalostí uvnitř těchto organizací se nevyhnutelně projeví napětí mezi organizací samou a “charizmatem”, které má předávat. Zakladatel a jeho nástupci jistě jednají s nejčistšími úmysly, ale tendence k organizování kanálů, kterými se přenáší “charizma”, s sebou nevítaně přináší progresivní omezení. Podle mé zkušenosti žádná organizace dosud toto dilema úspěšně nevyřešila a ty, které rozkvetly jako celosvětové organizace, procházejí pravidelnými reformami nebo revolucemi.

5.1. V některých případech proces definování limitů organizace také stanovuje vztahy k vnějším organizacím, jako jsou ministerstva školství nebo sportu a další národní organizace. To bude vždy záležet na politické struktuře jednotlivých zemí, ale je možná jistější předpokládat, že je velmi málo zemí, kde bude “charizmatická” organizace, která přitahuje množství členů a funguje celonárodně či celosvětově, vzkvétat bez vnějších zásahů. A opravdu nakonec, organizace musí být založena na legálním základě, a toto zákonné zřízení také musí odpovídat komplexnímu směřování kulturních norem.

6) V tomto smyslu může vyvstat otázka, zda vytvářet celosvětovou federaci jako je IAF. Umění rozkvétá v tom smyslu, že ho v praxi provádí mnoho lidí a že celosvětově existují sítě satelitních organizací a skupin, ale také štěpení a odpadlictví. Snažil jsem se ukázat pomocí hypotetického náčrtu, že úspěch celosvětové organizace, která se věnuje výchově a šíření “charizmatu” jedince, bude záviset na moudré volbě učiněné hned v nejranějším stádiu vývoje.

… a důsledky

Nyní by se pravdou mohlo zdát, že hlavními důvody k založení organizací aikidó je vykonávat kontrolu a zajistit pramen příjmů, třeba pro zakladatelovu rodinu. Přesto si myslím, že vývoj z malé skupiny následníků v plnohodnotnou organizaci (poznamenejme, že se tak stává v zájmu předání odkazu či umění) je velmi vzdálen chladné vypočítavosti. Určitě má své kulturní pozadí v takovém smyslu, že zakladatel bude obvykle vytvářet organizaci založenou na kulturním prostředí, ve které vyrostl, dokonce i tehdy, kdy odkaz sám má univerzální platnost. Takto je raná historie aikidó, uvnitř i mimo Japonska, historií váhání a neorganizovaného vývoje zárodečných skupin založených na původním vzoru. Tyto skupiny byly vytvořeny první nebo druhou generací následovníků zakladatele, kteří nebyli připraveni pro takové úkoly jinak, než svým tréninkem umění. Žil jsem v Japonsku dostatečně dlouho, abych si uvědomil, že většina Japonců je svým vzděláním totálně nepřipravena na dlouhé a intenzivní odhalení se jiným kulturám, a tento problém je trvalým dědictvím dvou století násilné izolace (sakoku) v období Edo. “Kulturní šok” univerzitních studentů, kteří odjíždějí do zahraničí, aby pokračovali ve své akademické kariéře, je dostatečně závážný. Za sebou, aby mohli pocítit efekt kulturní výměny, ale mají domnělou čtyřletou přípravu vlastních univerzitních institucí. Mnohem větší bude šok takových následovníků, kteří byli poslání do zahraničí, aby vytvořili “repliku” organizace aikidó, a jejichž jedinou přípravou byl přísný trénink v intenzivních, ale těsných kulturních hranicích dódžó.

Snažil jsem se ukázat, že na otázku, zda organizace bojových umění uspěje (splní své cíle), je velmi těžké odpovědět. Například, v určitém smyslu je Aikikai Honbu velmi úspěšná organizace bojového umění. Umění, pro všechny uvnitř i vně Japonska zděděné, rozvíjené a podávané Dóšuem, zdárně prosperuje.

Na druhou stranu, někteří zakladatelovi následovníci odešli, aby si založili svá vlastní dódžó, a ty se také rozvinuly v plnohodnotné organizace. A tak se aikidó velmi brzy rozdělilo na skupiny navzájem soupeřící, dokonce ještě během zakladatelova života. Je velmi důležité si uvědomit, že k rozdrobení aikidó došlo v Japonsku, v mateřské zemi, a nejen v zahraničí. Tak v jiném smyslu Aikikai Honbu zklamalo tím, že neudrželo jednotu aikidó, a otázka, zda je taková jednota vůbec možná, vyžaduje pečlivého zvážení. Tato otázka se zvláště týká IAF, neboť je kritizována za chybování, kterým dosahuje svého předem určeného úkolu udržet jednotu světa aikidó. K této důležité otázce se vrátím později.

Mimo to, jak jsem již naznačil výše, úspěch každé organizace, která zdůrazňuje nepřerušenou vertikální linii mezi zakladatelem a současnou hlavou dódžó nebo organizace, závisí na stálé zásobě schopných lidí, kteří jsou ochotni se obětovat pro určitou vizi. Věřím, že je velmi nepravděpodobné, že Aikikai Honbu bude schopné zajišťovat stálý tok mladých instruktorů ochotných a schopných vycestovat do zámoří a vyučovat tam aikidó. Proto, až zesne současná generace zámořských japonských šihanů, musí jejich nástupci přicházet ze zemí, ve kterých aikidó vyučovali. (Zde se také ukáže, do jaké míry byli tito šihané úspěšní při budování vhodné organizační struktury zajišťující rozvoj aikidó v zemi, kterou si přivlastnili.) V příštích padesáti letech se stane japonský šihan aikidó usazený v zámoří velmi vzácným úkazem a aikidó bude v rukou nejaponských instruktorů, kteří budou podporováni příležitostnými návštěvami instruktorů vyslanými Aikikai Honbu z Japonska na letní školy a mezinárodní kongresy. To ovšem předpokládá, že Aikikai Honbu a další dódžó v Japonsku budou úspěšná v přitahování dostatečného počtu schopných přívrženců. V klubech bojových umění na japonských univerzitách se objevují náznaky, že to nelze považovat za samozřejmé.

Západní versus japonský typ organizace

Myslím si, že připisovat mnohým organizacím aikidó mimo Japonsko rozlišení na “demokratické–autokratické” lze jen velmi těžko. A dokonce i v Japonsku je třeba toto rozlišení uplatňovat s velkou opatrností.

Nevěřím například, že Japonsko je opravdovou demokratickou společností. Tím myslím společností, ve které si její členové představují sami sebe jako jedince s určitými právy a odpovědnostmi, kteří jsou schopni zvolit si své zástupce hlasováním a také mít přímý vliv na chování svých zástupců. Samozřejmě to je demokracie v “západním” smyslu, ale nevěřím, že existuje jiný význam tohoto slova. Zmíněným pozorováním nechci znevažovat Japonce nebo ty, kteří věří v “asijské hodnoty”, a považuji za pravdivou poznámku nedávno uveřejněnou v časopise o organizacích bojových uměních: “V kontextu bojových umění Japonci přirozeně zakládají autokratickou strukturu kontrolovanou malou vnitřní skupinou, která podporuje ústřední osobu.”

Přece však, jak jsem již výše zmínil, pojmenování japonské organizace jako autokratické bez dalších důležitých vymezení může zapříčinit neporozumění ze strany mnohých nejaponců. Demokratická organizace “západního” typu spočívá na skupině nepsaných abstraktních principů týkajících se jedince. Japonci na takových principech nefungují. A přece i nedemokratická společnost, jako je japonská, spočívá na velmi důležitém generálním principu harmonie, dokonce i v tak domnělé autokratické struktuře, pokud se opravdu drží japonského vzoru. Ti, kteří mají moc, mají závazek, jestliže ne zřetelně vyslovovat názory, tak vnímat pocity těch, kteří ji nemají. Tento vztah mezi sempai (staršími) a kohai (mladšími) je v japonské kultuře velmi zdůrazňován. Je vštěpován všem Japoncům od juniorského školního věku (zhruba od 12 let), ale neexistují žádná formální pravidla, která by určovala, co tyto vzájemné závazky obsahují. Jistěže zejména názor vyslovený v tom samém časopise “ti, kteří se nepodřídí, odejdou, nebo jsou ze skupiny vykázáni” je také pravdivý, ale důležitou věcí je, že tyto osoby nikdy netvoří ve skupině většinu. Držitelé moci budou vždy zajišťovat, aby převládl generální princip harmonie a budou se snažit rozvíjet shodu, která obsáhne takové množství názorů, jaké je možné. Jestliže se někdy menšina stane většinou, organizace buď přestane fungovat, nebo dojde k radikální změně.

Autokratický styl organizace, který je poněkud represivní k individuálním názorům, může být porovnáván se stylem domněle favorizovaným “zápaďany” kladoucími velký důraz na postoj jedince. Jak jsem již zmiňoval výše, mnoho organizací aikidó na “západě” bylo však vytvářeno japonskými následovníky zakladatele, kteří vytvářeli organizace na základě svých vlastních (japonských) zkušeností. První dódžó, jehož jsem byl v Británii členem, bylo řízeno japonským instruktorem. Jeho organizace byla totálně autokratická v tom smyslu, že žádné rozhodnutí nebylo učiněno na základě shody všech členů. Náš instruktor dělal všechno, protože my jsme byli úplní začátečníci a neměli jsme žádnou představu, jak dódžó zorganizovat. S tím, jak jsme cvičili více, rozvíjeli jsme všeobecnou představu, jak má takové dódžó vypadat. Přesto jsme nikdy necítili, že jsme závislí na milosti či nemilosti autokrata, a nikdy nezaskřípala všeobecná atmosféra harmonie a snaha nalézt společný cíl. Přátelství utvořená v tomto dódžó téměř před třiceti lety stále a dodnes rozkvétají. Druhé dódžó, kde jsem pravidelně cvičil, bylo řízeno také japonským instruktorem s ještě vyšším technickým stupněm. Jeho způsoby vládnutí byly akceptovány bez otázek, ačkoli musím připustit, že mnoho dalších skupin aikidó v zemi bylo vedeno ex-studenty tohoto zvláštního instruktora nebo studenty, kteří neměli zvláštní touhu po kontaktu s ním. USA mělo podobný vzor. Šihan se obklopil malou skupinkou starších pokročilých studentů a řada studentů jednoduše akceptovala situaci a reagovala na ni od prozíravého chápání po mrzutou rezignaci. Tam, kde nesídlí japonský šihan (v zemích jako Švédsko, Norsko, Nizozemí a v mnoha dalších členských zemích IAF), má organizace sklon být mnohem demokratičtější, ale to je obvykle způsobeno tím, že zde nemá nikdo šihanský stupeň, a nebo dokonce tím, že zde japonský šihan neuspěl.

(Příště dokončení: IAF a její budoucnost)

Napsal Peter A. Goldsbury
Přeložili Petr Hrehorovský a Miroslav Kodym

International Aikido Federation
– Úvahy (III.)

(Dokončení článku z minulého čísla)

IAF…

IAF byla vytvořena jako odpověď na iniciativu pocházející z Evropy. Před IAF existovala v Evropě organizace, která se nazývala ACEA (Association Culturelle Européenne d’Aikido), z které se později stala EAF (European Aikido Federation). Mnoho členských zemí EAF byly sekce aikidó při organizacích džúdó, ve kterých měli většinu moci v rukou džúdisté. Nemyslím si, že by rozhodnutí svěřit aikidó pod ochranu džúdó vyvolalo polemiku v Aikikai Honbu, ale jsem si jist, že je třeba se o tom zmínit. Pan Nobujoši Tamura, který byl prvním japonským zástupcem Aikikai usídleným v Evropě, pravděpodobně cítil, že skupiny džúdó mohou poskytnout dobrou organizační podporu pro to, co bylo novým a neznámým bojovým uměním. Přesto zůstává podivnou skutečností, že žádný z dalších japonských instruktorů aikidó, kteří se usadili v cizině, aby vyučovali aikidó, jeho příklad nenásledovali. Chci zdůraznit, že netvrdím, že šihan Tamura učinil chybu přidružením své organizace aikidó k džúdó. Je dobře známo, že japonští džúdisté byli nápomocni při zprostředkování aikidó Evropanům, a proto mnoho evropských džúdistů aikidó také cvičilo. Může se zdát, že toto rozhodnutí bylo ve své době přirozené. Bylo to zároveň odvážné rozhodnutí, protože šihan Tamura se pokoušel brát v úvahu kulturní zvyky lidí, ke kterým byl vyslán, aby je vyučoval.

IAF byla založena v roce 1976 v Tókjó, ačkoli původní zakládající schůzka se konala ve Španělsku v roce 1975. Jak již zde bylo naznačeno, již během prvního kongresu v roce 1976 se vyskytly velmi důležité strukturální problémy. V zásadě to byly tyto problémy: Japonci přijali IAF jako “západní” ruku Aikikai Honbu. Federace by mohla mít demokratickou podobu, ale v zásadě měla být kontrolována Japonci (v té době to bylo opodstatněné stanovisko, protože velmi málo “zápaďanů” obdrželo vysoké technické stupně). Přesto se někteří bystří političtí delegáti z Evropy pokusili zápasit o kontrolu s Japonci a vytvořit IAF jako skutečnou demokratickou organizaci. Aikikai Honbu na to nebylo připravené a pokus sabotovalo. IAF byla ponechána jako federace směšující japonské a “západní” znaky. Nejsem oprávněn komentovat první dva kongresy IAF, ale některé velmi důležité problémy vyvstaly na třetím kongresu IAF, který se konal v Paříži v roce 1980. Jak jsem se zmínil výše, rozvoj aikidó v zahraničí měl kulturní základ a v mnoha případech japonští šihanové zřizovali organizace na národním základě s názvy jako The Aikikai of Great Britain. Kongres byl scénou pro hlavní konflikt uvnitř evropského aikidó, který byl podle všeho vyvolán jednoduchou otázkou: Co je “národní” organizace aikidó? Stanovy IAF bohužel tento termín nedefinovaly, protože to při zakládání organizace nebylo potřeba. V té době bylo vše v “harmonii” a v každé zemi existovala pouze jedna organizace aikidó, totiž jedna vytvořená japonským instruktorem a uznaná Aikikai. (USA díky své rozloze neměly takový systém a dosti složitá situace v Japonsku také unikla pozornosti). Bohužel měl tento problém definice vztah k dalšímu, mnohem zásadnějšímu problému nezávislosti aikidó na džúdó a tento problém byl nepředpokládaným následkem skutečnosti, že organizace aikidó pana Tamury byla kontrolována organizací džúdó. Nezávislé organizace aikidó v Nizozemí a ve Španělsku žádaly uznání od Aikikai Honbu a také členství v IAF přednostně před založením sekce aikidó při národní organizaci džúdó. Pařížský kongres nemohl přinést žádný skutečný pokrok, protože nebylo jasné rozhodnutí, kdo má hlasovací právo. Od kongresu v roce 1980 se rozdělení organizací aikidó se základem v organizaci džúdó a organizací samostatných přeneslo z Holandska do Francie a pan Tamura ztratil okolo poloviny svých žáků. Co je mi známo, organizace Aikikai ve Francii jsou v současné době nezávislé na džúdó, ale rozdělení na dvě velké skupiny dosud přetrvává.

Je důležité porozumět otázkám, které povstaly na třetím kongresu IAF. Za prvé problém, který paralyzoval kongres, byl problémem Evropy a jedním z těch, které již rozdělily Evropskou federaci aikidó. Mezi lety 1978 a 1980 byly zasety kořeny vzpoury proti nadměrné dominanci džúdó v EAF. V tomto případě zůstali japonští šihané žijící v Evropě stranou. Přesto tento spor zapříčinil krizi v jedné z pod-federací, se kterou IAF ve své pozici měla jednat. Zakladatel si pravděpodobně nikdy nepředstavoval, že by se takové konflikty mohly v organizaci aikido objevovat. (“Nakonec, aikidó je celé o harmonii, není-liž pravda.”) Aikikai Honbu bylo jistě překvapeno silou diskuse a nemělo žádnou ideu, jak problém řešit. Někdo by mohl namítnout, že měli předpokládat, že se to stane, protože takové diskuse v určité nebo jiné formě vždy existovaly od dob, kdy školy bojových umění vznikaly. Semena těchto diskusí jsou zaseta, jak jsem naznačil v dřívějším náčrtu, ve vertikální organizaci bojových umění, v jejím důrazu na nepřetržitou linii mezi zakladatelem a současnou hlavou dódžó spíše než na rámec pravidel a procedur.

Druhý bod hodný zaznamenání je, že zatímco Japonci v Evropě obecně zůstávali stranou během krize v Evropské federaci aikidó, probíhal souběžný spor v samotném Aikikai Honbu o oficiálním uznání zámořských organizací aikidó v rámci skupin džúdó: Má Aikikai Honbu uznat nezávislou skupinu v zemi, kde již existovala také skupina spojená s džúdó? Dnes se obecně předpokládá, že nejen Japonci, nebo jen Evropané vedou spory o aikidó, a to může být i to, čemu japonští učitelé rádi přizvukují. Pro obraz japonského senseie, který se hašteří o japonské bojové umění mající přinést mír a harmonii, to zní jaksi dutě. Přesto to není skutečná pravda. V době sporu uvnitř EAF se také s Aikikai Honbu spojení japonští instruktoři v Evropě hromadně bouřili proti vedení pana Tamury, a tato japonská revolta opravdu Aikikai Honbu šokovala. Chci zde zdůraznit věc, že problémy, kterým čelila IAF v roce 1980 a dále, mohou být také viděny jako spory pokračující uvnitř Aikikai Honbu vzhledem k uznání organizací aikidó v zámoří. Ty nevznikaly výhradně zapříčiněním samotných evropských aikidistů.

Konečně, tento spor neprobíhal pouze v domněle nadzemských výšinách mezinárodních kongresů, ale zasáhl přímo dolů do místních dódžó, pokud šlo o kvalifikaci danových stupňů a diplomů k výuce. Existovala zde možnost, že instruktoři aikidó v některých zemích by museli být držiteli stupňů dan v džúdó nebo v karate. USA (a také Japonsko) má štěstí, že pro bojová umění národní vláda určuje málo omezení. Kdokoli si může otevřít dódžó a vydávat vlastní stupně dan (které nemusí mít cenu vyšší než papír, na kterém jsou zapsány). Tato situace je velmi odlišná od některých evropských zemí, kde vládní nařízení ukládají pevná pravidla ke zkouškám a stupňům dan. Francie má systém národních stupňů dan a nikdo nemůže bez státního diplomu vyučovat aikidó v dódžó v komunálním vlastnictví. Někdo může obdržet stupeň dan ve Francii a posléze zjistit, že je uznáván pouze v této zemi. Ve Velké Británii nikdo nemůže vyučovat v dódžó v komunálním vlastnictví bez národní trenérské licence. S rozšiřováním Evropské unie se toto vměšování vlád bude spíše zvyšovat než snižovat.

Mnoho aikidistů má pocit, že “stačí, když budou cvičit” a “politika” aikidó (tj. starost o organizaci dódžó a jeho vztah k okolní struktuře) je nežádoucí a převážně nepotřebný byznys, který je dobré přenechat těm, kdo jsou dobří v mluvení a mají rádi tento druh projevu. Důsledkem však bývá, že pak nejsou skutečně dobrými aikidisty. Myslím, že tento přístup je poněkud naivní, a během své zkušenosti aikidó ve třech rozdílných zemích jsem došel k poznání, že “politické” problémy nejsou nikdy vzdáleny od tatami. Otázky o organizaci jednoho vlastního dódžó, nebo vztah tohoto dódžó k národní nebo mezinárodní organizaci, nebo registrace někým uděleného stupně dan a jeho mezinárodní statut jsou často probírány, a ne jenom mimo Japonsko.

…a budoucnost

Bylo již uvedeno, že se IAF stále pokouší shodnout na stanovách. To není skutečně přesné, protože federace má své stanovy od svého založení, a ty byly schváleny všemi zakládajícími členy v roce 1976. S několika malými úpravami stále platí. Přesto problém, který nastal během kongresu IAF v roce 1980 ukázal, že stanovy IAF potřebují úpravy. Práce na revizi stanov IAF probíhá od roku 1984. Proces zabírá tolik času, protože se kongres IAF koná jednou za čtyři roky a také proto, že nepanuje shoda jak uvnitř Aikikai Honbu, tak mezi současnými členy IAF, která se týká rozhodujících otázek povahy a role organizací aikidó, zvláště těch zámořských. Pochybuji, že tyto otázky vůbec kdy byly vážně prodiskutovány při zakládání federace, a zcela jistě nebyly vyřešeny. Nyní vyvstaly znovu a musí se řešit, jak nejlépe to půjde. Doufám, že 8. Kongres IAF, který se bude konat v roce 2000, bude schopen vytvořit nové, a to mnohem pružnější stanovy federace. Nicméně musím zdůraznit, že rozhodnutí o změně stanov bude učiněno demokratickou cestou od samotné členské základny IAF, a ne od Aikikai Honbu.

Někteří lidé si občas stěžují, že některé osoby využívají IAF pro své vlastní cíle a že kongresy IAF se stávají příležitostí k vyvolání sporů a k ukojení žízně po moci. Někteří dokonce zpochybňují potřebu IAF viděnou jako tzv. “demokratickou” federaci organizací aikidó – což je jistě protimluv. Proč neponechat vše na mezinárodním oddělení Honbu? Nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché. Z jednoho důvodu: ve skutečnosti velmi málo členských organizací IAF vneslo do kongresu spor. Spory, které byly diskutovány, přinesly problémy závislosti na uznání Aikikai Honbu v jedné nebo dvou evropských zemích. Z dalšího důvodu: nemyslím si, že aikidó je druh morálního univerzálního léku na všechny nemoci světa. Vždy jsem se učil, že umění nabízí cestu občas sžíravé sebepočestnosti, ale není to automatická stezka ke svatosti, ani v Japonsku anebo jinde. Myslím, že zde vždy budou lidé, kteří cvičí bojová umění z nesprávných důvodů, a IAF jistě nemá úkol kontrolovat morální pověřovací listiny těch, kdo cvičí aikidó. Z ještě dalšího důvodu: rychlé rozšíření aikidó (i ve formě organizační) je skutečnost, která s sebou nese jisté důsledky. Jedním z nich je, že mezinárodní organizace aikidó již déle neodpovídají tradičnímu japonskému modelu, zámořské organizace mají také svůj kulturní základ. Usazení japonští instruktoři se musejí přizpůsobit hostitelské kultuře, a to je jeden z důvodů, který vedl ke vzniku evropských asociací aikidó jako ACEA a EAF. To je očividné tak brzo, jak někdo zvažuje otázku uznání národní nebo regionální vládou. Jak jsem již výše uvedl, USA je velmi liberální, ale některé další země vyžadují, aby organizace bojových umění měly demokratickou strukturu a musejí spadat pod mezinárodní federaci. Učinit krok zpátky a svěřit všechny mezinárodní záležitosti do rukou Honbu by problém nevyřešilo, dokonce i kdyby Honbu mělo lidské zdroje, které by dohlížely na všechny aspekty zámořského aikidó. Jak jednou na kongresu IAF poznamenal šihan Rindžiró Širata, zatímco Aikikai Honbu byla vertikálně založená organizace, IAF byla založena horizontálně. Samozřejmě nikdy neřekl, že tyto dvě organizace byly v konfliktu. Rád bych se na komentář senseie Širaty podíval z opačné strany. Myslím, že IAF bude vždy “horizontálně strukturovaná” organizace se všemi členy ve stejném postavení. Přece jenom, Aikikai Honbu je vertikálně strukturovaná díky své jasné přirozenosti jako škola japonského bojového umění. Mezinárodní oddělení Honbu by nikdy nemohlo fungovat jako horizontálně strukturovaná mezinárodní federace.

Jak to vidím, jeden ze základních cílů IAF je stát se platformou, kde se zástupci organizací aikidó mohou setkávat jako aikidisté, diskutovat záležitosti společného zájmu a takové diskuse vždy doprovodit intenzivním tréninkem aikidó. Myslím, že 7. Kongres IAF, který se konal v Japonsku v Kacuuře, byl dobrým příkladem diskusí promíchaných s praxí. Dalším velmi důležitým cílem je poskytnout Aikikai Honbu určitou zřetelnou zpětnou vazbu. Je důležité si uvědomit, že IAF není a nikdy nebyla součástí Aikikai Honbu. Takové nářky, jako že se IAF odděluje od Honbu, jsou neporozuměním věci. Navzdory velmi blízkému vztahu k Honbu, byla vždy nezávislou organizací. Nicméně, pozice na vrcholu struktury pyramidy činí Aikikai Honbu velké obtíže při naslouchání názorů těch, kdož jsou v její základně. Jak jsem již zmínil, japonská společnost všeobecně bere tyto názory v úvahu, ale systém sempai–kohai není podstatnou součástí aikidó, a už vůbec ne zámořského aikidó.

Stejně jako olympijské hnutí i svět aikidó byl často přirovnáván k rodině. Jak vstupujeme do 21. století, stává se toto přirovnání stále více zřídkavým, vzrůstá počet rozvodů, rodin s jedním rodičem, bití žen atp., ale v každém případě není často přirovnání dovedeno dál. Rodiče mají sklon mít potomstvo a spory obou, mezi potomky i mezi potomky a jejich rodiči navzájem, se zdají být podstatným rysem každé rodiny. Je skutečností tak zřejmou každému, kdo cvičil bojová umění jakkoli dlouho, že (1) spory a konflikty nastanou v každém dódžó a pravděpodobně se objeví všude v dódžó, kde se bojová umění praktikují především, ale také (2) že se tam neukazuje cesta k jejich řešení. Tato skutečnost je pro bojová umění (a zvláště pro aikidó, které je “Cestou” spíše než pouhou válečnou zručností) pozoruhodná – být postaven na skutečnou špičku konfliktu rozhodování, ale zdát se být jednoduše neschopen nabídnout rovnou osvícenou cestu řešení takových konfliktů na úrovni organizace, být tím “autokratickým” či “demokratickým”.

Že takové konflikty existují, je nepopíratelné. Například během mé kariéry v aikidó jsem byl udiven skutečností, že mnoho sporů nastává kolem stupňů dan. Obvyklým zdrojem stížností je relativní snadnost, s jakou jsou udělovány stupně dan v některých organizacích. Například sensei A je znám jako velmi tvrdý, zatímco zkoušky senseie B se zdají mnohem snadnější. Problém s udílením stupňů obvykle vytvoří hlavní důvod, proč se organizace aikidó rozdrobí a rozpadnou, a to obvykle přijde jako naprosté zjevení těm nevinným aikidistům, kteří praktikují umění, protože nabízí mír a harmonii. Dalším zjevením je zvláštní oceňování japonských univerzitních studentů. Je obecným zvykem v Japonsku, že studenti univerzitních klubů aikidó spojených s Aikikai obdrží druhý dan v rámci promoce, tj. už po čtyřech letech cvičení aikidó. Každý se tak nakonec může podivit, proč tomu tak je. Moji vlastní studenti na univerzitě v Hirošimě byli překvapeni, když jim bylo sděleno, že jejich zámořští kolegové musí cvičit zhruba osm let, než obdrží druhý dan. Samozřejmě jsem slyšel všemožné argumenty: že studenti tvrdě cvičí každý den, a zvláště argument, že technický stupeň vyjadřuje důvěrný (a “vertikální”) vztah mezi žákem a jeho učitelem atp. atp. , ale to je případ i jiných zemí, jako například Francie. Ve Francii může být také velmi dobře studentský stupeň výrazem “vertikálního” vztahu s určitým učitelem, ale je také výsledkem zkoušky, která je na stejné úrovni obtížnosti všude v celé zemi. Technický stupeň je objektivním měřítkem schopností jedince, a proto jsou stupně číslovány od jedničky výše. Mimoto, mnohé spory, které vyvstaly v aikidó okolo stupňů, jsou výsledkem přecházení jednoho instruktora do “teritoria” druhého, aniž byl o to požádán, a tam pořádání zkoušek, anebo zkoušek v místě působení instruktora, kterému domněle “snadné” stupně uznává Aikikai.

Nyní, jestliže výše zmíněné otázky jsou nadhozeny na kongresu, jak by se mohlo dobře stát, zlost se někdy projeví v jistých oblastech tak, že to jsou “interní” problémy, které by neměly být probírány na veřejném fóru. Stupně se zdají být zvláštním privilegiem Aikikai Honbu a jeho akreditovaných instruktorů, ale to přehlíží podstatu. Takové problémy existují a odmítat je jako “interní” je vyhýbáním se odpovědnosti.

Ovšemže neříkám, že by se IAF měla nezbytně zaplést se stupni nebo se stát jakýmsi druhem soudního dvora, nebo že její hlavní funkcí by mělo být řešit spory. To, co říkám, je, že aikidó je živoucí, dýchající umění a že konflikty se přihodí.Tato skutečnost by se měla uznat. Konflikty nelze jednoduše zamést pod tatami v naději, že zmizí. Mnoho sporů vzniká z nedostatku komunikace a již jsem zmiňoval, že autokratická struktura, která dává důraz na roli individuálního šihana, činí komunikaci mezi “základnou” a “výšinou” velmi těžkou. Za předpokladu, že jedna z jejích funkcí je být hlavní platformou pro komunikaci mezi organizacemi aikidó i komunikaci mezi organizacemi aikidó, šihany aikidó a Aikikai Honbu, může být IAF zdrojem podpory pro tyto organizace, pro šihany a také pro Honbu. Mnoho tisíc zámořských aikidistů a jejich učitelů budovalo po léta obrovskou rezervu důvěry a dobré vůle vůči Aikikai. A to je něco, co je třeba chránit a vyživovat, a IAF v tom musí hrát důležitou roli.

Nakonec bych se rád vrátil k bodu, který jsem zmínil v této úvaze dříve, a podal jej jinak. V současném okamžiku historie aikidó si nemyslím, že dává větší smysl mluvit o IAF jako o organizaci v určitém druhu opoziční vůči Aikikai Honbu nebo vůči Japoncům. Aikidó je relativně mladé bojové umění a stále si ponechává své japonské kulturní kořeny. Na rozdíl od džúdó a kendó, zde nebyly větší energie k posunu a žádné přeorientování umění do formy západního sportu. Skoro všichni učitelé s vysokými technickými stupni jsou Japonci a nedošlo zde dělení na japonské a “západní” aikidó. Myslím si, že jedním z nejdůležitějších budoucích cílů IAF je vytvoření jistoty, aby takový rozkol nenastal.

Napsal Peter A. Goldsbury
Přeložili Petr Hrehorovský a Miroslav Kodym