Proč nosíme tradiční “cvičební úbor”,
a zejména sukně

“Šaty dělaj člověka,” praví staré přísloví a zpívá V+W. V jiné pohádce se dovídáme, že “nahý je král”. Proč věnujeme takovou pozornost oděvu? Proč necvičíme třeba v teplákách a tričku, elasťákách, silonu nebo maskáčích? Proč dodržujeme tradice a vytváříme nová “tradiční” pravidla jako jsou barvy pásků nebo oprávnění nosit či nenosit hakama? Proč na stážích jedné organizace aikidó, nejen shodou okolností domovské autora článku, pravidelně stojí psáno: “Hakama pouze od 1. danu Hombu dojo (Aikikai)” ?

Keikogi dnešních adeptů bojových umění, respektive “tradičních” japonských budó, je v mnoha ohledech stejné. Standardní gi, která nosíme všichni, zahrnují kabátec, kalhoty a pásek, jen někdy rozdílných barev, kvality a zpracování materiálu. Tradičně a původně asi také poněkud rozdílné bylo spodním oblečením samuraje, přes které si oblékal kalhoty typu skládané sukně. Keikogi současných budó, jako jsou aikidó, džódó, iaidó, kendó, kjúdó či naginatadó, tuto tradici dodržují. Jistě měla svá praktická opodstatnění, důvody vzniku a vývoje typů. U “sukně” bývá uváděna ochranná, maskovací i symbolická funkce.

Volné “kalhoty” měly, podobnost s leginami amerických indiánů a kovbojů se tu přímo nabízí, chránit a izolovat nohy samuraje na koňském hřbetě. Při boji na zemi měly maskovat složitou práci nohou, postoj a pozici válečníka signalizující jeho další pohyb a akci. V rámci společenské hierarchie odlišovaly samuraje od prostých pěších vojáků. Sedm skladů nebo záhybů v rámci samurajského kodexu chování a vlastností symbolizovalo žádané ctnosti:

Rozdílný typ hakama byl bez nohavic, skutečnou sukní–rourou. V prodloužené slavnostní verzi (až 4,5 m) byl používán při návštěvách u císaře nebo šóguna. Praktické důvody opět evidentně zapracovaly. Mnohokrát přehnutá, mezi nohy návštěvníka poskládaná látka, znemožňovala normální pohyb i případnou možnost útoku. Samuraj se v úctě pohyboval pouze po kolenou.

Tradiční způsob pohybu z reality Japonska, který dokonale rozvíjí princip centra (hara) a boků (koši), využívá i dnes při nácviku technik a jejich “účinnosti” aikidó a iaidó (pohyb v suwariwaze). Na kolenou v budó ostatně trávíme část života i cvičení všichni, ač požadavky reality “ulice” a praxe dneška k tomu zřejmý důvod nezakládají.

Nejsme a nestaneme se samuraji, a už vůbec ne proto, že nosíme “tradiční” keikogi. Propadli jsme jen myšlenkám budó, studujeme cesty a cvičíme, koně vídáme spíše ve filmech a krve se snad nedožijeme. Hlásíme se k tradicím a etice východních disciplín. Oči se nám proto nešikmí. Hledáme a občas i nalézáme cosi v duchovním a filozofickém zázemí budó, a to nás možná více než pouhé cvičení inspiruje a ovlivňuje. “Mimo ducha vše je chaos” (šinge muhó) a naše cvičení bojových umění bez vztahu k tradicím, etice a etiketě dó by bylo pouze systematickým legalizovaným násilím. Systémem, který studuje techniky vytvořené k zabití člověka nebo k dočasnému sportovnímu vítězství. Tepláky, elasťáky nebo maskáče prostě nosit nechceme. A ač mluvíme česky (anglicky, německy…), používáme reihó místo podání ruky, ukláníme se a často. Místo “děkuji pěkně” říkáme arigató gozaimašita, místo “jedem” dózo, místo “hodu výkrutem zápěstí” provádíme kotegaeši. Japonsky však většinou neumíme.

Praxe, postupný vývoj, moderní materiály i možnosti zpracování, charakter moderních sportů ale i tradičních disciplín přizpůsobily keikogi současným požadavkům. Často vytvořily “moderní” tradici. S vědomím určité generalizace a zjednodušení si je připomeňme:

Džúdó pracuje se silnými úchopy za kabátec. Ten musí být proto z pevného silného materiálu, často zdvojeného a prošívaného. Při podmetech, porazech nebo technikách nohou na zemi by asi hakama byla překážkou.

Karatedó úchopy téměř nepoužívá, na kabátec mu stačí slabší materiál a prošívání by bylo jen ozdobou. Zato kalhoty v rozkroku vyžadují přizpůsobení (vložený klín), ale látka na kolenou nemusí být zdvojena. Rychlost a plynulost kopů by asi utrpěla a kdo ví, zda by se do záhybů hakama karatista nazapletl.

Adept džódó, iaidó, kendó či naginatadó cvičí v hakama od počátku. Možná i proto, že “jednodušší” pohyb převážně na linii je jiný než “složitý” pohyb v kruzích adepta aikidó, který hakama obvykle obléká až po několika letech. Na kalhotech může ušetřit, neboť dostatečně dlouhý kabátec má zakrývat všechny části spodního oblečení i masa, které by se mohly, byť zajímavě, ukázat stranou v rozparku hakama. Kolena v iaidó si adept často chráničem chrání.

Kjúdó má kabátec skutečně tradiční a rukávy široké (moncuki), lukostřelec při střelbě paži i část těla obnažuje. Lukostřelkyně si však kabátec zvláštním způsobem upevňují. Dívky a ženy jinak totéž co muži budó oblékají, pouze tričko nebo nátělník mohou pod kabátcem mít. Nejen ženy, ale i “tradiční” budó, také řemínek v úrovni hrudníku, který klopy kabátce u sebe drží, používají. Ani studené počasí nesmí adepta budó k nošení čehokoliv navíc ke keikogi donutit.

Bavlněné látky i dnes dobře sají pot. Tradiční bavlněná hakama barvu pouští a při skládání v pohyblivé zvířátko se mění. Moderní doba trochu umělotiny do přírodního materiálu vnesla. Skládání občas s různými rituály spojováno bývá. Účel však jako obvykle světí prostředky, pouze zády k šómen a zvláště portrétu zakladatelů není záhodno si sedat.

Bílá barva propocených gi v aikidó, karatedó a džúdó, ale i v “ženské” naginatadó pravidelnou a častou vyvářku umožňuje. Džúdista v námořnické modři občas při utkáních bývá viděn. “Tradičnější” budó inklinují k osvojení tmavých barev keikogi (černá, indigo). Dle tradice i praxe, kde by se dnes vzala, skvrny od krve byly méně viditelné.

Tmavá barva hakama (černá, indigo) je pravidlem, slavnostní nebo “pohřební” bílá zanedbání hodnou výjimkou, červená excesem. Tradiční hakama, ale i gi, a zvláště slavnostní, neměly pevně stanovené barvy, mnohdy byly vzorované a na sobě měly i nášivky, o skvostných materiálech nemluvě. Slavnostní kjúdó a občas i iaidó slavnostní a méně praktickou šedou a pruhovanou hakama užívá. Hakama pereme jednou za čas, tmavá barva při častém kontaktu látky se zemí pomáhá zakrytí špíny a prachu.

Barevné pásky odlišují nositele žákovských stupňů a jsou výsadou moderních “sportů” džúdó a karatedó, černé pásky nosí mistrovské stupně téměř všech budó. Tradičně kdysi nebylo ani kjú ani dan, ale klasický systém oprávnění (menkjo, 3–4 úrovně) udělovaný učitelem, jakési licence k vyučování a šíření disciplíny (renši – kjóši – hanši; šóden – čúden – kuden; fukušidoin – šidoin – šihan… v aikidó). Moderní systém kjú a dan vytvořil zakladatel džúdó Džigoro Kanó. Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by dával cvičícím měřítko stupně pokročilosti. Sestupný systém, někde od 10. kjú, jinde od 6. kjú, a vzestupný od 1. do 10. danu převzaly dnes všechna budó, občas je však kombinují s klasickým. Nositelé vyššího stupně, než je 5. dan, někdy nosí barevné pásky, pruhované bílo-červené v džúdó, nebo nachové či karmínové v tradičních budó.

Keikogi aikidisty (mudanša i júdanša) se skládá ze třech částí. U nositelů stupňů dan (júdanša), nikoli však vždy a všude, přibývá část čtvrtá. Hakama občas vídáme i u nositelů stupňů kjú.

1) uwagi – bílý kabát se dvěmi chlopněmi (klopami) stejného typu jako u dalších budó. Jeho levý cíp se překládá přes pravý a upevňuje páskem (obi), někdy jsou chlopně v úrovni hrudníku svázány slabým řemínkem, aby se nerozevíraly (u žen lze zvláště doporučit). Kabátec je tak dlouhý, aby zakrýval boky, a po stranách má nepříliš vysoké rozparky. Je z pevné, ale ne tvrdé látky, někdy od pasu vzhůru zdvojené, prošité mřížkovým stehem a typicky “hrbolaté”. Rukávy má dostatečně široké a dlouhé zhruba do poloviny předloktí tak, aby umožňovaly volný pohyb paže a úchopy za zápěstí. Zpracování i materiál umožňují volný pohyb a různé druhy úchopu za kabátec, které by byly možné i v případě civilního obleku, zde však s daleko větší odolností vůči poškození. Celkově je uwagi aikidisty něco mezi kabátcem džúdisty a karatisty.

2) zubon – bílé kalhoty ze slabší látky, bez poklopce a zapínání, někdy s nepříliš hlubokými rozparky po stranách. Vzhledem k častému pohybu na kolenou je důležité vyztužení namáhaných míst. Délka nohavic má být nad kotníky tak, aby látka při ohýbání nevylezla na či nad kolena. Kalhoty se většinou upevňují jednoduchým látkovým páskem (cca 1 cm) protaženým celým obvodem horního lemu a uvázaným na boku či na břiše. Aikidisté nosí kalhoty i pod hakama.

3) obi – pouze bílý nebo černý pásek o šířce cca 4 cm ze zdvojeného mnohokrát prošitého materiálu tak, aby se nekroutil. Stejně jako všude v budó se obtáčí dvakrát kolem trupu, na břiše pod pupkem se váže typický plochý uzel, který fixuje obě otočky. Zbytek pásku vytváří 10–15 cm dlouhé konce, jsou-li delší, fixují se a zkracují dalším obtočením kolem pásku. Umístění uzlu pomáhá vytvořit pocit bodu (hara) v centru těla, odkud vychází a je harmonizován pohyb a kde se koncentruje energie.

4) hakama – černá nebo tmavě modrá skládaná široká kalhotová sukně s výztuhou v oblasti kříže a dostatečně dlouhými pásky k upevnění (liší se občas např. od iaidó či kendó). Nohavice jsou tak dlouhé, aby i při zkrácení vzniklém uvázáním hakama zakrývaly střed kotníku. Způsobů upevňování je několik, jeden z doporučených viz obrázky. Aikidisté často uvazují nejprve přední část a pak zadní, aniž obtáčejí výztuhu vzadu. Na pravém boku vzadu mívají nejen aikidisté vyšité své jméno v japonských znacích. Stejně jako praktické skládání není ani uvazování hakama speciálním rituálem. Hlavním faktorem je nakonec to, aby se hakama i celé keikogi neuvolňovaly ani po více hodinách cvičení.

Tradičním modelem aikidistické hakama je zn. Ywata vyrobená z přírodních materiálů a barviva (bavlna, indigo), kterou šijí pohádkové babičky nedaleko Honbu dódžó v Tokiu. V Čechách je asi nejkvalitnější a tradičnímu typu nejbližší hakama šitá na zakázku firmou Combat Shield z částečně umělého materiálu (kombinace s bavlnou) a v černé nebo tmavě modré barvě.

Proč nenosí aikidisté hakama hned a proč se tato část keikogi stala i znakem “mistrovství”?

Chceme-li vytvářet “škatulky” a zjednodušeně klasifikovat, lze disciplíny budó rozdělovat. Musíme si však být vědomi pružnosti dělení na:

Kobudó – (ko = starý; 12. až 16. stol.) zahrnuje techniky boje se zbraní vytvářené k zničení a poražení protivníka, disciplíny bez soutěžení, kde základem cvičení je kata.

Šinbudó – (šin = nový; od 16. stol.) zahrnuje techniky boje se zbraní i beze zbraně zaměřené spíše na kontrolu protivníka než na jeho zničení, disciplíny sportovní (soutěžní) a rekreační.

Do tohoto schématu se nevejdeme a musíme uvažovat spíše v jakém duchu se cvičí – ko, nebo šin? Bojuje dnes a hned adept “více sám se sebou”, nebo “soutěží”? Ve “starých” budó lze najít důvody, proč se hakama nosí “tradičně” od počátku a neznačí ono “mistrovství” (iaidó, džódó, kjúdó, naginatadó). V “nových” budó se vlastně nenosí (džúdó, karatedó).

Aikidó, ač “nové”, je někde mezi. Je disciplínou nesoutěžní, bojuje převážně beze zbraně, ale i se zbraněmi (bokken, džó, tantó), a jeho techniky jsou výrazně odvozeny z práce s mečem či tyčí. Cvičení ve dvojicích i s více partnery, charakter i další rysy technik svádějí k soutěžení, soupeření a dokazování sil, kdo je lepší či jaká technika “účinnější” a “reálnější”. Bohužel a k nepochopení smyslu disciplíny. Hakama, ač spíše “nepraktická”, neboť pohyb nohou skutečně pohledu začátečníků zakrývá, nohy se do ní občas zamotávají a prsty lámou, se nošena až po čase jistou vizitkou chápání disciplíny stává a k zvládnutí a vnímání “elegantního” harmonického pohybu přispívá.

Graficky vyjádřená představa síly činí ze západního siláka trojúhelník se základnou ve svalech a ramenou, se špičkou směřující dolů. Východní představa je obrácená a velký pupík mistrů není výjimkou. Základna je na zemi, těžiště snížené, kolena pokrčena, důraz je kladen na hara a koši a na uvolnění bloku ramen a svalů. Karatista trpí v nízkých postojích, váhu i těžiště z nohy na nohu přenáší. Aikidista v pohodlném “vysokém” postoji těžiště uprostřed dlouho hledá. Předčasně navlečená hakama často znamená, že centrum a těžiště, a nejen ty, poněkud ulétávají a nad zemí se “elegantně” vznášejí. Důvody a cíle hledání tak činí hakama pro aikidistu nakonec i praktickou.

Nebyl to zřejmě tradičně a silně nábožensky založený zakladatel aikidó, kdo nošení hakama od mistrovských stupňů prosazoval. Vývoj aikidó, šíření aiki ve světovém společenství (kai) a pragmatický syn zřejmě zasáhli. Znehodnocování nošení hakama v aikidó dnes znamená zpochybnění titulu a smyslu júdanša (nositel stupně dan), hierarchie, výchovy, výuky a odpovědnosti.

Hakama “dělá” skutečného aikidistu, ač v hakama se často nahý samuraj nalézá. Na dvě skupiny se dnes někdy aikidisté na tatami dělí: s hakamou – a bez ní, co s náboženskou úctou k těm s ní vzhlížejí. Ač technická a duševní úroveň by s nošením hakama spojena být měla, povinnost pomáhat, začátečníky vyhledávat, k disciplíně přitáhnout a učit, často v zájmu o sukni se utápí.

“Nositelé hakama jsou v dódžó proto, aby odpověděli žákům na všechny otázky,” můžeme číst v knize Aikidó autora Daniela Vaillanta. V jiné knize se dočítáme: “Jestliže znáte pohyb, který jste již studovali, a cvičíte s někým, kdo ho nezná, snažte se jím partnera provést. Ale nikdy se nepokoušejte opravovat a radit vašemu partnerovi, jestliže nejste na úrovni júdanša.” (M. Saotome – Aikido a harmonie přírody)

Citátů, které hovoří ve prospěch dělení studentů na mudanša a júdanša, případně na bez hakama a s hakama, lze nalézt mnoho. Aby nositel byl schopen odpovědět na “všechny otázky”, měl by mít za sebou několik let usilovného cvičení a zkušeností. Mnoho učitelů tvrdí, že hlubší pochopení a skutečné aikidó začínají od schůdku dan. Dosažení “mistrovského” schůdku kdysi i v Evropě něco znamenalo, v aikidó tak obvykle bývá po pěti a více letech cvičení (nezbytné minimum asi čtyři roky požadují zkušební řády). I ze života známe periody krizí (3, 5, 7 let), kdy něco končí, nebo začíná. V aikidó adept také hledá, zkouší, mění disciplínu a třeba i končí opojen dosaženým úspěchem, nebo zklamán v očekávání. Nemá tedy hakama onen první schůdek zdobit a další schody bez zdobení doprovázet? Ač pouhou tradiční sukní samurajů byla, dnes na prašné cestě k schodům v aikidó pohybům pěšáků má překážet?

Skoro každý aikidista si diplom s podpisem Uešiba zarámovat touží. Ne všichni a ne všechny organizace či kluby si pravidlo nošení hakama od 1. danu v “nové” tradici stanovily. Aikikai Foundation – Honbu dódžó, které dany registruje, uděluje, schvaluje a Dóšú Uešiba i podepisuje, s rozvojem aikidó a v rámci své organizace tak postupně činí.

České nebo jiné dany může udělovat či přijímat kdo chce a jak chce. Také to není v Česku, v aikidó i v budó zvláštností. Jde pak jen o to, zda to budó ještě je. Což takhle kočkopes – čekodó např. forem aiki? Být v jednadvaceti letech po sedmi letech cvičení nositelem 3. danu hodno zápisu do Guinessovy knihy rekordů jest. Lze pak pokračovat k 5. danu v pětadvaceti letech a titulu šihan před třicítkou. Rekord je to jen v aikidó neobvyklý – v nindžucu systém 8. dan a titul šihan během deseti let praxe umožňuje.

Vím, že hlava mi za mé názory a nepřesnosti opět myta bude. Domnívám se však, že nemá smysl hrát hry bez pravidel. Realita pak může být i o tom, jak Indiana Jones umění biče nepoužil, revolver vytáhl a slova: “Běž do…,” použil. Kdokoli si dnes může tradiční hakama zakoupit, je-li schopný i finanční prostředky vlastní kreací ušetřit. Nebude-li se myšlenkami co a proč nosí, vztahem k tradici i novým pravidlům zabývat, lehce se stane, že hakama svrchu dalším barevným páskem převáže. Důvěru však stejně jako pistolník s páskem i kšandami Nyní (ani) na Západě nevzbudí.

Miroslav Kodym,
nositel jednoho černého pásku, třech danů,
tmavomodré hakama a titulu fukušidoin,
jinak také adept aikidó