Několik zastavení s panem Ikedou

Nin – gi – rei – či – šin (godžó)

Godžó = pět podmínek k nám přichází z konfuciánské filozofie. Těchto pět podmínek lidskosti nás odlišuje od zvířat a dává nám důstojné právo nazývat se "lidskými bytostmi". Blahosklonnost (nin nebo džin) je zde na prvním místě, následovaná spravedlností (gi), etiketou (rei), poznáním (či) a důvěrou (šin). Čtyři poslední podmínky musí být spojeny s první – blahosklonností. V opačném případě se spravedlnost může stát nelítostnou, etiketa se promění v úslužnost, poznání vede špatným směrem a důvěra zůstane slepá.

Motto z knihy Pascala Kriegera – Kaligrafie

NIN

Začátkem roku 1990, vlastně ihned po té, kdy sametová revoluce otevřela tehdy ještě československé hranice, se mi splnil sen s dozvuky mladistvých let šedesátých. Mohl jsem vycestovat, pracovat v mezinárodním divadelním společenství, jehož šéfem byl muzikant a aikidista Marco Jaccoud, tehdy ještě druhý dan, a tak jsem se mohl věnovat i svému tehdy ještě koníčku. V zimě jsme byli usazeni v Ženevě a ve studiu připravovali představení. Jako součást divadelních technik jsem s členy skupiny cvičil aikidó každodenně ráno, ale jak mi pracovní rozvrh dovolil, utíkal jsem a po večerech cvičil v ženevských dódžó Shung Do Kwan a v Onex. Ještě před svým odjezdem, a po deseti letech občasného cvičení na Balkáně u "Kazika", jsem stačil složit zkoušky na druhé kjú u Giorgia Veneriho. V současné systému aikidó jsem plaval sotva čtvrtým rokem díky občasným návštěvám Italů, "francouzský" styl jsem teprve poznával a Japonce jsem nikdy neviděl. Byl jsem vlastně takové embryo, ač již dlouhovlasé a vousaté, s velkýma očima a dychtivé poznání.

Někdy z jara toho roku přijel sensei Ikeda na svou pravidelnou návštěvu Ženevy. V SDK už mě trochu otloukli a Gildo Mezzo zaučil, ale přesto při pohledu na mocnou postavu se mi rozklepaly kolena. Sensei tak na tatami vždy působil, ačkoli ve skutečnosti nebyl postavy nijak obrovské. Ten dojem snad každý musel mít z jeho postoje a pozic, pohybu a výbušné energie. Nic jsem nechápal nejen proto, že mluvil a málo italsky a francouzskému překladu jsem sotva rozuměl. V tom období se sensei věnoval mnoha formám šionage a já měl dost starostí, abych sotva jednu techniku zvládl. Byl jsem mu představen jako exot odkudsi z Východu, i požádal jsem o možnost si ho vyfotit. Při tréninku odmítl, točení či focení, a kupodivu na Japonce, neměl nikdy rád. Po cvičení nejprve s jakýmsi dítětem na tatami jak malý kluk vyváděl, pak vystoupal na stupínek v dódžó, zaujal postoj a pokynul mi... ta fotka unikátní dodnes visí na balkánské nástěnce.

Z jedné čtvrtě do další kolem jezera s vodotryskem je to pár kilometru a lekce v Onex měla začít za půl hodiny. Všichni jistě znají scénu s autem, jeptiškou a četníkem ze Saint Tropez, tomu autu se ve Švýcarsku říká "dé švó" (dva koně) a už v něm dávno nikdo nejezdí, tedy kromě Marca, který se senseiovi s odvozem nabídl. Pan Ikeda si ani hakamu nesundal, jen boty nazul a bundu přes ramena si přehodil, vzal za vlnité dveře, které z pantu ihned vypadly a v ruce mu zůstaly, a s ledovou tváří nasedl vedle řidiče. Dozadu mezi divadelní masky jsem se nasoukal já jen v keikogi... a pak už jsem jen sledoval nehybnou masku japonskou jak otvorem v podlaze sleduje pod nohami ubíhající mu cestu.

Dódžó Bernarda Caloze je menší, za to vzadu je součástí jeho klubové bufé. Tak po tréninku druhém měl šihan z Japonska příležitost naslouchat popisu krás exotické Prahy, chvále zlatavého moku a domácích knedlíků. Neměl jsem ani potuchu o japonské etiketě a chutích pana Ikedy, ani vizitku jsem nepodával oběma rukama, čadil jsem a všem nalil český šnaps národní. Sensei tak poprvé ji musel ochutnat, jako Japonec jen těžko mohl odmítnout, ale nezapálil si... pak, když do Čech pravidelně jezdil, výjimečně podlehl nátlaku kuřáka, výjimečně i Spartu ochutnal, mastná jídla jedním pivem zapil a zdravé trávení podpořil jedním paňáčkem Becherovky.

GI

V zimě roku 1992 poprvé sensei Ikeda navštívil matku naší stověžatou, ve vile vyšehradské byl ukryt a v učňovském středisku na Spojovací poprvé rozpoutal živly v aikidó. Mezitím i po svém návratu domů v roce po sametově druhém jsem využil každé příležitosti, abych zajel i do Curychu nebo v létě do hor v Saignelegier, abych pokročil na své cestě k poznání. Senseie Ikedu už jsem stačil vyfotit už i na kole v tmavomodrých kraťasech, tajně a o přestávce v této poněkud krátké hakamě dokonce i na tatami a s bokkenem. Situace a změny porevoluční do Čech přivály i dobrodruhy různé a jeden z nich všemožně se snažil umístit se na špičce pyramidy československého aikidó. Vlastní byt jsem poskytl francouzskému učiteli a zpočátku i úsluhy různé, odzkoušet se nechal na dan první a první hakamu si navlékl, než pozvolna jsem pochopil, kam jeho cesty zavádějí. Černý pásek jsem vrátil, stal se černou ovcí českého aikidó a na Kenkyukai v Praze zůstal skoro sám. Avšak už věděl jsem, že z Hombu dódžó doporučení dorazilo do Čech, aby šihan Masatomi Ikeda v Čechách odpovědnost přijal za svůj uděl profesorský.

A tak jsem do Curichu v únoru roku 1993 na mezinárodní školu vyrazil, abych před bedlivým zrakem skutečného šihana složil zkoušku na mezinárodně uznávaný první dan Aikikai. Zkušební komisař k tomu svolil, ovšem, ač členem švýcarské jsem byl stále, jen na základě doporučení organizace české, které jsem tehdy dostal asi jen omylem. Pan Ikeda pravidla mezinárodní vždy reprezentoval a ctil, a manipulace vskutku rád neměl. Při další návštěvě raději unikl z vězení na pražském sídlišti a zavděk vzal uprázdněnou postýlkou dětského pokoje u mně v Nuslích. Po ránu, celý rozlámaný a ještě s očima zalepenýma, u snídaně na vše se vyptával a přes den unikal ze sevření policejního sálu haly v Kongresové. Jakýsi unikátní živnostenský list mu byl taky předložen, aby pravomoci u nás nedostál. Japonský šihan udiven pak byl, když předložil jsem mu dokument stejný. Sám totiž jsem kdysi na obvodním úřadě nabytí toho papíru zařídil pro sebe i pana Vaillanta. Nešťasten pak nepravomocné zkoušky na dan Aikikai pro skupinu vyvolených musel odmítnout.

Letní čas školy v Saignelegier jsem mu asi neusnadnil, přesto pomoc i malé skupině rozhodnutých slíbil, a tak cesta ke vzniku České asociace aikidó se mohla ještě koncem roku otevřít. V únoru roku následujícího šihan Ikeda již jako Technický ředitel ČAA spravedlivě první skupinu, která, byť senseiovy metody výuky neznala a zkušebním nárokům jeho systému jen těžko mohla dostát, ale již celá léta poctivě cvičila a po stabilizaci mezinárodního systému aikidó toužila, odzkoušel na první i druhé dany Aikikai. V roce dalším do země české, za kterou odpovědnost převzal, dvakrát zavítal, založena byla tradice letních škol v Českých Budějovicích... kde pro obveselení pana Ikedy divadlo jsme pravidelně chystali a jednou při tom málem upálil jsem se, ale to už jsou jiné historky.

REI

Všichni šihanové vyslaní do Evropy z Japonska po čase vykazují, ostatně jak dokládá celá historie země vycházejícího slunce, schopnost asimilovat místní vlivy kulturní. Pamatuji německého šihana Asaie, jak z výšky ripstole na stáži aikidistům počítá "Eins, zwei,drei...", nebo španělského šihana Kitauru, jak pražské býky krotí. Vyžadovaná a sdílená etika však našinci nedovolí pod japonskou kůži skutečně jim do soukromí proniknout. Dědictví předků se vždy včas ohlásí a taktické jednání nastoupí.

Asi nejoblíbenější technikou senseie Ikedy bylo kotegaeši – technika země, ač stále zkoumal základní techniku ikkjó – techniku vody. Ostatně jako mocný dub do země silnými kořeny vrostlý na tatami vždy svými pozicemi působil, s vodou však jsme mu připravili nejeden problém.

Můj soused potížista si na svém vodovodním potrubí zařídil kohoutek, kterým mi mohl kdykoli zavřít v bytě vodu. A tak se jednou v noci, kdy pan Ikeda pokorně spinkal v dětském pokojíčku, i stalo. V pokoji sousedním odfukoval jsem se svou přítelkyní. V půl sedmé ráno probudil nás jakýsi pohyb za dveřmi. Sklem jejich prosvítala připlácnutá tajemná japonská tvář. Sensei, nechtěje nás budit ani do našeho soukromí vstoupit, paže si málem roztrhl jak skoro hodinu držel jednou rukou dveře do pokoje a druhou přes celou chodbičku dveře na záchod. Opatrně jsem otevřel, několikrát opakovanému italskému výrazu "Aqua, aqua..." porozuměl, dovtípil se, ochotnou sousedku probudil a kyblík vody donesl. Sensei pak dopoledne na tatami v Kongresové poněkud nervózní jen mě se jevil. O polední přestávce našim očím zmizel, až sháňka po něm velká proběhla, neb chystalo se jakési jednání. Klíče od bytu od přítelkyně si vypůjčil a domů spěchal. Když i já domů jsem dorazil, pan Ikeda na futonu klidně odpočíval, italské "Aqua, aqua..." mi několikrát spokojeně zopakoval a já nalezl vanu, všechny hrníčky, hrnce i kýble po okraj naplněné vodou... a sensei pak už vždy, než jel do Čech, na vodu se vyptával.

Po jedné letní škole nabídlo se volné odpoledne k cestě do Rožmberka. Pan Ikeda, doprovázen jen Claudií, konečně bez zábran mohl se mnou mluvit přímo italsky, neboť tím jazykem jako profesionální překladatelka vládla i má partnerka. Tak dozvěděli jsme se, že dovolenou sensei vlastně nezná, aikidó mu všechen čas zabírá, taky proč Beethovena miluje, a že je spíš člověk městský. Pozvání k procházce na houby do lesa proto mohl odmítnout, co kdyby tam slepejš se nalézal. V tu chvíli si ovšem od Angeliky odsedl, neboť mu nezáludně svěřila, že doma v teráriu chová dvoumetrovou americkou užovku. Pak ztratil se nám. Nalezli jsme ho jak pobíhá kolem řeky a u nedaleké šlajsny vzpěněné povzbuzuje vodáky, kteří tudy právě projížděli. U večeře, kdy na štice si právě pochutnával, jsem bez patřičného zvážení na stůl hodil momentální nápad a jako fakt ho i prezentoval. Příští rok si půjčíme kanoe a společně sjedeme proslulou šlajsnu Krumlovského jezu. Senseiovi v krku nezaskočila kostička, odmítnout vlastně jako Japonec nemohl, tvář si tedy zachoval. Nic mě pak nenapadlo, když během roku následného při každém setkání či telefonu na prudkou vodu se sensei opatrně vyptával. Dokonce jeho první slova, když Angelika ho vyzvedávala na letišti, ještě v Praze byla "A jaká je tam voda?" Sice pak jen gumový raft jsme půjčili, leč vážně jsme se chystali ke kolečku kol Krumlova, a já trulant, dokonce dobrodružnou výpravu před všemi na tatami vyhlásil. Na mostě nad jezem čekaly na tu událost celé hrozny aikidistů, jak z konve lilo, špinavá vzpěněná voda valila se korytem. Sensei, v obleku výletním a s taštičkou s doklady, do poslední chvíle držel s námi basu a díval se, jak v zimě bezostyšně svlíkáme se do trenýrek. Až Claudie ve chvíli poslední svěřila mi starou příhodu, jak pan Ikeda kdysi v jakémsi švýcarském jezeře ve studené vodě málem utonul, abych konečně pochopil, jaké útrapy jsem způsobil neuváženým svým jednáním. Tak ve šlajsně se jen president s vicepresidentem udělali a já byl rád, že technický ředitel nám jen zamával... a ještě dnes se stydím a dodatečnou omluvu si hledám.

ČI

Z časů těch vzedmutých, kdy každá Rada asociaci byla dobrá, jak hora ční jedna z rad pana Ikedy. Nemá smysl bojovat s chimérami, na ministerstva udávat, byť informace pravdivé, a roztáčet tak mlýny větrné. Co smysl má je jen práce poctivá a cvičení kvalitní, ty samy časem přesvědčí i ty, kdo pochybovali a chybují, neboť mýlit se je přece tak lidské. Naše organizace i naše cvičení aikidó od té doby prošly mnohými peripetiemi poznávání. Na té cestě zůstalo i mnoho odzkoušených danů, ač mnozí o zkouškách i pochybovali, někteří odpadli a mnozí stále přicházejí. Dnes jen sklízíme sladké ovoce a plody stromu, které v nás zasel sensei Ikeda svým poznáním života, živlů přírodních a principů aikidó.

Porozumět všemu a hned zpočátku leckdy znamenalo i poznání všeobecně bolestné. Pan Ikeda se vždy ptal na přání a názor Čechů. Jeho vlastním vysloveným přáním bylo, aby naše asociace byla jednou vskutku česká, aby sama si své břímě nesla, sama ohlídala svá povinnosti i práva. Přání pak skoro vždy zohlednil a pravomocně rozhodl. Mnohdy pak, odpočívaje v soukromí po jednání dlouhých, sám neskrýval své pochyby. Třeba když zeptal se komise právě prvně odzkoušených danů, odkdy že chtějí, aby se mohla v asociaci hakama nosit. Leže na futonu pak divil se, proč že to vlastně chtěli. Vždyť, je-li v Čechách vnímána jako tak důležitá ta černá sukně, proč "učitelé", kteří ji nemají dan a mají co učit, hakamu nemohli by nosit třeba už od stupně "žákovského?

Dnes je snadné porozumět mnohému, vždyť od té doby mnoho vody uplynulo a v rybníčku asociačním skoro stovka štik dravých loví, mnoho sumců, candátů a okounů plave, i kapři líně se válejí a rybí potěr čile k životu se má, rybí ta líheň právě teď celkem osm stovek čítá. Porozumět tomu, že šihan zcela nečekaně už o ničem nerozhoduje, náš sensei nás už neučí a pan Ikeda nám není k dispozici dokonce ani k prostému lidskému navštíveni, je víc než těžké. Stejně tak nesnadné bude poznání pravidel hry a svobody své nabité.

ŠIN

Lidé si svým jednáním občas důvěru zaslouží, občas ji jen vyžadují, občas je důvěra sdílená i vzájemně.

Pan Ikeda důvěru vzbuzoval, jako sensei si ji přál a jako šihan možná i vyžadoval. Občas nevím, proč vlastně k nám a našim schopnostem tak důvěřivý byl, a taky vím, že za důvěru občas zaplatil.

Jednou, ve Winterthuru na parkovišti aut k prodeji z druhé ruky, se o půlnoci podezřele projevovala skupina podezřelým jazykem hovořících osob. Jakýsi nedůvěřivý Švýcar na ně policii zavolal. Jen dva ostří policisté záhy dorazili, hned celou třicítku cizinců na kapoty aut přirazili, samopalem hrozili a o pomoc si volali. Než přijely antony, vše se naštěstí urovnalo. Na druhý den měli účastníci mezinárodní stáže bojového umění o zábavu postaráno. Při společenské večeři i dva další přítomní japonští šihanové propírali s naším šihanem tu situaci tristní. Sensei Ikeda mě byl nucen pokládat otázky a žádal odpověď. Kolik vás bylo aikidistů? Třicet. Kolik bylo policistů? Dva. Pak odvětil: To jsem špatný učitel!... a tak jsme asi zklamali jeho důvěru.

Jindy, v pražském Novoměstském pivovaře, s důvěrou přijal pozvání ke stolu, který typická česká jídla měl mu nabídnout. Prázdný talíř mu však přinesli, jen s hořčicí a kupkou křenu. Zabořil tedy polévkovou lžíci do hmoty bílé a jemu neznámé. Šikmé oči se okamžitě staly kulatými a nejméně na metr od hlavy vyskočily. Vypařilo se pak ihned napěněné pivo, a po jídle mastném i tekutá digestiva další. Ale to už jsem zkraje psal!

Nyní tak jen dodám, abych i osobně zpochybnil důvěru panem Ikedou mi kdysi věnovanou, že sensei z pivnice do jazzového baru s námi tehdy pokračoval na vlastní žádost, že v pohnutí občas s oblibou i samurajské písně zpíval, ale zvláště "Ó sole mio" miloval, že jednou v Katsuuře do nálevny na rybu syrovou a saké mezi rozjařené rybáře mě pozval, že jindy v Sofii na kongresu zase šihan presidenta s vicepresidentem pozval... ale to už si nechám pro sebe, abych důvěru zcela neztratil a lidskost učitele našeho nezhatil příběhy zcela osobními.

Pan Ikeda je stále velkým člověkem a byl pro mě senseiem z největších. Snad nezklamal jsem docela jeho důvěru, ať již činy svými či ústy nevymáchanými, vždyť mnohé záležitosti soukromé jsem právě práskl čtenářům.

S důvěrou se nyní obracím k budoucnosti aikidó i k historii, nejen české, jež všechny naše kroky jistě zhodnotí. Nezastupitelné místo pro senseie pana Masatomi Ikedu tam bude jednou a provždy... Miroslav Kodym

Masatomi Ikeda

narozen: 8. 4. 1940, Tokjó

vzdělání: Physical Education, Nihon Taiku University, Tokjó

aikidó: studoval od roku 1958, cvičil a vyučoval do začátku roku 2002, tj. přes 40 let

nositel: 7. dan Aikikai – Hombu, poslední stupeň obdržel v roce 1989; 5. dan sumo; 4. dan džúdó

učitel: Hiroši Tada, 9. dan Aikikai – Hombu

historie pobytů: do roku 1965 Japonsko; 1965–1970 Itálie, Neapol; 1970–1977 Japonsko, učitel sportu na gymnáziu;

od roku 1977 trvale Švýcarsko, Curych

vlastní dódžó: Aikido Ikeda Dojo, Curych – uzavřeno v roce 2003

pověřen Hombu: od roku 1977 Technický ředitel ACSA (Švýcarská Aikikai)

od roku 1994 Technický ředitel ČAA (Česká Aikikai) a od roku 1996 SAA (Slovenská Aikikai) úzce spolupracoval s dalšími organizacemi Aikikai jako např. v Jugoslávii, Maďarsku, Rusku i jinde

od roku 1996 Technickým poradcem International Aikido Federation společně s H. Isojamou (9. dan)

navíc vyučoval: hodžo Kašima Šinden Džiki­šinkage rjú (původní šermířská škola ze 14. století)

genkikai (zdravotní cvičení vycházející z aikidó a zdravotních systémů Západu i Východu)

stáže: mimo jiné Španělsko, Švédsko, Finsko, Francie, Maďarsko, Jugoslávie, Rusko (Moskva)

a pravidelně Japonsko, Švýcarsko, Čechy, Slovensko, Itálie, Německo, Rakousko

hobby: klasická západní hudba, zvláště Ludvík van Beethoven

činnost ukončil: ze zdravotních důvodů (mozková příhoda) k začátku roku 2003