Pascal Krieger
Pojmy (II.)

(Pokračování z čísla 6/2001)

3 – Mecuke (vizuální koncentrace)

(Na té je třeba pracovat od začátku)

Me: oko; cuke: tlačený, upnutý. Myšlenka mecuke je jednou z nejvíce viditelných součástí zanšin. Soupeři si obvykle hledí do očí, protože tato „zrcadla duše“ odhalí často emoce, které by uměly jiné části těla úspěšně zakrýt.

Umění mecuke spočívá ve vidění všeho bez odhalení se.

Vidět vše...

Jak dalece je oko fixováno na přesný bod, tak je omezeno jeho zorné pole. Takže, namísto napjatého upření očí na vašeho soupeře, dívejte se na něj, jako byste byli vzdálenou horou (enzan wo miru). Nedopusťte, aby vás zneklidnily jeho ruce nebo pohyby jeho zbraně, a klidně sledujte centrální linii jeho těla, která nejlépe naznačí to, co bude následovat. Výho­dou tohoto odděleného a všeobecného pohledu je neobyčejné zvětšení zorného pole. Bez toho, abyste povolili v pozornosti, budete schopni předvídat jakoukoliv náhlou překážku. Ti, kteří jsou zvyklí řídit, si tento efekt bezpochyby uvědomují a vědí, že není nic nebezpečnějšího než upřít se na zadek vozu před námi.

...bez prozrazení čehokoliv

To je něco docela odlišného. Subjektivní emoce jako strach, obavy, nerozhodnost, podráždění, zlost a radost nalézají na poli boje úrodnou půdu. Aby se skrze oči nic neprozradilo, nestačí tyto emoce kontrolovat – vždy vás prozradí – je nutné je více nepociťovat!

To samozřejmě vyžaduje dlouhou dobu studia sebe sama, které probíhá mimo rá­mec dódžó. Je to jeden z dřívějších výrazů myšlenek a pojmů, které se jeví, jako by neměly spojení s kobudó, ale kterými se budeme zabývat později.

4 – Šisei (postoj)

(Koncept, na kterém je třeba pracovat od začátku)

Jestliže jste alespoň trochu obeznámeni s japonskými bojovými disciplínami, nebudete zklamáni, když se zmíním o někdy pro­tivné důležitosti, která je spojena s tímto konceptem.

Snáším strohé příkazy – „Stůj rovně, uvolni ramena, zastrč zadnici!“ – po mnoho let, mohu potvrdit, že tento aspekt budó přináší cvičenci mnohé problémy, zvláště pokud není orientál­ního původu.

Je nepochybně pravda, že západní morfologie je hodně od­lišná od orientální. Asiatova ramena, ačkoliv robustní, se oby­čejně svažují od krku dolů, zatímco u člověka ze Západu jsou často v pravém úhlu s krkem. V domnění, že člověk Západu má sklony používat svá ramena více než boky, to pak jenom slouží ke zdůraznění již tak „vysoké“ pozice jeho ramen.

Západní lidé proto musí vyvinout dodatečné úsilí, aby udr­želi svá ramena v co nejnižší možné poloze – zdůrazňuji slovo „možné“ – a naučili se využívat více boky. Záda musí být rovná a nohy pevně fixovány k zemi. Tento postoj umožňuje oboje, lepší dýchání, i rychlejší pohyby.

Myslím, že je jedině správné napomenout ty, kdož mají tendenci být posedlí před­stavou šisei. Kobudó nikdy nepodporovalo „robotizaci“ cvičenců. Každý má svůj vlastní zvláštní postoj. Aniž se vzdáme žádoucího zdokonalení postoje, je dobré re­spektovat individuální stavbu těla. Je pravda, že krásný postoj je docela estetický a že tento estetický aspekt, aniž by byl nejpřednější, je v kobudó základní prvek. Namísto sužování cvičence kvůli bídné pozici těla bych ho osobně povzbuzoval k nalézání cesty, jak udržet svou rovnováhu v mezích stabilního postoje.

Cvičení venku je excelentní způsob, jak vyzkoušet váš šisei. Vlhká tráva, kameny, nerovný povrch a sklon rychle dokáží váš postoj uzpůsobit. Tento typ cvičení uškodí zcela jistě estetice vaší techniky, ale pomůže vám poznat, že by v prioritách kobudó nikdy neměla být honba za estetikou na úkor technické účinnosti, ale spíše být jejím doplňkem.

Existuje i jiný pohled na představu šisei, který je neméně důležitý než ten první: mentální postoj. Tento „vnitřní postoj“ odráží důstojnost, poctivost a úctu. Je vykládán chováním, které netoleruje hrubost, nemístná gesta nebo úskoky. Důstojnost, v těžkých časech stejně tak jako ve chvílích radosti, odráží šisei stejně tak dobře jako bezvadný fyzický postoj. Je těžké říci, který ze dvou pohledů ovlivňuje ten druhý, ale je jisté, že perfektní šisei může být dosažen jen tehdy, kdy jsou oba, vnitřní i vnější postoj, v dokonalé harmonii.

5 – Maai (bojová vzdálenost mezi soupeři)

(Na té je třeba pracovat od kihon sótai. Pozn. překladatele: základní cvičení ve dvojici)

Ma: vzdálenost; ai: harmonie. Výklad vzdálenosti mezi soupeři závisí v první řadě na použitých zbraních. V japonských bojo­vých disciplínách je maai přesně vymezena. Není přeháněním mluvit o „milimetrech“. Sensei Draeger to rád vysvětluje násle­dujícím způsobem: „Když můj soupeř může proseknout látku mého oděvu, může tak být proto, že já mohu proseknout jeho kůži. Když může proseknout mou kůži, může tak být proto, že já mohu proseknout jeho maso. To je ta správná maai.“ Proto je tak důležité věnovat skutečně již od prvních kihon sótai velkou pozornost maai.

Myšlenka maai musí být aplikována ve spojitosti s následujícími čtyřmi body:

1.        Způsob držení zbraně

2.        Rozdíl v dosahu použitých zbraní

3.        Využití monouči (posledních 20 cm zbraně)

4.        Vzdálenost mezi soupeři

1. Držení zbraně

Ať držíte džó či bokken, je nesmírně důležité zachovat přibližně 20 cm mezi břichem a nejbližší dlaní. Musíte si uvědomit, že jestliže je na straně džó vzdálenost zmenšena a udržována na straně bokkenu, obě zbraně zakončí s prakticky stejným dosahem. Mějte na paměti, že bokken představuje čepel „života“, je jasné, že chyba v maai může mít v realitě vážné následky.

2. Rozdíl v dosahu džó proti dosahu meče

V Šindó Musó-rjú leží nejdůležitější aspekt maai zvláště na 22–25 cm, o které je džó delší než bokken. Většina technik džódó je založena na tomto podstatném rozdílu, který umístí soupeře do vašeho dosahu, zatímco vy zůstáváte mimo jeho dosah, i když jen o několik centimetrů.

 3. Využití monouči  

Myšlenka maai může také být dovedena k nicotě špatným použitím zbraně při prová­dění technik. Není třeba být fyzikem, abyste si představili, že když předmět obíhá ko­lem pevné osy, bod vzdálenější od této osy rotuje rychleji a má největší dopad. Až se džó a bokken dotknou, k zasažení cíle může být využito jen posledních 20 cm. Tato plocha se nazývá „monouči“, doslovně: úsek, který zasáhne objekt.

Až se dotkne meč, část čepele od záštity (cuba) k monouči poslouží malinko víc účelu, než když umístíte monouči tam, kde má zasáhnout. Co se týče džó, šíře rozsahu technik je taková, že je celý povrch zbraně využit v jeden nebo druhý moment. Avšak pro techniky úderu je princip využití monouči stejný jako u meče.

Jeden z nejlepších způsobů, jak získat zkušenost s využitím monouči, je nepo­chybně přesekávání speciálních objektů (tamešigiri) mečem a pro tyč údery na ohebné, ale pevné cíle.

4. Vzdálenost mezi soupeři

Mezi soupeři jsou tři druhy vzdálenosti. Spíše než skutečné vzdálenosti je to představa, kterou v sobě zahrnují a kterou chci ukázat.

Tóma: dlouhá vzdálenost. Je to vzdálenost mezi dvěma soupeři na začátku katy nebo boje. V Šindó Musó-rjú se pohybuje mezi pěti až deseti metry (asi na délku třech tatami). V jiných tradicích může být delší. Každý ze soupeřů má čas přemýšlet, ustoupit nebo změnit kamae. Je to práce na přiblížení, stále se musí dosáhnout bodu, ze kterého není návratu.

Čikama: těsný dosah. Zanšin znatelně přibývá na intenzitě. Kamae musí souhlasit. Je to bod, ze kterého není návratu; další jeden nebo dva kroky a osudy dvou soupeřů se spojí, v lepším nebo horším.

Učima: vzdálenost pro sek (nebo úder). Lze ji také vyjá­dřit pomocí konceptu Issoku – Ittó (jeden krok, jeden meč), vzdálenost se shoduje s momentem, kdy je zanšin na svém vrcholu. V kterémkoliv zlomku sekundy může být proveden náhlý útok z kterékoliv strany, když ne z obou stran současně. Jeden jediný krok leží mezi monouči zbraní a jejich cílem. Místo snahy to popsat vám navrhuji procítit nesnesitelné na­pětí obsažené v učima. Vyberte si soupeře, oba zaujměte kamae a namísto okamžitého provedení techniky setrvejte po několik okamžiků ve svých pozicích s veškerou poctivostí připraveni udeřit. Tato zkušenost odhalí úroveň vašeho zanšin, chladnokrevnost a schopnost rychle se pohnout.

Pokud nebudeme trochu nadšeni obrovskou citlivostí maai, která charakterizuje skutečný boj, pak otevíráme dveře pro všechny druhy odchylek. Naneštěstí není neobvyklé vidět studenty, jak sekají prostředkem ostří nebo jak zachovávají naivní klidnou mysl, aniž si vůbec uvědomují, že stále stojí v dráze soupeřovy zbraně. Ke konceptu maai musí být člověk citlivý trochu v tom smyslu, jak by se cítil tváří v tvář divo­kému zvířeti na konci řetězu. Když vkročí do nebezpečného obvodu, bude surově upo­zorněn na svou chybu.

Chyba v maai v džódó na straně učidači (meč) může mít katastrofální následky na techniku šidači (tyč). Například, jestliže učidači seká na cíl středem svého meče, šidači přizpůsobí svou techniku tak, aby zůstala účinnou tím, že o krok ustoupí. Jelikož je konečný výsledek uspokojivý, žádná strana nebude cítit žádnou potřebu něco měnit. A to bude začátek série problémů.

Dovolím si předpokládat, že jediným způsobem, jak opravdu porozumět konceptu maai, by bylo občas přijít o část prstu nebo nosu. Přece však chovám velké naděje, že seriózní cvičení dovolí přizpůsobit se této myšlence, zatímco zůstaneme v jednom kuse.

6 – Kiai (sjednocená energie)

(Na té je třeba pracovat od kihonu)

Ki: energie; ai: harmonie. Kiai je důležitý prvek všech japon­ských bojových cest; tak důležitý, že zplodil celou literaturu, ve které se objevila nejkomičtější tvrzení. Kdo neslyšel příběh bojovníka, který ochromil svého nepřítele tajnou metodou bojového pokřiku?

Následující definice se možná více přibližuje zemi. Kiai je zvuková ploška obsažená v kontrole dechu. Ta vzniká v podbřišku a vytvořený zvuk má zvláštní rezonanci. Není tvořena jen hlasivkami, ale intenzivní energií, která má původ v hlubinách jednotlivce.

Kiai může mít dva efekty: fyzický a psychologický.

Fyzický efekt kiai je v povzbuzení břišní části těla důraz­ným výdechem. Tato břišní část je spojovacím článkem mezi dvěma nejdůležitějšími svalovými částmi těla: stehny a zády. Při stažení břišní oblasti kiai dovoluje souhlasnou akci celého těla na daný bod s maximem dokonale kontrolované energie.

Kiai unavuje, protože nutí cvičence, aby se pokaždé odevzdal, ale správné prove­dení kiai mu umožní uvědomit si původ jeho energie a postupně zlepší její používání.

Psychologický efekt kiai není tak fantastický, jak nám namlouvají některá pona­učení a filmy. Naopak, dobře trénovaný jedinec při zvuku kiai ani nemrkne, ledaže je proveden s neobvyklou intenzitou a rezonancí. Je však zřetelné, že kiai je pro začáteč­níka použitelnou učební pomůckou. Zatímco se silně tají pod intenzitou práce, neoče­kávaná kiai také může být testem studentovy koncentrace, nebo ho může jednoduše probudit z letargie. Kiai má také psychologický efekt na osobu, která ji vysílá. „Dá jí srdce“, když čelí obávanému soupeři.

Konečně, intenzita kiai je znamenitým ukazatelem kvality práce vydávané v dódžó. Může být důležitým klíčem k odhalení ztráty kontroly u studenta, který se rozčiluje a dostává „ránu do zubů“.

V Šindó Musó-rjú jsou dva druhy kiai: všechny údery mečem nebo tyčí jsou vydá­vány se zvukem „ééit!“, bodnutí jsou vydávány se zvukem „huut!“  (Zvuky a slabiky používané v budó mají často esoterický základ v šintoistickém cvičení kototama – studiu zvuků, vibrací, etc. jako manifestace vesmíru a jeho zákonitostí. Poznámka autor). V obou případech je zvuk vydáván silně a zakončen čistě s „t“ ve své nejvyšší fázi. Je to přesný okamžik, kdy jsou obě, fyzická i mentální, energie v maximální kon­centraci. I když je zvuk přerušen, kiai pokračuje směrem k soupeři. Kiai musí být pro­váděna s ústy napůl otevřenými tak, že ki se nepromrhá. Zbytek tváře zachovává, tak dlouho jak to jde, svůj klid.

Studium kiai sleduje vývoj s následujícími hlavními etapami: „Han!“, bojácné první týdny propuknou v rezonantnější výkřik z hrdla. Tomuto výkřiku z hrdla zabere několik let, než se přesune do břicha a bude vyslán v pravou chvíli. Perfektně zvládnutá kiai není posuzována podle hlasitosti, ale podle své intenzity.

Nakonec kiai není vyhrazena jen japonskému budó. Je to starodávná myšlenka: různé pracovní písně a gregoriánské chorály jsou dva z nejvíce všeobecně známých příkladů.

Pojem kiai – jako součást zanšinu – je úzce spojen s pojmem kime.

7 – Kime (rozhodnost, kontrola)

(Na tom je třeba pracovat od začátku)

Výkon tohoto konceptu je možný pouze ve spojení s představou kiai. V daném bodě se skládá z dodané energie (ki), zbraně (ken) a těla (tai), tyto tři komponenty v přesném momentě současně dosahují svého vrcholu. Tato trilogie – nazvaná ki-ken-tai – nemůže být  rozdělena.

Kime se projevuje skrze krátkou kontrolu posledních dvou elementů (ken-tai), zatímco první element (ki) sleduje svou dráhu skrze soupeřovo tělo i duši. Kdyby byl jeden z elementů  podceněn, kime by nebylo dosaženo a nedostatek koordinace by měl za následek značný úbytek v účinnosti jakéhokoli úderu.

Hluboký význam kime zahrnuje myšlenku závěru. Každé kime jasně ukazuje, že útok byl úspěšný a utkání tak může být zakončeno. Každý proto správně může vzít v úvahu, že jaká­koli zadaná kata může skončit s prvním kime. Během každého kime by měl být tento stav mysli vždy přítomný.

Zde jsou tři nejdůležitější výsledky připisované kime:

1.        Kime poskytuje znamenitou kontrolu všech technik, stejně jako překvapující přesnost.

2.        Krátký okamžik nehybnosti během kime ukáže, že šúgjóša (student na vyšší fázi učení, pozn. překl.) je v dokonalé rovnováze a že je mentálně připraven přizpůso­bit se kterékoli jiné technice za jakýchkoli okolností.

3.        Když je koncept kime správně zvládnut, je šúgjóša, provádějící velmi rychlá přiro­zená propojení, schopen  dosáhnout úplného zastavení v kterémkoli bodě kime bez předcházení příští technice.

V případě Šindó Musó-rjú kladou první série (omote) velký důraz na kime tak, že mo­hou být použity během dalších dvou sérií v mnohem rychlejším tempu. Avšak jen ve čtvrté sérii (kage), kdy může být kime dovedeno k zralosti.

(Pokračování v čísle 3/2002: Riai / Sei to Dó / Kan-ken / Fudóšin / Muga-mušin…)

Přeložil Miroslav Kodym