Pascal Krieger
Pojmy (III.)

(Pokračování z čísel 6/2001 a 1/2002)

8 – Riai (souvislost)

(Na té je třeba pracovat se studiem ranai)

Ri: rozum, důvod; Ai: harmonie. V závislosti na disciplíně na sebe bere tento pojem široký význam. Například v aikidó riai zdůrazňuje univerzálnost základních principů tohoto umění. V šindó musó rjú na sebe pojem riai bere následující význam: logika pohybu. Tato logika se vztahuje na tři body:

1. Vzdálenost – Jestliže učidači seká příliš blízko nebo příliš daleko, vzdálenost bude postrádat logiku, protože cíl nebude v žádném případě proseknut řádně.

2. Cíl – Kromě toho je logické vědět, kde a co sekáme. 

3. Správný okamžik – Neboli načasování („timing“). To je daleko nejsubtilnější aspekt riai. Kata svádí k předtuše díky své předem uspořádané podstatě. Jestliže tato tendence není přísně a stále kontrolována, brzo upadneme v pouhou choreografii. Učidači bude, s působivým zanšinem, pečlivě prosekávat prázdno opuštěné šidačim spíše než druhého před sebou. Ani začátečník není oklamán. Naneštěstí je příliš často tento druh podívané ten, který vídáme na demonstracích budó.

Jestliže první dva body, kterých se riai týká, mohou být uchopeny poměrně snadno, třetí bod vyžaduje roky poctivého tréninku. K tomu, abychom eliminovali předtuchu techniky, jejíž pokračování známe, je zapotřebí neobvyklý stav mysli. Aniž bych si přál nabízet fixní recept, doporučuji následující ingredience:

Akceptujte situaci, jak se sama prezentuje s dokonalou poctivostí, převezměte při­měřený risk pohybem v poslední možné příležitosti*, a skrze přísný trénink si osvojte výše uvedený odhad rychlosti pohybu.

Prvek nebezpečí je absolutně nepostradatelný, abychom zachovali bojový charakter kobudó. Boj bez ponětí risku není bojem, je hrou, nebo jinak je porážkou. Tento pocit nebezpečí mocně rozšiřuje představy boji vlastní: zanšin a jeho komponenty mecuke, šisei, maai, kiai a kime.

Pamatujte, že toto ponětí risku je bezvýznamný ústupek vůči nebezpečí skutečného boje. Opravdu, toho si musíte být vědomi, že v kontextu japonského budžucu, jako v jakémkoli bojovném utkání kdekoli, každý zápas na vyrovnané úrovní mezi dvěma soupeři dává jen 33% šanci na úspěch a ne 50%, jak je častá představa. Tento děsný matematický vzorec lze rozložit následně: 33% šance na vítězství, 33% na porážku a 33% na propadnutí jednoho života za získání vítězství (aiuči: současný sek, útok). Proto každý zápas zahrnuje od počátku pro zúčastněné 66% šanci na smrt. Zbylé jedno procento řekněme značí soupeře o poznání lepšího.

Jen málo byznysmenů by investovalo do projektu s 66% šancí na nezdar. Každý člověk se špetkou rozumu se musí v duchu smířit s touto kalkulací, než vstoupí v otevřený konflikt. A sezná, že zápas nebo válka jsou ta nejméně inteligentní možná řešení a mohou existovat jen tam, kde není jiná možnost. 

 

* Tato myšlenka „prostor času“ nebo správného okamžiku se také nazývá ki musubi (článek spojující energie) nebo ki awase (harmonie mezi energiemi). Když se jeden z protagonistů pohne nebo udělá posuněk, druhý se pohne současně, jako by oba byli jeden.

 

Riai je proto záležitost stavu mysli. Jestliže udeříme nebo sekneme lehkomyslně, kdykoli a kdekoli, pak si musíme být vědomi, že ať praktikujeme cokoli, je to „bojová disciplína“.

9 – Sei to dó (ne-činnost a činnost)

(Na tom je třeba pracovat od kage)

Všechna japonská kobudó jsou podřízena zákonu rytmu sei to dó. Mimochodem je zajímavé poznamenat, že několik forem zápasů mimo Japonsko tuto myšlenku rytmu obchází. Kdybych, s ohledem na otázku účinnosti, si nepřál formulovat názor, zdálo by se nepopiratelné, že koncept sei to dó obohacuje výchovné a estetické aspekty.

Tento rytmus nečinnosti/činnosti může být více či méně za­znamenán s ohledem na techniky, ale musí zůstat harmonický. Podle zákona kontrastu, čím intenzivnější je nečinnost, tím prudší se dostaví činnost. Bez této představy rytmu se bude každá sekvence rychlého nebo pomalého pohybu zdát mono­tónní a ztrácet na intenzitě.

Technický aspekt

V konkrétních pojmech, myšlenka sei se projevuje skrze za­ujmutí kamae na začátku a skrze osame na konci katy. Kamae osame jsou prováděny pomalu a intenzivně s perfektním zaši­nem. Myšlenka je založena na mimořádném hospodaření s pohybem, ve prospěch rychle, přesně, nepředvídaně a citlivě ve správném poměru rozvržené akce, podpořené perfektně synchronizovaným kiai a kime. 

Ve všeobecnějším smyslu

Pokud jste důvěrně obeznámení s japonským budó, nemůžete si nevšimnout, že veškerá činnost je prováděna s vědomím etikety, pohyby, které jsou cvičenci určeny k provedení během period nečinnosti, vyžadují enormně klidnou mysl. Tyto „mezery“ rozkouskovávají intenzivnější aktivitu; tak, jako když se připravuje inkoust pro kaligrafii před tím, než kaligraf kreslí jediným pohybem znak na panenský papír; meditace pár minut před nebo po tréninku; skládání hakamy po keiko (trénink); existuje mnoho příkladů, které ukazují, že určitá doba zklidnění mysli je nutná pro zabezpečení přechodu od „normálních“ každodenních aktivit k intenzivní činnosti, kde se jednotlivec zcela zabývá sám sebou.

Během mých lekcí iaidó, mezi roky 1969 a 1976, jsem mnohokrát slyšel senseie Kurodu mluvit o takové činnosti prostřednictvím výrazu Kokoro wo tatamu: záhyby duše.

Ta myšlenka mizí z našeho moderního zmítaného života. Stalo se prakticky nemožným zachovávat okamžiky klidu, které pomáhají zklidnit duši stejně dobře jako stabilizovat krevní tlak. Používány konceptem sei to dó mohou mít nicméně neobyčejně pozitivní výsledky: nabití baterií, nárůst klidu a desateronásobný nárůst schopnosti koncentrace: nic, co bych mohl dodat a co je opakem naší tendence snažit se získat lepší výsledky.

10 – Jojú (rozpětí možnosti)

(Koncept, který je osvojován během stádia džucu – mezi 5 až 8 roky tréninku)

Nyní přicházíme ke konceptům, na kterých nelze pracovat, ale které si přirozeně osvo­jujeme skrze pravidelné studium až dosud zkoumaných konkrétnějších pojmů.

Po mnoho let, kdy jsem byl zvyklý trénovat v dódžó senseie Šimizu, slýchal jsem komentář a bral ho jako kompliment: „Isogašii, ne!“ Přeloženo do obecného způsobu řeči to zna­mená: „Byl jsi opravdu pilný!“ Byl jsem velmi potěšen, že mimořádně rychlou sekvenci, kterou jsem právě provedl, za­chy­tilo oko Mistra, a krátce se uklonil, aby má pýcha vypadala cudněji.

Později jsem začal poznávat, že tento domnělý kompliment byl ve skutečnosti plně oprávněnou kritikou. Byl jsem tak za­městnán „oháněním se“ kolem sebe, že jsem sám zapomněl na rozpětí mezi technikami, nenechal věci projevit se a nevyužil možnost k odpočinku.

Šugjóša, který dosáhne určitého stupně, zjistí, že docílil relativní jistoty v používání technik. Jeho reakce jsou odhad­nutelné a hospodárnost pohybu, který získal, mu dává prospěch z jistého rozpětí možností. Víc a více má dojem, že jeho protiv­ník se pohybuje pomalu. Má čas nechat věci přijít. Kdyby ho sensei Šimizu viděl, nahradil by ironické „Isogašii, ne!“ výrokem „Jojú ga aru, ne!“ (Máš jojú!).

Když Mistr předvádí techniku, tento koncept jojú je absolutně rozpoznatelný. Diváci, kteří si neuvědomují tento pojem, jsou ovlivněni Mistrovým klidem. Bere si čas, jeho pohyby jsou střídmé a zbavené jakékoli fantazie nebo předjímání, nadto za­chovává charakteristický půvab přirozených pohybů.

Nezbytnými přísadami tohoto konceptu jsou maai, riai, zanšin, rovněž i excelentní technické mistrovství kombinované s jasností mysli, kterou nic nemůže zmást (fudóšin, muga mušin).

 Podobně jako všechny ostatní koncepty, jojú je stejně tak použitelné v každodenní činnosti. Je jasné, že osoba, která dělá věci metodicky, přesně a střízlivě, sebe, skrze své mnohé aktivity, mnohokrát zachrání. Jojú je nepostradatelné pro zaměstnané osoby. Líná osoba nemá jojú, protože tento koncept, stejně jako sei to dó, zahrnuje momenty intenzivní činnosti.

Tak dlouho, jak je šindó musó rjú známo, začíná zkušenost jojú studiem kage, čtvrté série. Pozoruhodný kontrast mezi momentem nečinnosti (sei) a momentem čin­nosti (dó) neponechává místo k předtuše a vyžaduje rozvážnost pohybu bezpříkladnou v dalších sériích.

11 – Kanken (intuice a zrak)

(Poznání osvojované pozvolna)

O zraku jsme pojednávali v konceptu mecuke. Vysvětlení obsahovalo dvě části: vidět vše…bez prozrazení čehokoli. Viděli jsme, jak vidět vše. Vyložil jsem, že „neprozradit nic“ předpokládá složitější představy. Zabránit prozrazení čehokoli v očích znamená vyprázdnění mysli a nepromítání mysli v očích. Vysvětlení konceptu muga-mušin poskytuje možnost proniknutí do důležitosti podstaty tohoto „vyprázd­nění“.

Co se týče kan, intuice, je možná právě, když duch není déle zaměstnán očima a začíná volně kolovat uvnitř celého těla, dovoluje tak ostatním smyslům vnímat podstatné součásti tak subtilní, že oči samy nejsou schopné je odhalit. To je to, co obvykle nazýváme šestým smyslem, aniž bychom přesně věděli, co tímto výrazem myslíme. Je nám tak důvěrně známý, protože upoutal představivost mnoha spisovatelů i filmových režisérů a ti ho zobrazili způsobem, který může být označen jen jako fantazie. Jenom ti, kteří si osvojili fudóšin nebo muga mušin, možná mohou tento šestý smysl využívat.

Harmonické spojení kanken velice zvyšuje lidské vidění. Oko sleduje protivníkovy akce bez toho, aby se s nimi ztotožnilo. Intuitivní vidění je ve střehu a pozná, jak roz­lišit podstatné věci.

(Pokračování v čísle 4/2002: Misogi, Fudóšin)

Přeložil Miroslav Kodym