Francouzské… hm

tedy švýcarské… prostě aikidó

Původně jsem měl v sobotu 6. října 2001 vyrazit na dva měsíce plánovanou cestu do Vídně na další seminář džódó, tentokrát s Laurentem Subiliou, ale osud a švýcarské aerolinie zasáhly v můj neprospěch. Jeden z nejvýznamnějších představitelů světa Shinto Muso ryu nemohl přiletět a já se v rychlosti musel poohlédnout po něčem jiném. Poblíž se nic nekonalo (nevím o tom), a tak jsem, jako obvykle, vyrazil ku Praze. Česká asociace aikidó a Aikido Kenkyukai Praha pořádaly seminář s držitelem 6. danu panem Gildem Mezzem ze Švýcarska.

V Praze Na Balkáně jsem cvičil naposledy kendó na tréninku, který vedl sensei Sagawa  z Japonska. To už je půl roku. Aikidó jsem si tu zacvičil už téměř před pěti lety na stáži Philippa Gouttarda. Kromě toho, neboť jsem tvor chybující, jsem si vytvořil několik představ a nechal se vést k mnoha předsudkům, a proto mi absence na stážích, které tu pravidelně probíhají, nepřidala nijak dramatická. Navíc se stáže různě překrý­vají s dalšími akcemi, jichž se účastním, a tak těch příležitostí vlastně moc nebylo. Takže teď, když tu nějaká ta možnost byla, jsem si telefonicky ověřil, zda se v hlavním městě cvičení konat bude a jestli mohu přijet. Byl jsem ujištěn, že učitel přijede, neboť ze Švýcarska cestuje vozem, a že budu vítán. Ulevilo se mi.

Do Prahy se přesouvám obvykle vlakem v 04.30 ze Zlína, abych šel rovnou na ta­tami, takže jsem si s přípravami cesty nemusel dělat hlavu, protože už to dobře znám. Čtyři a půl hodiny ve vlaku se dají docela příjemně prospat, takže až na těch čtyři sta korun za lístek není nic, na co bych si měl stěžovat. O to víc jsem byl překvapený, že jedinou starou známou tváří (rozuměj z „federace“) na žižkovském tatami byl Aleš Kubelka z Budějovic. Přemýšlel jsem, s čím se tahle stáž kryje, že tu nejsou desítky pražských aikidistů, kterým zpravidla stačí pár minut cestování MHD. Nic mě nena­padlo, na žádnou akci jsem zván nebyl, a tak jsem si s tím dál nelámal hlavu. Ještě bych na něco přišel a zase by mi ujela ruka (na klávesnici)…

Problém s jinou cenou za cvičení pro členy a nečleny nebo hakamou jen pro držitele danů „Honbu“ jsem už dávno překousl. Když chcete totiž cvičit, musíte respektovat pravidla, mimoto mě také točí, když mi někdo na tatami tahá cizí zvyky. Takže jsem tentokrát nechal hakamu doma, koupil si (od sebe za 85) bílý pásek a šel na to. Aleš se mi nejdřív smál, potom mi nadával, a nakonec to ignoroval. Mirek Kodym se také nejdřív smál, a potom mě ujistil, že by mě z hakamy asi nikdo nesvlíkal a že je to vlastně jedno, s čímž souhlasím. Byl jsem také rád, že si mohu prohlédnout svět zdola. Dozvěděl jsem se velice rychle jak na to, že ty chyby, které dělám, moji partneři také na začátku dělali, a hlavně jsem nemusel padat přede všemi vprostřed… (jenom jednou).

Nevím jak a jestli vůbec mohu komentovat způsob, jakým se v asociaci cvičí, po­tažmo jak to tam chodí. Nevím, zda je na takové komentáře jeden den na semináři dost, ale protože mě nikdo nezastaví a já mám vždycky nějaký názor a vůbec to nemyslím zle, tak to stejně napíšu…

Tak předně naše Aikidó není aikidovější než to jejich. Mají své začátečníky, pokro­čilé, učitele i žáky. Mají své administrativní vedení, cíle i politiku a autority. Mají stejně uvázané pásky a bokken drží oběma rukama. Určitě cvičí Aikidó (někteří víc, jiní méně), umí se učit a poslouchat, jistě dobře učí i vysvětlují. Není to jiná skupina lidí, nemají tři ruce a rohy, ani se nemodlí k čertům a nevyvolávají duchy. Nejsou jiní a necvičí nic, co bychom neznali. Vzpomínám na mnoho seminářů a nemyslím, že by se jejich účastníci nějak odlišovali, ať už šlo o akce s hlavičkou ČFAI, ČAA, BA, IAF, EAF nebo HAF. Tak jako já nemusím souhlasit s tím, co se děje u nás, určitě i oni mohou mít své výhrady ke svým učitelům a sekretářům či prezidentům, jenže stejně jako u nás, ani u nich s tím moc nenadělají. Takže si nemyslím, že by „jejich“ systém byl nějak odlišný od toho „našeho“.

Mezi aikidisty není a nesmí být válka, i když jistou nevraživost a nechuť k jinému v nás je a každý z nás ji trochu živí. Ať už máte sebevyšší (nižší) stupeň a tvrdíte, že jste nad věcí a že vás politika nezajímá. Zpravidla proklamace tohoto druhu vedou k ignorování těch DRUHÝCH… Dokud se budeme na věc dívat jen svýma očima, nemůžeme JEJICH pohled nikdy pochopit. Hlavní problém je nekomunikace a nezna­lost a z toho pramenící obava z něčeho nového… Ať už říkáte nebo ne, že vás politika nezajímá. Málokdo si uvědomuje, že mnoho z těch, kdo rozhodují, se vlastně spolu dobře znají, stýkají se s jinými a diskutují (to spíš asi ne), mají společné zážitky a zku­šenosti… Cvičí déle a chápou problematiku. Sice vás do toho nenamáčí, ale špatné je, že si vás – nás mnohdy drží na dostatečně pevném obojku, abyste tu možnost poznat TO jiné neměli…

A jak jsem si, mezi jistě víc než šedesáti aiki-konkurenty z druhé strany barikády, zacvičil? Výborně. Bez ohledu na rozdílný styl cvičení i výuky (ať už šlo o  učitele nebo další studenty), bez hakamy i stupně jsem se zpotil a něco se naučil. Cvičil jsem něco nového, učil se s dalšími partnery a nechal se rád opravovat. Zkoušel jsem to, co Gildo Mezzo učil, a přemýšlel, jestli cvičí víc švýcarsky nebo francouzsky. Cvičilo se podle stejného schématu, jaký znám už dlouho od D. V., a zbraně, které Gildo Mezzo učil, nás už dlouho učí J. R. (systém Kashima Shinto ryu, respektive první série kat s kenem). Na tomto učiteli (G. M.) je zvláštní jeho kombinace školy Masatomiho Ikedy a toho, co známe jako francouzské aikidó. Právě ten uměle vytvářený pocit, že je to jiné, horší nebo lepší, většině z nás nedovolí jenom si to představit, natož se toho účastnit.

Co mě potěšilo, byla možnost udělat krátký rozhovor, který překládal Mirek Ko­dym, a několik fotek. Jsem si jistý, že i přes základní angličtinu, v níž byl veden, v něm najdete pár podnětů pro vaše cvičení a chápání aikidó. Je škoda, že jste pana Mezza nepotkali… Doporučuji všem, aby si příští rok udělali čas a napravili to.

Napsal Patrik Orth

Poznámka redakce: Článek převzat z časopisu Magazín Aikido s laskavým svolením redakce a autora článku.