Gildo Mezzo

na stáži v květnu ’97

Mohl bys nám říci svůj pohled na vývoj aikidó u nás, jak jsi ho mohl sledovat během svých mnoha návštěv?

Řeknu hodně věcí jen tak, neuspořádaně. Jen v Praze jsem byl dosud šestkrát. Je pravda, že na první stáž v r. 1992 nepřišlo mnoho lidí a tenkrát jsme cvičili jen v malém dódžó AKP. Aikidó začínalo, rozvíjelo se nepříliš organizováno, s malým důrazem na techniku, ale s velkým nadšením. Nebyl zde systém a opěrné body. Teď je postupně všechno dobře zorganizováno. Systém je usazen, pravidelně přijíždí sensei Ikeda a další učitelé, vytvořili jste dobrou strukturu národní organizace aikidó. Na dobrých základech je jasně vidět rok od roku lepší a zřetelný pokrok a vývoj.

Co Praha, kterou znáš nejlíp, a co možnost zajet do dalších měst jako v roce 93 - Chomutov, Budějovice, Brno, Ostrava…

Do Prahy jezdím rád, i po šesti pobytech je tady co k nalézání. Zvláště, když celý víkend trávíte na tatami… Znám dva pražské jazzové kluby a něco restaurací. Trefím z letiště a centra do Nuslí. Praha, stejně jako mnoho dalších věcí u vás, se mění. Mnohé k lepšímu. Do McDo ani v Ženevě nechodím, harmonikář v Novoměstském pivovaru hrál i francouzské písničky, české kroupy jsem jedl poprvé. A ostatní města… rád bych, ale delší pobyt mi mé zaměstnání nedovoluje. To bylo jednou, měl jsem na to skoro celou dovolenou a nechal se dovést autem. Ale vás zajímá více aikidó. Rozliším několik pražských aikidistů třeba od brněnských, mnohé si pamatuji, další poznávám, a na stáž snad jezdí odevšad. Sleduji a vnímám, jak jsou všichni studenti pozorní, motivovaní, chtějí a snaží se. V takových podmínkách je potom pro učitele snadné cvičit a předávat zkušenosti. Žáci jsou hladoví po práci, vidění, chtějí slyšet a učit se, zkoušet stejnou věc jako učitel.

Mohl bys nám něco říct k Tvé letošní stáži?

Je pravda, že teď přijíždí do Čech více lidí si zacvičit, učit a předat to nejlepší, co znají. V poslední době, když přijedu do Prahy, nesnažím se pokaždé zastavit u čisté techniky, opravovat detaily, ale spíše se zaměřuji na obecný smysl cvičení a provedení techniky, to je myslím víc o aikidó. Spousta lidí, kteří přijíždějí do Prahy položit základ a učit techniky, jako D. Vetter a M. Ikeda, to dělají velmi dobře, a třeba lépe než já. To, co se snažím přinést, je obal techniky, chování, postoj, přístup, důležitost rolí toriho a uke tak, aby každý svou roli respektoval. Nechci učit žáky techniky, které už znají, ale vybavit je trochu způsobem, jak vidím aikidó já. Přináším tím možná mnoho změn, nějaké rozdíly, ale doufám, že studenti budou spokojeni, že něco zůstane v jejich paměti, že se na mě i příště přijdou podívat.

Pro Tvé stáže je typické, a rádi Tě o to znovu žádáme, cvičení se zbraněmi. Bude to tak i letos?

Během všech šesti stáží jsme trochu cvičili se zbraněmi. Asi před dvaceti lety jsem konečně objevil školu, která odpovídá mému vidění aikida. Používám zbraně skromně a jen jako pomoc pro aikidó. Tento způsob vidění aikida mi připadá více realistický a harmonický. Na stážích zkouším projít vše, co pro mě aikidó obsahuje, co odpovídá technikám, které cvičíme, třeba přemísťování. Zbraně přinášejí do cvičení realitu. Dobře se při práci s nimi cvičí vzdálenost, chování k bokkenu. Učíme se provést sek, vnímat, co opravdu znamená. Džó opravuje náš postoj, pozici, vzdálenost i přemístění. Škol se zbraněmi je mnoho, stejně jako přístupu k aikidu, ale princip je vždy stejný.

Něco o sobě a domovském dódžó na závěr?

Snad jen pro ty, kteří mě ještě neznají, přicházím z klubu, který se jmenuje Shung-do-kwan Ženeva. Letos na podzim slavíme padesátileté výročí existence. Sekce aikidó SDK má jen 20 let, aikidó cvičíme 4-5x týdně s potenciálem 30 černých pásků a samozřejmě mnoha dalších. Všichni aikidóka z Čech si mohou do Ženevy přijít zacvičit, budou vždy dobře vítáni.

Otázky kladli Daniel Chvála a Miroslav Kodym
Překlad z francouzštiny pořídil Sergej Magdyčanskij