a dále konvolut, pro celé československé aikidó a zvláště ČAA a hlavně osobně pro pisatele, hodně bolestných informací k nečekaném úmrtí přítele a osoby vzácné, který zde začíná nejprve zveřejněním překladu dvou textů z italštiny, kterými pár dní po prvním šokujícím e-mailu z 30. března 2005 i jménem prezidenta za ČAA reagovala Angelika Janků a odpověděl Gulio, syn našeho učitele, a pokračuje „oficiálním“ nekrologem napsaným pro celostátní bojový časopis…k tomu pak zatím jen zmínka pisatele o pokračování v článku snad hlubším a jindy…

Sensei Giorgio Veneri
6. dan Aikikai
(1937–2005)


Vážená rodina Veneri,
s velkým překvapením a hlubokým zármutkem jsme četli zprávu o úmrtí našeho drahého učitele a přítele Giorgia Veneriho… Giorgio pomáhal uvést a rozšiřovat aikidó v celém Československu, zůstal nám věrný, i když jsme zůstali „jen“ Českou republikou, byl při tom a významně pomáhal při vzniku naší ČAA. Často opakoval, že Praha je jeho láska, a vždy si naplno vychutnával dny, které v Praze trávil. Mirek připomněl tyto doby a Giorgiovu úlohu v několika článcích, napsaných pro české časopisy o bojových uměních. Obávali jsme se o jeho zdraví, protože nám nepotvrzoval termín stáže a v poslední době se odmlčel úplně. Až se vzpamatujeme ze šoku, který v nás jeho smrt vyvolala, chce Mirek napsat článek-nekrolog, kde ještě jednou připomene Giorgia jako velkou osobnost aikidó. Pošleme vám ho pak v italském překladu. Lidské tělo je smrtelné, ale osobnost, charakter, vášeň a srdce Giorgia zůstanou s námi, dokud budeme žít my, kdo jsme měli štěstí se s ním setkat a poznat ho blíž

Přijměte, prosím, hlubokou účast od Mirka a všech aikidistů ČAA.


Drazí Angeliko a Mirku,
děkujeme za vzpomínku na mého otce. Prázdnota, které po něm zůstala, je nesmírná a neopsatelná. Láska k životu, ke společnosti a k aikidó, které ho činily mimořádně citlivým v jeho projevech, teď ukazují, že je nenahraditelný. Láska k Československu (které pro něj zůstávalo pořád jednotné) a k Praze byla opravdu velká a často jsme o vás a o různých pražských dobrodružstvích mluvili (jak jsem upadl v garáži, když jsem byl poprvé v Praze, jak se nám pokazilo Volvo, a pak dobrodružné vyhledávání, kde ho dáme opravit). Jedna z jeho fotek, kterou mám nejraději, zobrazuje otce vedle Karlova mostu, když jsme byli hosty u Mirka… Doufám, že se ještě uslyšíme, Giulio.

ve věku nedožitých sedmdesátin zemřel
otec československého, mnich evropského a reprezentant světového aikidó“
sensei Giorgio Veneri
(25. 2. 1937 –
 31. 3. 2005)

Pan Giorgio Veneri se narodil a celý život žil v severní Itálii, kde také působil jako učitel a měl v Mantově své dódžó Budókai. Duši bojovníka a nositele danového stupně v džúdó pohltilo a celým životem provázelo aikidó, které začal studovat pod vedením japonského šihana Hiroši Tady v roce 1965. V Itálii byl pak prvním júdanša aikidó (nositelů stupňů dan bylo tou dobou v celé Evropě jako šafránu) a zakladatelem italské organizace Aikikai. Od svého učitele, dnes jednoho z nejstarších žijících přímých žáků zakladatele aikidó ósenseie Morihei Uešiby, obdržel 6. dan Aikikai v roce 1995…
                  Tento středoškolský učitel matematiky, noblesní a moudrý pán s modrou krví a levicovým smýšlením, byl významným představitelem evropské „cesty harmonie“ a významným politikem celosvětového systému Aikikai, ať již jako dlouholetý předseda Mezinárodní federace aikidó (IAF), nebo viceprezident Evropské federace aikidó (EAF), ale především byl pro všechny, kteří se s ním kdy na tatami setkali, skvělým učitelem aikidó, které propagoval, šířil, vyučoval do poslední chvíle a po celém světě, mimo jiné ještě koncem roku 2004 jako šihan pro Jihoafrickou republiku…
                 Od začátku osmdesátých let minulého století s aikidó Giorgio procestoval mnoho zemí a zvláště země ve východní části Evropy, často byl prvním aikidókou, který prezentoval a učil aikidó v zemích za železnou oponou jako např. Bulharsko, Estonsko, Maďarsko, Moldávie, Polsko, Rumunsko, Rusko…


                 A samozřejmě Československo, kde ve stověžaté Praze, kterou považoval po Mantově za svou druhou matku, proběhla taková první veřejná (napůl utajená) ukázka aikidó v březnu 1986, první víkendový seminář pod jeho vedením v TJ Spoje Na Balkáně již koncem října 1986, první zkoušky na stupně kjú v prosinci 1988 a postupně pak skoro dvacítka stáží až do poslední, kterou vedl jako poprvé v březnu a na stejném místě skoro o dvacet let později. Nikdy se již bohužel neuskuteční akce, kterou Česká asociace aikidó chystala ke svému desátému výročí jako společný seminář šihanů aikidó G. Veneriho a J. Fudžimota, japonského senseie z Itálie, aby si připomněla své kořeny a vzdala jednomu ze svých učitelů úctu a dík…
                 Jako žáku svého učitele, pisateli nečekaného nekrologu a těchto nedostatečných řádků, mě bude dlouho trvat, než ztrátu cenného člověka a drahého přítele vstřebám a napíšu něco méně koženého. Snad proto teď nakonec přidám malý citát z rozhovoru s mistrem aikidó k funkčnosti či reálnosti techniky našeho bojového umění a víru i osobní přání…

 „Někdo se nadchne hrou na trumpetu a má sen jednoho dne v opeře zahrát Haydnův koncert pro trubku. Mnoho let cvičí prstoklad, spousty not přehrává, o výraz se pokouší, než den ten se mu přiblíží. Jiný brzo a excelentně hrát Hóóřííí zvládne. Co myslíte, že při požáru v opeře bude i virtuóz hrát? A tak je to i v aikidó se sebeobranou, reálností technik a pouliční funkčností.“

Ať kůry andělské na trumpety Haydnův koncert našemu učiteli hrají !!!