Od založení časopisu Aikidó v roce 1995 jsme byli okolnostmi přinuceni uveřejnit již dva články (3/96 & 1/99) přinášející neblahou zvěst o úmrtí těch představitelů aikidó, kteří patřili mezi nejvýznamnější, jako šihan Seigo Jamaguči (1924–1996) & dóšu Kiššómaru Uešiba (1921–1999), a dnes tedy, bohužel, potřetí…

 

Šihan Morihiro Saitó
9. dan Aikikai

(1928–2002)

zemřel v Iwamě 13. května, pohřeb se bude konat
22.–23. června v Tomobe, prefektura Ibaragi

Šihan Morihiro Saitó se narodil 31. března 1928 v Iwamě a zde i vyrostl. Iwama byla místem, kde se roku 1942 usídlil zakladatel aikidó (tam vznikl i název aikidó) a žil zde až do své smrti. Morihiro Saitó byl po třicet let zaměstnán u Japonských národních železnic a do důchodu odešel až v polovině sedmdesátých let, aby se spolu se svou ženou staral o záležitosti Uešibovy rodiny až do zakladatelových posledních chvil. Pro svou péči a oddanost, kterou mu prokazoval po celý život, se po smrti Moriheie Uešiby stal dědicem jeho dódžó v Iwamě a strážcem svatyně Aikikai (Iwama Aiki Shrine, dům a dódžó zakladatele). 

S cvičením aikidó začal roku 1946 ve svých osmnácti letech v Ibaragi Iwama dódžó pod vedením ósenseie.

Jako student ještě zažil zakladatelovy učideši z druhé generace (1936–1945), jako byli např. Koiči Tohei (od 1939) nebo Tadaši Abe (od 1942). Sám patřil ke skupině učideši z třetí generace (1946–1955), mezi kterými byli i v Čechách dostatečně známí Hiroši Tada (od 1947), Šódži Nišio a Seigó Jamaguči (od 1951), Nobujoši Tamura (od 1953) či první Evropan André Nocquet (od 1955). Jako učideši v Iwama dódžó zůstal až do smrti ósenseie 26. dubna 1969. Byl tak jedním z mála praktiků, který jako nejdéle cvičící zakladatelův učideši praktikoval aikidó skoro 60 let a z toho 23 let pod jeho přímým vedením.

Od konce 50. let byl jako jeden z hlavních instruktorů Aikikai z Iwama dódžó znám pod přezdívkou Iwama Mou-chan (Mou je zkratka za Morihiro a chan je termín proje­vující lásku) nebo Iwama Napoleon. V šedesátých letech jako jediný mimo ósenseie vyučoval v Honbu dódžó v Tokiu i techniky zbraní. Po odchodu do důchodu začal cestovat na semináře i do zahraničí (první v Kalifornii 1974, první v Evropě ve Stock­holmu 1978) a do konce svého aktivního působení takto podnikl více než 50 seminářů mimo Japonsko. Ve svém dódžó v Iwamě vyučoval až donedávna techniky se zbraněmi (aikiken a aikidžó, kumitači a kumidžó) 6x týdně při ranním tréninku a odpoledne i večer techniky beze zbraní při vše­obec­­ném tréninku aikidó (tai džucu), s výukou mu pomáhal především jeho syn a dědic Hitohiro Saitó (6. dan).

Šihan Morihiro Saitó zasvětil svůj život odkazu a ochraně ósenseiova aiki­dó. Ze všech jeho studentů byl asi tím, který se zakladatelem strávil nejvíce času. Z jedné strany byl plně oddaný zachování nedotknutelnosti technického dědictví zakladatele, zároveň však pro­kázal velkou kreativitu v organizování a klasifikaci technik aikidó beze i se zbra­němi a jejich vzájemného vztahu. Vy­tvořil také množství tréninkových metod i cvičení, systém klasifikace a nomen­klatury technik, včetně sys­te­ma­tizace a formalizace souhrnného výu­ko­vého systému ósenseiových technik se zbra­němi s porozuměním k jejich apli­kaci v umění těla. Od roku 1989 zavedl systém certifikátů aikiken a aikidžó (bukiwaza) jako program oddělený od zkušebního systému aikidó. Jeho me­tody, systém a styl jsou známy jako Iwama rjú, pravdě­podobně v dnešním světě druhý nejroz­šířenější směr aikidó hned po více „zastřešujícím“ nebo hlav­ním proudu Aikikai.

Z množství knih, které ovlivnily chápání a rozvoj aikidó po celém světě, byl asi nejdůležitější první anglický překlad knihy Kiššómaru Uešiby „Aikido“ (1963), ale i neméně slavná pětisvazková kniha Morihira Saitó „Traditional Aikido“, jejíž první svazek vyšel r. 1973, další tři r. 1974 a poslední r. 1976. První dva svazky zdůrazňují význam praktikování zbraní (92 % z 1237 fotografií) a pouze další tři se soustřeďují na normální techniky aikidó. Z celkově 3562 fotografií v pěti svaz­cích je dále 36 % věnováno technikám se zbraní. I proto se dá toto dílo považovat za projev názoru senseie Saitó na aikidó jako svého druhu systém kendžucu, a proto i mnohé aikidoky a mnoho lidí, kteří je četli, ovlivnily v pohledu na aikidó jako systém založený na boji se zbraní a ne boji beze zbraně.

Formálně nebyla Iwama rjú dlouho skutečným stylem a nerozvíjela vlastní organi­zaci. Zjednodušeně se dá říci, že jde chápat jako „nezávislý styl“, ve kterém se sensei Saitó snažil uchovat ducha i techniku studia pod zakladatelovým vedením. I proto je v souvislosti s ním užíván i termín tradiční aikidó. Jeden pilíř Iwama rjú, o který se opírá výuka, je praktikování s bokkenem a džó prostřednictvím seků, suburi a daných forem (např. 5 základních kat aikiken). Pro druhý pilíř výukového systému, s vyváženou částí techniky aikidó beze zbraní, se postupně i ve světě šířil termín „takemusu aiki“, který zastupuje „aikidó spontánně zrozené okamžikem“. V praxi studentů tohoto stylu však je „takemusu“ princip aplikován spíše zřídka. Ze subjektivního pohledu jiných „stylů“ se v technikách aikidó obvykle cvičící moc nepohybují, spíše zachovávají stabilní pozice a fixní postavení. Usilují o co nejpevnější úchop a také je patrná snaha znemožnit nebo bránit torimu v technice aikidó, který se ji pak občas „zoufale“ snaží efektivně provést. Silnou stránkou tohoto přístupu je naopak efektivnost pevného úchopu a účinný úkrok nebo vstup (taisabaki), které jsou odvozeny z praxe se zbraněmi. 

Z objektivnějšího pohledu se v devadesátých  letech bohužel ve světě šířila poněkud rozpínavá kampaň spojená s termíny „tradiční aikidó“ nebo „takemusu aiki“, jako by Iwama rjú a sensei Saitó ustanovili sami sebe jako alternativu k dalším stylům aikidó. Někdy jejich studenti tvrdili, v provedení občas až „komickém či smutném“, že: „Je jen jediné pravé aikidó, Iwama rjú aikidó!“. Objektivnějšímu a s okolnostmi obeznáme­nějšímu názoru spíše odpovídá výklad, že Iwama rjú používá takové prostředky, aby pomohla expanzi svého systému před systémy, styly či školami jinými, jako jsou např. Jošinkan aikidó (Gozo Šioda), Ki Society (Koiči Tohei), Tomiki aikidó (Kendži Tomiki) a další.

Existují i další směry, které se v aikidó více či méně zaměřují na praxi s bokkenem či džó. Například a zvláště sensei Šódži Nišio výslovně uvádí svou osobní a dlouho­letou zkušenost z jiných disciplín budó (8. dan v kendó a iaidó, a navíc i v džudó a karatedó) a prezentuje ji v praxi aikidó i ve vlastním zkušebním systému pro zbraně (aikido toho iai)… a další jako sensei Jasuo Kobajaši nebo Micugi Saotome (používá současně bokken i wakizaši) nebo Hiroši Tada (džó) nebo… na rozdíl od mnoha dal­ších japonských učitelů aikidó, kteří praxi se zbraněmi nezdůrazňují nebo přímo nepo­užívají. Pro hlavní proud uvnitř aikidó byl spíše dlouhodobě typický trend odstupu od zbraní praktikovaných ve formě šermu, suburi či kat s bokkenem a džó. Mnohé školy aikidó i dnes od cvičení se zbraněmi zcela upouštějí nebo ho přizpůsobují technickým programům, které vycházejí z tradičních škol budó (iaidó, džódó, kendó, kendžucu). Po desetiletí se také v odborných časopisech Aiki News a později Aikido Journal vedla občas, a někdy ke škodě věci, vzedmutá a vášnivá diskuse o významu praxe se zbra­němi pro aikidó a řešil se problém, zda zbraně k aikidó vůbec patří… Samozřejmě patří, neboť ósensei sám za svého života hojně praktikoval cvičení s mnoha různými zbraněmi a k původnímu aikidó jím vytvořené techniky práce se zbraněmi neodmysli­telně patří.

Způsob, jakým sensei Morihiro Saitó z Iwami vykládal aikidó svého učitele Mori­heie Uešiby, je občas velmi odlišný od učitelů, kteří měli také dlouholeté zkušenosti s výukou zakladatele, včetně jeho syna Kiššómaru Uešiby, hlavního tvůrce a propagá­tora systému Aikikai, šířeného z Honbu dódžó v Tokiu. Nabízí se proto odpověď, že asi každý sensei, který praktikoval se zakladatelem aikidó, vytvořil vlastní výklad toho, jaké aikidó opravdu je. Mnozí z nich šířili vlastní výklad i v celosvětovém měřítku, a tím vytvářeli druh tradice nebo cest, jak praktikovat aikidó, a kvalifikovali se jako hlavní větve košatého stromu aikidó. Žádná z těchto větví nemůže být považována za lepší, než jsou ostatní…

K občas neplodným diskusím jen poznámka a citát na závěr:

Již daitó rjú aikidžucu, jeden z hlavních zdrojů a předchůdce aikidó, bylo uměním obranným a umění boje beze zbraně. Aikidó je všeobecně považováno za obranné (defenzivní) umění boje beze zbraně, a nikoli za útočné (ofenzivní) umění a boj se zbraněmi. Ostatně šihan Morihiro Saitó často zdůrazňoval, že složka „šermu“ dvou partnerů současně je důležitější více než „šerm“ sám o sobě … a tak se „šermujme“ a nezapomínejme při tom na vlastní slova tehdy šedesáti sedmiletého senseie z inter­view pro Aikido Today Magazin z roku 1995:

„Slyšel jsem, že někteří aikidóka rozlišují techniky stylu Iwama od „více moderního aikidó“ a nazývají Iwama styl tradičním až staromódním. Myslím si, že je to chyba. Myslím si, že pokud zapřeme původ našeho vlastního cvičení, pak popřeme jeho právoplatnost. Když lidé řeknou, že Iwama styl je staromódní, pak mi připomínají lidi, kteří odřezávají větve stromu, na kterém sedí. Nikdy bych neřekl, že Iwama styl je jedinou platformou aikidó. Každý instruktor má svůj individuální charakter, který je postaven na jeho kulturním pozadí a prostředí. Je zcela přirozené, že se rozvinuly odlišné styly a odlišné organizace aikidó. Cestování po celém světě, kdy jsem se setkával s mnoha odlišnými lidmi, místy a kulturami, mi toto umožnilo pochopit. Myslím si, že je pro studenty dobré, když se učí od mnoha odlišných instruktorů a ve mnoha odlišných dódžó. Avšak také si myslím, že je životně důležité cvičit základní techniky aikidó. Nemůžeme zapomenout na zdroje našeho cvičení. V lidských životech obvykle přijde čas, kdy lidé vzpomínají na své kořeny a dědictví. Myslím, že je pro každého z nás důležité zahrnout do studia  zakladatelovy techniky, i když cestujeme na své vlastní cestě aikidó. Náš nejtěsnější směr ke zdroji je jeho zakladatel Morihei Uešiba…, proto nemám svobodu, mám svůj osud a jsem mu vděčný!“

 

…a vděční velkému mistru a učiteli za jeho přínos pro rozvoj aikidó jsme i my všichni…

S použitím materiálů ze zahraničí připravil Miroslav Kodym