Šiacu & aikidó v Kutné Hoře

24.–26. května 2002

Rozhovor s Michalem Poberem, učitelem šiacu

v angličtině po internetu vedl a přeložil Miroslav Kodym, učitel aikidó

 

Jak se s odstupem 14 dnů díváš na fůzi aikidó & šiacu, ke které možná takto došlo historicky poprvé v Kutné Hoře o květnovém víkendu?

Tento workshop pro mě byl dobrou zkušeností z různých pohledů. První večer jsem byl v rozpacích, protože se nesešlo příliš „mých“ studentů a já cítil, že bude možná těžké zapojit se do skupiny, že bych mohl být outsiderem… Ale pak tam byl okamžik hned první den, kdy jsem něco ukazoval a každého žádal, aby přišel blíž tak, aby mohl vše vidět a …Energie okamžiku, který nastal jako odpověď na tuto žádost, byla jako vlna, která mě zvedla a na které jsem se vezl po zbytek workshopu…Potom jsem byl naprosto šťastný, dokonce i tehdy, když mi Tonda řekl, že to vypadá, jako by někteří lidé usínali! Potom jsem ale zcela jistě věděl, že lidé se dostatečně probudí, aby si to vychutnali.

Taky bylo velmi dobré pracovat s tebou. Všude jsem cítil tvůj zájem a podporu. Jistě, studenti se rozhodli zúčastnit – a tak samozřejmě byli připraveni na dobrý prožitek!

Proč Kutná Hora a jak se Američan ocitl na českém maloměstě ve funkci ředitele Muzea alchymie?

Dobrá, to je otázka, na kterou jsem ti začal odpovídat, a věř mi, že celá odpověď  by snadno zaplnila knihu – a možná jednoho dne bude… Ale pro tentokrát zkusím zestručnit šest vlivů, desetiletími smíchaných, a zkusím vypíchnout ty nejdůležitější a nejzávažnější části.

Zaprvé – rychle ztratíš mou náklonnost, budeš-li narážet na Američany… Nikdy jsem jím nebyl a nebudu! Možná by to nebyl tento případ, kdybych, když jsem opouštěl Československo v roce 1948, tam odjel přímo. Ale cesta do Anglie byla tou nejlepší cestou zůstat Čechem – vždycky po celou dobu mých středoškolských studií jsem měl přezdívku, která nebyla celkově lichotivá, ale „československý osvoboditel“ byl její součástí.  Ve skutečnosti jsem nikdy nepozbyl českou národnost, ačkoliv jsem, běda, ztratil svůj český jazyk.

A proč Muzeum alchymie? Alchymie mě po nějakou dobu zajímala, obě: západní i východní. Vskutku si myslím, že dobrá věc může být učiněna, aby obě disciplíny šiacu a aikidó měly vztah s východní alchymií. Pravděpodobně čchi-kung (japonský ekvivalent ki koho) takto ještě více a některá z dalších orientálních cvičení vztahujících se k dlouhověkosti. Ale s ohledem na alchymii, která je více spojena s naším domovem zde v české zemi a o které je ponejvíce Muzeum alchymie, bych mohl velmi zjednodušeně říci, že jsem ji pro sebe nalezl jako cestičku, jak se na velmi hluboké úrovni spojit se svou rodnou zemí a její historií.

Je mnoho způsobů, jak se vyhýbá naše kultura cestám jednoduché logiky! Kde jinde vstávají lidé ve čtyři ráno, aby jako normální součást denního života chytili vlak a mohli jít sbírat houby? Pro mou zkušenost s alchymií přišel velmi vypovídající okamžik v 1997, v roce výstavy o Rudolfovi II a také výstavy Opus Magnum i velké konference „Praha, alchymie a tradice hermetiky“, kterou jsem zde v Praze na Žofíně pomáhal organizovat. S překladem programu do češtiny mi pomáhal dobrý přítel ze světa alchymie a tam, kde se odkazovalo k „těm dlouho zapomenutým časům“ a po­dobným frázím, tvrdil, že „to nemůžeme napsat!“ Samozřejmě jsem věděl, že má pravdu! Ale nakonec jsme byli v hlavním městě založeném královnou, která měla vidiny. V každém případě myšlenka Muzea alchymie v Kutné Hoře již byla ve vzduchu a já si začal uvědomovat, že asi budu jedinou osobou, která by mohla a viděla by ji až k dokončení… A teď je tedy zde! A jsem rád, že jsem tam mohl vzít skupinu! V každém ohledu se nesetkává s mým vysokým kritickým měřítkem – ale to přijde, možná za dalších 20 let! To byl největší a nejtěžší projekt, o který jsem se kdy pokusil, a kdybych si představil problémy, které to přinese, nikdy bych se do toho nepustil! 

Další pojítkem ke Kutné Hoře je, že moje partnerka odtud pochází. Rád bych věřil, že jsem ji viděl v jejím kočárku na Havlíčkově náměstí v roce 1973, když jsem tam byl na první návštěvě. Jako v mnoha malých městech je veřejné přesvědčení velmi složité, a když způsobíte nějaký druh konfliktu, někteří lidé vás budou a jiní nebudou mít rádi. To je úplně univerzální – žil jsem v malých městech v Rocky Mountains, v Montaně, a stal se rychle pověstným a nepověstným ještě rychleji… V každém případě to poslední, co bych chtěl říct k tomu, že jsem zde, a s odhlédnutím od Muzea, je představa, že budoucí děti mohou mít okolo sebe podporu babičky a dědečka.

Dej mi čas! Toto je jen krátká verze.

I šiacu je cestou poznávání, jaká k němu byla tvoje cesta?

Tak dobrá! Rozhodně pro mě šiacu je magie, ale to, co bych rád nazval „každodenní magie“. Samozřejmě, lidé mohou udělat „faustovskou smlouvu“ a stát se „superléčiteli“, ale nemyslím si, že o to vůbec jde. Velmi jednoduše, v r. 1973 jsem zažil mimořádné uvedení do akupunktury – získal jsem nejen bezprostřední úlevu od problému, se kterým by západní medicína nemohla nic udělat, ale také mnohem naléhavěji, když jsem prošel první léčbou, jsem objevil, že svět se stal jiným místem. Ne tak dlouho po tom, kdy jsem měl vážné problémy se zády – nemohl jsem chodit a byl v nemocnici – jsem po jednom šiacu více problémy neměl, s výjimkou toho, že jsem si na dlouhou dobu musel dávat velký pozor, na jaké posteli spím.

Nějak jsem zjistil, že bych se mohl dotýkat lidí a odstraňovat jejich bolesti – ale potom bych jejich bolest převzal. Ale uvědomil jsem si, že šiacu bylo něco docela jiného, a snažil se bez úspěchu spojit s mým učitelem z Anglie. Pak, když jsem žil v Montaně, jsem sebral brožuru v domě svého přítele, která oznamovala začátek lekcí v New York City. Přes telefon jsem se zapsal, vzal si volno v práci (pracoval jsem doma se skupinou handicapovaných dospělých) a odjel stopem do New Yorku. Po cestě jsem našel 800 US ležících na straně silnice, ty mě umožnily těšit se z New Yorku stejně jako ze studia šiacu. 

Učitelé!! Mnoho! Ale nepochybně z nich nejdůležitější byl Wataru Ohaši, protože s ním jsem trávil velkou část času mimo lekce. Pracoval jsem s ním na textech a mohl jsem s ním zkompletovat knihu o orientální diagnostice, kdyby se naneštěstí můj osobní život nestal příliš chaotickým a kdyby nebyly důvody, proč jsem potřeboval opustit New York. Nahodile k tomu byla moje dcera počata v jeho bytě – to hrdě oznámil během svatby…

To, co jsem nejvíc slyšel od Ohašiho, nebylo tak moc o technice jako o podělení se s lidmi a kompletním odevzdání se jim. Některé směšné věci – jak udělat, aby pět chodů jídla přišlo na stůl během 15 minut ze zjevně prázdné spíže i mrazáku. Jak využít na pět minut koupelnu, kompletně se uklidnit, udržet vztek a poplést energii…

Ze začátku jsem měl několik dalších významných učitelů. Esther Turnbull byla mou druhou učitelkou v Shiatsu Education Center, nyní Ohashi Institute. Nedávno jí jedna přítelkyně z New Yorku řekla o Muzeu alchymie a pak mi řekla, že se Esther „rozzářila“! Také jsem studoval s Pauline Sasaki a Lindy Ferrigno, oběma zakládajícími učitelkami ve škole, Kodži Jamamoto, Iona Teeguarden a mnoha mnoha dalšími.

Později během mého pobytu v New Yorku jsem vyučoval šiacu a pracoval jako organizátor v New York Open Centre, velmi známém a respektovaném centru pro mnoho rozdílných aktivit. Byl jsem v takové záviděníhodné pozici, že když jsem chtěl s někým studovat, mohl jsem je pozvat, aby vyučovali, a mnohem častěji, než by byli schopni přijet. Později jsem byl také zapojen do práce Charlotte Selver na smyslovém vědomí. Ačkoli jsem nebyl jedním z jejich nejlepších studentů, mohu říci, že měla velmi hluboký vliv na mé vědomí. Přesto všechno mohu říci, že moje dcera byla největším učitelem v mém životě, ještě před narozením a dodnes, kdy ji zítra bude osmnáct!

Učím od roku 1984. Mnoho studentů v New Yorku, Vermontu a později hlavně zde a v Polsku, ačkoli v Polsku jsem již neučil několik roků. Někdy vypadá paradoxně učit šiacu – pak musím najít nějakou novou cestu ten paradox obsáhnout. Šiacu se zdá tak jednoduchou, „normální“ aktivitou. Nejsem velkým fandou Velké organizace šiacu. Učit pro certifikáty a podobně se mi zdá podivné, ačkoli jsem to chvíli dělal v mé vlastní škole ve Vermontu. Lidé by mohli studovat neomezeně a vlastně nikdy nemít dotyk – na druhé straně někteří lidé ho mají okamžitě.

Co je vlastně šiacu, které jako moderní disciplína hlubokých tradic vznikalo pravděpodobně ve stejné době jako aikidó? V čem shledáváš společné nebo podobné rysy obou disciplín?

Šiacu jako samostatná disciplína není tak staré. Samozřejmě pochází ze stejných kořenů jako akupunktura – ale antedatovaná akupunktura – z Číny. V Japonsku to byla tradiční více domácká aktivita, smíchaná s dalšími druhy masáží. Jen asi před 50 lety se začalo osamostatňovat a obdrželo uznání formální cestou, převážně díky Namikošiho práci. Nakonec se stalo samostatnou disciplínou a bylo převážně praktikováno slepci.

Škola, ve které jsem studoval, byla velmi ovlivněna Masunagou, který zde pravidelně vyučoval. Bohužel zemřel před mými studii. Možná později napíšu, jak a proč se mi zdá jeho práce jako nejzajímavější vzor, v jeho vlastním uspořádání a také ve srovnání šiacu s aikidó. To, co vím o historii aikidó, se zdá v časování dost podobné a samozřejmě závisí na geniu jednotlivce, který „přemýšlel odlišně“…

Věci společné oběma. Nejdůležitější věcí, kterou mají šiacu a aikidó společnou, je důraz na hara. Neexistují absolutně žádné pochyby o tom, že energie, která je vytvářena a usměrňována skrze hara, je stejně zásadní pro obě disciplíny. V šiacu také hodně pracujeme „z hara do hara“ – se svým hara těsně u partnerova. Myslím, že obě disciplíny se také dělí o myšlenku pomoci. V šiacu si myslíme, že to, co dělají dárce a příjemce, prospívá oběma. Zdá se mi, že také aikidó používá stejný vývoj.

A pak jsou zde meridiány. Zdá se, že v aikidó se nesoustřeďujete na „znalost“ meridiánů, ale samozřejmě je využíváte a působíte na ně, jak při rozcvičce, tak také při výměně „z osoby na osobu“. V šiacu je také velmi důležitou myšlenkou, že při dobrém šiacu oba „dárce“ i „příjemce“ získávají energii. Nejsem si jist, zda aikidó tuto ideu má či nemá, ačkoli je jasné, že při lekci aikidó lidé rozmnožují svou energii. Také si myslím, že ze všech bojových umění je aikidó to, které je nejblíže Masunagově modelu, ale před tím, než o tom napíši více, musím mít více času, abych se s aikidó důvěrněji obeznámil. Samozřejmě, k tomu všemu, jsem byl překvapen, jak celistvě potvrzovala celá skupina, že respekt je nad tím vším klíčový komponent našich vztahů k sobě samým i k našim partnerům!


Jak vidíš budoucí spolupráci?

Byl to skvělý začátek! Je to vzrušující myšlenka! Nejsem si jist, jak „přesně“ to může probíhat nebo co by měl být eventuální cíl, ale cítím, že ta energie tady je a tato myšlenka mě nyní inspiruje, dokonce i v jednu ráno s budíkem nastaveným na pátou! Jsem si jistý, že cesta, kterou máme jít, je „záchvatem šílenství“ a experimentem, a rozhodně bych rád na toto setkávání disciplín přivedl více svých studentů. Rozhodující samozřejmě je, že nás to všechny baví!! Je to samozřejmě seriózní záležitost, ale pokud to náš život neobohacuje a nečiní zajímavějším, pak nám myslím něco schází!

Zkusíš cvičit aikidó? 

Jsou dvě věci, které bych rozhodně rád dělal, a to osobně rozvíjel obvyklé cvičební postupy, jež úzce souvisí s rozcvičkou aikidó. Myslím, že tato cvičení jsou absolutně perfektní. A potom bych je samozřejmě rád předal svým studentům, nebo, dokonce z časových důvodů raději, pro své studenty uspořádal opravdovou lekci těchto specifických cvičení. To je pro teď vše, kam sám sebe vidím kráčet. Podaří-li se mi rozvinout smysl pro partnerské aktivity, to bude záležet na vesmíru! Paradoxně jsem totiž svým způsobem v takových věcech spíše ostýchavý…

Konečně – díky za přizvání k této činnosti. Bylo mi potěšením zažít takový výlet stranou do zasutých proudů paměti a přemýšlet o tom, co jsou opravdu nejzajímavější aspekty všech těchto aktivit!

Poznámka pod čarou

…již v prvním ročníku časopisu Aikidó jsme publikovali rozsáhlejší překlad některých kapitol z knihy „Šiacu“ od mistra Wataru Ohašiho (v textu zmíněného), ten výběr v číslech 5,6,7/1995 uváděla moje redakční poznámka…

„Jako aikidisté se na tatami setkáváme s principy orientální masáže nazývané šiacu či akupresura. Je pravidelnou součástí naší rozcvičky (např. šiacu chodidel a obličeje), často je zakončením cvičení na stážích (např. šiacu zad a páteře, šiacu chodidlem na chodidle i na celém těle). Většinou je námi, a ostatně i našimi zahraničními učiteli, provozována amatérsky a odvozeně. Jako každá seriózní disciplína vyžaduje šiacu mnohaleté studium pod vedením odborníka.“

…a zakončil „povzdech“…

„Doufáme, že pro zájemce jsme alespoň pootevřeli další dveře Orientu. Doufáme, že jednoho dne se i na tatami setkáme s mistrem šiacu, tak jako jsme se dosud setkávali s principy šiacu ve vlastní praxi…“

…a tak se po sedmi letech i stalo. Pan Michal Pober je sice, jak napsal „v takových věcech spíše ostýchavý“, ale první krok byl učiněn! Další a více odborné články máme přislíbeny, možnost praxe pod vedením odborníka se nabízí, ale zájem i praxe sama je jen na vás. Podaří-li se nám rozvinout smysl pro spolupráci a partnerské aktivity, to bude záležet na vesmíru a chuti nás všech…

-mk-