Manoutchehr

Veselá odysea

Aikidisticko-kulturní kronika malého výletu do Prahy

Sylvii a Mirkovi na důkaz vděčnosti

Pro časopis Contact vycházející každé tři měsíce pod záštitou dódža Shung Do Kwan Ženeva.

Ženeva, 24. května 1996.

Následující vypravování znovu dobývá na světlo prožité události, jejichž pomyslné stopy uvízly v zákoutích zapomnění. Pokud bude při čtení těchto řádků rozpoznána jakákoliv podobnost s realitou, věřte, že není ani úmyslná, ani náhodná, nýbrž vzniká čistě vůlí čtenářů.

“Je tomu již dávno, co historie Prahu opustila,” tvrdí jeden český spisovatel. Omyl, oponujeme. Počínaje místem, kde Vltava přijímá do svého lůna tajemství českých lesů, a konče samotným jejím srdcem, byla řeka odjakživa svědkem utrpení zakotveného v paměti historie. Vydali jsme se na cestu, abychom k této historii přidali kousek naší vlastní.

Začátek: Sedm cestujících vzájemně porovnává letenky. Osmý je pravděpodobně už na místě. Běží zpráva, že devátý zvolil raději cestování po souši. Letištní halou prolétne hádanka: kam se schovala sedadla B, C a E? Zatímco všichni jako jedna ruka obviňujeme Nathalie, odnášíme si tu záhadu s sebou do letadla. Učený křičí jako kdysi dávno Archimédes: “Mám to!” Nedůvěřivé pohledy. “Ta sedadla prostě neexistují,” vysvětluje. Všem se ulevilo. Áčka tedy zůstanou osamocení, déčka a efka sedí vedle sebe. Zdá se, že levá vrtule se otáčí opačným směrem. Kdosi nadhodí: “Jedeme pozpátku.” Musíme se zasmát. On je vůdce. Ostatní jsou nuceni po celou dobu cesty poslouchat jeho hlasité krákorání, které připomíná ohluchlého dědu, a skřípání tužky po křížovkách. Kolotoč okamžiků tajného štěstí se právě roztočil. Letadlo se hodně cuká. Číše šampaňského jsou vyprazdňovány jedna za druhou, abychom si tu nezkrotnou pouť ochočili.

Neslavné uvítání: Přáli jsme si jednoduché přivítání, nic podivuhodného, prostě skromné a důstojné. Zklamání. Naše přání bylo, jak se zdá, pochopeno špatně. Kromě Franka, osmého z výletníků, jenž se přiřítil, aby opět převzal do svých rukou Sabine, zeje letištní hala prázdnotou. “Nikdo nás nečeká,” ztuhlo všem na rtech. Pokašlávání, kradmé pohledy z místa na místo, výsledná dohoda zní: jít na kafe... Na vrcholu všeobecných rozpaků vysvitne záblesk naděje. Jakési individuum s pravým ramenem zdviženým do výšky, aby bránilo sklouzávání batohu, rychle míří k nám, vláčeje za sebou svou eskortu. Jak se přibližuje, dosavadní podezření na prošedivělou bradku se mění v jistotu. Hnědá kožená bunda, která nepochybně v poslední době zažila nespočet podobných vítání a vyprovázení. Není pochyb. Je to Mirek osobně, pohroužen do znepokojivých úvah neznámého původu. Zaznívají výkřiky radosti z opětovného setkání, vrháme se do náručí přátel. Objetí, pichlavé střety vousů. Prvotní rozrušení záhy ustupuje prozaičnosti praktických rad. Osvobozeni ze zajetí Babylónské věže, důkladnost válečné lsti odhalena.

Osm, kteří právě přijeli, a jeden navíc jsou svěřeni třem čtyřkolkám. Jedna z nich nese zjevné známky minulé epochy. Rozjíždí se, zanechávajíc za sebou clonu hustého kouře. Starost a zmatek. Kam se to řítí? Konečně nás dohání, drží se za námi v těsném závěsu. Velitel našeho vehiklu se utápí v hlubokém rozjímání, volant se otáčí téměř samovolně, krkolomná vyústění zatáček se nám zdají poněkud nejistá. Jedna cestující leští rukou zamlžené okénko, za nímž se objevují a zase mizí úsměvy. Prchavá setkání pohledů. Nával něhy pramenící z blízkosti dosud nedosaženého cíle. A opět srdcervoucí vzdálení.

Martin, vysoký a mohutný, je vytržen ze sna na lavičce před univerzitou. Přechod ze snění do reálné změti těl v autě. Na místo určení dorazíme bez nehody. Během cesty přichází na řadu turistický průvodce. Ukazovák s prostředníkem zamíří na Národní divadlo, zatímco riskantními pohyby likvidují napolo vyhořelou cigaretu. Otřesy zaviněné nerovným povrchem silnice obloukem vrací oharek zpět, přesně, jak jsme očekávali. Prostor zasvěcený činnosti dýchacích cest je tragicky omezen, dýchatelný vzduch vzácný.

Spor poblíž vyšehradské skály: Pravidelná zastávka v hale hotelu Union. Hromadné srocení kolem nízkého stolku. Neustále přicházejí další a další roztroušení členové výpravy se svým doprovodem a obohacují debatu kolem stolu. Blouznivé sloupce cigaretového dýmu. Co se týče mazlivých dobrodružství, vykazuje Martin jedinečnou opatrnost, pečlivě uloženou v kapsičce levé ponožky. Je pravák? Nepřetržitá mizení a návraty některých jedinců: organizuje se ubytování po čtyřech ve vedlejší budově patřící k hotelu Union. Vchází Sylvie, Pražáci opouštějí scénu. Nikdo neuznává za vhodné účastnit se dnes už druhého slavnostního nastartování předpotopního vozítka. Žádné skřípění brzd. Všechno půjde dobře... doufejme. Martin mizí v téměř hmatatelném oparu těch jeho bláznivých nocí.

O devátém nemáme dosud žádné zprávy. Desetičlenná skupina pochoduje zvlněným terénem ke styčnému bodu na vyšehradském pahorku. Původních osm výletníků bylo posíleno přátelskou spoluúčastí Sylvie, jež mimochodem brzy začne vztekle bručet, že je zchvácená, a ustavičného ustarance Mirka. Všechny, kdo už jsou znavení, ukolébají ti ostatní vidinou slíbené zastávky na konci neuvěřitelně dlouhého schodiště s nespočtem plošinek určených k odpočinku. Cesta vede pod monumentálním šedým mostem, který se klene nad širokým zastavěným údolím. Pýcha moderní doby nebo troska z éry upadlé v nemilost? Jak se vám zlíbí. Zdržujeme se na půli cesty, abychom si vyslechli vyprávění o jakémsi hnusném závodění: obyvatelé dvou opačných stran mostu prý kdysi počítali sebevrahy, kteří se rozhodli skočit ze závratné výšky mostu do prázdna. Každá strana si značila své skóre. Kdo vyhrál, není známo.

Během cesty Mirek rozpoutává spor. Ve své nevinnosti chce pouze obohatit naše znalosti: metro jedoucí ze stanice Vyšehrad projíždí dlouhým šedým břichem mostu, o němž jsme před chvílí mluvili. Alan o této možnosti bujaře pochybuje zkušeným okem inženýra. Okamžitě vypustí z pusy ono nevyhnutelné: “To není možné!” Bez odvolání. Jeho verdikt posluchače překvapí a zastraší. “A přece tam jezdí,” hájí se zklamaný Mirek slabým, téměř bojácným hlasem. To sotva slyšitelné “a přece” oživuje v mé paměti jinou dávnou oběť, hvězdáře Galilea, který navzdory právě učiněnému odvolání uhodil po skončení procesu berlou do země se slovy: “A přece se točí!” Ve spěchu a zmatku následujících dní se už nikdo neodváží vystoupit s otázkou, která by konečně objasnila, kdo z nich měl pravdu: biskupský sbor nebo Galileo.

Osudná trhlina: Je ráno. Od hodiny odjezdu z vyšehradského kopce nás dělí třicet minut. Poněkud opožděné zjištění. Pouštíme se tedy do mladického běhu... Dvě spěchající spřátelená auta bezstarostně přejíždějí křižovatku na červenou. Ti ostatní, kteří raději sedli do taxíku (nebo do něj byli vstrčeni) se zájmem pozorují, jak s některými z nás cloumá znovu nalezené mládí. Široké schodiště vyzdvihuje průčelí budovy o pár desítek kroků. Počítáme hlavy. Nacházíme se před budovou TJ Spoje Na Balkáně 812, která skýtá přístřeší dódžu Aikido Kenkyukai Praha. Odtlačíme těžké dveře. V prosklené kabině nalevo od vchodu sedí vrátná, z jejího obličeje vyzařuje pokorná dobrota. Pomalu se k nám blíží a s něžným pohledem nám podává klíče od šaten v suterénu. Dole pod schody muži zatočí doprava, ženy doleva. Na pánské straně nacházíme čtyři klece z mřížoví a pár dřevěných laviček. Několik zářivek zaplavuje místnost mdlým světlem, které je tu a tam přemoženo neústupnými stíny. První klec je prázdná, zajištěná visacím zámkem. Právě ona se na příští dva dny stává údělem mužů disponujících znamenitým privilegiem žít pod jiným nebem, být žákem Senseie. Tři zbylé klece jsou už nacpány “řadovými” stážisty v různých stádiích svlékání. Čas od času se jejich pohledy skrze mříže setkají a zase se odvrátí. Oddělení klecí elity od klecí lidu je trochu na obtíž. Mříže utápí přítomnost v temnotách minulosti, evokují představu předpokoje podivných soudních procesů. Mimochodem, kdo se to vzbouřil křičíc: “Kde se skrývají podzemní cely, v nichž jsme rozbíjeli důstojnost lidí nutíce je k propastným přiznáním?” Už si nevzpomínáme. A tak v tichu věšíme spodky.

Nahoře nad schodištěm je velký sál vystlaný tatami. Čekají nás formality související se začátkem stáže. Zori zablokují přímý přístup na tatami. Jakmile je tato překážka zdolána, rozloží se hakamy, vytřepou se a jsou obléknuty, aby byla podle tradice zakryta hbitost pohybů nohou. U některých přesto rozevláté cípy suknice selhávají a nenuceně odhalují své tajemství. Moderním adeptům budó to však nepůsobí žádné zvláštní starosti. Během Mirkovy úvodní řeči jsme seznámeni se jmény našich společníků v dobrodružství. Z anonymity se najednou vyloupnou do obezřelé, zajisté však odměňující slávy. Poté se Mirek z pověření Gilda ujímá role překladatele. Seřadíme se a pozdravíme v rei. Stáž začíná.

Čím více se taiso rozvíjí, tím rychleji je zaplašena tíha z neveselé atmosféry podzemí. Hledáme důvody náhlé změny nálady. Z vrozeného odporu se naštěstí vyhneme utonutí v pedantském rozhorlení typu “noblesnost, entuziasmus a sdílná radost ze společně prožívaného dobrodružství, která smazala nádech temných myšlenek”. Dost už bylo okázalosti v tomto vyprávění. Tedy, stovka cvičících, pocházejících z krajů, jejichž jméno ani nedokážeme vyslovit, se nechá zlákat a pokouší se napodobit formy uhnětené cestou harmonie nebo alespoň představou, kterou si o ní děláme. Gildo naléhavě žádá poddajnost ducha, prostotu myšlenky, bystrost těla, čistotu gest, zušlechtěné pohyby, přísnost, poezii... prostě všechno. A především to, abychom se vyhnuli pádu do pasti “blbostí”! Tak káže Gildo v angličtině, zneklidňuje své jazykové rádce tvořící zástup na tatami (nás!). Nikdo není schopen najít přesné výrazy pro “la rigueur” (přesnost, přísnost - pozn. překladatele) nebo “n’importe quoi” (blbosti, chyby - pozn. překladatele). Zdá se mi, že právě tato trhlina v předávání jeho naléhavého vzkazu, Gilda nejvíce zarmucuje.

Stačí jediný náhodný pohled stranou a od narození neduživý, se skromnou postavou a vybavený pouze nejistou silou, pocítí v sobě autor těchto řádek záchvěv neovladatelného strachu. Ucouvne před neobyčejnou mohutností nositele hakamy, který jej právě vyzval k zápasu. Únik k vhodnému začátečníkovi je znemožněn, navzdory sám sobě se tedy odvážně vrhá do beznadějné bitvy, během níž málem ztrácí tvář i vědomí. V obličeji beznaděj, zmatek v řadách ostatních cvičících. Pozdější úvaha o této situaci mu odhalí, že padl do rukou špatně ovladatelné prudkosti mládí. Nekonečné sevření iriminage, bez poděkování ani úlevy po celou dobu rytířského souboje o čest a přežití. Postupně vyklouzne ze spárů blížícího se bezvědomí - možná právě díky jazykovým rádcům a jejich neschopnosti přeložit výraz “la rigueur” (přesnost, přísnost).

Podle obecně platného pravidla je celodenní trénink přerušen krátkým obědem, aby se stážisté mohli obdivovat nebezpečným úskalím ranního dobrodružství, popisovaná ovšem se skromností. Den druhý, neděle ráno: bokken (suburi). Díky trošce nepozornosti Gildo při obědě přiznává, že během cvičení s bokkenem ho mnozí žáci zmátli blouděním v rytmu. Je tohle přísnost? Na zpáteční cestě do dódža číhá sníh. Vítr fouká do uší a pálí v obličeji. Ernéstino se přiblíží ke kronikáři a vytasí se s otázkou, která nepopiratelně pohladí pisálkovu ješitnost: “Jak dokážete zvládat takové pády?” Začal cvičit u Mirka před dvěma měsíci. Zatvářím se důležitě a schválně prodlužuji ticho naplněné očekáváním. “Víš,” říkám konečně, “my aikidokas vlastně zachováváme osud Fénixů. Oni podléhají žhavým uhlíkům, které sami zapálí, aby pak z jejich vlastního popela znovu vytryskl život. My umíráme v pádech, abychom se znovu narodili řízením osudu.” Chystá se zatleskat. Zabraňuji mu v tom. Přijíždí tramvaj. Skočíme dovnitř. Stále sněží. Ernéstino ví, kde máme vystoupit.

Neděle odpoledne. Při přestávce si pár neopatrných postěžuje na únavu, náhodou zrovna v Gildově přítomnosti. Právě tomu se ovšem měli vyhnout. Příliš pozdě. Po návratu ze své privátní šatny mistra znovu apeluje na přísnost, posílenou nespoutanou energií. A tak začíná řádění sopky: pekelné projekce, hluk těl v lávě. Když už jsme u konce s dechem, všechno hemžení se zastaví jediným tlesknutím. Seřadíme se a zdravíme v rei. Někteří nacházejí příležitost k tomu, aby přidali i tiché dómo arigató gozaimašita (čti gozaimašta, poz. red.). Stáž končí.

Mirek se opět ujímá závěrečné rétoriky. Zaburácí potlesk. Jedna dívka přináší Gildovi zabalený dárek: harmoniku. Gildo vypadá šťastně. Pro nás nic, kromě slibu dokládaného okázale vystavenými, leč prázdnými obálkami, které jsou prý určeny pro budoucí dárečky. Kdosi, nejspíš právě já, bez skrupulí upozorňuje na to, že chce svůj dárek ihned. Jeho požadavek se však ztrácí v okolním hluku. Naposledy sbíráme všechny síly: fotografové seřadí své aparáty u nohou překvapeného diváka, který se pokouší o útěk. Chtě nechtě přebírá odpovědnost za hmotné důkazy o událostech, gestech a lidech vybraných hledáčkem. Jeden blesk za druhým pak nepřestává oslepovat přítomné, jež se usilovně soustředí na hledání pozice, v níž by jejich krása vynikla. Kvůli nevhodné přítomnosti vůdce jednou před bleskem, jednou přímo před objektivem, se objevují pochybnosti o počtu úspěšných svědectví. Zvědavé děti snad jednou uspokojí pouhé ústní vyprávění o dávném dobrodružství. U východu vracíme klíč od podzemních klecí vrátné, která dosud sedí ve své kabině, usměvavá a milá.

Přeložila a upravila Nina Kodymová