Genkikai

Poznámky k cvikům, které praktikujeme v aikidó ve spojení s GENKIKAI

Sensei Masatomi Ikeda společně s aikidó a hódžó vyučoval i třetí disciplínu s názvem genkikai. Při svých seminářích v Čechách a na Slovensku (1994 – 2002) nám, bohužel, celý svůj didaktický systém, pro který používal název San Šin Kai („společnost tří pilířů“), nestačil ukázat. Podobně jako celou řadu technik a cviků z komplexního systému, který po sobě sensei zanechal, nám hódžó a čtyři zacyklené formy představil až sensei Daniel Vetter. Čtyři „prosté“ cviky jsou ve skutečnosti jen malou součástí celého systému genkikai (zdravotní gymnastika & dechová cvičení & meditace) a dnes je jen někteří z nás cvičí ve svých klubech a při stážích ČAA. Na jedné z posledních LŠ ČAA v Karlových Varech nám při rozcvičkách Daniel ukázal i celou sérii cviků, které probíhají v pozicích na zemi, ale pochybuji, že ta „jednoduchá“ niterná cvičení bez opakování a častého procvičování někdo z přítomných pobral a pokoušel se od té doby cvičit.

Otázkou to vlastně není, ale dá se něco naučit a hlavně vskutku pochopit z videa? Existuje totiž starý černobílý záznam, ve kterém mladý sensei Ikeda v černém keikogi cvičí cyklus několika dalších cviků v pozicích v sedě a v leže na tatami. Záznam na youtube zveřejnil jeden z jeho starších žáků (Renato Filippin). Sám podle videa cvičit nechci, již vzhledem k stavu mých kloubů ani celý cyklus dnes cvičit nemohu, ale případným zájemcům rád poskytnu odkaz. Jiný z jeho mladších žáků začal v r. 2004 vydávat časopis San Shin Kai Letter v rámci „vlastní“ prezentace celého Ikedova konceptu výuky. V časopise (někdy s ilustracemi) se snaží zpracovat systém, který sensei Ikeda svým žákům předával, mj. prostřednictvím svého výkladu nám dostupných didaktický tabulek, a na základě své osobní zkušenosti k tomu přidává svůj výklad Ikedova odkazu. Sedm čísel tohoto časopisu lze dohledat na webu jeho dódžó ze švýcarského města Neuchatel (i některých klubů SAA). Eric Graf také vydal knihu s názvem Genkikai.

Takovou ambici nemohu mít ani v aikidó, natož v genkikai či hódžó (sic jsem o něm článek napsal), ale nemá ji ani jeho nejvýraznější žák a dlouholetý asistent sensei Daniel Vetter. Oba jsme si vědomi i faktu, že sám sensei Ikeda publikoval,  mimo textu o významu japonského meče, pouze jeden článek o aikidó. V něm vysvětlil, proč technice kokjú hó dal název genkei kokjúnage a učinil ji tak jedním ze dvou klíčových principů svého akidó. Podle Danielovy informace to byl i sensei Ikeda, kdo dal jméno svému systému genkikai. Inspiraci našel v podobném zdravotním systému Nikišiki, který vytvořil sensei Kacuzo Niši, jeden z jeho učitelů aikidó v Hombu dódžó. Oba systémy studují mentální a zdravotní problematiku cvičení s cílem aktivace určitých tělesných funkcí, vnitřní a mentální energie. Sensei Ikeda především cvičil, učil a vysvětloval přímo na tatami, nebyl přívržencem jiné prezentace (mimo tabulky) a už vůbec nesouhlasil s pořizováním videozáznamů a jejich umísťováním na web. Bez jeho souhlasu je to dnes skoro „normální“. Můj popis a výklad některých cviků z jeho odkazu nemůže být než pouhý pokus určený pro ty, kteří se s nimi na tatami již setkali, chtějí je cvičit a snad lépe pochopit.

Aikidó studuje převážně tělesná cvičení v postoji. Cviky genkikai zdánlivě nesouvisejí s technikami aikidó. Ve skutečnosti s tím, co probíhá v sedě nebo v leže, pracujeme i v postoji. Jednotlivé části cyklu 4 popisovaných cviků lze opakovat vícekrát, ideálně by se měly procvičit jako cyklus 1x denně (třeba po ránu v posteli). Jejich praxe vyžaduje studium průběhu dechu (nádech, výdech) doprovázejícího v různém rytmu pohyby a změny pozic těla i paží. Díky kontaktu se zemí probíhá na těle v různých místech „self masáž“ s aktivací citlivých bodů a orgánů těla. Skryté změny a práce s vnitřní energií, které nejsou na první pohled zřejmé, je potřeba prožívat a procítit, jejich efekt nelze registrovat jednoduše a hned. Celý cyklus můžeme považovat za vnitřní očistu těla. Sensei Ikeda nás svým didaktickým systémem, včetně „technického aikidó“, odkazuje na dva základní duální principy universa (známé jin – jang) ve spojení se čtveřicí základních elementů přírody, ročních období, světových stran a etap věku. Metaforická přirovnání, obrazné příměry a odkazy spojují aikidó s genkikai i jinými orientálními disciplínami (v textu budou zmíněny). Pomáhají nasměrovat naši imaginaci a citlivost, umožňují nám cviky více prožívat, procítit a nakonec nám i usnadnit jejich pochopení.

Cyklus 4 cviků v lehu na zádech můžeme několikrát zopakovat jako celek nejlépe v  pořadí:

 

1 JODO HÓ – země / jih / léto / kotegaeši & nikjó

pohyb z centra ze strany na stranu odkazuje na techniky rodiny „osae no ri“ (znehybnění)

Položíme se pomalu na záda na zem (nejlépe na tatami, ale vlastně doma v bytě kdekoli na rovné ploše) s pažemi uloženými podél těla, nohami rovně a relaxujeme. Nejprve pohledem zkontrolujeme umístění chodidel na šířku ramen a pomalu položíme hlavu na zem. Mírným pohybem v pomalém rytmu rozhýbeme tělo, boky i končetiny ze strany na stranu a volným rytmem při tom dýcháme (nádechy i výdechy). Naše páteř zatím není zcela umístěna na zemi (lordóza). Roztáhneme prsty, tlačíme jejich bříšky do země tak, že dlaně se odtahují a mírně zvednou. Pomalu pokrčíme nohy, zapřeme chodidla a s hlubokým nádechem zvedáme zadek a páteř od stydké kosti nahoru až je tělo v prostoru jako „most“ (opora = chodila, ramena, hlava, paže, prsty). Po ukončení nádechu v pozici setrváme a po chvíli s dlouhým výdechem pomalu pokládáme páteř obratel po obratli na zem v obráceném smyslu než při zvedání tak, aby celá páteř (tělo i končetiny) dokonale přilnuly k zemi.

2 MÓ KAN UNDÓ – vzduch / západ / podzim / iriminage & sankjó

pohyb z centra k sobě i od sebe (dolů a nahoru) odkazuje na techniky rodiny „nage no ri“ (hody)

V pozici těla spojeného se zemí navazujeme na předchozí cvik zvednutím paží nahoru v šířce ramen a stejně tak zvednutím nohou. Pozici propnutých nohou zpevníme s propnutím chodidel do pravého úhlu („fajfka“) a paže zpevníme podobnou formou ruky s roztaženými prsty (tegatana) jako při ikkjó undó. Hlavu nejprve přitáhneme k hrudi (sledujeme tak vlastní pupek) a během několika nádechů a výdechů roztřeseme nohy a paže,  postupně od prstů do těla a v obráceném smyslu, až celé tělo mírně „rozvibrujeme“. Hlavu po chvíli položíme na zem a v třesení celého těla pokračujeme až do zklidnění, pak se vrátíme po výchozí pozice.

3 GASŠÓ GASSEKI – oheň / sever / zima / šionage & jonkjó

pohyb z centra nahoru a dolů (a po spirále) odkazuje na techniky rodiny „zan no ri“ (seky)

V pozici těla na zádech spojíme dlaně a paže přitáhneme k hrudi (gasšó v postoji nebo seize), současně spojíme chodidla a nohy s roztaženými koleny přiblížíme co nejvíc k rozkroku. S nádechem zvedneme paže se spojenými dlaněmi co nejdále nad hlavu, respektive na zemi za hlavu, totéž současně provedeme s nohami se spojenými chodidly na zemi do dálky od těla. S výdechem přitáhneme k rozkroku spojená chodidla, k hrudi spojené dlaně a tlačíme je směrem k centru, spojené je pak s nádechem vytrčíme do dálky. Dynamicky a rytmicky (nádech – výdech) pohyb x-krát opakujeme (stlačení – napnutí pružiny) a zastavíme v počáteční pozici

4 KINGJÓ UNDÓ – voda / východ / jaro / ikkjó (& gokjó)

pohyb z centra dopředu (nahoru a dolů)  odkazuje na techniky rodiny „uči no ri“ (údery)

V pozici těla a spojených končetin natáhneme paže na zemi za (nad) hlavu a nohy rovně dolů. Nejprve s výdechem na jedné straně těla a pak opět s výdechem na druhé pokračujeme v současném protahování jedné paže a nohy na levé nebo pravé straně a také střídavě (levá noha – pravá noha a naopak) co nejvíce do dálky tak, aby se propínalo celé tělo a páteř. Zvedneme hlavu a propojíme prsty, spojené ruce posuneme na zemi pod hlavu (podložíme krk a temeno), hlava zůstane mírně zvednutá. Nadzvedneme paty s chodidly ve formě „fajfky“ (viz 2), nohy s lýtky zůstávají na zemi těsně vedle sebe. Při „pohybu zlaté rybky“ se paty, hlava a paže nedotýkají země. Pak pohybujeme (vibrace) tělem (boky a centrum) do stran s rytmem dechu (nádech – výdech) pomalejším než při cviku gasšó gasseki.

Celý cyklus čtyř cviků zakončíme, pokud ho nechceme opakovat, v relaxované pozici na zádech jako při začátku celého cyklu. Po chvíli se přetočíme pomalu přes bok (joko ukemi) na břicho. Paže na zemi natáhneme co nejvíce nad hlavu, chvíli setrváme v pozici na břiše s čelem na zemi a pomalu se zvedáme. Nejprve položíme zadek na skrčené nohy, zvedáme ohnuté tělo s bradou na hrudi, hlavu vzpřímíme až na konec. V pozici seiza položíme dlaně na stehna a otevřeme centrum i horní část těla (kolena od sebe, „vyšpulený“ pupek a „svěšená“ ramena).

Příjemné pocity v těle (i na duchu) si můžeme prodloužit vleže ještě před tím, než zaujmeme pozici seiza nebo se vztyčíme do postoje. V rozcvičkách (aiki taisó) sensei Masatomi Ikeda praktikoval mnoho cvičení na zemi, kterým dával přednost před těmi v postoji, a ukazoval nám jejich přímé propojení se světem bojových technik. Mimo jiné např. ebi a kuzure hebi

(krevety nebo had), uširó a joko ukemi (převalování při nácviku pádů) nebo ne waza (techniky na zemi v džudó). Vnějším pohledem nahlíženo by mohlo jít „jen“ o nácvik pozic a technik boje. Nahlíženo do hloubky, kromě mnoha dalších vnitřních faktorů, které takové cviky obsahují a na první pohled nejsou zřejmé, při protahování těla, šlach a kloubů na zemi v různých pohybech, pozicích a jejich změnách současně masírujeme vlastní tělo. Mnohé souvislosti bychom mohli nalézt např. v japonské masáži šiacu, čínské akupresuře nebo indické józe při cvičení ásan.

S Michalem Poberem, bývalým českým emigrantem v USA a přímým žákem mistra  Wataru Ohaši, jsme v rámci společných seminářů aikidó & šiacu praktikovali více individuálních cviků na zemi i v postoji, které v často analogických formách cvičí i mnozí naši učitelé aikidó. V Zen šiacu se tato cvičení nazývají Makkó hó a jejich „tvůrce“ sensei Šizuto Masunaga požadoval po svých studentech, aby při studiu šiacu praktikovali aikidó. Název Šiacu dó in pro  „self“ masáže používal sensei Hiroši Nozaki při semináři na Balkáně (1996). Vzpomenu i metody chiropraxe a elektropunktury svého prvního učitele aikidó pana Vladimíra „Kazika“Lorenze.

Z celistvosti didaktického systému našeho (kdysi, ale stále) hlavního učitele je zřejmé, že velmi dobře znal a mnohde se inspiroval řadou prvků, které pocházejí z jiných japonských bojových umění a orientálních disciplín pracujících s tělem i spiritualitou. V jeho případě to bylo mj. džudó, karatedó, sumó, zbraňové disciplíny (nůž, hůl a meč) a paralelně s hlavním aikidó i jeho genkikai. V aikidó mu byl hlavním učitelem sensei Hiroši Tada, pro nějž je integrální součástí jeho vlastního didaktického systému i jóga a paralelní disciplínou Kinorenma. Oba zde jmenované systémy našich učitelů aikidó, ale i další zdravotní a meditační systémy pocházející z Orientu, včetně různých prvků a metod orientální medicíny, rozvíjejí myšlenky toku energie v celém těle a jeho vnitřních orgánech. Skoro všechny takové disciplíny, ať již bojové, zdravotní či meditační, nás odkazují na universální principy a přírodní elementy.

Sensei Ikeda takové esenciální odkazy používal i ve spojení s metaforami  během praxe a výuky aikidó. Navíc byl obdařen schopností velmi konkrétně nám ukázat, kde máme takové momenty a principy hledat přímo v „technice“ aikidó. Na odkaz jeho linie výuky navazuje a pokračuje v ní sensei Daniel Vetter, ale tento styl výuky je rozvíjen v rámci ČAA i některými z jejich českých učitelů. Samozřejmě při tom nesmí být opomíjena funkčnost technik ve smyslu bojovém. Zároveň díky takovému pojetí praxe i výuky v aikidó můžeme již v rozcvičce (aikitaisó), při cvicích v pozici seiza, vleže i v postoji při individuálně prováděných cvičení (hitori geikó), a samozřejmě pak i při cvičení ve dvojicí (futari geikó), studovat a sami sebe překvapovat objevem až nečekaných souvislostí mezi principem fyzickým a duchovním. Vzájemné propojení obou principů je ostatně obsaženo již v samotném názvu disciplíny aikidó, který znakem AI odkazuje na vědomé spojení energií KI těla a duše (mysli) na celoživotní cestě DÓ směřující k sebezdokonalení a za poznáním (budó).

Popis tří jednoduchých, opět i zacyklených, cviků stále v lehu na zemi můžeme spojit s předchozím cyklem ještě před tím, než zaujmeme pozici seiza. Nic nového pod sluncem, v aikidó jsou pro nás celkem běžnou součástí rozcvičky. Viditelnou složkou jsou při nich přímo techniky, které provádějí uke nebo tori v aikidó. Prvnímu pohledu skryté jsou při nich esenciální principy provázející náš život a běžné pohyby. Jako např. princip mužský a ženský v harmonické jednotě nutný i proto, abychom se narodili, život pak žili a při tom jedli, pili a spali. Podobně jako v předchozím cyklu se v průběhu nácviku třech pozic v leže a jejich změn střídají duální principy pohybu z tělesného centra, který pokračuje končetinami do dálky od těla a v opačném smyslu a směru se do centra vrací. Střídají se extenze a uvolnění, tenze a relaxace, nádech a výdech, principy nekonečného pohybu centra (koule) a končetin (po spirále nebo přímce).

1 pozice v leže na břiše / tenze v těle – prohnutí páteře / technika těla při zvedání se po pádu

přimáčkneme tělo i obličej k zemi, končetiny jsou umístěné volně na zemi a na šířku ramen / několikrát se protáhneme s výdechy a nádechy co nejvíce do dálky / zavřeme oči a zvedneme (mírně zakloníme) hlavu a protahujeme se stejně jako před tím, než jsme zvedli hlavu / pokračujeme až do záklonu (pohled k nebi) společně se zvedáním hrudníku / paže při tom posouváme k tělu až se v loktech ohnou a s dlaněmi zapřenými do země se můžeme zvednout (odtáhnout) tak, že boky tlačíme k zemí a horní část těla propínáme jako luk / celý cyklus změn zakončíme návratem do prvotní relaxované pozice na zemi / s hlubokým dechem v ní setrváme

2 pozice v leže na zádech / principy IN – JÓ / techniky aikidó – genkei kokjúnage & tenči nage

přes bok se otočíme do pozice na zádech / uložení nohou a paží s dlaněmi na zemi těsně vedle těla rozvíjíme během hlubokého nádechu a celou formu s hlubokým výdechem dokončujeme

pravá paže se posouvá na zemi od boku do úrovně ramen / v lokti se mírně ohýbá s vnitřní rotací všech kloubů (v rameni jen malé), zřetelné v lokti a pozici předloktí, zápěstí a formě ruky hřbetem k zemí a dlaní nahoru / posun celé paže stále na zemi směřuje co nejvíce nahoru do strany vedle těla a hlavy s tím, jak ruka rotuje za palcem za (nad) hlavu a spojené prsty směřují do dálky (malíček míří nahoru od a palec dolů k zemi) / pozice paže v maximální možné rotaci dokončená formou ruky a prstů se v aikidó podobá technice genkei kokjúnage / rotaci kloubů můžeme prodloužit, paži v lokti zcela ohnout a přiblížit k hlavě až vytvoříme pozici paže a zápěstí v páce jako v aikidó při technice šionage / při nádechu se zároveň otáčí hlava (obličej) co nejvíce do levé strany a současně s dokončením formy paže vpravo vydechujeme / pravá noha se současně s rotací paže a otáčením hlavy ohýbá v koleni do pravého úhlu a pokládá na levou stranu vedle těla až do kontaktu chodidla se zemí / zvedání pravého boku (rotaci v kyčlích) a maximální položení pravé nohy až k zemi můžeme později podpořit levou rukou tlakem dlaně seshora na koleno

levá paže se koordinovaně s pohybem pravé paže posouvá na zemi od těla až do úhlu cca 45° / ve stále natažené paži současně probíhá vnější rotace všech kloubů, podobně jako v druhé paži, ale dlaní k zemi a hřbetem nahoru / posun celé paže stále na zemi směřuje co nejvíce dolů do strany vedle těla a boku s tím, jak ruka rotuje za malíčkem dolů k nohám a mírně roztažené prsty směřují do dálky rotuje za palcem (malíček míří nahoru od a palec dolů k zemi) / pozice paže v maximální možné rotaci a tenzi dokončená formou ruky a prstů se podobá technice tenči nage v aikidó / levá noha se současně s rotací paže propíná co nejvíce se do dálky / tenzi a rotace v těle (páteři i končetinách) může zesílit tlakem levé dlaně na pravé koleno směrem k zemi / pravý zvednutý bok se při tom tlačí doleva a levý bok do země / ramena se tlačí do země, ale pravému ramenu se to (pravděpodobně) nepodaří

obě pozice s polohou končetin na levé i pravé straně těla sjednocují oba elementární principy přírody a duálního světa v jeden celek  IN – JÓ / obě pozice několikrát zopakujeme v pomalém rytmu společně s nádechem při začátku změn a výdechem při jejich dokončení / v nově nabytých pozicích, kdy se položení končetin změní ve smyslu změny forem IN – JÓ na opačných stranách těla, vždy krátce „bez dechu“ setrváme

tok KI tělem v této pozici (pravé končetiny) odkazuje na ženský princip IN / JIN  …viz

princip při dechovém cvičení IN NO TE KOKJÚ, při kterém v postoji proudí energie „ve stínu“ (ze země)  po vnitřních liniích těla a končetin / během nádechu se ruce zvedají před a od centra nad hlavu ve formě jako při cvičení tori fune undó (úder jako „kočičí spár“ nebo hřbetem ruky

= uraken) / dlaně se spojenými prsty (mimo palce) míří k zemi / s krátkým zastavením po nádechu se v pozici nad hlavou mění forma paží i rukou (vnitřní rotace) / s výdechem pohyb paží pokračuje po velkém kruhu (kamihanen) dolů k centru těla / dlaně směřují nahoru k nebí a hřbety rukou dolů k zemi / kruhový pohyb paží je zakončen s výdechem před centrem těla / prsty se dotýkají těla (palec nad, spojené prsty pod bodem seika tanden) / během pohybu paží přesahuje tok energie „do dálky“ za ruce (spojené prsty a palec nebo hřbet ruky)

tok KI tělem v této pozici (levé končetiny) odkazuje na mužský princip JÓ / JANG … viz

princip při dechovém cvičení NO TE KOKJÚ, při kterém v postoji proudí energie „na slunci“ (z nebes) po vnějších liniích těla a končetin / během nádechu se ruce zvedají od boků před centrum a nad hlavu ve formě jako při cvičení ikkjó undó (úder furi cuki nebo sek hranou ruky = tegatana / ruce s roztaženými prsty (včetně palce) míří k nebi / s krátkým zastavením po nádechu se v pozici nad hlavou mění forma paží i rukou (vnější rotace) / s výdechem pohyb paží pokračuje po velkém kruhu (kamihanen) dolů pod centrum těla / dlaně směřují dolů k zemi, hřbety rukou nahoru k nebi / kruhový pohyb paží je zakončen s výdechem na bocích těla (nohou), tj. v místě jako při běžné pozice rukou svěšených vedle těla / během pohybu paží přesahuje tok energie „do dálky“ za ruce (roztažené prsty nebo hřbet ruky)

 

podobně se střídají dva elementární principy v podobných formách (tělo, hlava, končetiny, rotace kloubů) a při jejich změnách v následující pozici …

3 pozice v leže na břiše / technika aikidó – pozice, kterou uke zaujímá na zemi při osae

přimáčkneme tělo i obličej k zemi, nohy umístíme vedle sebe na zem volně, paže na šířku ramen / tělo, hlavu a umístění končetin upravíme do pozice, která na první pohled přesně odpovídá pozici, kterou má uke při technice ikkjó osae, ale pokud by mu tori nataženou paži zvedl ze země nahoru, znehybnil by ukeho v jiné technice (nikjó až gokjó nebo kotegaeši aj.)

            levá paže je v rotaci otočená dlaní nahoru na levé straně těla (palec směřuje dolů k noze) a posouvána (napínána) na zemi do dálky v úhlu k tělu u ramene větším než 90° (při osae by na tuto paži působila páka) / pravá paže je v lokti ohnuta a umístěna vedle těla v úhlu u ramene menším než 90°, od lokte k zápěstí směřuje v úhlu také menším než 90° paralelně s tělem nahoru, prsty a dlaň s hřbetem nahoru leží na zemi (při osae na druhou ruku by uke dlaní této ruky „odplácl“ / levá noha je na zemi natažená včetně nártu do dálky / pravá noha je na zemi ohnuta v kyčli v úhlu 90° k tělu, v koleni dolů v úhlu 90° a vnitřní kotník leží na zemi

během nádechu a úpravy umístění končetin a těla se otáčí hlava (obličej) na levou stranu (pohled sleduje nataženou paži) / s výdechem napětí v těle uvolníme a tlačíme celé tělo, hlavu, končetiny a především klouby do země (pravé rameno nelze položit na zem) / s hlubokým dechem a v pomalém rytmu pohybujeme tělem (centrem a boky) ze strany na stranu / s vibrací a tlakem do země probíhá masáž těla, končetin, všech kloubů / na hlavě a obličeji (pravé tváři) probíhá aktivace citlivých bodů, které jsou důležité pro bojové techniky (údery a seky) vedené na hlavu a obličej

Jiný, leckdy podobný, přístup k problematice toku energie tělem v souvislosti s různými orgány, místy a body těla nabízí indická jóga. Studium jógy probíhá v různých pozicích těla a jeho končetin (ásany), paží a rukou (mudry), důrazem na energetické body a centra (čakry) a energetické dráhy (meridiány), které procházejí tělem a řídí jeho funkce (krevní oběh, dýchání, trávení a jednotlivé orgány). Jiný je způsob praxe a metody, nicméně jsou mnohdy podobné výše popisovaným, mají i podobný cíl. Nemohu však o tom fundovaně psát, srovnávat a používat terminologii na základě jen vyčtené povrchní znalosti. Jógu bych musel sám cvičit a do jejího nitra proniknout. A to samé platí pro čínskou medicínu, která mapuje v souvislosti s tokem energie množství citlivých bodů na lidském těle, s tím se jen potkávám jako pacient při akupunktuře. Metody japonské masáže šiacu jsou aikidó možná nejblíže a setkává se s nimi při cvičení každý aikidóka. Do skutečné profesní hloubky se při mé zkušeností s šiacu také nemohu pouštět, i když jako aikidóka samozřejmě mám haptické zkušenosti s vnímáním protivníkova těla a energie, které šiacu rozvíjí svými metodami. Nakonec jen poznámka, nikoli na okraj. Na citlivé body (cubó nebo koraken) na různých místech těla, hlavy a končetin jsou vedeny útoky (údery, páky) v různých disciplínách zabývajících se především bojem (např. kjúšo nebo „doteky smrti“ dim mak). Nebylo by od věci, abychom je znali  a mohli s nimi pracovat i v aikidó.

Pro mnohé z těch, kteří nacvičují bojové techniky v bojových uměních, není samozřejmé a nebude ani jednoduché spojovat na první pohled viditelnou vnější fyzickou aktivitu (realita omote) s vnitřním duševním prožitkem (skryté ura), představitelné s nepředstavitelným, fyzické s metafyzickým. Jak spolu tyto kategorie souvisejí, jak je propojit, jak je prožít a proč se o to vůbec pokoušet? Co to je vesmírná energie KI, jak ji vnímat a nakonec používat? Jak vést dech z centra (hara) nebo bodu pod pupkem (seika tanden) pažemi do dálky (nebo k sobě) a nohami do země (nebo od země)? Jak vnímat a ovládnout sílu dechu (kokjú rjoku), jak poslat partnera dechem k zemi, jak namířit dech do hrany ruky nebo do nemocného orgánu či kloubu?

Naše představivost a fantazie ve správném slova smyslu při tom mohou hrát velkou roli. Průběh techniky dechu, v našem případě v aikidó, bez nich jen těžko můžeme vnímat jako naplnění břišní dutiny (rezervoár vody) a paže jako duté elastické „hadice“ (kterými voda proudí). V technice paží, které se dotýkají jiného těla (místem doteku nic nekončí), nebudeme směřovat dál až „na druhý konec světa“. Těžko budeme vnímat pohyb a proud energie podle ročních období, světových stran či přírodních elementů. Energii vody ve smyslu pohybu do dálky. Energii země, ve smyslu pohybu ze strany do strany. Energii vzduchu, ve smyslu pohybu k sobě a od sebe. Energii ohně, ve smyslu pohybu ze spodu po spirále nahoru. Energii podle věkových kategorii (dětství, mládí, dospělost, stáří) si můžeme představit, ale pak ji taky zažít.

Využití metaforických přirovnání při procesu výuky k aikidó patří. Taková až poetická spojení jako např. vychylování (kuzuši) mezi nebem a zemi při technice tenči nebo genkei kokjúnage, a následná projekce partnera pomocí dechu (kokjú), jsou toho dokladem i v názvosloví aikidó.

Nelze jednoduše tvrdit, že pouze ty disciplíny, které jsem v tomto článku zmínil, studují problémy těla, mysli a duše komplexně  ve všech s tím souvisejících aspektech. Navenek mohou přistupovat k tělu rozdílně, ale ve skutečnosti jsou si svým zájmem (někdy výsledkem) podobné.

Aikidó studuje ve smyslu omote především bojové techniky, ale bez stránky ura (vnitřní energie, dech, zdraví aj.) může být takové studium plytké. Možná i proto někteří z nás postupně objevují velký svět aikidó, který přesahuje jen „technickou“ stránku bojové disciplíny s myšlenkami a zacílením na použitelnost v případech kritického ohrožení našich životů (funkční sebeobrana). Od prvního vstupu do prostoru dódžó, od prvního kroku na tatami po usednutí do pozice seiza, musíme zapojit představivost. Pak se můžeme soustředit na dech a meditovat, alespoň na chvíli  tak paradoxně a metaforicky „vypnout hlavu“. No a pak už jen cvičit a cvičit a vše stále dokola opakovat (řečeno metaforicky je opakování „matkou moudrosti“). Abychom to vše jednou možná spojili a pochopili, musíme vše cizelovat a procítit. Zájemce o můj pohled na vnitřní svět aikidó mohu odkázat na webové stránky www.aikido-kenkykuai-praha.cz, kde naleznou samostatné články na různá s tímto článkem související témata (mj. reihó, seiza, zen v aikidó, hódžó), které jsem publikoval před léty časopisecky (s dnešní zkušeností bych je napsal jinak).

Myšlenky, které nám sensei Masatomi Ikeda předával při své výuce, nabízejí mnoho momentů, které přesahují jen prostou prezentaci aikidó jako v technickém smyslu sebeobranu. Sensei nám postupně jen otevíral okénka a dvířka, prostor za nimi musíme sami a postupně objevovat. Sám při svých stážích pro ČAA vyučoval více technické momenty aikidó a jen krátce, možná z obavy, aby si to někdo nevysvětloval jako nadbytečnou „duchařinu“, prezentoval celou řadu takových spíše vnitřních principů a duchovních  momentů (např. zvuky kototama spojené s kimusubi no tači nebo suno kokjú). Během své „běžné“ výuky o nich mluvil jen občas a metafory používal „jako šafránu“. Sám ve své praxi takové principy studoval stále, na první pohled pro mnohé z nás byly často a budou a dlouho neviditelně. Podobně sami v technikách aikidó studujeme princip kiai, aniž u toho křičíme, a někteří z nás v dechových cvičeních i princip kototama, aniž u toho nahlas zpíváme. Výsledky svého studia a poznání si sensei Ikeda nenechával jen pro sebe. Ve svém curyšském dódžó zvláště pro ty, kteří projevili skutečný zájem o témata přesahující pouze technickou stránku aikidó, je více vysvětloval a také pořádal  samostatné semináře speciálně zaměřené na zdravotní problematiku, gymnastiku a meditaci, ale také na starou japonskou šermířskou školu. Historii celé Kašima Šinden Džikišinkage Rjú, ze které si sensei Ikeda vybral a sám učil jen jednu Hodžó katu ve čtyřech formách podle ročních období, jsem věnoval rozsáhlý článek, zde proto jen krátké připomenutí.

Mnoho z pojmů, včetně shodného názvosloví, odkazy na universálně platné principy a  zákony přírody a její elementy, na které narážíte i v tomto článku, pocházejí právě z hódžo.  

Sensei Masatomi Ikeda převzal a rozvinul ve svém aikidó systém inspirovaný touto disciplínou. Její název je někdy vykládán jako „zákon přírody“ a hódžó je chápáno jako škola „uvolnění“, při které jde o to, abychom si dokázali udržet v těžkých a nebezpečných situacích svůj vnitřní klid, pokoj a sílu centra. Umožňuje člověku hlouběji zkoumat a porozumět svému nitru‚ zachovat rovnováhu a soustředění, vážit životní a universální hodnoty při zkoumání vnější přírody. Praktikant hódžó při tomto procesu sjednocuje svou mysli a tělo ve spojení s řádem přírody a vesmíru. Pokud se pak během dlouholetého tréninku a studia forem s dominancí přirozených pohybů přiblíží harmonické jednotě těla a ducha, zintenzivní svůj vztah k celému univerzu a možná dosáhne cíle budó.

Právě takové myšlenky by měly být inherentní součástí všech (a nejen) disciplín budó. Nezáleží při tom studujeme-li boj se zbraní nebo holýma rukama a v dnešní „mírové“ době hledáme jejich smysl a uplatnění. K tomu by nám mělo napomoci dělení způsobů výuky, fází studia a procesu poznání postupně a na etapy. Sensei Ikeda používal pro tento proces v aikidó tři pojmy. Velmi zjednodušeně a v „kostce“ zde tyto tři fáze studia zmíním i s odkazem na podobné rozdělení v budó.

 

1 / tanren – pro fázovaný nácvik jednotlivých technik a jejich formy, jakési „vykování“ technik

2 / kigata – pro plynulé procvičování technik ve dvojicích nebo skupině, jakési „cizelování“ technik

3 / šinken – cíl výuky, který je výsledkem spojení 1 & 2 etapy, jakési „dosažení reálné“ techniky

1 / bugei – pro nácvik základů a forem bojových technik / fáze základní a „nezbytná“

2 / budžucu – pro nácvik taktiky při užití bojových technik / fáze rozvojová a „použitelná“

3 / budó – idea pro duševní stav a cíl, kterými je spojení skutečného poznání „bojových“ principů

s životem, poznáním naplnit vlastní život a předávat poznání lidskému společenství

Sensei Vetter nám ukázal (zřejmě stále jen část) z toho, co už nám Technický ředitel ČAA ukázat a vysvětlit nestačil. Snad jen 2x nám také ukázal pohyby paží a pozice rukou, včetně vysvětlení jejich významu a smyslu, které jeho sensei praktikoval obvykle ve „zkrácené“ formě při běžném zaujímání pozice seiza (to je zachyceno i na zmíněném videu). V jejich plné formě se zrcadlí pohled senseie Ikedy na celý svět budó.

Sedm pozic nás nepochybně odkazuje  na jógu, na sedm míst těla (čakry), na umístění paží s tvary rukou a spojením prstů (mudry). Jóga má pro všechno z toho vlastní vysvětlení a pojmenování. Zde pro zajímavost uvedu jen některé z těch, které jsou podobné pozicím, které praktikoval sensei Ikeda. Pozice paží s dlaněmi i prsty spojeným před hrudníkem v gestu modlitby (mudra atmandiali) je podobná našemu gasšó (viz dále 2). Pokud nejsou dlaně v kontaktu (jsou jako mělké misky), ale prsty zůstávají v kontaktu (viz dále 1) jóga to popisuje jako mudru vnitřní podstaty. Pozici podobnou formě (viz 3) dlaní se spojenými prsty otevřené před nosem považuje jóga za symbol čistoty (mudra lotosu). Jako pojmy s mnoha významy označují mudry až mýtické pozice paží s gesty rukou ve spojení s místy v těle a umístění paží před tělem. Vysvětlují se jako symbol „pečeti“, který používáme abychom něco zpečetili. Dokonce i k jednotlivým prstům jóga přiřazuje elementy oheň (palec), ukazováček (vzduch) prsteníček (země), malíček (voda) a prostředníček (éter jako látka vyplňující všechen vesmírný prostor a nositel gravitačního i elektromagnetického pole. Není to vše podobné tomu, co sensei Ikeda nacházel v aikidó a genkikai? Symbolické pozice mohou všeobecně a obrazně vyjadřovat různé stavy nebo procesy vědomí nebo naopak mohou vést k stavům vědomí, které symbolizují.

Systém genkikai zahrnuje, kromě zdravotní gymnastiky a studia dechu, část meditační.
Nyní se proto jen pokusím popsat pohyby a pozice paží v seiza ve spojení s metaforickým vyjádřením jejich smyslu a významu, které se zrcadlí zvláště ve formě spojených dlaní a prstů a také ve výsledném gestu celých paží. Snad pro „zjednodušení“ uvedu i odkazy na systém, který pracuje s průtokem energie KI prostřednictvím vibrací v těle za pomoci zvuku. Tak, jak nám je prezentoval sensei Ikeda, odpovídají zvuky při zpěvu samohlásek I-E-A-O-U bodům na těle v různých místech a úrovních (soustředění Ki v různých centrech). Detailněji se tento japonský systém s názvem Kototama pokusím zpracovat v samostatném textu.

seiza – pozice paží a rukou před energetickými centry a vertikální linii před tělem

oči máme otevřené v začátku série pozic v průběhu zvedání paží nad hlavu(1),  při kterém je hlava mírně zakloněná a pohled směřuje k nebi / pak zavřeme oči, aby nás pohled na vnější svět nerušil a mohli jsme se plně koncentrovat na svět vnitřní (v těle i hlavě) / nakonec při gestu „předání“ v pozici paží před tělem (5) oči otevřeme / při vytváření a následném usazení nových pozic studujeme průběh dechu / tok dechu je při tom hlubší a zapojuje se pouze cyklus nos – rezervoár v hara (dýchání bránicí) – nos / při nádechu začíná forma konkrétní pozice a s výdechem formu zakončujeme / je to podobný a obvyklý průběh jako při technice v aikidó (přijetí útoku a následná technika) / po ukončení příslušné formy krátce a „bez dechu“ v pozici setrváme / v hlavě máme pouze myšlenky na konkrétní zacílení formy, její smysl a vyznění / po ukončení všech forem, tj. celkem 5 pozic, zaujmou paže a ruce místo s dlaněmi na stehnech – tato pozice v seize s prostým umístěním paží i rukou se vyskytuje v  mnoha japonských bojových uměních / po závěrečném pozdravu (reihó) obvyklém v aikidó, tj. obě ruce se při úkloně pokládají současně na tatami, prsty jsou spojené a ukazováčky spojením s palci vytvoří „trojúhelník“ a před obličejem (čelem) pak můžeme vstát, cvičit nebo pokračovat v sezení upravit pozici končetin pro následnou meditaci …

 

pozice a gesta rukou symbolicky v metaforách vyjadřující „Jsem zde, tady a teď“

1          „prázdný a otevřený přijímám energii s myšlenkou na osobní rozvoj …“

zvedneme paže přímo a co nejvíc nad hlavu jako meč v pozici džódan kamae / dlaně při tom spojíme s kontaktem ve spodní části dlaní a roztažených prstů / oba prostředníčky se při tom vzájemně nedotýkají a mezera mezi nimi je prostorem, kudy má proudit energie přes hlavu do centra a zpět / v kototama je tato pozice v úrovni nad hlavou vyjádřena zvukem „I“

2          „přijímám potravu a učení …“

paže vedeme dolů blízko těla přes pozici před obličejem, krkem až k hrudi / dlaně a prsty při tom spojíme v celých plochách / podobnou formu a pozici gasšó praktikujeme v aikidó při

dechovém cvičení v postoji) / před hrudí se stále vzájemně spojenými všemi prsty v každé dlani obě dlaně otevíráme (malíkové hrany při tom zůstávají spojeny) a s pohybem paží před tělo v úrovní solar plexu vytvoříme podobu dlaní jako „miska rýže“ / v kototama je tato pozice v úrovni před srdcem vyjádřena zvukem „Á“, ale v myšlence směřuje až do oblasti před břichem vyjadřované zvukem „Ó“

3          „naplněn potravou a učením, musím si vše vychutnat a procítit …“

paže vrátíme nahoru před obličej k nosu / mezi dlaně s prsty roztaženými (spojené jsou bříška palců a malíčků) umístíme nos (s nádechem „čicháme“) / lokty jsou při tom u boků (těla) /

v kototama je tato pozice v úrovní před krkem vyjádřena zvukem „É“

4          „strávené a naučené musím pročistit, vyprázdnit se a vyloučit vše zbytečné …“

paže vedeme opět dolů až pod centrum těla / vznik pozice a formy spojení dlaní a rukou je pro slovní popis nejkomplikovanější / v pozici před obličejem položíme bříško pravého palce na špičku nosu, prsty obou rukou roztáhneme a spojíme bříška pravého malíčku a levého palce (jako když na dítě děláme „dlouhý nos“) / spojení palce a malíčku nás navede k vytvoření formy, kdy ve spodní vodorovné poloze zůstane levá ruka dlaní nahoru a na ni leží pravá ruka dlaní dolů, rozevřené prsty směřují proti sobě a na od těla vzdálené straně se spojí pravý palec s levým malíčkem / spojené dlaně tlačíme dolů co nejvíce k zemi / v kototama je tato pozice v úrovni před seika tanden vyjádřena nejprve zvukem „Ó“ a pak směřuje do oblasti zvuku „Ú“

5          „to co jsem strávil a naučil se nemůže být samoúčelné, proto vše předávám ostatním…

paže vedeme nahoru před hruď / vznik pozice a formy spojení dlaní a rukou je pro slovní popis opět komplikované, ale stálé spojení pravého malíčku a levého palce nám umožní vytvořit další formu / obě ruce při ní zpočátku otočíme dlaněmi nahoru (viz „miska“), levý palec bříškem přimáčkne nehet pravého malíčku k bříšku levého malíčku, ke spojení tří prstů se připojí nejprve  bříško pravého malíčku, k tomuto spojení se postupně pravý a pak levý prsteníček / v prostoru volně zůstávají prostředníčky a ukazováčky / čtyři spojené prsty se vzájemně propojí, pokrčí a zamíří společně k centru těla / oba palce se spojí v celé své délce a položí na bříšky na již spojené čtyři prsty, míří tak společně a vedle sebe dopředu od centra / čtyři volné roztažené prsty jsou v podobě písmena V a míří dopředu jako palce („samurajská helmice“) / kototama tuto pozici vyjadřuje spojením celého cyklu zvuků  „Í-É-Á-Ó-Ú“ v jeden celek

V budó při seize obvykle pokládáme dlaně na stehna blízko k tělu. Všeobecně by to mělo platit před pozdravem v seize a pak při sledování toho, co se děje kolem nás, nebo před tím, než vstaneme. Ti, kteří chtějí pokračovat v sezení a meditovat, mohou změnit pozici nohou nebo paží (umístění i forma rukou) nebo zůstat v základní pozici v seize. Mohou zavřít oči a pozornost k okolí změnit ve vnímaní vlastního centra a začít meditovat. O metodách sebekontroly a různých způsobech meditací existuje množství odborné, laické i mystické literatury. Existují i formy meditace v postoji a dokonce v pohybu (viz k tomu to tématu můj článek „Zen a aikidó“). Ale možná to jediné, co ve skutečnosti potřebujeme, je kyslík a místo, kde bychom byli sami nebo sami se skupinou a hlavně dokázali být sami sebou. a Jednou z dalších a nejznámějších japonských variant používaných pro meditaci vsedě je zazen, metoda praktikovaná především adepty zenového buddhismu. Nejdůležitější je však koncentrace mysli, pozice pouze napomáhají udržet pozornost. Ta je soustředěna do hara (seika tanden jako energetického centra v břiše). Proto můžeme jednoduše sedět a dýchat a třeba v pozici seiza.

Kontrola toku myšlenek při delším sezení je jen zdánlivě snadná. Myšlenky musí být zcela spoutané a mysl zároveň uvolněná, každá myšlenka má být jen zaznamenána, ale ignorována. Žádná myšlenka nemá být sledována a už vůbec ne jakékoli její změny a následný sled myšlenek. Všechny myšlenky mají stejnou cenu, to znamená žádnou. To platí i pro tmu, paniku a strach, ale i pro světlo, radost a spokojenost. Jako metoda se nabízí “počítání oveček” před spaním, jen její cíl musí být jiný. Jen cvičenec, který dlouho praktikuje sezení v seiza docílí správné a ničím nerušené koncentrace. Zkušenost, kterou tím získá, pak přejde do všední každodenní činností a život bude prožíván bezprostředně a plně.

poznámky k některým formám meditace vsedě s popisem pozic končetin

Ani metoda zazen ani prosté sezení v seiza nejsou meditacemi ve smyslu koncentrace na nějakou či nějaké myšlenky. Stav mysli při nich lze popsat jako jen prostě být a existovat. Neměl by se hledat žádný cíl ani žádný stav mysli, zároveň však by se stav mysli a cíl neměly odmítat. Nechat být mysl na pokoji a jen jednoduše sedět a pozorovat, jak lidské tělo dýchá. Být v této činnosti (nečinnosti) doopravdy přítomen „tady a teď“ a zcela beze zbytku si být vědom pozic těla. Být doopravdy touto pozicí těla a být si vědom přirozeného rytmu a koloběhu dechu, být doopravdy tímto dechem a k tomu se neustále vracet. Myšlenky samozřejmě přicházejí, ale pokud je nerozvíjíme, zase odejdou.

Pro praxi v zazen … za = sedět / zen = universum, poeticky řečeno „rozjímání vsedě“… je nejobvyklejší pozice nohou tzv. lotosový květ, kdy nohy jsou zkříženy a přeloženy přes sebe a ruce jsou položeny v klíně (viz „kosmická mudra“). Je-li pozice zkřížených nohou příliš svazující a bolestivá, zadek se může podložit polštářkem (zabuton). Důležité při tom je postavení páteře – musí být naprosto rovná, od kostrče až po zadní část hlavy. V této pozici adept sedí naprosto nehybně, zavřené oči (mohou být i otevřené) „upírá“ na místo několik metrů před tělem.

Pro praxi v seiza spojené s meditací platí většina toho, co už bylo o meditaci řečeno. Zřejmá je pozice nohou v seize, kolena od sebe na 2 – 3 pěsti, postavení páteře jako pro zazen (viz), pozice paží a formy rukou se mohou lišit. Z těchto možností je nejjednodušší paže s lokty u těla a s dlaněmi  na stehnech v blízkosti těla pouze posunout. Paže tak leží na stehnech, ale dlaně položíme na kolena, pak můžeme jen sedět a meditovat tak dlouho, jak nám bude vyhovovat.

Více meditační forma rukou vznikne spojením obou palců s bříšky ukazováčku jakoby držely list papíru (mírný tlak), ostatní spojené prsty jsou při tom jen mírně prohnuté. Umístění paží na stehnech a dlaní na kolenech je stejné jako v předchozím případě. Pro jógu je tato forma ruky jednou z klíčových muder, ale v detailech je mnohem propracovanější (kontakty prstů aj.) a zaujímá ji obvykle jen pravá ruka (známé zobrazení mnoha indických bohů). Pokud prsty ukazují nahoru k nebi, považuje se to za gesto vědomí a formu jóga nazývá džána mudra. Pozice symbolicky podporuje paměť, soustředěnost a mentální koncentraci. Změna, při které  prsty ve stejné formě ukazují dolů k zemi, je považováno za gesto znalosti ve smyslu hledání a poznání a tuto formu jóga nazývá čin mudra. Charakterizuje ji stav hlubší relaxace, klidu a pochopení. Rozvíjí hlubší vnímání dechu v oblasti břicha a je pokládána za dechovou mudru.

I bez znalosti detailů z jógy, jsou pro účely sezení v seize tyto dvě možnosti blíže meditaci.

Pozice paží, na rozdíl od předchozích forem, s rukami při meditaci spojenými před hara je nejčastější a známá jako „kosmická mudra“ (viz zazen). Jóga pro ni má název dhyani mudra.

Je přímo gestem meditace – pohroužení. Paže jsou při ní drženy volně a lehce trochu od těla, jako by mezi nimi a tělem bylo něco křehkého. Obě ruce při tom leží před seika tanden v klíně jako misky. Hřbet levé ruky leží v dlani pravé ruky, vzájemně spojené prsty leží na sobě, prostřední klouby prostředních prstů jsou v jedné linii. Volné palce jsou lehce bříšky spojeny přibližně ve výši pupku, jako by držely list papíru. V nejčastějším japonském výkladu znamená uložení levé ruky na pravou klid (sei / in), který ale zahrnuje i aktivní aspekty (dó / jó). Prostřední kloub levého malíčku se přitom dotýká bodu seika tanden považovaného za centrum lidské bytosti a kolem něj se hara rozprostírá. Ruce a paže tak tvoří uzavřený okruh energie a spojuje oba aspekty v klasické meditační pozici pro meditaci bez cíle.

Volba formy meditace je jen na vás. Sednete si, dýcháte, na nic nemyslíte, prostě jen jste …