KI & HARA & KOKJÚ & KOKJÚ HÓ

KI & HARA & KOKJÚ & KOKJÚ HÓ

Ještě před pokusem popsat dechová cvičení tak, jak nám je předali naši učitelé a jak je sám cvičím, alespoň ve stručnosti zopakuji některé zásadní s dechovým cvičením související pojmy. Věnoval jsem se jim před léty v článku o seiza, narazíte na ně i v obou předchozích textech o genkikai a kototama, a budete se s nimi setkávat na tatami i v jakýchkoli pokusech písemně vyjádřit cosi, co bez vlastní praktické zkušenosti je jen těžko vyjádřitelné.

Koncept KI je nám Evropanům z velkého počtu orientál­ních psychofyzických principů, se kterými se budó setkáváme, snad nejméně srozumitelný. Každý člověk je podle něj naplněn energií, která se projevuje ve všech jeho tělesných nebo duševních ak­tivitách jako životní a tvůrčí „motor“, síla vůle a radost ze života. Pokud je aplikována „vesmírně“ na svět přírody  manifestuje se ve všech věcech, které nás obklopují. Energie KI může být demonstrována v různých situacích v aktivní i latentní formě. Její koloběh označuje vzájemnou výměnu energií mezi nebem a zemí, vytváří a zachovává mikrokosmos i makrokosmos.

KI (jako životní energie a duševní síla) a KOKJÚ (dýchání a kokjúrjóku jako síla dechu) jsou v ostrém kontrastu k čistě fyzické síle. Občas jsou tyto pojmy zaměňovány, ale důležité je, že jejich vzájemný vztah se projevuje v procesu dýchání. Provázanost a zároveň odlišnost obou těchto konceptů není snadné pochopit, ačkoli dech je z těch dvou konkrétnějším pojmem než vnitřní a vesmírná energie. Proud ducha (ki no nagare) souvisí s dýcháním a je mentální aktivitou. Všechna budó zdůrazňují ideje koncentrace (šúčúrjóku) a extenze síly, centralizace (haragei), správného držení těla (šisei), psychic­kého stavu (zanšin) a všechny tyto ideje spojují principy dýchání s energií ki. Jednou z podmínek rozvoje a sjednocování osobní a vesmírné ki je „správný způsob dýchání“. Výraz kisoku zdůrazňuje dýchání jako životní vitalitu. Neboť „kdo dýchá žije a kdo dýchá správně, má kvalitnější život“ (dóšu Kisšomaru Uešiba). Filozoficky se v dýchání projevuje jednota energií IN & JÓ, ženské a mužské, plnosti a prázdnoty, a správným dýcháním rozvíjíme ki, očišťujeme duši i tělo (princip misogi).

Sensei Koiči Tohei se ve své knize „Ki v každodenním životě“ (Votobia, Olomouc 1996) věnuje celému konceptu životní energie. Mezi klíčové kapitoly knihy jednoho z nejznámějších mistrů aikidó patří metoda dýchání KI. Existuje mnoho metod, které si kladou za cíl dosáhnout síly sjednocení a koncentrace ducha. Existují rozmanité způsoby technik dýchaní, někdy při nich vdechujeme nosem a vydechujeme ústy (jindy naopak), oči jsou zavřené nebo otevřené, statické i dynamické metody, které kombinují dechová cvičení s pohybem. Takové techniky aikidó hledá, samozřejmě očima otevřenýma, ve všech svých pohybech. Tou nejznámější a „nejjednodušší“ metodou je „obyčejné“ dýchání se zavřenýma očima v klidném sezení (zazen, seiza, jóga) nebo ležení (třeba v době nemoci), oba způsoby jsem zmínil v předchozím článku na téma Genkikai. Jednoduše dýchat znamená nadechovat se přirozeně způsobem, který není bolestivý a křečovitý, pak všechen nadechnutý a vydechovaný vzduch koncentrovat v jednom bodě hara (tanden). Nadechovat se má tak, aby dech naplnil břicho, jakoby se v něm zachytil dech i energii ki, a vydechovat tak, aby dech stoupal až k nebesům,. Ale dechové cvičení není jen otázkou nádechu a výdechu, je procesem skutečné duševní koncentrace. Pokud se při tom člověk správně nadechne, splyne s vesmírem, pokud vydechne veškerý vzduch, odevzdává všechno do rukou vesmíru. Měli by zapomenout na své tělo a oddat se světu, kde neexistuje nic než dýchání, pak to nejsme my, kdo dýcháme, je to vesmír a jeho energie ki.

HARA (oblast břicha jako centrum životní a tělesné síly) lze rozdělit na hara spodní (pod pupkem) a hara horní (nad pupkem). Část hara s bodem pod pupkem je považována za sídlo „vnitřní energie“ ki. Položíte-li si obě dlaně na břicho s palci spojenými nad pupkem a ukazováky spojenými pod pupkem, bude seika tanden místo, kde se stýkají prsteníky. Odsud je pro­dukována lidská životní síla, včetně pohlavní aktivity, která přináší život. Japonci, ale Orient všeobecně, považují tuto oblast za centrum veškeré tělesné síly („zemský střed člověka“). Význam této oblasti není zdůrazňován jen ve smyslu anatomickém, ale jako „pravý střed“ je hara chá­páno i ve smyslu filozofickém a náboženském. V západní anatomii je to oblast mezi hrudním košem a pánví, kde se nachází řada životně důležitých orgánů (zejména trávicí a pohlavní). Tělesnou energii získáváme z potravy, která je zde zpracovávána, a nesvědčí o čemsi i evropské „láska prochází žaludkem“? Při špatné funkci hara nelze využít energii z potravy, která produktivně udržuje život, ochraňuje zdraví a dodává energii k aktivnímu a činorodému životu. Z této oblasti vychází každý pohyb, přestože se pak na celkovém pohybu podílejí nejrůznější části těla. Leží zde tělesné těžiště, při jehož ztrátě přicházíme nejen o fyzickou rovnováhu. Z hara se usměrňuje tok mentální i fyzické energie, které působí na jenání člověka tak, že se stane účinným. Posilo­vání hara podporuje duševní sílu a působí na pozitivní charakter osobnosti. Kultivaci hara lze přirovnat k péči o kořeny rostlin. Výrazem „mít hara“ (hara ga aru) označují Japonci odvážné lidi s pozitivní energií a dobrou myslí.

V budó umožňuje zachování „pravého středu“ optimální reakci na nebezpečí. Jen tak je možné aktuálně vnímat nebezpečí, reagovat na měnící se vnitřní i vnější síly a přizpůsobit se podmínkám střetu s protivníkem. Smysl a trénink budó je zacílen na usměrnění veškeré dostupné síly do určitého místa (ibuki) v daném okamžiku. Soustavným tělesným i duševním cvičením adepti budó dosahují možnosti podle své vůle uvolnit sílu a energii v neobvyklém množství pro případy vážného ohro­žení života, která bojová umění modelují. Princip ki a síla dechu, stejně jako další zde zmiňované principy, hledají v budó všichni a jejich rozvoj, vnímání i užití studují v klidném postoji i při „sezení“, v aktivním pohybu a při technikách všech disciplín budó, v každém okamžiku a všude.

Výrazem haragei popisují Japonci princip centralizace myšlení i fyzické akce. Zdůrazňují tak zapojení hara do procesu, který má podstatný vliv na všechny naše fyzické i duševní aktivity. V budó bez „uvědomění si“ hara, oblasti zdůrazňované od začátku v pozicí rukou při „klidném sezení“ v seiza, a samozřejmě dále při cvičení technik v postojích a pohybu, ztrácí takové nenaplněné cviky obsah a obvykle postrádají smysl. Dýcháním „z břicha a do břicha“ se dosahuje stavu mu („nic“ jako pravý opak „bytí“, bytí v nebytí) a stavu mušin (vyprázdněná mysl), budóka se zbavuje stresu a obav ze střetu. „Všechno špatné“ koncetruje do oblasti hara (známé bolení břicha při problémech), aby to „vytlačil“ a současně zmírnil nežádoucí emotivní stav počínajícího napětí. Uvolnění, které následuje, dělá hara měkkým a reakce pak mohou být adekvátní situacím, které život a případný boj nastavují.

KOKJÚ (dech) a KOKJÚ HÓ (způsob dýchání) přikládá celý Orient velkou důležitost, ale důraz na umění ovládání dechu se vyskytuje v různých podobách a pod různými názvy ve všech kulturách a dobách, např. pránajáma (indická jóga) nebo čchikung (čínská cvičení), ale i v moderních relaxačních a terapeutických metodách, a nemusíme mluvit vlastně o jakékoli fyzické (sport) nebo umělecké (tanec, zpěv) činnosti. Japonský znak KO znamená nádech a KJÚ výdech, dohromady znamená kokjú dýchání.

V textech o aikidó se můžeme s  japonským pojmem kokjú setkat  v mnoha souvislostech a ve spojení s dalšími koncepty. Zde uvedu některé z nich a  pro opakující se výraz kokjú použiji zkratku „K“. V dalším textu pak budu používat především ty výrazy, které jsem poznával z vlastní praxe a používáme je v aikidó také v rámci ČAA.

K. dosa = způsob dýchání ve spojení se statickým dechovým cvičením

K. rjóku = energie nebo síla dechu, kterou získáme procvičováním různých dechových technik ve spojení s harmonickým pohybem

K. hó = způsob dýchání ve spojení s dynamickým dechovým cvičením, tj. často přímo s technikami (waza), např. v aikidó je to suwariwaza kokjú hó nebo také jinak suwate kokjú hó

K. rjóku no džósei hó = všeobecný název pro cvičení statická (k. dosa) i dynamická (k. hó)

K. tanden hó = k. hó v suwariwaza nebo suwatewaza

K. no henka = změna směru dechové síly

K. tenkan hó = změny směrů v technice působení dechové síly (šiho giri, happo undó aj.)

K. nage = hod dechem, technika (waza) provedená hodem

K. taoši = hody dechem jako kokjúnage, ale ekvivalent waza pro útok skupiny (taninzutori)

V našem aikidó o způsob dýchání a metodách jeho nácviku mluvíme jako o kokjú hó. Zajímavé v souvislosti s názvoslovím v aikidó je, že většina jeho „stylů“ používá název kokjú hó i pro jednu ze základních waza, v našem „stylu“ pro stejnou techniku používáme název genkei kokjúnage (viz. www.aikikai.cz … Ikeda Masatomi – Genkei kokjúnage, technika a její jméno).

Studium různých dechových metod může být více zaměřeno na očistu těla a ducha (misogi) nebo na relaxační účinek cvičení, např. „prosté“ dýchání v seiza (fukušiki kokjú). Jiné metody mohou více sledovat aktivační účinky se zaměřením síly do určitého bodu (kime) a na konkrétní techniku (nogare). A jen poznámka k provázání spirituality a energie s dechem. Název Ki no nogare označuje teorie práci s „proudem ducha“, ale v bojových uměních (např. karate) probíhá nogare především během boje. Kime je soustředěním ki a dechu do jednoho místa, což může být hara nebo kterékoli místo na těle. Správné kime je klíčové v bojové situaci, tedy v technice prováděné s partnerem. Během přípravných cviků kokjú hó můžeme sledovat více „technických“ metod a fází nácviku, které se pak v cvičení dále rozvíjejí a uplatňují při hlubokém dýchání (nogare), při vnitřním klidném dýchání (in ibuki), při koncentraci na jediný pohyb v technice (ibuki) a při maximální koncentraci energie (ki) a síly dechu (kokjú rjóku) do jediného bodu. Výsledkem, nikoli však cílem, takové koncentrace pak mohou být vnitřní nebo hlasité kiai viz. cyklus 9 cviků kokjú sorend popsaných na konci článku

Všechny uváděné metody dýchání jsou založeny na myšlence sjednocení ducha i těla jako předpokladu správného dýchání a upřednostňují princip hlubokého dýchání bráničního. Pocit břicha naplněného vzduchem je jiný, než obvykle pociťujeme při naplnění plic. Dýchání bránicí, jakousi membránou mezi břišní dutinou a hrudníkem s plícemi, není jen výsadou orientálních metod, musí ho zvládnout např. zpěváci, aby mohli zpívat plné tóny. Budó vizualizuje techniky dýchání do dolní části břicha, kam je každý vdech veden a každý výdech odtud vychází. Dýchání zásobuje člověka energií ki aakumulátorem“ ki je hara. Dechové fáze působí jako pumpa, člověk se ki naplní a poté ki vydá. V aikidó se soustředíme na centrum těla (tanden), dýchání v hara by mělo jako měch toto centrum oživit. Energií ki jsme naplněni ještě dříve než se nadechneme a dýchání pomocí tělesného centra (tanden kokjú) pak proudění této životní energie stimuluje. Vzduch a ki putují do a z centra pak ven v jednom sjednoceném toku, který postupně setře rozdíl mezi lineárními nádechy a výdechy. Břicho (ale i ramena) se během nádechu a výdechu nepohne ani dopředu ani dozadu, ani nahoru ani dolů ani do stran (nevyžaduje-li takový pohyb některá metoda nácviku, např. v seize). Nekonečný pohyb koule uvnitř se pak stane pohybem po vnějších spirálách, které umožňují vést energii a dech do různých orgánů a míst vlastního těla. Ačkoli je princip kokjú plným a silným dýcháním, je dech sám o sobě skoro neviditelný a neslyšitelný.

Všechny pohyby v budó nabývají forem v souladu s principy ki, kokjú a haragei. Budóka se vždy snaží směřovat své břicho v souladu se svým záměrem a na cíl svého pohybu. Jeho břicho má být natočeno vždy tam, kam je zaměřen, aby mohl využít maximální energii (sílu) a kontrolovat své pohyby. Když jde břicho jedním směrem a končetiny druhým, ztrácí se kontrola a rovnováha těla. Břicho by mělo pohyby vykonávat a nemá je jen následovat. Budóka získává takovým dýcháním břichem vytrvalost a sílu, obohatí svou „technickou“ zkušenost a dá jí niternou hloubku. To pravidlo platí pro všechny role, které se v boji vyskytnou, platí pro obránce i útočníka (tori a uke v aikidó). Pochopí-li tato pravidla a přizpůsobí jim svůj pohyb, začneme své tělo používat jako nástroj, který umí rozeznít.

Už po vás fyzioterapeut chtěl, abyste dech vedli třeba do nemocného kolena nebo do ledviny? V životě je to vlastně jednoduché. Můžeme nějakou dobu nejíst, kratší dobu nepít, ale nemůžeme přestat dýchat. „V zdravém těle zdravý duch“ zní jako klišé, ale … Nejsem lékař a nemohu sloužit odborným rozkladem, ale kdo správně dostatečně dlouze a silně dýchá, je zdravý, nemocný dýchá slabě a krátce. Vnější dýchání nasává kyslík z okolí do plic a my pak vydechujeme kysličník uhličitý. Vnitřní dech je procesem ve kterém vlásečnice plicních sklípků přijímají kyslík z plic a okysličenou krev distribuují do cév, které zásobují buňky těla kyslíkem. Kysličník uhličitý se produkuje v buňkách, je pohlcován vlásečnicemi, cirkuluje cévami do plic a jejich vlásečnic a po té je vydechován. Výměna kyslíku a kysličníku závisí na proudění krve. Nervozita, stres, zbytečné starosti a obavy smršťují vlásečnice, komplikují volnou cirkulaci krve a vnitřní dýchání je v takovém stavu nedokonalé. Vitalita a síla ochabují, slábneme a naše náchylnost k onemocnění se zvyšuje. Při povrchní dýchání neudržíme bod (tanden) v hara  (zásobník a akumulátor ki), neotevřou se všechny kanály pro tok ki, kyslík se nedostane do každé části těla a životní síla odchází. Ztratíme-li koncentraci na tento bod, průběh dechu a tok ki jsou přerývané, nádech a výdech nejsou stejnoměrné a hluboké. Jsme-li rozptýlení, natož  v situaci rozrušení, nejsme schopni uchopit myšlenku a správně reagovat. Zhluboka (z hara) dýchat nám dodá odvahu a schopnost rozhodnout se. Není to ideál všech bojových umění?

Problematice kokjú hó jsem se (přirozeně, týká se všeho, co v aikidó studujeme)  věnoval nedávno v článku na téma Genkikai zaměřeném především na stránku zdravotní a meditační, a v dalším článku na téma Kototama se zaměřením na zvukové vibrace související s dechem. Problém jak si sednout a dýchat jsem detailně zpracoval ve starém článku Seiza I a II. Všechny články naleznete na webu Aikido Kenkyukai Praha a ČAA. V následující části článku se pokusím popsat jednotlivá cvičení kokjú hó tak, jak jsem je převzal od svých učitelů a jak je sám cvičím.

Kokjú hó v seiza

            Je nejzákladnějším cvičením pro studium dechu. V praxi budó je to ta nejpřirozenější fyzická, ale i mentální pozice. Hluboké břišní dýcháni v nehybné pozici odpovídá principu misogi, tj. požadavkům na duchovní, fyzickou a hlavně mentální očistu. Někde se pro tento cvik používá název fukušiki kokjú. Vzpřímené tělo při tomto cviku sedí uvolněně na patách, palce mohou (ale nemusí) být zkříženy, kolena jsou přibližně na dvě pěsti od sebe, paže jsou volně podél boků, ruce jsou položeny dlaněmi na stehnech v blízkosti těla. Ramena jsou uvolněná (mírně svěšená), břicho mírně vepředu, váha těla je orientována k přední části hara s bodem seika tanden. Jazyk je opřený o patro, lehký dotek zubů tak zpomalí tvorbu slin a omezí potřebu polykání. Oči jsou zavřené (ale „nedívají se do dálky“), aby vizuální vjemy byly v maximálně možné míře zredukovány. Mohou být také jen přivřené, aby člověk neusnul.

Fáze 1: Hluboké a klidné nádechy i výdechy, které využívají pohybu bránice, probíhají obvykle nosem. Jiná metoda používá pro výdech i ústa, které se zformují tak, aby byly schopny vydat zvuk „ha“. Při nádechu se bez pomocí svalů břicho pohybuje směrem dopředu a hrudník se otvírá. Z horní části těla je třeba odstranit všechno napětí a svalovou námahu. Při výde­chu se břicho úplně vyprázdní, ale oblast hara nesmí ztratit „napětí“, aby nedošlo ke kontrakci svalů. Dech si sám diktuje, jak bude plynout. Během „prodýchání“ se rytmus dechu zpomalí na cca dva nádechy a výdechy za minutu. Není to však cílem snažení, člověk prostě a jednoduše sedí a klidně dýchá. Kontrola průběhu kontinuálního rytmu dechu může při výdechu probíhat společně s tichým zvukem (jakýsi šum) směřujícím z úst (nosu) horizontálně do dálky před tělo.

Fáze 2: Až se dostaví pocit, že prodýchání bylo dostatečné, nastává změna v pozici těla a hlavy. Při posledním vydechnutí se tělo a hlava mírně předkloní a poslední zbytek vzduchu (zůstává v těle vždy) je vytlačován ústy šikmo dolů před tělo.

Fáze 3: Po důkladném výdechu se ústa zavřou, tělo je stále v lehkém předklonu, nádech probíhá nosem šikmo od země (v obráceném směru jako předchozí výdech) a je pocitově veden až za temeno hlavy. Během nádechu se hlava narovná a tělo současně mírně zvedá.

Fáze 4: Váha těla je v předchozí fázi mírně posunutá, s dosednutím spojeným s výdechem se vrátí do výchozí pozice a dech se znovu soustředí do jednoho bodu v břiše.

Při všech minimálních pohybech a souvisejících změnách se nesmí vytratit pozornost a koncentrace dechu do seika tanden. Zachovat držení těla, veškeré principy a pravidla dýchání, jako jsou vedení dechu do centra a jednoho bodu v břiše, se zdá celkem jednoduché v sedu seiza, při kterém jsou záda jaksi automaticky rovná a břicho přirozeně „vepředu“. Nikdy nekončící opakování celého cviku se všemi popsanými fázemi je způsobem a cestou, jak pochopit a fixovat základní dechový návyk, který pak najde uplatnění kdekoli a kdykoli, při lehu, sedu, chůzi, vlastně při většině činností, které člověk vykonává v běžném životě. Princip „prostého“ dýchání je někdy těžké zachovat, pokud člověk vstane a musí se začít pohybovat, ať již sám nebo navíc cvičit s partnery. Problémy s udržením klidného dechu se tak násobí se zrychlením a zadýcháním z únavy, více se pak zapojuje hrudník a dýchaní není dostatečně účinné zvláště pro účely, které budó jako bojové umění především studuje.

 

Kokjú hó v postoji … bez velkých pohybů paží

V základní metodě dýchání v postoji pohybujeme pažemi jen minimálně na rozdíl od metod, které budu popisovat později. Nádech i výdech probíhá pouze nosem, oči mohou být otevřeny nebo zavřeny. Dýchání probíhá ve vysokém hanmi podobném jako v aikidó, respektive disciplínám se zbraněmi, kdy chodidla jsou více rovnoběžně a kousek od sebe (cca na šířku ramen). Paže visí přirozeně vedle těla, ruce jsou rozevřeny, dlaně směřují k tělu.

Fáze 1: Při začátku nadechování se vzpřímené tělo zvedá na špičky a dlaně v úrovni pasu se otáčejí a směřují ven před a do stran kousek od těla. Během dokončování nádechu se prsty postupně od malíčku sevřou v pěst s palcem uvnitř, prsty směřují stále před tělo.

Fáze 2: Po vdechnutí dostatečného množství vzduchu se společně s tělem dopadajícím na celá chodidla paže pohybují dolů a pěsti vrací do pozice, kdy prsty směřují k tělu. Veškerá tělesná síla při tom protéká celým tělem a koncentruje se do jednoho bodu.

Fáze 3: V této pozici, která vznikala stále s nádechem, se na několik sekund dech zastaví. Se začátkem výdechu se veškerá tělesná síla z těla vypudí společně s rozevíráním pěsti a otočením dlaní, které pak jakoby tlačí do země. S dokončování výdechu se paže se přibližují zpět k tělu.

Fáze 4: S úplným vydechnutím se rozevírají prsty a dlaně se vracejí do polohy jako v přirozeném postoji na začátku tak, aby mohl začít nový nádech a celý proces dýchání se několikrát (cca 5x) opakoval.

Tenze v těle (v břiše) bez správného dýchání vhání krev do hlavy, ztrácí se koncentrace v centru a v jednom bodě, v těle stoupá adrenalin a vnitřní dech se stává povrchním. Situace fyzického nebo psychického ataku, únavy nebo duševní nerovnováhy (zloba, vztek, stres) tak jsou způsobem dýchaní značně ovlivněny a následná reakce nemusí být adekvátní situaci. Metoda střídání napětí a uvolnění pomocí dechu sjednocuje mysl a tělo a přináší rovnováhu potřebnou pro jakoukoli lidskou aktivitu.

Kokjú hó v postoji … s velkými pohyby paží

Asi nejběžnějším způsobem kokjú hó, se kterým se v aikidó různých „stylů“ setkáváme, jsou metody, při kterých se paže pohybují po velkých kruzích před tělem nahoře a dole s představou, že jimi proudí dech, který prochází pouze nosem z centra nebo do centra těla. Oči jsou obvykle otevřeny a pohled směřuje do dálky. Pohyby paží nebývají do detailů specifikovány, aikidóka je prostě jen napodobuje na základě mitori geikó („učení se očima“). Obvykle to jsou cviky ve stoji spatném s chodidly paralelně a s pohyby paží od boků: 1 / před tělo nahoru nad hlavu a zpět po velkém kruhu k bokům, případně se změnou (rotací) formy dlaní ; 2 / vedle těla po velkém kruhu nad hlavu a dolů před tělem zpět k bokům, opět s případnou změnou ; 3 / vedle těla po vertikálním kruhu před centrem do stran a zpět k centru, opět se změnou ; 4 / aikidóka po té obvykle zaujme pozici gasšó, na kterou mohou navázat tori fune undó (veslování) a furitama (třesení) a pak aikitaisó (rozcvička v postoji i na zemi).

Dovolím si zde z vlastní zkušenosti uvést některé specifické momenty k jednotlivých cvikům:

ad 1 / S nádechem jsou paže vedeny při zvedání do dálky před tělem nad hlavu s dlaněmi obou rukou paralelně. Při rozpažování po horním kruhu (kamihanen) pokračují až do úrovně ramen, v této pozici dlaně směřují k nebi. Tělo se se tímto pohybem současně zvedá a s dokončením hlubokého nádechu se na chvilku postoj na špičkách zafixuje. Z této pozice začíná výdech, při kterém se dlaně obracejí k zemi, paže pokračují v pohybu k bokům a tělo klesá na paty.

ad 2 / S nádechem jsou paže vedeny při zvedání vedle těla nahoru s dlaněmi obou rukou otevřenými dopředu před tělo. V rozpažování po spodním kruhu (šimohanen) pokračují až nad hlavu, kde se spojí. Současně s tímto pohybem se tělo zvedá a s dokončením hlubokého nádechu se na chvilku postoj na špičkách zafixuje. V této pozici začíná výdech, při kterém dlaně směřují do dálky a k zemi, paže klesají paralelně k bokům a tělo na paty.

ad 1, 2 / V obou případech se tělesné centrum nejprve uvolněně zvedá „k nebi“ a pak klesá „k zemi“. V pozici obou chodidel na zemi se kolena mírně prohnou, aby se zdůraznilo spojení centra se zemí.

ad 3 /  Při tomto cviku je centrum těla stále spojeno se zemí (kolena jsou pokrčena, chodidla se nezvedají). Pohyb paží začíná před centrem těla, kde se dlaně dotýkají břicha kolem pupku (palce v kontaktu nad a ukazováčky v kontaktu pod bodem seika tanden). S nádechem se při rozpažování po vertikálním oblouku před tělem a do stran dlaně otevírají směrem dopředu. S dokončením hlubokého nádechu a krátkém zafixování pozice, se paže vracejí po stejném oblouku zpět před a k centru. Centrum a ramena se při tom otevírají, v mírném záklonu dochází až k vyšpulení pupku a pak v mírném předklonu k zatažení pupku.

ad 4 / Pozici a smyslu gasšó se věnuji podrobněji v popisu dechového cvičení kokjú sorend …

sensei Masatomi Ikeda – DAI EN KOKJÚ HÓ – cviky v postoji  

Na úvod poznámka, nikoli zcela samozřejmá: při popisu vycházím ze své zkušenosti, ani to jinak nelze. Moje interpretace odkazu našeho učitele se může v detailech lišit od interpretace v podání jeho jiných žáků, kteří s ním prožili mnohem delší čas (mj. sensei Vetter & Quaranta).

Pro systém několika cviků kokjú hó v postoji používal sensei Ikeda společný název, který v překladu znamená „dýchání ve velkém kruhu“. Nepochybně se k vytvoření pětidílného cyklu cviků sám inspiroval svými učiteli (především sensei Hiroši Tada) a disciplínou hódžó. Unikátní byl jeho způsob vysvětlování jednotlivých cviků přímo ve spojení s technikami aikidó. Obecně pro všechny metody cyklu platí, že vzduch probíhá pouze nosem a nádech je kratší než výdech.

SU NO KOKJÚ

Su“ znamená v překladu nádech, ale nabízí se i jiné vysvětlení v souvislosti s důležitostí slabiky SU pro celý systém kototama … podrobněji viz. článek Kototama, kde se o „su no kokjú“ zmiňuji společně s otázkami o „zpívání v aikidó“.

Tento cvik sensei Ikeda cvičil na začátku celého tréninku, ale častěji ho vynechával a rovnou se věnoval svým dalším cvikům. Počáteční prodýchání v prostém stoji spatném má přinést soustředění na novou situaci v novém prostředí a stát se tak předělem mezi minulostí (před příchodem „zvenčí“) a současností tréninku v dódžó. Tento princip je samozřejmě součástí již pouhého vstupu do prostoru dódžó, etikety (reišiki) a pozdravů (rei) v postoji a seize. Samostatné su no kokjú se však soustředí „pouze“ na průběh dechu, kdy vzduch protéká „před“ tělem nebo „po“ zádech podél páteře, víří v břiše a vychází ven. S nádechem se paže zvedají paralelně před tělem nad hlavu a klesají stejným způsobem s výdechem dolů. Dlaně při tom směřují k zemi a ruce jsou v zápěstí velmi uvolněné (jakoby „mávaly“). Jinou formu tohoto kokjú hó cvičí sensei Tada, někdy i ve spojení s kototama I-E-A-O-U. Paže se při ní zvednou s nádechem před tělo nad hlavu a klesnou pouze do oblasti hrudníku.

JÓ NO TE KOKJÚ

Název znamená „dýchání rukou v jang“, japonsky je JÓ mužská energie. Na pojmy jang (jó) a jin (in), jejich smysl a význam, narážíme v souvislosti s Orientem stále … detailněji viz. článek Genkikai, kde jsem se věnoval oběma základním principům universa společně s cviky vleže.

            Při tomto cviku jsou nohy rozkročeny na šířku ramen (raději o něco více než méně) a chodidla jsou paralelně. Mírným pokrčením kolen se snížením těžiště získá tělo větší stabilitu. Spojení se zemí aikidóka potřebuje pro většinu postojů (šisei) a většinu pohybů (tai sabaki) v technikách (waza). V aikidó existují i techniky na kolenou (suwari waza & hanmi handači waza), které jsou důležité pro studium stability a pohybu centra, ale také waza, kdy se tělo od země odpoutá nebo se k ní sníží, ale ty jsou v rámci všech technik spíše minoritní. Šisei s pokrčenými koleny a chodidly umístěnými na šířku ramen je základem pro aikidó typický postoj v hanmi.

Průběh tohoto dechového cvičení, s pozicí paží (k nebesům a k zemi) a formou rukou (zápěstí, dlaní, prstů), v aikidó přímo odkazuje na základní techniku tenči nage, tj. první z principů vychýlení (kuzuši) partnera mezi nebem a zemí prostřednictvím mužské energie.

Fáze 1:  Paže jsou umístěny v nejpřirozenější pozici, tj. uvolněně podle těla v kontaktu dlaní, resp. prstů se stehny ze strany (důležitý je bod, kterého se dotýká prostředníček). S nádechem se paže paralelně zvedají před tělem na hlavu. V pozici „až k nebi“ se zápěstí mírně vytáčejí tak, že k nebi směřují hrany rukou (tegatana) a prsty jsou mírně roztaženy. Tato forma rukou s rotací zápěstí je podobná cviku ikkjó undó, ve kterém jsou paže umístěny před obličejem.

Fáze 2: Se stále pokračujícím nádechem klesají paže po velkém kruhu (kamihanen) vedle těla, současně se dlaně „otevírají“ tak, až v upažení do stran ve vodorovné pozici v úrovni ramen směřují k zemi a hřbet ruky k nebi. Zde je možné se na chvilku „bez dechu“ zastavit. Jinak se začátkem dlouhého výdechu pohyb paží plynule pokračuje směrem dolů k bokům.

Fáze 3: S ukončením výdechu se paže vracejí do pozice vedle těla a dlaně do kontaktu se stehny jako na začátku celého cviku.

IN NO TE KOKJÚ

Název znamená „dýchání rukou v jin“, japonsky je IN ženská energie, druhý ze dvou základních elementů a principů universa. Všeobecně známý piktogram, který zobrazuje propojení obou principů jako dvě kapky černé a bílé spojené v kruhu, ale každá kapka má v sobě také tečku opačné barvy (tj. opačnou vlastnost), vypovídá o tom, jak jsou oba principy na sobě závislé, nemohou být vnímány odděleně nebo samostatně (tak je tomu i v životě a při jeho zrození).

            Toto cvičení na předchozí kokjú hó bez přestávky navazuje a základní pozice těla je shodná s předchozí (viz. popis výše). Průběh druhého dechového cvičení s pozicí paží (k nebesům a k zemi) a formou rukou (zápěstí, dlaní, prstů) v aikidó přímo odkazuje na druhou základní techniku genkei kokjúnage,  tj. druhý z principů vychýlení (kuzuši) partnera mezi nebem a zemí, ale tentokrát prostřednictvím ženské energie.

Fáze 1: Paže se od boků přemístí po oblouku před pupek, ruce jsou v zápěstí ohnuty tak, že spojené prsty (ukazováčky a palce jsou v kontaktu) se dotýkají místa pod pupkem a palce se dotýkají místa nad pupkem (seika tanden je uprostřed). S nádechem se paže zvedají před tělem nad hlavu. V pozici „až k nebi“ směřují spojené prsty k zemi a hřbet ruky k nebesům. Tato forma rukou je podobná začátku cviku tori fun undó, ve kterém jsou paže před břichem.

Fáze 2: Se stále pokračujícím nádechem klesají paže po velkém kruhu (kamihanen) vedle těla, současně se dlaně „vytáčejí“ tak, až v upažení do stran ve vodorovné pozici v úrovni ramen směřují dlaně se stále spojenými prsty (mimo palce) k nebi a hřbet ruky k zemi. Zde je možné se na chvilku „bez dechu“ zastavit. Jinak se začátkem dlouhého výdechu pohyb paží plynule pokračuje s výdechem směrem dolů k bokům.

Fáze 3: S ukončením výdechu se paže vracejí do pozice před tělo a dlaně se po oblouku před tělem do kontaktu s břichem jako na začátku celého cviku.

Oba cviky je nejlepší 3x opakovat a dokonale při tom procítit tělesné pozice, centrum pohybu v břiše (hara a seika tanden) a vedení energie (ki , dechu) pažemi do forem dlaní. Závěrečnou pozici dlaní v kontaktu s pupkem u druhého cviku je nutné zachovat, zde začíná další cvik.

KI MUSUBI NO TE KOKJÚ

Pojem „musubi“ může být v překladu vykládán podobně jako „aiki“ (harmonie, spojení),  celý název může být přeložen jako „harmonické spojení energie ki pomocí dechu a rukou“. Toto kokjú hó zmiňuji v článku Kototama v souvislosti se zvuky I-E-A-O-U a jejich umístěním v různých úrovních vzhledem k orgánům těla a místům soustředění vnitřní energie.

            Toto cvičení navazuje bez přestávky na předešlé kokjú hó. Začíná z pozice paží i dlaní před centrem těla, kde předchozí cvik končil. Pokud tři popsaná cvičení připouštěly možnost mít oči otevřené (přivřené), procvičování ki musubi no te kokjú vyžaduje mít oči zavřené. Procítění toku vnitřní energie a dechu procházejících tělem je tak s „pohledem dovnitř“ intenzivnější. Odkaz na techniky aikidó, které lze v tomto cvičení objevit, popíšu na závěr.

Fáze 1: Paže před centrem rotují ve všech kloubech, ramena se zavírají, lokty se přetáčejí směrem dopředu, ruce se v zápěstích otáčejí až se spojí hřbety k sobě a posouvají se dolů do oblasti podbřišku. Dlaně v této formě směřují do stran vedle těla, prsty k zemi a malíkové hrany před tělo. S hlubokým nádechem se paže zvedají v blízkosti těla (v loktech ohýbají) od centra nahoru k nebi. V pozici „až k nebi“ se forma rukou, které dosud směřovaly dlaněmi dolů k zemi a hřbety rukou nahoru k nebi, změní. S dokončením nádechu tak směřují nespojené prsty (mimo palce) nahoru, hřbety rukou do stran a malíkové hrany dopředu, dlaně paralelně proti sobě nejsou spojeny, ale prostor mezi nimi není velký.

Fáze 2: S výdechem klesají paže v blízkosti před tělem s dlaněmi proti sobě dolů k zemi. S koncem výdechu se zdůrazní pozice rukou před krční jamkou. Zde může být i krátké zastavení v pozici „bez dechu“, ale s nádechem většinou následuje plynulý přechod do další fáze.

Fáze 3:  S nádechem paže klesají před břicho k bokům, lokty se při tom mírně otevírají, dlaně směřují k zemi a „tlačí dech“, aby se tak naplnilo břicho. V poslední fázi nádechu se ruce vytáčejí tak, že dlaně nyní směřují dopředu před břicho a lokty se přiblíží až k bokům.

Fáze 4: Z této pozice začíná výdech, který je „veden“ pažemi až do širokého rozpažení vedle hlavy (až nad), roztažené prsty v konečné pozici směřují do strany a palce k nebi. Rozpažování může probíhat i v jiných úrovních … viz na konci popis dalších možností

Fáze 5: S nádechem se z rozpažení paže pohybují po obloucích (šimohanen) po stranách těla. Ruce se setkají nad hlavou v pozici, kdy palce míří k sobě, prsty směřují k nebi a dlaně dopředu. Ramena a lokty jsou v této pozici otevřené, paže jsou mírně ohnuty a lokty směřují do stran. S koncem nádechu se forma paží i rukou změní. S kloubní rotací se paže prohnuté loktech do stran přibližují k sobě, ramena zavírají a dlaně se obracejí směrem k tělu. Lokty pak směřují dopředu a hřbety rukou před tělo, prsty a malíkové hrany se spojí, jen palce směřují do stran.

Fáze 6: Se začátkem hlubokého výdechu se hlava a tělo mírně zaklánějí a dlaně klesají před obličej, jakoby obličej omývaly nebo na obličej „stahovaly z vršku hlavy závoj“. Před obličejem (ústy) spojené dlaně změní formu, obracejí se k zemi, konečky prstů a pak celé prsty (mimo palce) se spojí a směřují nyní dolů k zemi, hřbety ohnutých dlaní míří nahoru. Dlouhý výdech pokračuje s pohybem paží v blízkosti před tělem až dolů k zemi tak, až se paže a ruce spojené hřbety dlaní se octnou před podbřiškem … viz pozice ve fázi 1.

Celý cvik se opakuje alespoň 3x se stejným procítěním jako všechna předchozí kokjú hó. Po dokončení posledního výdechu je nutné závěrečnou pozici rukou a paží v oblasti před podbřiškem i s mírným předklonem těla a hlavy zachovat, z této pozice začíná další cvik.

Ad fáze 4: Sensei Masatomi Ikeda, jak si sám pamatuji a jak to tvrdí a cvičí i jeho asistent pro ČAA sensei Daniel Vetter, v této fázi cviku vedl rozpažené paže pouze do úrovně nahoru vedle hlavy. V jeho podání už tento způsob jen s horní pozicí paží v sobě zahrnoval všechny úrovně čtyř základních technik a elementů celého didaktického systému aikidó. Sensei Michele Quaranta, druhý asistent tentokrát pro SAA, tuto fázi cviku rozvinul a cvičí čtveřici vzájemně odlišných pozic. Od boků paže rozpažuje směrem do stran v úrovni, smyslu a principů pohybu  základních technik: 1 / k zemi (ikkjó); 2 / v úrovni boků (nikkjó, kotegaeši); 3 / v úrovni ramen (sankjó, iriminage); 4 / nad hlavu (jonkjó, šihonage). Celé kokjú hó se pak musí 4x opakovat.

A UN NO KOKJÚ

Název znamená „dýchání se zvukem A UN“. Neslyšitelný vnitřní zvuk A UN je pomyslným vyjádřením jediného dechu života, který v jednom okamžiku reprezentuje veškeré naše dýchání. Technicky může být tento cvik vyjádřen jako interní „lapnutí“ po vzduchu a extenzivní „vyražení“ dechu v klíčovém okamžiku boje (např. při finálním úderu v karate). V předchozím článku jsem se soustředil na „spirituální“ stránku a význam zvuků a jejich vibrace v metodách kototama. V tomto smyslu je A UN zvukem, který nás „sjednocuje s vesmírem“, a také odkazuje na tibetské mantry A UM nebo zkráceně ÓM (Om mani padme hum). Pro Japonce zvukový oblouk mezi A a UN představuje veškeré „vědění“ a  reprezentuje začátek a konec celé japonské abecedy. Symbolicky je vyjádřen tvarem úst dvou zvířecích soch (komainu), které střeží vstup každého šintoistického chrámu v Japonsku.

V pozici rukou před podbřiškem, kde skončil předchozí cvik, a s lehkým předklonem těla jsou „zatažené“ břicho a „zavřené“ plíce zcela vyprázdněné. Paže a ruce se přesunou do kontaktu s boky, dlaně a ramena se při tom otevírají, tělo, břicho a hrudník se narovnávají,  začíná energický nádech ústy (zvuk A UN). Paže se zvedají před tělem a kopírují pohyb po horním kruhu (kamihanen) jako při cviku JÓ NO TE KOKJÚ. Rytmus i vnitřní obsah pohybu jsou nyní rozdílné a to vyjadřují i otevřené oči. Se začátkem dlouhého výdechu se v rozpažení ruce otevírají dlaněmi dopředu, paže směřují paralelně dolů do dálky před tělo a končí v úrovni seika tanden. S dokončením výdechu jsou ruce v zápěstí ohnuty dolů, dlaně směřují dopředu a prsty směřují k zemi. Exprese, projevující se extenzí dechu (ki) a sebevědomým postojem (šisei), otevřené oči a dokonalý psychický postoj (zanšin) vyjadřují „jsem tady a připraven“.

Kokjú sorend

Dechové cvičení, které cvičí především sensei Tada, poprvé v Československu prezentoval jeho žák sensei Giorgio Veneri v druhé polovině osmdesátých let. V té době nikdo z účastníků jeho seminářů (těch pár pamětníků mě dá jistě za pravdu) moc nevěděl, o co se vlastně jedná a málokdo si celý cyklus zapamatoval. „Porevoluční“ účastníci letních škol v Saignelegier, kdy týden vyučoval sensei Hiroši Tada a druhý týden sensei Masatomi Ikeda, měli tak příležitost první týden cvičit kokjú sorend a druhý týden cvičili dai en kokjú hó. Sensei Ikeda při svých seminářích v Čechách cvičil kokjú sorend zcela výjimečně. Zpátky „do hry“ ho pak, hlavně v rámci SAA, vrátil až jeho žák a asistent sensei Michelle Quaranta, v rámci ČAA se k němu výjimečně vrací i jeho další žák a asistent sensei Daniel Vetter. Popis kokjú sorend zpracovala podle vysvětlení senseie Quaranty jeho česká partnerka Halka Baláčková, její článek jsme publikovali v časopise Aikidó č. 5 v r. 2001. Můj popis jsem si dovolil přizpůsobit podle svých zkušeností.

Sensei Hiroši Tada obvykle začínal své tréninky základním dýcháním (su no kokjú) a pak následoval cyklus devíti cviků kokjú sorend zakončený pozicí gasšó. Po té obvykle pokračoval svým cvičením „ikkó undó“ (velký pohyb paží nad a kolem hlavy k bokům se záklonem těla), které jsem popsal v článku o Kototama, případně  navázal s torifune undó & furitama. Sám nám ale doporučoval, abychom cyklus kokjú sorend cvičili samostatně a nejlépe po ránu. Jednotlivé cviky dodávají tělu nadmíru energie, ki a kokjú při nich postupně prostoupí a naplní celého člověka a po cvičení večer před spaním by mohl mít problémy.

Každý samostatný cvik se má nejlépe cvičit 3x za sebou, případně se cvičí celá sestava po jednom cviku a 3x se pak opakuje. Nádech i výdech procházejí nosem (až na výjimky viz dále) přirozeně podle typu a citu cvičícího, ale v hlubokém a pomalém rytmu. Jednotlivé cviky neodděluje žádná delší dechová pauza. Kokjú a energii ki při výdechu směřujeme do chodidel (bod „koko“ v místě uprostřed plosky) a dlaní (do středu otevřené dlaně), případně do jiné části ruky sevřené v pěst nebo hrany ruky a prstů. Po ukončení správného cvičení můžeme v těchto místech cítit teplo a vlhkost.  Oči by během cvičení neměly směřovat „vytřeštěně“ do dálky ani v obráceném smyslu dovnitř hlavy, „polozavřené“ směřují mírně dolů před sebe podobně jako při meditaci v seize nebo zazen.

GASŠÓ je postoj a pozice paží, která celému cyklu 9 cviků předchází a také cyklus uzavírá. Na první pohled připomíná pozici „modlících se rukou“, která se vyskytuje v celé řadě východních i západních myšlenkových systémů, často také souvisí s náboženstvím. V šintóismu vyjadřuje soulad s přírodou (kami) a značí mír v duši, který odhání zlé myšlenky. Nebezpečí a boj vyžadují klidné nitro a vyrovnanou psychiku, které jsou předpokladem pro řešení jakékoli situace. Provedení a zaujetí gasšó je koncentračním cvikem, který se vyskytuje v mnoha formách bojových umění, ale často bývá prováděn poněkud automaticky a bez „drobných“ detailů. Při cviku se po velkém kruhu paží kolem těla spojí ruce (dlaně) nad hlavou a všemi prsty míří nahoru. Při spouštění paží dolů před obličej nemá být tenze ani v ramenou ani v loktech, které se volně ohnuty umístí kousek od těla v úrovni hrudníku. Tato pozice vyjadřuje mentální spojení mezi dvěma body, bodem mezi očima (duchovní centrum) a bodem pod pupkem (seika tanden jako centrum fyzické a fyziologické). Někdy tato pozice, pokud je  provedená „vysoko“, příliš zdůrazní horní bod. Aby se dosáhlo spojení s bodem spodním, spojené ruce mohou klesnout níž až do oblasti před krkem nebo hrudí. V těchto případech je zvláště ve spodní části dlaní tlak (tenze), který směřuje dolů k seika tanden. Nohy jsou při tom ve stoji spatném, v kolenou mírně pokrčeny, paty se dotýkají, ale chodidla nejsou rovnoběžně (pozice V). Bez těchto detailů je vnitřní pocit z uvolněného gesta rukou a celé pozice zcela jiný.

Z pozice gasšó klesnou paže podél těla k bokům a chodidla se od sebe mírně vzdálí (maximálně na šířku ramen). Základní výchozí pozice je takto co nejpřirozenější a uvolněná, špičky směřují rovnoběžně před tělo, kolena jsou mírně povolená, paže jsou volně svěšeny podél těla. Oblast hrudníku a ramena jsou do široka otevřená (lopatky jsou sevřené) a celé tělo i hlava jsou ve vertikální linii „srovnané“, jakoby někdo táhl hlavu za vlasy nahoru. Chodidla se po té ve stoji spatném spojí a následuje úvodní cvik celého cyklu, při kterém se celé tělo s hlubokým nádechem nosem a na prstech pomalu zvedá nahoru k nebi. Jakmile je maximální výpon (někdy může napoprvé dojít až ke ztrátě rovnováhy) dokončen, následuje dlouhý výdech a pomalý pohyb těla k zemi. Váha těla zůstává na špičkách a paty by se s dokončením pozice neměly dotknout země. Klíčová při tom je pozornost k pohybu hara nahoru a dolů. Výpony opakujeme několikrát a snažíme se při tom udržet stabilitu a nepřepadnout (tj. změnit pozici chodidel). Sensei Quaranta doporučuje celý cvik provést 8x. Po několikerém zopakování výponů s malým výskokem roznožíme (chodidla na šíři ramen) a začne 9 cviků celé sestavy.

1 /       Nádech k nebi se stimulací nervového systému

Nadechujeme se s předpažením až do vzpažení. Ve vzpažení začneme svírat prsty v pěst od malíčku k palci (palec je uvnitř pěsti). Paže s rukama v pěst pak vedeme dolů, lokty ke stranám těla u hrudníku, pěsti k ramenům, lopatky stahujeme k sobě. Pěsti u ramen až vibrují, při tom zadržujeme a stlačujeme dech do hara. Paže jsou pokrčené před hrudníkem s lokty směřujícími k sobě. Přebytek vzduchu (cca 20%) z plic vydechneme a chvíli „bez dechu“ vydržíme. Až se dostaví jakýsi vnitřní impuls, prudce paže vytrčíme nahoru do vzpažení a při tom rozevíráme prsty od malíčku k palci. Cvik zakončíme s pomalým výdechem, při kterém vedeme dech pažemi ze vzpažení dolů, přes předpažení až do připažení mírně vedle těla … opakujeme 3x

2 /        Dlouhý výdech do „poslední kapky“

Na předchozí cvik navazujeme ihned po dokončení posledního výdechu. Současně s novým nádechem zatínáme ruce v pěst podobně jako při cviku č.1 a paže rozpažujeme v úrovni pupku do stran (hara se otvírá a nafukuje). Ruce v pěst (palce uvnitř) směřují „dlaněmi“ ven jako při gestu darování. S dokončením nádechu zadržíme dech, opět cca 20% vzduchu vypustíme a dech stlačíme do břicha. Ještě chvíli dech držíme a poté začneme pomalu nosem vydechovat dlouhý proud vzduchu. Na konci výdechu rozevřeme pěsti, paže vedeme zpět před břicho a vydechujeme poslední zbytky vzduchu tlakem do dlaní a cítíme v nich teplo (tělo nás samo nutí k mírnému předklonu). Tento cvik z nás vysává vzduch do poslední kapky… opakujeme 3x

3 /       Proklepávání hrudníku se stimulací respiračního systému

Na předchozí cvik navazujeme ihned po dokončení posledního výdechu. Současně s novým

nádechem vedeme ruce s dlaněmi u sebe (hřbety rukou od směřují od těla) od rozkroku nahoru v centrální vertikální linii těla, hladíme si při tom břicho až k hrudníku a dokončíme nádech současně s třemi odstředivými krouživými pohyby rukou s prsty hladícími prsa. Hrudník se přitom rozevírá a uvolňují se ramena. Po posledním krouživém pohybu zastavíme dlaně na prsou. Dech stlačíme do břicha a cca 20% vzduchu vypustíme. Se zadrženým dechem prsty proklepáváme hrudník v okolí hrudní kosti až po klíční kosti. V momentě, kdy nám „dochází dech“ zastavíme prsty na hrudníku, vystřelíme volně ruce do vzpažení a mírně s výponem na špičky je překřížíme nad hlavou. Z této pozice se začátkem výdechu sestupujeme zpět na paty, paže při tom klesají ze vzpažení do upažení až do připažení … opakujeme 3x

4 /       Plácání do prsou s pocitem „Já, já, já“

Průběh tohoto cviku je praktický totožný s předchozím cvikem (Pozn. sensei Vetter tento cvik s odkazem na jeho agresivitu a údajně i názor, který na tento cvik měl sensei Ikeda, neprovádí)
Rozdíl je v proklepávání hrudníku se zadrženým dechem tak, že do prsou třikrát silně udeříme otevřenými dlaněmi. Cvik dokončíme stejným způsobem jako předchozí cvik… opakujeme 3x

5 /       Masáž zad s posilováním respirační svaloviny

Na předchozí cvik navazujeme opět po výdechu. S nádechem vedeme ruce od boků na záda, palce se zezadu spojí na páteři, dlaně jsou na bocích s prsty ukazováčků pod žebry. Dlaně pak posouváme po bocích a palce po páteří co nejvíce směrem nahoru k podpaží. Respektujeme při tom možnosti, které nám naše tělo a paže poskytnou. Cítíme žebra a svaly na zádech podél páteře, probíhá tak jakási „self“ masáž zad (šiacu do in). Z nejvyšší možné pozice posuneme palce do podpaží, dlaně na prsou směřují prsty k sobě. Zadržíme dech a s prudkým tlesknutím spojíme dlaně před hrudníkem, zároveň stlačíme vzduch do hara a opět vydechneme přebytečných cca 20% vzduchu. V této pozici jakoby nám na mírně zakulacených zádech „vyrostla křídla“. Se zadrženým dechem vedeme paže se spojenými dlaněmi dolů k břichu a při tom stoupáme na špičky. Před břichem ruce rozpojíme, začneme pomalu vydechovat a klesat na zpět na paty. Otevřeme hrudník a připažíme paže k bokům … opakujeme 3x

6 /       Rozpažování s protažením prsních svalů a uvolněním svalů ramen a paží

Opět navážeme na poslední výdech. S nádechem předpažíme vodorovně do výše a na šířku ramen, palce jsou sevřeny v pěsti. Uvolníme tenzi v ramenou (snížení a zatažení dozadu), vypustíme cca 20% vzduchu a se zadrženým dechem třikrát prudce co nejvíc rozpažíme do stran ve výši ramenou až za hrudník a vrátíme paže před sebe. Zápěstí jsou při rozpažování zcela uvolněná „prolamují se“ a dokončuji tak pohyb do dálky až za tělo. Po třetím rozpažením a vrácení paží před sebe povysadíme paže z ramen vpřed (pozici „zavřeme“). S dokončením výdechu otevřeme pěsti a z předpažením připažujeme … opakujeme 3x

7 /       „Židlička“ se stimulací krevního systému a principem ibuki

Opět po výdechu z posledního cviku s nádechem postupně roznožujeme. Nejprve otevřeme paty a pak následují špičky tolikrát, až stojíme doširoka rozkročeni (stejný postup praktikuje hódžó). Při rozkročování pokrčujeme kolena, tělo je v mírném předklonu a paže s dlaněmi otevřenými k zemi při tom posunujeme do stran („natahujeme a hmatáme po tlustém provaze nebo tyči“). Po celou dobu tohoto procesu nevydechujeme, skončíme až v podřepu s pažemi u roztažených kolen a dlaněmi směřujícími k zemi. S nádechem sevřeme (tyč) ruce v pěst, chodila stejným způsobem vracíme k sobě stále v podřepu a paže postupně spojujeme tak, až se paty i špičky setkají vedle sebe zhruba rovnoběžně se stehny. Celý nádech v podřepu ve stoji spatném končí v pozici jakési „židličky“. Zadržený dech stlačíme do břicha, provedeme ibuki, tj. zavřeme anus s doprovodným gestem sevřených rukou („zlomení tyče“ ) a vypustíme přebytečný vzduch. Vnitřní tlak se přesouvá do hlavy a tahu v zádech. Vyčkáme na vnitřní impuls jako v cviku č.1. Začneme se nadechovat, rozevírat dlaně a postupně stejným způsobem jako na začátku cviku zaujmeme stejnou pozici rozkročení v podřepu … opakujeme 3x

8 /       „Svišť“, který čistí plíce

Navazujeme na předchozí cvik, ale vycházíme ze základní výchozí pozice. Ze začátku je celý postup stejný jako při cviku č.2. Začneme se zhluboka nadechovat a s koncem nádechu stlačíme vzduch do břicha, přebytek vzduchu vydechneme nosem a pevně sevřeme pěsti (palec je uvnitř). Spolkneme zbytky vzduchu a „jako svišť“ začneme se sešpulenými rty mezi zuby vyrážet veškerý vzduch přerušovaným proudem před sebe dolů k zemi. V této fázi skláníme hlavu a tělo je v mírném předklonu. Během jednotlivých fází výdechů („svištění“) se nenadechujeme, zapojujeme svaly v břiše a výdechy tak vyrážíme až z hara. S posledním výdechem otevíráme zahřáté dlaně před sebe v gestu  dávání. Svištěním ze sebe vytlačíme vzduch „do poslední kapky“, a abychom při tom neomdleli, vyplatí se tento cvik již neopakovat.

9 /       Kiai stimulující životní energii

Začátek posledního cviku je identický s cvikem č.8. Po hlubokém nádechu ve stejné pozici s pažemi podél těla a rukami sevřenými v pěst (palec uvnitř) vnímáme energii a dech, které cirkulují tělem a čekáme na vnitřní impuls. Ve správném okamžiku vyrazíme mohutný výkřik, který vychází z hloubky hara. Kiai je delší než obvyklé „Éeit“, zvuk připomíná jakési hluboké „zvířecí“ zabečení „Vvééeit“, energie ki při tom směřuje do nekonečného prostoru, do dálky nahoru i dolů, což můžeme doprovázet gestem pravé ruky s ukazováčkem a prostředníčkem namířenými k zemi. Tělo je při tom v mírném předklonu. Jedinečné kiai provedené s veškerou naší energií už samozřejmě neopakujeme. Očisťující energie závěrečného cviku prostoupí celé tělo, pocit tepla by se měl projevit v hlavě, chodidlech a rukách. Narovnáme tělo, otevřeme dlaně a vychutnáme si závěrečný očistný pocit z celé sestavy (misogi).

Celý cyklus 9 cviků zakončíme v pozici gasšó (detaily viz výše). Intenzivní prožitek, který prostřednictvím dechu a toku energie ki sjednocuje naše těla s vesmírem, nebem i zemí, přírodou a celým světem kolem nás, si můžeme prodloužit s přirozeným rytmem dechu. V této souvislosti jen zmíním, že kromě meditace při sezení se dá meditovat i v postoji („stojný“ zen).

Po té spustíme ruce přirozeně podél těla, zrelaxujeme tělo, postoj i končetiny (třeba rotačními pohyby kolen, kroucením hlavou a vytřepáním prstů) a přirozeně vyrazíme do světa nebo začneme další hitori geikó v aikidó, jako např. ikkjó nebo tori fune undó a cviky aikitaisó.

Bez vzduchu nemůžeme žít, okamžik za okamžikem musíme dýchat, jsme na dýchání úplně závislí i nezávislí. Dýchání je elementární činností univerzálního bytí. Rytmus dechu dává rytmus našemu životu. Bez zkušenosti stálého „cvičení dýchání“ nemůžeme dosáhnout svobody života. Když se nadechujeme, přichází vzduch z vnějšího světa do vnitřního, když vydechujeme, odchází vzduch z vnitřního světa do vnějšího. Tyto dva světy nerozdělujme, budeme-li vnímat skutečnost, že je jen jediný nekonečný svět, bude nám bližší myšlenka sjednocení těla a ducha. Duch bude následovat náš dech, dýchání bude podvědomé a náš duch klidný. Přestaneme vnímat sami sebe a splyneme s vesmírem. Nebude žádné já, žádný svět, žádný duch, žádné tělo, budeme pouze pumpou, kterou dech prochází, a nastane zmíněný stav „bytí v nebytí“. Budeme jen vnímat rytmus našeho dechu, duchem přítomni a osvobozeni od svých malých já, budeme univerzálně přiro­zení. Ztratíme představu času a prostoru, jedno a totéž pro nás budou, jen prostě vědomě „budeme“ a uvědomíme si tuto univerzální činnost.

Všechny pohyby v budó nabývají forem v souladu s principy kokjú a haragei. Budóka se vždy snaží směřovat své břicho v souladu se svým záměrem a na cíl svého pohybu. V budó má být břicho natočeno vždy tam, kam je člověk zaměřen, aby mohl využít maximální energii (sílu) a kontrolovat své pohyby. Když jde břicho jedním směrem a končetiny druhým, ztrácí se kontrola a rovnováha těla. Břicho by mělo pohyby vykonávat a nemá je jen následovat. Budóka získává dýcháním břichem vytrvalost a sílu, obohatí svou „technickou“ zkušenost a dá jí niternou hloubku. To pravidlo platí pro všechny role, které se v boji vyskytnou (obránce i útočník, tori a uke v aikidó). Pochopí-li tato pravidla a přizpůsobí jim svůj pohyb, začneme své tělo používat jako nástroj. Trénink budó musí být od začátku neoddělitelně spojen s nácvikem technik správného dýchání, bez něj by žádná technika nemohla být provedena správně a účinně. Kontrakce břišních svalů při výdechu je jedním ze základních faktorů účinnosti technik při převodu energie z dolních částí těla do horních částí, a krom dodání potřebného kyslíku do všech tělesných tkání, má správné dýchání rozhodující vliv na nervovou soustavu. S tím je ve všech bojových uměních, natož ve skutečném boji, spojena možnost regulace psychického stavu, ve kterém můžeme řešit krizové, ale i běžné životní situace.

Výrazem kokjúrjóku označujeme použití síly dechu při dýchání v rozhodujících fázích technik budó. Všechny techniky, v našem případě aikidó, mají-li být provedeny správně, měly by být vykonávány na základě principu a použití kokjú. Vlastně všechny waza v aikidó bychom mohli pojmenovat kokjúnage a neohlížet se při tom příliš na to, zda jde o nagewaza (hod), katamewaza (páka) či osaewaza (znehybnění). V aikidó (nejen) „hledá dech obránce dech útočníka“, aby se s ním sjednotil a „vytvořil“ svou techniku. Kokjú obou partnerů splynou jakoby oba úmyslně dýchali ve stejném rytmu. Jen na první pohled pak může provedení technik vyznít jako silové. Nejen v boji, I v životě je člověk nejslabší při nádechu, tělo je zranitelnější a pohyby pomalejší. Útočník na tento moment čeká, pokud se však rozdíly mezi nádechem a výdechem naučíme setřít, naše tělo a výraz ducha (duše) nic nesignalizují, správný okamžik pro agresi a útok se rozplyne. Při uplatňování zkušeností ze studia kokjú hó v technikách aikidó nejprve vnímáme rozdíl mezi nádechem a výdechem, podle toho reagujeme (např. nádech = přijetí útoku a výdech = reakce). Časem fáze dechu „přestanou“ mít význam a techniky se stávají nepřerušeným pohybem organizovaným z centra těla po přímkách, kruzích, elipsách a spirálách. A to je „oč v budó jde“.

Studium kokjú hó v pohybu a v technikách je vlastně celým programem aikidó a téma vybízející k dalšímu zpracování. Části metod v samostatných cvičeních (hitori geikó) jsem se již dotkl v předchozích článcích, jmenovitě např. tori fune undó a ikkjó undó, následovat by mohlo šiho giri undó a happó giri. Cviky ve dvojicích (futari geikó) nabízejí nepřeberné možnosti pro studium kokjú hó v kontaktu s partnerem, ať již to jsou základní cvičení v seiza (suwariwaza kokjú hó), tj. s minimálním pohybem nohou, nebo v technikách v postoji spojených s pohybem (aši sabaki & taisabaki). Pro studium kokjú hó jsou nosné spíše techniky vycházející z úchopů oběma rukama, než techniky reagující na údery. Při rjótetori mohou partneři ideálně spolupracovat prostřednictvím haragei současně s angažováním obou rukou během taisabaki. V tomto smyslu jsou z hlediska kokjú hó klíčovými technikami tenči nage a genkei kokjunage, ale i jiné formy pojmenované přímo kokjúnage (šihogiri & torifune) nebo otoši (maki & nenten maki & čin šin kiri) a mnohé další. Techniky z katate rjótetori, tj. úchop dvěma rukama za jednu, jsou z hlediska studia kokjú hó neméně zajímavé, zvláště čtyři základní otoši (mae, hiki, kiri, kaiten), které spojujeme s projevem čtyř základních elementů přírody (voda, země, vzduch, oheň). V tomto případě, spíše než o kokú rjóku, můžeme mluvit o studiu ki sabaki.