Kodym M.: KASHIMA no TACHI – kendžucu & kobudó

Celý článek, ale později i texty vždy v kurzivě, autorsky otevírám jakousi osobní konfesí. Z japonských bojových umění, jejichž studiu jsem věnoval většinu svého života, je pro mne hlavní disciplínou aikidó. Protože všechna budó nebo budžucu, už ze své povahy a původu, se nutně potkávají s japonským mečem, ani mě se nemohly vyhnout zpočátku nesmělé pokusy o jeho uchopení a pochopení. Začínal jsem koncem sedmdesátých let minulého století s karate, nikoli však jeho sportovní soutěžní formou, a netušil jsem, že vhodnější název pro to, o co se snažím, je karatedó. Měl jsem jen chabé potuchy co je to DÓ, ale věděl jsem, že karate se dá přeložit jako „prázdná ruka“. Paže, které před tím třímaly meč, zřejmě seznaly, že i jako prázdné mohou bojovat. Pak jsem objevil v Praze místo, kde se skupina nadšenců pokoušela cvičit, opět nesoutěžní, tajemnou disciplínu s názvem aikidó. V oněch dřevních dobách to bylo aikidó v zárodečné formě, tedy spíše aikidžucu spojené s technikami džúdó a sebeobrany místní provenience. V polovině osmdesátých let delegace japonských instruktorů poprvé v Čechách prezentovala kendó, konečně japonský šerm, byť s bambusovým mečem a v moderní sportovní formě. A odtud byl jen krůček k iaidó, zjednodušeně technikám tasení a použití skutečného japonského meče. A zase všude ta koncovka DÓ a všude meč, i když z důvodů bezpečnosti třeba „jen“ bambusový, dřevěný nebo cvičný kovový, ale neostrý. Ostatně i staré nebo „pravé“ džudó má ve své vrcholné formě cvičení (katy) s mečem (katana) ve dvojici a v kendó nalezneme totéž, nemluvě o spojení kendó přímo se ZNKR iaidó (forma seitei iai).

Studovat aikidó bez pochopení kořenů a principů práce s japonskými zbraněmi, byť pro cvičení opět jen bezpečně dřevěnými, jde zcela, troufám si tvrdit, proti duchu a povaze této disciplíny. Jako moderní budó neválečné povahy a formy navazující na válečná budžucu, jsem aikidó nejčastěji spojoval se způsoby více či méně „reálné“ nebo funkční sebeobrany. Dřevěné tantó (nůž s jedním ostřím jako japonský meč, jen malý) je jen prodloužením ruky. Odebrání nože (tantó dori) je možné považovat za techniku „reálné“ sebeobrany, i když jen proti specifickému útoku specifickým typem nože. Co kdyby byl nůž ostrý s dvěma břity, sekal, řezal, bodal? Bokken (nebo bokutó), tj. dřevěný meč, kterému obvykle v aikidó chybí záštita (cuba), by neměl sloužit jen k simulaci útoku a k následnému odebrání této „cvičné“ zbraně (tači dori). Ostatně dnes vás asi nikdo skutečným mečem nenapadne, možná klackem podobné délky. Džó (dřevěná tyč) byla používána jako delší zbraň s účinnějším dosahem proti útoku mečem a jako jediné z dřevěných je reálnou zbraní, která se používala i ve skutečném boji. V technikách džódo má tato kulatá tyč 360 symbolických ostří. V technikách aikidžó, jako jsou odebrání zbraně (džó dori) nebo nabídnutí zbraně k úchopu (džó sabaki), je použití džó jiné než v džódó (včetně úchopu a manipulace), ale z hlediska „reálné“ sebeobrany je pravdou, že dřevěným klackem vás i dnes může praštit kdokoli. Při hlubším pronikání do systému, základů a principů aikidó (budó) odkazuje studium a práce s bokkenem (včetně schopnosti ho nejprve „tasit“ od boku a pak použít) a džó (včetně možnosti povodit partnera, který hůl drží a teprve pak ho s ní bacit) na dříve netušené obzory. Otevírají se při tom dvířka a prostory, které je třeba prozkoumat a uchopit. A to zatím mluvíme jen o technikách a nácviku bojových situací (bugei). Chceme-li hovořit o pochopení a nácviku sebeobrany spojené s šetrností vůči útočníkovi, musíme vzít v potaz především sebeovládání, psychiku, morálku, etické jednání a principy spirituální více než jen technické. Neboť trápení těla a nakládání s předměty v naších rukou je zase jen procvičováním těla a pouhou manipulací s předměty. Mnohem důležitější jsou však kultivace osobnosti a spirituální a sociální principy, které  člověka i lidské společenství utvářejí. Při dlouholetém praktikování aikidó se aikidóka nutně setká s bokkenem, minimálně při tači dori, někteří cvičí systém aikiken (6 kata) nebo, znajíce princip mitori geikó (učení se pohledem), v podstatě napodobují to, co někde viděli, s čím se někde setkali nebo co jim ukázal někdo „pokročilejší“. Někdy pak improvizují jako jejich „učitelé“ a někdy se s tím spokojí, ale při tom neprobíhá hlubší studium japonského meče, natož šermu formulovaného v samostatných tradičních systémech a školách.

Ve svém článku se nebudu zabývat disciplínou kendó, která studuje výhradně šerm japonským mečem (bambusový šinai, ale i kovové meče) ve specifických formách, neboť je i u nás jako sportovní a soutěžní disciplína poměrně rozšířená a dostatečně známá. V Čechách, pokud je mi známo, cvičí několik skupin různé školy iaidó a také zde existují skupiny nadšenců, ve skutečnosti jen malé obvykle čítající kolem desítky členů, které se odvolávají na původní budžucu a více či méně se regulérně věnují jeho korjú rjúha (linie staré školy), ať již džódó nebo kendžucu. Mnoho starých škol postupně rafinovalo svou výuku tak, aby si stále zachovala své základní jádro jako korjú budžucu (válečný systém ve stylu staré školy). Dnes však zřejmě nejde, a ani nemůže jít, o umění v pravdě válečná (budžucu) a zkostnatělá do neměnných forem. Války se dnes vedou jinými zbraněmi a přes regionální konflikty žijeme v míru. Válečné disciplíny se vydaly na mírovou cestu a ta se klikatí a mění, ač někdy slepá, nikdy vlastně nekončí (budó). Nevoli asi vzbudí moje otázka možná více odpovídající dnešku. Co kdybychom koncovku džucu nahradili koncovkou dó, jak se už u mnoha disciplín japonských bojových umění stalo? Jaké školy s názvem kendžucu se dnes, podle mého povědomí, cvičí v Čechách?

… kendžucu v Čechách

V některých českých a slovenských klubech aikidó, které spadají pod organizace Česká (ČAA) a Slovenská asociace aikidó (SAA), zanechal šihan Masatomi Ikeda výraznou stopu mimo aikidó i v tom, že se u nás cvičí jedna z nejstarších dochovaných forem japonské šermířské školy Hódžó Kašima Šinden Džikišinkage rjú, kterou lze s jistotou považovat za tradiční korjú budžucu. Její vznik je uváděn kamsi do raného 14. století ještě před datování škol kendžucu, které zde budou dále zmíněny. Vyvinula se z tradičních technik šermu i zápasu a předáváním z jednoho mistra na druhého bez velkých změn dodnes existuje ve formě (4 kata podle ročních období) až jakéhosi rituálu, který je založen na hlubokém porozumění přírodě.  Zájemce odkazuji na rozsáhlý článek o této škole, který jsem publikoval v časopise Fighter´s Magazin v r. 2003 (č.6 & 7).

České džódó Šintó Musó rjú (ŠMR) s centrem ve Zlíně je členem Evropské federace džódó (FEJ) a jeho tradiční systém je klasickou korjú. Jeho zakladatel Musó Gonnosuke Kacujoši, poražen asi pro nás nejslavnějším šermířem japonské historie, kterým nebyl nikdo jiný než Mijamoto Musaši, se inspiroval tréninkem různých zbrani v školách Kašima i Katori a vytvořil svou školu kolem r. 1605 (ne zcela doložené údaje). Většina všech tradičních budžucu prošla transformacemi díky působení mnoha učitelů a přizpůsobila se technicky i spirituálně možnostem, podmínkám a požadavkům času až k současným formám. A tak například i originální ŠMR se předávalo pouze prostřednictvím kata, teprve později bylo vytvořeno dvanáct samostatných cvičení s džó (kihon tandoku) a ve dvojici s bokutó (kihon sótai), které se mimo kata cvičí dnes. V rámci celého programu ŠMR, který zahrnuje jako velká část škol budžucu i další zbraně, se mimo zásadních šedesát čtyři kata s džó proti bokutó cvičí i série 8 kata s dlouhým mečem (ódači), včetně jedné s oběma meči, a 4 kata s krátkým mečem (kodači) jako Kasumi Šintó Rjú. Pro později (19. stol.) vytvořené formy kendžucu se někdy používá i název Kasumi, ale není dodnes všeobecně zažitý. Zájemci o ŠMR mohou nalézt informace na www.tenshin.cz.

V Olomouci cvičí skupina Tenšin Šóden Katori Šintó rjú v linii, kterou mimo Japonsko rozšířili sensei Jošio Sugino a sensei Otake Risuke. Pro skupinu v Brně (a jinde) je hlavním učitelem sensei Goro Hatakejama, a již zde je vidět určité schizma, které provází odkazy na tradiční původ škol. Zájemce o detailnější informace odkazuji na www.czech-katori.cz nebo www.katorishintoryu.cz. Původní korjú budžucu, které je spojované s názvem Katori nemělo dlouho svolení k vyučování jinde ve světě. Teprve po druhé světové válce docházelo postupně k uvolnění původních zakladatelských a rodinných tradic, díky působení mistrů jako byli zde jmenovaní a dále bude podrobněji uváděn sensei Minoru Inaba v souvislosti Kašima no tači. Jejich prostřednictví se pak do světa šířily ve skutečnosti „odnože“ (rjú ha) původních škol (rjú). Tradiční školy (ty „pravé ořechové“), které se nejvíce hlásí k historii svého původu, někdy dodnes neopustily Japonsko a působí především v místech spojených přímo s chrámy Katori a Kašima.

S technikami kendžucu, které se odvolávají na název Kašima, se jako cvičenci aikidó můžeme setkat poměrně často díky „francouzskému stylu“ aikidó, který se v Čechách cvičí zvláště v organizaci ČFAI. Tuto linii reprezentuje hlavně Christian Tissier, ale i další především francouzští učitelé, které při jejich pobytu v Hombu dódžó Aikikai (domov a zakladatelské dódžó rodiny Uešiba v Tokjó) v šedesátých letech ovlivnil sensei Seigo Jamaguči a mj. i sensei Minoru Inaba. Ne zcela systematické cvičení ve smyslu tradiční školy je spíše inspirováno „mečem z Kašimy“ a asi není vhodné mluvit o těchto formách šermu s bokutó jako o tradičním kendžucu Kašima Šin rjú, jak se někdy děje. Ale o tom až ve vlastním článku.

Než se ponořím do historického pátrání po původu či popisu škol s názvem Kašima, musím zmínit, že v materiálech, které se zabývají budžucu a školami souvisejícími s japonským mečem a šermem, je zmiňována existence více než 600 japonských  škol. Množství informací a historických dat se často liší, texty se odvolávají na hluboké kořeny škol, bájná místa jejich vzniku a válečnické mistry s rodovými a rodinnými tradicemi. Někdy se pak pohybují v oblasti legend i mýtů a informace nelze zcela ověřit.

Jiným problémem textů o japonských bojových uměních jsou překlady a transliterace japonských výrazů do češtiny. Tajemné, barvité a nepřekládané výrazy, pojmy, názvy a jména vzbuzují v japonštině respekt a činí tak skutečné porozumění jejich významu nesnadným. Např. Macumoto Bizen no Kami, jméno až mýtického zakladatele školy Kašima Šin Rjú, bychom mohli do češtiny přeložit jako „Macumoto, guvernér provincie Bizen, který byl povznesen na úroveň bohů“. Všeobecně používaná a známější je anglická transkripce, ale vlastně ani v ní se řada výrazů nepřekládá, jen foneticky přepisuje. Do češtiny se japonské výrazy také nepřekládají, ale zhusta jen automaticky přepisují z angličtiny a nikoli přímo z japonského znakového písma. Původní znaky (kandži a kana) však mohou a často změní význam slova i jeho výslovnost a dají výrazu jiný smysl. Z anglické transkripce může být např. JO přepsáno do češtiny jako džó (hůl), ale také jo (mužský princip). Výraz JUDO, v správné české transliteraci džúdó, by přeložen znamenal jemná cesta a výraz SENSEI by byl prostě jen učitel, ale v budó má sensei mnohem širší význam i roli. Zájemce opět odkazuji na článek na toto téma s názvem „Sensei a šihan“, který jsem publikoval ve Fighter´s Magazin v r. 1999.

Na závěr mé úvodní konfese ještě poznámku. Jako je snadné zkompilovat různé více či méně věrohodné informace, je snadné, i když poněkud dětinské, vzít do rukou dřevěný klacek, šermovat s ním a napodobovat pohyby i techniky šermu, který jsme někdy viděli naživo nebo ve filmu, a je pak i snadné nazývat to kendžucu. Mnoho let cvičit a cvičit, hlásit se k tradici a učitelům, pronikat do hloubky disciplíny a pokorně hledat smysl svého konání, je úkolem nesnadným a jiným šálkem čaje … Co je to ve skutečnosti šerm japonským mečem spojovaný s názvem kendžucu?

… něco málo z historie Japonska

Periodizace dějin ostrovního národa, který zažil dlouhá období dobrovolné izolace od okolního světa, období nekonečných válek a bojů o moc, ale i období radikálních změn a přejímání cizích vzorů, je snad dostatečně známá. V tomto specificky zaměřeném článku zmíním jen několik historických fakt zajímavých přímo pro jeho hlavní téma.

Předhistorická období (do r. 300 př.n.l. až do r. 538) skončila periodou Asuka (538 – 710). Mimo původní japonské náboženství šintó se začal prosazovat buddhismus, pocházející původně z Indie, a pod vlivem Číny taoismus. Nastalo budování centralizovaného státu podle čínského modelu (centrální správa, soudy, organizace společnosti podle zaměstnání), čínské znakové písmo bylo přizpůsobeno japonskému jazyku. Nejstarší psané legendy z té doby odvozují původ lidu Japonska od samotných bohů.

V období Nara (710 – 794) byly sestaveny první japonské historické kroniky Kodžiki a Nihonšiki. Buddhismus dosáhl uznání jako státní náboženství a rostoucí politicko-společenská moc buddhistických klášterů, které si vydržovaly vlastní vojska, soupeřila s císařským dvorem. Zapouštět kořeny začala i esoterická forma buddhismu, zahrnující čínské zdroje konfucianismus a taoismus (tao = cesta podobně jako dó), která kladla nejvyšší důraz na meditaci. Koncem století (datováno 809) tuto formu šířil mnich Kúkai z místa nedaleko od císařského města Nara. Po posvátných stezkách Kumano Kodó dodnes putují poutníci k hoře Koja San, kde se usadil, jako ke spirituálnímu srdci Japonska. Ve svém vývoji tato linie asi nejvíce vyústila ve specificky japonskou formu zen buddhismu spojenou s meditací v sedu (zazen). Šintóismus je platný především pro stará budžucu, zen je více spojován s novými budó a zvláště aikidó. Zdánlivě jen poznámka na okraj, zakladatel aikidó Morihei Uešiba se v oblasti Kumano v prefektuře Wakajama narodil. V městě Tanabe na pobřeží oceánu má i svůj pomník. Zájemce mohu odkázat na jiný článek na téma zenového buddhismu s názvem „Zen a aikidó“, který jsem publikoval v Fighter´s Magazin  č. 4/1999.

V období Heian (794 – 1185) se moc ve stále decentralizované zemi přenesla z císaře na klanové vůdce, kteří měli vlastní vazaly a vojenské družiny. V tomto období vzkvétaly buddhistické sekty Tendai a Šingon, zrodila se další umění spojovaná se zen buddhismem, jako jsou čajový obřad (čadó) a aranžování květin (kadó). Na jeho konci zuřily, zvláště mezi rody Taira a Minamoto, boje o moc a vliv na císařský dvůr, až rod Minamoto zvítězil. Tak začínal nový společenský režim, který se pak plně rozvinul v následující periodě.

V období Kamakura (1185 – 1333) získal v r. 1192 nejprve Joritomo Minamoto titul šógun jako formálně nejvyšší institucionální funkci v systému vojenské vlády. Po jeho smrti jako šógunové, diktátoři vládnoucí s pomocí své rodiny a feudálních svazků, pokračovali regenti z rodu Hódžó. Postupně upadal politický vliv císaře, který japonskou společnost sjednocoval. K nejvýraznějším rysům tohoto období patří kult bojovníka (buši, samuraj), který byl ceněný pro svou schopnost skvěle zacházet se zbraněmi, pro věrnost, odolnost a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe (seppuku). Mezi vojenskou šlechtou se dále šířil zenbuddhismus s důrazem na meditaci a kázeň.

V období Muromači (1333 – 1568) byl nejprve zničen šógunát Kamakura, moc rodu Hódžó byla svržena a probíhal pokus o návrat moci do rukou císaře (Godaigo). Ambice mocných knížat (šugo daimjó) vedly k stoletým občanským nepokojům a neustálým válkám (Sengoku 1467 – 1568, období válčících knížectví). Na japonský ostrov dorazily (1543) první lodě s Evropany. Portugalci a jezuitští misionáři šířili křesťanství a přivezli střelné zbraně, které se díky neustálým válkám rychle rozšířily.

Krátké období Azuči-Momojama (1568 – 1600) definují tři po sobě následující jména: Nobunaga, Hidejoši a Tokugawa. Jako hegemoni si po století občanských válek podmaňovali jeden klan za druhým, opírajíce se o vazalskou šlechtu a třídu samurajů, a konečně postupně sjednotili Japonsko.

Začátkem období Edo (1600 – 1867) založil Iejasu Tokugawa (1542 – 1616) nový šógunát v městě Edo (dnešní Tokjó). Tokugawský šógunát pak přetrval 15 generaci (264 let) a snažil se udržet japonskou společnost rozvrstvenou do čtyř tříd podle významu na buši (válečníci), nómin (farmáři), kóšó (řemeslníci) a šónin (kupci). Privilegovaná a elitní skupina (samurajové) nesměla přijímat nové členy a nejméně byla hodnocena příslušnost ke skupině, která „kupčila“ (moc peněz a nežádoucí „komerční“ jednání). Samotný šógun Iejasu, ačkoliv pronásledoval křesťany, zároveň podporoval zahraniční obchod. Méně již tak činili jeho následovníci, kteří razili politiku národní izolace. Autoritu vlády značně oslabily dvě výpravy amerického komodora Matthewa C. Perryho (1854). Hrozil postupný pád vlády spojený s tím, že k moci se dostanou ultrakonzervativní síly. Obrovský vliv třídy samurajů se hroutil i díky tomu, že většina společnosti dávala přednost otevření se západním vymoženostem a obnovení společenské úlohy císaře.

V období Meidži (1868 – 1912) začaly reformy 122. japonského císaře Mucuhita Meidži (jeho posmrtné jméno, které lze přeložit jako „osvícený panovník“) datem 6. dubna 1868. Poslední šógun z dynastie Tokugawa byl násilně svržen, šógunát jako instituce byl zrušen a císařský dvůr se přestěhoval z Kjótó do Edo, dosavadního sídla šógunů, které bylo přejmenováno na Tokjó („východní hlavní město“). Zastaralá feudální země, která do té doby žila v dobrovolné ostrovní izolaci od vyspělého západoevropského světa s jeho rozvinutým průmyslem, vojenskou a politickou mocí a s koloniálními ambicemi, se postupně začala měnit. Císař a jeho vláda s podporou vyšší střední vrstvy také od počátku zbavovali vlivu samuraje, klasická budžucu a jejich rjú sice jako nezávislé přežívaly, často až v tajných formách, ale postupně byly transformovány v dnešní budó. Ctitelé filmu odkazuji na film „Poslední samuraj“  s Tomem Cruisem (i v Japonsku oceňovaný), který začátky tohoto období dobře zachytil. Válečným konfliktům (války čínsko-rusko-japonská až poslední zničující 2. světová) a koloniálním ambicím se Japonsko ve své novodobé historii ani v periodách Taišó (1912 – 1926) a Šowa (1926 – 1945) nevyhnulo. Dnes je jako konstituční monarchie moderní rozvinutou světovou velmoci, ve které císař má jen omezené pravomoci a platí, podobně jako v Anglii, za symbolickou a sjednocující sílu.

… svatyně Kašima & Katori

Téměř všechny disciplíny tradičních japonských bojových umění (budžucu) a zvláště ty, které vztahují svůj původ k šermu mečem (kendžucu a battodžucu), se v písemných záznamech odvolávají na Velkou svatyni Kašima nebo její sesterskou Velkou svatyni Katori. Oba chrámy jsou zasvěceny šintóismu, historicky původnímu japonskému náboženství. Svatyně Kašima Džingú je věnována Takemikazuči no Okami, božskému patronovi válečníků (buši, samuraj) a nachází se na vrcholu náhorní plošiny Kašima v jihovýchodní prefektuře Ibaraki mezi jezerem Kasumigaura a tichomořským pobřežím. Svatyně Katori Džingú je zasvěcena Fucunuši no Kami, božství mečů a blesku, a nachází se na tichomořském pobřeží v městě Katori v prefektuře Čiba. V celém Japonsku je rozmístěno mnoho menších chrámů, které odvozují svůj původ ze svatyní Kašima nebo Katori (cca 400). Za nejvýznamnější chrámový komplex šintó a celého Japonska je považována Ise Dai Džingú (Velká svatyně Ise). Nachází se v prefektuře Mie v městské aglomeraci Ise a zahrnuje vice než 100 objektů.

Datování vzniku mýtických objektů a nejstarších svatyní sahá často až před náš letopočet (např. Ise 4. stol před n.l.). V podobě, jak je známe, byly zmíněné svatyně zbudovány až koncem 7. stol n.l., ale průběžné rekonstrukce těchto převážně dřevěných staveb a často kompletní přestavby podle původních plánů i technologií, probíhají dodnes každých 20 let. Již během periody Heian (794 – 1185) a mnoho let před tím, než se do té doby izolovaná feudální země s reformami Meidži otevřela světu a nastalo obnovení císařské moci, však jen tři z mnoha historických chrámů získaly titul Velká svatyně spojený s vysokým imperiálním statutem.

V Japonsku byly a dodnes jsou s institucí císaře spojeny posvátné mýtické předměty. V komplexu Ise je uchovávána jedna ze tří císařských insignií Jata no Kagami (zrcadlo – moudrost, poctivost) ve Vnitřní svatyni (Naikú), která je zasvěcena hlavnímu mýtickému principu božství Ó-kami Amaterasu, bohyni slunce a vesmíru. Další dvě insignie, které jsou uloženy v císařskem paláci v Tokjó a svatyni Acuna v Nagoji, jsou Kusanagi (meč – odvaha, přímost) a Jasakani no Magatama (klenot z nefritu – benevolence, poctivost).

Původ škol bojových umění z Kašimy sahá do dávnověku a vztahuje se k rituálnímu exorcismu založenému na manipulaci s mečem na počest boha uctívaného svatyní, zřejmě tedy nikoli pouze k bojovým technikám. Podle legendy Kuninacu no Mahito (7. stol.) na základě božské inspirace vyvinul bojové umění známé pak jako Kašima no Tači. Z původního použití „meče Kašimy“ při náboženském obřadu pro duchovní očistu (harai no tači) se vyvinuly pokročilé techniky pro použití v boji, které však fyzickou stránku přesahovaly a byly vytvářeny v duchu absolutní nestrannosti a morální spravedlnosti. Postupem času byly formální principy prastarých škol Kašimy obohaceny generacemi dalších mistrů a staly se základem tří tradičních korjú, které odkazují na novou formulaci starých bojových tradic a nesou i dnes název této svatyně šintó: prapůvodní Kašima Šin rjú (KŠŠR), její odnož Kašima Šinden Džiki Šinkage rjů a jiná verze Kašima Šintó rjú, kterou založil Cukahara Bokuden (1489 – 1571). Tento legendární šermíř byl spojován také se školou Katori šintó rjú. Každá z těchto tří linií rozvíjí principy nazývané Kašima no Tači, zachovává si své základní jádro jako korjú búdžucu (válečný systém ve stylu staré školy) a v nejtradičnějších formách, včetně studia různých zbraní, působí hlavně v Japonsku. Škole Kašima no Tači, která se odvolává na formy kendžucu z Kašimy a přímo na princip nazývaný „meč z Kašimy“, který uvádí jako svůj název, se budeme věnovat podrobněji v závěru článku.

… Kašima Šin rjú

Historie samotné Kašima Šin rjú se odvíjela pod vedením generací zakladatelů, mistrů a řídících osobností školy až k celkově dnešní devatenácté generaci. Zpočátku se jednotlivé generace dlouho dělily do dvou linií podle osoby sóke (reprezentanta linie zakladatelského domu) a podle osoby šihanke (reprezentanta linie ředitelů školy). V první zakladatelské generaci školy se uvádí jako sóke Kunii Genpačiró Minamoto no Kagecugu, který vycházeje ze své spirituální zkušenosti pomohl porozumět duchovnímu přenosu „meče z Kašimy“. V této generaci je zároveň jako šihanke uváděn Macumoto Bizen no Kami Ki no Masatomo (1467 – 1524). Jako proslulý šermíř byl i žákem zakladatele školy Tenšin Šóden Katori Šintó rjú, zároveň se inspiroval mečem z Kašimy a formuloval Kašima Šin rjú jako systém válečného umění završený neporazitelnou technikou Iči no tači (jeden meč nebo nejpřednější meč).

Zvláště v období Tokugawa (1603 – 1867) se postupně více prosazoval vliv rodiny Kunii s vlastní rodinnou tradicí bojového výcviku (kaden). V dvanácté generaci KŠŠR pak jako sóke Kunii Taizen Minamoto no Ricuzan zdědil (spojil) obě linie. Během období Šówa (1926 – 1988) v osmnácté linii šihanke Kunii Zen´ya Minamoto no Mičijuki (1894 – 1966) výrazným způsobem přispěl k oživení všech tradičních vzorů (kata) školy a neúnavně usiloval o oživení bojových umění v Japonsku po druhé světové válce. Zároveň výrazně ovlivnil své žáky, kteří praktikovali současně i aikidó v linii Aikikai, ale o tom až později. Po něm vedení v současné devatenácté generaci KŠR převzal v lini sóke Kunii Masakacu a v linii šihanke Seki Fudžiwara no Humitake. Zjednodušeně lze hlavní poselství učení (ógi) Kašima Šin rjú v pojetí rodiny Kunii shrnout: „Nejdříve získejte kondici těla, potom kultivujte ducha a lidství, abyste nakonec porozuměli tvořivým fenoménům vesmíru“

To byl jen stručný historický exkurz spojený s chrámy, šintó a institucí císařství, na kterou navazuje více než pětisetletá historie generací velkých japonských mistrů a válečníků, kteří rozvíjeli principy budžucu s původem odvozeným od Velkých svatyní Katori a Kašima. Symbolika historických objektů a mýtických předmětů, jejich kulturní zázemí a spirituální principy jasně ukazují na fakt, že ani v současné době nemůže být praxe a cíl budžucu (a zvláště kendžucu) jen otázkou konkrétních technických a fyzických dovedností (boj, funkčnost, vítězství aj.), ale hlubokého vhledu a dlouholetého studia historie a mnohem abstraktnějších principů. Trápení těla a nakládání s předměty v naších rukou je zase jen procvičováním těla a pouhou manipulací s předměty, mnohem důležitější je kultivace osobnosti, znalostí a principů (spirituální, morální, etické, sociální), které  člověka a lidské společenství utvářejí.

… bugei – budžucu – budó

Pojem bugei je v některých pramenech používán všeobecně pro japonská válečná umění, jinde pro první ze tří etap studia budó ve významu „učení se technice“.  Pro bojová umění a naše účely je vhodnější všeobecně používaný termín budžucu, kde část džucu odkazuje na válečné či bojové techniky a na disciplíny jako např. džudžucu, iadžucu, kendžucu apod. Pojem budó je používán ve smyslu cesta bojovníka a ta bývá dost odlišná ve svém účelu, přirozenosti a nakonec i technice. Formy džucu se vyvíjely systematicky řádově od 10. století a formy , jejichž koncepce se poprvé objevila někdy v 18. století, se rozvinuly ponejvíce ve 20. století. Budó se vyvinulo z budžucu a žádná bojová forma dó neexistovala bez své formy džucu. Dnešní klasické formy bugei i budó jsou ty džucu a dó formy, které se odkazují na tradiční dědictví a koncepčně nebo skutečně existovaly ještě před 20. stoletím.

            Klasická budžucu, velmi zjednodušeně řečeno, se zabývají třemi hlavními okruhy – boj, disciplína, morálka. Původně byla vyvinuta válečníky (buši, později známější samuraj) jako válečná bojová umění a jejich trénink měl za cíl vytvořit správný myšlenkový rámec a technické dovednosti, které dovolovaly chránit celou skupinu nebo prosadit záležitosti pána (daimjó, šógun) jemuž přísahali věrnost. Jako pro boj praktická a důrazná umění vyžadujídisciplínu vedenou v rámci tradičních cvičení, které poskytují nejlepší možnosti rozvoje bojových dovedností.

            Klasická budó, opět velmi zjednodušeně řečeno, se točí okolo morálky, disciplíny a estetické formy. Budó není zaměřeno na válku, někdy postrádá praktické bojové prvky, které jsou inherentně obsaženy v budžucu. Budó zdůrazňuje spíše princip než výslednou techniku a někdy až ztrácí použitelnost v praktickém boji. Dotýká se spíše duchovní disciplíny, pomocí které se jedinec mentálně a fyzicky povznáší při hledání svého zdokonalení. Mnohé formy budó jsou „dozrálé“ budžucu, pokud zahrnují nejen cvičení určená pro válečné a bojové cíle, ale i „vyšší“ cíl jakým je sebezdokonalení. Ve svém klasickém smyslu jsou nejen „cestou těla“, ale více „cestou mysli“.  Není-li však morálka doprovázena studiem technik, pak vývoj mysli nevytváří pravou cestu (dó), ta musí být bezvýhradně „cestou mysli“, ale po té lze putovat zase jen díky „cestě těla“. Nastoupí-li budóka na takovou „cestu“, může ji pak sledovat a odrazit v životě i společnosti, ve které svůj život žije. Bude žákem každý den svého života a cestu musí studovat a trénovat dokud bude naživu.

Moderní analogické formy budžucu nebo dó byly sestaveny až v průběhu 20. století a některé z nich jsou dnes, poněkud nešťastně, řazeny k sportovním disciplínám. Ale ani analogické formy budžucu nebo budó nemají a nemohou mít pouze sportovní rysy, tedy pokud si přejí dosáhnout nebo udržet bojovou činnost a charakter, měly by se co nejvíce vyhnout úsilí charakterizovanému jako sportovní. V celoživotním chápaní dó se tak děje a žádné skutečné bojové dó nelze zařadit mezi sporty, stejně jako se sport nemůže stát formou dó bez jisté úpravy. Čím více zůstane budó vzdálené sportovnímu úsilí, tím pozitivněji se identifikuje s účinností boje a klasickou tradicí budžucu. Bojové „sporty“ (v češtině tzv. úpolové) zdůrazňují prvek soutěživosti, staví muže nebo ženy proti sobě, tým proti týmu a bojuje se v nich o umístění, rekordy a medaile, ale i u takových „moderních“ disciplín s koncovkou dó jako např. džudó, iaidó, kjudó, karatedó, kendó, naginatadó  i u některých stylů aikidó je to je jen dočasný cíl, který souvisí s věkem i délkou praxe.

Opravdová umění budžucu nebo budó, včetně všech výše jmenovaných, jsou ze své podstaty založena na bojových systémech a není možné je praktikovat bez prvotního prvku nebezpečí. Dnes se nemohou utkat ve skutečném boji v pravém smyslu toho slova, protože nemohou dospět k praktickým závěrům bez krve. Byť v některých z nich se dnes soutěží i zápasí (randori, kumite, šiai), a ačkoli se tak dosahuje „objektivních“ výsledků, ponejvíce jsou tato umění praktikována prostřednictvím formálního nácviku s názvem kata. Pro všechna bojová umění je kata keiko ústřední tréninkovou metodou, ať již v provedení individuálním, ve dvojicích nebo dokonce v celé skupině (např. taninzutori v aikidó). Kata jsou souborem útočných, obraných akcí a změn postavení prováděných v určitém stanoveném rytmu, úrovni a směrech, kterým odpovídá i předem stanovené dýchaní a případně kiai (výkřik). Pohyby v cvičení kata jsou směřovány ke skutečným bojovým situacím, jejich zacílení nemá žádná omezení a hlavním cílem je dosáhnout metody a způsobů, jak by v realitě probíhala likvidace nepřítele. Naprosto nezbytným požadavkem při cvičení je vizualizace protivníků a schopnost reagovat na živého soupeře, který v pokročilejších fázích cvičení ve dvojicích může reagovat neočekávaně, změnit rytmus a použít jinou technickou fintu. Na rozdíl od skutečného boje však nácvik kata nemůže rozhodnout mezi protivníky, aniž by došlo ke zranění nebo smrti a bojovník zvítězil. Nicméně, i v tréninkovém pojetí jsou kata skutečným zápasem i když útoky probíhají podle stanoveného schématu, pohyby v kata jsou naprosto totožné s pohyby v boji.

Jak již zde bylo zmíněno, praxe budžucu i budó se zbraněmi, v našem případě s meči, probíhá převážně prostřednictvím forem kata. Mimo individuální cvičení je to jediný způsob, v němž mohou být akce nacvičovány bez nebezpečí zranění protivníka. Navíc bezpečnostní důvody vyžadují přizpůsobení skutečných zbraní požadavkům tréninku. V kontaktním kendó se cvičí v lehkém brnění (bógu), pro cvičný zápas (džigeiko) a turnaje (šiai) se používá meč z bambusových lamel (šinai), pro bezkontaktní kata meč dřevěný (bokken nebo bokutó), případně neostrý kovový (habiki). Aikidó používá výhradně bokken, prakticky se nepoužívají cuba (záštita) a saja (pochva). Cuba v kendžucu kompletuje bokutó a pro kontaktní kata ve dvojicích se někde používá bambusový šinai potažený kůží (fukurošinai) a jen výjimečně se používá habiki (případně šinken). Iaidó už ze své podstaty, převážně v samostatných kata s imaginací soupeře, používá bokken v plastové pochvě (saja) jen pro úplné začátečníky, pak obvykle neostré iaitó a později ostrý šinken.

Nicméně i za nácvikem se všemi cvičnými zbraněmi by mělo být hluboké pochopení principů a nutná praxe se skutečným japonským mečem (tači nebo známější výraz katana). Každý praktikant kterékoli disciplíny budžucu nebo budó by měl znát principy tasení meče pravou rukou z pochvy od levého boku a následných technik s obnaženým mečem v obou rukou, pak i očištění meče (čiburi), jeho zasunutí (nóto) do pochvy a nejen „zastrčení“ za pásek. Ať již ve své disciplíně praktikuje budóka cvičení samostatně (kihon, suburi, kata), ve dvojici (sotai, kata, kumite) nebo s více partnery, měl by znát nebo se alespoň potkat s mečem kovovým, ať již cvičným (iaitó) nebo skutečným (ostrý šinken).

            … evoluce = specializace / kobudžucu (dó) & šinbudžucu (dó)

Ještě do začátku 17. století buši nosili brnění (joroi) a bylo nepředstavitelné, aby  trénink omezili jen na jednu zbraň nebo umění. Ve válkách mohl buši narazit také na protivníka, který bojoval s jinou zbraní. I v klasických rjú existovaly techniky zápasení ve zbroji (joroi kumi uči), ale aplikace technik bez zbraně (džudžucu) nebo úderu (atemi) byla omezená. Zbraně měly prioritu a navíc, pro toho, kdo udeřil, byl úder poněkud bolestivější. S progresivním úpadkem brnění se během celé periody Edó šířil trend ke specializaci na jednu zbraň nebo umění. To později v 19. století přispělo ke zrodu moderních bojových disciplín bez zbraní. Taková umění se pak mohla šířit i mimo třídu samurajů, kteří jediní měli povoleno nosit zbraně. Evoluce a specializace přispěly ke vzniku moderních disciplín, které postupně nahrazovaly staré „samurajské“ zbraňové systémy a vyvinuly se např. v dnešní masově přístupné aikidó, džudó, karatedó aj.

Cvičí-li dnes cvičenec jednu moderní disciplínu a současně studuje i umění jiné, může být označen za vyvrhele. Někdy až sektářský postoj různých disciplín je dnes často spojený s přesvědčením, že ta či ona disciplína je nejefektivnější a nejlepší. Tím ale popírají samotný smysl, hodnoty, filozofii a cíle bojových umění, které jsou společné všem disciplínám. Někdy tak přílišná specializace staví bariery hlubšímu a globálnímu chápání novodobých disciplín. Samozřejmě dnes nejsme buši ani samurajové, jimž poslání i doba umožňovaly totálně se odevzdat nácviku všech možných forem boje. V kontextu našeho života i časových možností můžeme a musíme, zvláště zpočátku, svou cestu a studium zúžit na jednu partikulární disciplínu. Měli bychom se oddat nejlépe jednomu mistrovi, abychom po mnoha letech cvičení se solidním základem mohli své obzory a studia rozšířit. Pro japonská bojová umění je meč středobodem a na jeho zvládnutí jeden život nestačí. A co situace, kdy se meč setká s jinou zbraní nebo jiná, kdy meč v ruce drží jen útočník? To jsou výzvy, ale i dilema japonských bojových umění se zbraněmi i bez zbraní. Absence zbraní, ať již skutečných nebo cvičných, obzvláště v soutěživých džudó a karatedó, ale i kendó jen s bambusovým šinajem, dělají z těchto disciplín spíše bojové sporty než komplexní bojová umění.

Během éry šógunů Tokugawa, v období míru bez množství občanských válek, postupně mizela potřeba skutečného válčení, na které byli buši trénováni, a vytrácely se v bojích získané zkušenosti. Reálný nedostatek boje přinesl trendy směřující ke spiritualizaci bojových umění a modifikaci jejich technik. Samurajové časem ignorovali představy o boji a  původně exkluzivní trénink se otevíral pro všechny a pro použití v běžném životě. Zatímco trénink kobudžucu zdůrazňoval v první řadě boj a z něj vycházející disciplínu a morálku, kobudó (ko = staré) obrátila pořadí těchto konceptů, morálku vyzdvihla a přidala estetickou formu. Rozdíl mezi oběma koncepty nám může částečně přiblížit např. iaidžucu, jako umění tasení meče a jeho následné použití ve dvojici proti meči útočníka s cílem ho zlikvidovat, a iaidó, jako umění tasení meče proti imaginárnímu útočníkovi. Bohužel, nedorozumění ve smyslu odvolávání se na skutečný boj budou mezi bojovníky vždy přítomná. Adept budó jen těžko akceptuje, že „bojová účinnost“ jeho disciplíny je příznivci budžucu podceňována. Základním rysem změn v přístupu k bojovým uměním bylo však jen nové vyhodnocení priorit, a to v žádném případě neznamená, že v kobudó nejsou přítomny bojové a funkční aspekty, které zdůrazňuje kobudžucu.

Osobní vzdělání v každé bojové disciplíně může být platné jen díky účinnosti. Budóka na cestě individuálního rozvoje morálky a sebezdokonalování, kterého dosahuje skrze osobní disciplínu, pouhou účinnost překračuje a navíc přihlíží i k estetickému aspektu své disciplíny. Se stejným úsilím a požadavkem na účinnost zkoumá i koncept „krásného“ boje, který souvisí s uměním, technikou i přírodou. Kobudžucu bylo vytvářeno elitou pro elitu, kterou mělo chránit v boji a muselo být především praktické. Kobudó bylo vytvářeno bez ohledu na sociální příslušnost tak, aby se každý mohl plně rozvíjet skrze personální zkušenost, která má vést k hlubšímu porozumění životu jako celku. Jeho cílem je integrovat jedince do společnosti hledající mír a harmonii, je proto možná méně praktické, ale o to více spirituální.

V klasifikaci japonských bojových umění se můžeme setkat s pojmy šinbudžucu a šinbudó (ve smyslu nová = šin). Mezi klasickým a moderním budžucu existuje mnoho rozdílů.

Klasické kobudžucu bylo vytvořeno pro profesionální vojáky, kteří byli na špičce sociální pyramidy v dobách, kdy buši nosili brnění a celá země byla bitevním polem. Jako privilegium jedné společenské vrstvy bylo svázáno s partikulárním druhem etiky vyznávající morální zásadovost, čest, odvahu, loajalitu, integritu, což jsou hodnoty uznávané všemi klasickými bojovými uměními. Moderní šinbudžucu vznikalo v souvislosti se změnou privilegovaného postavení bojovníků, s vymizením brnění a zavedením střelných zbraní, které neumožňovaly přímý fyzický kontakt. Časem došlo k rozdělení šinbudžucu do dvou zcela odlišných kategorii na militární a civilní. Pro vojenské účely není tato moderní forma tak odlišná od klasické. Strategie militárního šinbudžucu také spočívá v nalezení nedostatků v obraně oponenta a konečným cílem je také jeho destrukce. Druhy zbraní a jiné způsoby válčení ve 20. stol. však často odřízly moderní vojáky od reality tradičně vedených soubojů a válek. Civilní šinbudžucu je plodem relativně mírové společnosti a má za hlavní cíl instruovat bezpečnostní vládní síly v technikách k udržení zákona a pořádku ve společnosti. Ačkoli takové techniky používá především armáda a policie, mohou být vyučovány i pro obyčejné občany za účelem sebeobrany a ochranu rodiny i majetku. V moderním sociálním kontextu většinou praktikant civilního šinbudžucu nestojí před profesionálem a jeho cílem není, na rozdíl od kobudžucu, protivníka zabít, ale jen zneškodnit a předat spravedlnosti. Toto zacílení ovlivňuje druh a způsob provedení technik a má tak vliv na jejich menší účinnost či vhodnost. Tedy pokud je srovnáváme s technikami klasického budžucu či militárního šinbudžucu.

Zatímco disciplíny kobudó, které byly zformovány v průběhu 17. století v periodě Edó, jsou modifikovaná kobudžucu, disciplíny šinbudó, které se formovaly po r. 1868 s reformami Meidži, zahrnují hluboký vliv myšlení Západu a jsou plodem moderního Japonska. Formy umění řazené pod kobudó měly pomáhat jednotlivcům rozvíjet se spirituálně v harmonii s přírodou. Formy umění řazené pod šinbudó vykazují více tendenci podporovat rekreační a sportovní aspekty bojových disciplín. Zatímco výuka kobudó, podobně jako kobudžucu, používá častěji zbraně a především formální metody nácviku (kata), výuka šinbudó používá zbraně podstatně méně a kata keikó často podceňuje ve prospěch volnějšího cvičení, které je beze zbraní bezpečnější. Adept kobudó obdrží osobní výuku, ve které hraje velkou roli intuice. Adept šinbudó se při cvičení více řídí masovými instrukcemi.

Kam bychom na základě výše uvedené kategorizace (ale hlavně podle smyslu) mohli zařadit např. dnešní aikidó, džudó, džudžucu, iaidó, karatedó, kendó, naginatadóa kendžucu? Přiznám se, že se tak úplně neumím rozhodnout. Moje pátrání po tom, co to vlastně je a proč kendžucu cvičím, se v mém článku rozvinulo více, než jsem zamýšlel. Je studium aikidó, kterému jsem věnoval spousty úsilí a času, obětoval tomu valnou část svého života i soukromí, jen prostou volnočasovou aktivitou? Jen fyzickou či sportovní činností bez hmatatelných výsledků a ocenění, tedy krom práva nosit nejen bílý pásek a tmavé kalhoty (hakama)? Jsou výsledkem této činnosti jen zranění, bolesti stárnoucího těla a žádné medaile? Naplňuje mé ambice, jež jsem si původně realizoval v jiných uměleckých disciplínách jako malíř, grafik, hudebník a herec, a moji touhu po seberealizaci a smysluplném životě jiný druh umění? Má to být právě aikidó, které mně navštívilo tak nějak samo, aby se časem stalo středobodem mých aktivit? A proč se z jiných disciplín stala pouhá hobby a aikidó jsem navíc časem chtěl doplnit o džódó a kendžucu? Rozhodně jsem se kdysi vydal na cestu objevovat svět budó aniž bych v té době věděl o co vlastně půjde. Dnes je i díky přístupnosti informací snadné pátrat a psát o budó, a v tomto článku hlavně o kendžucu. Při rešerších jsem mohl „surfovat“ a brouzdat se v množství písemných materiálů na internetu, ale i z knih vydaných v češtině čerpat fakta o dějinách Japonska, bojových uměních, o samurajích i meči. Zvláště jsem se inspiroval texty z pera autorit znalých budó jako jsou Donn F. Draeger a Pascal Krieger. Z Pascalovy skvěle knihy „The way of stick“ jsem ostatně již dříve překládal a publikoval mnoho článků s tématikou budó (některé z nich uveřejnil Fighter´s Magazin). Nicméně, studovat budó znamená především, a teď parafrázuji sám sebe: „Budó musíte mnoho let cvičit a cvičit, pronikat především skrze tělo do hloubky disciplíny, abyste se pak jako budóka mohli s ostatními podělit o své poznání a předat je třeba i psanou formou“. Na konci mého pátrání již zbývá snad jen „prostý“ popis toho, co sám studuji jako formu kendžucu provenience Šiseikan Budó a cvičím pod názvem Kašima no Tači.

… Šiseikan Budó & ISBA

Počátkem 20. století Kunii Zen´ya, šihanke 18. generace školy Kašima Šin rjú, dále rozvinul principy této tradiční rjúha a zvláště po 2. světové válce usiloval o oživení klasické disciplíny budžucu a její transformaci do formy budó. Jeho myšlenky převzal do své výuky i jeden z jeho žáků sensei Minoru Inaba, který byl zároveň i žákem významného učitele aikidó v Hombu dódžó (Seigo Jamaguči, 9. dan Aikikai), což opět svědčí o úzkém propojení disciplín kendžucu a aikidó.

Budova Šiseikan Budó dódžó byla otevřena v r. 1973 za podpory a pod patronací Meidži džingu, šintoistické svatyně založené v období Meidži roku 1920 v parku Jojogi v centru Tokjó. Dnes je hlavním centrem obnovy tradičního japonského náboženství s úkolem oživit původního ducha Japonska (Jamato gokoro) v dnešní době. Velké moderní dódžó je komplexem několika hal určených výhradně pro trénink tradičních japonských bojových umění pod souhrnným názvem Šiseikan Budó. Hlavním úkolem tohoto systému a forem jeho výuky je pomáhat všem lidem, kteří chtějí prostřednictvím studia disciplín budó propagovat morální vzdělávání ve spojení s šířením myšlenek a principů šintoismu. V prostorných dódžó, ale i venku v přírodě (střelnice pro lukostřelbu a trávníky v parku Jojogi), se po celé dny praktikují samostatné budó disciplíny aikidó, džudó, kendó, kjudó, ale i amatérské sumó, a především kendžucu pod názvem Kašima no Tači. Na původní budžucu KŠŠR odkazuje i spojení této formy kendžucu s disciplínami battódžucu (používá se pouze šinken) a tai džucu (aikidžucu), a pro nejzkušenější pak případně praxe s dalšími zbraněmi jako jsou bó (bódžucu), džó (džódžucu), jari (sojutsu), naginata (naginatadžucu), šuriken (šurikendžucu), tantó (kaikendžucu).

Sensei Minoru Inaba (dnes 8. dan Aikikai) šířil principy výuky, které získal od svých učitelů (sensei Kunii a sensei Yamaguči) mezi mnoha cizinci (gaidžin), kteří v 60. a 70. létech studovali aikidó systému Aikikai v Japonsku. Ovlivnil tak mnoho dnešních evropských učitelů, i když jejich výuka v rámci aikidó dodnes (např. Christian Tissier, Frank Noel aj.), a až na výjimky (Gildo Mezzo, Philippe Orban aj.), není zcela systematizována jako samostatná škola kendžucu. Jako mnoho držitelů licence na přenos znalostí různých škol (menkjo kaiden) upravil sensei Ianaba systém výuky původní školy a zahrnul do něj změny, které sice nejsou univerzální pro celou tradiční rjú, ale jsou relevantní pro přímé studenty školy (rjú ha), pro kterou se prosadil název Kašima no Tači. V r. 1979 sensei Inaba poprvé vyučoval v Evropě (Německo) a pak pravidelně v 90. letech navštěvoval i další evropské země. V Šiseikan Budó dódžó působil od počátku jako kančó (tj. titul ředitel udělovaný dočasně Meidži Džingú) než odešel v r. 2014 do aktivního „důchodu“ a byl vystřídán postupně dalšími kančó (sensei Takaši Araya a dnes sensei Tetsuja Udagawa).

Síla, elegance, krása a duchovní hodnoty budó mají kořeny v tradiční japonské kultuře neoddělitelně spjaté s jedinečnou japonskou spiritualitou a étosem, které jsou zároveň cennou součástí globálního lidského dědictví a přitahují tak zájemce z celého světa. Z těchto důvodů byla v r. 2009 založena organizace International Shiseikan Budo Association (ISBA), pro kterou je výzvou zachovat tradiční způsob výuky budó a předávat ducha budó nejen japonským studentům. ISBA dnes sdružuje třicet devět dódžó z celé Evropy a jedno z USA. Japonští instruktoři z Šiseikan Budó dódžó samostatně, ale často společně s celou skupinou svých žáků (mondžin) a v doprovodu šintóistických mnichů z Meidži Džingu, jezdí pravidelně do Evropy na stáže a týdenní letní semináře ISBA (Praha v r. 2015). Některá z evropská dódžó se ve vlastní praxi zaměřují pouze na kendžucu pod názvem Kašima no tači, kterému začal dávat přednost sensei Inaba. V řadě z nich se toto kendžucu praktikuje ve spojení s aikidó té které místní linie. A to je i případ jediné české sekce kendžucu Kašima no Tači v dódžó Aikido Kenkyukai Praha (člen ISBA od r. 2012). Autor článku (6. dan Aikikai) studoval tuto linii kendžucu pod vedením v textu jmenovaných učitelů: G. Mezzo (od r. 1990), M. Inaba (od r. 2012), T. Araya (od r. 2014), T. Udagawa (dnes). Systém Kašima no Tači dosud nemá samostatné zkoušky, neuděluje samostatné technické stupně (ty zůstávají v linii aikidó Aikikai), ale v rámci ISBA je zaváděn systém učitelských pověřeni (šóden, čuden).

… koncepty, pojmy, myšlenky

Bojová umění všeobecně studují a nacvičují okamžité účinné jednání a z toho vyplývající akce, kterými reagují na náhle vzniklou „reálnou“, i když v nácviku simulovanou, nebezpečnou situaci. Základní tréninková cvičení bojových situací spočívají v opakujících se sériích stále obtížnějších akcí a reakcí proti pevným i pohyblivým cílům, při kterých se donekonečna opakují, fixují a zpřesňují techniky. Nácvik rozvíjí vnější i vnitřní faktory dané disciplíny a má vést k dosažení rychlosti, která zkrátí trvání akcí na minimum. Jeho cílem je dosažení uceleného pohybu, který je koordinovaný a propojený s vnímanými impulzy a s rychlostí akcí. Koordinace je založena na maximálním soustředění a vložení celé své bytostné energie do akce, pro níž se cvičenec na daném místě a v přesném okamžiku jednou rozhodl. Systematická kodifikace takových cviků a sekvencí předem stanovených pohybů (kata) prohlubuje akce až do stavu, kdy splývají s duchovními dimenzemi lidské existence a mohou být vnímány spirituálně až v kontextu náboženském (šintó).

Japonská bojová umění různých stylů a škol zkoumají a pracují na propojení vnějších faktorů (zbraň, technika, postoj, praktické detaily) a vnitřních faktorů (mentální nezávislost, preventivní vnímání, vývoj techniky z oblasti podvědomí do plné síly akce). Mimo mnoha dalších elementů zkoumají především aplikace a hodnoty jako jsou bojová vzdálenost k soupeři maai, držení těla šisei a stav mentálního vědomí zanšin. Základními koncepcemi budžucu i budó jsou dále koncept kokjú rjoku jako umění regulovat vlastní dech, jeho tok a sílu, haragei jako koncept vnitřní centralizace v hara (seika tanden) a šíření vitální energie ki z tohoto centra. Energie ki prochází skrz tělo ze země do nebe a naopak, v nekonečné cirkulaci celé tělo prostupuje a její posílení je v bojových uměních dosahováno dlouhým a složitým nácvikem kokjú v dechových cvičeních starých mnoho tisíciletí. Ne nadarmo mnozí významní mistři tvrdí, že vše v boji je jen věcí správného dechu, samozřejmě na správném místě a ve správný čas.

Společně s uvedenými objektivními a subjektivními faktory mají centralizace v břiše a koordinace vnitřní energie v harmonickém spojení umožnit předvídat strategickou akci nebo na ni reagovat již ve chvíli jejího vzniku. Lidská mysl dokáže vnímat a vyhodnocovat celek i jednotlivosti, věci blízké i vzdálené, jen tehdy, je-li plně soustředěná (centralizovaná) a bez vlivu jakéhokoli vnějšího či vnitřního rozptýlení. Schopnost koncentrace, tj. dosažení a zdokonalení soustředění a vlastního vědomí k jedinému bodu, umožňuje registrovat jednotlivé vjemy i celek v rychlém sledu a vzájemné souvislosti. Vhodný japonský koncept k těmto myšlenkám je vyjádřen jako mizu no kokoro, tj. duch jako klidná voda, ve které se odráží obraz všech věci, aniž zdůrazní některé z nich, a cuki no kokoro, tj. duch klidný jako měsíc, který osvětluje stejně vše kolem nás a k ničemu předem nezaujímá postoj. Především v budžucu, kdy boj mohl kdykoli končit zraněním či smrtí jeho účastníků, bylo akceptování smrti pro japonské samuraje zásadní „životní“ hodnotou. Naprostá myšlenková odpoutanost od duševního trauma jaké představuje možnost smrti, a případné odstranění této překážky, bylo podstatným principem, který jim umožnil zapomenout na myšlenky o vlastním přežití. Koncept, který válečníkovi dovoluje porozumět a akceptovat fakt, že život a smrt jsou jedno (seiši ičidžó), je vyjádřen jako muga mušin, tj. stav bez ega a bez myšlenky.

Mezi mnoha dalšími zde ještě připomenu dva myšlenkové koncepty, které jsou také platné pro všechna bojová umění, ať již budžucu nebo budó. Nejprve fudóšin, tj. duch jako skála, která odolává všem větrům i mořím, anebo jako kýl lodi, která pluje a přizpůsobuje se vlnám tak, aby loď našla mys, u kterého nakonec zakotví. Pro studenty i mistry boje je uchopení takových myšlenek výzvou, kterou vyjadřuje koncept kokoro wo tagajasu, tj. obdělávání duše. Typicky japonský poetický obraz znamená, že každý si musí neustále klást otázky, přehodnocovat domněnky a názory, včetně těch dávno zakořeněných, aby pole jeho duše zvláčnělo a dalo zrnkům poznání šanci vyklíčit.

Přímo se zbraňovými systémy (ale nejen) souvisí koncept ki ken tai, který popisuje harmonii vyhledávanou a dosahovanou bojovníky v každé práci s rozdílnými zbraněmi. Cizí těleso, které drží ve svých rukou, se postupně stává součástí jejich těl. Musí se naučit zacházet se zbraní stejně, jakoby to byla jejich paže či ruka. V perfektní harmonii jsou potom jejich pohyby a techniky prosté, jednotné, krásné a hlavně účinné. A přímo s mečem pak souvisí koncept sacu džin tó – kacu džin ken (sacu = zabít / džin = člověk / tó, ken = meč / kacu = energie, život), který by se dal přeložit jako „vražedná čepel a meč k životu“. Tyto myšlenky pozvedají meč z jeho role zbraně, která bere život, do významu nástroje, který život dává. První pojem ztotožňuje meč s ničením věcí (objektivní úloha), druhý ho ztotožňuje se zničením ega. Jiný Překlad by mohl znít „meč, který zabíjí – meč, který dává život“. V boji se nejprve zabýváme protivníkem a efektivitou našich akcí. Časem však zjistíme, že musíme porážet to, co je hluboko v nás samých, a právě tímto poznáním nám meč život dává. Nesnadno pochopitelné spojení smrti a života v chápání úlohy meče vysvětluje Pascal Krieger ve své knize: „Tento koncept zdůrazňuje důležitou myšlenku volby. Tak jako každábojová technika může být i umění meče použito jedním nebo druhým způsobem. „Primitivní“ energie přítomná v každé lidské osobnosti se může projevit jako agresivní nebo pozitivní. Jakmile se dáte do jakéhokoli bojového umění, snadno budete posedlí svým protivníkem (jak ho porazit?). Později, tak jak pokračujete v praxi, technické obtíže soustředí vaši pozornost na vaši vlastní zbraň a vaši vlastní techniku. Ale technické problémy nekončí tím, že jste se v této fázi museli koncentrovat sami na sebe, na své vlastní psychologické nebo fyzické bariery. Toto je bod, kdy se práce na sobě samém stává realitou. To je také moment, kdy se meč stává nástrojem podporujícím žákovo vlastní sebepoznávání. Nad a za otázkou terminologie – budžucu (válečné umění) a budó (bojová cesta), je to v podstatě duch praktikující osobnosti, který vytvoří vražednou čepel nebo meč k životu“.

Obtížnou byla již moje původně „pouhá“ snaha o popis základů japonského šermu, jeho škol a disciplín souvisejících bojových umění. Ještě složitější pro mne bylo pátrání po základních principech a myšlenkách, jimiž se ve smyslu budžucu či budó řídí Kašima no Tači. Snaha vysvětlit jejich význam a smysl se ukázala téměř nemožnou. V celém textu se průběžně odkazuji na výrazy, jimiž se Japonci snaží přiblížit své myšlenky, koncepty a pojmy, které vztahují k bojovým uměním. Občas je zapíší a nakreslí až v „poetických“ zkratkách ve znacích (kandži) japonských kaligrafií (šodó), které pak visí na stěnách v mnoha dódžo i v Čechách. Japonec je umí přečíst (i když nikoli vždy podle stylu šódó) a Evropan většinou vůbec ne. Student bojových umění by neměl vnímat jen jejich krásu zřejmou na první pohled, měl by je studovat, pochopit a nakonec se jejich významem řídit při každém tréninku. Většinou jsou všeobecně platné pro všechny disciplíny umění boje a životní cesty. Zájemce o propojení šódó a budó či budžucu odkazuji na knihu Pascala Kriegera „TEN-JIN-CHI“, která měla kdysi vyjít v češtině v rámci publikační činnosti fa. Hayashi & Fighter´s Magazin (překlad trojjazyčných textů ke kaligrafiím mám stále v počítači). Mnoho okopírovaných Pascalových kaligrafií, které visí v českých dódžó, pochází z českého katalogu k výstavě kaligrafií s tématem budó. Ten jsme vydali v r. 1998 u příležitosti 4. Slavnosti budó v restauraci Miyabi.  

V konkrétním případě článku o kendžucu, kterému se sám věnuji, mně nyní zbývá pokus popsat samostatné partikulární techniky či celá kata, ve kterých se principy a koncepty zobrazují a odrážejí. To by nakonec mělo vše, co jsem dosud k zdánlivě jednoduchému tématu Kašima no Tači napsal, vyjasnit, neřku-li vysvětlit. Nicméně bez praktického předvedení technik kteréhokoli šermu mečem, jež má být přenosem „z očí do očí“ a na místě spojen se slovním doprovodem učitele, bude pro „nepraktikující“ čtenáře můj text sám o sobě občas nesrozumitelný. Jednotlivé  techniky kendžucu Kašima no Tači se přesto pokusím sepsat a budu při tom doufat v schovívavost „praktikujících“ čtenářů. U popisu cvičení ve dvojicích se omezím na komplex sérií podle pořadí v jakém probíhá nácvik a doplním povšechné poznámky k jejich průběhu, charakteru a poslání. Kata (celkem až padesát) nebudu jednotlivě jmenovat ani popisovat.

… Kašima no Tači

V předchozím textu jsem zapomněl zdůraznit skutečnost, která je podstatná pro všechna japonská bojová umění. Důraz na zdvořilé chování, které je obecně charakteristické pro celou japonskou společnost a kulturu, a zvláště v bojových situacích klade enormní pozornost na tradici, morálku a etiketu. Pro samuraje platil kodex (bušidó) vyjádřený také v konceptu godžó (pět podmínek), které jsou mimo jiné přínosem konfuciánská filosofie. Tyto podmínky „člověčenství“ nin – gi – rei – či – šin nás odlišují od zvířat a dávají nám právo nazývat se „lidskými bytostmi“. Jako první je uváděna lidskost či blahosklonnost (nin), následovaná pak spravedlností (gi), etiketou (rei), poznáním (či) a důvěrou (šin), pokud není první podmínka spojena s každou z dalších čtyř, může způsobit opačný efekt. Spravedlnost se může stát nelítostnou, etiketa se promění v úslužnost, poznání povede špatným směrem a důvěra zůstane slepá.

Základní etiketa je všem disciplínám budžucu i budó v podstatě společná. Má vést k dosažení správného mentálního přístupu studentů i učitele v celkovém přístupu k tréninku. Je vyjadřována mj. v rei (úklona) v různých postojích nebo posedu (seiza), vůči učiteli i kolegům v průběhu celého tréninku. Na začátku i na konci je prokazována úcta k tradici úklonou směrem k šómen (čelní stěna), před kterou bývá kamiza (oltář) a zavěšené svitky  (kaligrafie) s různými tématy. V disciplínách praktikujících především budó je vztah k tradici vyjádřen i přítomností portrétů zakladatelů disciplín. Kendžucu KŠR (ale i jiná budžucu) úzce souvisí s šintoismem a vztahem ke kami a přírodě. Na čelní stěně dódžó nebývají individuální portréty a kamiza je umístěna výše než obvykle, aby pohled směřoval nahoru k bohům, a tvoří ji zelená větvička jako pouhý kousek přírody. S šintó souvisí i tleskání během společných pozdravů v seize, které se např. v aikidó nepoužívá. Před každým „soubojem“ v sériích kata Kašima no Tači se partneři, kteří drží v rukou zbraň, pozdraví na vzdálenost, kterou určí setkání špiček mečů. Poklesnou v kolenou (pozice sonkjó) a meč v pravé ruce „odloží“ na podlahu, ukloní se, po té se s mečem zvednou, rozdělí si role a teprve pak začnou s vlastním nácvikem. Totéž, jen s pomyslným zasunutím meče za pásek, následuje po ukončení kata nebo celé serie a následnou společnou úklonou v postoji. Podobný, ale komplikovanější, je v Šinto Musó rjú džódó pozdrav kazari, tj. specifická forma při iniciaci a ukončení kata, při které džó a bokken vytvoří na zemi jakýsi ornament, partneři se vzdálí, ukloní, přiblíží atd., kterou nalezneme v různých obměnách i v jiných školách.

Kašima no Tači stále dodržuje tradice korjú tak, aby mohly být zvládnuty jako živé, dynamické a efektivní budó. Důraz je kladen nejdříve na koordinaci těla, pak kultivaci ducha a lidství, nakonec pak dosažení porozumění tvořivým fenoménům vesmíru. Zatímco Kašima Šin rjů přijala a vytvořila formu, Matsumo Bizen no Kami rozvíjel myšlenku (pojem) techniky, kterou si připomeňme: „Iči no tači“ = akce, zbraň, tělo a duch jsou spojeny v jednom přesném okamžiku. Tato technika reprezentuje fyzické vyjádření, které se přibližuje umění meče na základě aplikace pěti zákonů (goko no hodžo) popsaných a známých jako:

dosei ittai pohyb a nehybnost tvoří jedno ani při nejrychlejším pohybu nesmí být narušen klid ducha a stabilita těla

kihacu ittai tvorba a vyjádření tvoří jedno

soudržnost akce jejímž cílem je odstranit čas mezi úmyslem a jeho realizací

kobo ittai útok a obrana tvoří jedno

útok a odveta budou odhodlané jen pokud vycházejí z centra (tanden)

kjódžicu ittai prázdnota a přítomnost tvoří jedno

prázdná mysl ve spojení s plnou akcí v přítomnosti

in´jo ittai jin a jang tvoří jedno

vyváženost pravé a levé paže, nezávislost jedné na druhé a jejich sjednocení

Kašima no Tači se cvičí s dřevěným bokutó, které je rovné a mohutnější než obvyklý bokken, a jeho cuba (dřevěná kulatá záštita) je tlustá a větší než obvyklá (z kůže nebo plastu). Tam, kde je možný a žádoucí kontakt zbraní s tělem, se používá fukurošinai, což je bambusový šinai jako v kendó potažený bílou kůží. Pokud se cvičí s kovovou zbraní, možná jen pro úplné začátečníky je přípustné cvičné iaitó, jinak se používá šinken (ostrý meč). Ten se ve vrcholné mistrovské formě používá i pro cvičení kata ve dvojicích.

Zásadní výuka šermu Kašima no tači probíhá, jako u všech kendžucu, prostřednictvím formálních cvičení. Nácvik kata, tj. kata keiko ve dvojicích a v 6 sériích, by byl nesmyslný, až nemožný, bez současně a nikdy nekončícího procvičování samostatně prováděných technik. To platí pro cvičení všech kata bez ohledu na jejich pokročilost a úroveň studentů. A teprve o hodně později lze připustit konstatování, že v nejpokročilejším tréninku Kašima no Tači mohou být techniky v kata považovány za flexibilní vzory bez pevně určeného rámce. Při cvičení forem kata pak nejde jen o nácvik řady předepsaných až rigidních pohybů.

Permanentní nácvik velkého diagonálního seku samostatně (tandoku dosa) nebo ve dvojicích (sotai dosa) je v každém případě klíčem ke všem technikám a k pochopení Kašima no Tači. Sek kesa giri je považován za samou podstatu japonského šermu. Důležitou roli v historii válečného meče hrála, s ohledem na humánní zabití jedním sekem, účinnost diagonálního seku na protivníky v brnění a helmici. Později v soubojích samurajů to platilo i pro nejúčinnější sek na tělo oponenta bez brnění. Také v disciplínách džódó (ŠMR), pro které je zásadní a reálnou zbraní dřevěná kulatá tyčka používaná jako delší meč. Seky či vlastně údery džó (honte, gjakute, hiki otoši uči aj.), které je drženo oběma rukama, jsou v naprosté většině vedeny po diagonální linii. V „menším“ provedení jsou seky po diagonále součástí řady dalších disciplín i beze zbraně, např. sek hranou ruky vedený ze strany na spánek či krk protivníka (jokomen uči v aikidó nebo šutó v karatedó).

Impuls pro velké spirálovité pohyby meče Kašima no Tači vychází z tělesného centra seika tanden (představa rotující nekonečné koule). Koncept čúšin, tj. cíl vybudovat silné centrum soustředěním se na spodní část těla, snižováním těžiště a zesílením pozice nohou spojených se zemí, se procvičuje podobnými cviky (šikofumi), jako se provádějí v sumó („zápas  bohů“). Ve spojení s konceptem jawara, tj. cíl relaxovat horní část těla uvolněním kloubních spojení a svalů končetin, krku a zad, dávají seku kesa giri maximální účinnost. Sek je veden na soupeře zleva i zprava a je nacvičováno z kami hassó, tj. z vysoké pozice meče vedle hlavy. V podobné pozici hassó no kamae u jiných škol kendžucu jsou ruce v nižší pozici a cuba je v úrovni úst. Možná stojí za poznámku, že název této pozice odkazuje na princip božství (kami). Pohyb meče odtud pokračuje po spirále kolem a nad hlavou, špička (kissaki) meče směřuje co nejvíce nahoru a do dálky a s koncem rukojeti (kašira) je celý meč sjednocen se seika tanden (princip haragei). Celé kesa giri (kiri sage) je pak zakončeno ve spodním šimó hassó před sníženým zpevněným centrem a se špičkou meče směřující k zemi a do strany. V podobné pozici gedan waki kamae u jiných škol kendžucu je meč umístěn více podél boku s ostřím ostřím (ha) natočeným více do strany. Ze spodní pozice s ostřím směřujícím (hasudži) nahoru může meč sekat diagonálně v obráceném směru (kiri age) ve smyslu gjaku kesa giri.

V šimo hassó Kašima no Tači nejde o držení meče v pozicích jako u jiných škol (např. „plnější“ gedan no kamae nebo „prázdnější“ hodoku). Jen malá změna otočením ostří do neagresivní polohy a přiblížením rukou k tělu vytvoří pozici meče u nohy („na stehně“) s názvem mu kamae (mu = nic, tj. „prázdný“ postoj). Ve většině šermířských škol (např. zmíněné Šintó rjú) je pro práci ve dvojici na bezkontaktní vzdálenost používána pozice (výzva) v seigan no kamae. Meč v tomto případě držen před tělem mírně šikmo, tj. rukojeť (cuka) a kašira směřují do boku (nikoli k pupku) a kissaki míří do očí partnera. V aikidó (systém aikiken), ale v jiných školách pracujících s mečem, je obvyklá samostatná pozice s držením zbraní kolmo před centrem těla a ve dvojici pro jejich „harmonické“ spojení je typické setkání (ki awase) v oblasti (monouči = zasahující část meče) pár cm od špičky. V kata kendžucu ŠMR proti sobě partneři postupují (ne vždy) v pozici hassó a po vzájemném kolmém seku vedeném na hlavu (šómen) či ve smyslu na celé tělo (kiri oroši) se setkají v pozici spojení mečů po seku v kiri awase. V kata Kašima no Tači, ať již nablízko nebo na vzdálenost, zaujímá „útočník“ (aite, jinde učidači, ukedači) nebo) a většinou pokročilejší (senior, učitel) okamžitě kami hassó a „obránce“ (šite, jinde šidači), který se učí a aktivně provádí techniku, zaujímá mu kamae. Po setkání mečů zaujme jeden nebo oba aktéři pozici s názvem kurai tači. Tuto pozici meče a postoj těla lze jen těžko, ostatně jako všechny předchozí „technické momenty“, slovy popsat. Snad jen, že postavením paží a držením meče (cuka je více do strany) a hlouběji v délce meče (cuba je blíže místa spojení mečů) umožňuje neagresivní (meč neohrožuje) dokonalou kontrolu těla i útoků protivníka než tomu je u zmíněných ki awase (pouhé spojení) nebo kiri awase (spojení po seku).

 Samostatný a nekonečný (vždyť podle mistrů z tisíce seků je jen pár těch „pravých“) nácvik seků kesa giri probíhá z obou stran na místě v pravém (migi) nebo levém (hidari) postoji (hanmi). Samostatná cvičení se pak rozvíjí na linii s přemísťováním (ajumi aši) nebo ve dvojicích, kdy partner své bokutó nabízí jako náhradu za část svého těla, na níž je pak veden útok (v karatedó se takto používá makiwara). Nastavená zbraň je technikou kesa giri sražena tak, že bokutó drženo jen jednou rukou diagonálně špičkou k zemi odletí hluboko do strany a dozadu. Horní část těla se s nárazem musí uvolnit (jawara) tak, aby absorbovala sílu seku v jeho maximálním provedení. Pokud by bokutó bylo drženo dvěma rukama a tělo by se neuvolnilo, došlo by ke zranění (rameno) a hlavně k totálnímu narušení stability pevného postoje. Pokud to prostředí umožní, nácvik kesa giri a gjaku kesa giri v linii probíhá nejlépe v přírodních podmínkách, kde přemísťování na nerovném podkladu přináší zcela jiný pocit stability těla v hlubokých postojích.

Při cvičení ve dvojicích se zbraň, není-li požadován únosný kontakt s tělem nebo jeho částmi (paže, předloktí atp.), musí zastavit těsně před cílem, např. pár milimetrů ze strany před hlavou (obočím, okem) či tělem partnera. Smysl a reálná účinnost úderu však leží až za tímto cílem, nemluvě o sražení meče úderem džó v džódó vedeného na bezpečnou vzdálenost s imaginací seku kesa giri na celého soupeře (nejen jokomen uči). Dopustím se na tomto místě odvážného tvrzení, které se bude týkat aikidó. Mimo partikulární techniku úderu (seku) rukou nazývanou jokomen uči, která je vedena diagonálně na hlavu (spánek, krk), je sám princip diagonálního seku kesa giri součástí a podstatou téměř všech technik aikidó (ve smyslu úrovně, směrů, vychylování, destabilizace aj.).

Nedílnou součástí kendžucu Kašima no Tači je i battódžucu, při kterém se tasený šinken pohybuje v technikách kesa giri a gjaku kesa giri po velkých spirálách a v detailech jejich provádění jsou technicky uvolněné a méně formální, až improvizované, než tomu bývá při práci s mečem ve školách iaidó. Typickým příkladem je opět pohyb na linii a seky mečem do různých směrů, ale i na místě s otáčením těla do osmi směrů (happo giri). V aikidó existuje podobné cvičení, ale seky jsou prováděny vertikálně a jiný je i pohyb těla (tai sabaki), které se při nich přemísťuje do osmi směrů s přidanými kroky (irimi sabaki). Jako iaidžucu se ve dvojicích cvičí několik způsobů tasení meče (zprava, zleva, v centru protivníka a napadení zezadu) proti již obnaženému útočícímu meči.

Naprosto specifickou praxi představuje kata s názvem harai no tači, při které je meč od boku v neobvykle nízkém postoji s chodidly těsně za sebou pomalu vodorovně tasen aniž zasahuje (na rozdíl od prvního seku nukite v iaidó), ukázán ve vzpřímeném postoji v pozici vedle pravého boku, aby pak s výkrokem do hidari hanmi a pohybem po spirále spojující diagonální seky (gjaku a kesa) prokázal v jednom sjednoceném dynamickém kesa giri svou maximální funkčnost a účinnost (schopnost realizovat myšlenku a rozhodnutí zabít). Po stažení levé nohy dozadu v pozici migi hanmi následuje pomalý vertikální pohyb meče zleva doprava, při kterém se realizuje myšlenka otevření těla i srdce a pak následuje dynamičtější zasunutí meče do pochvy (saja). Spirituální obřady misogi no harai představují jakousi rituální očistu prostoru, těla, ducha a myšlení, a jsou součástí japonské tradiční kultury a šintóismu. Najdeme je v různém provedení i v japonských bojových uměních, např. v aikidó jako tori fune undó (společné „veslování“ s kiai), v kendžucu (ale i v karatedó) ve formě třesení spojených rukou před centrem (furi tama) pod vodopádem za východu slunce, v sumó (zápas bohů) při „dupání“ v širokém nízkém postoji spojeném s obětováním rýže kami. Takovým rituálem je i harai no tači a zároveň odkazuje k prastaré až esoterické myšlence (iči no tači) a génia meče z Kašima Džingú.

Verbální instrukce (kuden), které provázejí praxi a výuku kendžucu, ale i všech dalších japonských bojových umění, pro které je důležitý vztah a přenos myšlenek mezi učitelem a žákem, oživují a dávají smysl cvičení. Díky tomu je zaručen úplný přenos technik, jejich smysluplnost a správnost provedení tak, aby byl jasně pochopen jejich význam a smysl podle filozofie a zacílení té které disciplíny a školy. Staré školy se někdy bránily konkurenci, aby při pouhém či náhodném sledování školy v akci nemohla soupeřící škola kopírovat tajemství a zásady jejich technik, proto někdy úmyslně skrývaly různé aplikace uvnitř svých tréninkových forem. A krom toho samostatné tréninkové formy bez vysvětlení, a zvláště kata ve dvojicích, nemohou z praktických důvodů odhalit velké množství možných variací a technických aplikací, které se zdánlivě neliší jedna od druhé a zahrnují samy v sobě základy každé další techniky školy. Všechna korjú i výuku Kašima no Tači, zvláště při delších soustředěních nebo pobytech v Šiseikan Budó dódžó, provázejí přednášky k rozdílným tématům (technika a její provedení, pojmy a jejich význam, spirituální i pragmatické principy apod.) často ve spojení s nákresy a grafy k tématům a s výkladem významu japonských znaků (kandži). Během běžného tréninku učitel předvádění technik doplňuje ústním výkladem méně a v disciplínách se zbraněmi žák zásadně vůbec nemluví. Představy studentů, jako např. „přišel jsem si zacvičit“ nebo „ani jsem se nezpotil“, občas při aikidó vedou až ke kritice učitele, který „příliš vysvětluje“ nebo k vzájemné konverzaci studentů během cvičení na tatami. Jako nevhodné však ani k etice a disciplíně v akidó, natož do kendžucu či džódó aj., takové „návyky“ a způsoby rozhodně nepatří.

            … Kašima no Tači – kendžucu kata

1 / kihon tači = 5 kata na blízko (tači ai) z pozice obou v migi hanmi s mu kamae (aite i šite) / tato základní série je destilovanou podstatou výuky všech technik školy, praktikuje se na začátku každého tréninku a ani po desetiletích je nemožné vyčerpat všechno to, co je v jednotlivých kata obsaženo

2 / ura dači = 10 kata ze velké vzdálenosti a z pozic obou v migi hanmi s mu kamae (šite) a kami hassó (aite) / dvojice se k sobě přibližuje (juki ai) na linii z dálky cca šest kroků a po třech etapách přiblížení a zkracování vzdálenosti z původně velké (toma), na střední (čikama) před posledním krokem (issoku ittó),  až na vzdálenost k přesnému zásahu (učima), techniky meče provádí ve spojené s aktivní iniciativou (sen-no-sen) / to má vést k pochopení strategie technik školy, které nejsou reaktivní na rozdíl od strategie proti již spáchanému útoku / kontrola partnera v začátku útoku, studium pozic těla (centralizace ve smyslu haragei) ve spojení s načasováním a vzdáleností (maai)

3 / aišin kumi tači = 5 kata na vzdálenost jednoho kroku ze zadní nohy z pozice obou v hidari hanmi s šimo hassó / po prvním kesa giri se oba meče setkají v kurai tači, pak následují další seky a techniky, spojené se změnou pozic a s kroky / má vést k harmonii ducha a dvou mečů, kdy obě strany po spirále sjednocují meč s původním tokem ki / studium a kontrola situací, kdy obě strany se pokusí proti sobě použít stejnou techniku a trvají na použití stejných pohybů jeden proti druhému, než šite situaci změní a vyřeší

4 / džissen kumi tači = 10 kata na blízko začínají z podobných pozic jako kihon tači / rozvíjejí se stejně nebo do jiných sekvencí, v jiném rytmu a hlavně v jiném smyslu / povaha souboje, který začíná těsně před prvním sekem a učí zvládnout situace ještě před okamžikem útoku (ippo itto maai) / v okamžiku, kdy šite (obránce) začíná pohyb, aite (útočník) „čte výzvu“ a odpoví pokusem o převzetí iniciativy (go-no-sen), v současné plynulé reakci šite převezme iniciativu a je „donucen“ k použití své techniky na nejvyšší úrovni

5 / kassen dači = 10 kata soubojů na velkou vzdálenost a z pozic podobných jako v kihon nebo ura tači / soupeři se přibližují (běží) jako na bitevním poli původně v brnění / na útok (aite) jsou techniky (šite) prováděny na slabá místa těla ve zbroji a mechanický princip vede k destabilizaci protivníka a po narušení jeho rovnováhy případně následuje svržením na zem

6 / cuba zeri & taoši uči = 12 specifických kata, při kterých se oba meče setkají (nejde o kiri awase) a spojí se u záštit (cuba), následuje speciální druh pohybu těl (taidžucu), při kterém je aite svržen technikou těla i meče (tento princip je partikulárně použit v několika technikách předchozích kata), šite převezme kontrolu a případně odebere druhý meč (podobně jako v technikám tači dori v aikidó)

Pokud se vám podařilo článek dočíst až do konce a snad i trochu porozumět tomu, co je to budó, kobudó či kendžucu, třeba dostanete chuť je někde na vlastní oči vidět a třeba i vyzkoušet na vlastní kůži. Na úplný závěr článku se pokusím odpovědět na otázky, které by si každý skutečný zájemce měl již zpočátku položit:

Proč si zvolit a věnovat spoustu času právě disciplíně kobudó a jaké jsou moje ambice?

Pro nás „zápaďany“ není vůbec jednoduché pochopit japonské kobudó. A pokud se pro některou z jeho cest rozhodneme a začneme ji cvičit, je pak otázkou, jak dlouho na cestě setrváme. Hned od začátku máme a pokládáme si spousty otázek, na které se nám nedostává vůbec, a nebo jen částečných odpovědí. Rigidnost a strohost studia již zpočátku vydrží jen málo lidí, i pokud vydrží dostatečně dlouho tak, aby se výsledky vynaloženého úsilí či komplexnější pochopení mohly konečně dostavit, stává se, že cestu opustí neboť je přestane uspokojovat. Rozměr života, který známe, chápeme a ve kterém se pohybujeme, je ne vždy jednoduchý, ale komfortní a najednou se značně odlišuje od hlubších a širších dimenzí bojových umění, na které při studiu narážíme. Všeobecné motivace, které nás přivedly k studiu kobudó, nenacházejí naplnění a začne se zdát, že další studium žádnou z těch motivací nesplňuje. Na první nebo kratší pohled to tak může vypadat. Avšak jen dostatečně dlouhá zkušební perioda a ještě delší, až celoživotní pobyt na námi zvolené cestě nám poskytne důkaz, že vnitřní hloubka studia kobudó může motivace splnit a uspokojit naše ambice.

Ambice 1 – umět se ubránit

Kobudó se jeví na první pohled jako nepravděpodobný a zdlouhavý způsob jak naplnit požadavky na sebeobranu. Války nevedeme a „staré“ zbraně v pouliční boji až na výjimky nepoužíváme. Výstřel z pistole nebo pepřový sprej jsou v realitě našich běžných životů mnohem efektivnější. Skutečná sebeobrana ale vyžaduje nepoužívat násilí a nezpůsobit za každou cenu destrukci útočníka. Kobudó nemá žádná tajemství, jen předem připravené formy a cvičení, které kladou větší důraz na mentální postoj než na technické a fyzické aspekty boje, což by mělo platit i pro sebeobranu. Znalost svého místa, tolerance a respekt k ostatním podpořené přísnou osobní disciplínou, jsou faktory i důsledky dobrovolné volby. Měly by pěstovat klidný a vyrovnaný charakter člověka, který nevede k otevřenému konfliktu a může předejít nebo zabránit střetu s nestálým a násilným charakterem agresora.

Ambice 2 – vyžít se fyzicky a sportovně

Kobudó vyžaduje mnoho let učení, než vyprodukuje uspokojující aktivitu ve smyslu dosažení dostatečného fyzického vyžití. Plavání, běh, jízda na kole či na lyžích apod. mají dříve a větší fyzickou hodnotu a přinášejí větší uspokojení. Cvičenec kobudó takové ambice naplní svou všestranností, dobrou fyzickou a duševní formou, připraveností vyrovnat se se stresem a schopností reagovat v perfektních koordinovaných pohybech, které zaručí přesnost jeho akcí. Sportovně soutěžit sice nemůže, ale ocenění za jeho úsilí se mu dostane. Jeho tělo, klouby, šlachy, svaly budou fit a jeho duch mladý, dokud mu to přirozené podmínky stárnutí dovolí.

Ambice 3 – najít a prožít si sebedůvěru

Kobudó nenabízí zápas, vavříny, medaile a tituly pro vítěze, nemá nic, co by jedince dělalo slavným. Postrádá opojná vítězství a nepodporuje pocity a přesvědčení, že je někdo nejlepší a jiný za nic nestojí. Opravdová sebedůvěra cvičence kobudó vyrůstá z jistoty, že je schopen poprat se s oponentem, který spočívá kdesi hluboko uvnitř, a vítězit nad vlastním egem.

Ambice 4 – hledat si identitu ve skupině

Kobudó samo o sobě obvykle nepřináší intelektuální zážitky z nekonečných profesních diskuzí (i když na technické téma se nekonečně vedou), neláká k probdění noci a nenabízí skupině společné požitky podobného druhu. Strohost disciplíny, která vyžaduje náročná cvičení a úsilí s maximální koncentrací, cvičence kobudó spíše opotřebují a obvykle pak vyhledává spíše klid a mír. Společenská a společná pouta mezi cvičenci bojových umění jsou neobvyklého druhu, který můžeme přirovnat třeba k námořníkům na jedné lodi nebo horolezcům na jednom laně. Společná zkušenost, stejný zájem a podobnost ambicí spojují lidi bez omezení pohlaví, věku a profesí, společně strávený čas a vzájemná komunikace jsou o to přínosnější.

Ambice 5 – uspokojit své kulturní zájmy

Kobudó, ač především řeší boj a s ním spojená nebezpečí, má více než fyzické a technické stránky svou intelektuální tvář a kulturní pozadí. Samozřejmě, cesta k získání kulturních znalostí o Japonsku může být snadnější a rychlejší skrze knihy, filmy a moderní média. Důkladné zkoumání základů a ducha kultury, našemu naturelu v podstatě vzdálených, naše prožívání minulosti japonské reality, navíc i fyzickou činností, jsou při studiu a praxi kobudó poněkud jiného a kvalitnějšího druhu.

Skutečně porozumět kterékoli disciplíně bojových umění znamená cvičit pravidelně a dlouho, aby se vám dostala pod kůži, a ve smyslu budó i tak žít, aby se nakonec stalo součástí vašich běžných životů. Kašima no Tači máte možnost studovat zatím jen v Praze a časem třeba i jinde, záleží jen na vás. Šintó Musó rjú džódó můžete také studovat v Praze (ale i jinde) … potřebné informace naleznete na www.aikido-kenkyukai-praha.cz