Kodym M.: KEIKO HÓ & HITORI GEIKO & AIKI TAISÓ (21/3)

KEIKO HÓ & HITORI GEIKO & AIKI TAISÓ

Většina z nás „zápaďanů“, kteří praktikují japonská bojová umění nebo ve svém životě mapují cesty (miči nebo dó) a spirituální základy disciplín japonské kulturní tradice, objevují a pronikají do jejich podstaty často bez znalostí japonského jazyka natož porozumění významu a výkladu japonských znaků, které se k nim vztahují a naši činnost označují a často ve zkrácené formě vysvětlují. Japonské termíny běžně používáme, dokonce pracujeme s často poetickými a metaforickými poučkami, které je doprovázejí a rozvíjejí, aniž bychom je ve skutečnosti překládali do svých rodných jazyků. Běžně vycházíme z anglické transliterace, ale často takto jednoduše nelze japonské pojmy a koncepty dostatečně vysvětlit a v našich jazycích popsat.

Výraz KEIKO, ve spojení s dalšími pojmy (viz v článku dále) také GEIKO (viz v aikidó podobně košinage nebo aikigoši), můžeme jednoduše vnímat jako prosté soubory cvičení, učení nebo opakovaný trénink, jejichž studiem se chceme zdokonalit. Pojem keiko může být vykládán jako „leštění starého“ a v širším smyslu můžeme tento pojem a proces procvičování vnímat jako systematické strukturování forem v našich disciplínách, které jsou, ne nadarmo, považovány za umělecké. Za poznámku stojí i to, že samotný znak gei je překládán jako umění, talent nebo hra. V umění existuje množství stylů a přístupů, které se snaží definovat a demonstrovat podstatu a účel té které umělecké formy. Leštění syrového geologického materiálu vyžaduje dlouhý čas, někdy celý život, než si sáhneme na kýžený tvar a dotkneme se hodnoty pravého diamantu. Při našem úsilí nesmíme zapomenout, že diamant bude svou podstatou stále stejným geologickým materiálem a občas se musíme spokojit s upřímností naší snahy posouvat se našim cvičením co nejdále aniž cíle někdy dosáhneme.

Podobný koncept, který se týká nekonečného procesu a smyslu procvičování, nalézám v kaligrafii „Kanan tami nisu“, kde by se význam znaků a jejich metaforický smysl dal popsat jako: „Pouť šutru z hory začíná v horském potoce, cestou je řekami a veletoky obrušován až skončí v moři jako dokonale ohlazený oblázek“.  Japonské znaky a jejich kaligrafické zápisy, tento je od pana Pascala Kriegera, „západního“ mistra šódó i budó, provázejí praktiky japonských bojových umění při cvičení a tento umělecký svět nám v obrazných a zkrácených formách alespoň přibližují, když už ne zcela vysvětlují.  

V bohatství disciplín japonského bojového umění, zvláště ve zbraňových systémech označovaných jako korjú (staré školy), lze nalézt mnoho příkladů jasně kodifikovaných forem cvičení spojených s konceptem KEIKO HÓ, výraz v tomto případě lze přeložit jako zákon nebo metoda výuky. „Moderní“ aikidó přistupuje ke cvičení mnoha odlišnými (zdánlivě) metodami a nabídka „stylů“ se dále rozšiřuje tak, jak jeho učitelé, ale i sami žáci, interpretují odkaz jeho zakladatele, nejbližších následovníků i dnešních „západních“ pokračovatelů. Množství dnešních interpretací a cvičebních metod, včetně samostatného cvičení se zbraněmi (aikidžó a aikiken), svědčí o tom, že současný systém je více otevřen i vlivu jiných zbraňových systémů (mj. iaidó, kendžucu, džódó) a podnětům dalších disciplín bojových umění beze zbraní (mj. džucu, džudó, karatedó, sumó). Samozřejmě, a nelze mluvit jen o aikidó, je v mnoha formách budó ne malé množství cviků ovlivněno dalšími principy disciplín, které pracují s lidským tělem (např. jóga, šiacu), psychikou a spiritualitou (kototama, meditace, šintó, zen). I proto nemohou být metody výuky aikidó a jeho tréninku zcela kodifikované a rigorózní. Ve skutečnosti se v závislosti na učiteli nebo praktikovanému „stylu“ metody a formy cvičení neustále vyvíjejí, ale v zásadě mají společné základní charakteristické rysy, které jsou dané samotnou podstatou disciplíny aikidó.

 Formy a metody cvičení, tedy pojetí keiko hó v aikidó nebo řekněme „styl“, který prezentuji, se pokusím přiblížit v souvislosti s tématem tohoto článku, tj. individuální forma cvičení hitori geikó nebo také v aikidó frekventovanější aiki taiso (viz dále). Ponejvíce budu vycházet z didaktického systému, který předával sensei Masatomi Ikeda (a jeho asistenti) svým žákům především osobní transmisí během tréninků. Sledování učitele a cvičících kolegů je specifickou formou cvičení (viz dále mitori geikó) a forma předávání učení učitelem prostřednictvím pokynů se někdy v psaných materiálech nazývá šidó geikó. Takové „pokyny“ nám zanechal sensei Ikeda i v psané podobě v několika didaktických tabulkách (a ve struktuře svého zkušebního řádu). V tabulce A, ve které jsou všechny termíny uváděny v anglické transliteraci společně s drobnými japonskými znaky (škoda, že si je nemůžeme „přečíst“), jsou uvedeny názvy, kterými sensei v nejobecnější formě vysvětloval pojem a principy keiko hó. 

KEIKO HÓ – metody vedení tréninku:

TANREN – znak TAN může mít v našem jazyce více vysvětlení: vypracovat, vykovat, ale také temperovat (zmírnit nebo měnit teplotu) nebo se vytrénovat a znak REN podobně: čistit, vytříbit, cvičit. Asi nejjednodušším vysvětlením tohoto prvního konceptu z hlediska techniky je důraz na absolutní pozornost ke všem detailům cvičení v každém okamžiku jejich průběhu. Mělo by probíhat jako jakési rozfázování celých cviků na jednotlivé sekvence (1-2-3-4 atd.). Při jejich intenzivním opakování s rozdílným rytmem a s neustálými opravami dochází k fixování požadované formy. Není při tom tak podstatné s jakou rychlostí jednotlivé sekvence a cviky procvičujeme. Zvýšená pozornost na jednotlivé detaily předpokládá nižší frekvenci a častější kontrolu, tedy i zastavení cviků v jejich průběhu a celkově pomalejší rytmus cvičení. Pro téma tohoto článku, který je zaměřen na individuální cvičení (hitori geikó), je tento koncept zásadní. Nicméně takový přístup ke cvičení musí v sobě vědomě zahrnout i následující dvě metody keiko hó, ať již je v tomto případě kladen důraz především na individuálnost. V dalších formách půjde více o cvičení ve dvojicích nebo ve skupině, probíhající obvykle v rozdílných souvislostech a s proměnlivou intenzitou podle aktivity partnerů.

Pascal Krieger ve své knize „Ten Džin Či“ vysvětluje smysl japonských znaků a přibližuje jejich kaligrafické zápisy principům budó.  Znak SEIŠIN (duch, životní síla) rozšiřuje samotné znaky TANREN a celý koncept pak vysvětluje jako „kování mysli“. Tímto metaforickým podobenstvím odkazuje na umění kovářů mečů. Ocel je tvárná pouze tehdy, když je horká, při kování se ochladí a při dalším postupu a tvorbě správného celku ji kovář musí opět zahřát. Jen tak lze vykovat správnou formu (techniku). Pouze mimořádným úsilím, skrze „krev, pot a slzy“, zdoláváním pochyb, na které nutně narážíme, posouváme své meze dále a můžeme správně formovat i svého ducha, včetně uznání svých vlastních limitů. A dodává:  „Potřebujete tisíc dní, abyste se něco naučili, deset tisíc dní, abyste zušlechtili to, co jste se naučili, a boj je vyhrán nebo ztracen okamžikem záblesku“.

KIGATA – tento koncept překládáme jako „plynutí“ nebo „proud energie ki“. Opět jen zjednodušené vysvětlení druhého konceptu z hlediska technického by mohlo být zaměření na plynulost a návaznost prováděných sekvencí cviků, při kterých se jednotlivé sekvence (1-4 atd.) spojují v jeden celek. Rytmus je při tom plynulejší, intenzivnější je možná frekvence a rychlost cvičení. Nicméně provedení technik touto metodou musí zahrnovat všechny poznatky, které získáváme při předchozí metodě (tanren), která je řekněme více statická a prováděná především individuálně (hitori geikó). Zkušenost, kterou takto získáváme, se více projeví při cvičení ve dvojici (futari geikó) nebo ve skupině (kakari geikó a taninzu tori).

Koncept, který se skládá ze dvou znaků podobně jako tanren a vyskytuje se i ve formě zápisu jako tan ren, bychom mohli rozložit na ki gata. V této souvislosti připomínám i mou předchozí poznámku k přepisu písmen k nebo g (keiko nebo geikó, koši nebo goši). V anglické transliteraci lze navíc nalézt i přepis ki-kata a podobně se setkáváme i s tan-ren. Nesnadná transliterace japonských znaků to zřejmě umožňuje, není sjednocená a často se v ní vyskytují i pomlčky. Zajímavějšími z hlediska výkladu se stávají dva použité výrazy. Ke znaku KI a výkladu jeho konceptu asi není třeba se vracet, setkáváme se s ním ve všech písemných materiálech. Znak KATA je překládán jako formální cvičení a koncept znaku popisuji, značně zjednodušeně, ve svém článku „Kašima no tači“ takto: „Kata jsou souborem útočných, obraných akcí a změn postavení prováděných v určitém stanoveném rytmu, úrovni a směrech, kterým odpovídá i předem stanovené dýchaní“. Kata je v tomto smyslu tréninkovou metodou, jakousi instrukcí ke způsobu cvičení, které je prováděno s důrazem na formu a pořadí cviků. Není jen fyzickým projevem, ale je myšlenkovým procesem a vzorcem chování, které praktikujeme na různých úrovních v závislosti na jejich zvládnutí. Cílem opakovaných cvičení je sloučit vědomí s projevem fyzického nástroje (tělo, zbraň, štětec atd.). Takové dokonalé provedení celého aktu je pak stejně snadné jako přemýšlení o něm a pátráme-li po významu výrazu kigata, můžeme se přiblížit myšlence zakladatele aikidó. Ó-sensei zdůrazňoval, že primární je to, co se děje v mysli a to, co dělá tělo, je druhotné. Můžeme uvažovat o pohybu a záměru KI, protože to co dělá tělo je součástí toho, co se děje v mysli. Koncepce KIGATA pak není jen prostá instrukce k plynulosti. Cvičení v tomto duchu rozvíjí intuici a vede k porozumění a vhodné reakci na energii KI ve smyslu fyzickém i duševním. Při správném provádění technik budó bychom, v nadsázce a metaforicky, mohli vnímat a procítit jak se „ukovaná mysl plynule uvolňuje.“

ŠINKEN – doslovný překlad dvou znaků je „opravdový meč“ s kovaným ostřím, tedy forma nástroje rozdílná od cvičného meče dřevěného nebo bambusového. Do třetice, a zase jen zjednodušené „technické“ vysvětlení, by mohlo klást důraz na precizní provedení cviků v konkrétním prostoru a čase v reakci na chování či akt partnera. Budóka se samozřejmě učí provést techniku a tasit meč „opravdově“ a seknout s ním i Individuálně (hitori geikó) s imaginací jednoho protivníka (futari geikó) nebo více protivníků (kakari geikó a taninzu tori). V tomto stadiu by budóka měl při cvičení usilovat o schopnost přizpůsobit se vnějším podnětům, sjednotit své chování s okolím a spojit se s ním v jeden celek. Tento koncept cvičení je však spojován především představou reality a skutečného boje. O samostatné cestě bez „živých“ protivníků vypovídají disciplíny jako iaidó nebo battodžucu (nemluvě o kjudó aj.). V technikách aikidó bez ostrých mečů je chápání konceptu šinken složitější, ale vlastní provedení cviků a jejich smysl bychom neměli zaměňovat za realitu boje pouličního.

              Celý myšlenkový koncept „šinken“ vlastně doplňuje oba předchozí a jeho „poetické“ vyjádření by tak mohlo znít: „Již ukovanou mysl plynule uvolníme v ten který specifický okamžik spojený s konkrétní situací“. Jiný a širší myšlenkový koncept  „šinken šobu“ znamená skutečný boj na život a na smrt s meči opravdovými. Pascal Krieger ve své knize nabízí vysvětlení pro jinou kaligrafie ŠI KEN, která se také vztahuje k tématu „skutečného boje“ a zde ji uvádím jako pandán k předchozímu konceptu. Odlišné znaky ŠI vysvětluje jako ověření nebo důkaz a KEN jako zkušenost a koncept uvádí v souvislosti se zkouškami v budó, jako prezentaci zkušenosti a úrovně znalostí. Přímo s mečem souvisí i koncept jeho další kaligrafie „sacu džin tó – kacu džin ken“ (sacu = zabít / džin = člověk / tó, ken = meč / kacu = energie, život), který by se dal přeložit jako „vražedná čepel a meč k životu“. Tyto myšlenky pozvedají meč z jeho role zbraně, která bere život, do významu nástroje, který život dává. První pojem ztotožňuje meč s ničením věcí (objektivní úloha), druhý ho ztotožňuje se zničením ega. Jiný překlad by mohl znít „meč, který zabíjí – meč, který dává život“. V boji se nejprve zabýváme protivníkem a efektivitou našich akcí. Časem však zjistíme, že musíme porážet to, co je hluboko v nás samých, a právě tímto poznáním nám meč život dává. Nesnadno pochopitelné spojení smrti a života Pascal Krieger vysvětluje: „Tento koncept zdůrazňuje důležitou myšlenku volby. Tak jako každá bojová technika může být i umění meče použito jedním nebo druhým způsobem. Primitivní energie přítomná v každé lidské osobnosti se může projevit jako agresivní nebo pozitivní. Jakmile se dáte do jakéhokoli bojového umění, snadno budete posedlí svým protivníkem (jak ho porazit?). Později, tak jak pokračujete v praxi, technické obtíže soustředí vaši pozornost na vaši vlastní zbraň a vaši vlastní techniku. Ale technické problémy nekončí tím, že jste se v této fázi museli koncentrovat sami na sebe, na své vlastní psychologické nebo fyzické bariery. Toto je bod, kdy se práce na sobě samém stává realitou. To je také moment, kdy se meč stává nástrojem podporujícím žákovo vlastní sebepoznávání. Nad a za otázkou terminologie, budžucu (válečné umění) a budó (bojová cesta),  je to v podstatě duch praktikující osobnosti, který vytvoří vražednou čepel nebo meč k životu“. Meč jako nástroj bychom mohli nahradit myšlenkou na jiný nástroj, lidské tělo, a možná bychom se tak přiblížili pochopení toho, co znamená tento koncept pro disciplínu bez zbraní. Někdy až destruktivní výklad principu šinken nemůže odpovídat zásadnímu principu AIKI na cestě aikidó.

            KEIKO HÓ – metody tréninku:

MITORI GEIKOtato metoda a její koncept jsou specifickou formou „cvičení“, které ačkoli je prováděno prostřednictvím „pouhého“ pozorování, je „pouze“ myšlenkovou absorpcí obrazů a nemá vlastní fyzický projev. Přesto nebo právě proto má pro studium budó význam a smysl. Nicméně sensei Masatomi Ikeda tuto metodu jako formu keiko hó do své tabulky nezařadil.

HITORI GEIKO – na tuto metodu a její koncept se zaměřuje téma tohoto článku především, jsou formou cvičení prováděným samostatně výhradně jednou osobou … viz dále

FUTARI GEIKO – tato metoda a koncept je nácvikem prováděným ve dvojici s jedním partnerem (tori = obránce a uke = útočník), cvičení v sobě musí zahrnout znalost a zkušenost z obou předchozích forem. V budó tak, jak je prezentuje aikidó, je komunikace s konkrétním partnerem a reakce na jeho podněty základem nácviku bojového principu (útok a sebeobrana) a je verifikací správného provedení bojových technik.

KAKARI GEIKO – tato metoda a koncept rozvíjí tři předchozí formy cvičení v situaci postupně navazujících útoků více partnerů na jednoho obránce z více směrů. Útočníci při tom vyčkají na dokončení předchozí techniky a další útok provádějí teprve na impuls (výzvu) obránce.

TANINZU TORI – tato metoda a koncept rozvíjí všechny předchozí pro situaci kontinuálního útoku více partnerů ze všech směrů a v „jednom“ čase. Někdy se i v terminologii aikidó vyskytuje pro tento druh cvičení jiný výraz (randori). Ten však může svádět k pojetí nácvikové metody jako formy úsilí o vítězství při sportovním utkání (šiai) ve dvojicích nebo představu „reálného“ boje se skupinou útočníků třeba na ulici, ale v aikidó při taninzu tori útočníci, kupodivu nezraněni, obživnou a znova útočí.

KUMI TAČI & KUMI DŽÓ – sensei Masatomi Ikeda uvádí pro aikidó se zbraněmi (dřevěný meč = bokken a tyč = džó) dvě formy keiko hó, které zahrnují i samostatné cviky ve smyslu hitori geiko. Čistě zbraňové systémy (džódó, kendó, kendžucu aj.) používají řadu samostatných názvů pro samostatná cvičení nebo partnerská cvičení s partnerem. V terminologie aikidó jsou častějšími názvy buki geiko nebo buki waza, tj. techniky obrany prázdnými pažemi proti útoku se zbraní (včetně tantó = dřevěný nůž). V tomto případě Jde o specifické techniky (waza) odebrání útočící zbraně a související metody jako tanto & tači & džó dori. Jinou specifickou formou v tomto smyslu jsou techniky prováděné na útočníka, kterému nejprve nabídneme zbraň k převzetí a po té ho, držícího naši zbraň, aikidóka ovládne metodou džósabaki.

HITORI GEIKO versus AIKI TAISÓ

Metody konceptu HITORI GEIKO mapují formy tréninku a cvičení, které jsou prováděny výhradně jednou osobou. Individuální cvičení nemusí být spojeno s konkrétním prostředím a obvyklým společným cvičebním prostorem pro bojová umění (dódžó). Jejich jedinečnost navíc intenzivně a perspektivně rozvíjí vlastní osobnost bez vzájemné interakce s jinou osobou. Bojové situace při nácviku s partnerem přinášejí prvek nebezpečí, které tak výrazně ovlivňuje průběh cvičení. Praxe samostatných cvičení přináší možnost být při jejich provozování nikým nerušen a zvyšuje pozornost k vlastnímu tělu, jeho výrazu a projevům. Vede tak k rozvoji fyzických i psychických kapacit těla v návaznosti na mnohé další jiné principy, jejichž studium a prožitek nám taková cvičení přinášejí. Individuální cvičení by měla přinášet radost z vlastní aktivity, ale budóka při nich nesmí abdikovat na všechny nezbytné faktory, které praxe bojových umění ve spojení s partnerem vyžaduje (prostor, čas, komunikace aj.) a ve velké míře při nich musí zapojit představivost. Ve smyslu praktikování budó nemohou být taková cvičení jen jakousi „rozcvičkou“, pouhým zahřátím a protažením těla před nácvikem bojových situací.

Samostatná cvičení ve smyslu hitori geiko můžeme praktikovat kdykoli a kdekoli. Při individuálním cvičení může každý budóka rozšiřovat svůj zájem o širší škálu fyzických a psychických principů práce s tělem. Některé z nich jsem se pokusil zmapovat v období právě probíhající pandemie, kdy jsme jako jednotlivci sociálně značně omezení. Restrikce provázející koronavir a možnost cvičit ve dvojici, natož ve skupině se střídajícími se kolegy, nám to dnes prakticky neumožňují. Historie nám, řekněme i v souvislostech se současnou pandemií, nabízí i jiný pohled na důležitost individuálního cvičení v systémech moderního budó, jakým je bezesporu aikidó. Dnes nemá aikidóka prakticky možnost docházet na keiko do dódžo, cvičit pod vedením učitelů, musí tak činit sám aniž by při tom rezignoval na všechny konotace spojené přímo s bojem a útočícím partnerem … viz dále a úvodní článek 1 celé „koronavirové“ série.

Historický význam HITORI GEIKO pro vývoj BUDÓ můžeme uvést rokem 1600 a slavnou bitvou u Sekigahary, jejíž důsledky vedly ke sjednocení celého Japonska. Následující doba, s vládou (šógunát) rodu Tokugawa až do r. 1868, je známá jako perioda Edo. V tomto období dochází postupně ke změnám a omezování práv japonské společnosti, které se významně dotklo i třídy válečníků. Centrálně řízená společnost zavedla kontrolu finančních výdajů a pravomocí provinčních vlád, omezila možnosti cestování a tak přestaly nekonečné válečné konflikty. Provinční vládci (damjó) sice stále udržovali a trénovali svá vojska v bojové připravenosti, ale buši, a později samurajové, nesměli bojovat bez nařízení centrální vlády. Válečnictví se tak rozvíjelo v novém kontextu. Nové myšlenky zenbuddhismu ovlivňovaly  původní japonské náboženství šintoismus (je v názvech všech původních korjú). Samurajové se vydávali na osobní cesty (muša šugjó), při kterých hledali zdokonalení svých schopností tréninkem v jiných školách, války nahradily individuální souboje a původně válečnický cíl nahradila touha po dosažení osvícení. Původní bojová budžucu s metodami výcviku zaměřenými především na cíl, tj. válka a zabíjení soupeřů, se tak postupně vyvíjela v mírové disciplíny s metodami výcviku, který měl především vést k osobnostnímu rozvoji. Význam a smysl hitori geiko, jako osobního nebo osobnostního rozvoje, je neodmyslitelný od vývoje japonských bojových disciplín až k jejich dnešní podobě. Ta se začala formulovat a systematizovat po r. 1868 s souvislosti s postupným nástupem reforem v periodách známých pod názvy Meidži (do r. 1912), Taišó (do r. 1926) a Šówa (do r. 1945). Po uvolnění restrikcí, které reagovaly na aktivní účast ve 2. světové válce a v Japonsku zakazovaly praxi bojových disciplín, byl vývoj řady z nich od 50-tých let postupně kodifikován v „moderních“ formách budó, které se později začaly šířit i do celého světa.

Sensei Masatomi Ikeda výraz AIKI TAISÓ, který je v aikidó pro samostatná cvičení možná více frekventovaný (zvláště ve frankofonní oblasti), prakticky nepoužíval. V jeho didaktických tabulkách se nevyskytuje ani obdobný výraz džumbi undó, který se v některých písemných materiálech k aikidó také používá pro všeobecné individuální formy a metody cvičení, resp. rozcvičování.  Domnívám se, že charakter a smysl takových cvičení nepovažoval za pouhé „zahřátí“ těla, za které bývá, bohužel, „rozcvička“ v aikidó někdy považována.

Dva samostatné koncepty jsou spojením několik znaků, z nichž smysl prvního konceptu a jeho dvou znaků zde asi není třeba podrobněji vysvětlovat. Znaky TAI a znamenají „vést tělo“. Samotný koncept lze nejobecněji  definovat jako „fyzické cvičení“. Některé frankofonní slovníky nabízejí vysvětlení: „Cvičení prováděná s tělem především k ochraně zdraví nebo fyzické síly“. Pro praktiky bojového umění jde o předchozí fyzickou přípravu na vlastní bojovou činnost, která je hlavní náplní celé disciplíny. Spojení s konceptem AIKI přináší širší možnost výkladu: „Základní tréninková cvičení, která mají rozvíjet tělo i mysl“. Cviky provázející takovou „rozcvičku“ v aikidó, jsou-li zaměřené (s výhradou „pouze“) na fyzickou nebo „sportovní“ aktivitu, jsou podobné těm, které praktikuje mnoho dalších sportovních disciplín samostatně (za všechny např. gymnastika) nebo ve dvojicích či kolektivu. Odkazují nás sice stále na japonskou kulturní stránku cvičení, ale důraz kladou pouze nebo především na energetickou přípravu a údržbu těla. V obecné sportovní terminologii jde při cvičení o údržbu ve smyslu kardio – respiračním, o vylepšení výdrže, vytrvalosti a rovnováhy těla, o rozvíjení a správný pohyb svalů, úponů, šlach a kloubů, o zlepšení celkové pohybové koordinace, psychomotoriky a flexibility. Podobné zaměření lze nalézt i v jiných individuálních „nesportovních“ disciplínách (jóga, pilates, aerobic aj.). Ve smyslu AIKI TAISÓ neklade trénink důraz na silové pojetí a více se zaměřuje na kontrolovanou relaxaci těla ve spojení s myslí. Cíl aikidóky ale nemůže ležet jen v oblasti „fitness“. Pokud je takový trénink jen jakýmsi „jemným“ přístupem k bojovému umění a jeho technikám bez prvku jakéhokoli nebezpečí, vzdaluje se myšlence boje.

V současné situaci nemohou příznivci bojových umění cvičit pod dohledem svých učitelů ani v kontaktu s kolektivem partnerů. Díky „koronavirové“ pandemii, kterou provází mediální hysterie a státní restrikce, již téměř celý rok se nelze setkávat v dódžó, občas jen v přírodě cvičit podle počasí a limitů (počet partnerů a bez tatami). Partnerská cvičení jsou tak „třešinkou na dortu“, samostatné cvičení je nutností a často jednou možností. Pro školáky probíhá digitální výuka, děti se učí na dálku prostřednictvím internetu, bez kontaktů s učitelem a kolektivem spolužáků. V různých disciplínách budó se tak šíří výuka „on line“. Z hlediska vyvolání zájmu pro dobu až nastanou „lepší časy“, pro udržení motivace a sociální komunikace, je prostředí sociálních sítích jen dočasnou a chabou náhražkou. Můžeme jen doufat, že tuto situaci příznivci budó nepřijmou za svou. Ještě poznámku k volbě konceptu s názvem hitori geiko. V Japonsku se pro výuku a cvičení prostřednictvím medií používá výraz „radio taisó“ (raijo taisó). A jen nakonec, ve spojení s budó mě osobně i proto koncept aiki taisó příliš nesedí …

Podle mého názoru je koncept hitori geiko v bojovém umění a ve smyslu, jaký nám i pro aikidó nabídl sensei Ikeda, základní a samostatnou metodou nácviku bojových myšlenek, forem a technik pro praxi všech disciplín budó. Mírumilovnou disciplínu, která se odvolává na sebeobranu a hledá harmonii osobní i ve vztahu k soupeři, z toho nelze vyjímat. Boj s vlastním tělem a myslí, rozšiřování limitů a možností, které nám tělo a mysl nabízejí, je samozřejmou a nedílnou součástí každé individuální „rozcvičky“. Při studiu umění boje musí být permanentně přítomen prvek nebezpečí a nezbytnou verifikací všech cviků by mělo být řešení případné bojové situace. V této souvislosti si dovolím, možná neoprávněně, na tomto místě zmínit čínské taiči, původně také excelentní bojovou disciplínu. Dnes se šíří spíše ve formách individuální gymnastiky a zdravotních cvičení, která si sice zachovávají myšlenky harmonizace těla a mysli (energie či = ki), ale individuální (natož partnerský) nácvik boje a sebeobrany se z nich často zcela vytratil. Jako pouhou „rozcvičku“, ale také specifickou formu studia výrazu a řeči těla, například dnes „taiči“ praktikují i studenti tance či divadla. Cíl a naplnění takto chápané praxe pak nemůže být stejné jako to, na co je zaměřeno studium budó především.

Boj je téma všech bojových disciplín a umění jež do svého názvu zahrnují koncovky džucu nebo . U některých z nich se to projevuje výrazněji, ale klíčovým předmětem všech je celoživotní studium myšlenek a principů boje předpokládající přítomnost soupeřů, ale také se projevuje bojem, ve kterém budóka zápasí se sebou samým. Dobrým příkladem může být praxe disciplín se zbraněmi jako např. s kovovým mečem battódžucu a iaidó nebo lukem kjúdó, které se nesetkají se skutečným soupeřem a jsou výhradní doménou tréninku ve smyslu hitori geiko.  Taková metoda a formy cvičení prováděných výhradně individuálně jsou zároveň zásadní při studiu dalších zbraňových disciplín jakými jsou např. kendžucu a kendó s cvičnými meči dřevěnými nebo z bambusových lamel případně potažených kůží. Také džódžucu a džódó s dřevěnou tyčí a mečem (a dalšími zbraněmi kusarigama a džutte aj.) nebo naginatadó s „halapartnou“ nebo sódžucu s kopím aj. V samostatných cvičeních se zbraněmi se jednotlivé cviky, pro individuální nácvik a soubor cviků simulujících přímo povahu a průběh boje s jedním i více partnery, definují názvy suburi, kihon a kata. Simulovaný boj je později realizován při cvičení kata s partnery. Ani cvičení bez zbraní jakým je karatedó (překládáno jako „prázdné ruce“) si žádný trénink bez samostatného nácviku technik (údery, kryty, kopy), který obvykle probíhá před nácvikem opět individuálních kata, nelze ani představit. Za poznámku stojí i to, že např. původní džódžucu se nacvičovalo pouze formou kata, teprve později byl v džódó vytvořen systém individuálních cviků kihon tandoku, cviků ve dvojici kihon sótai nebo učikomi jako opakovaný nácvik (dril) kihon ve dvojici. Systém individuálně i společně prováděných cviků má v mnoha disciplínách své speciální názvosloví, které aikidó nepoužívá. Nicméně a v podstatě, kterýkoli z tréninků aikidó ve dvojici (futari geiko) může být (alespoň zpočátku) považován za formální nácvik podobný kata s předem určenými technikami útoku a obrany.

Trénink aikidó v dódžó vlastně začíná již zaujetím pozice seiza a pokračuje průběhem následných pozdravů (reihó). Hned zpočátku tak povaha a způsob cvičení sleduje partnery a pozice vlastního těla i mysli z pohledu boje. Velmi důležitý, nejen pro aikidó, je samostatný nácvik různých forem kokjú hó (dechová cvičení) a to opět z hledisek jak tělesných, tak psychických. Staří mistři a skuteční bojovníci vždy upozorňují na klíčovou úlohu dechu pro řešení nebezpečných situací a reálného boje. Cvičení pokračuje v mnoha cvičebních formách v pozicích na místě v postoji, na kolenou v seiza nebo vleže na tatami. Řada cviků je pak rozvíjena při samostatném pohybu v prostoru,  který studuje koordinovaný pohyb celého těla v různých formách přemísťovaní tai sabaki (pohyb těla). Aikidóka při tom musí do nejmenších detailů sledovat nejen aši sabaki (pohyb nohou a chodidel) a te sabaki (pohyb paží a rukou), ale také více myšlenkovou koncepci ki sabaki (projekce energie), která se ve fyzickém detailu projevuje mimo jiné ve formě rukou (dlaně a hřbet, prsty a hrana). V souvislosti s myšlenkou přípravy energetického těla se lze někdy setkat i s jiným výrazem ki taisó. V technikách aikidó je neodmyslitelnou součástí boje princip akceptování porážky a v rámci samostatného cvičení je důležitý nácvik různých metod a forem pádů. Znaky ukemi popisují „akt přijímání techniky“ a ovládnutí této techniky je možná nejdůležitějším momentem celé disciplíny, ne-li jejím tajemstvím. Bezpečné provedení pádu minimalizuje riziko zranění jak z hlediska právě probíhajícího útoku a techniky sebeobrany, tak s ohledem na partnery a bezprostřední okolí.

HITORI GEIKÓ v aikidó

Při následujícím soupisu metod a forem, které musíme procvičovat sami a samostatně vždy a nejen v současné situaci, vycházím z vlastní zkušeností a „rozcviček“ tak, jak je prezentuji při výuce. Zásadní inspirací pro mne bylo a je pojetí cviků a hitori geikó tak, jak je kdysi vyučoval sensei Masatomi Ikeda a rozvíjeli je jeho nejbližší asistenti, především senseiové Daniel Vetter a Michele Quaranta. Vlastní invence je jistě mnohdy proměnila a dnes už někdy nerozliším další zdroje, které mě také ovlivnily a učitele, od kterých jsem inspiraci čerpal. Pokud si přeci jen připomenu jejich podíl, uvedu je na příslušném místě v textu. Celou řadou cviků, které jsou nebo by měly být součástí hitori geikó tak, jak samostatná cvičení v aikidó chápu, jsem se již zaobíral ve svých předchozích textech sepsaných v posledním „koronavirovém“ roce. Text popisující některé z nich je někdy mnohem podrobnější nebo je formulován z jiného hlediska o v jiných souvislostech než tomu bude zde. Proto budu v takových případech odkazovat čtenáře na čísla článků, které jsou umístěné na aikikai.cz nebo aikido-kenkyukai-praha.cz, jmenovitě na téma Genkikai – 2 / Kototama – 3 / Kokjú hó – 4 / Šiacu dó in – 5. K současné situaci jsem se  vyjádřil hned v prvním článku Aikido (nejen) v době koronaviru – 1. K historickým okolnostem a s nimi souvisejícím vývojem starých válečných budžucu v pozdější umění budó v Japonsku se věnoval článek s tématem o japonském šermu Kendžucu & Kašima no tači – 6. Někdy budu odkazovat na své staré články napsané a publikované dávno před tím, než se zjevil Covid-19. Tyto články vyšly v magazínu Fighter´s Magazin a především v časopise Aikidó, který jsme na AKP v letech 1995 – 2005 vydávali. Jen musím poznamenat, že dnes bych je nejraději sepsal znova a jinak.

Budu-li v následující části některé cviky více popisovat, předem se čtenáři omlouvám za případnou menší srozumitelnost. Popis nemůže být uspokojivý bez přímé osobní zkušenosti čtenáře, tedy bez cvičení alespoň ve smyslu mitori geiko. Všechny moje články jsou určené praktikům budó a aikidó, ale především pak těm, kteří se mnou někdy sdíleli společnou zkušenost na tatami. Také můj vyjadřovací aparát a „sportovní“ terminologie má své limity, které jistě komplikují čitelnost textu. Ostatně, dovolím si tvrdit, že s podobným problémem se setká „pouhý“ čtenář kteréhokoli podobného textu o aikidó a nejen v češtině.

Komplexní „rozcvička“ podle mého soupisu pak v praxi nemůže být kratší než minimálně 30 minut. Obvykle se její průběh na dódžó z různých důvodu zkracuje výběrem jen některých cviků a celá „rozcvička“ tak trvá třeba jen na 10 minut. Nemohu si zde odpustit zmínit v této souvislosti tvrzení některých „reálných“ bojovníků v tom smyslu, že na skutečný boj musí být samuraj připraven kdykoli a bez toho, že se rozcvičil. Ale také argument, kterým se ohánějí někteří aikidóka, kteří někdy cvičili v Japonsku v „chrámu“ aikidó: „V Hombu dódžó obvykle rozcvičky  neprobíhají a nejsou potřeba“. Samozřejmě, jen hodinové tréninky jsou drahé a předpokládají, že každý se před tréninkem s partnery rozcvičí sám. Sám ale občas „rozcvičky“ zkracuji z ohledu na časové možností trvání celého tréninku a jeho zaměření. Sám také někdy (bohužel) vycházím vstříc nedočkavosti cvičících věnovat se více cvičení s partnery, které má samozřejmě prioritu v běžném tréninku na dódžó nebo při víkendových seminářích. Nejen však proto, že někdy (v současnosti vůbec) nemáme podmínky pro futari geiko, je praxe hitori geiko nutná a navíc nabízí příležitost studovat techniku aikidó a její smysl do detailů třeba i 60 a více minut. Na vzájemnou provázanost obou konceptů je ale třeba při cvičení neustále myslet a pronikat tak do povahy a smyslu technik. V případě některých samostatných cviků proto v poznámkách, byť hlouběji nerozvedených, přímo odkazuji na konkrétní techniky aikidó tak, jak je znám z cvičení ve dvojicích. Jejich podobnost a způsob procvičování nejsou náhodné.

Při skladbě celé „rozcvičky“ je důležité dbát o to, aby nebyla příliš únavná a zaměřená jednostranně s ohledem na zatížení a rozvoj všech tělesných komponentů. Řada cviků vyžaduje dostatečné opakování, ale nemělo by být na úkor neúměrného natahování celku. To ale není důležité v případě, kdy po hitori geiko nemůže následovat partnerské cvičení. Některé cviky lze takto studovat a opakovat do „nekonečna“. Vhodné je v celém průběhu rozcvičky střídat cviky, které probíhají v postoji s těmi v seize nebo na zemi a prokládat je různými formami ukemi a taisabaki. Možnosti pádů jsou limitovány velikostí prostředí a podložím, na které tělo naráží. Přemísťování v prostoru do různých směrů, v přírodě na trávě či na dlažebních kostkách, přináší jinou zkušenost (např. stabilitu postoje), kterou nelze získat jen z cvičení na tatami. 

V následujícím textu také u některých cviků uvádím pod čarou jiné varianty, se kterými jsem se setkával při samostatném rozcvičení u jiných „stylů“ a učitelů než byl můj hlavní učitel šihan Masatomi Ikeda. Někdy jsou s ohledem nejen na název stejné, ale v detailech provedení rozdílné a jinak zacílené. Volba charakteru a celkové zaměření rozcvičky, nikoli obecného smyslu samostatných cvičení a mém pojetí hitori geikó, se pak může změnit.

1 – SEIZA

Japonský způsob toho zdánlivě „obyčejného“ sezení na kolenou a patách je všeobecně známý a možná i proto v praxi budó někdy podceňovaný. V různých disciplínách budó existují rozdílné způsoby zaujetí „posedu“ a postupné umísťování končetin. Odlišné bývá i následné provádění úklon při úkloně a pozdravu (zarei) a návrat do postoje. Důvody jsou odvislé od povahy té které disciplíny (ať již bez zbraní nebo se zbraněmi) a jejího celkového zaměření, včetně spirituálního (např. pozdravy v šintó s tleskáním rukou). Každý budóka by měl věnovat pozornost studiu detailů a být si vědom jejich smyslu. Úklona živému partnerovi (včetně učitele) má být, z hlediska formy těla a s ohledem na možný střet, jiná než hluboká úklona směrem ke kamize tj. s ohledem na neživé symboly. Tyto rozdílné formy odkazují např. při ukemi na předklonění těla v pádu a prohnutí zad při vstávání z pádu nebo při různých technikách, které provádí uke jako např. ohýbání a narovnávání těla při iriminage

všeobecně a detailně k celému konceptu seiza jsem publikoval článek „Seiza“, který vyšel v časopise Aikidó v r. 1999 a je k nahlédnutí i na webu akikai.cz podobně jako jiné starší články


…viz článek 2 – speciální způsob zaujetí seiza tak, jak je víceméně pro sebe praktikoval jinak japonský hlavní učitel několika organizací aikidó v Evropě, vypovídají v pozicí paží a rukou před energetickými centry a vertikální linii před tělem, kdy pozice a gesta rukou symbolicky v metaforách vyjadřují stav mysli: „Jsem zde, tady, teď a pro vás“, a svědčí o hloubce a šíři záběru, se kterým šihan Masatomi Ikeda přistupoval k problematice bojových umění ve smyslu budó

2 – KOKJÚ HÓ

Nácviku způsobů dýchání přikládají všechny disciplíny budó enormní důležitost, ať již probíhá samostatně při začátku cvičení v pozici seiza (fukušiki kokjú) a během úklon, pak v postoji na místě nebo v samostatných kata v pohybu. Způsob dýchání je neméně tak důležitý i v případě cvičení technik s partnerem, a nakonec i pro samotný boj, ať již probíhá imaginárně či v realitě.

viz článek 4 …všeobecně a detailně k celému konceptu Kokjú hó i jednotlivým cvikům, které zde uvádím v pořadí jak je obvykle prezentuji v postoji.

1 / ve vyšší pozici s velkými pohyby paží po kruzích každý samostatný cvik se opakuje 3x / zakončení může být v pozici spatné s gasšó kamihanen odkazuje mj. na techniky ikkjó & iriminage a šimohanen na kotegaeši & šihonage

2/ ve snížené a širší pozici cyklus DAI EN KOKJÚ HO s výjimkou techniky jednoho dechu „a un no kokjú“ se každý samostatný cvik opakuje 3x

a/ JÓ NO TE KOKJÚ tok KI odkazuje především na „otcovskou“ techniku tenči nage

b/ IN NO TE KOKJÚ tok KI odkazuje především na „mateřskou“ techniku genkei kokjúnage

c/ KI MUSUBI NO TE KOKJÚ … jedna z fází výdechu může být spojena se „zpěvem“ KOTOTAMA

Kromě sjednocení proudění energie KI tělem, která souvisí s tělesnými orgány a citlivými body, projekce energie při výdechu s extenzí v rukou směřujících do stran vedle těla odkazuje na úrovně, ve kterých probíhají čtyři základní techniky aikidó v pořadí od spodu k zemi přes centrum, boky a ramena nahoru k nebi – ikkjó & kotegaeši & iriminage & šihonage


viz článek 4podle okolností, třeba sám pro sebe po probuzení, nebo podle zaměření celého tréninku, lze zvolit i jiné způsoby dýchání, které vyučuje např. sensei Hiroshi Tada jako je KOKJÚ SOREND & SU NO KOKJÚ případně i spojené se různými formami zpěvu KOTOTAMA … viz článek 3

Existuje mnoho dalších možností samostatných dechových cvičení, které lze také zařadit do rozcvičky aikidó nebo je cvičit samostatně. Např. prosté otevírání a zavírání břicha“, které praktikují především učitelé z Francie. Dechové rozcvičení typické pro rozcvičky systému Šiseikan budó, jehož hlavní náplní je kendžucu Kašima no tači, v pozici typické pro sumó praktikuje samostatná skupina na AKP.

3 – TORIFUNE UNDÓ & FURITAMA

Překlad znaků konceptu TORIFUNE UNDÓ upozorňuje na podobnost cviku s pohybem veslařů na lodi. V literatuře o budó, ale také o šintoismu, se vyskytují i jiné názvy pro tato cvičení a jejich smysl jako jsou kogi fune nebo funakogi undó, ale také ame no torifune no gjó. Nejen samotnou fyzickou činnost, ale i její spirituální stránku, pak možná lépe vyjadřuje poetický překlad „veslování nebeských ptáků na lodi“. V každém případě se jedná o starodávné japonské, sice fyzické, ale především náboženské a spirituální cvičení, které původně souviselo s šintoistickým náboženstvím a bylo považováno za jednu z osmi metod misogi no gjó („strohá metoda“). Šintoističtí kněží dodnes „veslují“ jako součást příprav před provedením očistného rituálu – očisty těla a mysli. Tuto zkušenost jsem zažil v zimě pod vodopádem hory Mitake San. Účastník takového rituálu, aniž by sám vyznával šintóismus,  rychle pochopí jak důležité je zahřátí těla před vstupem do ledové vody. Aby pod vodopádem vydržel alespoň chvíli, třes svého těla kontroluje třesením rukou a duše. Cvičení furitama je také v aikidó nedílným „pokračováním“ „veslování“, ale k tomu konceptu až v textu dále. Zde je na místě připomenout i to, že zakladatel aikidó Ó-sensei mluvil o celém aikidó jako o druhu misogi. V mnoha dódžó aikidó se dnes torifune ani furitama na začátku tréninku necvičí nebo jen výjimečně. Asi je namístě položit si otázku proč? Chceme-li praktikovat bojové umění aikidó nejen jako pouhou fyzickou sebeobranu či svého druhu sport, možná zde nalezneme odpověď.

všeobecně a detailně k celému konceptu Misogi jsem v r. 1999 publikoval článek „Misogi“

Praktikování torifune a furitama o samotě je hlubokým prožitkem svého druhu, ale mělo by být také nenahraditelnou součástí „rozcvičky“ celého kolektivu, která navazuje na individuální nácvik různých forem kokjú hó. Při dechových cvičeních jsou oči obvykle zavřeny a cvičící se příliš nepřizpůsobuje kolegům, neboť mají každý jinou dechovou kapacitu a výdrž. Oči otevře (v našem případě) až při technice „rozhodného“ dechu (a un no kokjú), po které následuje kolektivní „veslování“. Méně energeticky nabité osoby přijímají energii od více energeticky nabitých a naopak více nabití se „zklidní“, celý kolektiv se tak sjednotí. Jedinec pak vnímá celý prostor dódžó a jinak vnímá a využívá možnosti, které mu partnerské cvičení nabízí. Komplexní aikidó, tedy až na individuální hitori geikó, se praktikuje s partnery v kolektivu. Pozornost k okolí je i pro samotný boj neméně důležitá a útočníků může být přece i více.

Nejen zakladatel aikidó, ale všichni staří mistři budžucu i budó, mluví o tom, že neustálá kontrola dechu přináší sjednocení těla a mysli, které je nezbytné pro úspěch v každém boji. Během aktivního dechovém tréninku v pohybu studuje torifune undó vývoj dechu, jeho projekci a sílu (kokjú rjóku) na rozdíl od studia dechu v statických pozicích. Podobně je tomu i u dalších konceptů jako např. při ikkjó undó nebo šihogiri undó. Ve spojení s furitama tak, jak oba koncepty v aikidó praktikujeme, při tom jde o střídání obou vzorů aktivního a pasivního dechového tréninku. Dynamickou energii budóka naplňuje tanden a v tom mu napomáhají i výkřiky kiai spojené s dechem, tedy více spirituální princip kototama. Pohybem centra dopředu a dozadu budóka buduje (čúšin) a centralizuje energii kihara, fyzickém a duševním centru, které je zdrojem veškerého pohybu, a uvolňuje tenzi v horním torzu (jawara) . Při pohybu paží dopředu se někdy zdůrazňuje mužský aspekt cviku připodobněním k extenzivní výbušné energii (úder). Při pohybu dozadu se někdy zdůrazňuje ženský aspekt cviku připodobněním k intenzivní přijímající energii jako reakci na úder. Tímto přirovnáním budó i v praxi odkazuje na universální principy jó – in.

Tělo a paže se při tori fune undó pohybují dopředu a dozadu před tělesným centrem podobně jako při veslařském pohybu na lodi. U pohybu paží a formy rukou (dlaní) tomu může být i jinak v závislosti na samostudiu (viz článek 4 a 3 formy nácviku) nebo „stylu“ učitelů. Nohy (chodidla)  v hlubším hidari nebo migi hanmi jsou posilovány při pohybu dopředu, kdy se zadní noha natáhne, a při pohybu dozadu, kdy se zadní noha mírně pokrčí a přední narovná. Celý pohyb těla bez přemístění nohou zahájí pohyb kyčlí a boků dopředu a pak dozadu. Paže tento pohyb následují, ramena jsou svislá a uvolněná, horní část těla je vzpřímená a neohýbá se. Z pozice pěstí u boků směřují aktivní prsty dopředu k zemi, zápěstí jsou ohnutá a dochází k otáčení předloktí. Pohyb paží a rukou dozadu je reverzní až k pozici pěstí u boků.  Vymrštění a zatažení paží je v jedné pozici provázeno výkřikem Ééit – Ó a v opačné pozici Ééit – Á.

Samohlásky rozdělují energii dechu a pocitově tělo na spodní část (O) a horní část (A). V případě nácviku první formy, kdy se paže zvedají s nádechem nahoru před obličej dlaněmi k zemi a klesají s výdechem zpět až k bokům jakoby dlaně „hladily“, můžeme toto provedení nalézt v technikách aikidó s partnerem (např. uširo kiri otoši). Při nácviku druhé formy s rotací předloktí a zápěstí od boků, ačkoli jsou zde pěsti drženy jinak než při typickém držení v karate, můžeme vnímat jako techniku úderu (čoku cuki). Pokud probíhá stejný cvik ve dvojici při které se partneři drží oběma rukama (rjótetori), stává se provedení obou pohybů dopředu i dozadu společně s komplexní rotací boků (kaiten) přímo technikou aikidó (torifune kokjúnage),  kterou pojmenoval až sensei Ikeda. S ohledem na průběh kokjú a ki dal této technice stěžejní význam pro všechny techniky založené na principu úderu (mj. sumi otoši a ikkjó).

Znaky konceptu FURI TAMA jsou překládány jako „třes, vibrace“ (furi) a „duše“ (tama), celý koncept tak může být popsán jako „třesení duší“ nebo „vibrace ducha“. Ale existují i další znaky pro tato cvičení jako furitama no gjó, který odkazuje na jejich povahu jako misogi. Řekněme spirituálnější vysvětlení nabízejí také čin kon („zklidnění duše“) nebo furu u tama („ovládnutí modlitebních kuliček“). Aikidó prezentuje tento koncept jako  „usazování ki“.

Vlastní procvičení probíhá v relaxovaném postoji s chodidly na šířku ramen. Paže se v jednom případě zvedají od boků po velkém oblouku kolem těla. Nad hlavou se dlaně spojí a paže pak klesají v centrální linii před tělem až se umístí na vzdálenost pěsti před centrem těla (seika tanden). V druhém případě se paže od boků zvedají bez oblouků v centrální linii před tělem, nad hlavou se spojí a opět pak klesají až před centrum těla. Hlava je mírně předkloněna tak, aby zavřené oči nesměřovaly do dálky, ale vnímaly spojené dlaně. Nádech při zvedání paží je veden až do temene hlavy. Výdech probíhá s klesáním paží a v jeho průběhu, ať již pomyslně nebo nahlas, lze procítit celý cyklus kototama I-E-A-O-U. V jednom případě se zastávkami před odpovídajícími body v různých úrovních před tělem, ve druhém spojeny v jeden celek. Po té se rozvíjí malý, ale dynamický pohyb spojených dlaní, které jakoby uvnitř jemně držely „tajemnou“ cennost (kulatý předmět), tedy symbolicky tělesné centrum. Třesení probíhá dostatečnou dobu s několika nádechy a výdechy vedenými do spodní části chodidel a přenáší se do celého těla. Podle výkladu, který reprezentuje mj. sensei Hiroshi Tada a linie jeho následovníků, mají být dlaně  spojeny tak, aby levá vždy ležela na pravé. Podle jiných učitelů má vždy ležet pravá na levé s odkazem na držení meče (sensei Minoru Inaba a Šiseikan budó). Oba způsoby je možné vystřídat při nácviku furitama ihned po torifune ve dvou pozicích.

Podle našich učitelů je také možné vlastní třesení rozfázovat na několik drobných změn čitelných z pohybu spojených dlaní: 1/ nahoru a dolu společně s pohybem celého těla až do ramen; 2/ zastavení pohybu těla a třesení centrem ve sníženém postoji; 3/ malé kroužky spojených dlaní v horizontálním směru; 4/ dtto kroužky ve vertikálním směru od sebe a k sobě; 5/ po snížení centra se spojené dlaně zvedají k hlavě k jinému centru (bod mezi očima), hlava se narovná, paže klesnou na větší vzdálenost (cca dvě pěsti) od centra v gestu symbolického předání (zevnitř ven) a „třesení duše“ je tak uzavřeno.

Přestože může být furitama praktikováno samostatně a případně spojena se zpěvem kototama I-E-A-O-U, jako pasivní forma tréninku dechu při meditaci ve stoje je pandánem k aktivnímu tréninku dechu při torifune undó. V „rozcvičce“ aikidó jak ji zde prezentuji, navazuje na předchozí dynamické cviky v hanmi  a je vždy nedílnou součástí jednoho celku.

viz článek 3podrobný popis 3 forem „veslování“ torifune & „třesení“ furitama ve spojení se samohláskami kototama tak, jak je prezentoval (občas odlišně od jiných učitelů) sensei M. Ikeda.  V rozcvičkách Šiseikan budó přímo spojených s praxí šintóismu se furitama vyskytuje samostatně v mnoha verzích v seize, statickém postoji v kruzích kolem těla nebo při „poskakování“ na místě.


4 – Čtveřice elementárních cviků GENKIKAI

Kromě zdravotního efektu a studiem principů kokjú a ki  cviky v leže  odkazují na univerzální elementy a přímo na čtyři základní techniky aikidó v pořadí: jodo hó = země & kotegaeši / mó kan undó = vzduch & iriminage / gasšó gasseki = oheň & šionage / kingjó undó = voda & ikkjó.

viz článek 2s podrobným popisem celého cyklu cviků tak, jak  je v ČR prezentoval asistent šihana Ikedy sensei Daniel Vetter,  z různých úhlů pohledu, s popisem průběhu dechu, toku energie a s odkazem na další elementární čtveřice (roční období, světové strany, etapy věku)


… viz článek 2 – existuje více zcela samostatných cvičení mimo rámec pouhé „rozcvičky“, které se zaměřují na zdravotní gymnastiku ve spojení s dechovým cvičením a meditací. Jedno takové cvičení zachycuje krátké video z 80-tých let. Sensei Masatomi keda na této nahrávce cvičí v seiza a v pozicích na zemi po dobu 15 min. Celý systém vyučoval jen v úzkém kruhu svých nejbližších žáků pod názvem Genkikai. Inspiraci našel v podobném zdravotním systému Nikišiki, který vytvořil doktor Kacuzo Niši, jeden z žáků Ó-senseie v raném Hombu dódžó.

5 – Cviky na místě v postoji

První soubor cviků (a – f) probíhá na místě v sníženém postoji s pokrčenými koleny a s chodidly rozkročenými vice než na šířku ramen. Rotace kaiten do stran při nich vychází z tělesného centra, boky i ramena se vytáčejí společně s pohyby paží, může se přizpůsobí i pozice chodidel do hanmi. Cvik (i) s úkrokem do strany je výjimkou z pohybu na místě. Druhý soubor (g – k) probíhá na místě v postoji na šířku ramen bez kompletního vytáčení těla až do stran. Rotace je soustředěna do pohybu centra. U cviků (g/h/i/k) se paže pohybují dozadu až za tělo. Jednotlivé cviky se několikrát v různém rytmu opakují a vzájemně na sebe navazují. Při všech je při tom důležité současně studovat průběh výdechu a nádechu spojený s pohybem paží a formami rukou (dlaně, hřbet, hrana, prsty) rozvíjejících principy kokjú rjóku a ki sabaki.

a/  Rotace boků vynáší postupně jednu zcela relaxovanou paži až nahoru za záda, druhá visí volně u těla. Rozhýbaná paže může udeřit vnitřní hranou ruky do energetického bodu co nejhlouběji za ramenem ve smyslu šiacu dó in … viz článek 5

b/ Energický pohyb jedné paže probíhá od boků do strany těla nahoru až do výše obličeje. S rotací zápěstí má při tom hrana ruky formu tegatana jako při cviku ikkjó undó nebo v pozici kiawase ve dvojici. Současný energický pohyb druhé paže je veden až dolů za záda, forma ruky  je při tom stejná … viz podobnost s technikou soto kaiten nage

c/  Pohyb přední paže před obličejem ze strany (viz pozice b/) po oblouku na druhou stranu, zadní paže při tom klesá k boku … viz pozice kiawase a odstranění „nebezpečí

d/  Výbušný pohyb postupně jedné a pak druhé paže s otevřenýma rukama od boků do místa před obličej, hrany rukou jsou při tom do dálky jako tegatana …viz ikkjó undó a kiawase. Pohyb ruky sevřené v pěst by v jednom případě byl úderem hřbetu ruky uraken a v druhém případě přímým úderem středními klouby prstů (mimo palec a ukazovák), tj. úder furi c´ki. Obě paže se s rotací boků po oblouku do strany pokládají  na šířku těla před boky s dlaněmi směřujícími dolů k zemi … viz podobnost s technikami ikkjó nebo tenčinage

e/  Z místa od boků se obě paže zvedají co nejvíce nahoru (furikaburi), hrany rukou jsou přitom nahoru k nebi jako tegatana. S kompletní rotací boků (kaiten) pak „seknou“ do strany a do dálky až dolů k bokům … viz podobnost s technikou šionage

f/  Obě paže jsou umístěny vedle těla a dlaně rukou směřují k zemi. Při kaiten se výrazně rozšíří a sníží postoj, páteř se při tom prohne (lékařský výraz lordóza) a hlava zakloní s pohledem očí k nebi … viz prohýbaní těla při vstávání z ukemi nebo např. technice iriminage

HAČI MONDŽI GAEŠI  – již sám název cvičení odkazuje na pohyb rukou při tvorbě mondži v kaligrafickém psaní (šódó) japonských znaků. Pohyb štětce v ruce při této činnosti není pouze samostatným pohybem zápěstí, ale vychází z tělesného centra. Ve formách zápěstí se pak celý pohyb, který provází práci kaligrafa (ale i „umělce boje“) zobrazuje asi nejvíce. Čitelnější pohyby zápěstí při psaní znaků jaksi „na ležato opisují“ číslo 8 (hači), které je matematickým symbolem pro nekonečno a odkazuje i na princip nekonečného pohybu.… viz podobnost pohybů a práce zápěstí, kterou nabízí každá technika aikidó s partnerem

g/  Hači mondži gaeši – s formou obou rukou (jedna dlaň směřuje nahoru a druhá dolů) jaká probíhá při základním držení honte uči a práci s džó. Paže společně s pohybem boků opisují nejprve malou osmičku vedenou palci obou rukou před centrem (seika tanden). Pohyb po osmičce se postupně šíří do stran a postupuje přes oblast hrudníku, obličeje až nad hlavu a s co největším pohybem boků v rozsahu s pohybem paží končí až za tělem. Na rozvinutou rotaci v bocích navazuje v další fázi cviku pohyb jedné a druhé paže od boků dopředu před tělo (hrudník) jaký představuje již cvik b/, který ve formě rukou jako při tegatana do dálky odkazuje na odstrčení a vytvoření vzdálenosti mezi partnery. Případně se v další fázi cvik změní na údery pěstí z pozice rovnoběžně u boků … viz furi c´ki.

h/  Hači mondži gaeši – se stejnou formou dlaní obou rukou a celkově stejným pohybem boků a těla, ale v tomto případě paže opisují osmičky vedeny malíkovými hranami jakou nabízí honte uči a práce s mečem. Na rozvinutou rotaci v bocích navazuje v další fázi cviku pohyb jedné a druhé paže, který přiblíží ze vzdálenosti před tělem dlaně k hrudníku a odkazuje tak na přiblížení a zrušení vzdálenosti mezi partnery. Případně se v další fázi cvik změní na údery loktem do stran v úrovni obličeje a s podporou dlaně druhé ruky … viz empi uči.

i/  Ze stoje spatného se paže s dlaněmi obou rukou ve formě opačné než cvik d/ zvedají od boků nahoru do strany společně s úkrokem do strany, přední paže až nahoru nad hlavu a zadní paže do úrovně obličeje. Klesnou k bokům a po návratu do stoje spatného následuje stejný cvik na druhou stranu … viz podobnost s technikou genkei kokjúnage.

j/  V původním základním postoji s dlaněmi opřenými v bocích probíhá samostatná rotace centra a boků („břišní tanec“) bez pohybu paží ve směru i proti směru hodinových ručiček, který se v další fázi změní na pohyb boků dopředu a dozadu a po osmičce v obou směrech.

k/  V základním postoji probíhá hluboký předklon a záklon těla a obě paže se pohybují po kruzích před tělem kolem hlavy dolů k zemi a naopak.


… v rozcvičce lze praktikovat mnoho jiných cviků v postoji s různými pohyby paží a jistě mají svůj význam v celé řadě disciplín džucu i budó, minimálně pak pro protažení a uvolnění těla nebo pro posílení „fyzičky“ a rozehřátí se před  tréninkem s partnery. Časté jsou např. poskakování s pažemi od boků nahoru nad hlavu s tleskáním dlaní, protichůdné kruhy paží před tělem, procvičování kloubů paží kruhovými pohyby, nakonec běhání do kruhu s poskoky a dřepy aj. Poskakování s dopadem na paty, celé chodidlo a na špičky s dlaněmi spojenými a prací centra jako při furitama tak, jak se cvičí v rozcvičce Šiseikan budó, může smysl poskakování změnit a být tak považováno za skutečné hitori geikó.  

6 – „Dřepy“ ve stoji spatném

Všechny tyto cviky (a – d) rozvíjejí princip poklesnutí těla k zemi do dřepů s prohnutím kolen  a několikrát se opakují. Pohyb kolen pouze dopředu je přirozenější (běh a jízda na kole), pohyb

kolen do stran je především pro postranní vazy náročnější a nebezpečnější (sjezdové lyžování).

a/  Cvik, při kterém se horní tělesné torzo předklání, zadek klesá co nejníž, ruce umístěné na kolenou nebo s prsty spojenými pod koleny a přitahují opakovaně trup ke kolenům.

b/  V podřepu probíhají kruhové pohyby kolenních kloubů po i proti směru pohybu hodinových ručiček a také mohou opisovat osmičku. Rotační pohyb obou kolen u sebe podporuje tlak dlaní, které jsou na nich  umístěny.

c/  Při opakování  cviku se kolena otevírají do podřepu od sebe do stran opět s podporou dlaní … cviky b & c procvičují především funkci postranních vazů. Takových „neviditelných“ pohybů se v technikách aikidó vyskytuje mnoho. Nebezpečné pro koleno může být i přemístění tenkan.

d/  SONKJÓ – tento cvik spočívá ve snížení těžiště ze stoje spatného až do nejnižšího možného podřepu při kterém se otevírají kolena od sebe do stran. Tělo od pasu nahoru včetně pozice hlavy je průběhu cviku, klesání a zvedání a ve výsledné pozici sonkjó co nejvíce vzpřímené, obě paže směřují před centrem k zemi a země se ruce (prsty) mohu i dotknou.

Sonkjó používají partneři při vzájemném pozdravu v některých disciplínách se zbraněmi. Například v Šintó Musó Rjú džódó partneři v podřepu zbraně, které jsou ve vzájemném kontaktu před centrem těla, nejprve odloží na zem a neustále se při tom pozorují. Po té se vztyčí, poodstoupí od sebe a provedou druhé sonkjó, při kterém se ruce dotknou země a hlava mírně ukloní. Partneři se opět se vztyčí, přistoupí k sobě a provedou třetí sonkjó, po kterém pozvednou zbraně v kontaktu, zaujmou postoj útočníka a obránce, teprve pak může začít kata nebo boj. V Kašima no Tači kendžucu probíhá pozdrav v podobném podřepu, ale zbraň jen v jedné ruce se při něm na zem zcela neodkládá. Partneři se pouze úklonem hlavy pozdraví, převezmou zbraň oběma rukama a s kontaktem zbraní se pak vztyčí. Nácvik pozice sonkjó je jednou z prvořadých metod tréninku a začátkem zápasu v sumó (viz odst. 7).

Pečlivost s jakou korjú přistupují k nácviku „podřepů“ a důležitost, kterou přikládají právě sonkjó,  by měly zajímat každého studenta budó. Stejně tak v aikidó, a nikoli pouze z hlediska fyzického tréninku, jsou snižování těžiště, zvýšení stability a vychylování (kuzuši), tedy  principy centralizace v hara s pozorností k bodu seika tanden, neodmyslitelnou součástí komplexního tréninku a včetně stabilního psychického postoje (zanšin) pak součástí boje.

Ačkoli byl sensei Masatomi Ikeda držitelem 5. danu v amatérském sumó, nezahrnul do svého hitori geikó pro aikidó cviky vycházející přímo ze „zápasu bohů“. Jinak tomu bylo v případě džudó, ve kterém byl držitelem 4. danu. Pro mnoho cviků probíhajících především v pozicích vleže na tatami, které měl jako starší člověk nejraději i ze zdravotních důvodu (viz šiacu dó in), čerpal inspiraci z „jemné cesty“. Jedním z příkladů je systém přetočení a návratu do postoje přes bok (joko ukemi) nebo poziční práce z boje na zemi newaza (viz odst. 19).


Do své rozcvičky aikidó zařazuji i následující cviky v postoji typickém pro sumó.

Inspirací mě byla praxe na seminářích kendžucu a při pobytu v Šiseikan dódžó

v Japonsku. Samostatné cviky na místě sumótori v tréninku rutinně opakuje až

100x a řada dalších, ve stejném postoji spojených s přemísťováním do všech

směrů, je základem rozcvičování taidžucu pro Kašima no Tači kendžucu                 

 

7 – Cviky SUMO v základním postoji

a/  První cvik probíhá jako specifická forma kokjú hó v postoji typickém pro zápasníky sumó. Chodidla jsou umístěna v hlubokém postoji podstatně širším než udává šíře boků a ramen. Paže jsou umístěny podél těla s dlaněmi na kolenou nebo stehnech v blízkosti boků (třísla). Hluboký pomalý výdechem provází snižování těžiště a „dřepnutí“ s dokončením výdechu při tom dovede zadek téměř až na zem. Záda s pozicí hlavy jsou rovná. S výdechem tak, jak tělo klesá, dochází k budování a zesilování (čúšin) centra těla v tanden a síly v nohou. S nádechem se tělo zvedá, dochází k uvolňování tenze v končetinách i horním torzu těla a především v ramenou (jawara). Cvik se několikrát opakuje … viz článek 4 a popis  kokjú hó

b/  V rozcvičce Šiseikan budó je tento fyzicky velmi náročný cvik jakousi „zahřívací rutinou“ a je opakován minimálně 20x. Ze stejného postoje sumó jako při cviku a/ probíhá v zásadě se stejnými principy a pohyby těla, ale navíc s přidanými pohyby jedné nohy a stejné paže. Váha těla a těžiště se zvedá s nádechem a s výdechem přemístí na jednu nohu pokrčenou co nejníže. Horní část těla se při tom nakloní co nejvíce do strany a celá zrelaxuje (jawara). Druhá uvolněná noha se pak s nádechem zvedá a s výdechem co nejpříměji vytrčí do strany (podle limitů třísel cvičence) třeba až nad hlavu. Stejná paže se při tom také zvedne (podle limitů uvolněného ramena cvičence) vysoko až nad hlavu. Druhá ruka zůstává na koleni (případně koleno opustí a směřuje k zemi, obě rozpažené paže pak působí jako „letadlo“). V této pozici je potřeba chvíli setrvat a udržet rovnováhu i stabilitu postoje. Noha po té s velikou silou „sešlápne“ na zem, cvičenec se vrátí do původního širokého postoje, sníží se a cvik opakuje několikrát na obě strany.

Každý, kdo se zajímá o bojová umění, někdy viděl záznam z japonského „zápasu bohů“. Měl tak možnost sledoval jakési rituální představení v podání skoro nahých a přehnaně „obézních“ zápasníků, která provádějí ještě před tím, než na sebe v boji narazí. Smyslu rituálu, pozdravům a divnými pohybům, které sumó provázejí, jako neodborník většinou nerozumí. Na rozdíl od také polonahých pozorovatelů v sukních, kteří někdy se zápasníky v sonkjó sedí přímo v zápasnickém kruhu. Sumótori rituálně rozhazují rýži, zaujmou široký a hluboký postoj,  mávají rukama, opakovaně se krčí i zvedají a provádějí i jiné taktiky. Několikrát vytrčí jednu nohu do strany někdy až nad hlavu a s jejím návratem na zem dupnou, až se celé dohjó zatřese. Pak na sebe ze vzdálenosti zírají, opřeni pěstmi o zem před sebou v ještě širším a hlubším postoji, než proti sobě vyrazí, zaklesnou se nebo zfackují, aby pak soupeře přemohli technikou, kterou neodborník většinou nepochopí. Síla  paží, ač znásobená hmotností a zároveň pohyblivostí těla, sama o sobě nevítězí. Vítězství dosáhnou především díky stabilitě, silnému těžišti a síle v nohou.  


8 – Cviky v lehu na zemi

1/  Pozice na břiše / tenze v těle – prohnutí páteře … viz technika uke při zvedání se po pádu

2/  Pozice na zádech … viz techniky genkei kokjúnage & tenči nage & uke v osae šionage

3/  Pozice na břiše  viz techniky genkei kokjúnage & tenči nage & uke v osae ikkjó

… detailní popis těchto tří pozic viz článek 2. Následující dva cviky prezentoval sensei Ikeda v přímé návaznosti na techniky džudó v boji na zemi. Oproti džudó, které neřeší způsob vstání z pádů, aikidó takové situace dále řeší pro případ bezpečného útěku nebo pokračování boje.

4/  Pozice vleže na zádech na místě – nohy se pokrčí a pevně o zem zapřená chodidla se tak posunou k rozkroku. Ve spojení s nádechem a výdechem vychází celý pohyb z tělesného centra  v hara (tanden)), tělo se v zádech prohne nahoru do „mostu“ (podobné jódó hó) a otáčí se do boku na zemi opřeno o rameno a obě chodidla. Hlava se zaklání s pohledem očí směřujících nahoru v linii těla a obě paže se zvedají nad hlavu (podobné cviku furikaburi). Cvik se opakuje na obě strany … viz práce na zemi blokovaného partnera v newaza

5/  Pozice vleže na zádech s pohybem – rozvíjí pohyb s otáčením těla do obou stran podobný povaze a principům předchozího cviku 4/, ale pokračuje s posouváním těla na celém boku v linii nahoru a pak dolů. Džudó pro tento pohyb podobný pohybu hada používá japonský název hebi (had) nebo ebi (kreveta) i s ohledem na „smršťování“ těla krevety. Při pohybu v linii nahoru obě paže z pozice nad hlavou energicky „seknou“ dolů k nohám s pokrčenými koleny a chodidly zapřenými o zem. Hlava (pohled očí) a tělo se „schoulí“ dolů k centru, zapření do země při tom umožní natažení nohou s posunem boku (zadku). Otáčení těla a všechny pohyby končetin se opakují několikrát na obě strany. Druhý cvik kuzure ebi je pohybem v opačném směru v linii dolů, při kterém se obě paže z pozice od natažených nohou se zapřenými chodidly energicky zvedají nad hlavu. Pokrčené tělo se natahuje a zaklání, hlava (oči) směřuje do dálky nahoru, zapření chodidel umožní posun boku (zadku) s pokrčením nohou. Otáčení těla a všechny pohyby končetin se opět několikrát opakují

.… viz článek 2 – podrobný popis těchto cviků  i z dalších úhlů pohledu, především v souvislosti se zdravotními principy ve smyslu genkikai.


9 – JOKO UKEMI na místě s kaiten a vztyčením do postoje

Pro hitori geikó je velkým úkolem nácvik všech forem pádů. Uke, který tak přijímá porážku, musí mít pády zažité a zcela zautomatizované. Ukemi je uměním včas změkčit tělo, aby při dopadu na zem nedošlo ke zranění. Není-li uke na zemi znehybněn v osae, musí umět okamžitě vstát do stabilní pozice a být připraven na vývoj situace, případně i další boj. Popis kterýchkoli ukemi a všech souvisejících principů pohybu by vyžadoval podstatně větší, zřejmě i samostatný, článek. Zde nabízím jen stručnější verzi pro čtenáře v budó již zkušené.   

a/  Pozice prvního pomalého cviku z celého cyklu joko ukemi začíná z lehu na zádech. Tělo se otáčí na bok, kde vedle a od těla leží jedna paže v pozici jako při „odplácnutí“ při pádu. Spodní noha zůstává natažená, horní noha „vykopne“ do strany, výšky a dálky od těla a v kolenou ohnuta se postaví na celé chodidlo. Druhá paže při tom vykoná od země pohyb po oblouku, ohnuta v lokti zůstává nad zemí, jen dlaň se položí vedle obličeje. Opakované přetáčení  v pomalém rytmu probíhá na oba boky. Ve konečných pozicích se přidává pauza, která zintenzivní tenzi v těle na boku a v končetinách s kontaktem se zemí … viz šiacu dó in

b/  V druhém cviku lze v lehu na zádech nacvičovat reálný boj na zemi v situaci, kdy ležící je napadán stojícím útočníkem. Musí si krýt hlavu před údery, boky před kopy a břicho před zakleknutím. Schoulen do klubíčka si chrání zvednutou hlavu pěstmi jako při krytu v boxu, lokty se při tom dotýkají zvednutých kolen. Pokud ho útočník obchází, aby nalezl skulinu pro útok, otáčí se na zádech jako „brouk na krovkách“ a kolem sebe kope a kryje se rukama. Pohyby nohou lze nacvičovat jako skutečné a zacílené kopy mae & joko & mawaši geri. Pohyby paží lze nacvičovat jako skutečné a zacílené údery čoku c´ki & empi uči.

c/  Dynamické přetáčení na boky navazuje na předchozí dva cviky včetně úderů a kopů.

d/  Po přetočení na obě strany navazuje třetí fáze s výbušným vztykem do stabilního postoje. Spodní paže se při vstávání opírá o zem a chodidlo kopající nohy se na zem položí. Široké umístění nohou s pozicí těla a paží připomíná pozici, kterou uke zaujme v první fázi reakce na techniku ikkjó (ikkjó kuzuši). V stabilním vzpřímeném postoji následuje nácvik furi c´ki. Nejprve ze zadní ruky (gjaku cuki), po té s kompletní rotací boků opět ze zadní a s další rotací opět ze zadní se po úderu zadní paže pokládá na zem, tělo si lehá a přetáčí se na druhou stranu obvyklým popsaným způsobem. Celý cvik se několikrát dynamicky opakuje.


10 – UŠIRO & JOKO UKEMI na místě bez kaiten

Podmínkou bezpečných pádů jsou dvě obecně platná pravidla připouštějící výjimky. Prvním pravidlem je, že hlava (temeno) se nedotkne země. Výjimkou je situace, kdy tori provádí techniky páky na paže, které v aikidó dopředu i dozadu probíhají na všechny tři klouby s následným znehybněním partnera při osae. Uke, veden v páce, má možnost položit volnou ruku na zem a rozložit své tělo do lehu na záda nebo na břicho, tedy v pravém slova smyslu z výšky nepadá. Po té se pomalu pokládá hlava (tvář) na zem do strany z důvodu ochrany obličeje. Druhou podmínkou je, že uke nepadá prvotně a přímo na ruce, tak by mohlo dojít ke zranění paží (především zápěstí). Výjimkou je pád dopředu mae ukemi na obě ruce („rybička“) ve smyslu bez kaiten. V tomto případě se uke nemůže s dopadem protočit v zájmu ochrany partnerů v jeho okolí nebo sám sebe před srážkou s překážkou. Někdy jedna (při pádu na bok) nebo obě paže (při pádu na záda) dopadnou na zem s minimálním předstihem nebo současně s některou částí těla (bok, zadek) a to je pak tvrdší pád z výšky, který provázen tzv. „odplácnutím dlaní ruky“ před rozložením těla na zemi bez kaiten nebo s kaiten, tj. s protočením těla jako při kotoulu vzad.

Podmínkou bezpečného návratu do postoje je obecné pravidlo připouštějící výjimky. Oproti např. džudó, které pokračuje v boji partnerů na zemi (newaza), aikidó tento problém řeší. V případě, že jde o odhození útočníka (otoši nebo nage) po kterém nenásleduje jeho znehybnění na zemi v páce (osae), počítá s pokračováním útoku v postoji nebo s útokem dalšího útočníka. Ke vstávání ze země proto uke nepoužívá oporu paží, které mu tak umožnují před tělem vykrýt úder nebo kop do obličeje a v postoji pak okamžitou kontrolu např. v kiawase.

1/  První nácvik na místě probíhá jako dril pádu na záda (uširo ukemi) bez „odplácnutí“, při kterém jsou ruce zastrčeny za obi z cvičných důvodů. Jde o dynamickou metodu jakési „zahřívací“ rozcvičky, která ale současně rozvíjí i principy důležité pro všechny pády a všechny návraty do postoje. Návrat do postoje je provázený výskokem a vychází, viditelněji než obvykle, z břicha. Vstávání probíhá s nádechem a výbušnou reakcí břicha až před tělo. Hlava, která vede pohyb, a tělo v tenzi se při tom vztyčí ve výskoku až do záklonu. Tělo je pak během pádu uvolněné, měkké a „kulaté“, předklání se a s výdechem měkce dopadne na zadek.

2/  Druhý cvik probíhá jako běžný pád na záda (uširo ukemi) s „odplácnutím“ obou paží. Při dopadu je zadní noha do pravého úhlu pokrčena za přední nohou. Paže se při pádu dotknou země v úhlu cca 45° od boků těla současně, respektive ve zlomky vteřiny před, s dopadem těla na celý zadek a následným rozložením celého těla na zemi. Obě dlaně, respektive malíkové hrany, udeří do země a okamžitě odskočí (jako při prásknutí bičem).

3/  Třetí cvik probíhá jako pád na bok (joko ukemi) s „odplácnutím“ jednou rukou. Při dopadu na stranu je spodní noha pokrčena do pravého úhlu pod horní nohou. Práce paže a dlaně ruky je stejná jako v předchozím cviku, na zem dopadá zadek jen „bokem“.

… samostatně metoda nácviku pohybu nohou v pádu a při vstávání viz tento článek odst. 12


 

11 – IKKJÓ UNDÓ

Pohyby těla při hitori geikó jakými jsou ikkjó undó & torifune undó nebo šihogiri undó (a jiné), ve kterých se angažují společně dech, psychika a všechny tělesné části ve smyslu propojení principů tai & aši & te & ki sabaki, vytvářejí ve spojení se správným použitím kokjú rjóku základ pro vykonávání technik s partnerem futari geikó. Ne nadarmo nás odkazuje již znak ikkjó na číslici jedna nebo první. Hodnocení prvního bývá důležitější než druhého či třetího, natož čtvrtého „bramborového“. Ostatně zakladatel aikidó Ó–sensei hovořil o Dai ikkjó jako o velké, první a jedinečné technice této disciplíny. Při ikkjó undó, tedy cviku prvním a možná pro aikidó nejdůležitějším, nás odkazují pohyby a pozice paží před obličejem na základní a excelentní techniku v boji s partnerem. Sama o sobě může být technikou vymezení bezpečné vzdálenosti od partnera při setkání stejných rukou ve formě tegatanakiawase („sjednocená ki“), také útokem obou rukou vedeným na partnerův hrudník, který ho odhodí, případně úderem furi c´ki ruky zatnuté v pěst. Na pozici jedné ruky, kterou tori zvedá před obličej, také navazuje uke v celé řadě následných útoků jako např. úchopy katatetori aihanmi nebo gjaku hanmi, ale také výzvou k útoku pokračujícím do zad partnera uširo rjótetori. Z této pozice začíná tori nejen první techniku ikkjó, ale celou řadu dalších technik nebo „vykrývání útoků“.

Základem všech tří forem nácviku ikkjó undó je hlubší postoj v hanmi s pokrčenými koleny. Celý pohyb vychází z centra, vzpřímeny jsou trup (mimo cvik a/, kde se trup zaklání) a hlava, pohled směřuje do dálky, v uvolněných ramenou neprobíhá tenze. Výdech z hara probíhá vždy s pohybem vpřed, nádech vždy s pohybem vzad. Pohyby těla a končetin se synchronizují s výdechem při „vytrčení“ paží před tělo a s nádechem při stažení paží k bokům. Kokjú rjóku („síla dechu“) a kisabaki („tok energie“) směřují vpřed „otisknuty“ v malíkových hranách rukou a vzad rukami sevřenými v pěstech.

a/  První cvik je více dechovým cvičením ve smyslu kokjú hó. Těžiště se ze základního postoje s výdechem posouvá dopředu a váha přenáší na přední nohu, která se více pokrčí. Zadní noha je mírně pokrčena a obě chodidla přitom spočívají celou plochou na zemi. Obě paže se zvedají po oblouku od boků, prsty míří do dálky před tělo a obličej. Obě paže pokračují současně s nádechem v pohybu až do pozice nad hlavou furikaburi a dále po velkém kruhu vedle a dolů za tělo, které se při pohybu vzad zaklání. Posun těžiště a váhy se přenáší více na zadní pokrčenou nohu. Ruce se při zpětném pohybu nesvírají v pěst (viz cviky b,c,d) a končí s dlaněmi u boků. S hlubokými nádechy a výdechy se cvik několikrát opakuje a po té se základní postoj a pozice nohou vystřídá (hidari a migi hanmi).

… Zajímavý může být způsob, při kterém nejde o „hitori geikó“, forma samostatného cviku se rozvine v kolektivní pohyb. Partneři v linii za sebou bez vzájemného kontaktu a současně ve shodném rytmu provádějí stejný cvik. Zezadu, podvědomě ve spojení s pohybem paží, vnímají proud společné kisabaki. Po opakování pozic na místě vykročí do opačného postoje nejprve první „článek řetězu“, všichni za ním prvního stejným synchronizovaným pohybem následují. Kolektiv se spojí v jeden útvar jako „vláček“ a bez spojených „vagónků“ se pohybuje dopředu.

b/  Druhý cvik, nejen z hlediska pohybu na místě podobný prvnímu, se opakuje cca 10x a pak následuje výměna pozic nohou. Obě paže (jinak než v předchozím cviku) začínají pohyb z pozice od boků s rukami sevřenými v pěst. Paže vyrážejí s výdechem dopředu a ruce se otevírají do formy tegatana, končí pak v pozici před obličejem. Dech a energie proudí hranami rukou a směřují co nejvíce do dálky, pomyslně až „za horizont“. S nádechem při pohybu vzad se razantně vracejí ruce k bokům a svírají do formy pěsti.

Sensei Katsuaki Asai (ale i jiní učitelé) praktikují cvičení odlišně bez formy ruky, ve které dopředu směřuje malíková hrana ruky a prsty směřují nahoru. Důraz při tom kladou na prsty směřující co nejvíce do dálky. Sensei Masatomi Ikeda dával přednost zakončení pohybu rukou s mírnou rotací zápěstí. Domnívám se, že to vypovídá více o formě nazývané tegatana.

c/  Třetí cvik je prakticky stejný jako předchozí. Pouze po provedení cviku do jednoho směru následuje otočka kaiten na místě a cvik pokračuje do druhého směru.

d/  Čtvrtý cvik rozvíjí stejné principy v pohybu do čtyřech směrů. Po provedení cviku na linii do jednoho a druhého směru se zadní chodilo přisune k přednímu do stoje spatného. Hlava s pohledem do dálky se otočí do strany o 90°, ramena a boky ji následují. Paže od boku vyrazí opět dopředu, po kaiten pak následuje stejný cvik na linii do opačné strany.

Cviky s kaiten v úhlu 45° pak mohou rozmnožit pohyby do osmi směrů (happó). Cíl a smysl cviků do několika směrů je koordinace pohybu do různých stran spojená s imaginací dvou protivníků a případně i více protivníků, kteří útočí ze všech stran.


12 – Formy UŠIRO UKEMI v seiza & hanmi hantači s vykročením do postoje

S tímto cyklem nácviku více forem základních pro pádové techniky začínal svou výuku sensei Masatomi Ikeda v Čechách, dnes je tomu téměř třicet let. Po několik let celý cyklus zahrnoval do své rozcvičky při stážích a někteří, v pádech zdánlivě „zkušení“, při tom ohrnovali nos a těšili se na nové techniky. Souhrnně nazýval tento nácvik jménem uširo ukemi, ale ve skutečnosti zdůrazňoval práci, bez které se žádná disciplína s majoritou pádů neobejde. V aikidó má uke nezastupitelnou roli, možná důležitější než tori, jehož práce jako „vítěze“ bývá nadhodnocena. Jednotlivé formy cyklu obsahují v detailech mnoho dalších prvků, které se musí tělo naučit a zautomatizovat je. Nejde při tom jenom podle názvu o pád dozadu, jedna z pozic odkazuje přímo na pád dopředu, tedy mae ukemi. Jiná pozice je základem pro pohyb na kolenou šikkó a nácvik dalších je zároveň ve zdravotním smyslu i automasáží šiacu dó in (viz také článek 5), které probíhají při převalovaní v kontaktu se zemi, kterou může uke vnímat jako přítele nahrazující mu kolegu při masáži ve dvou. Na celém cyklu je možná nejdůležitější fakt, že systematicky v detailech řeší metody jak po pádu vstát do postoje.

1/   V sedu je jedna noha pokrčena do strany a leží celá na zemi s chodidlem v rozkroku. Druhá noha je pokrčená do strany, její koleno je ve vzduchu a chodidlo je v rozkroku umístěno před kotníkem zadní nohy v zkřížené pozici. Obě paže (lokty) jsou u těla, ruce drží holeň nad kotníkem a přitahují obě nohy k centru. Pupek v tenzi je při tom vystrčený před trup. Hlava je vzpřímená, ramena jsou uvolněná a záda v kříži prohnuta (strečinková pozice). Po té během ukládání trupu na záda vykopnou nohy vysoko nad hlavu a pokládají se na zem v opačné pozici zkřížení. Obě paže neopouštějí během celého pohybu pozici před centrem těla. Cvik opakuje dynamickou fázi pádu a statickou pozici v sedu a přechází plynule do cviku 2/.

2/  Při zvedání z pádu se jedna noha pokládá celá do strany na zem jako při předchozím cviku. S výbušným pohybem vycházejícím z centra vykopne druhá noha do dálky před tělo, postaví se na chodidlo a celá noha nyní nad zemí zaujme pozici s kolenem ohnutým do pravého úhlu. Koleno vzadu zůstane na zemi. V první fázi cviku se během zvedání těla od země paže rozpaží a trup s pupkem vystrčeným a s otevřenou pozicí ramen se napřímí. Zadní noha s kolenem na zemi se narovná (holeň) do stejné linie jako noha před tělem. Její pata se při tom zvedne, chodidlo ve výsledné pozici je postavené na prsty a svírá se zemí pravý úhel. Pozice nohou a vzpřímeného těla je tak základním „postojem“ pro pohyb na kolenou v šikkó. Před pádem na záda lze krátce procvičit strečinkovou formu této pozice. Obě ruce sevřou koleno, s pohybem centra a trupu dopředu se pak koleno dostane do ostřejšího úhlu se zemí. Pád na záda poté probíhá podobně jako při cviku 1/. Zadní noha se při pokládání na zemi ohne, tělo dopadne na zadek, rozloží se na zemi bez položení hlavy (temena), pozice nohou se vymění a opačná noha při dalším stejném cviku vykopne. Při převalování probíhá v linii páteře masáž (šiacu do in).

3/  Třetí forma přidává k cviku 2/ jiný pohyb paží. Dopad na záda provází „odplácnutí“ oběma rukama. S pohybem do pozice „šikkó“ zaujme paže nad přední nohou místo před obličejem s formou tegatana a stejnou formu má paže směřující dolů k zadnímu boku. Je to stejná forma kiawase jakou mají paže v základní pozici v postoji, do kterého může cvik ze sedu pokračovat.

4/  Čtvrtá forma probíhá s „výkopem“ přední nohy do strany. Zadní paže u boku na straně, do které cvik směřuje, zůstane ležet na zemi a trup se o její dlaň při vstávání opře. Přední noha vykopne na stranu v pravém úhlu do dálky. Přední paže směřuje k zemi a pokládá přední dlaň k zadní na zemi již umístěné. Tělo zůstává v předklonu s pohledem (hlava) směřujícím k zadní noze. Pozice těla a spojení obou paží v kruhovém útvaru odkazují na mae ukemi při základním nácviku ze sedu na zemi. Ten probíhá po kruhu v diagonální tělesné ose (levý bok – pravé rameno a naopak). Nikdy, zvláště pak při pádu z postoje, se hlava nesmí dotknout země, zadní ruka může „odplácnout“ a přední se může, ale nemusí, při pádu vpřed dotknout země. Při převalování probíhá v linii na boku masáž (šiacu do in).

5/  Pátá forma přidává k cviku 4/ vztyčení trupu a pozici rukou stejnou jako má cvik 3/. Z této pozice lze vstát do kiawase v postoji v úhlu 90° do strany.

6/  Šestá forma zpočátku probíhá jako předchozí dva cviky. Cvičenec dále pokračuje v cviku nikoli v úhlu 90° jako v případě 5/, ale vstane v úhlu 180° do opačné strany než při cviku 1-3. Po vykopnutí přední nohy do strany jako při cviku 4/, do postoje vykročí (uširo aši irimi) zadní noha společně s výměnou pozic přední a zadní paže v kiwase.

Všechny návraty na zem do pádů na záda, ať již ze „sedu“ (1 – 5) nebo z postoje (6), probíhají stejným způsobem (viz cvik 2/ – umístění paží, nohou, zadku atp.).


13 – ŠIHOGIRI UNDÓ & HAPPO GIRI

Znaky „undó“ jsou překládány jako pohyb nebo hnutí (a také sport). Aikidó věnuje konceptům samostatných cvičení, v jejichž názvu je tento výraz (tori fune – ikkjó – šihogiri – tekubi junan), velkou pozornost. Znak giri (nebo kiri) se vztahuje k seku mečem. V aikidó může nácvik probíhat s mečem (bokken), ale většinou se šiho & happó giri praktikují s prázdnýma rukama a práce s mečem se imituje. Znak „šiho“ odkazuje na změnu, kdy se meč nejprve zvedá v jednom směru a pak seká do jiného směru. Při šihogiri probíhají seky do 4 stran, při happógiri do 8 stran (směrů). Aikidó takové seky bez meče spojuje exkluzivně s technikou pák a následným odhozením do dálky nebo se zakončením v osae na zemi. Technika se provádí před (omote) nebo za partnerem (ura) spojena s rozdílným pohybem nohou (aši sabaki). Sensei Masatomi Ikeda i proto dával přednost cviku do dvou směru ve smyslu techniky šihonage … viz cvik 1/.

1/  Při prvním způsobu nácviku se paže s formou rukou tegatana s nádechem energicky zvedají od boků po oblouku nad hlavu. Ze sníženého postoje (hanmi v aikidó) provede zadní noha krok dopředu (uširo aši irimi) aniž by se při tom došlo ke zvýšení těžiště. Tento princip „nezvyšování“ musí být zachován v průběhu všech dalších pozičních změn. Původní šisei např. v hidari hanmi (levá noh vpředu) se změní na migi hanmi (pravá noha vpředu). Paže zůstávají v pozici nad hlavou (furikaburi), tělo se s tlakem těžiště dolů k zemi a rotací boků otočí na místě na druhou stranu (kaiten), paty obou chodidel se při otáčení jen mírně nadzvednou. Paže „opírající se o nebesa“, provedou s výdechem v hidari hanmi první sek hranami rukou do dálky k zemi a jejich pohyb končí s dlaněmi u boků. Z postoje v hidari hanmi se s druhým zvedáním paží nad hlavu zadní noha uvolní s „klouzavým“ pohybem v kontaktu se provede kompletní „otočka“ tenkan.  Z postoje nyní v migi hanmi provedou paže druhý sek do opačně strany. Cvik se pak z postoje v migi hanmi provede v opačném smyslu z hlediska umístění nohou i otáčení a cyklus se několikrát opakuje s irimi – kaitensek / tenkan – kaiten – sek.

2/ Nácvik šihogiri do čtyřech směrů dodržuje stejné principy koordinace pohybů centra v souhře s nádechy, které jsou spojeny se zvedáním a výdechy spojenými s klesáním paží jako při otáčení a sekání do dvou směrů (viz cvik a/). Jedna noha (chodidlo), v původním hanmi přední, při tom stojí stále na stejném místě v centru celého cyklu tohoto šihogiri undó.

V původním hanmi  provede nejprve zadní noha první uširo aši irimi a přemístění do jednoho směru. V další fázi se trup (boky) a chodidla otáčejí o 180° a s kaiten paže seknou do opačného směru. V opačném hanmi provede opět zadní noha druhé uširo aši irimi a přemístí se do druhého směru. V následující fázi se trup a chodidla opět otáčejí o 180°a s kaiten paže seknou  do opačného směru. Dosud cvik probíhal se seky do dvou směrů na stejné linii.

V další fázi proběhnou dva cviky na linii v úhlu 90° k předchozí linii, tj. do kříže stejně  jako při ikkjó undó (viz cvik 11d/). Zadní noha a trup (boky) se přisunou k přednímu chodidlu do stoje spatného na sníženém těžišti, hlava s pohledem do dálky se při tom otočí do 90° a trup (boky) ji v tomto směru následují. Zadní noha kolem přední vykročí do stejného úhlu 90°,  při ikkjó undó prochází výkrok vnitřkem do opačně strany než nyní při šiogiri undó. Následuje kompletní otočka kaiten o 180° a vykročení zadní nohy dopředu na stejné linii.

3/  Nácvik happo giri do osmi směrů dodržuje principy, které popisují předchozí odstavce. Ke čtyřem směrům přidává další směry, které v diagonálním smyslu navazují na předchozí. Vykročení do linie přidaných směrů probíhá jako první v úhlu 45°, pak následují vykročení do „kříže“ opět v úhlu 180° a 90° jako v předchozím případě.

4/ Nácvik šiho & happo giri s bokkenem probíhá jako všechny předchozí cviky 1–3/, ale k vykročení do dalšího směru se nejprve přidá bodnutí (cuki do oblasti čúdan). V nově vzniklém postoji teprve následuje vyzdvižení bokkenu nad hlavu (džódan kamae) a s otočkou pak vertikální sek šómen uči, nejen na hlavu jako úder v aikidó, ale do centra těla (kiri oroši).

Cvičení, která se zaměřují na různé směry, zároveň řeší i bojové situace při hromadném útoku s meči (ale i útoků bez zbraní). Útočníci při tom napadají obránce, který je v centru jejich útoků, z různých stran. Psychický postoj zanšin a pozornost (viz pohyb hlavy s pohledem oči) se v takovém případě nemohou soustředit do jednoho místa. Po dostatečném procvičení jednoho cyklu do čtyř nebo osmi směrů nácvik pokračuje se změnou výchozího postoje a pozice nohou, celý cyklus se opakuje a procvičí na druhou stranu.


V disciplíně kendžucu, která se věnuje především „šermu“ japonským mečem,  jsou klíčovým principem pro práci meče velké seky kesa giri, který jsou vedeny po spirálách kolem těla a hlavy a celé tělo partnera přesekávají diagonálně odshora od hlavy k pasu (kiri sage) nebo odspoda od pasu k  hlavě  partnera (kiri sage), tedy nejen ve smyslu úderu na hlavu (jokomen uči) jako v aikidó  (viz článek 6 – Kendžucu Kašima no tači). Varianta nácviku šihogiri s bokenem a kiri sage je podobná cviku 4/, ale má jiné aši sabaki. Centrum těla (těžiště ve středu postoje) je umístěno stále na stejném místě a pohyb se „točí“ kolem něj. Změna polohy chodidel, které směřují do jiného směru, probíhá jako „překrok“ (nikoli tedy vykročení), při kterém místo zaujme nejprve přední chodidlo a zadní posunem dozadu upraví postoj.

14 – MAE UKEMI s dopadem na ruce bez kaiten   

Při nejfrekventovanějším pádu dopředu se rotující tělo „překulí“ na záda a uke letí většinou do dálky. V cestě mae kaiten ukemi může být překážka nebo je tam přítomen kolega, kterého je třeba nezranit. Překážce se nelze vyhnout změnou směru pádu pohybem do strany na poslední chvíli. Pád dopředu se musí změnit a přizpůsobit „na poslední chvíli“, tělo nerotuje a první na zem dopadají obě ruce. Podobný způsob dopadu, ale jen na jednu ruku, se vyskytuje i u technik s pákou na druhou ruku např. ikkjó ura nebo hidži kime osae.   

Forma tohoto pádu připomíná tzv. „rybička“ ve volejbalu Volejbalista ještě v letu vybere oběma rukama míč a pak, aby nedopadl na „ústa“, dopadá na obě ruce, zakloní hlavu, prohne se v zádech a ruce dopad těla (hrudník a pupek) změkčí. Opakovaný nácvik probíhá jako skok z místa, země se při tom dotkne nejprve jedna dlaň a hned i druhá. Zápěstí a lokty se ohnou, trup a dolní končetiny se pak pomaleji rozloží na zem.


15 – „Kolečko“ MAE & JOKO & UŠIRO UKEMI v seiza & hanmi hantači

Jaký má smysl spojovat jednotlivé partikulární cviky v jeden kontinuálně probíhající celek? Má vůbec smysl dávat přednost nácviku jakýchsi „koleček“ cviků a nenacvičovat je odděleně? Není to jen, jakkoli zajímavá, zbytečná libovůle a ozdoba cvičení v hitori nebo futari geikó?

Zacyklení jedné techniky aikidó ve dvojici, při kterém si uke a tori vymění svoje role aniž by při tom změnili techniku samu, je zajímavou formou cvičení, ale může být příležitosti řešící boj jako takový. Zacyklené cviky, někdy nazývané mawaru renšú (mawaru = točit se, obcházet; renšú = cvičit), rozvíjejí v technikách principy v podstatě shodné práce obou partnerů a upozorňují na rovnocennost úloh, kterou mají v akidó hrát ve svých rolích obránce i útočník (občas ve své roli podceňovaný, neboť „jen „prohrává“). Sensei M. Ikeda takový způsob cvičení ve výuce prezentoval např. „kolečky“ technik ikkjó nebo iriminage. Uplatnění principu změny techniky, kdy uke útočí a tori udělá ve své technice chybu nebo umožní „otočit“ útok v proti techniku aikidó (kaeši waza), stejnou nebo jinou než měl tori, takové navázání umožňuje.

Zacyklení více rozdílných technik aikidó ve dvojici, při kterém tori dodržuje svou roli a techniku nemůže dotáhnout, neboť dokončení uke brání, může tori uplatnit princip změny své techniky (renraku henka waza) a pokračovat jinou technikou (případně navázat celou řadou technik). Takové „kolečko“, které spojilo v jeden celek čtveřici základních pák (ikkjó – jonkjó) se čtveřicí základních technik (ikkjó – kotegaeši – iriminage – šionage), ale i další zacyklená cvičení, prezentoval především v ČAA sensei Daniel Vetter. Jiná „kolečka“ prezentoval především v SAA sensei Michele Quaranta, také asistent šihana Masatomi Ikedy. Zacyklené cviky  ve dvojicích rozvíjejí technické schopnosti a možnosti obou partnerů. 

Zacyklení několika technik aikidó při individuálním cvičení, které zdůrazňuje princip změny při přechodu mezi technikami, je nejen zajímavou formou cvičení (viz např. tekubi undó). „Kolečko“ 3 ukemi, výsostné techniky útočníka, rozvíjí schopnost dokonale zrelaxovat a zaoblit tělo v pádu. Seiza umožňuje pomalý „rozklad“ na zemi a „převalení“, s  dotykem různých částí těla se zemí jako partnerem, činí z tohoto cyklu specifickou formou auto masáže šiacu dó in.

Řada zásadních principů platných pro všechny pády je již popsána v tomto textu v odst. 9 a 10. Popis tohoto „kolečka“ bude proto po výtce jen stručně „technický“. Popis pádů probíhajících z postoje a v pohybu si zasluhuje samostatné zpracování a větší prostor než nabízí tento text.

1/  Kaiten mae ukemi začíná z pozice seiza. Před pádem dopředu se trup předkloní. Přední pravá paže směřuje dozadu skrze podpaží zadní levé paže, která je napnuta a opírá se dlaní o zem. Dlaň pravé ruky odtlačuje koleno zadní levé nohy do dálky za trup. K přednímu pravému rameni se přitáhne hlava (ucho), která je při tom předkloněná a pohledem sleduje pozici zadní nohy. Přední pravá paže se celá položí na zem vlevo vedle těla. Pravé rameno se pokládá na zem a hlava se při tom země ani nedotkne. Zadek se odlepí od země, trup pozvedne a celé tělo se překulí dopředu na záda po diagonální ose rameno – bok. Pozice vleže na zemi v této formě cyklického cvičení dále neřeší vzpřímení do postoje a přechází do dalšího převalení přes bok.

Statická pozice (viz popis této fáze nácviku pádu) s osou rameno – bok nebo bok –  rameno  je ideální formou pro vlastní průběh pádu s rotací těla po diagonální ose. Toto obecné pravidlo platí pro většinu pádových technik mae i uširo kaiten ukemi. Při nácviku z pozice hanmi hantači (poloviční postoj) pak probíhá pád (ukemi) z větší výšky, kterou určuje přední nohou umístěná (viz pozice při šikkó) na chodidle s pokrčeným kolenem a ve větší vzdálenosti od těla. Při nácviku z hanmi (postoj) nebo z pohybu (přemístění) prochází tělo a paže stejnou pozicí.

2/  Joko ukemi pak pokračuje z pozice těla na zemi. Tělo se v tomto cviku pouze převalí přes stejnou stranu (pravý bok) a zaujme nejprve a opět pozici seiza. Některé momenty, které provázejí „přetáčeni“ přes bok a jsou spojeny se způsobem vstávání těla do postoje (v této fázi neproběhne), stručná poznámka k tomuto cviku nepopisuje … detaily viz odst. 9

3/   Kaiten uširo ukemi pak pokračuje z pozice hanmi hantači. Z pozice seiza s oběma koleny na zemi se trup zvedá v rotací (kaiten) s vykročením pravé nohy do pozice při šikkó v opačném směru než probíhal pád dopředu. Pokud by pád dozadu pokračoval ve stejném směru,  pomyslné spojování pádů dopředu a dozadu by proběhlo na stejné linii. Zacyklení 3 pádů takto probíhá jako „kolečko“ na místě. Vlastní pád pak probíhá opět v diagonální ose bok – rameno a končí v pozici seiza … detaily viz odst. 10 & 12.

Celé „kolečko“ 3 pádů se opakuje přes levé rameno, tj. v obráceném smyslu než předchozí cyklus, a samozřejmě také několikrát tam i zpět a do kola.


16 – Přemísťování na kolenou ŠIKKÓ

Pozice a pohyby na kolenou nejsou zvláštní výsadou jen bojových umění jakým je aikidó (ale také iadó a další). Lze se s nimi setkat např. v tradičních japonských restauracích (rjókan) nebo  u Japonců přímo doma, je přirozenou součástí japonského způsobu života a tradice. Je náročné a někdy limitované fyziognomií a věkem, zvláště pro na takové sezení a pohyb na kolenou od narození nezvyklé „zápaďany“. Dva znaky šikkó odkazují na „pohyby kolen“ nebo „pohyb na kolenou“. Suwariwaza, tj. techniky prováděné na kolenou, které aikidó praktikuje s partnery, jsou z hlediska „skutečného“ boje (kdo ze Západu bude dnes bojovat na kolenou?) nezajímavé.  Avšak z hledisek didaktických a možností fyzického rozvoje, které nám tělo svou kapacitou (dokud to jen jde) nabízí, je neopakovatelnou velkou chybou pohyby na kolenou nepraktikovat.

Pohyby na kolenou vycházejí z hara (ostatně jako vždy). Zesilují dolní tělesné torzo a končetiny, objevují, budují a zesilují centrum těla (čúšin), uvolňují tenzi v ramenou a relaxují horní torzo (jawara). Řada z technik na kolenou vypovídá o stejných technikách, které v postoji probíhají jako tačiwaza. A také v hanmi hantači waza se tori pohybuje na kolenou a uke útočí z postoje.

Při nácviku všech dále popisovaných metod pohybu na kolenou, ať již dopředu, dozadu nebo v kombinaci s otočkou (tenkan), je velmi důležité udržet vertikálně vzpřímené tělo a při přemísťování udržet pohyb tělesného centra co nejvíce (dokud to jde) na horizontální linii. To znamená nezvedat se a nenarušit stabilitu pozic a pohybu. S pohybem centra dopředu a dozadu rotují boky, ale nikoli ramena. Tento pohybový princip a návyk lze nacvičovat ze začátku i tak, že paže jsou vzdálené před tělem ve výši hrudníku s dlaněmi spojenými jakoby držely misku s vodou. Během přemístění pak nesmí „ani kapka ukápnout“. Nebo jakoby je někdo za obě ruce držel a do pohybu tělo táhl nebo tlačil. Během „zkušenějšího“ pohybu pracují paže a ruce ve formě tegatana a vytvářejí formu kiawase stejně jako v postoji.

1/  Šikkó mae – v první fázi se pozice seiza na obou kolenou a nártech s pozvednutím trupu a postavením chodidel na ohnuté prsty změní na pozici kiza. Jedno koleno (přední) se zvedne do vzdálenosti jednoho kroku, zadní koleno tak zůstane na zemi v jedné linii s předním v pozici typické pro šikkó (viz odst. 12/2). S přenášením váhy (těžiště) na přední nohu klesne přední koleno na zem. Zadní noha se v koleni stále na stejné linii pohybu ohne do strany vedle těla a chodidla při tom zůstávají stále na prstech. Pak se zadní koleno v pohybu synchronizovaném s umísťováním předního kolena na zem přisune k zadku do pozice kiza. Tento postup, již bez návratu do pozic v seiza, se pak dopředu na linii opakuje.

2/  Šikkó uširo – první fáze je stejná jako v předchozím případě, další mohou mít dvě varianty:

a/  Zadní noha vykročí dozadu a přední se k ní při pohybu vzad přisune. Dalo by se to přirovnat k přemístění nohou při mae aši tenšin (viz odst. 17). Následující formy pohybu se zapojením hara, boků, váhy těžiště, ramen, paží atd. a dodržení principů popsaných v předchozím textu, jsou při pohybu dozadu prováděny v opačném smyslu.

b/  Žádné koleno se při pohybu vzad nezvedá (respektive pouze od země jen „odlepí“). Tento pohyb, více než předchozí, vyžaduje razantní pohyb z centra a komplexnější rotaci boků jako při otočce na místě (kaiten). Při provádění některých technik ve dvojici se zadní noha odpoutá  od země a nakročí si dozadu. Jakési „točení zadkem“ při pohybu dozadu je frekventovanější. To platí zvláště při přemísťování v kombinaci s otočkou tenkan v následujícím nácviku na linii.

3/  Šikkó s irimi – tenkan – kaiten v pohybu na kolenou je stejnou kombinací přemísťování jako to nejobvyklejší v postoji. Cvik 1/ je vlastně vykročením mae aši irimi. V druhém cviku následuje přemístění s uširo aši tenkan. Kolem předního kolena, které se po předchozím vykročení položí na zemi, probíhá s „otočkou“ přemístění zadní nohy aniž by obě kolena opustily pozici na zemi (viz „točení zadkem“). Z pozice obou kolen na zemi se společně s „otočkou“ kaiten zvedá do dálky od těla koleno přední nohy. Zřetězení třech metod přemístění může pak pokračovat způsobem: a/ přední noha vykročí (mae aši irimi) a v dalším průběhu celého pohybu se tělo otáčí střídavě na obě strany a obě nohy se také při přemísťovaní střídají; b/ Zadní noha vykročí (uširo aši irimi), tělo se pak otáčí na jednu stranu a nohy se nestřídají.

4/ Šikkó – kombinace různých forem v prostoru je volným tréninkem ve smyslu džiuwaza. Volba mezi všemi výše uvedeným technikami pohybu na kolenou je individuální, ale probíhá s ohledem na prostor a pohyby  všech partnerů.

5/ Šikkó & ukemi – kombinace různých forem v prostoru probíhá opět ve smyslu džiuwaza. Na volný pohyb na kolenou jen v tomto případě v kterýkoli moment navazují různé pády.


17 – TAISABAKI v postoji

Detailnímu popisu principů, které souvisejí s konceptem taisabaki a bez jejichž studia se žádné přemístění v aikidó neobejde, se nyní vyhnu. Ve starších článcích a v dílčích souvislostech jsem se nejvíce věnoval toku energie ve spojení s dechem (kisabaki), méně se dotkl forem pohybu končetin (tesabaki & aši sabaki). Samostatný článek na toto téma zpracuji někdy příště.

Taisabaki v technikách aikidó, které jsou prováděny „na místě“ pohybem rukou (te) a nohou (aši), může mít zkrácenou formu, která vyřeší bojovou situaci. Jsou často vydávány za „funkční“ v pouličním boji, při kterém se útočník neznalý aikidó tolik nepohybuje. Aikidó, jako hledání energie v harmonii s pohyby partnera, je založeno na velkých pohybech nohou (aši). Co se aikidóka naučí jako „velké“ může vždy v realitě použít jako „malé“. Do „rozcvičky“ aikidó je vhodné zařadit alespoň některý z mnoha způsobů přemísťování. Ať již při tom jde o samostatný nácvik „na místě“ nebo v jedné linii. Případně o nácvik kombinace několika forem a opakovaných cviků v jedné linii nebo v prostoru kolem (kolečka).

Následující text je stručným popisem zaměřeným především na práci nohou. Stručný je i popis kombinací jednotlivých forem a je také jen výběrem z mnoha možných. Každé přemístění, z čistě fyzického hlediska, probíhá se vzpřímeným tělem ve sníženém postoji (pokrčení kolen) na horizontální linii (tělo se nezvedá). Chodidla „kloužou“ po zemi, paty se jen mírně zvedají a to platí i pro otáčení, které nikdy neprobíhá na patách. Pohyb horní končetin se synchronizuje s pohybem dolních, ale převážně v jiném smyslu než při „přirozeném“ kroku, kdy s vykročením levé nohy se pohne pravá ruka (a opačně). V aikidó je tento pohyb levá – levá a pravá – pravá.

Uširo aši irimi – pohyb dopředu s vykročením zadní nohy

Mae aši irimi – pohyb dopředu s vykročením přední nohy … Termín používal sensei Ikeda na rozdíl od následujících, které používá mj. sensei H. Tada

Okuri aši – pohyb dopředu nejprve s vykročením přední nohy a pak posunem zadní nohy

Cugi aši – pohyb dopředu nejprve s posunem zadní nohy, od které se pak přední „odrazí“

Ajumi aši – překrok zadní nohy před přední s formou chodidla více natočeného do strany … Tuto formu prezentuje např. sensei K. Asai při práci s džó, sensei M. Ikeda ji nezdůrazňoval

Tenšin – pohyb dozadu existuje ve dvou formách: 1/ uširo aši tenšin & 2/ mae aši tenšin. Obě tyto formy synchronizují stahováni přední nohy k zadní do stoje spatného s pohybem ruky k centru, trup se při stoji spatném tom mírně předklání a návratem na linii narovná. … Přemístění tenšin, který pro pohyb dozadu používal sensei Masatomi Ikeda. je vlastně principem „prodloužení“ vzdálenosti od útočníka v situaci, kdy malá vzdálenost, ale nejen s ohledem na nebezpečí, obránci neumožňuje pokračovat v technice.

ad 1/ Dozadu do strany se v úhlu cca 45° umístí nejprve přední noha a zadní noha ji následuje až do stoje spatného. Při návratu na původní místo a linii vykročí jako první nyní přední noha (mae aši irimi) a nyní zadní noha mimo linii jen opraví svoji pozici návratem na původní linii.

ad 2/ Dozadu do strany se v úhlu cca 45° umístí nejprve zadní noha a přední noha zakročí dozadu za zadní. Nyní přední noha se pak k nyní zadní přisune do stoje spatného. Při návratuna původní místo a linii vykročí jako první nyní přední noha (mae aši rimi) a pak ji následuje nyní zadní noha (uširo aši irimi).

Kaiten – název odkazuje na rotaci těla (boků) při otočce těla v linii na opačnou stranu bez přemístění nohou, která je spojena se změnou pozice chodidel umístěných stále na stejném místě ve stejné linii …. frankofonní aikidó (nejen) používá pro tuto otočku jiný název (enka)

Tenkan – sensei Masatomi Ikeda rozvinul princip otočky s rotací těla (boků) a přemístěním nohou do dvou odlišných forem s pojmenováním: 1/ uširo aši tenkan & 2/ mae aši tenkan

ad 1/  Všeobecně používaný pojem tenkan, a také v aikidó zřejmě nejčastěji používaný pohyb při  přemísťování, je zásadní metodou aši sabaki v aikidó. Tori se touto metodou přizpůsobí, vyhne nebo harmonizuje s akcí, se kterou ho napadá uke. Jeden tok energie (uke) působí v jednom směru. Druhý tok energie (tori) působí po otočce ve stejném směru jako první. Síly útoku a přijetí útoku se sjednotí v harmonické situaci vzájemné kontroly, což je považováno za ideál „cesty harmonie“. Z této pozice se pak mohou, ale nemusí, rozvíjet další aši sabaki a techniky aikidó. Když se první pohne zadní noha, probíhá přemístění jako uširo aši tenkan. Po kompletní „otočce“ (180°) se tori ocitne se v stejné pozici jako uke a oba tak stojí vedle sebe.

ad 2/  Druhý méně známý pojem označuje méně používanou metodu přemístění. V této formě neprobíhá tenkan jako kompletní otočka zadní nohy na linii. Při mae aši tenkan se z hanmi  přemístí nejprve přední noha šikmo v úhlu cca 45° (přemístění celkem o 225°) za zadní nohu. Nedojde přitom k otočení celého těla do opačné strany (o 180°) jako je tomu při běžném tenkan. Úhel přemístění může být větší (až 90°) a jiná je pak pozice (linie), do které se tori a uke dostanou. Z této pozice se stejně jako v předchozím případě rozvíjí další techniky.

… Specifickým příkladem může být situace, kdy tori reaguje na jokomen uči, úder kryje přední rukou, odkloní se od partnera a vzdálí se „odskokem“ přední nohy dozadu do strany, pak upraví svou pozici také druhá noha. Této formě, kdy neustálá kontrola bez kontaktu partnerů probíhá jen pohledem očí, dal sensei M. Ikeda speciální až poetický název mikiri sabaki („zřeknutí se“).

Aši sabaki v kombinacích – nácvik více forem spojených do jednoho celku obvykle probíhá na jedné linii, může probíhat do různých stran a směrů v prostoru nebo také jakoby do „kolečka“. Kombinací existuje jistě nepřeberný počet, výběr z takových nejčastějších by mohl být např.:

1/ mae aši irimi uširo aši tenkan … opakování probíhá „na místě“ s „otočkou“ kolem přední nohy, změna výchozího hanmi pak jen mění stranu, na kterou „otočka“ probíhá …  Samostatný tenkan na místě, který se takto běžně nacvičuje, ve skutečnosti bez posunutí  přední nohy (mírně do strany) neodpovídá situaci, kdy tori „ztotožní“ pozici chodidla s pozicí útočníka. Bez tohoto minimálního přemístění by uke stál „před“ a nikoli „vedle“ obránce.

2/ uširo aši irimi – uširo aši tenkan opakování probíhá do dvou směrů „na místě“

3/ ajumi aši – kaiten … zadní noha při vykročení dopředu (nejlépe 2x) zachová formu chodidla do strany, otočka o 180° proběhne až do „obrácené“ pozice chodidel (gjaku sankaku)

4/ uširo aši irimi – uširo aši tenkan – kaiten … opakovaní na linii probíhá podle výchozího postoje v hidari nebo migi hanmi, ze kterého vykračuje stále stejná noha do stejné strany, se změnou výchozího postoje pak na linii probíhá opakování na druhou stranu …  nejběžnější formou taisabaki v aikidó jsou irimi – tenkan (1) & irimi – tenkan – kaiten (2)

5/ uširo aši tenšin – uširo aši irimi – mae aši tenšin … opakování do stejného směru „na místě“ se vrací do výchozího postoje, s jeho změnou se mění strany pohybu dozadu i vykročení

6/ mae aši tenšin – mae aši irimi – uširo aši irimi – uširo aši tenkan viz cvik 2

7/ mae aši tenšin – mae aši irimi – uširo aši irimi – uširo aši tenkan – kaiten … viz cvik 4

8/ mae aši tenšin … mae aši irimi – uširo aši irimi – uširo aši tenkan – uširo aši tenšin … Z hidari hanmi se v začátku celého cyklu přední noha posune dozadu do stoje spatného. Při opakování následujícího cyklu cviků do „kolečka“ v prostoru se tato forma ve smyslu mae aši tenšin neopakuje. Po provedení uširo aši tenšin více dozadu a do strany z pozice ve stoji spatného vykračuje zadní noha více po „kruhu“ než při návratu na původní linii. … Dvě formy nácviku (viz odst. 17/8) podobného cyklu přemísťování po kruhu probíhají v pozicích 1/ s koleny a oporou paží nad zemí nebo 2/ s koleny a lokty na zemi. Přemísťování („kolečka“) v postoji i nad zemí připomínají pohyby a pozice boje na zemi v džudó (viz odst. 19) s názvem newaza, při kterém pomáhá kontakt se zemi rozvíjet základní principy pohybu v aikidó z hlediska funkce hara (seika tanden) a goši. I bez specifikace pohybů názvy mae nebo uširo aši v jejich návaznosti na irimi – tenkan – tenšin, je tato kombinace asi  nejčastějším pohybem reakce, se kterou obránce přijímá útok a pak rozvíjí svou techniku. „Velké taisabaki“ je signifikantní pro průběh většiny „velkých technik“ a důležité pro role, které hrají uke a  tori ve „velkém“ aikidó. Jak již bylo řečeno, co je velké lze snadněji změnit v malé.


18 – Cviky na zemi jako strečink & posilování hara

Snad každý někdy cvičil nebo se někdy setkal s rozcvičováním těla a končetin v pozicích na zemi v sedě, seiza nebo lehu, jiného ovlivnila jóga nebo jiný systém s podobnými cviky. Nebude proto nutné takové cviky zde popisovat. V individuálním rozcvičování se podle své „chuti“, ale také  při společné strukturované rozcvičce jako součástí výuky před tréninkem, může každý na tomto místě využít svou paměť i zkušenost a navíc zvolit kreativní přístup. Obvykle tyto cviky probíhají jako forma strečinku ve spojení s protahováním šlach a svalů, zvyšují schopnost pohyblivosti kloubů a limity pohybu celého těla. Řadu cviků na zemi jsem již popsal v článku zaměřeném na zdravotní cvičení a v tomto článku podrobněji popsal na jiném místě (viz odst. 4 & 8). Některé z nich mají formu, která přímo odkazuje na techniky aikidó, a to i v postoji, a některé mají formu automasáže (viz články 2 & 5). V souvislosti s tématem tohoto článku (hitori geikó v aikidó) na tomto místě rozcvičky jen připomenu jeden z cviků (1 – 3) a další dva přidám.

Pozice v lehu na zemi

1/ na břiše – tenze v těle s prohnutím páteře / technika těla při zvedání se po pádu

2/ na zádech – principy IN & JÓ / aikidó techniky genkei kokjúnage & tenči nage

3/ na břiše –  technika aikidó v pozici, kterou uke zaujímá na zemi většině při osae

„Jízda na kole“ v lehu na zádech – cvik, který aktivuje a zpevňuje především břišní svaly, probíhá jako „jízda na kole“. Hlava je při něm zvednutá a paže jsou volně položeny dlaněmi na pupku. Nohy se střídavě natahují nízko nad zemí co nejvíce do dálky. Zpočátku velmi pomalu, časem kmitají v rychlém rytmu a nakonec zase zpomalí. Rychlost si každý zvolí sám, ale při společné rozcvičce udává společný rytmus počítání nahlas.

„Prdeláčky“ v lehu na zádech – cvik, který také aktivuje břišní svaly, je jakýmsi „výbuchem“ z hara (seika tanden) a zároveň „poskakováním zadku“ nahoru nad zem a dolů směrem k nohám. Tělo při tom neposkakuje na místě, ale pohybuje se ve směru nohou. Paže volně nahoru vedle těla nad zemí ani nohy se celém pohybu angažují jen minimálně.


19 – Cviky vycházející z boje na zemi v džudó

NEWAZA v džudó probíhá jako „souboj protivníků“ na zemi s cílem jednoho partnera nahoře druhého partnera na zádech zalehnout a znehybnit v osae, přiškrtit nebo blokovat v páce. Skutečný boj má komplikovanější a sofistikovanější podobu než cviky popisované v souvislosti s aikidó. Nicméně, podoba se nabízí např. v kontaktu nohou opřených o zem prsty nebo částí chodidel, a „uzemnění“ potřebuje aikidó i v postoji. Nemluvě o shodě při uplatnění principu pohybů vycházejících z hara, ve kterých se angažují boky, síla v pažích je nepodstatná a tenze v ramenou nežádoucí. Poziční práci na zemi prezentoval sensei Vladimír „Kazik“ Lorenz jako „vodu obtékající kámen“, v pozici nahoře působil jako gigantická hora a zároveň jako přítulné zvířátko. Ten dole se, ač bojoval jako lev, jen marně svíjel (viz cviky v odst. 8/5). Sensei ve svých osmdesáti letech velkou fyzickou sílu už rozhodně neměl. Podle okolností jen změnil pozici, správně u toho dýchal a páku ani nasadit nemusel. Není právě toto ideálem cesty harmonie? A „qui pro quo“, není odměnou za takové „rozcvičování“ mj. i nácvik pozic, kterými uke v aikidó reaguje na techniku, se kterou ho „vyprovází“ na zem tori? „Et tandem“ takové cviky, jako mnohé jiné probíhající v kontaktu se zemí, lze přirovnat k metodě šiacu dó in (viz článek 5). Původní forma boje na zemi je rozvinuta v následujících dva způsoby, pro účely aikidó o „patro výš“ a nakonec do taisabaki v postoji (viz odst. 17/8).

V pozicích těla a končetin ve třech formách „jednoho“ cviku se zobrazují dva universální principy (mužský) & IN (ženský), při kterých energii „tatínek dává a maminka přijímá“. Koloběh energie vychází ze země (chodidla), prochází přes tělesné centrum  (hara) a pokračuje nahoru k nebesům (ruce) a naopak v opačném smyslu proudění. Takový průběh „kolečko“ pohybů a toku energie, vzhledem ke kontaktům těla (chodidel a rukou) se zemí, vyjadřuje markantně především v první a druhé formě dále popisovaných cviků. Prvním „ukotvením“ pozic a celého pohybu je poloha paží, druhým „ukotvením“ je poloha nohou. V postoji probíhá forma třetí, ve které už ruce v prostoru, je-li cvik prováděn individuálně, kontakt nemají,. Pokud stejný pohyb probíhá ve dvojici s technikou aikidó, ruce mají kontakt s partnerem.

1/  Cyklus z pozice na loktech (předloktích)

Pozice v prvním cviku probíhají s oporou těla na předloktích (loktech), obou nebo střídavě s oporou na jednom společně s oporou na dlani druhé ruky. Opora na prstech chodidel s patou nad zemí v pozici kiza (nikoli seiza), probíhá u obou nebo opět střídavě s oporou na malíkové hraně (malíčku a dalších dvou prstech). Cyklus pěti pozic probíhá po kruhu, jehož střed určuje poloha paží (loktů) a do páté pozici se kruh uzavírá. Pohyby nohou odkazují na aši sabaki, které je pak zřetelnější v dalších dvou formách cviku nad zemí (2) a v postoji (3).

První pozice „tatínka“ – na zemi jsou umístěny prsty chodidel u sebe (kiza) a kolena cca na šířku ramen od sebe. Trup v předklonu se opírá o lokty umístěné vedle těla na větší šířku než ramena. Druhá pozice „maminky“ –  pravá noha se posune ve smyslu uširo aši irimi spodem před levou nohu, která zůstává stále na místě na prstech, a opře se o malíkovou hranu (viz) chodidla. S pohybem tělesného centra nahoru dopředu (“vyšpulení pupku)“ se obě kolena zvednou mírně nad zem. Pravá paže (dlaň, předloktí a loket) při tom zůstávají na zemi. Levý loket se zvedne a levá paže se opírá o zem jen dlaní. Třetí pozice „tatínka“ –  levá noha vykročí ve smyslu uširo aši irimi přes pravou nohu, pozice těla i končetin je pak stejná jako ta první.

Čtvrtá pozice „maminky“ – pravá noha se „otočí“ kolem levé nohy ve smyslu uširo aši tenkan, pozice těla a končetin je pak stejná jako ta druhá. Pátá pozice „tatínka“ – spodní levá noha se přisune k zadní ve smyslu mae aši tenšin a spodem vykročí ve smyslu mae aši irimi. Tato pátá pozice je s ukončením „kolečka“ stejná a na stejném místě jako první.

2/  Cyklus z pozice na rukou (dlaních)

Celý cyklus přemísťování po kruhu do pěti pozic probíhá ve stejném smyslu jako předchozí. Na zemi je nyní opora na chodidlech v celé ploše, obou nebo střídavě na jednom chodidle společně s hranou druhého chodidla. Pro tělo výše nad zemí probíhá druhá opora na rukách (dlaních). V pozicích „tatínka“ probíhá tok energie po vnější linii těla a končetin. Současně také odkazují na elementární technický princip v aikidó, který je nejvíce viditelný v technice tenči nage, ale je přítomný ve všech dalších partikulárních technikách aikidó ve dvojici. V pozicích „maminky“ probíhá tok energie po vnitřní linii těla a končetin. Současně odkazují na druhý elementární technický princip v aikidó, který je nejvíce viditelný v technice genkei kokjúnage. Nejde při tom jen o poziční práci, kterou vykonává tori. V pozici „tatínka“ s oporou na obou rukách se uke ocitá v průběhu pádu v řadě technik. V pozici „maminky“ s oporou na jedné ruce je to stejné. V této souvislosti se přímo nabízí podoba s pozici při stržení na zem v iriminage a následným vztyčením těla s útokem z přední ruky, která byla opřena o zem. Podobu lze nalézt také v třetí pozici v průběhu techniky ikkjó omote při sankjó kuzuši.

3/ Cyklus v postoji

Toto kolečko podrobně popisuje jedna z kombinací forem taisabaki v postoji … viz v odst. 17/8


20 – Pády z postoje & přemísťováním na linii nebo v prostoru

Ve skutečnosti pouze na místě a z fixního postoje neprobíhají v bojové situaci téměř žádné pády Většina pádových technik, ukemi ve smyslu nage případně otoši, je spojena s různými formami kroků a přemístění (taisabaki), ke kterým je uke „donucen“ technikou, kterou na něm provádí tori. Aši sabaki, které  je spojeno s „vynuceným“ krokem nohy dopředu, obvykle pokračuje formou mae kaiten ukemi. S „vynuceným“ zakročením nohy dozadu obvykle pokračuje formou  uširo kaiten ukemi. To nemusí platit v případech, kdy pohyb neprobíhá jen na linii, ale rozvíjí se s otáčením těla do všech stran a směrů v prostoru. V tom případě se mae ukemi snadno může změnit v uširo ukemi a naopak, nebo v jinou formu pádu bez kaiten s „odplácnutím“ a případně  v „zadrženou“ formu joko ukemi. Po kterýkoli pádu musí následovat okamžitý návrat do postoje pokud možno bez opory paží, které vytvoří pozici kiawase ve stabilním hanmi. Pozice paží tak umožní vymezit vzdálenost vůči pokračování stejného nebo nového útoku.

Individuální nácvik pádových technik může mít i akrobatičtější formy jako „skok“ do dálky nebo výšky (někdy přes překážku). Specifickou formou, kterou sensei Masatomi Ikeda  nevyučoval a nepoužíval, může být nácvik tzv. „padajícího listu“. Kreativitě, kterou umožní dostatečný prostor, nestojí v této fázi rozcvičky nic v cestě. Následující text bude jen stručným popisem dvou základních forem, které by se měly a obvykle také jsou nacvičovány na linii.

1/  Mae kaiten ukemi s uširo aši irimi

hidari hanmi vykročí pravá noha (uširo aši irimi), tělo s sklání k zemi, hlava se přitiskne k pravému rameni, pravá přední paže se pokládá k zemi a vytváří kruh společně s levou zadní paží (viz odst. 15/1). Pád proběhne v ose pravé rameno – levý bok bez nebo s „odplácnutím“ levé ruky. Nohy se při pádu vystřídají a ze stabilního pozice v migi hanmi pak vykročí levá noha. Pád tentokrát proběhne v opačném smyslu v ose levé rameno – pravý bok. Z postoje opět v hidari hanmi se vše opakuje stále a dále několikrát na linii dopředu.

2/  Gjaku mae ukemi z postoje

Tento cvik je bez přemístění nohou skokem z místa do pádu vice do dálky. Přední noha v hidari hanmi zůstává na místě, tělo se sklání k zemi, hlava se tiskne k levému rameni, pravá zadní paže se pokládá k zemi a vytváří pomyslný kruh společně s levou přední paží. Pád proběhne tentokrát v ose pravé rameno – levý bok bez nebo s „odplácnutím“ pravé ruky. Nohy se při pádu vystřídají a ze stabilní pozice nyní v migi hanmi se vše jako v předchozím cviku opakuje v opačném smyslu a tentokrát v ose levé rameno – pravý bok. Vše se opakuje stále a dále několikrát na linii dopředu.

3/  Uširo kaiten ukemi se zakročením

Z hidari hanmi zakračuje přední levá noha dozadu za pravou nohu, při tom se ohne v koleni do strany, na zem dopadá nejprve zadek za holeň a nárt chodidla. Před pádem vzad je z hlediska bezpečnosti a „změkčení“ těla takové zakročení nohy podmínkou všech uširo ukemi, i když probíhají na místě bez kaiten. Pád proběhne v ose levý bok – pravé rameno bez nebo s „odplácnutím“ rukou. Během překulení vykopne levá ohnutá noha do dálky a vykročí do postoje na chodidlo. Pravá  noha se při tom obvykle dotkne kolenem země a ruce (dlaně) při dotyku se zemí mohou napomoci vzpřímení těla do postoje.  Nohy se vystřídají a ze stabilní pozice v migi hanmi nácvik pokračuje jako v předchozích dvou případech. Cvik se opakuje v opačném smyslu a stále a dále několikrát na linii dozadu.


21 – TEKUBI UNDÓ v seiza

Tekubi je japonský výraz pro zápěstí, ve spojení s výrazem undó (pohyb) lze celý koncept této formy cvičení přeložit jako „pohyby zápěstí“ nebo „procvičení zápěstí“. V cyklu sedmi cviků jsou procvičovány techniky základních pák, které probíhají na zápěstí, respektive v různých formách pohybu zápěstí se asi nejvíce v tvaru zápěstí zobrazují. Jednotlivé cviky rozvíjejí pohyblivost do různých poloh především v zápěstním kloubu, ale přispívají také k pružnosti a flexibilitě dalších pažních kloubů, tedy loktů i rameno, a tím předcházejí případným zraněním. Ve sportovním džudó jsou z bezpečnostních důvodů povoleny jen páky na loket. V nesoutěžním aikidó je účinnost pák spojena se všemi klouby. Znehybnění (bolest) prochází zápěstím přes loket až do ramene i v případech, kdy má páka působit prvotně na loket (např. ude nebo hidži kime osae).   

Cyklus cviků se procvičuje nejčastěji a nejlépe v seiza, ale vyskytuje se i  jako cvičení v  postoji. Pozice na zemi s „uzemněním“ hara umožňuje lepší prožitek toku energie od země přes centrum a horní končetiny do zápěstí. Kromě technického zaměření na páky probíhá zároveň celý cyklus jako forma šiacu dó inTekubi undó v detailním zpracování viz článek 5.


22 – ŠIACU DÓ IN v sedu a seiza

… viz článek 5 s podrobnějším zpracováním principů šiacu do in (meridiány, citlivé body aj.), ale i samostatné články o cvičení z hlediska zdraví (článek 2) a dechu (článek 4), zde jen stručný popis několika základních jednoduchých cviků.

a/  V sedu je jedna noha ohnutá v koleni a leží na druhé noze natažené na zemi. Kotník je položený nad kolenem. Na toto měkké místo tlačí ruka tak, aby tlak působil na oba klouby. Stejná ruka pak provádí kruhovými pohyby masáž kolem kotníku a druhá ruka tlačí na druhé koleno zevnitř. Po chvíli obě ruce na ohnuté noze masírují nárt a chodidlo zespodu, postupně také „prohmatají“ všechny prsty (seshora, zespoda i mezi) a nakonec proklepe chodidlo zespodu pěst ruky. Na závěr pozvednou obě ruce ohnutou nohu za kotník a chodidlo do strany vedle těla a ve vzduchu ji protřepou.

b/ V sedu se noha ohnutá v koleni zvedne z předchozí pozice a postaví na zem na chodidlo. Zadní ruka přidržuje zevnitř koleno zvednuté do pravého úhlu nad zemí a přední volná ruka opakovanými silnými údery pěsti aktivuje citlivý bod, který je umístěn na šířku dlaně pod kolenem ze strany na holeni.

c/  V sedu jsou obě nohy ohnuty s koleny od sebe a spojenými chodidly umístěny na zemi. Obě ruce s dlaněmi jako misky nebo sevřenými v pěst střídavě nebo současně „plácají“ na svaly po celé délce vnitřní strany nohou. Kolena se sevřou a ruce stejným způsobem „plácají“ po vnější straně a nakonec po spodní straně nohou.

d/  V seiza stejná metoda „plácání“ probíhá na horní straně stehen a pokračuje přes břicho a hrudník. Jedna ruka pokračuje v úderech na protilehlé rameno a po celé paži z vnější i vnitřní strany, a po té se ruce vymění. Další oblastí masáže je krk, který z přední strany „proklepou“ nejprve opakovanými údery palcové hrany a ze zadní strany (po předklonu hlavy) malíkové hrany rukou. Prsty s citem promasírují místa na obličeji (oči, lícní kost, spánky, ústa, bradu) a celý obličej vyhladí a symbolicky „omyjí“. Masáž pak pokračuje promnutím uší zvnějšku i vnitřku (uchop mezi palcem a ukazováčkem) a zmuchláním do ruličky. Ukazováčky zastrčené do ušních otvorů pak „protřepou“ uši a jejich razantní vytažení zbaví vnitřního přetlaku v hlavě. I při takové „povšechné obličejové automasáži“ proběhne aktivace všech pět lidských smyslů: oči – zrak, nos – čich, ústa – chuť, uši – sluch, prsty – hmat. Poslední oblastí masáže je hlava, na které proběhne aktivace posledního šestého smyslu („třetí“ oko). Prsty „prohrábnou“ vlasový porost a poklepají vršek, strany a temeno hlavy. Nakonec se dlaněmi „omyje“ povrch celého trupu, paží i nohou, prsty se vzájemně propnou do dálky („prokřupají“) a ruce pak volně ve vzduchu před tělem „protřepají“.


23 – Závěrečné KOKJÚ HÓ v seiza

Obě paže se pro protřepání s nádechem zvednou nad hlavu a klesnou dolů k ramenům, ruce se při tom sevřou v pěst s palcem uvnitř. V této pozici se zadrženým dechem chvíli setrvají, pak se s výdechem vzdálí před tělo. Poslední cvik celé rozcvičky se alespoň třikrát opakuje a nakonec se ruce položí na stehna v pozici seiza.


Cvičit sám může člověk kdekoli, pokud mu to i malý prostor cca 2 x 2 m dovolí doma, tak na parketách, na koberci nebo i v posteli. Většina cviků hitori geiko tuto možnost nabízí. Cvičení venku, třeba na trávě, nabízí větší prostor cvikům na linii nebo do všech směrů. Sám může procvičovat déle třeba jen některý z popisovaných cviků nebo procvičit celou rozcvičku celou hodinu. Bude-li si při tom uvědomovat návaznost cviků na techniky aikidó ve dvojici, bude cvičit skoro plnohodnotné aikidó. Až se pak potká s partnerem bude na cvičení ve smyslu futari geikó dobře připraven. O hitori geikó jen psát, číst nebo mluvit a nezacvičit si nemá příliš velký smysl. Tak teď se jen zvednout a cvičit …