KOTOTAMA nebo také KOTODAMA

KOTOTAMA nebo také KOTODAMA

aneb proč aikidóka zpívá, nebo by mohl a měl zpívat  „I – E – A – O – U“

V předcházejícím článku na téma GENKIKAI, jsem několikrát zmínil pojem KOTOTOMA a dotkl se praxe zpěvu těchto jakýchsi „duchovních forem“. Slíbil jsem, že se celému problému budu věnovat v samostatném článku. Hned na začátku pokusu celý problém zpracovat, abych pak „cviky“ pro druhé mohl jen „prostě“ popsat, jsem si musel odpovídat na vlastní pochyby. Připomněla se mi celá řada iluzorních představ a často naivních dotazů, se kterými jsem se jako učitel aikidó setkal. Nepokládali je jen začátečníci, ale pokládají je a pokládají si je i pokročilí adepti budó, v našem případě aikidó. Proč se tím či oním mám vůbec zabývat? Chci cvičit a cvičím aikidó, tedy japonské umění zaměřené (především) na boj a sebeobranu. Slyšel jsem i o tom, že je disciplínou nesoutěžní, takové ambice ani nemám, ale viděl jsem jak vypadá (Steven Seagal), chci se naučit sebeobranu a použít ji, až mi bude někdo chtít dát přes hubu.

Jako první odpověď se tazateli obvykle dostane: Nejdřív rei hó, tedy slušně pozdrav, pak si sedni do seizy a pozdrav symboly na čelní stěně dódžó, pak vykonej pozdrav společně s kolegy, při tom se dobře dívej, napodobuj a na nic se moc neptej, respektuj učitele a zkušenější partnery, cvič a všechno přijde časem samo. Proč se při tom mám „modlit“ k tradici či symbolům, proč mám spínat ruce v gestu gasšó? Jsem praktikující katolík, vy jste buddhisti nebo šintoisti? A obvykle jednoduchá odpověď zní: „Každý podle svého gusta“.

Proč někteří nosí hakama? Když dostane příslušnou odpověď …  najděte si třeba článek  „Proč nosíme tradiční cvičební úbor“ v Aikidó č. 4/1998 na www.aikido-kenkyukai-praha.cznemusí to akceptovat, ušije si bílou hakama (nosí ji jen nejvyšší majstři nebo se obléká na pohřeb) nebo červenou sukni (to se stalo kdysi v jednom klubu ČAA), vždyť Japonci ještě za dob Ó-senseie ji nosili všichni a v různých barvách. Pak si koupí hakama černou či modrou a diskutuje, proč si ji má obléknout až po pěti letech cvičení společně s černým páskem. Ráznou odpovědí pak bývá: „Přijď příště a kup si bílé keikogi a bílý pásek.“

Dotazů mimo dódźó bývá spousta, nejsme přeci Japonci a nemáme jejich kulturní zázemí ani zvyklosti. Gaidžin chce často a hned vědět, obvyklé argumenty a příkazy, které tazatele odkazují na Japonsko, Ó-senseie či jiné učitele, mu nestačí (a je to dobře). Svého učitele má respektovat, ale jednoduchých odpovědí, případně žádných, se mu však od něj nedostává. Sensei má být vzorem a nejen na tatami, ale to nemusí být snadné. Jaká je životospráva v aikidó? Když vidí svého senseie, jak po tréninku pije kafe (i s rumem) a kouří, to má taky kouřit? A vše říkající odpověď může být stejná: „Každý podle svého gusta“. Pokud se takovými dotazy učitel i trochu baví, může dodat i přesvědčivé argumenty. Jeden z „nejlepších“ učitelů aikidó Seigo Yamaguči (pokud je pravda, co se mi doneslo) měl ve svém dódžó popelník v každém rohu a existuje fotka z Hawaie, na které Ó-sensei kouří jointa (mám ji v archivu společně s fotkou, jak zalévá svou zahrádku).

Proč má zájemce o sebeobranu studovat zvuky I – E – A – O – U a při cvičení si je (byť jen uvnitř) prozpěvovat? Odpovědí by také mohlo být: „Husité zpívali chorál ´Ktož sú boží bojovnici´ a křižáci v hrůze a bez boje prchali“. To by mohlo platit i pro řádné bojové kiai, teď nemluvíme o vnitřním kiai (což se špatně popisuje) používaném v technikách aikidó. Pro ten pronikavý k akci vybízející nebo akci ukončující výkřik, který vychází z břišní oblasti, vyjadřuje sladění těla a mysli a pomáhá pevnému odhodlání a soustředění. Na rozdíl od jiných bojových umění, které výkřiky používají běžně, jsou motivující síla základní formy kiai ve spojení se samohláskami A & O (o nich bude ještě řeč) jedinými zvuky v aikidó, který používáme pouze při funakogi undó (tj. tori fune undó). Kiai a zvuky jako Ééi-t, Ya, Tó, Huut mají mimo „praktický“ často i esoterický základ v šintoistických cvičeních zvuků a vibrací, které manifestují vesmír a jeho zákonitosti.

Proč tedy zvuky kototama spojovat s bojovým aikidó? K jednoduché odpovědi by stačilo  odvolat se na našeho mistra v aikidó nejvyššího. Je také z říše legend a mýtů, ale má asi stejně vypovídající  hodnotu jako odkaz na husity. Ó-sensei Morihei Uešiba měl díky každodenní praxi kototama tak majestátní kiai, že budilo posvátnou hrůzu a úctu a bylo slyšet na míli daleko. A jeho vnitřní kiai bylo schopné odzbrojit útočníka ještě před tím než započal svůj útok. Nemělo by to být ideálním cílem sebeobrany? Dost otázek, abych mohl alespoň částečně odpovědět a popsat, co je to kotoma, musím se, alespoň stručně, nejprve odvolat na historické tradice.

Kotodama nebo kototama je pojem, který označuje víru v duši slov, v jakousi řeč bohů. Je jedním z ústředních pojmů japonské mytologie a je přítomná v nejstarším dochovaném písemném díle, v kronice Kódžiki ze 7. stol., tj. nejdůležitější pramen pro šintó a poznání japonských dějin. Japonci byli přesvědčeni, že ve slovech a jménech přebývají mystické síly, a že v japonském jazyce je ukryta nadpřirozená moc schopná ovlivňovat lidi, božstva i chod světa v pozitivním i negativním smyslu. Praxe kototama byla odedávna součástí obřadů původního japonského náboženství šintoismu a používána v jeho četných rituálech. Termín vyjádřený ve dvou znacích lze přeložit jako koto = hlas, slovo, řeč a tama = duch, duše. To může mít dvojí výklad. V hlase (věci) je přítomen duch a naopak duch dává hlas věci. Představy o kototamě předpokládají, že zvuky mohou magicky ovlivnit objekty a rituální použití slov může ovlivnit lidské tělo, mysl, duši i životní prostředí.

Japonci věří, že „duch slova“ je pro japonský jazyk jedinečný, ale myšlenky, které nás odkazuji na sílu slov, zvuků a zpěvů, nejsou jen japonskou výsadou. Paralely s kototamou nalezneme i v jiných kulturách. Jen namátkou tibetské mantry, buddhistické sútry, hinduistické „Cokoli bohové činí, provádějí zpěvem“, islámské mystické texty a recitace. A co domorodé jazyky původních přírodních národů, havajský jazyk se slovem aloha, bubnování a písně severoamerických indiánů? To vše a mnoho jiného vykazuje přinejmenším podobnost s myšlenkami kototamy. A z toho, co nám je historicky a kulturně blíž, z křesťanské tradice (Evangelium Svatého Jana) známe „Na počátku bylo slovo“.  A logos (slovo) má v původní řečtině řadu dalších významů jako např. uspořádání, vzor, řeč, rozum, racionální podstata věcí a sladění protikladů. Síla zvuku, tedy slova vyřčeného, v japonské fonologii jako vědecké nauce o funkci zvukových jevů v jazyce (nikoli jejich vzniku) nás opět, a mimo jiné, odkazuje na mystický základ slov a jejich významů. Můžeme nalézt analogie s hebrejskou kabalou a judaistickou tradicí. Jozuovi bojovníci (podobně jako zmínění husité) při dobývání Jericha svým mocným křikem zbourali mohutné městské opevnění. Pozornost, kterou judaismus věnuje každodennímu čtení a přednášení z nejposvátnější knihy (tóra) hebrejského náboženství, lze svým způsobem považovat za zdůraznění forem, které nacházíme i v kototama. Ovládnutí těch mystických principů všehomíra má přinést člověku schopnosti a sílu tak mocnou, že mu umožní stvořit světy nové, křísit mrtvé a konat zázraky.

Čte se to sice hezky, ale našince, většinou přízemního ateistu a pragmatika, který chce jen cvičit ty bojovné a sebeobranné disciplíny, to pravděpodobně nijak nemotivuje principy kototama studovat a při cvičení si zpívat. Pokud to nestačilo a máte v souvislosti s kototamou potřebu se dozvědět něco víc o esoterických mystických myšlenkách a načerpat další informace ze spousty konkrétních korektních i nekorektních popisů a tabulek, přečtěte si knihu „Tajemství aikidó“ (John Stevens, Fighter´s Publication 1995), najdete tam kapitolu „Kototama: Řeč bohů“ a dodatek „Kototama: Tajné zvuky aikidó“ s obsáhlým soupisem metod a zvuků kototama, mnohem širších než jak je „známe“ ze zpěvu pěti samohlásek. Sám jsem k vydání knihy před dvaceti lety přispěl „korektorně“ (transkripce do češtiny) a připomínkami k vyznění překladu. Musím přiznat, že jsem se při tom často zapotil, ale velká tajemství jsem neobjevil. Možná se ke knize časem a s postupujícím věkem vrátím, přeci jen je mladší člověk méně pokorný, méně pozorný a netrpělivý, zkušenosti staršího z vlastní praxe (aikidó i kototama) také nejsou k zahození.

Zásadním argumentem pro to a proč kototama, by mohly být informace o tom, jakou důležitost měly spirituální principy pro vznik celého sytému aikidó a jak je uváděl v život ve vlastní praxi jeho zakladatel. Ó-sensei Morihei Uešiba byl bezesporu génius, který se rodí jednou za mnoho let (podle jednoho z pramenů prý za 700 let). Byl velmi nábožensky založený, jeho myšlení v budó a hluboký vhled do jeho techniky a ducha, ovlivnily japonské původní náboženství šintóismus, buddhismus šingonský (mnich Kukai zač. 9. stol. na hoře Koja San) a tendai buddhismus (ve stejné době mnich Saičó na hoře Hiei San) a zajisté i zenbuddhismus. Zvláštní kapitolou jeho duchovního vývoje bylo členství v náboženské sektě Ómotokjó, jejíž propagátor Onisaburo Deguči mu byl mentorem. Zvláště pro nás Zápaďany je prakticky nemožné sledovat a pochopit celou šíři jeho myšlenek a kulturního zázemí. Můžeme to svalovat na okolnost, že jeho autentické myšlenky nám prezentují zprostředkovaně v lepším případě jeho žáci (a každý si z něj vzal to svoje), v horším jeho západní vykladači. K tomu jen poznámka pod čarou: John Stevens nebyl přímým žákem zakladatele, ale jeho žáka (sensei Rindžiró Širata), takže i v jeho případě sám žák interpretuje jiného žáka a odvolává se na myšlenky zakladatele. A ještě jedna osobní: archivuji knihu, kterou vydal vlastním nákladem v r. 1987 jeden z prvních a přímých evropských žáku zakladatele, André Nocquet. Kniha „Maitre Morihei Uyeshiba – présence & message“ má být jen záznamem myšlenek a drobných textů, které prý

Ó-sensei pronesl nebo sám zaznamenal. Knihu jsem nechal přeložit z francouzštiny (přeložil ji otec jednoho z mých žáků MUDr. Hartmann). Překladatel překlad přežil, ale vydání v češtině se už nedožil (nedostali jsme svolení vydavatele). Český překlad klidně případnému zájemci poskytnu, ale pozor, jen hluboce erudovanému literárně (v poezii), historii (Orientu), filosoficky (buddhismus), nábožensky (šintó), mytologicky, nadanému neobvyklou imaginací a schopností transcendence, já takové schopnosti sám nemám.

Sensei Tecutaka Sugawara (narozen 1941) byl jedním z posledních osobních žáků (učideši) zakladatele aikidó v provincii Ibarakai (v letech 1961–62), kam Ó-sensei odešel společně se svým starším učideši (sensei  Morihiro Saitó) a předal výuku v Hombu dódžó v Tokjó svému synovi (první dóšu Kisšómaru Uešiba). V rozhovorech podává sensei Sugawara svědectví o posledních, stále ještě aktivních, letech působení génia aikidó (zemřel 1969).

Ó-sensei Morihei Uešiba se probouzel kolem páté ráno, ještě před snídaní se modlil ve svatyni dódžó k božstvu svatyně, předkům a k mnoha kami (obzvláště k božstvům hor). Po té se venku modlil k božstvům čtyř světových stran (čištění ki) a pokračoval v modlení ve svatyni aiki, před kterou pak cvičil formy kagura–kotototama. Tato „cvičení“ vytvořil na základě taneční formy kagura a inspirován náboženstvím Ómoto-kjó je spojil s recitací speciálních hlásek kototama. Originální šintoistický tanec k uctění bohů provádějí ženy a používají při tom zvonek a ozdoby na tyči. Ó-sensei ho upravil pro své potřeby a cvičil ho s holí (džó nebo bó) a vějířem (viz známé fotografie). Takové rituály zabraly přibližně hodinu a společně s učideši, kteří mu připravili jídlo (nejedl maso ani rybí) pak posnídal. Bílý oděv, bílá hakama i typ stravy udržovaly vnitřně i navenek jeho tělo v čistotě, rituály přispívaly k očistě těla i ducha a přinášely vyrovnanost a klidnou mysl.

Zvuky kototama považoval Ó-sensei za velmi důležité. Významů a zvuků kototama je    mnohem více, než někteří z nás praktikují podle našich učitelů (H. Tada & M. Ikeda). Liší se  v závislosti na různých kombinacích samohlásek a souhlásek i celých slov. Každý zvuk představuje jiný typ vibrace, každá z vibrací je určitým způsobem pohybu vnitřní energie ki a symbolizuje jiný způsob pohybu v bojových uměních. A právě zde jsou kořeny aikidó. Praxe a teorie kototama rozpoznávají přirozený vývoj a to, jak jedna forma pohybu přechází v druhou. Z  jedné věci se rodí mnoho dalších a jejich přirozený vývoj je stvořením všech věcí. Disciplíny budó neslouží k zabíjení, mají utvářet a splynout s životem. A základním principem života a vesmíru je vzájemná interakce energie jin a jang (in a jó) společně s metodou kototama.

Zpočátku existují pouze zvuky „A“ & „O“, jsou protiklady jako + a – , jako dva konce hole, jako muž a žena, a jejich vzájemnou interakcí při začátku pohybu vznikají techniky aikidó. A je čistá odstředivá ki a O je těžká dostředivá ki. Obě formy ki se přirozeně rozdělily mezi nebem (čistá) a zemí (těžká), ale musí mezi nimi probíhat vzájemná a neustálá komunikace, bez toho neexistuje nic (pozn.: ani techniky aikidó viz matka a otec, tenči a genkei kokjúnage).

Zvuky se přesunují od A (nebe) k O (země) a k zvuku UOOO, o kterém Ó-sensei tvrdil, že je vesmírem nebo charakterizuje způsob jak být uvnitř ve spojení s vesmírem. A máme tu zvuk „U“. Jakousi zárodečnou slabikou je kototama „SU-U“. Je i plodnou prapůvodní tvůrčí a kosmickou prasílou, kterou Ó-sensei považoval za základní silu pro stvoření světa a života. Je velkým třeskem, bodem stvoření, středem a centrem bytí. Zvuk „SU-U“ z centra expanduje a kruhovitě rozvíjí zvuky „U-U-U-YU-MU“, současně se osově rozšiřuje se zvuky „A–O–U–E–I“ … a jsme u toho, co nám ukázal a předal sensei Masatomi Ikeda, byť v jiném pořadí a s vlastním vysvětlením, ale tomu se více věnuji až v mém článku později … Kruh ve středu představuje princip ohně – otce – energii JÓ, vnější kruh pak představuje princip vody – matky – energii IN.

Vchod do všech šintoistických svatyní stráží dvojice soch lvů-psů (komainu). Ten napravo má lehce otevřenou tlamu, která tak symbolizuje vyslovování hlásky A. Druhý nalevo má tlamu zavřenou v symbolické znázornění zvuku UMMM. Právě ty zvuky představují začátek a konec japonské fonetické abecedy, symbolické vstoupení do bytí a vystoupení z něj, dynamickou energii celku. A také v tibetském buddhismu představuje slabika a zvuk AUM esenciální zvukový obraz univerza.

Aikidó je trojúhelník, čtverec a kruh, s dechem“ cituje zakladatele sensei Sugawara.

Ó-sensei také prohlásil: „Trojúhelník zobrazuje shromažďování energie a iniciativy, je to nejstabilnější fyzická pozice. Kruh symbolizuje sjednocení, jasnost, průzračnost a dokonalost. Je zdrojem neomezených technických možností. Čtverec pak představuje pevnou formu, základnu pro ovládání, kontrolu“. Kaligrafii zobrazující tyto tři propojené symboly (kruh jako nebe, trojúhelník jako lidstvo, čtverec jako země) namaloval v 18. století zenový mistr Sengai a stala se jakousi vizitkou zen buddhismu (mj. také zásadní inspirace pro celý myšlenkový svět

Ó-senseie). Tyto tvary a formy představují pohybové vzorce, formy ki a to, jak se ki pohybuje, a jsou spojeny se zvuky kototama. Vztah mezi trojúhelníkem, čtvercem, kruhem a dýcháním odkazuje na to, jak používat ki a jak se vztahuje k pohybům v aikidó.

Představte si průběh techniky, nejlépe té v aikidó „jediné“, ikkjó z pozice ki awase. K partnerovi vstupujeme s tělem a pažemi v trojúhelníku (sankaku), s partnerem splyneme a vedeme ho dolů k zemi kruhovým pohybem (kesa giri), na zemi ležícího partnera kontrolujeme a blokujeme (osae) v pozici čtverce. Zvuky při tom nevydáváme (pokud partner nekřičí bolestí), ale nadechneme se s začátkem pohybu a vydechujeme s jeho dokončením. Zvuky kototama jsou skryty někde uvnitř, ale samohlásky jsou od začátku do konec na svých místech. Budó je založeno na vztahu učitel a žák, ne jako ve škole, kde za sebou žák zavře dveře, možná si udělá domácí úkol, a na to, co si učitel myslí, čím a jak žije obvykle a zvysoka kašle. Ideje Ó-senseie  se k nám dostávají jen zprostředkovaně a jsou dnes součástí legendy o vzniku aikidó. Proto se táži sám sebe, co mě moji (nám a vaši) učitelé aikidó v souvislosti s kototama předali? 

Sensei Vladimír „Kazik“ Lorenz si ze své návštěvy za džudó v šedesátých letech přivezl z Japonska několik cviků (a osmičkový film, na kterém cvičil aikido sensei Koiči Tohei), které pak s námi cvičil. Jedním z nich bylo funakogi undó. Samozřejmě věděl, že jde o jakési „veslování“ a práci s ki a výkřikem. V ostrovním Japonsku se veslovalo odjakživa (plachetnice moc nebyly) a to cvičení se stalo součástí šintoistických obřadů a očistných misogi. Cvičil ho Ó-sensei, je součástí aikidó a cvičíme ho (někteří) dodnes. Tak jsme veslovali, průběhem dechu jsme se moc nezabývali a řešili, jestli máme na začátku křičet „hei“ nebo „rei“ (pozdrav) a pak „hó“ nebo „sa“. Vůbec to nevadilo, pravidelným „neuvědomělým“ cvičením získávalo tělo svou zkušenost.

Sensei Giorgio Veneri, jehož hlavním učitelem byl sensei Hiroši Tada, také vesloval a divil se, že my taktéž. Opravil nám drobnosti v práci těla a paží, zvuky „rei“ na „ei“ a „hó“ na „só“ a zdůrazňoval význam tori fune undó pro aikidó. Proč a proč se při tom křičí jsme pořád nevěděli a informace, že každý Japonec to cvičí po svém nás moc nepotěšila. Až sensei Masatomi Ikeda do toho pro nás vnesl trochu světla. Pořád však platí, trochu jinak veslovali (alespoň z těch, co byste mohli v ČAA znát) sensei Fudžimoto i Hosokawa, a stále trochu jinak veslují sensei Tada i Asai, a bude veslovat sensei Fudžimaki.

Tori fune undó ve spojení s kiai, rytmem dechu a zvuky kototama

Nejprve stručně ke cvičení v aikidó možná nejdůležitějšímu a všeobecně známému, které je v řadě momentů k tori fune undó analogické. Podobné jsou pohyby těla a tělesného centra v postoji na místě dopředu a dozadu z pozice rukou u boků. Jiný je průběh dechu a jiná je úroveň dosahu paží a forma rukou při pohybu dopředu. Všichni naši učitelé cvičí ikkjó undó, ať jen v jednom směru nebo s kaiten ve dvou či čtyřech směrech, v detailech i trochu odlišně.

Sensei Hiroši Tada cvičí hlavně v jednom směru a navazuje často na předchozím cvičení, které je v řadě detailů stejné (nebo podobné) jako ikkjó undó. V tomto cvičení je kladen důraz na výdech při pohybu paží dopředu před obličej. Na ten navazuje dlouhý nádech spojený se zvednutím paží nad hlavu a jejich dalším pohybem po velkých kruzích dolů k bokům, při kterých se celé tělo zaklání. Tento cvik se cvičí i ve dvojicích v postoji proti sobě nebo za sebou

tak, aby docházelo mezi oběma cvičícími k přenosu energie na dálku. Stojí-li partneři proti sobě, jeden z dvojice se nadechuje v návaznosti na výdech toho druhého. Žádný zvuk při ikkjó undó není slyšet, předmětem studia je práce s ki v souvislosti s dechem, a to můžeme cítit jako „vnitřní“ kototama. Sensei Kacuaki Asai donekonečna opravuje formu rukou a dlaní v dálce před obličejem se spojenými prsty mířícími přímo a do dálky (až za horizont), zdůrazňuje tak nasměrování ki s výdechem dopředu a před sebe.

Pro své ikkjó undó sensei Masatomi Ikeda zdůrazňoval pozici paží a rukou sevřených v pěst u boků (pod boky), tj. na obvyklém místě, kde jsou ruce přirozeně svěšeny než někomu podáte ruku při pozdravu. Z této pozice se ruce ve formě tegatana zvedají před obličej (v dvojici se setkávají v kiawase) a pak třeba nad hlavu (furikaburi k seku). Pokud se zatnou v pěst a v zápěstí při dokončení pohybu dopředu mírně rotují s tím, že všechny prsty nejsou zataženy v jedné linii (čelo pěsti), provedou pro aikidó základní úder furi cuki. Je to velký rozdíl oproti úderu čoku cuki, typickému pro karate včetně kiai, s pažemi rotujícími od boků a dokončením v rukou s dokonale sevřenými pěstmi. Mírná rotace v zápěstí a nespojené prsty při dokončení pozice paží před obličejem v jakémsi trojúhelníku zdůrazňují jak hranu ruky (tegatana), tak formu rukou potřebnou pro úchopy v aikidó. Všechny prsty (např. palec, ukazováček) nemohou být při úchopu nebo při držení zbraně (teno a honte uči) propnuty a spojeny v celé délce. Rytmus dechu s výdechem (extenze ki do dálky) a nádechem (vedení ki k centru) samozřejmě náš hlavní učitel připomínal, ale také proto více než jiní zdůrazňoval energii pohybu paží zpět k bokům a zatnutí rukou v pěst.

Tori fune undó má prakticky stejný pohyb těla (centra) jako ikkjó undó ve smyslu fyzickém, rozdílné jsou pohyby paží (úroveň pozice před tělem), forma rukou a průběh dechu (nádech a výdech v opačném pořadí). Abychom objevili smysl a techniku tohoto cviku, rozdělil sensei Ikeda jeho výuku do tří etap.

1. uvolněný pohyb paží s nádechem před tělem do úrovně až nad obličej. Ruce při tom mají formu jako při dechovém cvičení In no te kokjú. S výdechem se vracejí do pozice u boků v podobné formě, tedy ne tegatana nebo pěst. Podobnou techniku aikidó proti např. cuki nebo kopu (geri) nazýváme uširo kiri otoši. Cvičí se v levém i pravém postoji s pozicí boků a ramen kolmou na linii (tai no henko).

2. intenzivní pohyb paží s nádechem před tělem v úrovni hara. Paže při tom vyrazí dopředu s rukama jako když „kočka zatne drápy“ a s výdechem se vracejí k bokům (kočka si přinesla kořist). Pokud by se pěst zavřela, měla by formu pro čoku cuki. Cvičí se v obou postojích viz 1.

3. stejný pohyb jako 2. & kototama. Při pohybu paží dopředu silné kiai se zvukem „Ééit“, před pohybem paží zpět krátké „lapnutí po dechu“, při pohybu paží k bokům se ruka svírá v pěst nejprve se zvukem „O“. Po zastavení rukou u boků jsou jeden bok a rameno vytočeny mírně dozadu stejně, jako v základním hanmi v aikidó. Aby pak obě paže skončily před tělem viz 2.v pozici tai no henko, dochází k malé rotaci v bocích. Pro ilustraci: je-li bokken nebo džó v ruce volně před tělem, je tělo v (šikmé) pozici hanmi, ale třeba po útoku šómen je tělo v pozici taino henko. Rytmus nádechu a výdechu spojený s pohybem paží není díky „lapnutí“ po dechu v mezidobí tak jasně rozdělený jako viz 1. & 2. „Lapnutí po dechu“ obvykle samovolně způsobí přítomnost souhlásky, tedy žádné zvuky „hó, só, ha, sa“. Při stejném cvičení v opačném postoji se zvuk změní na „A“ (viz výše Kototama „A“ & „O“).

Někteří učitelé praktikuji i jinou formu tori fune, tj. velmi rychlý pohyb pouze se zvukem „Ééit“ tam i zpět, pravděpodobně i pro rozehřátí těla (viz princip ohně při gasšó gaseki v genkikai). Zajímavé je  zkusit si zakřičet vědomě „hó“ nebo „sa“ a srovnat s čistým „O“ & „A“. Pro vnitřní pocit, ale i navenek (tvar úst při výdechu) je to velmi odlišné. Sensei Ikeda vnesl do aikidó mnoho inovativních prvků inspirován svým učitelem, kolegy i jinými disciplínami, které jsem zmínil v článku o jeho zdravotním cvičení genkikai. Zdánlivě „drobná vylepšení“ v cvičení ikkjó a tori fune undó mohou být dokladem toho, jak stál z hlediska technické stránky aikidó stále „oběma nohama na zemi“. Pro naše vnímání dlouho jen individuální spirituální cvik (hitori geikó) povýšil na jednu ze základních technik cvičených ve dvojicích (futari geikó) a pojmenoval ji tori fune kokjúnage. Podobně pro naše aikidó „objevil“ i další techniky založené na principu síly dechu (kokjú rjóku) a projekce partnera dechem (kokjú nage). Vedle technické stránky aikidó stále reflektoval přesah technik do spirituální oblasti, čehož dokladem může být i jeho interpretace zvuků kototama.

Japonci (všeobecně) rádi zpívají, bary karaoke toho mohou být svědkem. Po každoroční únorové stáži v Curychu jsme společně s našimi učiteli navštěvovali rybárnu u jezera. Bylo skoro povinností zpívat, tedy národní písně. Sensei Hosokawa řešil otázku japonských mečů a cub, ale jeho Italové ho rádi nahradili. Sensei Asai hulil (v té době) jednu za druhou a vychutnával si českého ferneta (italský fernet branka mu nechutnal), jeho Němci seriózně mlčeli. Češi a Slováci se občas ke mně přidali podle toho, jestli to byla „Marjánka“ nebo „Ještě jsem se neoženil“. Sensei Ikeda zpíval japonsky i italsky, česky to nezkoušel.

Když byl sensei Masatomi Ikeda poprvé na stáži v Praze v r. 1992 (zřejmě jako první japonský učitel v Československu), po svých čtyřech dechových cvičeních samozřejmě vesloval a třásl rukama, pak většinu přítomných šokoval čtyřmi kokjúnage podle čtyřech elementů. Na společné večeři v slovenské restauraci vyděsil skupinu hlučných Italů svým zpěvem „O sole mio“ tak, že pak byli tiší jak myšky. Stejnou píseň zpíval v odsvěceném kostele v Basileji při příležitosti výročí svého působení ve Švýcarsku, tentokrát společně s italským tenorem „bel canto“ (a skoro se mu vyrovnal). V Českých Budějovicích, po shlédnutí našeho „japonského“ divadla Nó, nám večer u ohně zazpíval prastarou píseň, kterou sumisté věnovali vesnici před svým zápasem. No to jsme ztuhli zase my. No pak jednoho dne na jedné stáží a po sebekritice, že vyučuje pouze techniky aikidó, nám zazpíval zvuky kototama. Sensei Ikeda nemluvil o spirituálním významu jednotlivých zvuků v celém systému kototama. Pouze lapidárně nás odkázal na historii a význam kototama pro japonskou kulturu (a aikidó). Pořadí a umístění samohlásek srozumitelně předvedl a vysvětlil „prakticky“ tak, aby kdo bude chtít mohl zvuky a vibrace cvičit. Jako u mnoha jiných principů spojených s aikidó, které nám prezentoval, předpokládal, že jen samotná praxe dovede zájemce k potřebě dozvědět se něco víc ….

Kototama I – E – A – O – U

O umístění zvuků jsem se zmiňoval v článku k cvičení genkikai v souvislosti s fázemi a pozicemi paží a formami rukou tak, jak je sensei Ikeda prezentoval v seize. Odborníci na fonetiku (věda o způsobu tvoření hlásek a jejich modulování hlasem) nebo foniku (nauka o zvuku) by věděli, jak zvukové jevy exaktně popsat. Tvar úst a rtů, ozvuk v ústní dutině, místa na patře mají své zákonitosti, ale nejsem odborník. Můžeme se řídit jen citem a prožíváním. Jako hudebníka mě napadá souvislost s vyluzováním zvuků pomocí dechu v ústech a z úst. Ten nejednoduší může být např. jednoduchá drumle (kovové „očko“ s drátkem, který se mezi zuby rozeznívá dechem) nebo didgeridoo australských aboriginálů. Tvorba zvuku na žesťové nástroje, např. trubku, je podstatně složitější a tóny ani zdaleka nevznikají pomocí prstů a 3 klapek, ale dechem s různým tvarem úst a rtů.

I     je umístěno nad hlavu / jako když se narodí dítě a vydá první zvuk / jako když otevřete oči a překvapí vás okolní svět / tvar úst je sevřenější a zvuk je umístěn na horním patře

E    je umístěno v oblasti krční jamky / jako když se ptáte co to je? / tvar úst je širší a zvuk je v ústech umístěn o trochu níž

A    je umístěno v oblasti srdce / jako když konstatujete no toto! / tvar úst je otevřenější a zvuk je umístěn někde v prostředku úst

O    je umístěno v oblasti hara / jako když to přijmete a zpracujete / tvar úst se zakulacuje a zvuk klesá níž

U    je umístěno pod pupkem / jako když toho všeho máte dost / ústa jsou téměř zavřená a zvuk je na spodním patře

K popisu mě inspiroval sensei Ikeda, ale vycházím při něm především ze svých pocitů. V podstatě ani neexistuje žádný konkrétní návod, jak kototama provádět. Existuje mnoho různých forem zpěvu kototama a ta tak zůstává něčím, k čemu se musí každý člověk sám propracovat. Není ale jakýmsi „zaříkáváním“, které působí kouzelně svým vyslovením. Účinná je jen tehdy, je-li prováděna upřímně, s citem a hloubkou souvisejícími s věděním a poznáním.

Pro srovnání a k zamyšlení uvedu nyní jen pár poznámek z knihy J. Stevense „Tajemství aikidó“.

I        je živá síla, plnokrevný dech, silně vibruje a směřuje ven z těla

E       se rozvětvuje a mění se v kanály životních forem, je vibrací šířící se celým tělem

A       je prvním ze všech zvuků, matkou dalších písmen, šíří s směrem vzhůru

O      napětí mezi O a A vytváří fyzické formy, směřuje dolů

U      obloukem se vrací samo k sobě, dává vznik životu a umožňuje pohyb

Pět čistých samohlásek jsou energie přicházející na zem z vesmíru. Jsou to „mateřské“  zvuky, souhlásky jsou „otcovské“ zvuky. Samohlásky ve spojení se souhláskami (v tradičním pořadí) KA / SA / TA / NA / HA MA / YA / RA / WA / GA / ZA / DA / BA / PA daly vznik zbytku japonské abecedy, která obsahuje 75 znaků. Zvuky jsou pak navzájem spojovány do formy kotoba (slova s konkrétním významem) nebo kotomuke (uklidňující výrazy, které navozují stav klidu a míru).

V aikidó můžeme cvičit formy kokjú hó a furitama ve spojení se zvuky kototama I-E-A-O-U. Provádíme je vždy se zavřenýma očima a při tom sledujeme průběh dechu a vnitřní vibrace.

1/ Su no kokjú – paže s dlaněmi směřujícími k zemi se s nádechem beze zvuku zvedají před tělem nad hlavu / s pohybem paží a dlaní ve stejné formě k zemi spojíme výdech s vibracemi, které přináší samostatný zvuk samohlásek I, E, A, O, U ve třech možných formách provedení:

a/ vibraci a zvuk necháme působit až dolů pod pás ; 2/ zvuk zastavíme v pozici dlaní před srdcem a vnitřní vibrace pokračuje až dolů ; 3/ celý pohyb paží až dolů provedeme bez zvuku

se stejnou vnitřní vibrací

2/ Ki musubi no te kokjú – s výdechem při pohybech paží před tělem dolů v pořadí a umístění samohlásek, které odpovídá popisu (viz. výše). Vnímáme vnitřní vibrace probíhající v těle, jako bychom zvuk přijímali a vstřebávali, ale beze zvuku. Ó-sensei: „ Poslouchejte pozorně a uslyšíte hlas nebe.“

3/ Furitama – je nedílnou součástí, tj. jakýmsi pokračováním, tori fune undó, při kterém používáme kiai, otevřené oči a vydáváme extenzivní energií. Furitama jako „třesení centrem“ je kontrastním cvikem, při  kterém obvykle mlčíme, zavřeme oči a soustředíme se na interní energii a vnitřek našeho těla. S výdechem při pohybu paží se spojenými dlaněmi směrem od nebe dolů k zemi můžeme zpívat celou formu kototama ve dvou možných formách provedení:

a/ celý cvik fázujeme podle jednotlivých zvuků I, E, A, O, U. Při krátkém nádechu zastavíme pohyb paží v pozici před tělem, které odpovídá popisu (viz. výše). S delším výdechem změníme zvuk a přizpůsobíme i „gesto“ spojených dlaní: I = prsty směřují nahoru / E = prsty začínají směřovat před tělo / A = prsty a dlaně začínají rotovat tak, aby levá dlaň ležela v pravé / O = pohyb prstů (palce) dokončuje spojení dlaní / U = spojení dlaní a prstů je dokončeno před seika tanden … Při „němé“ furitama je právě zde pozice paží s formou spojených dlaní a následuje třesení pažemi a dlaněmi, resp. centrem (tanden no kokjú).

b/ během celého výdechu probíhá kontinuálně spojený zvuk I – E – A – O – U a nakonec se k němu přidá i zvuk „MMM“, který souvisí s uzavřením anusu (řitní otvor). Japonština pro to používá slovo ibuki, které v překladu znamená dech nebo závan. Řekl bych, že je to poetické vyjádření účelu tohoto drobného, ale důležitého, principu.

Sensei Ikeda nebyl přímým žákem Ó-senseie jako např. sensei  Asai. V Tokjú vedl Hombu dódžó a rozvíjel odkaz svého otce první dóšu Kisšomaru Uešiba. Největší vliv na našeho učitele měl sensei Tada, jeden z nejstarších přímým žáků zakladatele aikidó. Od začátku devadesátých let jsem každý rok v létě jezdil do Saignelegier na semináře, které vedli oba tito učitelé. Celý týden, kdy učil sensei Tada byl sensei Ikeda přítomen na tatami a měl jsem tak možnost pozorovat, jak sleduje svého učitelé a inspiruje se jeho principy výuky. Sensei Hiroši Tada, dnes jeden z mála nositelů stupně 9. dan Aikikai, je dodnes aktivní i ve svém věku přes 90. let a stal se živoucí legendou aikidó. Každý aikidóka musí obdivovat nesmírnou energii „starého samuraje“ (pochází ze samurajské rodiny) a při sledování jeho cvičení a ukázek nabýt dojmu, že v jeho podání ožívá Ó-sensei. Ale bezmezný obdiv má své limity ve schopnosti jeho myšlenky a výuku skutečně sledovat. Dlouhé historické a spirituální přednášky, kombinující italštinu se starou japonštinou a překládané především do němčiny, mi často neumožňovaly jeho výklad chápat. Množství detailů a varianty kroků, směrů a technik činilo prosté napodobení nemožným. Bez ideálů a nedosažitelných cílů nemůže ani aikidó (jako celé budó) existovat, nemá-li být jen prostou fyzickou činnosti a jeho praxe jen kopií (více či méně dobrou) pohybů, které nám japonští mistři ukazují. Sensei Tada cvičil hodně s džó (2 varianty jeho vlastní kata a snad původní Ó-senseie), obdivuhodně obživlou tyčí, která rotovala do všech směrů a pohybů. Mohl jsem jen obdivovat schopnost nápodoby u některých jeho žáků. Samozřejmě, i „prostá kopie“ bez dostatečného vhledu a pokud se mnoho let opakuje, nese své ovoce. Přistup, jakým sensei Ikeda vybíral a zpracoval prvky učení svého učitele je způsobem, jak nedosažitelný ideál z nadpozemských výšin přenést na zem a umožnit nám Evropanům se mu alespoň přiblížit. Tzv. „Ikedovu kata“ nestvořil sám sensei Ikeda, jen „Tadovu kata“ v detailech zjednodušil a opatřil výkladem jednotlivých sekvencí a prvků přímo souvisejících s technikami a principy aikidó.

Stejně jako měl sensei Ikeda paralelně s aikidó a hódžó „vlastní“ (inspirovaný dalšími učiteli) systém genkikai a do „svého“ aikidó zahrnul i principy kototama, má i sensei Tada „vlastní“ systém dechových a meditativních cvičeni s názvem Ki no renma. V překladu to znamená utužování (kultivace) energie ki, kterou studuje z mnoha hledisek spirituálních i praktických vzhledem k praxi budó. Dva zásadní učitelé, ze kterých sensei Tada vychází, vyučovali a vysvětlovali stejné věci a ačkoli se jejich metody lišily, dá se s nadsázkou říci, že to byly principy – kokjú hó, meditace a znalosti každodenního života. Ó-sensei Morihei Uešiba, zakladatel aikidó, vycházel především z šintoistického misogi a kototama a jeho až nadpozemské techniky se rodily skrze kami a komunikací s energií ki. Sensei Nakamura Tempú, vycházel z indické jógy, kterou přizpůsobil japonskému prostředí. Filozofie zakladatele společenství Tempúkai zkoumala vztah mezi tělem a duší z jiného úhlu než aikidó (zdánlivě). Jeho vlastní umění a systém nazvaný Šinšin toicu dó, v překladu „osvětlený způsob sjednocení mysli a těla“, později rozvinul v Americe sensei Koiči Tohei, jeden z nejvýznamnějších žáků zakladatele aikidó, pod názvem Šinšin toicu aikidó a založil i samostatnou Ki Society (působí mimo naše Aikikai). Sensei Tada navíc, kromě dodržování přísné životosprávy (včetně držení půstů), cvičil zen a misogi ve společnosti Ičikukai  (sensei Tecudžu Ogura), to zahrnovalo meditace v seize, zpívání šintoistických modliteb, používání zvuku zvonku a pohybů kyvadélka.

Ve filosofii Tempú principy a cvičení jógy sjednocují tělo, stimulují zádové svaly (v aikidó hovoříme především o hara) a budují základy správného dýchání (kokjú-ho) ve spojení se spiritualitou a telepatií. Sensei Tada říká: „Vnitřní metoda studia budó se inspiruje asketickým tréninkem tantrického buddhismu, zenu a šintoismu skrze pochopení mentální koncentrace“, tj. udržování a používání mysli jako umění s cílem mentální koncentrace. Ale čemu nelze rozumět konkrétně skrze konkrétní metody, to nelze trénovat.

A jeden z citátů slov zakladatele aikidó zní: „Aikidó není náboženstvím – ačkoli to je stejně náboženství“. Po svých žácích proto Ó-sensei požadoval, aby zacházeli s tělem a myslí jako s jedním a jako metodou praktikování východní filozofie. Aikidó piluje a utváří základy mysli a těla v nesčetně aplikacích, variacích a vše přesahujících formách. Naučíte-li se naslouchat svým pocitům je to něco co nemůže být pochopeno skrze intelektuální úsilí. Předpokládá plnou důvěru v učitele a víra není něco, čemu lze rozumět skrze slova, je to něco, co nelze vysvětlit. Není to něco, o čem přemýšlíte hlavou, musíte mít pocit splynutí s aikidó jako svou životní cestou a způsobem života. Angažujete-li pět smyslů až na hranici svých možností, dosáhnete stavu, kdy vaše pohyby vznikají přirozeně a zrodí se technika (wata).

Není pro nás snadné (ani pro „moderní“ Japonce) jen rozumem vnímat obsah a smysl všech těch odkazů a slov. Sensei Hiroši Tada žil řadu let v Itálii a pro italskou Aikikai působí stále jako technický ředitel (stejně jako sensei Ikeda působil pro Švýcarsko, ČR, SR aj.), v Japonsku vyučuje v Hombu dódžó a ve vlastním Gessodži dódžó v Tokjú. Svůj unikátní „styl“ aikidó ve spojení se svou speciální Ki no renma předává svým žákům a každý rok pořádá v Itálii týdenní semináře zaměřené pouze na kokjú hó, meditaci a telepatii. Až v době, kdy sensei Ikeda nečekaně, a bohužel, ukončil své působení v Evropě, jsme se společně s manželkou, která je profesionální tlumočnice z italštiny a aktivní aikidistkou, vypravili v r. 2009 na týdenní stáže aikidó a Ki no renma do La Spezzie. Aikidó jsem mohl, alespoň částečně, napodobit, ale musel bych sledovat cestu senseie Tady mnoho let, abych se alespoň trochu přiblížil rozměrům a hloubce jeho ducha. Jeho andžódaza („klidná meditace v sedě“) obvykle na závěr tréninků aikidó, kdy si aikidóka „přehrává“ v mysli vše, co před tím cvičil, je jiná než obvyklejší meditace „bez myšlenek“ a pro waza v aikidó může být velkým přínosem. Telepatická, telekinetická a řada dalších cvičení jsou napoprvé „nepochopitelná“. Případný popis a vysvětlení, které by čím složitější bylo, tím více bude analyzováno pouze intelektem a tím méně by bylo pochopeno. Ostatně vše, co souvisí se studiem budó, vyžaduje pravidelnou a dlouholetou praxi, pouhá a náhodná nápodoba je k ničemu. Modlitby senseie Nakamury „Přísaha pro dnešní den“, „Verše k pranajamě“, „Verše síly“ a „Pravé já“ jsou, přeloženy z japonštiny do italštiny a češtiny (mohu zájemci poskytnout), podobného esoterického ranku jako jsem zmiňoval u knihy autentických slov Ó-sensei od André Nocqueta. Protože tento článek měl téma kototama, pokusím se na jeho závěr přiblížit jedno z meditačních cvičení, které jsem zažil v La Spezzii.  

Kototama a společná meditace v kruhu

Cvičení s anglickým názvem „overtone chanting“ praktikují skupiny nadšenců po celém světě (i v Praze), ale je především součástí klášterního života v Indii, Japonsku a Tibetu. Japonský název této meditační praxe doprovázené zvuky kototama je Baionšómjó. „Baion“ v překladu znamená alikvotní  tón, tj. vedlejší tón (overtone) znějící současně s hlavním tónem. „Šomjó“ znamená přednes nebo zpěv buddhistických manter. Jako metodu jedné z nejstarších škol tibetského buddhismu (dordže thegpa nebo vadžrajána v sanskrtu) ji praktikovali mniši v linii tantrické školy Ňingmapa. Původně to byla individuální recitace nebo zpěv manter, v našem případě samohlásek, a vibrace zvuků před vodopády. Vibrace zvuku samohlásky v těle vytvoří harmonický tón, který ve spojení se zvukem vodopádu doplní alikvotní tóny. Vizualizací zvuků a opakováním cvičení dosahují mniši stavu sati, který lze charakterizovat jako všímavost nebo bdělá pozornost (japonsky kansóhó), která odvádí pozornost od smyslových vzruchů.

Forma společné meditace, kdy účastnící sedí v kruhu a „zpívají“ zvuky kototama I,E,A,O,U, tak jako tomu bylo v La Spezzii, nemá žádný náboženský podtext. Účastnící, každý po svém, společně zpívají a zvuky jejich individuálního zpěvu souzní. Výsledkem je zcela jiný zážitek než při individuální meditaci s cílem vyprázdnit mysl a vyčistit si hlavu. Každý po svém si svým vnitřním zrakem může vizualizovat různé obrazy nebo sluchem vnímat zvuky různých nástrojů. Tato unikátní hluboká meditace přináší jejím účastníkům rozdílné zážitky často související s fyzickým a duševním stavem, ve kterém se právě nacházejí. To může kromě „klidného“ prožívání přinést i problém ve vztahu k spoluúčastníkům (vskutku falešný zpěv) nebo přímo ve vztahu k „sousedovi“, který vás drží za ruku (hysterie až stav transu). Kromě žádoucího efektu svěžesti a silné očisty těla i duše (misogi) může pak být efektem i silné znechucení. Ale i to je zážitek svého druhu a „postižený“ se s tím musí „harmonicky“ vyrovnat.

Účastníci meditace sedí vzpřímeně s rovnými zády i hlavou a zavřenýma očima v seiza (případně jiné pozici zkřížených nohou), zadek si případně mohou podložit polštářkem (zafu) nebo složeným ručníkem, aby vydrželi pohodlně sedět až cca 1 hodinu. Uprostřed velkého kruhu (podle počtu účastníků i několik kruhů) sedí v seiza a v malém kruhu zkušenější, čelem k ostatním a s rukama na stehnech nebo s dlaněmi spojenými před centrem (kosmická mudra). Ve velkém kruhu sedící účastníci spojí pohodlně ruce dlaněmi na sobě tak, že pravá dlaň míří nahoru a levá dolů, celý kruh se tak spojí, sváže a uzavře. Mimo kruh zůstává „vedoucí“ celé meditace, který časový úsek určený pro zvuk každé samohlásky v pořadí I,E,A,O,U (případně i MMM) ukončí úderem na tibetskou mísu (nebo zvonek) a dá tak signál ke změně samohlásky. Dlouhý a „nepřetržitý“ zvuk (nadechnout se každý musí) každé jednotlivé samohlásky při tom vychází z energetického centra těla (hara, seika tanden, bránice), aby vznikla patřičná vibrace v celém těle, nemá být ovlivněn zpěvem z hrdla a snahou uměle vytvořit jakési vibrato.

Vraťme se nyní k zakladateli aikidó. Morihei Uešiba měl v úmyslu, aby jeho bojové umění dalo formu hluboké duchovní pravdě. Nevnímal aikidó jen jako bojovou metodu, natož ve fyzickém smyslu jako jakýsi druh sportu, ale spíše jako prostředek jak spojit zákony universální ki s životní energií. Kototama pro něj nebyla teorií nebo strukturovaným učením, její princip vnímal a praktikoval jako duchovní cestu a léčivou modalitu. Vše v našich životech se má dít v souladu s přírodními silami vesmíru a pokud se tak stane, tok energie ki proudí přirozeně a zlepší se naše zdraví tělesné i duševní. „Na počátku bylo slovo“ (kototama SU-U) a je to mysl, která vytváří lidské bytosti a ne naopak. Kototama je prostředek, jakým si člověk uvědomí svou pravou povahu a osvobodí se. Pět samohlásek představuje různé rozměry i fáze uvědomění a jejich síla i význam má být odhalena prostřednictvím praxe aikidó.

Volba formy pro cvičení kototama je nyní jen na vás. Začněte zpívat, třeba v konkrétním pořadí zvuky I-E-A-O-U. Nechte se jimi naladit, vaše životní energie se probudí a bude proudit celým vaším tělem, dýchejte a prostě si to užívejte …