ŠIACU & DÓ IN jako „automasáž & samo léčba“ v aikidó

Již dávno, v prvním ročníku časopisu Aikidó, který vydávalo AKP v letech 1995 –  2005, vyšel v č. 5,6,7/1995 překlad několika kapitol z knihy „Šiacu“ mistra Wataru Ohaši s mou úvodní  redakční poznámkou: „Jako aikidisté se na tatami setkáváme s principy orientální masáže nazývané šiacu či akupresura. Je pravidelnou součástí naší rozcvičky (např. šiacu chodidel a obličeje), často je zakončením cvičení na stážích (např. šiacu zad a páteře, šiacu chodidlem na chodidle i na celém těle). Většinou je námi, a ostatně i našimi zahraničními učiteli, provozována amatérsky a odvozeně. Jako každá seriózní disciplína vyžaduje šiacu mnohaleté studium pod vedením odborníka“, následovanou povzdechem: „Doufám, že jednoho dne se i na tatami setkáme s mistrem šiacu, tak jako jsme se dosud setkávali s principy šiacu ve vlastní praxi.“

Všichni moji učitelé, ještě z dob „prehistorických“ jmenovitě J. Drašnar, V. Lorenz & G. Veneri, později zvláště M. Jaccoud a samozřejmě M. Ikeda & D. Vetter, do svých hodin jako nedílnou součást aikidó zahrnovali i metody šiacu, bohužel však s frekvencí jen „jako šafránu“. Zážitkem svého druhu neopakovatelným, bylo setkání na tatami „balkánském“ již v r. 1996 se skutečným a starým japonským mistrem (viz. časopis Aikidó č. 4/1996 sensei Hiroši Nozaki „Šiacu Dó–In Jóga“). Časem se objevil i další učitel přímo v šiacu vzdělaný a tak jsem mohl několik let na AKP v spolupracovat s čecho–američanem Michalem Poberem z Kutné hory (viz. článek „Šiacu a aikidó“ v Aikidó č. 2/2002). Každoročně se také, a celkově již dvacet čtyři let, v klášterním areálu v Mnichově Hradišti koná „Letní setkání“. Jako vrcholného zážitku celého týdenního workshopu (aikidó & tanec & rytmus a dříve i divadlo & výtvarný atelier) se každý den večer většina účastníků ráda účastní společných masáží vedených praktiky aikidó (Kodym & Jaccoud) a několikrát i s mistrem šiacu (Pober). Z těchto setkání je evidentní, jak společné masáže šiacu mohou spojovat na tatami lidi různých profesí, v našem případě uměleckých.

Samozřejmě, aikidisté upřednostňují v běžném tréninku především „bojové“ techniky, zkracují se proto rozcvičky a kolegové na tatami jsou pak často jen „bojovnými“ sparing partnery. Na konci obvyklých tréninků, ale i víkendových stáží, už nezbývá, bohužel, čas na to „udělat si dobře“. Nicméně na péči o vlastní zdravé tělo by se nemělo zapomínat, zvláště pokud vás budó bude provázet až do vyššího věku. Samostatné hodiny, mnou pro tento účel nazvané jen „aiki“, ve kterých jsem se pokoušel rozvíjet své zkušenosti z cvičení popisovaných také v mých předchozích článcích (genkikai, kototama, kokjú hó) a rovněž zkušenosti z šiacu i meditace, tedy metod zaměřených více na zdravotní a spirituální stránku budó, se příliš neujaly. Uvědomuji si, že dnes jsou čas, kurzovné i pronájmy drahé, nemluvě o životních prioritách (profese, rodina aj.), ale hodnota celého jeden a půl hodinového tréninku budó by neměla tkvít jen v tom „dát si do těla“ s partnerem na tatami a patřičně se při tom zapotit. A není-li k dispozici více či méně zkušený masér, jsou způsob a metody „automasáže“, někdy nazývané „šiacu dó in“, se kterými se setkáváme v aikidó a o kterých bude dále v článku řeč, přínosné jak pro bojové disciplíny, tak i pro běžný život a naše zdraví fyzické i duševní.

V japonštině znak ŠI znamená prst a znak ACU stisk nebo tlak. Pod tímto názvem není šiacu disciplínou starou, ale podobně jako „moderní“ aikidó, které se také formulovalo ve 20. století, mají obě disciplíny hluboké historické kořeny. Pro léčebnou masáž tlakem prstů, ale i jinými částmi končetin, se používá také alternativní název akupresura. Původní celostní forma tradiční orientální medicíny (kampo), ze které i dnešní šiacu vychází, pronikala do Japonska z Číny již od 6. století. Kombinovala metody anma (masáže a drhnutí těla), akupunktury (jehličky umístěné do bodů cubo), moxa (ošetření akupunkturních bodů horkem) a akupresury (tlak na body a manipulace s tělem) s mnohostranným medicínským využíváním všech částí léčivých rostlin (bylinky, kůra, kořen, plody aj.) a to činí kampo dodnes. Léčebný aspekt metod anma inspiroval vznik tradiční japonské masážní techniky, která se šířila v podání převážně slepých masérů v období Edó (1603 – 1867), ale postupně se začal vytrácet. V období Meidži pronikaly do Japonska západní vlivy, včetně anatomie, fyziologie i masážních technik. Spojení tradičních a moderních přístupů, ale i obrození starých léčebných principů a rozšíření masáží o duchovní rozměr technik léčby, přinesl Tenpaku Tamai a jeho kniha „Šiacu hó“ z r. 1919, ve které byl poprvé použit název ŠIACU. Jeden z mnoha jeho  následovníků Tokudžiro Namikoši (zemřel r. 2000) otevřel první kliniku šiacu v r. 1925 a první školu v r. 1940, aby však bylo šiacu oficiálně uznáno (r. 1957) japonským ministerstvem zdravotnictví, musel z léčebné terapie, značně ovlivněné západními metodami, odstranit některé z původních východních vlivů.

Dnešní šiacu je svým přístupem k lidskému tělu i svými metodami velmi individuální disciplínou, kterou rozvíjelo a stále rozvíjí mnoho dalších osobností v Japonsku, USA i Evropě. Z hlediska aikidó takovou nejdůležitější osobností byl zřejmě Šizuto Masunaga (zemřel r. 1981), který jako profesí psycholog rozvíjel i duševní a duchovní rozměry terapie. Do šiacu vrátil aspekty tradiční východní léčby a svůj styl nazval zen šiacu. Odkaz na zenový buddhismu nám má připomenout stěžejní princip zenu jako schopnosti žít přítomností, být tady a teď, vnímat sám sebe, uvolnit se a během masáže harmonizovat momenty prázdnoty a plnosti v těle i na duši (k problematice zenu odkazuji na můj článek „Zen a aikidó“ v Aikidó 2/1999). Zřejmě ne nadarmo požadoval sensei Masunaga po svých žácích, aby se při studiu šiacu současně věnovali i aikidó. V úvodní poznámce tohoto článku je zmíněna i další důležitá osobnost sensei Ohaši, který působí v USA. Jeho eklektický styl, známý jako ohašiacu, měl v osmdesátých letech zřejmě největší vliv na šíření šiacu a jeho forem i do Evropy (včetně ČR).

Díky internetu je dnes možné nalézt mnoho textů o šiacu a odkazy na odborné knihy, kde mohou zájemci o hlubší porozumění problematice šiacu pátrat v konkrétních a odborných informacích a shlédnout doprovodné obrázky a fotografie. Dokonce i v překladech do češtiny existuje v tištěné formě relativně dost teoretických publikací, včetně původních textů českých autorů. Jednou z takových publikací je např. „Bosonohé šiacu“ (LinguaServiceF, 1998), jejíž autorka Šizuko Jamamoto (rovněž působící především v USA) praktikovala společně s šiacu také aikidó a navíc vše kombinuje s makrobiotikou. Musím zmínit i fenomén youtube,  kde se množí videa (dokonce on-line) prezentující šiacu, ale jsem do hloubky duše přesvědčen, že tudy cesta k pochopení šiacu (natož pak budó) nevede. Praxe šiacu, a především jeho léčebných forem, vyžadují hlubokou zkušenost a teoretické znalosti. Pro profesionální praktikování šiacu v celé šíři, a zvláště pak jeho léčebných metod, jsou nutné znalosti z tradiční čínské medicíny, jako jsou základní teorie, akupunkturní body (cubo) a energetické dráhy (meridiány), mechanizmy onemocnění a možnosti jejich odstranění aj. Profesionál léčebného šiacu musí být obeznámen i s principy západní medicíny (anatomie, fyziologie, psychologie aj.) a také dosáhnout velké masážní zručnosti a citlivosti, kterou lze získat jen mnohaletou zkušeností z praxe s mnoha pacienty. Stejně jako aikidó (nebo jakékoli budó), které nelze studovat jen z knih nebo cvičit podle fotografií či videa, vyžaduje studium obou disciplín dlouhý čas a přenos praktických osobních zkušeností z učitelů na žáky. Šiacu pak vyžaduje více teoretických znalostí a praxi pod vedením skutečného mistra. Ani dnes frekventované, ale často jen krátkodobé kurzy (včetně obdržení zaplacených certifikátů), nemohou nahradit hluboký ponor do problematiky a odevzdání se disciplíně. Sám jsem pouhý amatér a nemohu se srovnávat s odborníky, kteří mají výkon orientálního lékařství a šiacu jako své povolání a také o nich píší odborné články. Přesto se nejprve odvážím pustit do povšechného a stručného popisu celé disciplíny a principů šiacu. Můj text nemůže být ničím jiným než jen excerptem z písemných materiálů jiných autorů, ale pokusí se reflektovat i osobní zkušenost, byť jen malou. Řady momentů, které mapují vztah šiacu a aikidó, s nimiž se setkáváme v praxi na tatami i v teorii našeho didaktického systému aikidó, jsem se již také dotkl ve svých předchozích textech.

Ve východní léčebné tradici tvoří fyzické tělo, mysl i duch jeden celek, a lidské tělo je jako mikrokosmos součástí přírodního universa. Orientální kosmologie, tedy nauka o vesmíru jako celku, nahlíží na přírodní fenomény jako na oddělené fyzikální komponenty (země, voda, teplo, minerály, rostliny aj.) jednoho univerzálního celku. Zpočátku oddělené komponenty,  pak shrnuje do pěti základních přírodních elementů – dřevo, kov, voda, oheň, země.

Všechny z nich lze rozdělit do dvou kategorií jin a jang, v japonštině nazvaných in a , ve smyslu působení protikladných energetických sil: ženský prvek (jin, in) zahrnuje negativní a pasivní spektrum (tmu, chlad, klid, noc atd.) a mužský prvek (jang, jó). je jeho opakem, analogicky zahrnuje spektrum pozitivní a aktivní (světlo, teplo, vzruch, den atd.). Obě tyto energie se doplňují a mění se jedna v druhou při neustálém koloběhu vzájemně se doplňujících protikladů jako je např. střídání dne a noci, světla a tmy, horka a chladu, tvrdosti a měkkosti, vnitřku a vnějšku atp. Druh a způsob změn je chápán jako nezbytný pro všechny funkce a změny probíhající v celém vesmíru. Toto základní bipolární dělení (nebesa a země, muž a žena) se pak dá aplikovat na všechny aspekty poznatelné reality. Východní filozofové vnímají vzájemné protiklady jin a jang jako naprosto neoddělitelné, i když je lze rozlišovat. Musí být ve vztahu vzájemné rovnováhy a ačkoli se neustále proměňují, právě jejich změny udržují životní cestu (čínsky tao, japonsky dó) v harmonii. Oba tyto kontrastní prvky spolu neustále soupeří, ale jeden bez druhého nemohou existovat. Jejich vnitřní „souboj“ utváří životní energii (čínsky čchi, japonsky ki). Jednoduše řečeno, pokud někde něco ubyde, musí to jinde přibýt, aby se celek naplnil. Energie jin vyvíjí tlak na jang (a naopak) a k zachování rovnováhy nastávají změny v obou směrech. Tendence k udržení rovnováhy zásadně ovlivňuje  rovnováhu zdraví v těle i na duchu a je předmětem masážních léčebných metod i akupunktury.

Metody šiacu jsou velmi individuální a ke stejným subjektům mohou přistupovat z různých hledisek. Různé „styly“ šiacu v teorii někdy používají odlišné popisy metod i řadu příměrů, které odkazují např. na barvy (i tělo může měnit barvu) a chutě (i v těle se projevují) nebo čtveřici světových stran (i ty náš život mohou ovlivňovat). Základní šiacu přiřazuje k uvedeným pěti přírodním prvkům především cyklus roční období: jaro = dřevo, léto = oheň, pozdní léto = země, podzim = kov, zima = voda. Tento propojený cyklus vzniku přírodních elementů popisuje zen šiacu jako: voda napájí dřevo, to živí oheň a popel, který z něho vznikne, jde do země, ve které se tvoří kovy a minerály, a sůl je pak ve vodě rozpuštěna a celý kruh se opakuje. Dynamický cyklus zániku elementů je popisován například jako: voda může uhasit oheň, ten rozžhaví kov, ten poseká dřevo, to vysaje zemi a země vstřebá vodu. Všechny tyto odkazy korespondují s vnitřními tělesnými orgány, které mají být léčeny. K ženskému prvku jin příslušejí tzv. plné orgány (srdce, plíce, játra, ledviny, slezina), které vstřebávají a ukládají látky. K mužskému prvku jang příslušejí tzv. duté orgány (žaludek, střeva, žlučník, močový měchýř, cévní systém a tři ohřívače), které přijímají živiny a vylučují zbytky. Zjednodušeně řečeno –   protože všechno spolu i meziorgánově souvisí – jaro nejvíce ovlivňuje játra a žlučník, léto  tenké střevo a srdce, podzim tlusté střevo a plíce, zima ledviny a močový měchýř.

Lidské tělo je tak ovládáno uvedenými dvěma silami jin & jang, pěticí přírodních elementů, cyklem ročních období a dalšími vlivy. Podle toho se orgány dělí  do šestice pozitivních (jang) a šestice negativních (jin). Každý orgán reprezentuje i jeden z pěti elementů ve spojení: játra & žlučník = dřevo / srdce & tenké střevo = oheň / slezina (slinivka) & žaludek = země / plíce & tlusté střevo = kov / močový měchýř & ledviny = voda. Každý samostatný orgán spolupracuje s ostatními jemu komplementárními orgány. Například je-li poškozen orgán ohně (např. srdce), může to vést i k poškození orgánu dřeva (např. játra), protože oheň může strávit dřevo. Podobných metaforických, často až „poetických“, přirovnání, pojmů, odkazů a významů používá šiacu mnoho a ve větší míře než nalezneme v našem aikidó.

V didaktickém systému, který sensei Masatomi Ikeda prezentoval během své výuky aikidó a zanechal nám i ve formě tabulek, se vyskytuje celá řada takových momentů, i když ne zcela identických se systémem šiacu. Sensei Ikeda nemluvil o pěticích pojmů a principů, ale v souvislosti s aikidó pouze o čtveřicích a z pětice přírodních elementů vypustil dřevo a kov a nahradil je vzduchem. I přes tyto změny je jeho pojetí a přístup k lidskému tělu minimálně velmi podobný šiacu. Není divu, je to přístup vycházející z kořenů japonské kultury a je samozřejmě zakořeněný v celém Orientu Čína, Indie aj.). Náš sensei aikidó měl navíc, mimo praxi v džudó, sumó, kendžucu a genkikai (o kterých víme) i hluboké teoretické znalosti o lidském těle a jeho funkcích, které získal studiem na japonské universitě (Physical education na Nihon Taiku University Tokio) a které ho odlišují od mnoha jiných japonských představitelů aikidó.

S principy jin (in) a jang (jó) se setkáváme v životě neustále a na jejich prezentaci narazíme při praxi a hlubším studiu všech disciplín bojových umění. Jsou nedílnou součástí filosofie budó a jeho disciplín (v kendžucu např. projev a použití meče ve smyslu in a jó). V našem aikidó jsou takto přítomny hned dvě základní dechové metody, které studujeme na začátku každého tréninku, tj. In no te & Jó no te kokjú (viz můj předchozí článek na téma „Kokjú hó“). Tenči nage & genkei kokjúnage, dvě nejdůležitější techniky aikidó, jsou projevem elementární energie in a jo, při kterých aikidóka prezentuje princip dechu (kokjú rjóku a nage). Obě tyto základní aikidó waza jsou pak jako elementární principy v různých formách a detailech přítomny ve všech ostatních. Sensei Ikeda do svého systému aikidó zahrnul i odkaz na čtveřici základních přírodních elementů a na techniky, které s jejich projevem a s prezentací energie kokjú či ki souvisejí – voda (ikkjó / země (kotegaeši) / vzduch (iriminage) / oheň (šihonage). Pátým elementem byl v jeho podání omylný člověk, který všechny výše uvedené techniky prováděné na opačnou ruku (samozřejmě nikoli omylem) spojí v jednu (učikaiten nage). A čtyři základní elementy, které prezentoval v technikách kokjúnage z úchopu katate rjótetori, pracují s tokem energie – mae otoši, princip s pohybem nahoru a dolů a dopředu = voda / hiki otoši = princip s pohybem ze strany na stranu = země / kiri otoši, princip s pohybem k sobě a od sebe = vzduch / kaiten otoši, princip s pohybem po spirále odspoda nahoru a dolů = oheň.

V didaktických tabulkách, které nám sensei Ikeda zanechal ke studiu, vyjmenovává celkem 32 waza a dělí je do čtveřice „rodin“ podle odpovídajících principů pohybu toku energie (ki sabaki). S nimi pak opět koresponduje čtveřice odpovídajících technik na principu kokjúnage (kokjú rjóku), čtveřice základních technik z hlediska omote (zřejmé, viditelné, „před zrcadlem“) i ura (skryté, „za zrcadlem“) a ty pak korespondují s čtveřicí ročních období, světových stran a etap lidského věku. Ony čtyři zásadní skupiny, z nichž každá obsahuje po osmi technikách, sensei charakterizuje jako: rodinu úderů (uči no ri) se základní waza ikkjó a principem kokjú, který se prezentuje v technice torifune kokjúnage (čtveřice voda, jaro, východ, dětství), rodinu znehybnění (osae no ri) se základní waza kotegaeši a principem kokjú v genkei kokjúnage (čtveřice země, léto, jih, mládí), rodinu hodů (nage no ri) se základní waza iriminage a principem kokjú v tenči nage (čtveřice vzduch, podzim, západ, dospělost) a rodinu seků (zan no ri) se základní waza šihonage a principem kokjú v šihogiri kokjúnage (čtveřice oheň, zima, sever, stáří). Podrobnější rozbor návaznosti elementů a dalších jevů na techniky aikidó není tématem tohoto článku. Neznám přesně důvody, proč sensei Ikeda zredukoval pětici elementů, snad proto, že na základě čtveřic, a nejen elementů, vystavěl logicky celý svůj systém aikidó. Nemyslím si však, že je to tak důležitá otázka. Daleko podstatnější se mi, a nejen v souvislosti s šiacu, jeví všechny ty evidentní odkazy na orientální kosmologii s jejím přístupem k lidskému tělu a celková interpretace aikidó, kterou nám sensei předal.

Původní čínská masáž (anma) a většina různých západních masáží jsou prováděny především na svalech rytmickým a dynamickým opakováním mnutí a hnětení, poklepů a úderů, ale také manipulacemi s tělem a jeho končetinami. Tyto masáže probíhají převážně na holém těle za použití emulzí či olejů. Na rozdíl od toho je ošetřovaný při šiacu oblečený a  masér  šiacu nepotřebuje nic více než jen kontakt svých rukou (případně i dalších části svých končetin), které jako součást jeho těla snadno a nejlépe odrážející pocity z kontaktu s jiným tělem. Profesionální šiacu obvykle probíhá na rovné podložce na zemi a ošetřovaný je při něm oblečený. Přirozené zmuchlání volného oblečení a poloha těla na zemi už samy o sobě mohou ukázat na problematická místa. Na zádech leží pacient s obličejem otočeným do strany a pažemi volně po stranách těla, leží-li na břiše, je možné požít podložku hlavy. Oči má zavřené, ústa lehce pootevřená a klidně pravidelně dýchá.

Profesionální léčebné šiacu kombinuje diagnózu s terapií a podobně jako ostatní formy orientální medicíny napomáhá obnovit narušenou rovnováhu energie, která je v lidském těle již sama o sobě přítomna. Není metodou určenou k léčení akutních stavů spojených s vážným onemocněním. Klienti vyhledávají šiacu často tam, kde západní medicína nediagnostikuje žádné konkrétní onemocnění. Často to bývají např. dlouhodobé bolesti hlavy, zad, kloubů, chronická únava, stres, nespavost, trávicí potíže a u žen i menstruační potíže a také problémy při těhotenství (mimo jiné pomoc k navázání dobrého vztahu s dítětem). Šiacu může napomoci lépe zvládnout následky intenzivní léčby (např. po invazivní operaci, chemoterapii aj.), chronických nemocí (např. krevní tlak nebo záněty aj.) nebo rehabilitaci po úrazech pohybového aparátu.

Léčebné techniky šiacu nejsou v pravém slova smyslu přímým léčením nemocí, ale mají udržovat vitalitu a odolnost těla posilováním vnitřních orgánů, jejichž narušená funkce a ochabnutí způsobují, že tok energie v těle je zablokován nebo neproudí. Většina blokád vzniká v těle ve stavu energetické nerovnováhy, tj. při nadbytku, nedostatku nebo zastavení toku energie k tělesným orgánům. Takový fyzický stav působí i na nerovnováhu duševní (psychosomatické poruchy aj.). Šiacu je instinktivní formou léčení a hlavně dotekovou komunikací, a ta nemůže být závislá pouze na obratnosti s jakou terapeut využívá svých rukou (končetin). Oba tyto přístupy a metody šiacu vyžadují vysokou míru vzájemné komunikace mezi praktikem a pacientem. Poněkud paušálně řečeno, západní lékař samozřejmě musí s pacientem, a zvláště při stanovení diagnózy onemocnění, komunikovat. Nemusí ho mít rád a provádí-li pak operaci v narkóze o vzájemnou komunikaci už asi nejde. Když lékař šiacu nemá svého pacienta rád a je z toho možná nervózní, jeho ruce budou v napětí a nepoddajné, možná i zpocené, a masážní léčba se mine účinkem.

Japonské umění léčby masáží a prostřednictvím „tlaku prstů” je založeno na tomtéž systému energetických drah (meridiánů) a citlivých bodů (cubo) jako čínská akupunktura. Za pomocí tlaku a dotyku, protahovacích i manipulačních technik, a někdy i moxování (stimulace bodů pálením bylinných směsí), uvádí šiacu do pohybu energii v akupunkturních drahách a bodech. Využíváním celé palety technik, jakými jsou například dynamické uvolňování tělesných partií v tenzi společně s klidným využíváním tlaku k tonizaci „prázdných“ míst v těle, a mnohostrannou prací s prsty, dlaněmi, předloktím, lokty, koleny a chodidly, dochází při šiacu k harmonizaci energetického systému celého organizmu a tím zároveň k upevnění dobrého zdravotního stavu těla i psychiky. Často jen jemný dotek na příslušná místa poskytuje člověku obrozující péči a přináší mu pocit uvolnění a zároveň posílení, umožňuje mu cítit se dobře a intenzivněji vnímat své tělo. Efekt vyrovnávání energie napomáhá k udržení osobní pohody, ulevuje širokému spektru fyzických i psychických obtíží a přispívá k eliminaci stresu nebo nežádoucí nadměrné agresivity. Celková rovnováha může mírnit následky změn, které souvisejí se střídáním ročních období a jsou, podle sezón, často doprovázeny specifickými akutními i chronickými problémy. Jako terapeutická neinvazivní metoda práce s tělem spojená s posilováním toku energie v celém organismu, zvyšuje šiacu duševní i tělesnou vitalitu, napomáhá odstranění nehybnosti (např. kloubní) a uvolňuje zablokovaná místa (např. krk, páteř, bedra). Stimulace zesláblých míst vede zároveň k obnovení dobré funkce všech vnitřních orgánů těla a dodání výživy pokožce i buňkám přispívá ke zlepšení celkového metabolismu. Posilování krevního (tepny, žíly i vlásečnice) a lymfatického oběhu působí preventivně proti překrvení nebo neprůchodnosti orgánů.

Tlakové masáže šiacu probíhají po celé délce 14 meridiánů, z nichž každý navazuje na určitý orgán těla s funkcemi, které tomuto orgánu příslušejí. Meridiány odkazující na tok jang jsou silnější a vedou po pevných a vnějších částech těla, meridiány jin jsou tenké, pumpující a vedou po vnitřní měkké straně těla. Energie ki protéká těmito kanály, které probíhají různými částmi těla, spojují životně důležité orgány a protínají se v bodech, kde obvykle nejčastěji dochází k blokádám energie. Písemné prameny někdy uvádějí i jiné počty meridiánů (12) a liší se i údaje o bodech ležících na meridiánech, pro akupunkturu se uvádí nejčastěji 365 bodů (jinde až 700). Šiacu z nich pracuje jen asi s 90 body jako specifickými místy na kůži a ve svalovém systému, které mohou působit zdravotní obtíže (blokáda energie). V místech, kde leží, mohou bolet přímo nervy. Bolestivý bod cubo bývá často daleko od místa skutečných obtíží a nemusí být právě tím místem, kde vzniká problém. Bodovou masáž lze také doplňovat protahováním a rotačními pohyby, plošným masírováním i lehkými vibracemi nebo dokonce i bez kontaktu, jen pouhým přiložením rukou.

Dva základní dechové cviky (in & jó no te kokjú), které procvičujeme při každém tréninku aikidó, přímo souvisejí s tokem energie meridiány jin po vnitřní a jang po vnější straně našich těl. V nejběžnější pozici paží spuštěných vedle těla se naše dlaně dotýkají místa na stehně a bříška prsteníčků se dotýkají citlivého bodu, pro který má šiacu, resp. akupunktura, název „Větrný trh“ (Fengši, žlučník 31). Odtud podává člověk ruku při seznámení (komunikace s partnerem a vymezení bezpečné vzdálenosti) nebo v gestu před obličejem (jako aikidóka) zastaví partnera v bezpečné pozici (setkání dvou energii v ki awase). Ze stejného místa vedeme a otevíráme ruku sevřenou v pěst do formy tegatana při cviku ikkjó undó nebo na různá místa protivníkova těla vedeme úder furi cuki zvednutím ruky sevřené v pěst. Ze stejného místa otevíráme ruce do jiné formy během „veslování“ při tori fune undó. Cvičení bez partnera (hitori geikó) nás může, při trošce fantazie, odkazovat přímo na momenty související s šiacu do in, které také provádíme sami na sobě. V celé řadě technik aikidó ve dvojicích (futari geikó) pracujeme s partnerem nejen ve smyslu bojovém, i když o to především usilujeme a o funkčnosti bojových technik stále mluvíme, ale společně také komunikujeme svými těly se svými partnery i ve smyslu zdravotním, které nás opět může odkazovat na momenty šiacu při masážích ve dvojicích. Například cyklus čtyř základních technik (ikkjó, kotegaeši, šionage, iriminage) provedených v postoji pomalu do maximálních pozic oběma partnery může být beze sporu považován za manipulativní formu šiacu. Každá forma pák na ruku pracuje, byť obvykle neuvědoměle, s citlivými body a cyklus základních osae (ikkjó, nikkjó, kotegaeši, sankjó, jonkjó, gokkjó) provedených kontinuálně a pomalu a do maximálních pozic na partnera, který leží v jedné pozici na břiše, je beze sporu možné považovat za formou šiacu „par excellence“.

Ve všech budó, i když samostatně nebo přímo konkrétně nestudují citlivé až „smrtelné“ body na lidském těle, se můžeme setkat s mnoha případy, které odkazují na meridiány a přímo na systém citlivých bodů cubo. Uvedu zde jen několik příkladů z mnoha, se kterými jsem se ve své praxi na tatami setkal, jiná kontaktní bojová umění (mj. karate) a zvláště bojové sporty (mj. box) používají takových bodů samozřejmě celou řadu. Sensei Vladimír „Kazik“ Lorenz, jehož učitelem byl japonský džudista Kitajama Džunjú (současně i lékař, chiropraktik a léčitel), učil džudó, sebeobranu a aikidó, ale také své žáky a řadu pacientů po celé republice léčil (chiropraxe & elektropunktura & bylinky). Občas při tréninku nám ukazoval bolestivé body, kterým říkal koraken (kořen?). Při úderu nebo tlaku na ta místa a body bylo v jeho podání možné útočníka „vypnout, vypustit nebo mu rozčísnout myšlenku“ a na chvíli se ho tak zbavit, aniž by utrpěl vážné zranění. Jeden z takových klíčových bodů se nachází na obličeji mezi obočím a šiacu pro něj má název „Sál pečeti“ (Yintang, extra bod 3). V řadě džódó kata jsou atakovány body nad pupkem u boků útočníka (viz dále inazuma = blesk). Jde o dva vitální body chráněné málo svaly, které souvisí přímo s játry a žlučníkem. Na tato místa (zóny) se konec džó pouze „přikládá“ bez skutečného bodnutí tak, aby byl partner zablokován a nemohl se pohnout. Akupunktura má pro přesný bod název „Kafrová brána“ (Zhangmen, játra 13). V jiném takovým místě nad vnitřním kotníkem, na který směřuje úder džó aniž by skutečně dopadl a útočníka zlikvidoval, jsou vlastně dva vitální body nad sebou (viz dále kurobuši), které leží velmi blízko sebe a souvisí s ledvinami – „Odevzdání důvěry“ (Jiaoxin, ledvina 8) a „Obrácení toku“ (Fuliu, ledvina 7).

Mnoho technik obsažených v každém boji, v našem případě budó se specifickými zbraněmi nebo beze zbraní (údery, seky, páky, bloky aj.), cíleně útočí na vitální body na lidském těle. Z dávné historie orientálního přístupu k lidskému tělu, ze 14. století z okruhu čínských bojovníků chrámu Šaolin (taoistický mnich Chang San-Feng) pochází název „dotek smrti“ (Dim mak), podle kterého lze pouhým dotykem přivodit smrt. Japonci definují takové vitální body jako kjúšo a jejich studiu se věnuje samostatná disciplína stejného názvu. Znalost alespoň základních bodů může být velmi prospěšná pro sebeobranné účely nebo pro případ pomoci někomu, kdo byl napaden. Zvláště při tréninku se zbraněmi (džó, bokken), kdy jsou takové body a zóny cílem technik, a například džó se často dostane do kontaktu s tělem, musí být jejich použití pod dokonalou kontrolou. V budó není veden útok na vitální body s úmyslem protivníka zabít, ale zneškodnit nebo odzbrojit. Útok na takové body má narušit protivníkovu koncentraci, vyvést ho ze stability a „udržet na uzdě“ jeho agresivitu, než bude definitivně pacifikován.

Nejdůležitější kjúšo leží na centrální linii těla, tj.: tentó (koruna hlavy), uto (mezi očima), kasumi (spánky na úrovni očí), suigecu (solar plexus), kinteki (varlata), a jsou příliš delikátní na skutečný kontakt (zvláště s dřevěnou zbraní). I lehký kontakt s těmito kjúšo znamená minimálně okamžité zastavení útočníka, hluboký jeho devastaci. Suigecu je jediný bod, na který může být veden úder např. s džó s využitím jen okolo 20% síly, která by byla použita v případě skutečného boje. Na další kjúšo, které jsou mimo centrální linii a také na končetinách, tj.: inazuma (viz výše), mukozone (vnitřní strana holenní kosti), korobuši (kotníky), kori (středy na vršku chodidel) mohou zbraně i lehce zasáhnout, ačkoli zásah nebude mít stejný efekt jako u předchozích a nemusí protivníka odradit od pokračování útoku. Kjúšo jako hidži (lokty) a kote (zápěstí), které jsou zvláště v aikidó často atakované v pákách, snesou i silnější atak, ale zároveň kontrolovaný zásah tak, aby nedošlo k pohmoždění či většímu zranění.

Tlak na meridiány a cubo uvolňuje napětí a energetické bloky v těle, a tím se zároveň stimuluje vlastní regulační tělesný systém a posilují jeho samo-ozdravné procesy. Ač se to vše zdá komplikované, základní princip šiacu je vlastně jednoduchý. Terapeut pouze pomáhá ošetřovanému, aby se sám spojil s léčivými schopnostmi vlastního těla a použil tak jeho vnitřní a přirozené síly ke svému uzdravení. Šiacu takto ovlivňuje fyzický, emocionální i mentální stav osobnosti a výrazně přispívá k obnově lidského zdraví. Podstata všech jeho léčebných a diagnostických metod je založena na poznání, že vznik a původ poruch je spojen s citlivými body a tkví v těch částech těla, kde se projevuje nedostatek nebo přebytek energie. Životní a vesmírnou energii studují, rozebírají a popisují všechny teoretické materiály japonské provenience, které se vztahují k tradicím, gnoseologii, náboženství, kultuře (včetně aikidó a všech budó) „země vycházejícího slunce“. Naši slovanští předkové tuto energii nazývali „živa“, v Indii je známá jako „prána“, v Číně jako „čchi“ a v Japonsku jako „KI“. V šiacu používá japonština pro místa nerovnováhy ki termín „KJÓ“ (prázdné, nedostatek, snížená aktivita) a „DŽICU“ (plné, nadbytek, hyperaktivita).

Terapeut šiacu používá při diagnostice a masáži vždy obě ruce. Rozhodujícími principy pro dobré šiacu jsou samozřejmě „HARA“ a „KOKJÚ“. Bez jejich zapojení nemůže fungovat ani žádná partikulární technika šiacu prováděná dotekem prstů či jiných částí končetin, ani vzájemná komunikace z „hara do hara“. Prsty (dlaně) přikládá terapeut na hyperaktivní a následně méně aktivní místa, mezi oběma rukami probíhá přenos informací prostřednictvím hara. V hara se prezentuje každý jednotlivý meridián. Kde je místo (cubo) příliš aktivní a nadbytek energie, dostavuje se často pocit bolesti. Kde je nedostatek energie a místo příliš pasivní, dostavují se jiné obtíže. Úkolem šiacu je nastolit rovnováhu mezi kjó a džicu. Při diagnostice problémů ruce dotykem odhalí abnormalitu na pokožce, svalech, v tělesné teplotě a krevním pulsu. Zkušený terapeut prý podle pulsu (celkem 12 pulsů po 3 pozicích na každé straně ruky) vyloží celý život člověka. Léčebné metody navíc lokalizuje a určuje i pohledem (tvary obličeje a jeho mimika, barva očí a pokožky aj.), poslechem (význam slov a tón hlasu), čichem (pach nemoci i vůně zdraví) a při slovní komunikaci s pacientem. Důležitou součástí dobrého šiacu je kontrolovaný sjednocený dech obou zúčastněných. Potlačení nežádoucího napětí lze dosáhnout správným způsobem dýchání a akupresura se má provádět jen tehdy, když pacient vydechne. To lze pozorovat při zvedání a klesání pacientova hrudního koše nebo zad a případně dát přímo pokyn k výdechu a nádechu. Ale možná nejdůležitější myšlenkou dobrého šiacu je vzájemná spolupráce, při které si oba – „dárce“ i „příjemce“ – předávají, rozmnožují a získávají energii s nezbytným respektem jako klíčovou komponentou mezilidských vztahů i přístupu k vlastnímu tělu.

Můj text neobjevuje v zásadě nic neznámého pro praktiky šiacu, ale ani aikidó, s jejich přístupem ke komplexu tělo – mysl – duše. Všichni máme více či méně stejné tělo s jeho orgány vnitřními i vnějšími, v zásadě podobnou psychiku i cítění, občas i reakce na vnější okolnosti. Všichni dýcháme a máme dvě ruce a hara. Aikidó to vše studuje metodami (a náš systém aikidó i v teorií), velmi podobnými těm, které studuje a praktikuje i šiacu. V aikidó se nesoustředíme na znalost meridiánů či bodů, ale samozřejmě je využíváme a působíme na ně při výměně „z osoby na osobu“. Vzhledem ke svému charakteru i projevu je aikidó zřejmě šiacu bližší než další disciplíny budó. Možná i proto, že při dobrém šiacu oba účastníci setkání, tj. „dárce i příjemce“, ale i účastníci střetu v aikidó, tj. „uke a tori“,  získávají  a rozmnožují dobrou energii, která prospívá oběma. Ne že by se takový přístup a okolnost potřeby vzájemné pomoci nevyskytovaly i v jiném moderním bojovém umění, ale není snadné je rozpoznat třeba v karatedó či džudó.

Sensei Ikeda ve své základní didaktické tabulce A – Techniky aikidó (stranou a malým písmem) uvádí k rozdělení 2 principů a 4 základních technik (viz předchozí text) i jejich původ v principu kjó a džicu. Tomu bych vůbec nerozuměl, pokud bych neměl zkušenost a nezajímal se o šiacu. Kjó spojuje s technikou furicuki kokjúnage a označuje číslem 0, džicu s technikou ikkjó a číslem 1. A pak je tam taky „záhada“ 0 = 1 & kjó = džicu, máme stále o čem přemýšlet. O hara v aikidó se (nutně) zmiňují všechny mé články a samozřejmě i všechny texty a výuka všech disciplín budó. Pro zdůraznění principu hara pro šiacu by to nebylo jiné.

Aikidó cvičí mnoho lidí, aniž by znali nebo vůbec chtěli znát jeho filozofické, spirituální, natož kosmologické pozadí. Jako člověk propadlý aikidó nechci zpochybňovat smysluplnost cvičení aikidó bez těchto znalostí. Nicméně, svým projevem sice technicky komplexní a na první pohled i elegantní, bývá aikidó často i předmětem kritiky a nekonečných diskuzí o funkčnosti jeho technik z hlediska reality a reálné sebeobrany. Samozřejmě, každý může mít svou pravdu a určitě má právo o jiných pravdách pochybovat. Každý se může rozhodnout ve prospěch cvičení něčeho „praktičtějšího“, více se při tom zapotit, více si zabojovat a získat i nějaká vítězství a medaile. Někdo se i přes pochyby může rozhodnout aikidó prostě jen cvičit jako volnočasovou aktivitu, využít příležitost více či méně smysluplně se hýbat a setkávat se na tatami s přáteli a vstřícnou atmosférou obvyklou v dódžó aikidó. Nemusí při tom pátrat a teoretizovat o kořenech této výsostně japonské disciplíny a zatěžovat si příliš hlavu. Samozřejmě, cvičení aikidó má smysl i bez hlubšího pochopení toho, co vlastně cvičíme. I jako pouhá fyzická aktivita je „aikidó“ evidentně hodnotnější než cvrnkat kuličky nebo si zpocený s okopanými kotníky po fotbálku zajít na pivo. Neznamená ale praxe a studium skutečného aikidó především celoživotní hledání a nalézání harmonie fyzické a duševní, srovnání těla a mysli? A nepomáhá pochopení celé disciplíny včetně teoretického aparátu jejího didaktického systému obohatit mysl i duši? A možná, jednoho dne a za výjimečného okamžiku přivede praktikanta aikidó k satori a ke komplexnějšímu poznání toho, co studuje jako budó.

Podobným způsobem může aikidóka, ač sám není profesionálním terapeutem a je jen amatérským masérem, vnímat podobný přístup k tělu, který mu předkládá šiacu. Podobným způsobem může (a taky to dělá aniž by o tom věděl) praktikovat šiacu na partnerovi a navíc sám na sobě,  a tomu se teď budu podrobněji ve svém článku věnovat.

ŠIACU DÓ IN

Praktikování prosté „automasáže“ obvykle nevyžaduje hlubší diagnózu onemocnění a podle toho následně nezaměřuje léčbu. Hlubší teoretické znalosti meridiánů a cubo a dokonce ani hlubší znalosti anatomie lidského těla a jeho orgánů,  natož s nimi spojených „kosmologických“ principů, nejsou v tomto případě nezbytně nutné. Šiacu dó in znamení komunikaci s vlastním tělem prostřednictvím jednoduchých cvičení spojujících pohyb a dech s akupresurní masáží. Těmito cviky může i každý sám sebe „léčit“, obnovovat přirozené proudění své vitální energie, posilovat své vlastní tělo a tedy zlepšit stav svého zdraví. Nevyžaduje to nic jiného než vlastní ruce, které dosáhnou na většinu těla. Cvičit dó-in a posilovat proud energie do celého těla lze provádět na jakémkoli místě, třeba v postoji, v sedě nebo vleže v posteli. Aikidóka praktikující samostatná cvičení (hitori geikó), ale i cvičení ve dvojicích (futari geikó), některé z postupů, které lze považovat nebo přirovnat k formám šiacu dó in, dokonce rozvíjí sám během svého vlastního tréninku aikidó.

Z běžného života známe celou řadu instinktivních reakcí, které mohou připomínat principy samo léčby. Dokonce i zvířecí říše nabízí takové příklady, např. domácí mazlíčci jako jsou kočka či pes, nikoli tedy packami, ale jazykem stimulují vlastní zklidnění nebo si přímo „lížou rány“.  V lidském světě jde svým způsobem o šiacu dó in jako reakci na situaci vlastního těla nebo o přímo šiacu v případě reakce na situaci těla jiného. Úzký fyzický kontakt, doteky a hlazení nemluvňat matkou vytvářejí mezi nimi silné pouto a mají pozitivní vliv na zdravý fyzický i psychický vývoj dítěte. Každá matka tak instinktivně hladí plačící dítě nebo tře bolavé místo, aniž příliš diagnostikuje původ problému. Kdykoli má člověk tělesné či psychické obtíže, pociťuje stres, únavu, ztuhlost, mrazení nebo bolest v některé části těla, přiloží na toto místo dlaň nebo prsty, často si i bezděky bolavé místo hladí nebo zmáčkne. Cítí-li člověk potřebu řádné masáže a masér není právě k dispozici, pomůže si často sám a někdy dokonce i lépe. Instinktivně se tak pokouší léčit nenormální stav a přirozeně předcházet použití léku. Mne si oči, aby neusnul, tlačí na líci a čelist, aby ho přestaly bolet zuby. Při únavě a úbytku energie nemusí vědět, kde jsou na šíji, krku, ramenou či zádech přesné body, jen si instinktivně mne šíji a bouchá se, až kam dosáhne, na ramena a záda, případně požádá partnera, aby mu je řádně natloukl. Při bolesti hlavy si mne spánky nebo tlačí na centrální bod mezi očima, a pokud takovou informací má, současně i na korespondující body  na temeni hlavy. Provozuje tak sám na sobě léčebnou terapii pomocí rukou. Má-li však člověk navíc znalosti jednotlivých energetických kanálů a bodů, včetně jejich korespondence s vnitřními tělesnými orgány, může sám sebe skutečně léčit (např. při silném kašli podpořit své uzdravení masáží dráhy plic apod.).

Mnoho z cviků, které jsou součástí aikidó ve formách hitori geikó, vykazují evidentní souvislost s tématem tohoto textu. Nebudu se jimi nyní více zabývat, ale přesto jen poznámka na okraj. Za excelentní  formu šiacu dó in lze například považovat převalování na tatami, např. při nácviku různých typů pádů (mae, uširo, ale zvláště joko ukemi) nebo pozice těla na břiše nebo na zádech z boje vleže (newaza v džudó). Budóka při tom jako výsostného partnera  (maséra) ocení zem. A na konci článku jen zmíním některou z forem vycházející z forem futari geikó, kdy aikidóka cvičí techniky s partnerem, a které mohou být považovány za jinou excelentní formu šiacu. Pokusím se nyní o popis cviků, které lze považovat přímo za formy šiacu do in. Před vlastním tréninkem technik aikidó s partnery bývají součástí rozcvičování (aikitaisó) společně s protahovacími, gymnastickými, zahřívacími, relaxačními i dynamickými cviky nebo přímo s formami technik aikidó (hitori geikó), které se procvičují bez partnera (např. různá undó, hači monži gaeši, ukemi, taisabaki aj.).

Cviky, které se pokusím dále popsat, považuji přímo za formy šiacu dó in, přestože nejsou v odborné literatuře kanonizovány. Provádějí se převážně v pozici seiza, v případě práce na dolních končetinách v pozici hanza („turecký“ sed), ale některé mohou být prováděny v postoji i vleže. V aikidó praktikujeme, často ve formách analogických nebo vycházejících přímo z principů dó in, mnoho individuálních cviků (protahovací, relaxační, stabilizační, zahřívací aj.) v pozicích na zemi i v postoji. Některé takové cviky jsem již zmínil ve svých článcích o genkikai a kokjú hó, pro některé má zen šiacu název makko hó, zmíním je na konci článku.

HORNÍ KONČETINY

dlaně

vzájemné tření dlaní povzbuzuje tok energie ki  a provádí se před vlastní masáží rukama /masáž dlaně tlakem bříška a vnitřní stranou palce s krouživými pohyby po celé dlani (plíce)

prsty

korespondují s vnitřní orgány a jejich funkcemi: palec = plíce; ukazovák = tlusté střevo; prostředník = krevní oběh; prsteník = trávení & dýchání; malíček = srdce / masáž bříšek a kloubů všech prstů palcem a ukazováčkem druhé ruky postupně od palce k malíčku na jedné ruce a stejně pak na druhé masáž palcem proti ukazováčku z vnitřní strany všech uchopených prstů nebo míst na dlani (srdce) / masáž vnitřní strany (linie) palce druhým palcem nebo dlaní (plíce) / masáž místa mezi palcem a ukazovákem, palec tlačí na bod, kde se stýkají kosti ukazováčku a palce (tlusté střevo) … tento bod působí všeobecně proti bolesti a zmírňuje reakci na ni (silný tlak palcem používám např. sedíce v křesle u zubaře)

prsty & končetiny

kruhová masáž a tahání za jednotlivé prsty sevřené v dlani mezi palcem a ukazováčkem nebo prostředními klouby ukazováčku a prostředníčku spojené s „prolamováním“ všech prstů v kloubech / obrácení propletených prstů obou rukou s dlaněmi dopředu a protažení celých paží do dálky / vytřepání prstů a celých paží / 3 klouby na prostředníčku a prsteníčku prstech korespondují s 3 klouby na horních končetinách (od konečků prstů v pořadí zápěstí, loket, rameno) & 3 klouby na ukazováčku a malíčku korespondují podobně s 3 klouby na dolních končetinách (v pořadí kotník, koleno, kyčel) … existuje metoda masírování kloubů na prstech pomocí masážního drátěného kroužku (prstenu), která působí na odpovídající klouby končetin např. v případě, že tyto klouby nejsou přístupné (obvaz, sádra)

zápěstí

masáž vnitřní i vnější strany zápěstí (krevní oběh) kruhovým pohybem s pevným úchopem mezi palcem a prostředníčkem / speciální metodou používanou v aikidó je cvičení s názvem tekubi junan undó, při kterém se procvičují páky (ikkjó, nikjó, sankjó, jonkjó, kotegaeši, ude kime) působící především na zápěstí, v pokračující linii pak i přes loket až do ramene a hara

paže

druhá ruka proklepává dlaní a pak pěstí vnější (dráha tlusté a tenké střevo a trojitý ohřívač) a pak vnitřní stranu (dráha plic, osrdečníku a srdce) paže od ramene k zápěstí a zpět až do podpaží (tam i zpátky) / podobné proklepání obvykle pokračuje po celém těle přes boky na prsa, krk, hlavu, záda až do třísel a po celých dolních končetinách

ramena

masáž prsty a dlaní, pak poklepem ruky volně sevřené v pěst (tenké a tlusté střevo) / jedna ruka pracuje na opačném rameni, pro dosah masáže co nejhlouběji až na lopatku volná ruka masírující ruku přidržuje a tlačí za loktem dozadu

relaxování horních končetin

vytřepání prstů v pozici paží nad hlavou s protažením až „k nebi“ / propojení (propletení) prstů obou rukou a přemístění paží za hlavu dlaněmi na šíji s „otevřením“ loktů, ramen a prsou / obrácení propojených prstů dlaněmi dopředu a protažení celých paží nad hlavu / „omytí nebo zametení nečistot“ po celé délce paží zvnějšku od ramen dolů

HLAVA & KRK

hlava

předklon, záklon, pohled do obou stran, kroužení hlavou / koruna hlavy (bod na temeni) – masáž jemným kroužením špičkami prstů v místě, kde se scházejí meridiány jin, odtud je přenášena do celého těla / potahování a pocukávání za vlasový porost / masáž celé vlasové a zadní části hlavy (temene a šíje) krouživými pohyby, mačkáním, poťukáváním bříšky všech prstů v mírně sevřené dlani (miska) … do-in na hlavě stimuluje mozkové membrány a hypofýzu, ty regulují motorické nervy a nervy kontrolující paměť a příkazy do a z mozku

krk

viz. šetrné kroužení hlavou spojené s tlakem a masáží ukazováčku a prostředníčku obou rukou nad klíční kostí po stranách krku (body dráhy žlučníku) / proklepávání palcovou hranou levé ruky na pravé straně krku (a naopak) zepředu do stran / proklepávání šije malíkovou hranou zezadu (močový měchýř) / masáž palcem a prsty kolem hrdla (štítná žláza) a promačkání krku zezadu … tlak na přední část krku přináší reakci toku krve v krčních tepnách a stimuluje činnost bloudivého nervu, pomáhá tak kontrolovat krevní tlak, činnost srdce a dalších vnitřních orgánů

obličej & tvář & hlava

„omývání“ energií ki – nejprve zahřívat několikrát dlaně třením o sebe a pak opakovaně a znova zahřátými rukami omývat obličej, tvář i vlasovou část hlavy a „umýt se“ i za ušima

čelo & spánky & tvář

čelo – vypnout a vyhladit špičkami všech prstů pohybem z prostředka ven (podobně i šíje a krk vzadu) / spánky – masáž krouživými pohyby ukazováčku podpořeného prostředníkem, který tlačí na nehet ukazováku, střídá se tlak s pauzou (močový měchýř a žlučník) / tvář – krouživé pohyby a jemné proklepávání prsty / celou tvář vyhladit odshora dolů dlaněmi jedné, pak druhé (tlusté a tenké střevo) / nakonec oběma dlaněmi „omýt“ celý obličej

nos & oči

nos – masáž bodů kořene ukazováčky a prostředníčky, pak masáž celého nosu (plíce, srdce) / oční víčka – tlačit, třít ukazováčkem a prostředníčkem (játra) / zavřené oči zakrýt dlaněmi (jako misky) a pohybovat bulvami nahoru a dolů a ze strany na stranu … tlak dlaněmi na oči stimuluje konec trojklaného nervu a míchy centrálního nervového systému

uši

stisknutým palcem a ukazováčkem vytahovat lalůčky a postupně celé ucho (ledviny) / srolovat  (zmačkat) obě uši společně s lalůčky / podobně jako u očí zakrýt ucho dlaní (miska) a poklepat hřbet zakrývající ruky ukazováčkem a prsteníčkem druhý ruky / zakrýt obě uši miskami po chvíli dlaně vzdálit / oba prsteníčky nebo ukazováčky strčit do ucha, prsty pomalu rozkmitávat a krouživým pohybem způsobit podtlak a rázně prsty vytáhnout … zavření uší i vibrace odstraňují nervové napětí a působí proti celkové únavě 

dásně & brada

dásně – dolní i horní čelist masírovat a tlačit zvenku současným protipohybem všech prstů obou rukou (tlusté střevo a žaludek) / brada – stejnými pohybem s větším tlakem v prstech a palci zespoda směrem k uším (lymfatické žlázy) / masáž palcem i prsty jedné i obou rukou v měkkých místech pod bradou směřující po hrtanu až kolem ohryzku

akupresura bodů na hlavě & obličeji

oblast, kde je mnoho specifických bodů, které souvisí především s léčebným šiacu a vyžadují detailnější odborný popis, ale i laický  tlak prstů (včetně palce) může odstranit nebo zmenšit potíže, které člověka běžně provázejí, proto zde uvedu jen povšechně některé z bodů, na které v případě potřeby tlačím, občas mě toto intuitivní dó in pomáhá řešit drobné problémy:

tlak jedním palcem na centrální bod na spodině lebeční a případně i palcem s ukazováčkem na dva body po straně a současný tlak palcem na centrální bod mezi očima (nadočnicovými oblouky) a případně palcem s ukazováčkem na nadočnicové oblouky (dva body postupně od kořene nosu mezi očima) … pomáhá odstranit tlak uvnitř hlavy a její celkovou bolest (migréna)

tlak ukazováčkem podepřeným prsteníčkem na dva body na spánku (centrální a nahoře) … pomáhá očím s tlakem a při únavě / tlak na dva body po straně nosu pod očima u kořene nosu a dole vedle bambulky / tlak na centrální bod pod nosem na horním rtu / tlak na body podél lícní kosti (trojklaný nerv) a body na čelisti vedle brady … pomáhá při bolesti zubů

TRUP

hrudník & břicho & žebra & pupek

krouživé pohyby všemi prsty a dlaněmi v celé ploše hrudníku ze středu ven, seshora dolů a naopak (plíce) / poťukávání prsty, dlaněmi (misky) a volně sevřenými pěstmi / žebra – tlak prsty obou rukou pod žebra spojený s výdechem (játra, ledviny) / spodní část trupu (hara) a pupek – masáž pohyby dlaněmi po spirálách ve směru hodinových ručiček  kolem a od pupku směrem ven (a naopak) a pak lehký poklep dlaněmi

záda

krční oblast – předklon těla dopředu s prsty propnutými za krkem a lokty u sebe (močový měchýř) / horní část zad pod rameny – proklepání až kam dosáhnou ruce (prsty, hrana, pěst), pravá ruka na levou stranu (a naopak), druhá ruka tlačí paži co nejdále (nejhlouběji) za ohnutým loktem / proklepání palcovou hranou ruky a masáž dlaněmi v místě ledvin krouživými pohyby směrem od ledvin ke kostrči / spodní část zad – masáž podél páteře palcem obou rukou až kam dosáhnou … viz H. Tada – Kokjú sorend v článku „Kokjú hó“

DOLNÍ KONČETINY

pozice končetin

v začátku práce na dolních končetinách je jedna noha je pokrčená s chodidlem položeným na stehně u kolena natažené druhé nohy, ruka shodná s pokrčenou nohou ji drží nad kotníkem a přitahuje k těla tak, aby druhá ruka mohla pohodlně pracovat na chodidle, prstech, nártu i kotníku a provádět masáž / pro práci na kolenech a celých končetinách viz později

výměna pozice končetin

před každou výměnou nohou pro masáž v opačném smyslu je vhodné ohnutou nohu podržet oběma rukama za kotník, přitáhnout k hrudníku a protřepat do strany od těla / nohu drženou za chodidlo jednou rukou pak protáhnout do výšky vedle hlavy a pomalu položit na zem

 

akupresura bodů na chodidle

podobně jako u hlavy a obličeje je tato oblast chodidla bohatá na specifické body, pro cílenou  akupresuru je asi nejzajímavější centrální bod uprostřed chodidla, který je důležitý pro chůzi a celkovou stabilitu postoje a leží na dráze ledvinového meridiánu jin, japonština má pro něj název Ju sen („Výtrysk jara“) … Vladimír „Kazik“ Lorenz používal pro tento bod název Koko

chodidlo & nárt & Achilovka & kotník

plosky a strany chodidla – masáž a vyhlazování palcem (více prsty) nejprve plosky, pak vnitřní strany chodidla odspodu nahoru a nakonec vnější strany odshora dolů (reflexní zóny) /

vyhlazování a pak proklepávání celého chodidlo opakovat rukou volně sevřenou v pěst … hlazení pěstí působí na stabilitu a zmenší potíže s „motolicí“ v hlavě (atak zvýšeného tlaku) /

nárt chodidla – masáž a tlak oběma palci mezi šlachami a jednotlivými prsty v linii prohlubní /

„Achilovka“ – masáž palci s ukazováčky v délce paty a šlachy (ledviny a pohlavní orgány) /

kotník – kroužení chodidlem (pravá ruka drží levou u kotníku a naopak) v obou směrech, loket ruky, která drží kotník, při tom tlačí na body u kolena, celý pohyb vychází z hara / palec ruky, která drží pokrčenou nohu nad kotníkem, provádí společně s palcem druhé ruky masáž v kruzích kolem celého kotníku … kruhová masáž silným tlakem kolem vnitřní strany kotníku pomáhá uvolnit křeče ve slabinách a tříslech (menstruační potíže u žen)

prsty

při masáži prstů jsou nohy a ruce ve stejné pozici jako viz. výše, stejný je i postup při změně / palec, ukazováček a prostředníček uchopí jednotlivé prsty a krouživým pohybem pracuje s každým prstem a jeho články / pak následuje rázné vytažení každého prstu drženého mezi palcem a ukazováčkem nebo sevřeného klouby mezi ukazováčkem a prostředníčkem … jednotlivé prsty korespondují s tělesnými orgány a vzájemně se tak ovlivňují: palec – uvolnění krku / ukazovák – játra / prostředník – žaludek / prsteník – žlučník / malík – močový měchýř

kolena & nohy

z předchozích pozic se obě nohy nejprve zvednou a jsou nyní vedle sebe pokrčené v kolenou s celými chodidly na zemi / v dalších případech se jedna noha umístí kolenem do klína a druhá noha je pak natažena nebo jsou obě nohy umístěny na zemi

kolena – spirálovité dostředivé a odstředivé pohyby obou zvednutých kolen (nohou) s na nich ležícími dlaněmi / promačkání kolena prsty a tlaková masáž dlaněmi postupně u obou kolen /

nohy – současné nebo střídavé poklepy nejprve dlaněmi (misky) a pak údery pěstmi po celé délce obou nohou (natažené nebo zvednuté viz.) z vnitřní strany odspoda od kotníků nahoru až k tříslům, kolena se při tom rozevírají do strany, a z vnější strany nohou od hýždí dolů až ke kotníkům (játra, ledviny) / obě nohy se natáhnou a pata jedné nohy tře holení část (kost) druhé nohy / jedna noha se vrátí do pozice hanza (leží nyní pokrčená na zemi), druhá se zvedne do pozice s pokrčeným kolenem (viz) – silné údery pěstí z vnější strany … energetický bod, který leží na holeni ze strany pod kolenem cca na šířku dlaně aktivuje unavené dolní končetiny

relaxování dolních končetin

přitažení jedné nohy oběma rukama k hrudníku a následné vytrčení této nohy, kterou při tom drží stejná ruka jako noha zevnitř za chodilo, do strany (až nad hlavu) a pak naopak druhé / obě nohy natažené – s předklonem těla poklepy dlaněmi a „omytí nebo zametení nečistot“ po celé délce nohou zevnitř i zvenčí / nohy natažené na zemi uvolnit protahováním do dálky a střídavými vibracemi (poklepáváním na zemi) nahoru a dolů / případně následuje poskakování na jedné a pak druhé noze v postoji

Samostatná přípravná cvičení v našem systému aikidó začínají vždy procvičením dechu (kokjú hó), obvykle pak navazuje procvičení vnější energie (tori fune undó) v kontrastu s vnitřní energií (furitama) a následuje více či méně komplexní rozcvička. Přípravná cvičení (aiki taiso) se převážně zaměřují na koordinaci pohybu nohou (aši sabaki), rukou (te sabaki), těla (tai sabaki) ve spojení s energií (ki sabaki) a často přímo souvisejí s technikami aikidó. Koordinační, protahovací, zahřívací a relaxační cviky (džunbi undó nebo džunbi taiso) připravují organismus na tréninkovou zátěž a zahrnují i cviky, které souvisejí přímo s principy šiacu dó in. Z mnoha dalších cviků nyní vyberu jeden cyklus cviků prováděných v seiza a pokusím se ho popsat.

TEKUBI UNDÓ

Tekubi je japonský výraz pro zápěstí. Způsoby procvičování zápěstí v aikidó se vyskytují i pod různými názvy, zahrnujícími výraz tekubi společně s kansecu džunan ho nebo džóho kosa undó případně jen kosa undó. Tyto cviky rozvíjejí pohyblivost především v zápěstním kloubu, ale přispívají k pružnosti a flexibilitě dalších pažních kloubů (loket i rameno) a tím předcházejí případným zraněním.

Celý cyklus cviků se provádí nejlépe v pozici seiza (umístění a kontrola centra ve spojení s „uzemněním“) a každý jednotlivý cvik se opakuje nejméně 5x (cyklus lze procvičit i v postoji). Z hlediska komplexního procvičení vlastních technik aikidó, tj. pák na zápěstí procházejících přes loket až do ramene, je vhodné před každým úchopem ruky či zápěstí uchopující ruku oddálit a technicky správný uchop provést individuálně (nikoli jen v automatickém rytmu). Naopak při změně úchopu (techniky) je vhodné udržet vzájemný kontakt obou rukou (dlaně a hřbety rukou po sobě „klouzají“). Všechny prováděné cviky musí korespondovat s nádechy (moment bez kontaktu rukou) a výdechy (s kontaktem rukou při vlastní technice páky) ve spojení s umístěním dechu do spodního hara (seika tanden). Tělo je rovné, hrudník je otevřený („vystrčený“), ramena snížená („pokleslá“), s tlakem na zápěstí (dlaň, prsty) a přitahováním paže směřuje loket co nejvíce dolů k boku, případně co nejvíce nahoru pří práci s paží do výšky a strany od těla (sankjó).

Na ruce (zápěstí, dlaň, hřbet), asi méně na celé paží, je řada citlivých bodů z hlediska akupresury, ale i z hlediska funkčnosti pák, kterou techniky aikidó vyžadují. Pro práci na zápěstí je to např. bod v záhybu na straně zápěstí těsně vedle malíčku, na hřbetu ruky bod uprostřed mezi prostředníčkem a prsteníčkem nebo již popsaný bod, kde se stýkají kosti ukazováčku a palce. Pro dokončení celé techniky a osae v páce ikkjó a nikkjó je velmi důležitý bod na vnější straně paže těsně za loktem („brňavka“).

Pořadí cviků (pák) je vhodné provádět výše popsaným způsobem v následujícím pořadí:

Ikkjó – uchop z vnější strany zápěstí, palec je zespodu a ukazováček seshora, prsty na malíkové hraně tlačí na hřbet uchopené ruky a přitahuje paži před centrem v úrovni hrudníku (solar plexus) co nejvíce k tělu

Nikjó – úchop z vnější strany zápěstí, palec je seshora, dlaň a prsty uchopující ruky kopírují pozici ruky uchopené, tlačí na její hřbet a zavírají prsty do pěsti s přitahováním paže k tělu před centrem v úrovni hrudníku (solar plexus) co nejvíce k tělu

Kotegaeši – palec uchopující ruky je umístěn a tlačí ve středu hřbetu ruky uchopené, malíček a prsteníček uchopují zápěstí v záhybu u palce, prostředníček a ukazováček tlačí na palec uchopené ruky / 1 forma kotegaeši – provádí se pohybem uchopené ruky (celé paže) v centrální linii v blízkosti u těla, který začíná před obličejem (bod utó) a směřuje dolů do centra (seika tanden) / 2 forma kotegaeši – provádí se pohybem uchopené ruky od těla (solar plexus) do dálky (natažení celé paže) a dolů k centru, palec i prsty více než v předchozím případě „vytáčejí“ dlaň a prsty uchopené ruky

Sankjó – palec uchopující ruky je umístěn ve středu hřbetu ruky uchopené, všechny prsty uchopující ruky přesahují přes malíkovou hranu do dlaně ruky uchopené, palec i prsty tlačí a „vytáčejí“ uchopenou dlaň co nejvíce dopředu od těla  / 1 forma sankjó – celá paže je tažena  do boku co nejvíce nahoru vedle hlavy / 2 forma sankjó – je podobná 2 formě kotegaeši, tj. natažení celé paže před centrem a dolů

Jonkjó – úchop z vnitřní strany zápěstí, palec je v záhybu u malíkové hrany, ukazováček a v záhybu u palce uchopené ruky, palec společně s prsteníčkem a malíčkem ohýbají zápěstí  co nejvíce k tělu a natahují paži od hrudníku dolů k centru

„Šio giri“ – uchopená ruka je ohnuta vedle hlavy jako v páce při technice šio nage, dlaň uchopující ruky je umístěna na hřbetu ohnuté ruky, zavírá tuto ruku v pěst, která směřuje až za hlavu, loket se při tom zvedá

„Ude kime“ – palec uchopující ruky je umístěn kolmo na hřbetu uchopené ruky, všechny její prsty drží v dlani uchopující ruka a její prsty „prolamují“ uchopené prsty a vytáčejí dlaň do dálky od těla před hrudníkem, celá paže je tak „prolamována“ v lokti (ude)

V této formě se obě dlaně položí na zem na šířku těla, obě paže s „prolomenými“ lokty (vnitřní linie paží směřuje dopředu) a celé tělo zatlačí do země, pak se položí na zem oba hřbety a v obrácené pozici loktů (vnější linie paží směřuje dopředu) zatlačí do země stejným způsobem. Celý cyklus se uzavře vytřesením paží (kapilární cvičení) vysoko nad hlavou, pro které má japonština název tekubi šindó.

MAKKO HÓ

Cvičením dále popisovaných cviků, ale také řady podobných cvičení, které jsou celkem běžně součástí rozcviček v aikidó, se neposilují svaly, ale uvolňují energetické dráhy (meridiány) tak, aby tělem proudila energie a nedocházelo k energetickým blokům, které způsobují problémy ve spojení s orgány ležícími na energetických drahách. Každá energetická dráha zároveň ovlivňuje pohybovou soustavu, která se nachází v její blízkosti, a jednotlivým meridiánům odpovídá některý z pěti základních přírodních elementů.

Procvičování celé sestavy, která přispívá k celkové harmonizaci, je nejvhodnější provádět v popsaném pořadí. Předchozí cvik tak řídí a kontroluje následný cvik. Po zaujetí popsaných pozic končetin a poloh těla následuje jejich protažení co nejvíc to jde. V tělesné tenzi se nějakou dobu setrvá a pak ve stejné pozici následuje pokus o co největší relaxaci ve smyslu vzájemného vlivu, tj. čím více se tělo uvolní, tím více se protáhne. Všechny cílové pozice se musí prodýchat (procítit) a po té následuje návrat do výchozích pozic.

Kov / meridián plic … v seize jsou za zády zaklesnuty palce do sebe, ve vzpřímené pozici těla se paže zapažují co nejdále od těla, nadechuje se do hrudníku (naplnění plic) a prodýchají se dráhy po vnitřní straně paží k palcům. V protažení se krátce setrvá a v pozici zapažených paží se tělo na závěr uvolní.

Kov / meridián tlustého střeva … v postoji jsou za zády propletené prsty a ukazováčky jsou propnuté, tělo se předklání k zemi (může být i záklon těla při problémech s předklonem), paže se propínají v loktech a zapažují co nejvýše. Uvolnění horních i dolních končetin probíhá s výdechem.

Dřevo / meridián žlučníku … obě nohy jsou roztaženy na zemi co nejvíce rozkročmo, tělo se přitahuje k jedné noze společně se shodnou paží, druhá paže je natažena s loktem nad hlavou a ruka se snaží dosáhnout na chodidlo. Prodýchání (procítění tahu) probíhá po celé straně nakloněného těla.

Dřevo / meridián jater … obě nohy jsou roznoženy na zemi co nejdále od sebe, hlava a záda jsou vzpřímená, dlaně jsou položeny vedle sebe v prostoru mezi nohami tak, že se tělo rovně předklání dopředu. Prodýchání (procítění tahu) probíhá na vnitřní straně končetin.

Země / meridián žaludku … v pozici seiza se tělo a hlava zaklánějí dozadu (do mostu), dlaně jsou položeny na zemi za tělem s prsty směřujícími do blízkosti chodidel. Podle fyzických dispozic se může upravit celá pozice tak, že zadek si sedne mezi paty, chodidla se při tom vytočí ven, prsty se dotýkají prstů na chodidlech a paže se pokládají předloktím na zem. Prodýchání (procítění tahu) probíhá na přední straně těla a končetinách.

Země / meridián sleziny a slinivky … jako v předchozím cviku leží zadek mezi chodidly, ale kolena jsou roztažena, mírně v loktech pokrčené ruce leží na zemi za hlavou. Podle fyzických dispozic leží záda, bedra i kolena na zemi.

Voda / meridián močového měchýře … v sedu na zemi jsou nohy nataženy, tělo se předkloní co nejníže k nohám, kolena zůstávají natažená a ruce chytají prsty chodidel. Setrvaní v krajní poloze je spojeno s procítěním svalů (drah) podél páteře a na zadní straně nohou.

Voda / meridián ledvin … pozice paží a nohou je stejná jako v předchozím cviku, napřímí se záda a hlava v prodloužení páteře, ruce se posunou na vnitřní strany chodidel, malíčky při tom směřují nahoru. Prodýchání (procítěni) probíhá na vnitřní straně nohou a trupu.

Oheň / meridián srdce … tělo je vzpřímeno v sedu, prsty rukou objímají nárty a ruce přitahují plosky chodidel k sobě a paty co nejblíže k tělu, kolena jsou mírně nad zemí, paže a páteř jsou propnuty. Prodýchání (procítění) probíhá na vnitřní straně paží až k malíku.

Oheň / meridián tenkého střeva … ve stejné pozici v sedu se chodidla posunou mírně od těla, které se hluboce předkloní, hlava (čelo) se (pokud možno) dotýká chodidel. Prodýchání (procítění) probíhá přes oblast lopatek po vnější straně paží až k malíčkům.

Oheň / meridián osrdečníku … v tureckém sedu se páteř narovná a hlava povytáhne nahoru, paže upažené do stran mírně nahoru směřují dlaněmi před tělo. Prodýchání (procítění) probíhá po vnitřní straně paží až k malíčkům.

Oheň / meridián trojitého ohřívače … v tureckém sedu se paže překříží před tělem, dlaně se položí na kolena a vzájemně proti sobě tlačí, tělo se hluboce předkloní, hlava (čelo) se dotýká paží. Prodýchání (procítění tahu) probíhá na vnější straně paží od ramene k prsteníčkům.