Kodym M.: Ke zkouškám … (Aikidó 95/5)

… úvahy a reflexe nad dotazy, pochybami, kritikou a neporozuměním, se kterými se mezi aikidisty setkáváme u zkoušek

Tyto glosy k problémům si nemohou činit nárok na úplnost a jsouce subjektivní, již vůbec ne na správnost. Jsou myšleny jako námět k přemýšlení, ne však k zbytečným diskusím. Budete-li považovat některá tvrzení za kontroverzní, dosáhla svého cíle a dotkla se citlivého místa. Budete-li si jisti správností vašeho názoru, tím lépe, neb je váš. Zbývá pak jen respekt k systému a organizaci, ke kterým jste se přihlásili, a k učiteli či zkušebnímu komisaři, který je reprezentuje.

Během své čtrnáctileté praxe aikidó jsem skládal zkoušky u několika učitelů (G. Veneri, G. Mezzo, D. Vaillant, M. Ikeda). Účastnil jsem se jako divák mnoha zkoušek na stupně kjú a několika zkoušek na stupně dan (na mezinárodních stážích ve Švýcarsku včetně), občas se na nich podílel i jako uke. V Čechách jsem byl u dvou zkoušek na dan skládaných před panem M. Ikedou (japonským šihanem ČAA), nepočítám-li zkoušky na dan v rámci ČFAI a ČSFAI (D. Vaillant). Jako zkušební komisař (2.dan) přes rok zkouším ve vlastním dódžó, byť jen na 6. a 5.kjú, a jako člen Technické komise ČAA jsem se zúčastnil prakticky všech zkoušek, které od založení v ČAA proběhly.

Požadavky na kandidáty, průběh zkoušek, kvalita předvedeného (u všech zmíněných) nebyly vždy stejné, vždy však srovnávané ač nesrovnatelné, vždy po nich následovaly kuloární diskuse, spokojenost na jedné a kritika na druhé straně. Pominu-li zkoušky na kjú, nezažil jsem případ nesložení zkoušky u kandidáta na dan. Za to však zažíval kritiku mnoha z nich ze strany veřejnosti. Čím to asi je … ?

Zkoušky

Zkoušky, právo zkoušet, zkušební systém a požadavky – to vše lze považovat za nervový bod všech disciplín budó, neboť tento problém v sobě zahrnuje mimo jiné v pozitivním i negativním smyslu problémy soutěživé, mocenské, politické i finanční. A ty budou vždy předmětem kritiky s disharmonickými tóny v harmonickém usilování budó, a v našem případě aikidó.

Tradiční búdžucu se časem transformovala do forem moderního budó. Ve znaku Dó je obsaženo jejich směřování, na cestách budó dosahujeme obratnosti v technikách stejně tak, jako pěstujeme charakter a kultivujeme myšlení. Člověk propadlý budó se má rozvíjet v tělesném, mentálním i mravním smyslu. Mistrovství formy mu má být prostředkem, nezaměnitelným s cílem snažení. A dosažení technické dokonalosti (případně stupně) je jen dílčí cíl jeho cesty. Zkoušky technické vyspělosti (hodnotící stupně kjú a dan) pak většinou jen mapují tu část cesty, která je viditelnější.

Krása i bolest, jako láska a nenávist a jiné protiklady, jsou dvě strany téže mince. Krása aikidó jako jedné z forem moderního budó spočívá v jeho hraniční pozici mezi sportem a uměním, mezi sportovním a klasickým budó. V disciplínách klasického budó (iaidó, kjudó, džódó) se praxe adepta možná více blíží ideálu budó. Pracuje převážně sám na sobě a se sebou. Aikidista pracuje s partnerem, nebojuje jen sám se sebou a sklon k soutěživosti, o kterém svědčí i pokusy transformovat aikidó do sportovní formy soutěží, tak bývá často přítomen. V disciplínách sportovního budó (džudó, kendó, karatedó) prvek soutěživosti v různé formě být musí, neboť za cíl mají často vítězství v soutěžích. Ego sportovce se tak motivuje a prosazuje s touhou po vítězství, bez nich by byl poražen a jeho činnost by předem pozbyla smyslu. V aikidó nemáme soutěže, máme však hodnocení, páskování a … zkoušky. Dostáváme tak prostor i pro soutěživost, pochyby, kritiku. A tak bych řekl, že aikidisté občas soutěží na zkouškách, často před zkouškami a nejčastěji po zkouškách …

Na chvilku dejme slovo autoritám

… Není to budó konstruktivní. Soutěžit v technice, zvítězit nebo prohrát, to není opravdové budó. Opravdové budó nezná porážku, protože nebýt nikdy poražen znamená nikdy nebojovat. Zvítězit, znamená zvítězit nad duchem nesnášenlivosti v sobě samém …

… Stejně tak tomu je se získáváním stupňů. Začnete nošením bílého pásu, pak postupně projdete různými “barvami”, ale podtrženo a sečteno až vyčerpáte všechny “barvy”, skončíte opět u bílého pásu …

… Zbavte se všech obav a váhání, zůstávejte ve “středu” své sféry, nechtějte vyhrát a neobávejte se prohry. Zapomeňte na své plány a záměry. Oprostíte se tak od svého počínání …

Morihei Uešiba v knize A. Nocqueta / Přítomnost a poselství

… V závodě je nutně vítěz a poražený, a ať je morální hodnota jednoho nebo druhého jakákoli, poražený z něho nevyjde bez pocitu hořkosti a vítěz bez pocitu ješitnosti … A tak se stává – a je to politováníhodné – že ti nejlepší se stávají soupeři a urputně spolu bojují …

… Aikidó odmítá jakoukoli myšlenku na zápas, protože jeho přirozeností je tvořit a udržovat takový stav ducha … Tím, že se aikidó obrací na duchovní hodnoty, nemůže být prostým katalogem úchopů, které je nutno od základu zvládnout…

A. Nocquet / Přítomnost a poselství

… Je potřeba překonat největší nepřátele budó – hněv, strach, pochybnost, váhavost, pohrdání, marnost a vytvořit velkého silného ducha. Člověk musí být prostoupen touhou zvítězit sám nad sebou … Největším nebezpečím je pýcha! v okamžiku, kdy si začnete myslet, že je vaše technika už dobrá, přestáváte vyspívat…

… Aikidó není jen jednotou těla a ducha, ale je především jednotou. Zastaví-li se vývoj ducha, vše se zastaví. Duch, který odmítá a neakceptuje ostatní, duch, kterému postačí vlastní vzestup, duch úzký sám o sobě … Se nemůže otevřít a spojit s univerzem …

… Ve světě búdžucu, kde velmi často dochází k fixaci na efekt techniky a síly vykonání, je důležitější ještě jedna síla, síla tyto snahy překonat…

Nobujoši Tamura / Etiketa a transmise

Dan, stupeň v džudó nebo aikidó, je znak znamenající “schod”. Schody jsou stále jeden za druhým a nelze je překročit všechny naráz. To vyjadřuje ideu oddělenosti a metodu, jak dojít k cíli. Pojem stupňů je však v budó již záležitostí poněkud zastaralou. Džigoró Kanó, zakladatel džudó, ho zavedl během doby Mejdži (1868-1812). V klasickém budó přežívá dodnes systém búdžucu s hodnocením a tituly:

šóden – počátek předávání; předáno to, co je třeba k započetí cesty

čúden – střed předávání; polovina cesty překročena

okuden – hluboké předání základů i ve smyslu tajů

menkjó kaiden – certifikát o předání všech tajů bez rezervy; často vede k založení vlastní školy s pozicí mistra

Postupný systém získávání certifikátů by se mohl zdát perfektně logickým. Búdžucu, cesta rozhodující o životě nebo smrti není disciplínou, je to řád a vyučující neučí techniku najednou či v celém jejím obsahu. V toku let učitel pozoruje techniku, zvyklosti a činy svých žáků a uděluje jim ohodnocení v závislosti na tom, kdo si to zaslouží.

Jelikož je moderní budó plodem mírové epochy, je soustředěno více na rozvoj duševní a tělesný než na dovršování technik. Není možné rozvíjet techniku samotnou. Rozvoj je nesen člověkem, který ji vykonává. Pokrok je shodou těla a ducha. Stupeň dan je výsledkem tohoto vývoje. Systém kjú-dan je tu proto, aby si každý našel své místo v systému výuky, v systému pomáhajícím zhodnotit vlastní úroveň, zhodnotit věci již dovršené.

Dnes jsou dany udělovány na základě tří požadavků: techniky / naplnění osobnosti / toho, co uchazeč udělal pro své umění.

Ikdyž je například technická stránka excelentní, nemusí uchazeč postoupit o stupeň výše. Naopak uchazeč, který je na cestě již dlouho, ač neoplývá výjimečnou technikou, ale je vzorný a vykonal mnoho pro šíření svého umění, se může beze všeho ucházet o stupeň vyšší.

Nobujoši Tamura / Etiketa a transmise

Zkoušky a stupně v Čechách

Česká asociace aikidó (ČAA) je uznaná systémem respektovaným v celém aikidistickém světě – Aikikai Foundation (Aikido World Headquarters / Hombu Dojo Tokyo). Dnešní systém Aikikai se vrací ke starým tradicím v oficiálních požadavcích na stupně nazvaných Zaidan Hojin Aikikai.

Zkušební řád, pravidla, požadavky a vlastní zkoušky se v ČAA zabíhaly v průběhu jednoho a půl roku od založení organizace v r.1993. Na Letní škole ČAA ´95 byl šihanem Masatomi Ikedou (7.dan Aikikai), který byl přidělen naší organizaci v rámci šihanského systému Aikikai jako Technický ředitel ČAA odpovědný za rozvoj, výuku a zkoušky v aikidó, prezentován Technický předpis ČAA. Konkrétní dotazy ke zkouškám tak může zodpovědět nejen ustanovená Technická komise ČAA, ale i každý učitel, zkušební komisař či vedoucí dódžó ČAA.

V podobném duchu, byť se specifickými rysy danými osobními kontakty na organizaci šihana N.Tamury (Francie) a její učitele (hlavně z Rakouska a z Německa), fungují zkoušky v klubech spojených s Aikidó Club Brno. Celkovým počtem členů jde o menší skupinu, která nevytváří strukturu větší organizace jako ČAA. Zkoušky a udělované stupně dan Aikikai jsou rovněž mezinárodně akceptovány.

Ač v následujícím textu vědomě pomíjím rozlišení zkoušek z hlediska kjú a dan, odvolám se nyní účelově na tvrzení, že aikidó skutečné začíná až od mistrovského stupně. Pomíjím také jakýkoli soud, neb mi nepřísluší, o technické úrovni u nás udělovaných, mezinárodně však neuznaných, stupňů dan.

Představme si, že se v Čechách usadí nebo jen na čas zavítá, pan Novák, Smith či Duval. Připusťme, že je bezesporu vysoké technické úrovně, učitelských schopností a nositel x-tého danu budó (aikidó toho kterého systému či země). Z různých důvodů, nesuďme jakých, nechce respektovat zvyklosti, tradice, všeobecně či mezinárodně uznávaná pravidla. Opře se o své ego, nesuďme jaké, a rozděluje české či jiné dany. Protože budó je založeno na respektu k učiteli, ti, co mají dany od svého učitele pana Nováka, Smithe či Duvala, mají co chtějí. Nesuďme dalekou budoucnost, nejsme vědmy, připusťme však, že nás v dohledné době pan Novák, Smith či Duval provždy opustí. Zbude nám systém, nebo oči pro pláč ? Pustíme se do hledání dalšího, třeba pana Novotného, nebo si vystačíme sami ? Vím, že tady i čertík mého ega vystrčil drápky, ale zdá se mi, že danů (nejen v aikidó) od pánů Nováků, Smithů či Duvalů je ji již v Čechách poněkud více …

Poznámka autora k r.1999 :

Text článku je jistě poplatný době svého vzniku, některé jeho momenty lze považovat za stále platné. Od napsání v r.1995 se situace v budó jistě změnila i vývoj organizací aikidó pokročil. Další české organizace mají své v systému Aikikai respektované učitele a zkušební komisaře (ČFAI = šihan Franck Noel ; ČKBU / Bohemia Aikikai = šihan Šódži Nišio). Otázkou udělování stupňů uznávaných Aikikai Foundation a celé struktury systému Aikikai stále zůstává probíhající diskuse o rozlišení obsahu pojmu i titulu šihan a technický ředitel organizace Aikikai, touto funkcí pověřený Aikikai Foundation a národní organizací aikidó. Ne každý nositel vyššího než 5.danu (obvykle titulovaný jako šihan) má samostané oprávněním zkoušet na stupně dan Aikikai. V některých organizacích systému Aikikai pověřuje Technický ředitel další členy své organizace (nositele vyššího než 4.danu) možností zkoušet na stupně dan, většinou však ve skupině 2-3 nositelů titulu šidóin (fukušidóin = do 3.danu; šidoin = 4. a 5.dan). V některých zemích (např.Francie) je zaveden a přímo státem vyžadovanou podmínkou (výuka a založení vlastního dódžó) k Aikikai paralelní systém udělování národních stupňů a trenérských licencí. Nejen v Čechách samozřejmě svobodnou volbou a skutečností zůstávájí “místní” dany udělované různými organizacemi aikidó i jednotlivci.

Kritiky

… čas

Pro aikidisty rozvíjející se organizace jakou je ČAA, bez lety všeobecně vnímaných a cítěných pravidel a práv, je potřeba stanovení časových termínů na skládání jednotlivých stupňů smysluplná. Stanovené minimum praxe mezi stupni kjú, určitě pak dany, je zřejmě žádoucí. Úloha učitele, který je s kandidátem v denním styku a zná tak jeho technické i duševní předpoklady, je pro doporučení na zkoušky, pakliže učitel sám přímo nezkouší, rozhodující.

Zkušební komisař jen těžko postihne rozdíl mezi půl roku občas cvičícím mladým talentovaným aikidistou, který však v egoistické honbě za vlastním zlepšením a se zájmem pouze o techniku, ve které činí díky svému daru velké pokroky, ani prstem na tatami pro ostatní nehne. A mezi aikidistou netalentovaným a nemladým, avšak obětavým a půl roku denně cvičícím. Snad jen tehdy, kdy je jejich učitel doporučí na zkoušky s přibližně stejnou technickou úrovní bez ohledu na čas a předepsané minimum praxe. Vždyť kandidát má přesvědčit o výsledcích své činnosti a úsilí ve smyslu jednoty techniky (waza), těla (tai), energie (ki ) a srdce (kokoro). A ta většinou nesouvisí přímo s časem.

… kvalita

Požadované znalosti na zkoušky (technika) by měly být minimem pro dosažení požadovaného stupně. Techniku nelze rozvíjet osamoceně. Rozvoj aikidó i techniky je nesen člověkem, který ji vykonává (typ, osobnost, pohlaví). Způsob vykonání techniky pak musí korespondovat s jejími podmínkami, v aikidó tedy s protivníkem (uke, typ, osobnost etc.) a jeho útokem. Pouliční verifikace aikidó dokazuje, že boj (bojové umění) není jen otázkou techniky či krásy (tělesná estetika), ale především psychiky (duch). Vždyť i nositel x-tého danu může dostat do nosu stejně jako mu-kjú.

Jak hodnotit kvalitu, známkovat jako v krasobruslení? Zavrhněme kacířskou myšlenku rozdělení zkoušek a známkování za technickou úroveň, podle váhy či pohlaví, za komunikaci či harmonii s útokem partnera, za estetický dojem či duševní vyspělost. Důvěřujme svým učitelům a zkušebnímu komisaři, který má možnost udělit jen “stupeň” a označit tak “schod”, na kterém se adept ve svém vývoji možná právě nachází.

… byl lepší

Máte rádi hudbu? Jistě ne všichni stejnou. Klasik může opovrhovat lidovkářem, rocker nemít rád jazzmana, evropan si nevědět rady s hýkáním pygmeje. Přeháním, ale všichni jsou hudebníci a provozující hudbu či umění. A umění je to, co je za umění v danou chvíli a v daném prostředí považováno a takto hodnoceno. Přeháním ještě víc, když tvrdím, že aikidó je právě uměním?

Myslíte si, že na cestě za vyšším stupněm, zvláště pak danem, se technika pouze lepší? Tělo stárne, svaly měknou, kolena se neohýbají … Člověk roste, rozvíjí se duch a zkušenosti, možná se rodí další učitel …

Ať si někteří aikidisté myslí nebo, nedej budó, říkají “já jsem nejlepší”. Při zkouškách, v dódžó či na tatami, možná přesvědčí o své technické vyspělosti, v aikidó by se jim však mohlo nepřímou úměrou stát … nejlepší = mu-kjú. Pokukujme na tatami po někom, kdo je “lepší”, abychom se něco naučili, ne si něco nebo někomu dokázali.

… páskovat?

Nepáskovat je jen opačným extrémem k pýšné honitbě za technickými stupni. Páskováním se utvrzujeme, že naše technika je dobrá. To samo však obvykle nestačí. Jednoho dne bychom mohli zjistit, že jsme se přestali rozvíjet. Vyspívali jsme technicky, možná jsme však byli jen zajatci techniky a na cestě často míjeli začátečníky, soudili a odsuzovali ty horší. Pásek, v aikidó dlouho bílý (proč asi?), a zvláště hakama mnohdy uspokojují i naší marnivost a ješitnost.

Postoj aikidisty, který z kritiky odmítá zkoušky, je často přezíravý a může taky znamenat vydělení se z celku kolektivu. Jedinec pak nenalézá harmonii ve vlastním osobnostním rozvoji za přispění ostatních. Straní se systému (dódžó, organizace), ke kterému se přihlásil a jehož nabídky rozvoje využívá. Může to být nejsnadnější cesta jak nepřevzít odpovědnost vůči “opáskovaným” kolegům, odpovědnost pokročilejšího vůči méně pokročilému, a zvláštní vzor začátečníkům. A výsledně je cestou do izolace vlastního ducha. Společný duch aikidó se realizuje v dódžó, na tatami i v životě, ve spolupráci s kolegy. A, ikdyž hakamu k tomu zrovna mít nemusíme, bez obi by se nám otevřelo keikogi a partnera bychom vystrašili svojí nahotou. Protože nepáskovat může být znakem obav a velké sebekritiky, znovu tedy…

… ke zkouškám

V nesoutěživém umění aikidó máte možnost najít a ochutnat duch boje během zkoušek. Využijte nabídky. Nejdete přeci do boje, kde musíte vyhrát a nebýt poražen. Ostatně, abyste vyhráli, musíte v boji překonat své emoce. Bez klidného ducha nelze činit rozhodnutí, natož bojovat. Přistupte ke zkouškám s neokázalým přesvědčením, že umíte víc, než na co jdete. Přistupte ke zkouškám s důvěrou ve svého doporučujícího učitele a věřte rozhodnutí komisaře. S totálním nasazením ducha a těla, bez strachu, pochyb a pocitu marnosti. Jestliže jste cvičili v běžném tréninku stejně, u zkoušek byste měli mít pocit nezměněných podmínek: uvolněni a oproštěni od roztržitosti, být svobodní. Téměř každý, má-li ukazovat něco na veřejnosti, má tendenci pokazit to, ikdyž jinak pracoval pilně, zachovával si svůj styl a možnosti.

Uspějete-li, vězte, že nejde o hrdinský čin. Nevyhráli jste závod, získali jen “schod”. Neuspějete-li, zachovejte hrdost a příčinu neúspěchu neházejte na komisaře, sotva byste pak mohli doufat, že pochopíte smysl aikidó. Dostanete-li stupeň, který jste si nezasloužili, nehledejte v tomto gestu konec či cíl vašich možností. Může to být pouze popud k další práci.

Domníváte-li se, že komise či komisař byli špatní, vzpomeňte si na kokoro a nahlédněte do svého srdce. Nezamýšleli tím něco, co jste dosud nepochopili? Třeba časem oceníte, že jejich rozhodnutí vám umožnilo na cestě pokročit. Kdyby komise byla špatná, co může najít na “bezchybně” vykonané zkoušce?Čas a aikidó utržené rány zahojí …

Miroslav Kodym

(článek publikovaný v Aikidó 5/95 byl autorem pro účely internetu mírně upraven a doplněn – viz.kurziva)