Kodym M.: Seiza I, II (Aikidó 99/4, 5)

Všichni, kdož se zabýváme tradičními japonskými disciplínami budó, se v praxi i teorii setkáváme s pojmy a myšlenkovými koncepty, které se stále opakují a jsou námi zdůrazňovány. Mezi mnoha dalšími to jsou: etiketa a úcta, prázdná mysl a životní energie, centrum pohybu i života v břiše a břišní dýchání, postoj fyzický a duševní. V klidném nehybném postoji i v aktivním pohybu, občas po kolenou, hledáme v praxi smysl těchto pojmů. Můžeme-li, na kolena a nejen s pokorou poklekáme do pozice seiza všichni a často, aniž bychom to po evropsku pociťovali jako újmu. Oblékáme se po azijském způsobu, neboť studujeme a cvičíme bojová umění pocházející z této části zeměkoule, a proto i etiketa a důvody našeho chování jsou odsud odvozeny. Rozumíme však pojmům a principům, jimiž se zabýváme, opravdu a hluboce? Možná proto se stále ptáme a snažíme důvody svého jednání i logicky formulovat. Jen v našem časopise Aikidó vyšlo mnoho článků k těmto tématům od různých autorů (I. Fojtík, V. Hotovec, P. Krieger, T. Kyncl, M. Saotome, M. Uešiba, R. de Wolf a další), kterými byl k napsání tohoto článku autor inspirován.

Mnozí “čtenáři a teoretici”, ale často i “ praktici” budó, chybují v tom, že se principiální otázky a pojmy snaží pochopit a vysvětlit především racionálně. Praxi bojových umění to samo o sobě nestačí, neboť pojmy a principy mají být užity intuitivně, reálně a v pravý okamžik. Pochopení jejich obsahu se tak stává více intuitivní vědomostí získanou prožitou zkušeností než racionální konstrukcí či rozumovým uchopením pojmu. Pojmy v budó nemohou být plně vysvětleny a nemůže jim být porozuměno pouhým intelektuálním objasňováním. Skutečné a hluboké porozumění problému naší disciplíny vyžaduje jednotu těla, intelektu a emocí. Jakýkoli popis, který teoreticky rozebírá principy, pojmy či techniku budó, nemůže být určen k tomu, aby se podle něj kdokoli techniku naučil, pojem zcela pochopil a principu porozuměl.

Budó je ve své podstatě založeno na prožité zkušenosti a opakovaných pokusech. Boj sám vyžaduje okamžitou reakci, která vychází především z intuice a nemůže být brzděna logickým myšlením. Proto ta častá výzva v praxi bojových umění: čiň a nemysli! Intuice jako forma poznání se rozvíjí stálým a dlouhodobým (avšak i uvědomělým) cvičením. I proto budó upřednostňuje praxi před teoretickým studiem. Přesto stále budeme hledat vysvětlení a mluvit o všeobecných pojmech, o kterých “trochu něco víme”. Je však rozdíl mezi tím něco “o tom” vědět a skutečně “tomu” porozumět. Kdo něco ví o pojmu, může o něm mluvit. Kdo pojmu rozumí, může a bude ho aplikovat. Ale jen ten, kdo mu skutečně hluboce porozuměl, bude ho používat instiktivně vždy a všude a možná bude ostatním zprostředkovávat stupeň svého porozumění, nejraději pak ovšem v dódžó, na parketách či na tatami. A teoretické poznámky mohou zájemce obohatit jen v tom případě, když obsah pojmu odhalí svým vlastním úsilím a prožitou zkušeností. Co obnáší prosté zaujetí klidné pozice v sedu na kolenou? Co může obsahovat všem zájemcům o budó známý pojem seiza? K některým z mnoha psychofyzických principů, které podle autora, adepta budó často seizu praktikujícího, “klidné sezení” může zahrnovat, nyní jen marginální teoretické poznámky.

Reišiki (etiketa) …a úcta

Všechny aktivity v budó mají být prováděny s představou etikety a úcty k tradici. Etiketa vytváří atmosféru pro intenzívní seriozní práci a studium. Nesmí se ale přehánět, jak tomu občas bývá, a stát se dominantním elementem našeho pobytu v dódžó. Etiketa pouze pomáhá utvářet naše vystupování a poskytuje nám správný kontext, v němž se učíme správně jednat a chovat ke svým učitelům i partnerům v dódžó. “Sezení v klidu” a pozdrav v seize jsou samozřejmou a nedílnou součástí etikety všech japonských disciplín budó.

Dodržováním správné etikety nastolujeme vhodný druh stavu mysli, který usnadní propojení každodenního života se specifickým prostředím dódžó, za jehož dveřmi tak ponecháme své sentimentální problémy, arogantní předsudky, sobecká přání a soudy. Ale již i běžná etiketa budó není pouhou zdvořilostí, je především vyjádřením stavu našeho vědomí. Prostřednictvím nutného soustředění, vědomého chování a úcty ke druhým se vyhýbáme roztržitosti své mysli a unáhlenosti svého jednání. Relativně snadné bývá osvobodit se od fyzického přetlaku a únavy z každodennosti, obvykle však ke kýženému stavu intelektuálního a emocionálního osvobození potřebujeme mnohem větší vůli a nakonec i etická pravidla. V průběhu vlastního cvičení spojeného s intenzívním tělesným pohybem i zvýšenou psychickou aktivitou, kdy se totálně zabýváme sami sebou v interakci s partnery, nutně musíme střídat pohyb s nečinností. Poklekáme proto podle tradice na kolena a usedáme do seizy. Etiketa a uvědomělá nečinnost této pozice obsahují moment enormě klidné mysli, která je nutná k zajištění změn z normální dennodenní činnosti v intenzivní specifickou aktivitu spojenou s naší přítomností tady a teď v dódžó, z únavy a vypětí na parketách i tatami v plněhodnotnou aktivitu novou.

Původní formy etikety měly v historických souvislostech až kodifikované uplatnění v “rituálních” gestech, ale i prakticky opodstatněné důvody. Měly umožnit válečníkovi přežít v čase. Přestože se účelově zaměřené formy válečných znalostí (budžucu) vyvinuly v moderní disciplíny s převážně duchovním zaměřením (budó), mnoho ze starých pravidel a gest zůstalo zachováno. Dodnes například podle tradiční etikety aikidóka vstává z pozice seiza nejprve pravou nohou tak, aby mohl tasit symbolický meč v případě napadení, ačkoli dnes již meč na levém boku nenosí, a ani jeho samotné použití není prvotním cílem aikidó.

Zachování a kultivování úcty v dnešní době, kdy zdvořilost bývá potlačena na minimum, rozhodně nejsou něčím nadbytečným. Obvyklé pozdravy a časté úklony v budó zároveň nejsou pouhým zdvořilostním poklonkováním. Neměly by se proto provádět formálně či ledabyle, každému prvku jejich formy je zapotřebí se věnovat s dokonalou péčí. Specifickými pozdravy a úklonou vzdáváme úctu tomu kterému zakladateli disciplíny budó i celé řadě učitelů vedoucí až k našemu konkrétnímu a současnému. Pozdravem se na vlastní cvičení připravujeme a vyjadřujeme respekt i úctu k těm, se kterými budeme cvičit. Pozdrav je tak část přechodu mezi vnějšími aktivitami a vnitřní činností, jakou budó má být. Je způsobem uvědomění si, kde se nacházíme a čemu se budeme v následujícím čase věnovat. Každý adept budó proto často již při vstupu do dódžó na kolena klesá a v průběhu cvičení mnohokrát seizu zaujímá.

Mu (“nic”, pravý opak “bytí”, bytí v nebytí) …a prázdná mysl (mušin)

V klidu stát v postoji nebo sedět v pozici seiza (případně zazen) znamená překonávat podvědomý strach ze života i smrti, jednoduchým způsobem upravit všechny své tělesné funkce, zapomenout a vystoupit z iluzí každodenního života. S “prázdnou myslí” se tak snáze můžeme přiblížit světu “takovému, jaký je” a stavu věcí “jakými by měly být”. Vyprázdněním mysli jen jednoduše ve světě existujeme a přerušujeme nekonečný sled myšlenek otravných pro naše duševní i tělesné zdraví.

Utkvělá mysl a přílišná snaha něčeho dosáhnout často přivodí bloudění ducha. Prázdná mysl se nenechá ničím vyrušovat, o nic neusiluje. To jenom my musíme vynakládat nemalé úsilí, abychom zapomněli na sebe a své zištné myšlenky. Seiza (nejen), stav duševního uvolnění a okamžiky klidu mysli, naše prostá existence tady a teď, přinášejí jednotu těla a ducha. Myšlenky a představy mají přicházet samy a samy odejít, aniž bychom na nich utkvívali nebo se je snažili zastavit. Pouhý dech následovaný naším duchem v pozici a postoji těla, v jednotě klidu a pohybu, těla i ducha, to je tajemství seizy. Možná i smysl a jeden z deklarovaných cílů cvičení disciplín budó.

Mnozí z nás, kteří se zabýváme budó, vnímají klid a pohyb jako diametrálně odlišné věci. Ti, kdo se realizují hlavně v klidných cvičeních, propadají návyku uznávat jen klid a často dosáhnou klidu mrtvého. A naopak ti, kdo sledují cestu aktivních cvičení, často vyznávají pouze aktivitu a stávají se ve svém spěchu nenormálními. Stav klidu a stav pohybu jsou však původně totožné, každý z nich obsahuje existenci stavu druhého. Koncept pohybu v klidu nebo klidu v pohybu znamená, že i stav úplného klidu má zahrnovat prvek mimořádně prudkého pohybu a že prudký pohyb obsahuje ve své podstatě prvek absolutního klidu. Opravdový klid neznamená stav bez hnutí a pohybu. Takto pojímaný stav mrtvého klidu a zamlženého vědomí dělá z každého pokusu cvičení v “seize” nebo cvičení dechu (kokjúho) promarněný čas. Síla pohybu vzniká z vnitřního klidu a tomu, kdo tento klid neovládá, se často už při nepatrné činnosti roztřese dech a ztěžknou údy.

Adept budó hledá stav “být vždy připraven”, proto musí zaujímat dobrý postoj a držení těla v klidu i v pohybu, které signalizují připravenost k akci a ochraňují jej před konflikty. Díky správnému postoji a klidnému dechu se zbavuje tělesné i duševní křečovitosti. Při častém usedání také celkově regeneruje a formou “sezení v klidu” v seize dosahuje žádoucího stavu ducha a prázdnoty mysli. Zaujmout postoj nebo pozici však samo osobě neznamená dosáhnout správného stavu ducha, ostatně ani není třeba získat nějaký zvláštní stav, ale vyjádřit svou vlastní přirozenost. Forma cvičení tak není prostředek a účelem pravidel i technik není učinit každého adepta stejným, ale nechat každého vyjádřit své vlastní já co možná nejsvobodněji. Každý máme svoje tělo i způsob jeho držení a pozice, které při cvičení zaujímáme, jsou založeny na proporcích našich těl. Jsou-li naše těla a duch na svých místech, bude všechno ostatní na správném místě a správným způsobem uspořádáno, aniž bychom měnili něco jiného než sebe a věci kolem nás se snažili uspořádat. “Sezení v klidu” je jedním z cvičení v budó nejzákladnějších, a jak tomu obvyklé bývá jen zdánlivě, je seiza považovaná za úkon “jednoduchý”.

Ki (životní energie)

Koncept ki je nám Evropanům z velkého počtu orientálních psychofyzických principů budó snad nejméně srozumitelný. Každý člověk je podle něj naplněn ki, která se projevuje ve všech jeho tělesných nebo duševních aktivitách jako životní a tvůrčí energie, síla vůle a radost ze života. Ki, aplikována vesmírně na svět přírody, se manifestuje ve všech věcech, které nás obklopují. Koloběh ki označuje vzájemnou výměnu energií mezi nebem a zemí, vytváří a zachovává mikrokosmos i makrokosmos. Ki může být demonstrována v různých situacích v aktivní i latentní formě.

Ki (jako duševní síla) a kokjú (dýchání, kokjúroku jako síla dechu) jsou v ostrém kontrastu k čistě fyzické síle a jsou občas zaměňovány. Jejich vzájemný vztah se projevuje v procesu dýchání. Proud ducha (ki no nagare) souvisí s dýcháním a je mentální aktivitou. Všechna budó zdůrazňují ideu koncentrace (šúčúrjoku) a extenze síly, které spojují principy dýchání, centralizace (haragei), správného držení těla (šisei) a psychického stavu (zanšin). Trénink budó je zacílen na usměrnění veškeré dostupné síly do daného místa v daném okamžiku. Soustavným tělesným i duševním cvičením adepti budó dosahují možnosti podle své vůle uvolnit sílu a energii v neobvyklém množství v případě vážného ohrožení života, které bojová umění modelují. Princip ki a kokjúrjoku stejně jako další zmiňované principy, jejich rozvoj, vnímání i užití hledají všichni, v klidném postoji i při “sezení”, v aktivním pohybu a při technikách všech disciplín budó, v každém okamžiku a všude.

Hara (břicho) – centrum životní a tělesné síly

Oblast břicha lze rozdělit na hara spodní (pod pupkem) a hara horní (nad pupkem). Část hara –bod tanden je považována za sídlo “vnitřní energie” ki. Položíte-li si dlaně na břicho s palci ohnutými dospodu a ukazováky pod pupkem, je tanden místo, kde leží prsteník. Odsud je produkována lidská životní síla včetně pohlavní aktivity.

Orientálci považují tuto oblast za centrum veškeré tělesné síly (“zemský střed člověka”). Význam hara není zdůrazňován jen ve smyslu anatomickém, ale jako “pravý střed” je hara chápáno i ve smyslu filozofickém a náboženském. V západní anatomii je hara oblast mezi hrudním košem a pánví, která obsahuje nejvíce životně důležitých orgánů (zejména trávicí a pohlavní orgány). Tělesnou energii získáváme z potravy, která je v této oblasti zpracovávána, a ostatně i evropské “láska prochází žaludkem” o něčem svědčí. Při špatné funkci hara nemůžeme energii z potravy využít v produkci udržující život, zdraví, energii k aktivnímu a činorodému životu.

V oblasti hara začíná každý pohyb, přestože se pak na celkovém pohybu podílejí nejrůznější části těla. V hara leží tělesné těžiště, při jeho ztrátě ztrácíme nejen fyzickou rovnováhu. Posilování hara podporuje duševní sílu a pozitivní charakter naší osobnosti, kultivaci hara lze přirovnat ke kultivování kořenů rostliny. Zachování “pravého středu” umožňuje v bojových uměních optimální reakci na případné nebezpečí, aktuálně tak můžeme vnímat a reagovat na měnící se vnitřní i vnější síly a podmínky střetu s protivníkem.

Břišním dýcháním dosahujeme popisovaného stavu mu a zbavujeme se stresu. “Všechno špatné” koncetrujeme do oblasti hara (známé bolení břicha při problémech), abychom to vytlačili a současně zmírnili emotivní stav počínajícího napětí. Uvolnění, které následuje, dělá naše hara měkkým a naše reakce adekvátní situaci. Výrazem “mít hara” (hara ga aru) označují japonci odvážné lidi s pozitivní energií a dobrou myslí. Výrazem haragei popisují princip centralizace myšlení a akce se zdůrazněním a zapojením hara, které tak má podstatný vliv ve všech fyzických i duševních aktivitách, neboť se odsud usměrňuje (extenze) tok mentální i fyzické energie a účinnost našeho jednání. Bez “uvědomění si” hara, oblasti často zdůrazněné i pozicí rukou, seiza a cvičení při “klidném sezení” ztrácí obsah a obvykle postrádá smysl.

Kokjú (síla dechu)

Orient přikládá dechu a jeho procvičování velkou důležitost. Všechny popisované metody dýchání jsou založeny na myšlence sjednocení ducha i těla jako předpokladu správného dýchání a upřednostňují princip hlubokého dýchání bráničního. V Japonsku jsou techniky a metody dýchání vizualizovány do dolní části břicha, kam je každý vdech veden a každý výdech odtud vychází. Dýchání zásobuje člověka ki a hara je akumulátorem ki. Dechové fáze působí jako pumpa, člověk se ki naplní a poté ki vydá, v různých technikách je pak možné tuto energii vést do různých míst vlastního těla. Výraz kokjúroku značí použití síly dechu při dýchání v rozhodujících fázích technik budó. Všechny techniky v aikidó by měly být vykonávány s principem kokjú, lze je označovat jako kokjúnage a je jedno, zda jde o nagewaza (hod), katamewaza či osaewaza (znehybnění).

Bez vzduchu nemůžeme žít, okamžik za okamžikem musíme dýchat, jsme tak na dýchání úplně závislí i nezávislí. Dýchání je elementární činnost univerzálního bytí. Bez zkušenosti dýchání a tohoto stálého “cvičení” nemůžeme dosáhnout svobody života. Když se nadechujeme, přichází vzduch z vnějšího světa do vnitřního, když vydechujeme, odchází vzduch z vnitřního světa do vnějšího. Nerozdělujme tyto dva světy, budeme-li vnímat skutečnost, že je jen jediný nekonečný svět, bude nám bližší myšlenka jednoty těla a ducha.

Duch bude následovat náš dech, náš duch bude klidný a dýchání podvědomé. Přestaneme vnímat sami sebe a splyneme s vesmírem. Nebude žádné já, žádný svět, žádný duch, žádné tělo, budeme pouze pumpou, kterou dech prochází, nastane stav mu. Budeme jen vnímat rytmus našeho dechu, duchem přítomni a osvobozeni od svých malých já, budeme univerzálně přirození. Ztratíme představu času a prostoru, neboť jedno a totéž pro nás budou, jen prostě vědomě “budeme” a uvědomíme si tuto univerzální činnost.

(Pokračování příště)

Miroslav Kodym

Seiza (II.)

(Dokončení z minulého čísla)

Šisei (postoj), zanšin (duch bdělosti), mecuke (koncentrace), sei to dó (klid a pohyb)

Budó za všech okolností zdůrazňuje požadavek správného postoje, ve smyslu fyzickém i mentálním. Důstojný, vážný a přímý postoj (šisei) kteréhokoli typu zaujímá budóka v obtížných situacích nebezpečí stejně jako ve chvílích klidu či štěstí, vyjadřuje tak harmonii své osobnosti z hlediska vnějšího i vnitřního. Ve fyzickém smyslu, ať již na kolenou či ve stoje a s různými pozicemi rukou, je opět zdůrazňováno hara. Pozice ramen, v evropském pojetí často zdůrazněná v pravém úhlu se šíjí, je pokleslá v co nejnižší možné poloze vzpřímených zad a je vytvářena za pomocí boků (koši). Typickým grafickým znázorněním představy “západního siláka” je trojúhelník se základnou nahoře a špičkou k zemi, východní představa je právě opačná.

Zanšin značí stav uvědomění (zan = opustit, zbýt; šin = myšlenka, přilnutí), duchovní postoj s “prázdnou myslí”, která umožňuje instinktivní reakci, jež by myšlenka a zaujetí detailem zbrzdily. Subjektivně na vše připravený člověk s bdělou myslí je schopen vnímat jakýkoli vnější signál, okamžitě a podle svých schopností na něj vhodně reagovat. Disciplíny budó modelují tyto situace až jako moment ohrožení života, kde sebemenší chyba se nevyplácí.

Koncentrace v pojetí mecuke (me = oko; cuke = soustředění… “mít oči na protivníkovi”) znamená objektivní a všeobecný pohled, bez napětí, bez prozrazení úmyslu či emoce. Je dosahován rozšířením zorného pole oka, ale i v mentálním smyslu ducha. Periferním viděním registruje budóka lépe vnější skutečnost, akci a tělo protivníka jako celek, bez zaujetí detailem.

Koncepce sei to dó zahrnuje myšlenky činnosti v nečinnosti a nečinnosti v činnosti, jejich vzájemný rytmus a propojení. Klid a pohyb v tomto pojetí jedno jsou, neboť čím intenzivnější je nečinnost, tím prudší pohyb může následovat. Čím intenzivnější je činnost, tím hlubší klid ji bude následovat.

Všichni, kteří se zabýváme budó, a v širším smyslu i všichni v každodenním životě vědomě i nevědomě, zaujímáme neustále nejen fyzické postoje a pozice. V budó se tomu učíme v klidu i v pohybu, ve stoje i na kolenou, v technikách, při meditaci i pozorování (mitorigeiko). Učíme se dodržovat již základní etiketu (reihó) i s jejími bojovými aspekty, aby v nás budovala základní stavební kameny životního “boje”. Formy a disciplíny svého studia volíme podle naturelu, všichni si chceme uchránit život a zdraví v době, kdy agrese je všudypřítomná.

Všichni stoupenci cest bojových umění tradiční japonskou “životní polohu” často během cvičení zaujímají. Seiza, forma nejjednoduššího a nejprostšího postoje či pozice, je tak vlastně nejfrekventovanější ze všech “technik” budó. Jednoduchosti a prostotě učí i jiná tradiční japonská disciplína, bez které si duchovní bohatství budó snad ani nelze představit. Stoupenci této životní cesty seize podobnou polohu (zazen) celý život studují. Při meditaci v pozici lotosového květu pokládají levou nohu přes pravé stehno a pravou nohu na levé stehno zaplétají. Dvě nohy tak v jednu mění, a která je která v duševním pohroužení nevnímají. O různých formách meditací existuje množství literatury a mnoho je i těch, kteří učí “tajným” metodám jak uzdravit našeho ducha. A nakonec “když sedíme, tak jednoduše sedíme”, co vše se však za jednoduchostí seiza skrývá, včetně duchovních, fyzických i bojových aspektů, pochopit snadné není. U nejjednodušších věcí tomu tak obvykle bývá.

…v aikidó

Autorovy teoretické poznámky jistě nepostihují všechny psychofyzické principy, se kterými se budóka při svém pobytu v dódžó a praxi budó setkává. Beztak se jeho úvahy, původně nad smyslem a průběhem jednoduché techniky “sezení na kolenou”, nad míru rozrostly. Domnívá se však, poučen z vlastní praxe aikidó, že zmíněné principy je nutné neustále, i když často jen podvědomě, prakticky studovat již v nejzákladnějším “bytí” v dódžó i při zaujímání a v průběhu seiza, aby si je tělo i duch každého adepta budó postupně osvojily a používaly nakonec i ve vlastních “bojových” technikách.

Detailně popsat průběh reišiki v aikidó, kde seiza je nedílnou součástí, se jeví téměř nesplnitelným úkolem pro samostatný článek. Zakladatel aikidó nestanovil jasný a přesný úzus, jen všeobecné, ale podstatné směřování, které je vlastní japonské kultuře, původu i historii budó. V různých dódžó i u různých učitelů aikidó se proto reišiki liší, aniž alespoň doufejme, se vytrácí smysl dodržování etiky a etikety budó.

Každý aikidóka již při vstupu do dódžó nejprve zdraví v postoji (ricurei), stejně se pak klaní svému učiteli či partnerovi v průběhu každého přerušení během cvičení v postoji. Úklona, v Asii forma i v běžném životě všeobecně rozšířená, nemá nic společného s náboženstvím, natož s mystikou, stejně jako další z pohledu laika tak často vnímané “mystické” pozice a úkony v aikidó. Ani ruce sepjaté před obličejem v postoji nebo další cvičení (např. torifune či ikkjó undó), ač jistě s kořeny třeba šintoistickými, dnes “náboženské” nejsou. Jsou cvičením důležitým mimo jiné pro zachování klidného nitra a jasné psychiky, jsou koncentrací ve stanovené poloze v klidu nebo v pohybu, sjednocují tělesná i psychická centra a pracují s energií. Například již po úvodních pozdravech vlastní lekce aikidó začíná dechovým cvičením (kokjúho) ve stoje se zvláštními pohyby rukou, při kterých aikidóka objevuje pocit hara a vedení ki. Se zklidněným dechem, s dlaněmi spojenými a očima zavřenýma, svou osobnost v pozici gaššó pak sjednocuje a vnímá životně důležitá centra a principy: hlava (men) / rozum / bod mezi očima; srdce (kokoro) / cit / pozice loktů; břicho (hara) / tělesné centrum / bod tanden.

Každý aikidóka při vstupu na tatami na kolena pokleká a druhý pozdrav v seize (zarei) směrem k stěně úcty či portrétu zakladatele (šómen, kamiza) skládá. Již průběh zaujímání seiza, vlastní pozice těla a psychický stav během tohoto prvního pozdravu na kolenou v sobě nese celou moudrost boje a jeho důležitých pravidel. Od úvodního společného pozdravu všech cvičících se pak zarei v seize jako vzájemné pozdravy spolu cvičících stává častou a nedílnou součástí reišiki v každém dódžó aikidó. Během celého cvičení se aikidóka neustále zdvořile uklání. A správně se klanět obvykle znamená vzdát úctu něčemu, co si zasluhuje úcty víc než my sami. Úklona v psychickém stavu mušin znamená také vzdát se sám sebe a dualistických myšlenek. Vše pak může být naším učitelem a všechno předmětem uctívání, ale zároveň tak není činěn rozdíl mezi učitelem a žákem, mladým a starým, ženou a mužem, a nakonec trochu nadneseně, nebem či zemí. Jsme-li sami sebou, jsme zároveň se vším totožní a klaníme se i sami sobě, jen tak jsme schopni se klanět všemu. Mistr, který se nemůže poklonit svému žákovi, se nemůže poklonit ani svému mistrovi; čeho a jaký je pak mistr?

Každý aikidóka usedá do seiza ke krátké meditaci před prvním pozdravem a vlastním cvičením. Klid při mokusó a následný soulad pohybu úklony zklidňují jeho mysl a koncentrují ji tak, aby mohla přijmout výuku, aby duch i tělo ze sebe vydaly vše. V době, kdy není aikidóka fyzicky zaměstnán, je seiza jediné správné sezení na tatami během lekce při demonstraci učitele a při čekání na cvičení. Jen na pokyn učitele může být výjimkou zůstat v postoji nebo jiný způsob sezení (např. “turecký sed”), ze zdravotních důvodů nebo při únavě z dlouhého sezení.

Do seiza aikidóka usedá, aby odstranil hypertonickou i hypotonickou únavu, které vyplývají z duševního zatížení při delším provádění technik nebo naopak tělesné únavy způsobené dlouhou činností při přemíře opakování technik bez přiměřeného odpočinku. Vědomý klid tak aikidóka léčí pohybem a vědomý pohyb klidem. Pozice seiza mu nejlépe umožňuje soustředěně pozorovat události kolem sebe (mitorigeiko), vnímat a vstřebávat výuku učitele i cvičení kolegů.

V pozici seiza probíhá i část rozcvičky aikidó (džunbi undó). Mimo běžné protahovací cviky i jedno ze základních cvičení aikidó k uvolnění i zpevnění kloubů paže a nácviku správného úchopu dlaně, prstů a zápěstí (tekubi undó). V relaxační pozici seiza provádí aikidóka v rámci rozcvičky i zvláštní typ bodové masáže obličeje (aktivace smyslů) a úderové masáže končetin, těla a krku (šiacu dó in).

Vlastní trénink “bojových” technik často začíná v pozici seiza nácvikem principů kokjúrjoku (suwari waza kokjúho). Klidová pozice seiza musí splňovat požadavek připravenosti k okamžité bojové akci. V aikidó (ale např. i v iaidó) je tato pozice dále rozvíjena při přemísťování v kleče (šikkó a uširo šikkó) a provádění technik “na kolenou” (suwari waza, hanmi hantači waza). Vlastní seiza i další pohyby na kolenou jsou důležité pro rozvoj dolních končetin, vědomí stability a těžiště, centralizaci pohybů v hara a koši. Aikidóka tak rozvíjí i provádění a funkčnost “bojových” technik v postoji (tači waza).

Pro toho, kdo kolena si takto na tatami otlačoval, kdo zpočátku bolestivou zkušenost svalům, kloubům i páteři dal a pak i ve svém “evropském” životě chvíli klidu a pohodlnou pozici hledá, nebo dokonce potřebu pohroužení a meditace pociťuje, se usedání do “japonské” seiza stane v každodenním životě potřebou a nakonec zvykem.

Seizahó

Metody jak zaujmout pozici seiza z postoje mohou být rozdílné, od prostého “sesunutí se” na kolena pro precizní pohyb s přesně vymezenými aspekty. Jinak prosté usedání by se v budó mělo studovat a procvičovat (suwarikata) stejně jako kterákoli jiná “bojová” technika. Z hlediska boje je přitom třeba vše provádět s představou, jako by před usedajícím byl nepřítel. Jen tak budóka vyjadřuje žádoucí duševní stav (zanšin) a pozice seiza dosáhne i bojového smyslu.

Jedna z metod vychází z úvodního přirozeného postoje s nohama u sebe (musubidači), kdy tělo je uvolněné, mysl prostá myšlenek, ale zároveň koncentrovaná a citlivě vnímající okolí. Lehce se pokrčí kolena. Levá ruka je u boku a nejen v iaidó tak vlastně symbolicky přidržuje meč. Pravá ruka případně upraví mezi koleny hakama, nejprve levou, pak pravou stranu. Tělo klesá vzpřímeně vpřed na levé koleno s lehkým povytažením boku, pak doklekne pravé koleno, chodidla jsou na zemi nejprve na prstech a tělo dosedá na paty. Tato pozice tak až dosud umožňuje kdykoli reagovat na případný útok přímo pohybem na kolenou nebo si okamžitě stoupnout. Teprve nyní se tělo opět mírně vzpřímí, aby se mohla upravit pozice chodidel na zemi položením na nárty. Celé tělo dosedne tak, že vnitřní část nohy (chodidla) slouží jako polštář pro umístění hýždí. Paty směřují ven a špičky dovnitř. Dlaně se položí na stehna ke kolenům. Ruce nejsou skrčeny a stejně tak prsty či palce. Mezi koleny se upraví prostor asi na šířku dvou pěstí, u žen pak pouze na jednu pěst. Páteř je držena zpříma, ramena a hrudník uvolněné, energie (ki) a dech se soustřeďují v hara. Hlava je vzpřímená, uši jsou drženy v jedné rovině s rameny, brada je zastrčená, temeno se natahuje k “obloze”. Sedící by měl mít pocit jako by podpíral hlavou nebe, nebo obrazněji byl na nebi zavěšen. Ústa jsou zavřená, ne však křečovitě. Klidné dýchání nosem tlačí bránici k břichu (hara), aby se udržela tělesná i duševní rovnováha.

Jiná metoda vychází z postoje, kdy pravá noha je vepředu (migihanmi). S rovným tělem se levé koleno umísťuje na zem ve vzdálenosti dvou pěstí vedle pravé paty. Bez pohybu levé nohy se pravá noha umístí vedle levé a sníží se pozice boků. Chodidla jsou stále na prstech, obě dlaně se umístí lehce na stehna ke kolenům a tlačí je dopředu, následuje dosednutí na nárty a zaujetí stejné pozice jako výše popsané.

Častými a jednoduše, na rozdíl od psychických principů, viditelnými chybami seizahó při dosedání bývají ohnutí se v pase, sklánění hlavy, nekoordinovaný pohyb rukou. Po dosednutí se tělo naklání do stran, dozadu nebo dopředu, hlava se předklání v nabídce soupeři, tělo se opírá o ruce na kolenou nebo dokonce na zemi, dlaně leží na stehnech blízko těla a lokty tak vybočují. Mnohé další nedostatky zaujetí a průběhu seiza bývají v oblasti psychického postoje (šisei).

Pozice překřížených palců u nohou při seize je občas vysvětlována protichůdně, levý přes pravý nebo také pravý přes levý. Zde pak jde zřejmě i o odlišení seiza jako pozice pro pozdrav, meditaci či boj. Autorovi článku je bližší pozice bojová, kdy z důvodů potřeby okamžité reakce a pohybu se palce nekříží. Podobná konfúze se vyskytuje u pozice rukou spojených před hara či různých pozic spojených prstů. Autor se necítí v tomto směru dostatečně kompetentní a tajemné až mystické pozice prstů sám nezná, ale vliv čínské tradice na vznik později japonských tradic je všeobecně známý. Podle tohoto vlivu (prý) určuje pozici rukou například i pohlaví, a muži tak pokládají levou ruku na pravou, ženy naopak pravou na levou.

Při seiza je mimo základní pozice rukou na stehnech u kolenou nejčastěji používána “meditační” pozice rukou před hara, tzv. “kosmická mudra”. Paže jsou při ní drženy volně a lehce trochu od těla, jako by mezi nimi a tělem bylo něco křehkého. Levá ruka leží na pravé s prostředními klouby prostředních prstů na sobě. V nejčastějším japonském výkladu znamená uložení levé ruky na pravou klid (sei/in), který ale zahrnuje i aktivní aspekty (dó/jó). Konečky palců jsou lehce spojeny přibližně ve výši pupku, jako by držely list papíru, a tak spojují oba aspekty. Ruce vytvoří před hara ovál a pocit, jako by držely něco velmi cenného. Prostřední kloub levého malíčku se přitom dotýká bodu tanden, kolem kterého se hara rozprostírá. Seika tanden je považován za centrum lidské bytosti.

Stejně jako pro usedání existují i rozdílné metody pro zvednutí se ze seiza (tačikata). První část pohybu je obvykle reverzním pohybem usedání. Tělo se zvedá vzpřímeně v bocích, chodidla se staví nejprve na prsty u nohou. Do postoje se pak lze vztyčit s nohama u sebe nebo lépe tak, že pravé chodidlo nejprve došlápne na úroveň levého kolena. Po vzpřímení těla se zadní chodidlo přitáhne k přednímu.

Zarei v seiza

V aikidó se, až na výjimky, jedná o pozdrav beze zbraně. Ač použití zbraní (bokken, džó, tantó, ev. iaitó) v samotném tréninku není prvotním cílem a skutečný meč se v aikidó neobjevuje, používá tato více duchovně než účelově zaměřená disciplína tradiční etiketu budó, ve které hraje japonský meč klíčovou úlohu.

Schopnost okamžitého tasení meče, která dříve umožňovala válečníkovi přežít, je dnes zakódována do všeobecně platných pravidel reišiki všech disciplín budó. Hlavním důvodem dodržování této etikety dávno není osvojení si správného obezřetného postoje v nepřátelském prostředí a praktické požadavky boje.

Nejen v aikidó je často metoda pozdravu zjednodušena na prosté současné položení rukou před sebe a krátkou úklonu. Tradičnějším, z hlediska používání meče jedině možným, způsobem je pokládání rukou na zem při mírném předklonu v pořadí nejprve levá a pak pravá ruka. Ruce na zemi vytvářejí trojúhelník tvořený palci a ukazováčky, lokty zůstávají blízko kolenům. Tělo se k nim pomalu s dechovým cyklem (výdech–nádech) uklání a zvedá, záda a krk jsou v přímé lince. Při napřimování opouští zemi v opačném pořadí nejprve pravá ruka a pak levá. Rozdílnost pozice hlavy společně s odpovídajícím prohnutím zad, nabízení temene v hluboké úkloně nebo pozice hlavy se stálou možností periferního vidění (mecuke), je dána určením pozdravu. I jinak se pozdravy liší hloubkou a dobou setrvání, ale především duchovní náplň podle toho, jsou-li prováděny směrem ke stěně cti a ke kamiza, při vstupu, opouštění nebo během tréninku, vůči učiteli nebo při výzvě a poděkování partnerovi.

…když sedět, tak jednoduše sedět

Aby tělo v seiza získalo rovnovážnou polohu, je vhodné mírně zakroužit boky a tento pohyb zpomalit až do zastavení ve stabilní pozici. Předejde se tak křečím a únavě během delšího sezení. Správné poloze pomáhá představa provázku, který je připevněn na nejvyšší bod hlavy (u miminek “otvor” mezi lebečními švy) a volně prochází naším tělem až do úrovně bodu tanden. Když se předkloní hlava nebo ohne krk, provázek se dotkne tělesné “skořápky”. V bodě tanden je centrum rovnováhy a provázek je zatížen závažím. Váhu je třeba orientovat do přední části hara. Když se předklání celé tělo, závaží se dotkne pánve. Pohled se opírá na bod ve vzdálenosti asi jednoho metru na zemi před tělem. Oči je lepší přivřít, aby se zredukovaly vizuální vjemy, ale zároveň tak, aby nehrozilo nebezpečí usnutí. Jazyk opřený o patro a lehký dotyk zubů zpomalí tvorbu slin a omezí potřebu polykání.

Nosem prochází hluboký, pomalý a klidný dech, využívá se pohybu bránice. Břicho se tak pohybuje při nádechu směrem dopředu a hrudník se otvírá bez pomocí svalů. Z horní části těla je třeba odstranit všechno napětí a svalovou námahu. Dech si sám diktuje, jak chce plynout, v jeho průběhu není vydáván žádný zvuk či sykot. Výdech je však vždy jemnější než nádech. Při výdechu se břicho úplně vyprázdní, ale oblast hara neztrácí napětí, aby nedošlo ke kontrakci svalů. Pak začíná opět nádech. Praktikováním tohoto postupu se rytmus dechu zpomalí na dva nádechy a výdechy v minutě, není to však prioritním cílem snažení. Člověk má prostě a jednoduše dýchat.

Délka sezení je na každém, jeho zkušenostech, fyzických i psychických možnostech. Začnou-li mu jen kolena tuhnout, může se ještě vždy napřímit a zkoušku vůle upadnutím do mdlob raději nezkoušet. Ukončit delší sezení je vhodné skloněním těla dopředu a opřením čela o podlahu v pozici, kdy hýždě zůstávají stále na patách. Ruce se přiloží dlaněmi na skráně hlavy, po chvíli se trochu oddálí a v této pozici se krátce setrvá. Tělo i duch se tak otevírají, aby mohly přijmout vše, co svět může nabídnout.

Kontrola toku myšlenek při delším sezení je jen zdánlivě snadná. Každá myšlenka má být jen zaznamenána, ale ignorována. Žádná myšlenka nemá být sledována a už vůbec ne jakýkoliv sled myšlenek. Všechny myšlenky mají stejnou cenu, to znamená žádnou. To platí i pro tmu, halucinace, paniku, strach, ale i pro světlo, radost a uspokojení. Jako metoda se nabízí “počítání oveček”, jen její cíl je jiný. O metodách sebekontroly a meditací existuje množství odborné, laické i mystické literatury. Možná to jediné, co ve skutečnosti potřebujeme, je kyslík a místo, kde bychom byli sami nebo sami se skupinou a hlavně dokázali být sami sebou… a jednoduše sedět a dýchat a třeba právě v japonské seiza.

Věnováno mým učitelům budó.

Napsal Miroslav Kodym