Kodym M.:HOJO aneb KASHIMA SHINDEN JIKISHINKAGE-RYU(Aikidó 2003/3)

Co je to vlastně hojo nebo hódžó dle všeobecně vyžadované české transkripce? Protože téměř každá disciplína budó se jen špatně popisuje a jen špatně slovy vysvětluje, musí se totiž cvičit (geikó) a vidět (mitori geikó), začněme jinou otázkou: Kde se vlastně dnes hódžó cvičí a kde ho mohu vidět?

Veřejnost, která se zajímá o bojová umění, měla unikátní příležitost zhlédnout ukázku této prastaré japonské šermířské školy při 3. Slavnosti budó, která se konala na Spartě v Praze roku 1996. Unikátní i proto, že běžně se mimo Japonsko, a to ještě jen výjimečně ve svatyni Kašima, tato specifická disciplína na veřejnosti neprezentuje, natož při rozličných šou bojových umění a navíc v Evropě. Na celém světě dnes ostatně cvičí a zná hódžó jen malé množství znalců, ale o tom se ještě trpělivý čtenář dočte.

To, že se mi podařilo přesvědčit asistenta senseie Masatomi Ikedy, aby s kolegyní vystoupil na Slavnosti v ukázce onoho zvláštního šermu, se i ze zpětného pohledu jeví nejen jako malý zázrak, ale i poněkud dobrodružný akt. Do ve švech praskající basketbalové haly, s obecenstvem aplaudujícím každé jen trochu akčnější a bojovné ukázce, tehdy vskutku pomalým krokem vstoupila dvojice ve „vykasaných“ černých sukních s tlustými dřevěnými předměty u boku. Rituálně se uklonila, obřadně zbraně odložila na parkety, a než je „obnažené“ poprvé zkřížila, od sebe vzájemně na velkou vzdálenost provedla pro nepřipravené obecenstvo nepochopitelné kroky s přenášením váhy na paty v pozicích na značně sníženém těžišti a pak, s těžkým bokkenem zpočátku jen v pravé ruce, se nesl pohyb a přibližování dvojice ještě mnohem déle a v mnohem pomalejším rytmu než věta tato, doprovázené „hlasitým“ dechem i grimasami v tvářích napjatých soustředěním a v naprosté a dokonalé koncentraci těla, a ještě dlouho za šumu i neklidného poposedávání diváků trvalo, než se při setkání špiček bokkenů ozval první kočičí skřek s vysokým kmitočtem a konečně tak probudil ztrnulé diváky k nervózní reakci a vyprovokoval jejich smích. Celá kata v podobném duchu pak proběhla, směšné pohyby, kvílení i smích se opakovaly. Asi jen několik málo odborníků tenkrát bylo schopno vnímat a ocenit úžasnou práci s dechem a kiai, stabilitou i pohybem, centralizací, koncentrací, komunikací a psychikou. A ačkoli si Daniel Vetter a Ingrid Stastny vysloužili za předvedený výkon na závěr i zdvořilý potlesk, jen málokdo tehdy pochopil, co se odehrálo. Právě se prezentoval japonský středověk a jeho tradice, ale troufám si dnes říci, i základy a principy když ne všech, tak většiny disciplín moderního budó.

Tato možná trochu předčasná ukázka a pravděpodobně celková nepřipravenost případných zájemců i organizace Česká asociace aikidó, která již od roku 1994 spolupracovala s japonským šihanem aikidó a prakticky výhradním reprezentantem a učitelem hódžó v Evropě panem Masatomim Ikedou, způsobily, že jsme všichni propásli dnes již historickou příležitost. V té době možná ještě nedostatečná zkušenost s technickým, didaktickým i filozofickým systémem šihana Ikedy a nepochopení souvislostí principů aikidó a hódžó, vedly členy organizace zaměřené na aikidó k odmítnutí nabídky šihanova asistenta zavést hódžó v Čechách už na Letní škole ČAA v roce 1996 a přichystat tak úrodného pole pro rozvinutí výuky hódžó jeho evropským senseiem. Daru mistra Ikedy už bohužel nebudeme moci využít, neboť v minulém roce ukončil ze zdravotních důvodů veškerou svou činnost v rámci hódžó i aikidó.

Praktikování hódžó se tak v některých klubech ČAA začíná ujímat až během roku 2002. Od Letní školy toho roku zahrnuje jeho výuku do programu svých stáží aikidó senseiův dlouholetý žák Daniel Vetter, a navíc i nemnoho jedinců z asociace, kteří se probudili ze spánku již dříve, může cvičení hódžó rozvíjet ve svých klubech, neboť získalo malý náskok z návštěv stáží asociace sousední. Další senseiův dlouholetý žák Michele Quaranta vyučuje hódžó na Slovensku, a časem i v Praze, Ostravě a v Sadské, vlastně od počátku spolupráce Slovenské asociace aikidó se šihanem Ikedou. Již na první Letní škole aikidó SAA v roce 1995, bez tatami v Belušských slatinách na horské trávě plné včel, našel šihanův asistent i jiný dobrý důvod pro jeho cvičení. A i když, jak jeden z pamětníků píše: „Skoro všetci sme pozorovali prvú ukážku zo zvraštením obočím a zvráskaveným čelom, a musím sa priznať, že po prvom kiai som s úsmevom na perách zadržiaval smiech…“, slovenským kolegům nebyl dán čas na pochyby, na dalších letních školách aikidó zažili i výuku hódžó senseie Ikedy a dnes tak mají značný náskok. Zatímco se rozvíjeli a dospívali současně v obou disciplínách, z počátku v aikidó „zkušenější“ Češi museli nejprve vyspět v chápání výuky i „Ikedova stylu“, aby dokázali vnímat důležitost hódžó pro jeho systém a nejen pro názvosloví některých technik aikidó. Ostatně i dnes je jasné, že zájem o tuto specifickou disciplínu a mnohaletou trpělivost s cvičením, než výsledek se dostaví a skutečné poznání možná nastane, má, bude mít a prokáže jen pár a bez ironie „osvícených“.

Nejen pro českou veřejnost, ale vlastně v celém světě je hódžó disciplínou skoro neznámou a málo propagovanou. Při pátrání po informacích jsem surfoval snad po celém internetu a na japonských stránkách našel jediný a jen jednostránkový odkaz na příslušné rjú – www.koryubooks.com/guide/jikishinkage.html, a tak jen podle neověřených informací jsou dnes i v Japonsku pouze dvě školy, ve kterých cvičí asi 100 žáků. V Evropě se hódžó cvičí od osmdesátých let pravidelně v rámci několika klubů ACSA (mj. Aarau, Basel, Curich, Neuchatel, Winterhtur), vždyť je domovskou organizací aikidó šihana Ikedy, a ve Švýcarsku se koná 4–5 víkendových regionálních stáží a jednou ročně v říjnu celotýdenní stáž v italském Prajanu. Mimo výše zmíněných česko-slovenských organizací se pak cvičí snad již jen v Chorvatsku v Aikido Ikeda Dojo Novi Sad od roku 1998, tj. všude tam, kde sensei Ikeda nebo jeho přímí žáci dlouhodoběji působí. Stále je řeč i o aikidó a ne nadarmo, vlastně i v souvislosti s celosvětovým šířením aikidó, se rozvíjí zájem o hódžó a od začátku osmdesátých let minulého století díky sensei Ikedovi tato stará disciplína japonského šermu získává další nadšené příznivce v Evropě i u nás.

A co je to vlastně to hódžó? Jelikož jde o jednu ze vskutku prastarých šermířských škol (korjú), jako ke všemu starému a tradičnímu v Japonsku se i k její genezi vztahují bájné příběhy, předložme nyní hned dvě odpovědi na následující otázku: Jaká legenda se váže ke vzniku hódžó?

Podle té prastaré japonské chodil zakladatel této disciplíny Macumoto Bizen no kami (pozn. korektora – jedná se o titul: „Macumoto, guvernér provincie Bizen“) cvičit a modlit se k místnímu božstvu na jeden pahorek. Byv pak jednoho dne osvícen, dosáhl satori a vytvořil katy hódžó a na znak vděku i úcty k bohům zde nechal postavit svatyni Kašima. Nemálo století uplynulo a základní forma kat Hódžó Kašima Šinden Džikišinkage-rjú se zde vyučuje podnes.

Podle té novější evropské žil sensei Ikeda v Japonsku v blízkosti jednoho parku a při procházkách parkem vídával lidi, kteří cvičili hódžó. Zpočátku ho to nezaujalo, byl jen zvědavý, jak si ti lidé udrží svou serióznost, když při tom prazvláštním cvičení tak vřískají. Připomínalo mu to trochu divadlo kabuki. Jako absolventu vysoké školy tělesné výchovy se zkušenostmi z disciplín budó (aikidó, džúdó, sumó aj.) se mu ty jejich kroky zdály poněkud zvláštní. Jednoho dne se ve škole převlékl a zkusil ony kroky napodobit, v tom okamžiku přišlo satori a sensei objevil význam i přínos chůze po oblacích. Po nějakou dobu pak chodil do parku a sledoval cvičení ostatních, než našel odvahu se dotazovat, a ti lidé mu všechno ochotně vysvětlili. Jeden z nich se mu představil jako učitel hódžó a toho pak měl jako svého senseie dodnes.

Tak co tedy bylo to Hódžó Kašima Šinden Džikišinkagerjú? Každý historický exkurz může být přínosem k pochopení geneze zkoumaného pojmu, zkusme proto nyní shromáždit informace z různých pramenů, které si i podle historiografů, pro japanofily samozřejmě a pro jiné kupodivu, často odporují, a pokusme se odpovědět na další logicky následující otázku: Jakou má hódžó aneb Kašima Šinden Džikišinkagerjú historii?

Vlastní slovo hódžó se podle některých pramenů překládá jako „zákon přírody“ a název hódžó lze v análech nalézt už v souvislosti s elitním vojenským rodem z období Kamakura (1192–1336), jehož členové mistrně ovládali umění meče. (Oddíl byl založen a vydržován šógunem Minamoto Jorimotou (1147–1199), který se stal po vyhlazení rodu Taira nejvyšším vojenským velitelem a jedním ze zakladatelů systému vojenské vlády. (Pozn. korektora: Disciplína Hódžó je odvozena od jména vojenského rodu Hódžó, jehož členové byli regenty za tehdejší šóguny z rodu Minamoto. Postupem doby se stali faktickými vládci Japonska, jde o zmíněné období Kamakura.) Ve středověku mohli hódžó cvičit jen členové vojenské šlechty a původní systém kendžucu asi neměl žádné předem dané formy, každý šermíř si cvičil podle sebe, mistrem byl ten nejlepší a každý mistr si přidával něco svého. I proto podle některých pramenů existuje až 600 škol nebo větví kendžucu, ale všechny se dovolávají, vycházejí a po svém drží první základní formy. Hódžó Kašima Šinden Džikišinkagerjú je v každém případě jedna z nejstarších dochovaných forem japonské šermířské školy, která se zachovala předáváním z jednoho mistra na druhého bez velkých změn dodnes.

Některé prameny datují dobu vzniku vlastní šermířské disciplíny pod názvem hódžó kamsi do raného 14. století na přelomu období Kamakura a Muromači a jako místo vzniku uvádějí Kašima Džingú, šintoistickou svatyni nalézající se v prefektuře Čiba asi 80 km od dnešního Tokia. Zakladatel svatyně i disciplíny hódžó Macumoto Bizen prý vytvořil nejprve systém Kašima Šinrjú kendžucu, jeho šestý učitel Jamada Ippúsai Micunori pak změnil název školy na Džikišinkage-rjú ken­džucu, a to už se blíží názvu po­užívanému dnes. Údaj z minulého století zmiňuje úlohu patnáctého učitele Jamady Džirókičiho, který v roce 1927 založil sdružení s cílem zachovat učení původního hódžó. O úspěch toho, že se dnes hódžó cvičí i v několika dalších místech Japonska (Tokio, Ósaka), se zasloužil jeho osmnáctý učitel Jasuši Namiki.

Historické „pravdě“ je možná bližší datace z jiného pramene, která klade založení školy do roku cca 1570, tj. konec období Muromači (1337–1573), a jako skutečného zakladatele hódžó uvádí historickou osobnost Macumoto Bizen no kami Naokacua (1467–1524). Stejný pramen hovoří jednoduše o tom, že škola Kašima Šinden Džikišinkagerjú nebo zkráceně hódžó neznala a neuznává jediného hlavního mistra a jako současného reprezentanta jejího hlavního směru jen jmenuje Iwasa Masaru. Pravdou je i to, že v šintoistické svatyni Kašima Džingú jsou dodnes hájeny a střeženy prastaré tradice budžucu i meditace, a jako v celém Japonsku se zde volně prolíná šintó s buddhismem a zenem, cvičí se zvláště se zbraněmi a pravidelně zde probíhají demonstrace a ukázky starých (korjú) šermířských škol.

Je hódžó jen starou formou budžucu nebo je bližší moderním formám budó? Ty věčné diskuse o realitě, boji, smrti, duševnu, psychice, filozofii, cestě či životním stylu, kdo ve skutečnosti schopen je jednoznačně zodpovědět otázku: Má dnes význam cvičit takovou „starou“ disciplínu?

Džikišinkagerjú hódžó má jasné kořeny ve formách budžucu, respektive jako způsob umění šermu mečem, v kendžucu. Je zahrnuto ve výčtu jeho škol a směrů (korjú či rjúha), jako jsou např. nejstarší Maniwa Nenrjú kendžucu (cca 1368), z těch známějších a starších Tenšin Šóden Šintórjú heihó (cca 1447) či Kašima Šinrjú kendžucu (cca 1450) nebo pozdějších Onoha Ittórjú kendžucu (cca 1630) až Hokušin Ittórjú kendžucu (cca 1830). Podle všech znaků a předpokladů by tedy mělo jít o boj, byť formální, na život a smrt.

Polemiky o účinnosti mnoha bojových umění v realitě probíhají mezi jejich příznivci dodnes. Pravda je neověřeně a neověřitelně asi kdes uprostřed a vždy záleží na člověku. Mnoho z původních forem kendžucu převzaly a uzpůsobily si kendó, disciplína mnohými chápaná jako po výtce sportovní se zaměřením na soutěže, či iaidó. Ale přestože jsou dnes rozhodně smysluplnými a moderními cestami všestranného sebezdokonalování a jejich část sportovní či soutěživá by neměla být dominantní, směřují možná jen jinudy a zřejmě i ke stejnému cíli. Hódžó je stále starým japonským obřadem meče, ani dnes nemá žádné soutěže a na rozdíl od kendó nepoužívá žádné ochranné pomůcky. Je prastarou japonskou tradicí, která se vyvinula z tradičních technik šermu i zápasu a existuje dodnes ve formě až jakéhosi rituálu založeného na hlubokém porozumění přírodě. Nejde v něm o vítězství anebo porážku, slávu či pád. Při cvičení hódžó dvojice lidí spolupracuje ve stylizovaném rituálním sledování, útočení i bránění, a přes veškeré přítomné bohatství energie a napětí při tom jde o komunikaci a směřování k harmonii spíše než o zápolení s nepřítelem či litý souboj o záchranu života.

Hódžó je chápáno jako škola „uvolnění“, při kterém jde o to, abychom si dokázali udržet v těžkých a nebezpečných situacích svůj vnitřní klid, pokoj a sílu centra. Umožňuje člověku hlouběji zkoumat a porozumět svému nitru‚ zachovat rovnováhu a soustředění, vážit hodnoty při zkoumání vnější přírody. Při nácviku hódžó prochází člověk jakýmsi průzkumem sjednocení svého ducha i těla ve spojení s přírodou i vesmírem, a formy jeho tréninku rozvíjejí stejnoměrně ducha i tělo s dominancí přirozených pohybů. V koncepci hódžó nemají žádný význam síla a slabost, výhra a prohra, jedinou významnou věcí je přirozená evoluce pohybu. Pokud je pak dlouholetým cvičením hódžó dosahována harmonická jednota těla a ducha, posiluje v člověku intenzivní vztah k celému univerzu.

Tradice a rysy starého rituálu, ale stejně tak mnoho znaků charakterizujících i dnes směřování téměř všech disciplín japonských bojových umění, obsažené v korjú ze 16. století? Všechny formy moderních budó se dovolávají starých tradic, odkaz na hódžó však v článcích o aikidó najdeme jen stěží. Je zodpověditelná otázka: Má aikidó něco společného s hódžó?

Ósensei podle všeho hódžó přímo necvičil, podle některých pramenů však cvičil pět různých forem šermu. Mimo několika historických filmových záznamů, na kterých lze vidět přímo Moriheie Uešibu, jak cvičí s bokkenem a džó, můžeme rozpoznat ósenseiův odkaz práce se zbraněmi u jeho některých přímých žáků. Zatímco jeho syn a následník Kiššómaru Uešiba se více soustředil na systematizaci vlastních technik aikidó beze zbraně, jiní rozvíjeli odkaz jeho technik bukiwaza. Nejvíce je zmiňována úloha senseie Morihira Saitóa, kterému se mimo jiné připisuje systematizace cvičení s bokkenem do pěti kat aikiken a uchování šesté katy kimusubi no tači v podobě, jak ji cvičil sám ósensei. O významu těchto cvičení pro rozvoj a chápání vlastních technik aikidó beze zbraně nelze diskutovat. Tato cvičení jsou formou kendžucu a jako cvičení ve dvojicích jsou založena podobně jako hódžó na modelu spolupráce „otce a syna“ (šidači a učidači), formy a techniky hódžó jsou však pro mnohé a z vnějšího pohledu odlišné od aikidó. Jsem toho názoru, že jen na první pohled, a také se domnívám, že obsah a cíl cvičení obou disciplín je přinejmenším podobný.

Pokud jste kladnou odpověď na položenou otázku nevyčetli z celého předchozího textu, nechejme hovořit autoritu nezpochybnitelnou. Ikedův učitel hódžó tvrdil, že v hódžó není realita. Sensei Masatomi Ikeda mu oponoval s tím, že hódžó je plné reality. Mohl to tvrdit, protože jeho učitel necvičil aikidó a neviděl tu spojitost. A zároveň sensei Ikeda kdysi poznamenal i v souvislosti se současnou praxí a diskusemi o realitě cvičení v rámci aikidó, že dnešní lidé se nezajímají o duchovní stránku života a nedokáží proto dostatečně ocenit kvalitu hódžó. Je to protimluv jen zdánlivý, protože obě složky, realita i duchovno, jsou nedílnou součástí hódžó i aikidó a v obou hraje důležitou roli přístup a pocity lidí z vlastního cvičení.

Hódžó přímo rozvíjí mnoho dechových technik a práce s kokjú je klíčovým momentem při jeho cvičení. Speciální dýchání břichem (hluboko v hara) je při nich podporováno zesíleným používáním hlasu – kiai v mnoha formách. Klíčovým momentem celého aikidó je rovněž kokjú a principy práce s dechem, ale v aikidó běžně nepoužíváme výkřiky. Jen zdánlivě, protože kiai nedáváme najevo, v duchu však cítíme totéž jako při hlasitém kiai. Zvláště ti zkušeností a věkem starší z nás si s oblibou při technikách aikidó polo­hlasně mručí i hekají, a ne jen proto, že by byli staří, projevují tak možná větší cit a hlubší poznání. Vysoká koncentrace a soustředění samozřejmě obsažené v praxi obou disciplín, při cvičení hódžó „vypouštěné“ skrze hlasitý výkřik a při aikidó jen „myšlené“, významně na­pomáhají posílit životní energii prakti­kujícího jedince.

Než přistoupíme k „popisu“ vlastního cvičení hódžó katy, jak ho dnes pro­vádíme, připomeňme si opět senseie Masatomiho Ikedu a jeho úlohu pro rozvoj i vnímání této disciplíny v návaz­nosti na aikidó. Pod původní katou systému hódžó jsou seskupeny čtyři další podkaty, které se cvičí následujícím způsobem. První kata je hódžó, po jejím skončení se přejde na první podkatu To no katu a z té nazpět k hódžó. Pak se přejde na druhou podkatu Tanken a po jejím dokončení opět zpět k hódžó, pak následuje třetí podkata Habiki a opět hódžó, a nakonec poslední čtvrtá podkata Maruhaši.

Sensei Ikeda se sám neučil a ne­vyučoval ony čtyři další katy, protože ty již byly podle jeho názoru zahrnuty ve vlastních technikách aikidó, a tím více se soustředil na podstatu, obsah a ducha cvičení základní katy hódžó, které jsou obsaženy i v aikidó. Mimo návaznost obsahovou a duchovní lze v jeho systému a názvosloví aikidó nalézt přímé odkazy na techniky hódžó. Konečně i studenti aikidó, ať již z organizací, kde přímo působil, nebo systémů jiných, kteří se setkali s aikidó a didaktickými metodami senseie Ikedy, ale hódžó neznají nebo nemají o jeho cvičení zájem, se jak v principech, tak v názvosloví technik aikidó i nevědomky světa hódžó dotýkají. Již při základních pohybech paží při kokjúhó nebo při provádění vlastních technik aikidó jejich paže opisují horní „oblouk“ (kami hanen) nebo spodní „oblouk“ (šimo hanen), zakončení mnoha technik je prováděno jakýmsi „bodyčkem“ nebo vstupem s pohybem boku (taiatari), v mnoha technikách má jejich postoj a držení paží formu horizontální (joko ičimondži) nebo vertikální (tate ičimondži). Skutečně a niterné pochopení souvislostí mezi hódžó a aikidó je samozřejmě otázkou mnohaletého studia. Trpělivý praktik pak snadněji proniká do hloubky porozumění rytmu života a přírody s jejím ročním cyklem, jen tak i v technikách aikidó se jeho práce s energií jarní (ikkjó), letní (kotegaeši), podzimní (irimi nage) a zimní (šio nage) stává „vědomou“.

Po všem tom „zdržování“ se nyní můžeme věnovat popisu jen zdánlivě snadnému i odpovědi na otázku základní: Jak vlastní cvičení hódžó vypadá?

Hódžó se cvičí se speciálními tlustými rovnými dřevěnými meči z japonského bílého dubu, dlouhými 101 cm a těžkými cca 1200 gramů. Hódžóken je tedy mnohem masivnější a těžší než běžný bokken v aikidó.

Cvičení hódžó by mělo probíhat v přírodě a ideálně za úsvitu (viz pozice kenu vodorovně před očima v horizontu vycházejícího slunce), hakama se povytažená upevňuje k obi a na trávě se používají černá tabi (jakési „ponožky“) s podrážkou a odděleným palcem, na tatami se samozřejmě cvičí naboso.

V dódžó Aikido Kenkyukai Praha trvá plný trénink obvykle hodinu a půl jednou týdně (s kratším procvičováním během týdne), začíná speciálním ceremoniálním pozdravem, zvlášť se procvičují čtyři základní formy kokjú i různé typy suburi a chůze, hlavní náplní je pak postupný nácvik čtyř forem vlastní hódžó katy a trénink je zakončen speciální masáží a strečinkem, který využívá i přikládání kenu na citlivá místa.

Jednotlivě a zvlášť se vždy procvičují hlavně formy dýchání i kiai, ale především se nacvičuje technika speciální chůze a práce s kenem (pozice, odhozy, údery, seky – učikomi) ve spojení s tzv. au no kokjú, dýcháním v úrovní břicha (hara s principem centralizace energie haragei). Pro hódžó je charakteristický, ale pro jiné disciplíny budó značně neobvyklý, pohyb chodidel s přenášením váhy na paty, tzv. unpo („pohyb po oblacích), který se pak v katách střídá s normální chůzí, tzv. šinpo.

Vlastní cvičení hódžó ve dvojicích připomíná, jak již bylo řečeno, jakousi velmi stylizovanou rituální formu šermu skrze historicky přesně danou sestavu cviků. Kata ve čtyřech základních formách, které se později cvičí v jednom cyklu bez přestávky, prochází čtyřmi ročními obdobími a zároveň i cyklem životním. Dotýká se také základních přírodních živlů či elementů tvořících universum. Forma cvičení jara je podobná podzimu, forma léta zimě. Každá z těchto čtyř částí má svoji vlastní techniku dýchání a pohybů, při kterých podmiňuje přírodní a životní cyklus svými vlastnostmi různé postoje, pocity, rytmus, práci s energií a dechem. Charakter jejich jednotlivých částí probouzí hluboké porozumění pro „běh přírody a její zákony“ a umožňuje pronikat do jejího nitra.

Haru no tači / jaro = příroda se pomaleji probouzí s pocity zahřívání a lehkosti

mládí / voda při nádechu jsou ústa hodně otevřená v podobě velkého kruhu s pocitem zvuku ÁU

ikkjó jeden plynulý sek / často, lehce a rychle se obnovující energie

Nacu no tači / léto = příroda je ve stavu plné intenzity s pocity horka a tíže

dospělost / země při nádechu jsou ústa otevřená v podobě oválu na výšku s pocitem zvuku ÁO

kotegaeši dva seky se zastavením v hassó / potřeba zakončení a ukotvení, zemitost energie

Aki no tači / podzim = přírodě ubývají síly, jakési ustávání, zrychlený dech s pocitem ochlazování

stárnutí / vzduch nádech je prováděn méně otevřenými ústy v podobě kruhu, jakési polknutí zvuku Á

iriminage dva seky s přivinutím v hassó – potřeba změny a jiného přístupu, obnovení energie

Fuju no tači / Zima = příroda jako by zpomalila a spí ve stavu ztuhlosti s pocitem chladu

stáří / oheň nádech je prováděn ústy sevřenými do štěrbiny s pocitem zvuku EÍ

šionage dva seky s druhým z džódan do jiného směru – zkušenost a přesnost, kontrola energie

Při cvičení proti sobě stojí „otec a syn“. Mládí plné síly a nevázanosti vyzývá zkušeného muže k boji s mečem, ale i role „syna a otce“ se v polovině každého „běhu“ velmi ceremoniálně mění a „otec“ stojí vždy zády ke stěně šómen. Princip jejich vztahu, nebo životních rolí, má při nácviku vést k obohacení jejich vlastní techniky šermu. Ten oba partneři předvádějí s maximální pozorností na přesnost úderových i obraných technik, které jsou nesmírně náročné na techniky dýchání a soustředění. Dýchání při tom pomáhá jako prvek, který určuje sílu napětí a rytmus cvičení, a je podporované zesíleným používáním hlasu – kiai. Za neustálého kontaktu z očí do očí obou partnerů přechází energie podle jednotlivých částí katy z pomalých do rychlých pasáží s potřebnou jemností i přesností a jednotlivé „obrázky“ se provádějí naráz v jednom nepřetržitém sledu. Výrazně odlišený rytmus při tom odhaluje protiklady ženského (jin) a mužského (jang) principu. Rozdílná kiai uvolňují energii a dávají studovaným formám dynamický průběh, což současně vede k neustálému zlepšování koordinace pohybů těla a zvýšení soustředění na vlastní akci. Během celého rituálu jsou potenciál, pozornost a síly energie, koncentrace a komunikace obou partnerů na sebe velmi silně vázány a cvičení tak výrazně rozvíjí smysly obou cvičících, zvláště zrak a sluch, respiraci a koncentraci.

Tak tedy, nakonec pokusu psanou formou přiblížit čtenářům jednu prastarou disciplínu japonského šermu, pochopit všechny (nebo alespoň některé) souvislosti, techniku či niterný obsah kterékoli z disciplín budó nebo budžucu, prostě i v našem případě znamená: Hódžó Kašima Šinden Džikišinkagerjú se musí cvičit ! I vy máte tu možnost, jako stále jen v hódžó začátečník a v aikidó trochu pokročilejší zapisovatel, který s využitím všech dostupných zahraničních materiálu text předchozí jen zpracoval a zájemcům nyní předkládá…

Miroslav Kodym