Kodym M.: AIKIDÓ … v době koronaviru (2020/3)

Pokud vás moje osobní konfese k začátku doby koronavirové nezajímá, nečtěte dále !

Určitě jste (jako já) zahlceni informacemi, které na vás každodenně chrlí média. Tedy pokud jste už nevypli televizory, nepřestali surfovat po internetu a kupovat denní tisk. Určitě ani nestačíte odpovídat na všechny ty telefony, SMS a maily, kterými vás každodenně bombardují vaši známí. Z jedné strany je to dobře, nejste a ani nemůžete být a zůstat sami. Z druhé strany je to někdy, mírně řečeno, únavné. Telefony, a to ještě můžete, lze uspat a na maily neodpovídat. Můžete se někam zašít a užívat si v pohodě klidu. Ale ejhle, samota, alespoň většinu z nás, začne po chvíli tížit. Svět kolem je přeci jen zajímavý a komunikaci, alespoň s vám blízkými, prostě nelze odstřihnout.

Pravděpodobně na dlouhou dobu nám zavřeli tělocvičny a zakázali všechny akce. Ucpali nám ústa (nejen) rouškami a respirátory, nějak se nám dejchá nesnadno. Budoucnost je poněkud nejistá a plánovat nemá smysl. Můžeme se jen těšit, až to skončí. Pak se budeme muset poprat s důsledky „nouzového stavu“ a nějak to zase přežít. Pro moji generaci, která tak prožila více než dvacet let svého produktivního věku, to není až tak nové. Mnozí z nás nemohli studovat a mnozí ani cestovat. Stáli jsme fronty u často nefungujících telefonních budek, sháněli toaletní papír a banány, postávali pod okny porodnic a drželi hubu. Někteří z nás sice protestovali (uvnitř), ale demonstrovat (venku) se moc nedalo. Doma se dalo psát do šuplíku, na hudební nástroje usilovně cvičit nekonečné stupnice, laufy a grify. Před zrcadlem procvičovat grimasy, v divadelní samomluvě pilovat výslovnost a hrát si s maňásky. To vše  s představou, že to někdy a někde všem ukážeme. Ale s aférami kolem koronaviru už dost …

Píši vám ze své zašívárny v Záběhlicích, z podkroví přízemního domku se zahrádkou, kam jsem se shodou okolností nedávno zaběhl. V Boleslavce v pátém nadzemí a bez zahrádky by mě „přežívání“ asi bolelo víc. Pojal jsem úmysl sepsat pro sebe k aikidó něco na co jsem dlouho neměl čas. Jako noční sova sedávám u svého počítače vice než je záhodno, buším do klávesnice, oživuji vzpomínky, tříbím  myšlenky a na gramofonu si pouštím vinyly, které jsem už léta neslyšel. Po ránu bývám poněkud nepoužitelný, ale z toho stavu mě pravidelně vytrhne nejen moje drahá polovička, ale zvláště naše psí slečna. Jejich potřeby a hned po ránu bývají neodkladné. Zaslepeným pohledem obdivuji svůj protipól, který se jako ranní ptáče postupně stává expertem na cvičení ještě v posteli, vycházející slunce na zahrádce (nebo mraky v ložnici) pak vítá cvičením s Tibeťany. Ti jsou v „nouzovém“ stavu odedávna a naše barevné lungta se za ně modlí a vlají odjakživa na plotu k sousedům (bohudík nikoli čínským). Po ranní procházce se často do postele vracím a s potěšením „prokrastinuju“. Pokud tomuto módnímu termínu někdo z vás nerozumí, tak v posteli prostě lenoším.

Ten příjemný stav je nutné přerušit pohybem a z poloh ležmo pak taky vstát. Při převalováni se z boku na bok a ze zad na břicho mě můj úmysl dostihl a tak jsem sepsal něco k pár cvikům, které můžeme provozovat ještě v posteli, po ránu i po šlofíku po obědě. Čas večerní by měl člověk aktivní věnovat aktivně jiným bohulibým činnostem. Přidal jsem k tomu ještě něco málo k seize. Užívat si sezení pak můžete kdekoli, kdykoli a tak dlouho, až všechno to zlé člověk prodýchá a v hlavě se mu vyjasní. „Side“ efektem pří mém sepisování byla nutnost všechny ty jednoduché cviky si mnohokrát procvičit, všechno znova promýšlet, všechno pak zase přepsat a znova upravit (text skáče ze stránky na stránku). U toho jsem už někdy vyl, tedy zpíval si I-E-A-O-U, na jiné texty jsem neměl čas ani  pomyslet. O ten výplod, jen trochu ovlivněný dobou viru COVID 19, se s vámi nyní hodlám podělit (příloha č. 2).

Kořením cvičení a studia budó všeobecně, je komunikace s partnerem i se světem kolem nás jedinců. Některá bojová umění ani „živého“ protivníka nemají, a tak si kolegu ve zbrani jen jaksi „virtuálně“ představují. Někdy (často) je těžké dokopat se k tomu a cvičit si sám (zvláště po ránu). Na rozdíl od mnoha jiných aikidistů využívám, navzdory tomu „kurevskému“ viru, výhodu příležitosti více cvičit s partnerem doma a navíc v naší vlastní zahrádce. Trávu jsem posekal, zima ne zima, mokro či sucho (stejně už nepadám na rozdíl od své seniorské kolegyně), cvičíme denně. Mávat s klacky a tasit meč bez roušky přichází (skoro denně, má těch pacientů moc) dokonce můj dvorní doktor a další bojař.

Každý budóka má možnost  cvičit a studovat sám a sám sebe. Takovému individuálnímu cvičení se říká hitori geikó. V aikidó se to často podceňuje, je přeci jen více o kontaktu. Bez toho co se zbraněmi nazýváme kihon tandoku nebo suburi, se ani aikidó neobejde. Pak, až bude příležitost, cvičit futari geikó a katy ve dvojicích (to je taky aikidó), ať již jsou to kihon sótai, uči komi, randori (natož naše taninzutori) a šiai (ten v aikidó nemáme), člověku se to, co sám si nacvičil, bude hodit a jako když najde.

V době koronavirové, zároveň také internetové a mobilové, máme všichni nástroje, které nám mají umožnit být stále IN (myšleno „v obraze“). No tak JO (myšleno jako přitakání), užíváme si to a občas zneužíváme, ale často to také zneužívá nás. V tom informačním oceánu i já občas plavu společně s ostatními.  Také surfuju po webech aikidó, což jsem do této doby činil jen výjimečně. Svou Face booku  stále raději skrývám, ale občas na mě nějaký čertík přeci jen vyskočí. To když mě nějaký rodinný či asociální přítel chce zatáhnout do sítě. Zjišťuji při tom, že těch fotek různých cizích senseiů, se kterými se naši senseiové kdysi a kdesi setkali a vyfotili, je na skoro všech těch webech „hafo“. Přiznávám, člověk trpí i nostalgii po časech dávno uplynulých a historie i vzpomínky mají také svou hodnotu. Sleduji, že těch videí, ukázek a záznamů ze stáží, je na těch webech přehršel. Množí se bájná i báječná promo a výuková videa. Aikidó aj. bojovné disciplíny dnes můžeme cvičit i on-line. Já se jen obávám, aby jednou nebylo všechno „v lajně“. Přiznám se bez mučení, že i já si někdy při cvičení složitých kat a jejich sekvencí sednu před obrazovku, zkouknu detail, který mi z hlavy i těla vymizel, časem a dobou mozek zkornatělý oživím a něco si opravím. Shlédnout nějaké zkoušky, zjistit co se na nich chce a jak to může vypadat, proč ne. Ale jinak mě mainstream nijak netankuje a nechává mě chladným (občas).

Teď vážně k natáčení videí v souvislosti s výukou budó a zapsáno jednou pro vždy. Jsem a budu (nikdy neříkej nebudu) zásadním odpůrcem natáčení a zveřejňování „výukových“ videí. Mimo jiné ctím hierarchii, názor a přání svých starých, ale často i mladších, učitelů budó. Rád i nerad takovou iniciativu přenechám příslušníkům „internetové“ generace. Sám natáčet taková videa zřejmě nikdy nebudu, ale nikomu to nemohu vymlouvat a natož v tom někomu, byť by to byl „můj“ žák, bránit. A stoupnout si před obrazovku, natož sledovat pidižvíky v mobilu, a podle toho zkoušet cvičit mám za zásadní nonsens. Kritikům mého názoru nerad, ale i další důvody mého tvrdého postoje klidně, ale někdy jindy vysvětlím.

A teď, ne tolik vážně k PR, tedy účelům komerčním, propagačním a sebepropagaci. Dlouholetá zkušenost, internet nás přeci nějakou dobu provází, mě zbavila iluzí a ničí i mé představy (spíše sny) o tom, že internetový brouzdal získá ze všech těch promo či promosebe pro sebe navíc motivaci k tomu, aby po jejich shlédnutí běžel do dódžó a začal cvičit. Rád si „lajkne“, ale zadek při tom zvednout nemusí, vlastně naštěstí. Nabyté iluze ho obvykle rychle po setkání s realitou opustí a tak jde zkusit štěstí  jinam obvykle zase něco jiného. Komerčně se to sice hodí, dódžó se musí platit a učitel přece musí z něčeho žít. Doufám, že alespoň pro většinu z nás to platí, že budó se pro to necvičí. Kdysi jsem kvůli propagaci a pro naplnění snu v televizi až moc vystupoval, z rádia k lidu veřejnému promlouval, budó slavil na Slavnostech budó, do časopisů psal a sám to ve vlastním časopise vydával, dodnes ta čísla žerou myši v sklepích balkánských. A těch ukázek na kterých jsem (jsme) se předváděl! No, po létech přeci jen potěší projet si archivní dokumenty, jen vlasy dobou zbělely a pohled na mládí zaniklé je občas i tristní.

Kam nás ty všechny PR aktivity v aikidó dovedly a vedou? Samozřejmě, i dnes jsou regiony a místa, kde jsou dódžó přeplněná. Možná díky geniu loci, možná místnímu senseiovi nebo partě, často náhoda (měla by přát připraveným), ale že za to může web, youtube, twiter či face? Pokládám si otázky o smyslu takových aktivit, které „umožňuje“ i to, že právě nemáme kde cvičit a taky si na ně odpovídám.

Kruciální otázka zní: „Přivádělo k budó a do dódžó takové PR více skutečných zájemců o cvičeni?“

Odpověď zní: „Dle mé zkušenosti nikoli, alespoň v mém nejbližším okolí.“ Otázka doby koronavirové zní: „Přivede k budó a do dódžó taková činnost více zájemců až jim bude dána možnost a poskytnut prostor ke cvičení?“ Odpověď zní: „Zřejmě nikoli, budou mít jiné starosti a často hluboko do kapsy.“

A kruciální otázka bez odpovědi: „Proč tomu věnovat tolik energie a času, pro cvičení se pak nedostává.“

Budó, včetně aikidó, se dá cvičit a dokonce musí cvičit i individuálně. Budó, včetně aikidó, se nedá, i když to někdo popírá a další to doporučuje, cvičit podle videa. Ten, kdo už něco cvičil, by měl vědět co a jak má cvičit i v době, která nás momentálně omezuje. Až se doba změní (jednou se to musí stát), pak se výsledky jeho úsilí, které individuálnímu cvičení a studiu věnoval, nepochybně zhodnotí i při cvičení ve společenství ostatních. Přibydou-li pak do společenství stejně „postižených“ noví zájemci, může být zase a jen dobře. Doba koronaviru může být i příležitostí obrátit svou pozornost ke svým bližním a sám k sobě. Do teď na to často nebyl nebo se často nenašel čas. Právě nyní doba nazrála k návratu ke svému centru a k ponoru do svého nitra, ale nesmíme se utopit. Bude se to jednou hodit.