Kodym M.: Misogi (Aikidó 99/6)

Obřad dnes již v Čechách skutečně tradiční, neboť jen v dódžó Aikido Kenkyukai Praha proběhlo navečer posledního dne odcházejícího loňského roku v pořadí již osmé hodinové „máchání dřevěným mečem“.

Začátky

Během prvních dvou porevolučních let jsem měl příležitost cvičit v zahraničním budócentru. V jednom suterénním prostoru, rozděleném na dvě dódžó (parkety, tatami) pouze dvěma sloupy, leckdy současně cvičili stoupenci několika japonských disciplín budó – aikidó, džódó, džúdó, iaidó, joseikan budó, karatedó, kendó, kjúdó. Ač někteří z nich používali kiai a jiní si cenili ticha, vzájemně se při cvičení  nerušili. Ač některé z disciplín vy­znávaly sportovní formu a jiné se hlásily spíše k tradičnější formě budó, vzájemně se obohaco­valy respektem a soustředěnou pozorností. Při příležitosti posledního cvičení před koncem roku se několik reprezentantů jednotlivých disciplín scházelo na společném cvičení s názvem – pro mne v té době poněkud záhadným – Misogi. Cvičil jsem aikidó, nenašel čas ani neměl příležitost, a možná vůli, se „vyhánění zlých duchů z dódžó“ účastnit.

Duchovním otcem společné akce, ale i celého centra Shung-Do-Kwan, byl pan Pascal Krieger. Sám jako představitel džódó, džúdó, iaidó, a zvláště jeden z nejvýznamějších nejapon­ských mistrů šodó (kaligrafie) spojoval ve své osobě a aktivitách komplexní přístup Evropana k japonské tradici – duchovní, kulturní i bojové. Později, v dubnu roku 1992, na moje pozvání poprvé v Čechách představil svá umění a aikidisté se přidali s první ukázkou českého aikidó. Na čelní stěně pražské Folimanky byla zavěšena Pascalova kaligrafie s námětem příznačným pro celou demonstraci budó. Sám autor znak, neznaje český pravopis, přeložil jako „Klýdek“.

Koncem téhož roku pobýval v Praze a Na Balkáně cvičil aikidó jiný můj přítel ze stejného ženevského budócentra. Slovo dalo slovo, a když poslední cvičení roku, tak o Silvestra ’92 se konalo první české Misogi. Možná jen několik přítomných iaidistů tušilo, co to slovo a jeho náplň obnáší.

Průběh Misogi

Hodina začala jako normálně při cvičení se zbraněmi a nic neupozorňovalo na to, co se bude dít. Skoro každá lekce zbraní v aikidó (tím spíše v džódó, iaidó nebo kendó) začíná základními suburi, t. j. pomaleji či rychleji za sebou opakovanými seky. Dvě stě až tři sta seků bývá obvyklý začátek. Na učitelův příkaz „Jame!“, následovaný výkladem k jinému typu suburi nebo k dalším „zajímavějším“ cvičením, se těší všichni znavení cvičenci. I když všichni přítomní znali časový limit, po obvyklém „nákladu“ si byla většina vnitřně jista, že „Jame!“ přijde brzo. Někteří, zvláště méně zkušení, začali podvědomě zpomalovat a pokukovali po hodinách. Po dvaceti minutách, s rameny v ohni po velké svalové únavě, se většina cvičenců začala cítit poněkud nepohodlně. Neměli sílu pokračovat a při tom však neměli ani odvahu skončit před zraky druhých. „Kdyby se tak ten pohyb změnil!“ mysleli si. Ale mocné „Ééit!“ uvádělo rytmus stejného pohybu a jeho ozvěna stoupala dódžó jako zaříkávání. Krok za krokem byla skupina pohlcována stavem vědomé námahy, bolest zvolna mizela, mysl zapomínala na poslední otázky, které snad ještě zůstaly nezodpovězeny. Potřeba myslet se progresivně rozplývala. Rytmická akce neúprosně prostupo­vala vydýchaným prostorem dódžó jako modlitba.

Ne každý má stejnou mentální, fyzickou i psychickou odolnost. První znavené ruce odpadly postupně  následované dalšími. Odpadlíci cítili příchuť rozčarování smíšenou s pocitem studu. Většina však pokračovala dále, pot odkapával, pohled se stával prázdným. Všechny držel, pohá­něl i spojoval rytmus a kiai nejvíce vytrvalých cvičenců, jejichž mysl byla prázdná a nezne­pokojovala se otázkou, kdy to všechno skončí. A pak přišlo, znenadání a k všeobecnému překvapení, konečně: „Jame!“

V následném tichu všichni zírali na své dlaně plné puchýřů ohromeni poznáním, že byli schopni pokračovat tak dlouho. Jeden se díval na druhého, jako by se právě probudil ze sna. Pro některé byl ten sen opravdu noční můrou a ti, kteří se probudili někde uprostřed, by rádi věděli, zda by byli schopni pokračovat, kdyby byli opravdu chtěli. Někteří z nich pro sebe našli omluvu (nevěděli vlastně, o co jde, a nebyli dostatečně připraveni) a byli rychle připraveni to vysvětlit ostatním, kteří se na nic neptali. Každý z cvičenců však cítil své ego pozoruhodně „umenšené“. Ten, který prvním Misogi nás provedl, byl „klidný a necitelný jako skála odolávající větru“ (fudóšin). Ponechal skupině několik chvil, aby se zotavila z šoku. Pak celou hodinu „mávání mečem“, aniž by cokoli vysvětlil, uzavřel společnou poklonou.

Od té doby se Na Balkáně již po osm Silvestrů scházejí aikidisté, iaidisté, občas i nějaký džúdista či karatista. Tradici Misogi, pokud je mi známo, i když ne přímo poslední den v roce, již také zavedly některé další české oddíly aikidó a kendó. Dokonce i někteří karatisté provozují po dobu jedné hodiny jinou verzi (v nízkém kibadači a místo seku mečem oboustranné cuki). Možná je na čase, pokud to vůbec lze a má smysl, alespoň trochu se vše pokusit osvětlit, aby ono mysti­cké slovo a činnost ztratily esoterický nádech bláznovství.

Misogi v šintó

Misogi (misogi harai, harai, óharae) je jedním z nejstarších a nejdůležitějších obřadů očišťování japonského náboženství šintó. První zmínky o purifikačních praktikách jsou dochovány z 8. sto­letí v japonských mýtech Kodžiki. Původně se očišťování, jako forma vymýtání zlých vlivů a potlačení nepříznivých rysů člověka, provádělo dvakrát do roka převážně způsobem omývání pod tekoucí vodou. Postupně se přidávaly další rity očišťování a obnovování, které sloužily k odstra­nění stigmat provázejících důležité momenty lidského života jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, ale i noční můry a špatná znamení. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; pobytem pod vodopádem (jin) prýštícím z hory (jang) tzv. takišugjó; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu. Kněz šintó může provést očistu i pouhým mávnutím krátké hůlky s proužky bílého papíru (gohei).

Očistné rituály šintó vycházely z předpokladu, že je nutné se všem znečištěním vyhnout a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty periodicky odplavovat purifikační a obnovovací obřadní procedurou tak, aby výsledkem bylo subjektivní obnovení původního stavu čistoty. I mnohé jiné náboženské systémy věnují pozornost principům očišťování, a zvláště pak očistě ducha. Napří­klad křesťané se svými hříchy pravidelně předstupují k svaté zpovědi. Cesta bohů (šin-tao) klade na čistotu a očistu mimořádný důraz. Jádro šintoistického ideálu čistoty spočívá ve snaze vést čistý a upřímný život pod ochranou božství (kami). Ve vlhkém podnebí Japonska je i z praktického hlediska tělesná čistota prvořadá a je vždy spojena s očistou duchovní. Toto pojetí pak vyjadřuje jak abstraktní princip, tak konkrétní přirozené jsoucno a bytí člověka v univerzu, a usiluje o harmonickou jednotu všech přírodních jevů. Kami, „to, co je nahoře“ a co člověka přesahuje, zaplňují japonskou krajinu, jsou všudypřítomné a je jedno, zda se projeví ve stromu, hoře či kameni. Kult kami tak postihuje úctu k přírodě i k předkům, je odpovědností vůči duchovní kontinuitě a tradicí země vycházejícího slunce par excellence. Japonci v kami spatřují zdroj života a požehnání, proto je vzývají a obracejí se k nim s prosbou o požehnání. Nemusí přitom příslušet k rigorózní sektě či navštěvovat chrámy, stačí jim pořídit si domácí svatyni (kama-dana). Aby před kami mohli předstoupit a byli pro ně přijatelní, pravidelně podstupují očistné procesy. V průběhu některých forem očišťování často téměř obětují vlastní identitu, aby ji v obnovovacím procesu opět sami nabyli. Sebeobětování, fyzická námaha a tělesné vypětí mají duchovní ráz a obnova znamená změnu a návrat k prvotnímu stavu čistoty.

Misogi v budó

Misogi je pojem pocházející především z šintó. To je však jen jedním kamínkem celkové náboženské mo­zaiky a jako žádnou jinou z japonských tradic nelze šintó poznávat a interpretovat izolovaně. Dnešní ja­ponské „náboženství“ vytvářelo sedmero složek: šintó­izmus, taoizmus, buddhizmus, konfucianizmus, křesťanství, lidové náboženství a nové náboženské směry (tenri-kjó, sóka gakkai aj.). Jeho podstatou je koexistence mnoha tradic v rámci jedné cesty. Zájem­ce o hlubší pochopení náboženských východisek sou­časné japonské kultury a projevů jejich cest nalezne dostatek odborných materiálů i u nás (H. Byron Ear­hart: Náboženství Japonska; přímo z oblasti budó texty PhDr. I. Fojtíka aj.).

Stopy původních náboženských praktik či filozofi­ckých východisek lze nalézt v celé hierarchii vztahů a jednání při praktikování většiny disciplín budó (zakladatel, tradice, učitel, žák), ani etiku a etiketu dnešních dódžó si bez nich nelze před­stavit. Některé principy šintó, včetně očistných cvičení například pod horským vodopádem či tisícem seků mečem, původně jistě mnohem více náboženské, pronikly i do moderního  budó. Symbolikou šintó je pravděpodobně prostoupeno i mnoho dalších prvků a cvičení v různých japonských bojových uměních, v některých více (sumó), v jiných méně.

Otázkou zůstává, zda je třeba i dnes po šintoistických kořenech pátrat. Co nám Evropanům může přinést velmi specifické šintó? Vždyť šintóizmus, tato forma původně „náboženské“ výchovy bez teologie a dogmatů, se v moderní historii a zvláště v letech druhé světové války stalo japonským státním náboženstvím, dogmatem a pro mnohé synonymem tmářství, fanatizmu a nelidskosti. I fanatičtí kamikaze byli šintóisté v samurajské tradici poslední a definitivní formy Misogi – seppuku. Můžeme se inspirovat nebo dokonce řídit požadavky bušidó, ve skutečnosti pravidly středověkých „námezdních žoldáků“? V praxi možná tak v cizinecké legii a na samuraje si můžeme jen hrát. Samurajské historky ovšem mají rádi všichni stoupenci budó, i když ti starší a zkušenější by to často nepřiznali. Proč si tedy trápit tělo šintóistickým „cvičením“ a neučinit si poslední den roku příjemnějším?

V aikidó po úvodních dechových cvičeních zaujímáme pozici gaššó (meditační cvik v pozici s rukama sepjatýma před obličejem), před vlastním procvičováním technik „pádlujeme na sym­bolické lodi“ (torifune undó) nebo sekáme pomyslným mečem do mnoha směrů (šiogiri undó). Na otázku o smyslu a původu  zmíněných cvičení mě kdysi jeden z mých prvních učitelů odpo­věděl poukázáním na hluboce nábožensky založeného zakladatele aikidó. I když dnes po letech vím, že zmíněná cvičení lze logicky či „technicky“ vysvětlit, již nejeden z noviců aikidó mně jako učiteli nesměle položil otázku. Její řešení mu pro pokračování v praxi aikidó i jako věřícímu křesťanovi připadalo osobně neschůdné. Jsou aikidisté šintóisté či buddhisté? Musí se zakladateli aikidó uklánět a ruce sepínat? V naprosté většině nejsou ani šintóisty, ani buddhisty, i vzhledem k výchově a známým historickým skutečnostem, jsou převážně mladí čeští aikidisté dokonce nejčastěji neznabohy. Některý z nich možná inklinuje k obrazoboreckému zenovému buddhizmu, jiný třeba pravi­delně navštěvuje katolický kostel, k šintoizmu si někdo najde vztah jen naprosto výjimečně. Přesto se svobodně uklánějí, spínají ruce a někteří z nich dokonce věnují každoročně alespoň hodinu očistě své i svého dódžó.

Kolik prvků náboženství, filozofie, kultury, nebo chcete-li „japonského ducha“, je pro studium budó nezbytných a kolik jich lze postrádat? Toť kardi­nální otázka. Odpovědí na ní může být koncept šinge muhó.

Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez, v  našem případě „japonského“, ducha a bez kokoro (srdce) by byla praxe budó jen obyčejným nácvikem agresivních metod, vyjádřeným v struktuře té či oné disciplíny. Když z bojových umění odstraníme jejich spirituální stránky, uzříme vyznavače boje toliko praktikující techniky kdysi vytvořené k zabití lidské bytosti. Jejich činnost tak může být jen záminkou k provozování legálního a uspořádaného násilí. V lepším případě, o čemž ostatně svědčí současná realita některých disciplín, třeba i úspěšným, ale duchovně, technicky, časově i jinak limitovaným druhem sportovního vyžití.

Jedním z nejmohutnějších projevů japonského tvůrčího ducha je kompi­lace, uspořádání či obměna detailu, aranžmá jednotlivostí do dokonalého celku. Náboženské a myšlenkové kořeny, ať již šintoistické, taoistické, buddhistické či konfuciánské, které se v budó výrazně projevují, poukazují na význačný rys spo­lečný všem oblastem japonské kulturní tradice a umělecké tvorby – eklektizmus za účelem vytvoření duchovní syntézy. Instituce duchovních cest (dó), která takto vznikla, nebyla ani v Japonsku provozována náboženskými mysliteli, ale lidmi, kteří se ve své praxi duchovní, tvůrčí i praktické pokoušeli o hlubokou syntézu ducha i těla. Koncepce a projev jednotlivých dó spojily praktickou životní zbožnost s estetikou a duchovní zkušenost s tělesnou v celek, který je samou esencí japonské kultury. Adepti těchto cest mnohdy pokročili v integraci jednotlivých aspektů duchovního života nejdále. A budó je všemi svými kořeny jednou  z nejvýraznějších japonských duchovních cest.

Při jeho studiu není nezbytně nutné zabývat se japonským zenem, neřkuli šintóizmem, a přesto se pro mnohé Evropany může cesta bojových umění stát nejen dočasným, ale celoživotním koníčkem, dokonce přímo životním stylem. Budó však nemůže přestat být japonským bojovým uměním. Nemůže přepsat minulost a oddělit se od svého kulturního pozadí. Ona kardinální otázka a problém jsou základní a nabývají na důležitosti tím více, jak se od minulosti i kořenů budó vzdalujeme, jak časem spojitost s duchovními či náboženskými východisky danými zakla­dateli disciplín přirozeně slábne.

A proto, i když cvičíme například aikidó, z hlediska časového určení vzniku velmi mladé a moderní  budó, měli bychom vnímat a přijímat poselství jeho velmi prastarého japonského původu a kořenů. V pozici seiza se přece na cvičení bojových technik připravujeme, ač často o meditaci nebo zenu víme velmi málo. Pozici gaššó přece praktikujeme, ač často o šintó nevíme skoro nic. Nacvičujeme vcelku praktické, neboť jsou přítomny téměř ve všech současných systé­mech boje beze zbraně (kde se tak ovšem nenazývají), techniky boje a nazýváme je přece kote­gaeši (místo „hod vnějším výkrutem zápěstí“), tenči nage (místo „hod vzad s vychýlením ve směru země nebesa“), nebo šio nage (místo „hod do čtyř směrů“). Nemusíme se přece při tom ani učit japonsky.

A tak i dnes pro adepta budó a v Čechách může být Misogi, tento starý původně šintóistický očistný rituál se všemi svými tělesnými i duševními aspekty, současně očistou těla (tělesnou hygienou), srdce (duševní disciplínou provozovanou za účelem sebeuvědomění), místa (očistou místa, kde člověk žije nebo cvičí budó) i duše (vnitřním očištěním). Může mu posloužit k získání pevného ducha, rozvíjet jeho ki a přispívat k jeho zmoudření. Moudrý člověk přece využívá i zdánlivě neprospěšných věcí, kterým občas ani sám dokonale nerozumí, ke svému užitku. S je­jich prožitkem roste i jeho osobní zkušenost, a ta mu pak třeba časem umožní zpětně porozumět.

Nakonec

Jeden z každoročních účastníků „balkánského“ Misogi, mimochodem znalec v oboru japonských mečů a jistě tedy i historie Japonska, letos prezentoval novicům svou zkušenost takto: „Já vlastně nikdy přesně nevím, proč sem zase za rok jdu. Pak odcvičím a několik dní to vím velmi dobře, abych opět zapomněl a za rok přišel zas.“ Potřebuje vlastně Misogi a vnitřně prožitá zkušenost další vysvětlování?

Celá skupina, která právě absolvovala téměř tři tisíce seků bokkenem, podstoupila Misogi a zažila „překvapení očistění“. Každý se na něm podílel svým mentálním a fyzickým superúsilím. Stalo se tak možná i díky stavu vědomé námahy, úsilí a vzrušení podporovanými jednoduchým pohybem společným všem, vždy identickým, prováděným v rovnoměrném a pevném rytmu. Každý nalézal sám sebe z očí do očí takovým, jakým skutečně je: slabým, vnímavým k bolesti, znaveným. Někteří byli příjemně překvapeni, někteří přecenili sami sebe, každý měl příležitost dotknout se pokory. Pouta celé skupiny zesílila. Každý se mohl cítit dočasně očistěn.

Nejen v aikidó známe způsob tréninku zvané seišin tanren („kování ryzího ducha“). Misogi takovou formou je, v budó nenahraditelnou. A tak jen opravdu nakonec :

Hezký nový rok… s čistotou, pokorou, úsilím a s více Misogi!

Napsal Miroslav Kodym