Kodym M.: Sensei & šihan (Aikidó 99/1)

Systém hodnocení a „páskování“ na stupně žákovské (kjú) a mistrovské (dan) v moderních dis­ciplínách budó pochází od zakladatele moderního džúdó, jak je všeobecně známo a netřeba zde opakovat. Tak jako tak, původně prosté dělení na učitele (mistra) a žáka doznalo časem změn a různých názvů v hierarchii ocenění a úrovní učitelů a žáků. Dodnes se navíc v některých disci­plí­nách kobudó paralelně se stupni dan používá i klasický systém oprávnění k výuce (menkjó) a různých titulů. Například v džódó se udělují tituly okuri, šomokuroku, gomokuroku a jejich ekvi­valenty v učitelských licencích podle stupňů dan: šoden (od 1. danu), čúden (od 4. danu) a kuden (od 7. danu). V kjúdó i jinde se používají tituly renši, kjóši, hanši. I v aikidó, kromě všeobecného oslovení sensei, nacházíme další tituly. Pomineme-li hlavy rodiny Uešiba (ósensei, dóšu, waka sensei), setkáváme se s pojmy počínaje všeobecným júdanša (nositel stupně dan) přes šidóšakai (společnost učitelů, podle organizace většinou od 2. danu výše) až po tituly fukušidóin, šidóin a šihan. Co se za nimi skrývá, pokusím se trochu přiblížit.

Oslovení „sensei“, alespoň teoreticky, může vyžadovat nebo se mu neprotivit kterýkoli „učitel“ v dódžó, tedy i nositel žákovského stupně kjú. Zvláště když historie aikidó v Čechách není tak dlouhá, aby „učitelem“ byl ve všech případech nositel stupně dan. Ty uvozovky však cosi značí a užívat titulu sensei se mi nejeví tak snadné. Úvaha nad obsahem pojmu sensei z myšlenek jednoho mého zkušeného učitele vychází.

Kaligrafie slova sensei (pán, mistr, učitel) obsahuje 2 znaky:

SEN = před, dříve; SEI = žít, narodit se; SENSEI = „ten, kdo se narodil dříve“.

Kdo je ona mytická osoba? Odkud přichází, jak ho rozeznáme, či kde ho najdeme? Jen velmi těžko lze odpovědět několika větami a zevšeobecňovat v odpovědi na tak složitou otázku se nevyplácí. Opravdového Mistra nalézt a rozeznat je zřejmě malý zázrak.

Byl na cestě déle než my, kteří začínáme. Třeba ho i někdo další vedl, když zvolenou cestu sledoval. Přes tisíce těžkostí, krok za krokem až k svému, a třeba i malému, satori dospěl. A teď svou zkušenost předává. Mnoho lidí se z místa často ani nepohne, další na cestu se vydají a skončí, a jen pár jich dojde k cíli nebo najde své místo určení. Učitel se hýbal, své místo zdá se našel a cestu hodlá sobě i jiným prodloužit.

Mistr možná už obešel svůj kruh a dalším se proto cítí schopen být cestičku ukázat, neboť zatáčky, zákruty i některá nebezpečí na cestách poznal. Ale nemůže vstoupit jednoduše do cizího kruhu, ani své místo za jiným vlastní vydávat. Může se však pro dobré chodce rozhodnout a ty, kdož připraveni se jeví, na společnou cestu pozvat. Musí si být vědom, že mnozí cestu dlouho sledovat nebudou. Raději se otočí, shrbeni pod tíhou nákladu a zahlceni prvními těžkostmi z křižovatek cest, než by se svého vlastnictví a pohodlí vzdali. Některé cestičky jsou navíc úzké a křižovatky nepřehledné, jen vlastní ego na přechodu zanechané překonat je snad umožní.

Jako dobrý průvodce, který zná úseky a těžkost cest, učitel musí udat vhodný krok. Je-li nutno někdy i propast přeskočit, dodá kuráž a musí ruce ku pomoci nabídnout. Nebude však schopen skočit za ty, kteří se příliš bojí, a nucen je bude za sebou zanechat. Musí jít dopředu, následovat ty, kdo propast překročili. Ví také, že všechny detaily cesty ukázat ani nemůže, a snad to ani nelze. Jeho zkušenost je jaksi univerzálnější.

Jsme ale připraveni právě takového Mistra následovat? A zasloužíme si ho? Mnozí očekáváme, že „Zkušenost“ nám ten či onen předá, zatímco sami sedíme a jen hladovýma očima Mistry hltáme. Kolik z nás je ochotno ze sebe vydat námahu nutnou k následování cest, jejichž strastiplnost je často nad možnost našich představ?

V zásadě každý, kdo vyhledává a očekává takového „Průvodce“, pro­chází krizí. Nachází se na křižovatce svého života. Je frustrován a v depresi nevěří ničemu a v nic. Bloudí na hraně zoufalství. Svým očekáváním nabízí půdu často k ezoterické výuce úrodnou. Jeho mysl, šokovaná beztak sebe­pochybami, je ztracenou zemí, hledá výjimečné podmínky a je tak ideálně připravena k vyrašení semen „Zkušenosti“. Takový čekatel, pokud vůbec někdy najde svého Mistra, rád vymění svá trápení za bolest ezoterického vzdělávání. Muka ta ho, jak doufá, přivedou blíž pravdě.

Avšak co s mnohými dalšími, kteří jsou relativně šťastní, kteří jsou jen připraveni mít něco či někoho rádi? Co s těmi, kdož jsou spokojeni třeba ve svých profesích? Kde tací najdou motivaci, a mají vůbec potřebu vyhledá­vat takové Mistry?

Nakonec však většina z nás získá průvodce, kterého si zaslouží. Učitele často stejného jako jsme my sami. Někoho, jehož věk, stupeň, zkušenost, psychické a fyzické vlastnosti jsou jen o něco větší než naše vlastní. Po několika letech, které pak spolu strávíme, se technické trhliny zacelí. Najdeme sami sebe vedle učitele a máme obavy ze stejné vyhlídky do neznáma. Léta prů­vodcovy extrazkušenosti nás nevedou dále, neboť ani on často nezná další cestu. Za velké námahy nás ale vedl a zaslouží si naší úcty. Možná že těm, kdo si přejí pokračovat, ještě ukáže zkušenějšího průvodce. Pokud ho ovšem sám zná, možná že ho s námi sám bude hledat.

Co se stane s těmi, kteří stojí v půli cesty a nemají nikoho, kdo by je dále vedl? Několik málo se rozhodne jít dále osamoceně a bez průvodce. Ačkoli jejich kuráž si zaslouží potlesku, mají jen malou šanci dosáhnout cíle. Další půjdou a dále hledat budou onoho ideálního průvodce, toho vzácného ptáka, ač dokonce ani nevědí, zda a kdy je pod svá křídla přijme. Ale většina z nás ani opravdu nechce jít dále. Je přece hezké místo, kde se usadila. Bude jen dělat malé výlety, s rozdílnými průvodci a okolo míst, kde se v očekávání průvodce zastavila.

A zde je důležitý bod, který nesmí být zapomenut. Všichni ti, kdož skočili do bojových dis­ciplín, jednoho dne s úsilím učiní fundamentální rozhodnutí, totiž skončí. Prošli jen krátkou cestu směrem k Dó. A tak ti, kteří toho bodu dosud nedosáhli, jsou nakonec cestě blíž. Její první úsek nebyl bez potíží, pokračováním se stal obohacující zkušeností. Dokonce i bez průvodce ve vývoji všichni můžeme pokračovat. Možná jen pomalejší pokrok učiníme, ale neustálé cvičení připra­vuje půdu poznání. V každé chvíli obráceni budeme čelem k hluboké pravdě, a to zanechá výraz­nou stopu v naší mysli. Mezi chvílemi pochyb pokračovat v rozvoji výuky budó, dostatečně bohaté na to, aby uspokojila naši touhu po dokonalosti, je úkol, který nikdy neskončí. Snad se smrtí…

Kaligrafie slova šihan (mistr učitelů) obsahuje opět 2 znaky:

ŠI = učitel, výjimečná osobnost; HAN = příklad, vzor; ŠIHAN = „osobnost, jež nám je vzorem“.

Šihan Aikikai (o organizacích mimo tento systém nebude v tomto článku řeč) je zjednodušeně nositel nejméně 6. danu, který aikidó cvičí nejméně 30 let. Je učitelem a zároveň zkušebním komisařem, v obecném případě s oprávněním udělovat stupně od 1. do 4. danu. V některých pří­padech mají však pověření i nositelé 4. nebo 5. danu. Za určitých okolností, většinou v komisi jako např. ve švýcarské ACSA, jsou oprávněni udělovat 1. až 3. dan se souhlasem technického ředitele své organizace. Z evropských šihanů jmenujme například, alespoň v Čechách známé, nositele 6. danu: G. Veneri (Itálie), F. Noel (Francie), Ch. Tissier (Francie), J. Hermansson (Švédsko), E. Kern (Německo). Evropan, nositel 7. danu Aikikai, dosud snad ani neexistuje. Nositelé vyššího stupně než 6. dan navrhují Honbu dódžó i kandidáty na vyšší než 4. dan.

Jednoduchý titul šihan je často zaměňován s pověřením příslušného šihana funkcí Techni­ckého ředitele národní organizace Aikikai. Systém udělování stupňů dan a oprávnění zkušebních komisařů je stanoven Aikikai International Regulations organizace Aikikai Foundation (Aikido World Headquarters = Honbu dódžó). Podle těchto regulí (Paragraf 3. Vnitřního řádu a techni­ckých směrnic z 1. 1. 1989, články 16., 17. a 18.) je úkolem šihana: „šířit a vyučovat aikidó v rámci pravomocí poskytnutých mu Honbu dódžó“ a úkolem národní organizace Aikikai ofici­álně uznané Honbu dódžó (v Čechách dosud jen Česká asociace aikidó – ČAA) je pak: „mít vypracován systém nominací na titul fukušidóin a šidóin“.

Například podle Technického před­pisu ČAA, který se řídí mezinárodními předpisy Aikikai, je šihan Masatomi Ikeda (7. dan) Technickým ředitelem ČAA (krom té i organizací Aikikai na Slovensku, v Jugoslávii a samozřejmě ve Švýcarsku, kde dlouhodobě žije). Řídí práci Technické komise ČAA složené z členů šidóšakai. Sám je odpo­vědný za udělování stupňů dan a titulů zkušební komisař (zkoušky na stupně kjú), fukušidóin a šidóin. Po obdržení alespoň 2. danu lze požádat šihana o jmenování fukušidóinem, po obdržení alespoň 4. danu může fukušidóin požá­dat o jmenování šidóinem (šidóin = „ten, který vede“; fukušidóin = „zástupce toho, který vede“).

Oprávnění vyplývající z titulu šihan, tj. právo udělovat stupně dan Aikikai, využívá Česká federace aikidó v osobě již zmíněného Francka Noela (6. dan, Francie). Dalším českým skupinám a organizacím aikidó udělují stupně dan japonští šihanové Nobujoši Tamura (8. dan) a Šódži Nišio (8. dan).

Jak pojem sensei, tak i šihan pocházejí z doby a kulturního prostředí značně vzdálených našemu chápaní. V Japonsku se oba termíny používají nejen v bojových, ale i v jiných uměních (ikebana, šodó, čadó, hudba) a akademických oborech. Kdysi byla slova sensei a šihan téměř totožná a uctivým oslovením šihan, vážíce si nejen jeho techniky, žáci svého senseie občas titulo­vali. Možná byl jediný rozdíl ve stáří a zkušenosti, hodnost šihana také větší váhu měla. Japonské znakové písmo často nemá přesný ekvivalent v jiném jazyce, natož v češtině, nebo má ekviva­lentů několik. Přesto, nebo právě proto při praktikování japonských bojových umění přejímáme i japonské výrazy, aniž často známe jejich přesný význam. Šihan = mistr, profesor, duchovní vůdce, instruktor, zkušební komisař, učitel s vysokým stupněm dovednosti – zdvořilý způsob oslovení, nebo terminus technicus? Co a kdo je vlastně šihan?

Dnes již není tento titul pouze Japoncům vyhrazen, a ostatní se snaží jeho význam pochopit. Jeho udělení závisí na technické zdatnosti, zkušenosti a vyspělosti osoby, ale i stáří, hierarchii a politice. Ne každý nositel 6. danu v Japonsku je jmenován šihanem a využívá práva zkoušet. Ne každý znalec techniky musí být nutně šihanem. V původním významu je šihan vzorem ostatním na cestě a je hoden následování. Měl by obsáhnout ducha i filozofii svého umění, jeho osobnost by měla mít pozitivní a silný účinek nejen na žáky. Napomáhá přeci na cestě, hledaje všeobecný cíl i smysl života. Učí i umění jak správně vést svůj život a nepředává jen techniku své disciplíny.

Dobrý řemeslník ještě není mistrem a umět ještě neznamená být umělcem. Vlastnictví titulu šihan nedělá z jeho nositele automaticky učitele, natož vůdce. Výborného učitele pak často slovem mistr (sensei, šihan) oslovíme a jeho vedení se rádi přizpůsobíme. Šihan by měl být vše­stranně nadaný, charismatický vůdce, politik, člověk až s „nadpřirozenými“ schopnostmi.

Kdysi šihan bylo zdvořilostní oslovení pro žáky (šihan-dai) ósenseie jen v Honbu dódžó. Ti pak přebírali odpovědnost za vedení cvičení nebo zaujali správní pozici ve svých dódžó či orga­nizacích a oslovení na sebe postupně vzalo podobu oficiálního organizačního termínu. V každém případě titul šihan značí vysoké postavení jeho nositele v hierarchii organizace, do které patří. Často tato hodnost i na profesionální úroveň nositele ukazuje a šihan se své profesi 24 hodin denně oddává. Přesná formulace pojmu a seznam požadavků na šihana se stále hledá, jeho význam se v aikidó jednoznačným jeví jen v souvislosti s Aikikai Honbu dódžó.

Miroslav Kodym