Kodym M.: Zen a aikidó (Aikidó 99/2)

Znak slova zen je stvořen ze dvou částí. Základní část (podobná „i“) znamená božstvo nebo cokoli filozofického či religiózního. Druhá část znaku znamená jednoduchý, prostý. Znak tedy můžeme číst jako „božská prostota“. Zen učí jednoduchosti a prostotě.

Chuej-neng: Zastavit činnost mysli a sedět bez hnutí v meditaci je nemoc, a ne zen, z dlouhého sedění vůbec nic nekouká.

Místo obvyklé přednášky o Velkém učení, místo filozofické rozpravy či monologu na téma správného života a jeho poznání žáci, při­praveni na poučky i otázky a žádostiví odpovědí, spatřili Osvíceného, jak do výše zvedá květinu a beze slov ji opět odkládá. Vyčerpal své téma a položil tak, podle historické legendy, základ zenu. Nábožen­ství, víra, filozofie, mystické učení, návod k žití, co je vlastně zen? Co gesto Mistra znamenalo? Prostá květina, nebo odpověď na základní otázku: to, co hledáte, je mimo slova, a je to konkrétní, živé a …pomíjivé.

Žák: Co je podstatou zenu? Mistr: Zeptej se tady toho trámu. Žák: Já vám nerozumím. Mistr: Já tobě také ne.

Je zen náboženským systémem ve smyslu souboru dogmat založených na víře a tradici? Tomu odpo­ruje třeba již jeho nedogmatičnost. Nebo je filozofickou soustavou racionálních poznatků a úvah, která podává, byť částečný, výklad světa a našeho bytí v něm? Tomu odporuje třeba již jeho iracionálnost. Je mystickým učením o bezprostředním poznání, komunikací s nadpřirozenem? Tomu odporuje třeba již jeho přirozenost. Je soustavou morálně-etických návodů, jejichž dodržováním by člověk našel klíč k správnému životu? Tomu odporují třeba již jeho návody-anekdoty. Vše je možná skryto v té květině na počátku. Možná je zen tím vším, možná jen oním gestem, druhem umění, tělesnou disciplínou, přístupem k životu a stylem jeho žití. Slovy ho tak jak tak beze zbytku nelze vyložit.

Proč se však zen hlásí k buddhismu, když stejně tak jeho oficiální učení zesměšňuje? Možná je to dobou, kdy kterékoliv nové myšlení bylo nazýváno buddhismem. Ačkoli byl to právě Buddha, kdo květinu pozvedl. Zen je spíše herezí přebujelého systému, kacířstvím i katarzí buddhismu. Shazuje ostatně i své vlastní učení, stane-li se cílem, místo pouhou překážkou, kterou je nutno přeskočit. Možná je osudem všech osvícených, kteří masám mnoha slovy svou nauku musí přiblížit, být jinak pochopen a doslova vykládán …a možná chtěl Buddha v jednoduchém gestu beze slov hluboký smysl svého učení vyjádřit.

Žák: Co je to Buddha? Mistr: Počkej, až sem nějaký přijde, a pak ti to povím. Žák: Znamená to, že žádný Buddha není? Mistr: V něčem máš pravdu. Žák: V čem mám pravdu? Mistr: Dnes je středa.

Malá československá encyklopedie (Academie 1987) uvádí: „Zenový buddhismus se objevil v Číně v 6. stol., odtud pronikl do dalších zemí, zejména Vietnamu a Koreje a v 12. a 13. stol. do Japonska. V současnosti má asi 10 miliónů přívrženců, z toho 9 miliónů v Japonsku. Od tradičního buddhismu se liší svéráznou pragmatizací svého učení, jehož filozofické základy tvoří iracionalismus a mystika.“

Stručný filozofický slovník (Svoboda 1966) uvádí pod heslem Buddhismus zenový: „Nejrozšířenější buddhistické učení v Číně a v Japonsku. Japonské slovo Zen, čínské čchan a sanskrtské dhjána se pře­kládá jako meditace, a tato škola se zpravidla označuje za meditativní, což není přesné. Základní tezí školy Zen je tvrzení, že nejvyšší pravda je nevyjádřitelná, je pouze postižitelná vnitřní zkušeností. Jediný způsob, jak vyjádřit nejvyšší pravdu, je mlčení. Tuto pravdu také nelze poznat v obvyklém slova smyslu, poznání této pravdy je vědění, které není vědění. Způsob dosažení a naplnění této pravdy také nespočívá v obvyklých prostředcích buddhistického sebezdokonalování, nevede k němu ani studium posvátných súter, ani meditace, asketismus, ani žádná jiná speciální činnost. Jediná cesta dosažení nir­vány spočívá v tom, že člověk jedná a žije zcela normálně, jako kdokoli jiný, pracuje, jí, pije, odpočívá atd. Jeho jednání nemá však vyplývat z žádného dalšího záměru, nemá se upoutávat k věcem a jevům, s nimiž přichází do styku. Osvícení lze dosáhnout jen bleskovým náhlým pochopením, jako když člověk přeskočí propast. Ani stav osvícení neznamená nějaký zvláštní způsob života, vnějškově odlišný od života lidí neosvícených. Osvícení pokračují dále ve svém životě, jaký vedli před osvícením, pouze význam všeho, co konají, je pro ně subjektivně zcela nový.“

Pragmatismus, zároveň iracionálno a mystika, při tom všem i nejrozšířenější Buddhovo učení v nejlidnatější části světa. Čím Zen přitahuje Západ s jeho složitými religiózními či filozofickými systémy? Možná svou „božskou prostotou“, neboť uvolněním mentální energie adepta zenu ze zá­vislosti na předpojatých soudech se v něm probouzí schopnost dívat se na jevy v jejich přirozené samozřejmosti. Tohoto poznání dosahuje individuálním úsilím, různými druhy meditace, tělesnými a dechovými cvičeními. V organizovaných školách Zen v různých zemích i životem a prací v zenových klášterech, spojených se studiem buddhistických spisů a komentářů k tradičním písmům – sútrám, živo­topisů význačných Mistrů, rozmluv a příběhů mondó (otázky a odpovědi) a zenových paradoxů (kóanů). Ani ty však nejsou výkladem obsahu zenového učení, natož hádankami, pro něž existuje jediné a správné řešení, jak se často adept zpočátku domnívá. To si však skutečný adept zenu nesmí připustit dříve, než je začne řešit. Mondó a kóany jsou spíše technickými pomůckami, aby se soustředil na určité téma a myšlenkový kontext, aby „otevřel svou mysl“. Často jsou anekdotami, jejichž pointa přibližuje některý aspekt zenové nauky.

Žák: Den ze dne se musíme oblékat a musíme jíst. Jak se zbavíme této omezující nutnosti? Mistr: Oblé­káme se a jíme. Žák: Nerozumím. Mistr: Když nerozumíš, tak se oblékni a najez.

Zen nevytvořil komplexní systém či ideologii, obsah svého učení ukládal do praktických pomůcek, otázek a odpovědí, příběhů a výroků svých Mistrů a do několika pojmů: zen (kontemplace, meditace), dharma (přírodní zákonitost, odvěký řád kosmu), satori (osvícení, extáze). Původní zen byl naukou o různých technikách meditace a metodách soustředění, pomocí jichž měl žák pochopit složité Buddhovo učení. Co víc ale konec konců člověk potřebuje, než umět se soustředit na to, co chce dělat pořádně. Chce-li být opravdovým člověkem, musí se soustředit na bytí a život. Dharma je v zenu pojímána jinak než v tradičním buddhismu, kde samsara jako „klamná jevová oblast“ zakrývá podstatu, dharmu všech jevů a je v protikladu k nirváně jako stavu vytržení z koloběhu života, jež je splynutím s podstatou. V zenu je dharma jediná, právě teď a tady, je v konkrétním světě a nikde jinde. Cílem zenových škol je dosažení satori, bezprostředního poznání v širokém slova smyslu, jakéhosi sebeuvědomění v okamžiku, kdy po intenzívním úsilí nebo i náhodou člověku „svitne“, uvědomí si souvislost, pochopí a cítí to jako podstatné. V zenu o poznání rozhoduje každý sám za sebe, na nikoho se nemůže spolehnout a nikoho o jeho opravdovosti přesvědčit. Proč taky? V zenu není v co věřit, mimo sebe, a to ještě chybujícího a proměnlivého. Zen není jen jeden, je jich tolik, kolik je Mistrů nebo kolik je lidí, kteří mají zkušenost takto pojmenovanou zenovou.

Žák: Co znamená výrok, že o tom nevíme, ač to stále máme? Mistr mu beze slova podal koláč. Když ho žák snědl, zopakoval otázku. Mistr: Nevíme o tom, ač to stále máme.

Zen stále opakuje jeden pedagogický model, situaci mezi žákem a učitelem (Mistrem). Obrovská autorita Mistra je Dálnému východu vlastní a tento model může fungovat jen tehdy, kdy Mistr je žákovi celým světem. Vyřešení jejich vztahu je zároveň řešením vztahu ke světu a jeho proměnám. Žák, hluboce nespokojený se svým prožíváním a poznáním světa, z vlastního rozhodnutí zvolí svého Mistra. S veškerým respektem a vírou v něj pak plní příkazy a řeší zadané úkoly. Mistr vede žáka k přísné exis­tenční sebekázni a zároveň neustále programově narušuje všechny jeho ustálené představy o světě a nakonec i o své vlastní autoritě. Žák na otázky, které ho pálí, nedostává žádné nebo dostává jen nesmy­slné a triviální odpovědi, občas i kopance. Tak dlouho, až mu to jednou dojde a vzepře se svému Mistrovi. Zažije satori a zjistí, že má, co chtěl. Mindrák vůči světu zmizí a svět (Mistr) přestává být tou nejvyšší autoritou. Mistra, který by si ho přivlastnil, ani systém, kterému by se z donucení poddal, už nepotřebuje. Uznával svého Mistra i jeho učení za dané a všechny ústrky strpěl jen proto, že si je nechal líbit. Skutečnou danost a přirozenost světa teď hledá a nalézá sám v sobě. Poznává, že za svůj život musí převzít plnou odpovědnost, že za přimknutí a život na cizí účet se platí nežitím.

Někteří si však odnesou jen znechucení kopanci, jiní se „Mistry“ stanou, aniž svůj styl či metody poznání a zkušenosti dále rozvinou. Skutečných Mistrů je jak šafránu a zenová zkušenost se vlastně nedá popsat. Neexistuje a ani existovat nemůže žádný souborný výklad nauky zenu, neboť ta má vždy individuální a konkrétní charakter. Podstatu zenového poznání, stejně jako i zkušenost mnoha jiných disciplín a umění, lze zprostředkovat pouze bezprostředně a individuálně, z učitele na žáka, nebo ji v lepším případě jen naznačit – básní, obrazem, činem, celistvostí i individuálností jejich prožitku, v životě pak plným odevzdáním se zvolené disciplíně, práci i mezilidským vztahům.

Jeden mladík se chtěl stát mistrem meče, ale otec mu řekl, že není dostatečně rychlý a že se to nikdy nenaučí. A tak mladík přišel ke známému Mistrovi a požádal, aby ho přijal za svého žáka. „Budu stále s Vámi, každou minutu Vám budu sloužit. Jak dlouho mi bude trvat, než se stanu Mistrem?“ ptal se. „Deset let,“ odpověděl Mistr. „Můj otec je starý. Brzy se budu muset vrátit a postarat se o něho. Kdybych pracoval obzvlášť pilně, jak dlouho by mi to trvalo?“. „Třicet let,“ odpověděl Mistr. „Jak je to možné? Nejdříve říkáte deset let a pak, když chci pracovat dvakrát tak tvrdě, řeknete trojnásobek. Abych to objasnil: budu pracovat bez přestání, žádná těžkost pro mne nebude dost velká. Jak dlouho mi to bude trvat?“ „Sedmdesát let,“ odpověděl Mistr, „tolik spěchající žák se učí pomalu.“

Žák konečně porozuměl, a aniž se ptal na čas, stal se Mistrovým služebníkem. Uklízel, vařil, pral, staral se o zahradu. Měl nakázáno nikdy nehovořit o šermu a nikdy se nedotknout meče. Velice ho to mrzelo, ale dal své slovo. Tak uběhly tři roky. Jednoho dne, zatímco se staral o zahradu, se k němu Mistr tiše přiblížil a silně ho udeřil dřevěným mečem. Další den se totéž opakovalo v kuchyni. A od té doby, den za dnem, každou chvíli a na rozličných místech, byl žák napadán Mistrovým dřevěným mečem. Naučil se žít na špičkách, v každé chvíli připraven. Jeho tělo i duše byly bez přání a bez myšlenek – jen věčná rychlost a stálá připravenost. Mistr se usmíval a začal s cvičením. Jeho žák se brzo stal nejlepším šermířem v Japonsku.

Japonskou kulturu, etiku, morálku i přístup ke skutečnosti hluboce ovlivnily originální čínské nábožen­ské či filozofické myšlenkové koncepce konfucianismus, buddhismus (původem indický) a taoismus. Japonské bušidó (etiketu válečníka) silně ovlivnil i původní šintoismus.

Šintoismus – v kultu přírody, úctě k předkům, věrnosti vládci, lásce k vlasti, či ve formulaci ctností válečníka (samuraje) – spravedlnost, odvaha, čest, věrnost, zdvořilost…

Konfucianismus – v sebekontrole, vyrovnanosti ducha, interpersonálních vztazích, etice a státo­tvornosti…

Buddhismus – a zenový snad nejvíce, ve výcviku i morálním kodexu. Původní japonské nábožen­ství šintoismus nebylo považováno za protikladné k mnoha náboženským formám buddhismu. V zenovém buddhismu nacházel vojenský stav prostředky k dosažení dokonalého sebeovládání a na­prostého soustředění. Meditační a koncentrační techniky zenu (zazen), s pomalým břišním dýcháním směřujícím k dokonalé psychické kontrole, sloužily jako základní formy psychologické přípravy válečníků. S žádoucím cílem jejich optimálního jednání pro boj: jakmile mysl samuraje rozhodla o uskutečnění akce, jednal bez jakýchkoli ohledů k důsledkům akce, včetně pohrdání smrtí.

Taoismus – v mnoha myšlenkových konceptech společných se zenovým buddhismem jako na­příklad v principu mu – prázdnoty. Do prázdného místa lze vložit cokoliv a kdykoliv. Tomu, kdo má hlavu plnou problémů a předpojatých myšlenek, nezbývá čas ani místo pro jednoduché pozorování v přítomnosti. Člověk je lépe připraven čelit neznámé situaci, je-li schopen vyprázdnit svou mysl a spontánně vstřebat to, co se má stát, a reagovat tak podle nové skutečnosti. Tao dosahuje vnějšího i vnitřního klidu ponecháním věcí tak, aby se děly, jak se dějí. Je pak nesmyslné snažit se cokoli měnit a zasahovat do běhu světa, a odtud je blízko přizpůsobení se přírodním zákonům a myšlenkám harmonie, poddajnosti a neodporování síle. Myšlenkový koncept cesty – tao se stal integrovanou součástí japon­ské kultury (dó, miči). Princip dó je chápán jako nekonečný proces, stav duše. Adept dó hledá cestu dokonalosti dlouhým a postupným vývojem fyzickým, techni­ckým i duševním. Neustále vybrušuje svou zkušenost, aby snad jednou dosáhl mistrovství a poznání, jehož nejvyšším stupněm je satori (probuzení). Je mnoho cest, podle osobních dispozic adeptů různě dlouhých, jak tohoto stavu dosáhnout – meditací (zen), čajovým obřadem (sadó), kaligrafií (šodó), aranžováním květin (kadó) či praktikováním bojových disciplín (budó).

Zen je jako veliký buvol jdoucí kolem okna. Jeho hlava, rohy i kopyta už přešly, proč nemůže přejít také ohon?

A zde jsme již u cest bojových umění. Nastoupení dó vyžaduje mimo jiné:

– proces náročného a systematického tréninku s opakováním značného počtu cviků, který s růstem technické dokonalosti vede k osvojení si stále komplexnějších prvků. Sub­jektivní faktory adepta se zdokonalují tak, že si cvičenec postupně osvojí celý systém prováděné činnosti. V jeho osobnostním vý­voji však nejde jen o aplikaci technik a příslušných dovedností. Má se oprostit od sebe sama a v důsledku nakonec i od vlastní prováděné činnosti. Adept dó si přestává být vědom sám sebe a postupně vyčleňuje uvědomování si vlastního ego. Jeho úsilí pak můžeme nazvat vlastně meditaci (zen) během činnosti směřující k poznání a zdokonalení sebe sama. Zdokonalení a hloubka duševní činnosti cestami původně fyzickými vede k sjednocení těla i ducha.

– duševní stav oproštění se od jakýchkoli rušivých vlivů a soustředění se na momentální výkon. Adept dó je tak pohlcen svou činností, že nestačí v průběhu cvičení evidovat cokoli jiného než činnost samu. Pokud by byl ovlivňován rušivými myšlenkami na nebezpečí, vítězství nebo porážku, oslabil by vlastní pozici. Sjednocení těla i ducha ho tak vede k nejlepší možné koordinované akci.

– stálou koncentraci pozornosti a motivační úsilí tak velké, aby adepta dó neodradily ani nejna­máhavější či neúspěšné pokusy. Pěstuje schopnost zůstat klidným za jakýchkoli okolností. Jen s klidnou myslí může adekvátně zvládnout situaci (agresi) a energetizující faktor vzrušení nemůže při­jmout zvnějšku.

– dobrého učitele. Sensei v budó, ač je primárně orientován na svůj obor, by měl být pro adepty příkladem po všech stránkách a mít schopnosti nezbytné k přenosu svých zkušeností. Jak již z zenového pedagogického modelu vyplývá, včetně odporu zenu proti písmu a doktrínám, je přímá komunikace Mistra a žáka a vytvoření hlubšího individuálního i osobního vztahu nezbytnou pod­mínkou.

Kaligrafie slova aikidó je tvořena třemi znaky:

Ai = harmonie; etymologie znaku umožňuje číst tento znak jako: „Lidé, kteří hovoří jedněmi ústy, směřují k harmonii.“

Ki = energie, která prochází skrze tělo ze země do nebe a naopak, ve smyslu fyzickém i vesmírném.

Dó = cesta, která je stavem duše.

Téměř ve všech studiích a pramenech, které se zabývají myšlenkovým pozadím a duchovní náplní klasických budó, nacházíme odkazy na zenový buddhismus. Aikidó, ač jedna z nejmladších (dobou vzniku) disciplín, je klasickému budó svou nesoutěžní formou a duchovní povahu velmi blízké. Již sám název disciplíny lze vykládat jako „cestu koordinované síly ki (vnitřní energie, duše) v harmonii či souladu (ai) s požadavky a okolnostmi boje“. Zásadní myšlenkou všech budó je především neustálé zdokonalování a cílem poznání sebe sama. Mistrovství formy a dosažení technické dokonalosti je zde pouze prostředkem a vedlejším cílem (na rozdíl od původních válečných umění). Porozumět sám sobě, najít a určit své místo ve světě, morálně, duševně i fyzicky se neustále rozvíjet je klíčem k pochopení, z hlediska laické veřejnosti leckdy nepochopitelné, dlouholeté až celoživotní praxe adeptů „bojových“ disciplín. Budó, ač studuje konfliktní a agresívní situace (boj, fyzický útok, sebeobrana), se zaměřuje na komplexní rozvoj osobnosti a zdůrazňuje harmonický způsob života, který směřuje k odstranění příčin konfliktů. V aikidó přítomná myšlenka neodporování síle protivníka, přizpůsobení a vyhnutí se útoku, nepoužití násilí nebo formy destrukce a přitom zachování si fyzické i mentální kontroly nad agresorem, může vést k závěru: kde není odporu, nedochází ke konfliktu. A také k formulovaní správného dušev­ního postoje adepta aikidó (nejen): aniž by ranil své ego a sebeúctu, nemá potřebu skládat důkaz, že může nebo umí bojovat a vítězit. Tyto myšlenky budó se dnes ve sportovních formách bojových umění leckdy původním ideálům vzdalují. Sportovní budó musí tak či onak prosazovat ego sportovce a po­vzbuzovat jeho touhu po vítězství. Nehledě k celkové motivaci v praktikování dané disciplíny by bez přání zvítězit byl sportovec v zápase poražen.

„Mistře, jak to, že jste pořád tak vyrovnaný?“ „To proto, že když mám hlad, jím, když se mi chce spát, spím.“ „Ale to přece děláme všichni,“ divil se žák. „Kdepak, když ty jíš, mluvíš. Když máš být bdělý, spíš. Když máš spát, sníš. Když máš poslouchat, mluvíš. V tom je ten rozdíl.“

V aikidó se nejprve učíme správně pozdravit, dýchat, dobře rozhýbat a pak držet tělo, chodit, padat a vstát. A techniky… Přibývá studium ašisabaki, tesabaki, taisabaki, tělo objevuje základní principy hara, koši, kokjú. A techniky… Pracujeme se vzdáleností, přijetím útoku, vstupy a úniky. Hledáme koordi­naci pohybů, harmonii celku, vnímání energie, své i partnerovy. A techniky… S velkým úsilím se zprvu učíme chápat, co se po nás vůbec chce, až postupně získáme správné, ale učitelem zprostředko­vané návyky. V opakujících se periodách je zapomínáme a sami z nich chceme vybřednout, abychom se dostali k sobě samému, objevili svou individualitu a cvičili po svém, vedení dispozicemi svého těla a charakteru. Kromě úsilí, motivace a touhy po zdokonalení potřebujeme neustálé soustředění. Není to prvotní význam slova zen? A tak lze chápat zen jako nejzákladnější a nejobecnější disciplínu – fyzic­kou, duševní, sportovní, uměleckou a životní, neboť se netýká vědomého ovládnutí jednotlivostí nebo jejich souboru, ale se vším všudy celého člověka a toho nejosobitějšího, co v něm je. Proto se snaží soustředit veškerou energii do skutečnosti probíhající tady a teď a nikdy jindy, na tatami i v životě a ostatní přenechává přírodním zákonitostem. Proto učí člověka umění sebekázně, aby nebyl ovládnut vnitřními nebo vnějšími silami, které si sám nezvolil. V soustředění a intenzitě, s jakými se člověk zaměří jedním směrem, v zenové situaci reakce celé své osobnosti tady a teď, se skrývá poznání schop­ností volně přenášet fyzickou i mentální energii tam, kde se může nejplněji rozvinout. Nezní vám to jako známé? Připomenu „aikidó je cesta harmonie duševních a fyzických sil“.

„Co je Cesta?“ ptal se žák. „Každodenní život,“ řekl Mistr. „Dá se studovat?“ „Pokusíš-li se ji studovat, mineš ji,“ zněla odpověď.

Každý, kdo něco zná a dovede, ví, že každý výkon nebo poznání v sobě nerozlučně spojují dvě strany téže mince, soustředění a uvolnění. Zen tento princip aplikuje najednou jako uvolněnou soustředěnost a soustředěnou uvolněnost, všeobecně a celoživotně jako stav přírody, těla i mysli. V aikidó je tori stejně tak soustředěný na akci: je celý v „břiše“(hara) nebo „ruce-meči“ (tegatana), vlastně je už v cíli, neboť realizace techniky je jen otázkou nutného mechanismu, jako je před akcí uvolněný a mentálně prázdný: je celý připraven přijmout útok ukeho a předat mu sílu svého těla i mysli.

Po myšlenkovém „skoku přes propast“ a zenovém probuzení, po objevení sebe sama následuje obrovský příval dříve vázané energie. Satori neznamená usnutí na vavřínech, ale novou aktivitu v poznávání světa a prožívání sebe sama, všemi smysly a cestami, podle individuálního stylu skrze pří­rodu, umění nebo práci, lidi a lásku.

A tak cvičí-li člověk náhodou právě aikidó nebo jiné budó a za své malé satori si na zeď vavřínový věnec pověsí, ze samé radosti, že právě něco našel, všechno může rychle ztratit. Měl by jen jednoduše a prostě pokračovat. Protože aikidó stejně jako zen nás možná a skutečně jednou naučí jednoduchosti a prostotě, stálým a usilovným cvičením, bez předčasného spánku a zbytečných slov. Jen tak najdeme odpověď na kóan:

Jak vypadá tlesknutí jedné ruky?

Podle různých materiálů, a zvláště článku Mirko Nováka (Světová literatura 1965),
kterým svou cestu těla kdysi začínal, připravil a zpracoval Miroslav Kodym.