Krieger P.: Pojmy IV (Aikidó 2002/4)

(Pokračování z čísel 6/2001, 1/2002 a 3/2002)

12 – Misogi (obřadné mytí, očista)

Poznámka překladatele: Část kapitoly byla přeložena, upravena a zpracována v rozsáhlém článku „Misogi“, který byl publikován v časopise Aikidó 6/1999. Zájemcům přečtení článku doporučuji a zde uvádím jen závěr kapitoly.

Misogi je nepostradatelným prvkem při formování šugjóši. To je nazýváno seišin tanren (kování čistého ducha). Bez toho, aby se tato forma tréninku stala pravidelnou záležitostí, může být užívána periodicky, zvláště během seminářů nebo intenzivních tréninkových setkání.

13 – Fudóšin (nehybná mysl)

(Koncept, který je pochopen znenadání při usilovném studiu sebe sama)

Fu: znamená v japonštině negaci; Dó: pohyb; Šin: mysl. Tento koncept nevyjadřuje myšlenku nehybného ducha, jak mnozí lidé věří. Zcela opačně: je to duch, jehož tok nemůže být zmaten nebo přerušen.

V zásadě je člověk manipulován událostmi spíše, než by je kontroloval. Je vydán na milost svým pocitům a emocím. Jako je korek v zuřícím oceánu povznášen nebo stlačován v závislosti na tom, zda se nachází právě na vrcholu nebo uvnitř vlny. Dokonce i na klidném moři se nechá unášet dominantním proudem a končí přesvědčen, že se tak sám rozhodl.

To by mohlo vypadat jako spíše skličující zobrazení našeho osudu, ale naštěstí existuje mnoho příkladů, které tomuto ob­razu odporují. Přesto je to pravdivá reflexe reality. Rychlý pohled kolem (nebo do zrcadla) nás o tomto faktu přesvědčí. V jednom okamžiku jsme přecitlivělí, v jiném popudliví, někdy nadšení, potom zuřiví a pak najednou, záleží na události, na­plněni láskou až po okraj, velkodušní a vyrovnaní. Takovými náladami, tak intenzivními, jak krátce žijí, se utrácí neuvěřitelné množství energie.

Naštěstí (nebo naneštěstí), nám síla zvyku dovoluje vydržet nejistou rovnováhu klidu díky našemu přesvědčení, že jsme bezmocní. Možná, že jsou v menšině, ale po­vzbudivé množství mužů i žen odmítá přijmout takový stav věcí. Rozhodují se vzít svůj život do svých rukou, ovládnout předpověditelné události a zvládnout většinu z těch událostí, které nemohou předvídat. Rozhodují o tom, co se jim stane, vědí, kam jdou a co hledají. Jsou zaujati jen podstatnými věcmi a naučí se přiznávat detailům jen ten rozměr, který si zaslouží.

Japonci nazývají takový postoj fudóšin. Pochopení tohoto pojmu je dosahováno skrze práci na sobě. Kobudó vyčnívá z ostatních systémů nauk, protože nabízí zvláštní možnosti, jak onu práci provést.

Ovlivnění fyzickými pocity

Ta práce se sestává v první řadě z postavení se tváří v tvář fyzickým pocitům, které se vytrvale pokoušejí znásilnit klid člověka. Čím více jsme přivykli pohodlí, tím více budeme frustrováni, když ho budeme postrádat. Jestliže nás pocity jako horko, chlad, únava, bolest, hlad a žízeň trápí až k bodu, kdy nás rozptylují od zadaného úkolu, pak máme jen malou šanci při každodenním posouvání aktivity dostatečně dlouho, až z ní vzejde něco pozitivního.

Cvičení kobudó předkládá důkladný kodex chování, které vyžaduje velkou fyzickou i mentální vytrvalost. Raději, než bych to objasňoval, dovolte mi popsat situaci, která líčí ovlivnění neskutečné osoby fyzickými pocity, a ponechal na okamžik stranou ovlivnění emocionální a intelektuální.

„Je 6 hodin ráno, jsem ospalý a je mi zima, nutně potřebuji dobrý šálek kávy a něco k snědku. Jsem unavený a trvalé bolesti i ná­maha jsou připomínkou napětí předchozích dnů. Dnes má být nádherný den; naneštěstí není ani nejnepatrnější naděje na krátkou procházku a beztak, v takovém tíživém chladu, bych si z toho pravděpodobně nic neodnesl, zvláště, když jsem dostal tuhle vzrušující knihu… Ale místo toho stojím zde, ve studeném dódžó, se čtyřicítkou masochistů a tamten sadista dělá společnosti účet. Každé suburi (rychlý opakující se sek) zdůrazňuje mé nepohodlí a s každým kiai vykři­kuji otázku: ‚Co, do čerta, tady dělám?‘“

Ta osoba by nenalezla snadno odpověď na takovou otázku. Je vzdálena přesvědčení, že všechno to úsilí, které vložila – poněkud proti svému přání – je nepoužitelné. Ještě ani na konci nemůže napomoci pocitu malé hrdosti z toho, co získala „pokračováním“. Hluboko vespod cítí, že jestliže se čtyřicet lidí chystá postavit takovému druhu nepohodlí, pak to musí vést k něčemu smysluplnému. Jednoduchý fakt příslušnosti ke skupině a následování stejného vůdce je často dostatečně dobrým důvodem k pokračování.

Po takové učební době, která z počátku začíná s odporem a pokračuje víc a více uvědoměle, student končí dosažením rozdílného stavu mysli. Je relativně osvobozen od fyzických omezení a je nyní svobodný pracovat tak, jak si přeje, a tak dlouho, než se stane obětí vlivů emocionálních a/nebo intelektuálních. A jestliže chce trénovat mezi 6 a 7 ráno, navzdor chladu, spánku, hladu, žízni a křečím, může se uvědoměle vyhýbat všem pocitům nepohodlí rozptylujícím jeho mysl od jeho rozhodnutí. A co víc, bude to dělat s potěšením, neboť námaha je odměňována jen tehdy, když byla uskutečněna svobodně a radostně s cílem dosáhnout pokroku směrem k stavu harmonie.

S vůlí, pomocí skupiny a vůdcova příkladu, si všichni mohou osvojit fyzický fudó­šin, právě tak jako zmíněný cvičenec.

A těm, kteří si pletou fyzický fudóšin s klášterní přísností a tělesným utrpením, by mělo být jasné, že cvičenec, který si osvojil fyzický fudóšin, není lhostejný k dobrým věcem v životě a k pohodlí. Docela opačně; bude si je vychutnávat více než kdokoli jiný, protože svobodně souhlasil řádně se jich zbavit.

         Dlouhé „vědomé“ praktikování fyzické výdrže cvičence neustále navádí k mnohem vážnějšímu utkání: zápasu s vlivy emocionálními a intelektuálními. Je si dobře vědom, že deprese vyvolaná silnou emocí může obrátit jeho fudóšin v niveč.

Ovlivnění emocemi a myšlenkami

Zatímco je relativně snadné osvobodit se od fyzických nátlaků, je třeba mnohem více vůle k dosažení stavu emocionálního a intelektuálního ne-ulpívání, které charakterizuje ty, kdož ovládli fudóšin.

Nadměrné štěstí nebo hluboký smutek, zuřivý vztek nebo neústupná nenávist, ne­kontrolovatelná zlost, nepřekonatelné ponížení, velké zklamání, bolestná nejistota; to vše je tak silné, že nepříjemný fyzický pocit, jakkoli bolestný, se ve srovnáním s tím stává docela zanedbatelným.

Dovolte mi, prosím, nakreslit obrá­zek, který promluví více, než dlouhé vysvětlování. Ponechejme tentokrát stranou menšinové vlivy s domněním, že již byly částečně překonány.

„Všechno na příští týden se odkládá z důvodů intenzívního semináře. Můj pětiletý trénink mě uvykl na tvrdost takového druhu záležitosti. Teď ale hodně váhám nad tím, zda jít…

Zaprvé, je tady moje přítelkyně. Bude naštvaná, protože nesnese být sama. A já nesnesu myšlenku, že bude flirtovat se svým přítelem, jako se to stalo v minulosti. To bude vždy v mém podvědomí a pochyby i žárlivost ve mně budou hlodat tak jak tak. A s tím nemohu nic dělat!

A ten seminář proběhne na venkově. Všichni ti velkorucí sedláci a smrad z farem. Jejich intelektuální úroveň je žalostná a nebudu se obtěžovat míněním o jejich neexis­tujícím smyslu pro humor.

Dokonce jsem shledal, že ačkoli chlapík odpovědný za tábor je na excelentní tech­nické úrovni, dostatečně se nestará o ty z nás s vysokým stupněm. Bude nás krmit stej­ným základním cvičením a bude se víc zajímat o znalosti, zda naše sandály jsou v přímé lince, než o zjištění našich technických problémů. Bude nám znova vtloukat do hlavy představy o etiketě, pozici a mentálním postoji…

Kromě toho mamlas, který organizuje seminář, již není členem naší asociace. Donutili jsme ho odstoupit, protože zorganizoval jiné semináře pro konkurenční asoci­ace. Jako jeden z členů, který tlačil na jeho rezignaci, se trochu obávám, že by mohl ke sporu se mnou vyhledávat příležitost. Už jsme ostatně měli na veřejnosti dvě hádky… Sečtu-li to, raději bych zůstal doma!“

Tento jedinec – jak doufám s fiktivním charakterem – možná odolá chladu a bolesti, ale nemá pod kontrolou své emoce a myšlenky. Je zaplaven sentimentálními problémy, arogantními předsudky, sobeckými požadavky a konvencemi zakořeněnými jako sek­tářské; je jen malá šance, že udělá pokrok. Jeho osobní stagnace se změní v druh frustrace, až uvidí, jak ho méně zkušení lidé dohánějí. Ledaže se do toho vloží velký šok, konec konců, nevyhnutelně zanechá a opustí cvičení.

Velikou trhlinu je nutné překonat, aby byl překlenut most mezi jednoduchou fyzic­kou způsobilostí a přetvořením lidské psychologické pózy. Jak nám může kobudó pomoci překlenout tuto trhlinu? Odpověď je stejná jako pro případ konfliktu vůči fyzic­kým vlivům: vůdce a skupina.

Avšak je nepatrný rozdíl, pokud se týče toho průvodce a skupiny. V prvním případě se od vůdce očekává, že bude neobyčejně schopný a nadprůměrné technické úrovně. Nic víc. Skupina se prací s ním posílí a technicky poroste. V tom druhém případě, fyzická způsobilost a technická dovednost déle nedostačuje. Onen vůdce k tomu ještě musí vlastnit moudrost a znalosti, které postupně skupina převezme.

Metoda

Nyní víme, že fudóšin není koncept, který je uchopován vstřebáním vnějších znalostí, ale je dosahován zbavením se toho, co je v našem dosahu nadbytečné – a to je odstra­nění našich mnohých sobeckých vlastností. Prozkoumejme, jak toho může být dosa­ženo.

Na poli fyzickém a technickém, také z pohledu mentálního, práce je „naznačována“ vůdcem a prováděna studenty. Skládá se z nadměrných úsilí. Úsilí samo o sobě je nic.

Ten, kdo slézá schody budovy bez výtahu, vydává jen přirozené úsilí. Ten, kdo slézá stejné schody, a výtah tam je (v provozu), vydává dobrovolné úsilí, jistě, třeba možná i protože doufá, že to prospěje jeho zdraví; přesto je stále vzdálen nadměrnému úsilí.

Jestliže, z druhé strany, je tato osoba velmi líným jedincem a vždy se vyhýbá úsilí, pak bude vydávat nadměrné úsilí tím, že odmítne využít výtah ve prospěch schodů například proto, aby ho na jeho místě mohli použít starší lidé. A jestliže slabost našeho člověka je umíněná pýcha, bude vydávat nadměrné úsilí odmítnutím schodů a jízdou výtahem se sousedem, kterého nemůže vystát, a přinucením se k tomu, aby ho vlídně pozdravil.

Nadměrné úsilí je nesmiřitelně zaměřeno proti jedincově slabině.

Mnoho lidí, kteří si myslí, že tato práce na sobě nic neznamená, nazývají toto nad­měrné úsilí masochismem (dokonce přesto, že toto slovo se hodí jen na potěšení ze sexuálního uspokojení skrze bolest a ponížení). Tak jako ignorují skutečný význam slova, které používají, tak si nejsou vědomi účelu nadměrného úsilí. Není tu proto, aby napravilo pocit viny, a také ne proto, aby obstaralo zvrácenou radost: vydání nadměr­ného úsilí je jednoduše cestou k dosažení skutečné svobody a trvalého klidu skrze zbavení se nepoužitelných vlivů.

V mezích souvislosti kobudó a šinbudó je hojně možností k vydávání nadměrného úsilí. Přinutit se trénovat navzdory přechodné únavě, vybrat si k cvičení protivníka, jehož osobnost se zdá nesnesitelná, rozhodnout se vyhledat začátečníka i tehdy, kdy by velmi rád sám trénoval; strpět nezdar bez výmluvy dokonce a speciálně, když výmluvy jsou možné; ukázat pokoru po dlouho očekávaném vítězství; to jsou jen některé pří­klady.

Budó, a zvláště kobudó, nás často přivádí do kontaktu s představami odkazujícími na život a smrt, dokonce i když jen symbolicky. Postupně nás to navádí udělat krok zpátky. S každým nadměrným úsilím oddělujeme sami sebe o kousek víc od našich ego. Pak, z ničeho nic, je tu fudóšin. Oproštěni od bytí bezmocných korků, nacházíme sami sebe s kormidlem, kýlem a plachtou, a nic nás neodchýlí od našeho cíle, cokoli by to mohlo být.

(Pokračování příště)

Přeložil Miroslav Kodym