Krieger P.: Pojmy V (Aikidó 2003/3)

Pascal Krieger Pojmy (V.)

(Pokračování z čísel 6/2001, 1,3,4 /2002)

14 – Mugamušin (žádné ego, žádná mysl)

(Poznání, jež je osvojeno znenadání po usilovné práci a úsilí)

Tento koncept poukazuje na vnitřní prázdno. Není to prázdno, kde něco schází, ale prázdnota, která zůstává po eliminování všeho, co bylo nadbytečné, vytvořené lidským egem. O tom jsme hovořili podrobně u předchozího pojmu (fudóšin), a tak se nechci déle zdržovat u první části konceptu Muga: žádné ego.

Avšak Mušin otevírá dveře. Když se začátečník pustí do studia bojové disciplíny, je nezkušený a neví, kam napřít svou mysl. Pak se učí technice a je mu zdůrazňováno, aby svou mysl napřel do svého pohybu tak, že ho provede s největší možnou intenzitou. V této fázi je mnoho zastávek, při kterých nerozezná, že jsou jen na půl cesty k pravdě. O tom jasně mluví pasáž z díla japonského zenového mnicha Takuana ze 17. století:

Když si poprvé všimnete meče, který se pohybuje, aby vás sekl, když přemýšlíte o nevyhnutelném setkání s tímto mečem, vaše mysl se zastaví na meči právě v té pozici, kdy váš vlastní pohyb bude nedokončen, a vy budete zasažen vaším soupeřem. (…)

Když bojovník napře svou mysl na akci soupeřova těla, jeho mysl bude unášena akcí soupeřova těla. Když položí svou mysl do soupeřova meče, jeho mysl bude tímto mečem uchopena. Když upře svou mysl k myšlenkám na soupeřův záměr udeřit ho, jeho mysl bude pohlcena myšlenkami soupeřova záměru udeřit ho. Když zaměří svou mysl na svůj vlastní úmysl nebýt udeřen, jeho mysl bude chycena jeho úmyslem nebýt udeřen. Když vloží svou mysl do jiných lidských postojů, jeho mysl zaberou další lidské postoje. (…)

Nezáleží na tom, kam napřete svou mysl, jestliže je to jedno místo, zbytek vašeho těla ztratí svou funkčnost. Pokud ji nenapřete nikam, vejde do všech částí vašeho těla a rozšíří se v celém jeho celku. Tímto způsobem, když vstoupí do vašich rukou, ruce získají funkčnost. Když vstoupí do vašich nohou, nohy získají funkčnost. Když vstoupí do vašich očí, oči získají funkčnost. Kdo přemýšlí, bude zahlcen svým myšlením. (…)

Jestliže mysl obchází celek těla, když jsou ruce povolány do akce, člověk by měl využít mysl, která je v rukou. Ale pokud se rozhodnete pro jedno místo, do kterého vložíte svou mysl, když se ji pokusíte z tohoto místa odvolat, tak tam zůstane.

Dokonce i když pohnete myslí mimo tělo, bude-li odeslána jedním směrem, bude chybět v devíti dalších. Jestliže se mysl neomezí jen v jednom směru, rozprostře se ve všech desíti. (…)“

Tento citát ukončeme lapidárním úsudkem, o kterém určitě budete mít mnoho času uvažovat:

Přemýšleti, „nebudu přemýšlet“

také to je něco v lidském myšlení.

Jednoduše nepřemýšlet

kolem přemýšlení vůbec.

Osoba, která dosáhne tohoto stavu „nemyšlení“, je velmi podobná začátečníkovi, který nemá povědomí, jak a kam má fixovat své myšlenky. Jediným rozdílem je, že nyní je v něm přítomna technická schopnost.

Jedním ze způsobů, jak „zastavit myšlení“ během provádění technik, je neúnavně opakovat co nejširší rozsah technik rozmanitých rytmů a rozdílné intenzity. Když se člověk poprvé učí psát na stroji, sedí u klávesnice a neví nic. Pak se učí psát a myslí si: „Můj malíček je pro klávesu -A-, ukazováček pro -F-, atp.“ Časem může psát, klávesy zná zpaměti. Ale když je psaní zvládnuto kompletně, prsty pracují samy. A opět, člověk nemusí být schopen říct, který prst přísluší -A-, ale to neovlivní plynulost psaní. Psaní se stalo součástí této osoby.

Mugamušin vyžaduje přesáhnutí všeho. A když se tento koncept týká boje – dokonce symbolického – důležité věcí musí být přesahovány. Potucha o životě a smrti je jednou z nejdůležitějších (seiši wo choecu). Je to možné jen předvídavostí myšlenky podvojnosti. Tak dlouho, jak život (viděn jako dobrý) je chápán jako opak smrti (viděna jako špatná), a tak dlouho, jak jsme neustále zaujati tím, co klasifikujeme jako dobré, náš duch bude „spoután řetězy“ a nebude připraven, když smrt „zaútočí“.

15 – Šú-ha-ri (přizpůsobení–zastavení–odstoupení)

To je přirozený cyklus učení, praxe i mistrovství.

Stádium ŠÚ

Člověk, který si přeje naučit se nějakou dovednost, hledá někoho, kdo ho může zasvětit do toho umění. Když ho najde, snadno zůstane věrný zákonům oboru, a dokud v něm není vyučen, svěřuje veškerou svou důvěru do svého učitele. Od začátku prokazuje velkou úctu a podrobuje se, aby prováděl povinnosti, které někdy nemají přímý vztah k tomu, co se chce naučit. Rychle objeví, že jeho učitel ukazuje mnohem víc, než jednoduše vyžaduje dovednost, které se má naučit. Učitel chce vidět věci udělané určitým způsobem a se správně vymezeným stavem mysli. Za starých časů byl učitel často vybrán otcem dítěte. Od toho okamžiku bylo vše chápáno tak, že pokračování výchovy mladého muže převzal učitel. Ve vzácných případech je to pravdou dodnes.

V budó je tato první etapa nazývána ŠÚ (chránit, přizpůsobit se). Mladý gjóša si vybere Mistra nebo, mnohem obvykleji, je jím vybrán. Od toho okamžiku se bude student ukázněně držet principů tradice. Jeho zkušenost nebude příliš rozdílná od zkušenosti mladého učně. Výchovný aspekt však bude rozsáhlejší než technický. Rozdílné úkoly, které bude donucen vykonávat, mu budou někdy připadat bez vztahu k bojovým disciplínám, ještě je to stav mysli, se kterým se upsal povinnostem, jež budou zdůrazňovány mistrem. Mimo to od něj bude očekáváno „hájení“ technických vědomostí, které získává odmítáním vytvářet osobní interpretace a prováděním technik s co největší precizností. Mladý cvičenec bude postupně rozvíjet kvality júnanšin, o kterých jsme již hovořili.

Na takovém poli, jaké představuje budó, tato první etapa může zabrat tři až pět let. Po této periodě učeň nebo gjóša získá solidní základ svého řemesla nebo umění, ale ještě nebude mít praktickou zkušenost.

Stádium HA

Učeň je nyní kvalifikovaným technikem a musí prožít své vlastní zkušenosti. Učitel ho požádá, aby ho opustil, aby v praxi prováděl, co ho naučil, na jiných místech a postavil se novým obtížím. Teď nebude nikdo, kdo by ocenil jeho práci nebo mu dal radu. Pohybujíc se mezi lidmi, kteří ho neznají, vždy se bude muset osvědčit. Tato zkušenost, ze začátku velmi těžká, mu nakonec přinese určitou důvěru ke svým schopnostem. Zatímco bude využívat svou minulou zkušenost, bude se učit novým technikám a potkávat lidi, kteří mají rozdílný přístup k řemeslné dovednosti. Jeho znalosti budou narůstat stejně jako zkušenost jeho dospívání. Dokonce ačkoli rozvíjel osobní styl, je stále silně ovlivněn výukou svého mistra.

V budó je tato etapa nazývána HA (přestávka). Je to doba, kdy se cvičenec rozhoduje opustit dódžó, odejít a otestovat své schopnosti v jiných tradicích. Tato zkušenost, nazývaná muša šugjó (sebekázeň bojovníka), je plna obtíží. Výzev je mnoho a výchovné zkušenosti jsou bolestné. Avšak, následkem studentova postoje, je to Mistr, kdo bude posuzován. Žák zůstal v duchu věrný svému Mistru a je si vědom, že je svým způsobem jeho reprezentantem vůči světu. Po nárůstu a obohacení svých znalostí posléze získá velkou sebedůvěru a bude rozvíjet svou vlastní techniku. Nakonec bude mít své vlastní ideje o umění, které praktikuje. Tato etapa může trvat deset až dvacet let, nebo víc.

Stádium RI

Stádium RI je přirozeným výsledkem obou předchozích. Kvalifikovaný řemeslník (umělec) nebo šugjóša se může vrátit ke svému Mistru a stát se jeho asistentem nebo ho vystřídat ve vedení skupiny či rjú. Ale spíše se tak nestane, protože bude chtít dělat své vlastní věci, vytvořit osobní styl založený na vlastních představách.

Je možné, že dřívější studenti dohoní Mistra, alespoň na poli technickém. Jestliže je to tento případ, Mistr z toho vyvodí nějaké lekce a bude se pyšnit tím, že mu byla přiznána zakládající vznešená úloha.

V té době, sám sobě mistrem, se dřívější student bude zbavovat povinností vůči svému Mistru – současně bude stále vůči němu mít všechen patřičný respekt a bude mu vděčen za to, že se mu dostalo solidních základů, na kterých může budovat svůj vlastní styl. Nyní nemá nikoho, kdo by mu odpověděl, jen sebe.

Shrnutí

S přirozeným vývojem, který je vyjádřen představou Šú-ha-ri, se setkáváme v mnoha rozdílných oblastech, od bezvýznamných po zcela univerzální. Dítě, které se učí štípat dřevo se svým otcem, musí kopírovat jeho pohyby (ŠÚ). Po několika dnech, když si jeho otec myslí, že je dostatečně zručný, ponechá dítě samotné. Po několika dalších dnech učiní dítě své vlastní objevy. Zkusí několik metod, dřevo bude štípat příliš tlusté – možná se několikrát dokonce zraní (HA!). Pak, po několika měsících, tuto zručnost ovládne. Dřevo bude štípat svým způsobem (RI), ale čas při tom strávený i rozměr polen budou přijatelné.

Ve všeobecnějším smyslu je dítě v etapě ŠÚ do své dospělosti. Všechno, co mu jeho rodiče říkají, odráží jedinou pravdu, kterou zná; poslouchá. V době dospívání vstupuje do fáze HA. Opouštěje svou půdu, získává svou vlastní zkušenost mimo rodinné jádro. Rozdílné ideje a nové vlivy, které ho lákají, jsou často v opozici k tomu, co se naučil během etapy ŠÚ. Pak se zbavuje vlivu otce a rodiny. Jeho životní styl je povšechně rozdílný od stylu jeho rodičů. Je ve fázi RI a může dohlížet na etapu ŠÚ u svých vlastních dětí.

Když někdo chce obejít vymezení, automaticky vytváří série problémů, které rozšiřují již tak hojné potíže každé etapy.

Japonské rčení vztahující se ke konceptu Seišin tanren (kování jasného ducha) – drahé pro cvičence budó – ilustruje výše zmíněné docela dobře:

V budó zabere naučit se (techniku) tisíc dní, vytříbit ji deset tisíc dní; odlišnost vítězství a porážky je zapříčiněna zlomkem sekundy.“

Je to jen po oněch 33 letech (pozn. překladatele – Kristova léta?), kdy může být pochopen koncept RI a kdy je možné odkázat potomstvu bohaté a obecné Vědění.

(Pokračování příště)

Přeložil Miroslav Kodym