Kodym M.: Aikikai & EAF (aikidó 98/6)

aneb letem světem mezinárodní politikou aiki

Aikidó patří mezi nejmladší japonská bojová umění, neboť je Morihei Uešiba (1883–1969) začal tvořit až po r. 1925. O zdrojích aikidó, myšlenkách, životě, významu a pů­sobení ósenseie bylo a jistě ještě bude popsáno mnoho listů papíru. Psát o šíření aikidó, politice a struktuře organizací aiki není úkol vděčný. Mimo jiné i proto, že pochopit japonský způsob myšlení a chování, strategická rozhodnutí a tahy na světové mapě har­monie energií a cest je leckdy nesnadné.

„Orientální kultury jsou ve své podstatě zvnějšku těžko pochopitelné. Často jde o pů­vodně promyšlenou a posléze podvědomě užívanou kamufláž, matení a mystifikaci, jakožto součást starodávného umění války.“ (T. Cleary: Japonské umění války, Pragma 1998)

Jako východisko musíme přijmout konstatování: věnujeme-li se dlouhodobě aikidó, a jinak to ani nemá smysl, účastníme-li se společenského života aiki, ale i jiných dó v klubech a organizacích, natož když pomáháme jejich vzniku a rozvoji, jistě pouze ne­sportujeme nebo jen necvičíme. Musíme zaujímat stanoviska, rozhodovat se, sednout si, sice svobodně, ale na předem určené židle. Studujeme tradiční budó, důmyslný produkt japonského válečného umění a strategie, a to má strukturu pyramidy, na jejímž vrcholu vždy někdo, ač svobodně vybraný, však nezvolený sedí. Obrovská autorita učitelů, vztah mistr a žák, rodina, klan, společenské a kulturní zázemí východních tradic k budó patří. Na vlastní pojetí svobody, hlasování, rozhodování či západní demokratickou strukturu organizací je nám často nutno zapomenout. Není však nic snazšího než skončit u „cochcání“ (novotvar od dělání si co chci) na cestách, v dódžó i organizacích.

„Žák: Ukažte mi, Mistře, cestu k osvobození. Mistr: Kdo tě drží v zajetí? Žák: Nikdo. Mistr: Tak proč se chceš osvobodit?“ (zenový koan)

Aikidó bylo oficiálně uznáno japonskou vládou jako nové bojové umění vytvořené M. Uešibou a dne 30. 4. 1940 bylo autorizováno Japonským ministerstvem výchovy a vzdělání pod Kobukai. O osm let později (23. 2. 1948) byla zastřešující organizace aikidó přejmenována na Aikikai.

Aikikai (Kobukan Dojo = Zaidan Hojin Aikikai = So Hombu = Hombu Dojo = Aikido World Headquarters = Aikikai Foundation) sídlí v Japonsku na adrese: 17–18 Wakamatsu-cho, Shunjuku-ku, Tokyo. Původně dřevěný objekt byl v r. 1968 přebudován za pomoci aikidoků z celého světa v třípodlažní a po pěti letech ještě zvýšen o další dvě patra. Z této rodičovské organizace a celkem skromné budovy se rozvíjí a šíří aikidó podle idejí svého zakladatele a pod vedením tisíce instruktorů po všech kontinentech a zemích bez hranic a rozdílů ras. Rozvoj Aikikai je především dílem syna zakladatele aikidó Kiššómarua Uešiby, který se stal dóšu (hlava dódžó) původního Kobukan již v r. 1942 po návratu ósenseie do Iwamy.

IAF (International Aikido Federation) byla založena v r. 1974 s myšlenkou sjednocení aikidó po celém světě. Certifikát Ministerstva zahraničí Japonska potvrzuje, že tato organi­zace Aikikai „pěstuje tělo i ducha ve shodě s principy aiki a propaguje a rozvíjí celosvětově aikidó“.

Článek 1. stanov IAF říká: „Uznává pouze aikidó vytvořené ósenseiem Moriheiem Uešibou a šířené Aikido World Headquarters, Tokyo“. Tento článek se pak později opakuje ve stanovách téměř všech (i národních) organizací aikidó, které se hlásí k odkazu ósenseie. Často však pracují mimo systém Aikikai, nemají uznání Honbu dódžó a někdy i danové certifikáty jejich členů jsou podepsány dóšuem Kiššómaruem Uešibou. Tak či onak většina organizací aikidó o posvěcení Honbu dódžó usiluje.

Jedním z úkolů posledního Kongresu IAF konaného v říjnu 1996 v japonské Kacuuře bylo shromáždění informací o členských státech IAF. Sborník a adresář IAF bude vydán začátkem r.1999 (knižně, internet) a bude obsahovat poselství současného prezidenta Aiki­kai a IAF dóšua K. Uešiby, životopis a myšlenky zakladatele aikidó, historii organizace Aikikai. Počkejme si tedy na informace přímo od zdroje. V adresáři se objeví i jediný český zástupce IAF – Česká asociace aikidó (Aikikai of Czech Republic), přijatá za člena na kon­gresu v Kacuuře.

EAF (European Aikido Federation) byla založena v r. l975 v Madridu za účelem sjedno­cení aktivit organizací Aikikai na evropském kontinentě v duchu stanov IAF.

Článek 6. stanov IAF říká: „Dvě nebo více národních organizací se spojují v kontinentální federace podle Stanov IAF a reprezentují IAF ve své oblasti“. Zjednodu­šeně řečeno EAF je tedy IAF pro Evropu.

Nová organizace jako pokračovatel pů­vodní ACEA (Association Culturelle Europeenne d´Aikido, spojující hlavně Francii a Belgii) hledala v osmdesátých le­tech svůj program a cíle i formu spolupráce s IAF a Honbu dódžó. V tom čase existovaly i další skupiny, které se nazývaly EAF, ale s IAF ne­spolu­pra­covaly (jmenovitě skupina spojená s uči­te­li Chassang–Gonze–Tamura). Provizorní ob­do­bí se uzavřelo dotvořením Stanov EAF na Kongresu v Haagu (říjen 1981) a jako jedi­nou evropskou organizaci reprezentující Aikikai potvrdil EAF dopis IAF ze dne 4. 1. 1986.

Kdo zná historii aikidó u nás, již nyní zjistí podle data i podepsaného předsedy IAF (prezidentem je doživotně dóšu), jak se me­zinárodní politika Aikikai od počátků dotý­kala rozvoje aikidó v Česku. Dr. Giorgio Veneri, t.č. výkonný předseda IAF a zároveň předseda komise EAF pro rozvoj, poprvé představil aikidó české veřejnosti v Praze v březnu 1986 z pověření a za finanční pod­pory EAF. Dále pak pravidelně dojížděl na semináře v letech 1986–91 podporován EAF i první „mezinárodně platné“ zkoušky se skládaly pod jeho vedením.

Členy EAF v tomto třetím období byly: Finsko, Francie, Nizozemsko, Itálie, Jugoslávie, Německo, Norsko, Řecko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie. Podobně jako IAF celo­světově EAF se v Evropě pokoušela řešit základní úkoly, z nichž mnohé se nás přímo dotý­kaly a další stále dotýkají. Stanovy EAF jsou pro zájemce v angličtině dostupné, a tak jen v krátkosti:

– všeobecné úkoly: ochrana ducha aikidó a zvláště jeho nesoutěžní povahy, rozvoj kon­taktů, všeobecné informovanosti, seminářů, pomoc a uzký kontakt s japonskými učiteli, kteří byli vysláni do Evropy přímo Honbu dódžó.

– šíření a podpora aikidó v zemích s rozdílným společenským systémem, podmínkami a ekonomickým trhem (země za železnou oponou). Již Madridský kongres stanovil finanční podporu pro tzv. „chudší“ národy. Rozvojový program na cesty instruktorů a potřebný fond byl vytvářen z 15 % příspěvků členských zemí EAF. Základní principy stanovil G. Veneri takto: EAF platí cestovní náklady instruktorů, mimo první návštěvu platí a zajišťuje jejich ubytování místní organizace. Instruktor nepracuje pro vlastní finanční obohacení, ani pro budování osobní pozice a moci.

– sjednocení zájmů rozdílných národů tohoto kontinentu. Ačkoli přímé členství každé­ho národa v IAF je stále potřebné a uznání národních organizací přímo Honbu dódžó je dodnes jasnou podmínkou členství v EAF, společné aktivity evropských národů v kontinentální organizaci mají být silnější než jen samostatné roztříštěné akce uvnitř celo­světové IAF.

– rozvoj a do jisté míry i kontrola praxe instruktorů a mezinárodního zkouškového sys­tému Aikikai.

Následující část je možná nejzajímavější nebo nejkontroverznější z celé politiky v aikidó. EAF má mít povinnost udržovat úroveň aikidó v Evropě ve stejném smyslu jako IAF v celém světě.

Článek 7. stanov IAF říká: „IAF uznává pouze stupně potvrzené dóšu a Aikido World Headquarters a registrované národními organizacemi.“ Technická komise IAF (stanovená Honbu dódžó) je odpovědná za technický standard aikidó kontinentů i národů. Definice měřítek jsou opět na Honbu dódžó a jeho systému šihanů. Z těchto důvodů je zřejmá potř­eba každého národa mít svého šihana, avšak Honbu dódžó nestačilo tolik šihanů vychovat. Mnohé národy navíc mají silně restriktivní zákony pro pobyt cizinců, a ti tak nemohou v zemi pracovat dlouhodobě. Evropští šihané a jejich systém se teprve rodí. I když krátko­dobé návštěvy japonských šihanů žijících v jiných evropských zemích nebo v Japonsku nemohou nahradit stálý pobyt, jejich supervize výuky, technické úrovně a zkoušek se zdají být lepším řešením než volný trh a svévolné páskování. Rozliční nositelé vyšších stupňů mohou mít zájem na vytváření personální báze a osobní moci. Volný trh pak často vede k rapidnímu úpadku technické úrovně a duchovního standardu aikidó.

Řádný Kongres (schází se jednou za 4 roky) v Lucembursku v květnu 1991 již stabili­zovanou členskou základnu EAF rozšířil o další země Irsko a Švýcarsko. Provizorními členy se staly Bulharsko, Lucembursko, Polsko a Skotsko. V adresáři EAF se poprvé vysky­tuje i Československá Aikikai (první organizace u nás s čestným předsedou V. Lorenzem, průkopníkem džúdó i aikidó v Československu). Velkého semináře a ukázek se zúčastnila skupina japonských šihanů vyslaných do Evropy (Asai, Hosokawa, Ikeda, Kanecuka, Kitaura), evropský šihan Ch. Tissier a t. č. sekretář Honbu dódžó M. Fudžita.

V únoru 1992 proběhl v Praze za podpory EAF první víkendový seminář japonského šihana Masatomi Ikedy (7. dan, technický ředitel švýcarské Aikikai). Pod názvem „Aikidó potkává sjednocenou Evropu“ se konal Mimořádný kongres EAF v Bruselu (28.–30. 4. 1992) a seminář šihanů (1.–3. 5. 1992), kterého se zúčastnil i současný výkonný ředi­tel Hombu dojo Cho – Moriteru Uešiba (vnuk ósenseie s titulem waka sensei = mladý uči­tel) a šihané Fudžita, Kanecuka, Sugano a Tissier. Společné ukázky šihanů Aikikai i reprezentantů národních organizací představily úroveň aikidó evropské veřejnosti. Kongres přijímá další členské země (Belgie), státy bývalého východního bloku jsou přítomny jako pozorovatelé (Polsko, Bulharsko, Maďarsko), zastoupena je i tehdy jediná organizace aikidó u nás – Československá federace aikidó (sekretář M. Kodym).

Pozice Československa a později Česka jako pouhého provizorního člena EAF však zůstává až do r. 1994. Organizace ČSFAI a po rozpadu Československa pokračující ČFAI nejsou uznány Honbu dódžó. Velkou překážkou jejich přijetí do mezinárodních organizací je i působení D. Vaillanta u nás. České organizace samy ustanovily francouzského učitele Národním technickým komisařem a pověřily ho odpovědností za technický rozvoj a zkouš­kový systém. Jako v Honbu dódžó registrovaný 3. dan by však podle mezinárodních regulí Aikikai neměl vytvářet vlastní systém udělování tzv. „národních stupňů“, v té době ofici­álně zavedený za zcela jiných podmínek než v Čechách pouze ve Francii (požadavek státu, komise vysokých danů z různých organizací).

Rozvojový program EAF se zaměřuje v letech devadesátých současně se změnami společenských a ekonomických podmínek na další země, značné finanční prostředky a ini­ciativa se soustřeďuje na přípravu účasti aikidó na 4. Světových hrách v Haagu 22. 7.–1. 8. 1993. Neolympijské sporty se dosud světově prezentovaly na hrách v Santa Claře r. 1981, v Londýně r. 1985 a v Karlsruhe r. 1989. Aikidó i šíření myšlenek aiki zaujalo v celém světě v roce 1995 více než 1 300 000 stoupenců v 56 zemích. Jeho nejvyšší před­stavitel dóšu Kiššómaru Uešiba obdržel v květnu od japonské vlády titul a řád „Živý poklad Japonska“.

Kongres EAF v Sofii (23.–27. 10. 1995) přijímá další členské země (Lucembursko, Belgie, Skotsko, Bulharsko, Rumunsko, Polsko). Česko a Slovensko jsou zastoupeny „novými“ (vznik r. l993 a r. 1994) organizacemi Českou a Slovenskou asociací aikidó, které obdržely registraci i Honbu dódžó stanoveného technického ředitele šihana Masatomi Ikedu a mají jasnou technickou a organizační strukturu. Stávají se bez problémů členskými zeměmi evropské Aikikai se zpětnou platností od r. 1994. Kongres všeobecně zažívá invazi z „východního“ bloku (ještě Maďarsko a Chorvatsko) a zemí bývalého Sovětského svazu (Rusko – několik organizací, Litva, Lotyšsko, Moldavsko, Ukrajina, Lotyšsko). Mnohé z nich nemají uznání Honbu dódžó, ani příliš jasnou strukturu a členskou základnu či technickou úroveň. Politika EAF se komplikuje, původní cíle organizace se zamlžují. Roz­vojové programy i finance směřují za hranice Evropy (Izrael, Jižní Afrika, Libanon, Turecko) včetně bohatého (!!!) Ruska i jeho dalších chudých částí. Postoj IAF, ale nakonec i Honbu dódžó, je zdrženlivý nebo řekněme typicky japonský. Ve vedení EAF se prosazují i osobní ambice některých představitelů EAF (generální sekretář A. H. Bacas a odvolaný sekretář Honbu dódžó M. Fudžita). Řada členských států z EAF vystupuje (Irsko, Norsko, Polsko, Skotsko, Švédsko, Velká Británie) nebo vyčkává a neplatí příspěvky, na kterých je založena mimo jiné i existence organizace. Finanční situace EAF začíná být tristní.

Na Kongresu IAF v Kacuuře (1996) zástupci Aikikai některých evropských zemí (Česko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Slovensko, Švýcarsko) dopisem vyzývají k svolání Mimořádného kongresu EAF, který se pak schází ve Frankfurtu nad Mohanem 28. 5.–1. 6. 1997 a odvolává stávající Radu EAF. Finanční situace však mezi tím dospěla až k soudnímu řízení v Nizozemsku, do jehož jurisdikce EAF spadá díky místu působení gene­rálního sekretáře i bankovnímu účtu. Kongres ustanovuje Pracovní komisi EAF, hledá řešení situace a cíle organizace do budoucna. Na základě návrhu presidenta ČAA je zvoleno místo příštího Mimořádného kongresu v Praze.

Mimořádný kongres EAF v Praze 17.–18. 1. 1998 se koná společně se seminářem šihanů M. Ikedy a M. Kanecuky (7. dan, Velká Británie) a za účasti zástupců zemí – Česko, Finsko, Francie, Nizozemsko, Jugoslávie, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Rusko, Sloven­sko, Španělsko a Švýcarsko. Kongres volí novou Radu EAF, určuje cíle a úkoly staronové organizace (pokračování EAF s novým Statutem, řešení finanční situace, hledání nového obsahu činnosti), stanovuje datum a místo konaní příštího setkání.

Mimořádný kongres EAF se bude konat opět v budově TJ Spoje, Na Balkáně v Praze 3 a ve dnech 27.–29. 11. 1998. Můžeme jen doufat, že současnou poněkud „balkánskou“ situaci evropské Aikikai posune ke spokojenosti mnohých i ku prospěchu rozvoje aikidó a myšlenek Aikikai v Evropě. Česko bude u toho, Česká asociace aikidó opět zajišťuje i se­minář šihanů, tentokrát pro změnu M. Ikedy a J. Kitaury (7. dan, Španělsko).

Miroslav Kodym