Kodym M.: Historie aikidó v ČR I-III (Aikidó 97/5,6 a 98/1)

Historie aikidó v Čechách byla již částečně autorem zpracována v sérii článků Česká asociace aikidó I-III (Aikidó č. 1-3/97). Již z názvu článku však vyplývá podání programové a po výtce i subjektivní. Autor, toho času prezident ČAA, byl u zrodu aikidó v Čechách od počátků a pracoval ve všech organizacích aikidó do vzniku ČAA v r. 1993 (sekretář České Aikikai, ČSFAI, ČFAI). Archív materiálů, dokumentů a publikovaných článků z let 1980-97 však zakládá objektivitu zpracování.

Zcela objektivní zpracování historie aikidó v Čechách, jeho organizací, odboček z hlavní cesty a zvláště současných organizací aikidó, je přinejmenším nesnadné. Stejná situace je ovšem ve všech zemích, kde aikidó zapustilo své kořeny. Programy organizací, jejich působení a vystupování, informační otevřenost jsou často, neli vzájemně nepřátelské, určitě bojovné v konkurenčním prostředí. Ač jedna disciplína aikidó, dokonce s harmonií v názvu, její organizace sledují různé cíle, reprezentují rozdílné názory a systémy, chrání si své, včetně informací. Následující pokus o zmapování vývoje dalších organizací mimo ČAA i současné situace aikidó v Čechách proto opět nutně bude i subjektivním výkladem autora.

Periodizace historie

je v zásadě opakováním v předchozích článcích již zmíněného:

1. Začátky aikidó 70.-80. léta, TJ Spoje Praha (V. Lorenz) a FTVS UK Praha (PhDr. I. Fojtík).

2. Pravidelné stáže italského učitele G. Veneriho od r. 1986-90 (poslední 7. 1. 1990) a založení Československé Aikikai (7. 1. 1990).

Stáže G. Veneriho (5. dan Aikikai) probíhaly s jednou výjimkou (Brno) v Praze na TJ Spoje. Kromě jeho, pro české aikidó stěžejní osoby, prezentovali aikidó převážně opět v Praze další příležitostní zahraniční aikidisté: M. Traina (3. dan Aikikai – Itálie), F. Verona (3. dan Aikikai – Itálie), M. Jaccoud (2. dan Aikikai – Švýcarsko), J. Kirchner (1. dan Yoshinkai aikido – USA), K. Hunter (1. dan – ambasáda USA Praha), M. Reisen (USA), S. Stenudd (3. dan Aikikai – Švédsko, první stáž 7. 5. 1991).

Poslední stáže italských učitelů v Praze v r. 1990 proběhly v dubnu (M. Traina) a v listopadu (F. Verona). V Brně proběhla v březnu 1990 stáž E. Kerna (SRN, 5. dan Takemusu Aiki), v Přerově v květnu a v listopadu 1990 stáž F. Kemlera (Rakousko, 3. dan Aikikai – Tamura).

Proběhly i první cesty českých aikidistů za zkušeností do zahraničí: M. Kodym (Švýcarsko a Evropa 1990 a 1991); K. Pátek (Francie 5/91 – 5/92); 1990 – I. Fojtík (Florencie); září 90 – Itálie (P. Krumphanzl, J. Toman); leden 91 – Itálie (O. Malina, J. Toman, L. Rožnovják, J. Materna); květen 91 – Ženeva (O. Malina).

3. Založení Československé federace aikidó (ČSFAI, 25. 7. 91, prezident P. Krumphanzl) a příjezd francouzského učitele D. Vaillanta (3. dan Aikikai) do Prahy (24. 8. 91). Jeho působení v Čechách a vznik Vaillant Aikido School (jaro 92) a České federace aikidó ČFAI, 1. 1. 93).

4. Vznik České asociace aikidó (ČAA, 11. 12. 93) – podrobně popsaný vývoj do r. 1997 viz zmíněné články.

5. Vznik a vývoj dalších organizací v současnosti.

Zvláště první etapu, ale částečně i druhou, lze považovat za rajskou bez větších názorových střetů. Byla charakteristická hladem po jakýchkoli informacích a učitelích aikidó, otevřená všemu, ale i neinformovaná a naivní.

S druhou etapou přichází představa jasné cesty, výhledů do budoucna, směřování k mezinárodnímu systému Aikikai, ale i nutnost strukturování systému, organizace a jejich pravidel. Objevují se první názorové rozdíly, dochází k prvním rozchodům. Někteří aikidisté, a ve své době i ”učitelé” aikidó, s působením G. Veneriho cvičení aikidó i zanechávají (bratři Štemberové, TJ Spoje), jiní se postupně vydávají na vlastní cesty. Změnou společenského systému je umožněn vznik organizace aikidó (Aikikai), hledá se řešení struktury, zkouškového systému, mezinárodní uznání (Evropa, svět, Honbu dódžó) a získání stálého učitele (nejlépe šihana Aikikai). Některé z individuálních cest se zárodky v tomto období, které existují dodnes, zmíním již na tomto místě.

Josef Mádl – škola Dai To Ryu Aikijujutsu, Praha

Byl jedním z prvních žáků pana V. Lorenze na TJ Spoje Praha. Spíše jako pozorovatel a kameraman absolvoval první stáže G. Veneriho. Na několik let se pak skupině ”aikikai” odmlčel. O svém vývoji publikoval v r. 1994 článek v časopisu Blesk: ”Putoval světem, seznámil se s asijskými mistry, osud nechal jeho cestu protnout s cestami arabských teroristů.” Okolo r. 1989 založil v Praze ve Stodůlkách svou školu. Aktivity 99 % svých ”kolegů” označil za projev touhy po majetku, moci a slávě. Vlastní cestu pojal jako duchovní a laskavé bojové umění, varoval zájemce o aikidó před vstupem do sekt. Zůstal stranou vznikajících federací či asociací a ”vážil svou další vnější prezentaci”. Jako prezident vlastní federace uděluje certifikáty dan a instruktorskou licenci, podléhající utajení škol v působnosti federace. Certifikát zařazuje jeho držitele do kruhu mistrů a zavazuje je dodržovat zásady morálky, které slíbili plnit v rámci iniciace (certifikát z r. 1995).

Ing. Alois Konečný – Budo centrum Ji-jitsu, Olomouc

Aikidó a prvních stáží G. Veneriho se dotkla i cesta ing. A. Konečného. Již od vzniku první organizace (Aikikai – ČSFAI) však šel vlastní cestou a založil první soukromou profesionální původní českou školu sebeobrany (Budojournal 1/96), akreditovanou MŠMT ČR a zaštítěnou FTK Univerzity Palackého v Olomouci. V regionu působí i její pobočky. Aiki se pak opět objevuje v názvu další organizace Aiki ju jitsu association (A.J.J.A.), prezentující se opět jako škola Daito ryu (a další ryu). Organizace spolupracuje s Českou asociací aikibudó a organizací Kobudó, navazuje na francouzskou školu aikibudó A. Floqueta (Budojournal 2/95) a polské učitele. Je zastupována žákem ing. A. Konečného Ivo Kosinou (Fighter’s Magazin 1/96).

Libor Rožnovják – škola Rojin Liang, Jihlava

Účastník prvních stáží i zkoušek G. Veneriho záhy v r. 1989 založil vlastní školu (Rož-jing Li-jang). Aikidó cvičil ještě v rámci ČSFAI (3. kjú D. Vaillant). Věnoval se více systému zbraní kobudó (2. dan, učitel R. Seibert z SRN) jako např. hanbó (krátká tyč) s prvky aikidó a rozvoji tohoto systému (Budojournal 8/95). V rámci své školy vyučuje i Rojin Liang shiatsu.

Vladislav Lenthár – cesta Ai-doi a laického buddhismu, Litvínov

Ještě v r. 1990 vedoucí oddílu aikidó DPM Litvínov byl zklamán stanovami ČSFAI, ve kterých postrádal pro klub volnost v hledání vlastní cesty, a s argumenty, ne nepodobnými výše jmenovaným, navázal spolupráci s francouzským učitelem D. Lazennecem (Budojournal 3/97). Učitel (nar. r. 1956) byl v aikidó žákem kontroverzní osobnosti aikidó H. Kobajašiho. Studoval další bojová umění (džúdó, karate). Od r. 1993 propaguje a šíří vlastní cestu Ai-doi a laického buddhismu (Vekigo), G.R.M. (gymnastika, relaxace, masáže), kompiluje hatha-jogu a soto-zen (ze skupiny soto-zen byl jako mnich exkomunikován). Poslední Ai-doi session podle autorových informací proběhl v Neratovicích v r. 1997.

Uvedené příklady cest a škol, které užívají v názvu nebo programu cvičení ai, aiki nebo aikidó, jsou selekcí z jistě mnoha dalších cest a škol, které v současné době v Čechách vznikají nebo již působí. Autor o nich má pouze povšechné povědomí, zde zmiňované cesty však tak či onak souvisí již s druhou etapou vývoje aikidó v Čechách.

Na základě názorových východisek více jak patnáctileté praxe aikidó a práce v organizacích aikidó, které opět tak či onak sledují tradiční cestu (budó), v aikidó danou vazbami na Aikikai a Honbu dódžó, tj. tvůrce systému aikidó Moriheie Uešiby a rodinu Uešiba, si autor článku dovoluje považovat zmíněné cesty za odbočky z aikidó a možná i dó. Vyznačují se příliš chvatným hledáním vlastních cest, učitelů a systémů, s nechutí k přijetí pravidel a omezení, zvláště mezinárodních systémů. Budují vlastní systémy a strukturu, včetně udělování technických stupňů, systémy dalších organizací paradoxně považují za komerční, mocenské až sekretářské. Jejich vlastní systém se však často uzavírá, otázky komerční i jiné musí dříve či později také řešit.

Autor si je zároveň vědom, že byť hlavní, nejrozšířenější a zřejmě nejlépe strukturovaný systém aikidó – Aikikai Honbu dódžó, není spásonosný, jediný či bez chyb. Všude existují a budou existovat, vznikají a budou vznikat nové cesty a cestičky aikidó, které sledují jednotlivé učitele, domácí či zahraniční, a třeba i japonské senseie či šihany aikidó. Mnohé z učitelů ostatně, ač pracují ve vlastních na aikikai víceméně nezávislých principech, Honbu dódžó respektuje, jimi udělované technické stupně uznává (někdy přímo jako stupně Aikikai). V textu tohoto článku lze nalézt příklady – Kobajaši, Tamura, Noel, Nišio. Je i otázkou, jak dlouho zůstane tradice rodiny Uešiba (ósensei, dóšú, wakasensei) Honbu dódžó a snaha sjednotit aikidó v rámci systému Aikikai zachována.

Osten kritiky, snad v předchozích řádcích i následujícím textu přítomný, by autor rád otupil konstatováním. Právo na jakoukoliv kritiku jiných cest než jeho vlastní mu nepřísluší, zvláště pak s ohledem na technické aspekty a hodnocení aikidó (udělované stupně a jejich kvalita). Při psaní článku je omezen informačně, leckdy však z rozhodnutí představitelů dalších cest a organizací. Reakce na článek na sebe, doufejme, nedají dlouho čekat. Tok informací pro zájemce o historii aikidó v Čechách a prezentaci jeho cest se nezastaví a nebude jednostranný. Aikidó je naštěstí živoucí organismus, posuzování etap jeho vývoje, kvalit i smyslu pak vždy bude na studentech, učitelích a následnících. Objektivní pozorovatel či teoretik se jistě s dobou najde.

Stále ještě s druhou periodou a strukturováním první české Aikikai v r. 1990, ale zvláště pak s dalším vývojem (příjezd D. Vaillanta a založení ČSFAI), souvisí oddělení první konzistentní skupiny aikidistů z Brna.

Aikido Club Brno (brněnská Aikikai)

Brněnská skupina aikidó vznikla pod vedením Karla Hudce (později Richarda Krejčího) s příjezdem G. Veneriho do Čech a pravidelně se účastnila jeho pražských stáží. V Brně se uskutečnila jeho jediná mimopražská stáž a návštěva německých učitelů. Snad i kritizovaný pragocentrismus přispěl k brněnské touze po samostatnosti.

Skupina rozvíjí vztahy a vazby na učitele aikidó z Německa a Rakouska. V r. 1990 se v Brně uskutečňuje stáž německých učitelů z Norimberka (E. Kern – březen). Skupina aikidistů z Přerova, v té době úzce spolupracující s Brnem, organizuje dvě stáže rakouského učitele (F. Kemler – květen, listopad). V létě 1990 se brněnská skupina účastní stáže senseie Tamury ve Francii. V časopise Aikidó (ČSFAI 1/91) vychází článek K. Hudce ”Óda na Tamuru”. Na schůzce zástupců české Aikikai v Praze (13. 10. 90) již brněnští aikidisté vystupují jako samostatná skupina Aikikai. Záhy po založení ČSFAI (25. 7. 91) s kritikou její struktury a lepší informovaností o osobnosti D. Vaillanta než čeští aikidisté oznamuje skupina vystoupení z ČSFAI (21. 12. 91) a dalším dopisem (21. 1. 92) se přihlašuje k umění pana Nobujoši Tamury (8. dan Honbu dódžó).

V následujících letech rozvíjí svůj systém a organizuje stáže učitelů okruhu pana senseie Tamury. Z Rakouska: G. Steger (4), F. Kemler (4), F. Koren (3), P. Poltsch (3), J. Swetina (2); z Německa: E. Kern (6); z Francie: C. Pellerin (6). (Čísla v závorce = současné stupně dan). Sensei Tamura přijíždí do Brna pouze dvakrát na odpolední lekci (18. 4. 94 – Budojournal 3/95 a 26. 4. 96). Zkoušky na stupně dan skládají členové skupiny na stážích v zahraničí (Rakousko).

Sensei Tamura byl vyslán do Francie kolébkou aikidó Honbu dódžó v r. 1994. Vytvořil zde silnou organizaci s vazbou na džúdó. V sedmdesátých letech, v souvislosti s emancipací francouzského aikidó od džúdó, ztratil téměř polovinu svých studentů. V současné době cvičí ve Francii v rámci Aikikai (organizace N. Tamury a organizace Ch. Tissiera) více jak 50 000 aikidistů. N. Tamura je jako přímý žák ósenseie respektován Honbu dódžó, avšak vztah k jeho organizaci ve Francii i k jeho dalším menším organizacím v zemích Evropy je ze strany organizací Aikikai (EAF, IAF) poněkud ambivalentní. Podobnost s mnoha organizacemi aikidó v Čechách není tedy ve světě náhodná.

Edmund Kern, 6. dan Takemusu Aiki z Bavorska, jeden z hlavních učitelů brněnské skupiny a v poslední době působící občas v Čechách (Mladá Boleslav), se hlásí k odkazu jiného francouzského učitele A. Nocqueta, jednoho z prvních evropských žáků ósenseie, a škole Iwana Takemusu aiki senseie Saitó, jednoho z nejstarších žáků ósenseie (Budojournal 1/96).

Před vznikem ČAA v r. 1993 spolupracoval Aikido Club Brno s dalšími českými oddíly (např. Přerov – V. Ilgner; Kralupy – K. Slapnička). Spolupráce s kluby moravské oblasti (Nový Jičín) zřejmě pokračuje dodnes. Aktivity skupiny však nepřerostly do strukturování větší organizace s celonárodní působností a nezbytnými organizačními základy a dokumenty. K Hudec zřejmě aikidó zanechal, Aikido Club Brno pracuje pod vedením R. Krejčího (1. dan). V Brně skupinu reprezentují další dva kluby pod vedením M. Zádrapy (1. dan) a D. Bláhy (1. dan).

Aktivity dalších skupin z Brna, užívající v názvu více či méně aikidó, již nesouvisejí s hlavním proudem aikidó či aikikai – Centrum bojových umění (O. Kroupa, účastník prvních stáží G. Veneriho) a aikibudó v Asociaci bojových a duchovních umění (J. Mátoška; P. Vašíček – 1. dan A. Flocqueta, viz olomoucká skupina).

(Pokračování příště: Česká federace aikidó & Vailant Aikido School a Česká konfederace bojových umění)

Miroslav Kodym

Aikidó v Čechách (II.)

ČSFAI (1991), VAS (1992), ČFAI (1993)…1997

Druhá perioda historie aikidó v Československu (do r. 1990) byla, z hlediska do té doby jednotného směřování k mezinárodnímu systému aikidó Aikikai, poznamenána názorovými rozchody s jednotlivci nebo menšími skupinami. Současná situace (ČFAI & ČAA) je v převážné míře výsledkem třetí periody, která již vedla k jednoznačnému rozdělení českého aikidó na dvě rozdílné cesty, v technickém pojetí i struktuře samostatných organizací aikidó s celostátní působností.

Francouzský učitel Daniel Vaillant, který se jako dosud jediný zahraniční aikidista-profesionál usídlil v Čechách (24. 8. 1991), výrazně a nezaměnitelně ovlivnil další vývoj aikidó a jeho organizací u nás. Osobnost toho významu a stručně zpracovaný přehled vývoje ČSFAI-ČFAI v článku o ČAA (Aikidó 1/97) si vyžadují podrobnějšího, byť opět osobního a delikátního zpracování.

Odjakživa, a zvláště v přelomových letech 1989/90, se touhy a přání českých aikidistů projevovaly snahou pozvat do Čech na víkendové stáže vyspělé zahraniční učitele. V naší ekonomické situaci, a při srovnání s podmínkami v západní Evropě (natož v Japonsku), byla možnost usídlení profesionála snem všech.

Karlu Pátkovi (člen AKP, 4. kjú – G. Veneri) byla během jeho ročního pobytu ve Francii (5/91-5/92) panem Vaillantem nabídnuta možnost spolupráce, dokonce i přesídlení do Čech. Pan Vaillant odjíždí do Prahy, ubytovává se zpočátku u M. Kodyma (člen AKP, 2. kjú – G. Veneri, 1990-91 pobývá ve Švýcarsku – 1. kjú 1990), legalizuje svůj pobyt, obhlíží a mapuje situaci v Československu a v českém aikidó.

Zástupcům ČSFAI (založena 25. 6. 1991) se D. Vaillant prezentuje jako nositel 5. danu Honbu dódžó s pověřením šířit aikidó uděleným Kišomaru Uešibou (dóšú, syn ósenseie, prezident Aikikai) a s pravomocemi udělovat technické stupně Aikikai. Obratem začíná učit v dódžó Aikido Kenkyukai Praha (AKP; září 1991 – jaro 1992), kde v té době cvičí skupina 30-50 aikidistů pod vedením prezidenta ČSFAI Petra Krumphanzla (1. kjú – G. Veneri 1990).

Obr. První plakát z r.1991

Ihned na podzim 1991 organizuje D. Vaillant zkoušky, do konce roku tak ČSFAI získává:

1 x 2. dan: – 22. 9. 1991 – P. Krumphanzl (cvičí od r. 1982),

4 x 1. dan: – 22. 9. 1991 – O. Malina (cvičí od r. 1988),

– 22. 9. 1991 – V. Kubát (cvičí od r. 1984),

– 13. 10. 1991 – A. Juštík (cvičí od r. 1982),

– 8. 12. 1991 – M. Kodym (cvičí od r. 1981).

Udělení stupně dan u kandidátů, kteří cvičí aikidó více jak 5 let, lze i z hlediska mezinárodní praxe považovat za obvyklé.

4 x 1. kjú: – M. Kotasová, K. Krčmová, J. Materna, F. Čuperka (Slovensko),

5 x 2. kjú: – K. Hudec, Z. Linhart, L. Rožnovják, K. Slapnička, M. Švadlenka.

První stupně kjú získávají i další čeští aikidisté, mezi jinými i pozdější první generace učitelů Vaillant Aikido School (VAS), kteří začínali s aikidó ještě před příchodem D. Vaillanta: J. Novotný (3), M. Liščák (4), J. Marek (4) a další, a kteří začínali s aikidó víceméně s příchodem D. Vaillanta: M. Baňas (5), M. Petrdlík (5) a další.

Obr. D.Vaillant (bez hakamy), P.Krumphanzl (s hakamou), O.Malina (sedící). Dódžó AKP na podzim 1991.

Bezesporu vysoká technická úroveň zahraničního učitele, podpořená informacemi o jeho devítiletém pobytu v Japonsku (Budo Magazín duben 1993), členství v technické komisi francouzské federace (FFAAA), profesionální zkušenosti s organizováním skupin aikidó v mnoha zemích (mezi jinými jmenovány Španělsko, Martinik, jižní Francie), kontaktech a vazbách na řadu význačných aikidistů (Ch. Tissier – švagr, N. Tamura, M. Fujita, a zvláště rodinu Uešiba), to je know-how nové doby, se ihned stávají pro ČSFAI vzorem. Ovlivňují české aikidisty i vývoj nové organizace.

Pan K. Pátek z Francie potvrzuje dopisem z 21. 1. 1992 veškeré informace o D. Vaillantovi a zdůrazňuje jeho úkol vytvořit fungující organizaci v nových podmínkách rozvíjejícího se tržního hospodářství a s vazbami na mezinárodní organizace aikidó (evropskou, světovou, Honbu dódžó).

Stanovy a struktura ČSFAI je k 21. 1. 1992 přizpůsobena novým okolnostem. Pan Vaillant je pověřen funkcí Národního technického komisaře (NTK). Vytváří českou technickou komisi jejímž vedením pověřuje O. Malinu.

Záhy se však dostavují první pochybnosti a rozdílné informace, z ČSFAI odchází skupina z Brna a další jednotlivci. Prezident ČSFAI P. Krumphanzl je zaneprázdněn přípravou své cesty do Japonska (odjíždí v dubnu 1992). V dubnu 1992 se v Bruselu koná kongres Evropské federace aikidó (EAF), z pověření ČSFAI na něj odjíždí M. Kodym, který se po svém návratu do Čech (podzim 1991) stal sekretářem ČSFAI. Mnoho z informací, které D. Vaillant poskytl českým aikidistům, mezinárodní plénum kongresu nepotvrzuje. Postoj zástupců evropských (Španělsko, Francie, Itálie) i světové Aikikai (G. Veneri, P. Goldsbury)) je vůči jeho osobě přinejmenším kritický. Obratem z Japonska upozorňuje P. Krumphanzl radu ČSFAI (22. a 30. 5. 1992) na okolnost registrace D. Vaillanta jako 3. danu Aikikai Honbu dódžó, neoprávněnost jeho vystupování jménem Aikikai, udělování jakýchkoli technických stupňů jejím jménem a z hlediska mezinárodní platnosti. Pan Krumphanzl pak záhy začíná (i na radu S. Stenudda) více než Honbu dódžó navštěvovat dódžó senseie Nišio ve Warabi (fax 25. 9. 1992) a politice v Čechách se víceméně oficiálně odmlčuje. V průběhu svých několika návštěv Prahy (1992-6) vede lekce aikidó na AKP. Po svém návratu do Čech (podzim 1996) se vydává na další cestu české-ho aikidó (ČKBU).

… o ty papíry zřejmě také jde …

Již začátkem r. 1992 zakládá NTK Vaillant Aikido School v Praze-Hrdlořezích a její pobočky v dalších městech (Plzeň). Do ČSFAI vstupují nové kluby, které často vznikají v rámci ukázek pro policejní kluby. Pan Vaillant začíná vyučovat aikidó pro ochrannou službu Pražského hradu a odvolává se na zkušenost z výcviku ochranky prezidenta F. Mitteranda (Bodyguards – Budojournal 10/94). V únoru 1992 rozesílá materiál Bilance Technické komise ČFAI do 1/92 s plánem technického rozvoje a zkušebním řádem dle svých představ.

Přes nové, a zdá se seriózní, informace, které ČSFAI má k datu konání Valné hromady 23. 5. 1992, delegáti těsnou většinou potvrzují již nastoupenou cestu pod vedením NTK D. Vaillanta: vybudovat silnou národní organizaci, která pak bude mezinárodně respektována, včetně uznání nyní však pouze národně platných technických stupňů udělovaných D. Vaillantem a českou technickou komisí. Prezidentem ČSFAI je zvolen K. Pátek, který se v květnu vrací z Francie.

Obr. zprava: S.Stenudd, D.Vaillant, O.Malina. Poslední společná stáž AKP-ČSFAI, Na Balkáně, červenec 1992

Sekretář ČSFAI již v průběhu VH 23. 5. 1992 odstupuje z funkcí, nově strukturuje klub Aikido Kenkyukai Praha, organizuje stáže zahraničních učitelů z okruhu šihana M. Ikedy (Švýcarsko) a z Francie. Z počátku r. 1992 v rámci ČSFAI (B. Mathis; P. Krieger – první ukázka iaidó, džódó, kaligrafie v Čechách společně s první ukázkou aikidó ČSFAI; B. Caloz, G. Mezzo), později samostatně za AKP. Jejich pravidelný systém pak plynule přejde pod rámec ČAA. Jediným zahraničním učitelem, který po nejbližší roky 1992-4 spolupracuje s ČSFAI & VAS, je S. Stenudd ze Švédska (3. dan Aikikai, první stáž červenec 1992, později čestný 5. dan ČSFAI).

Cestě ČSFAI se vzdalují zástupci starší generace aikidistů (K. Slapnička – Kralupy, 29. 3. 1992 ještě 1. kjú D. Vaillant; V. Ilgner – Přerov a další). Jmenovaní spolupracují s brněnskou skupinou, další se víceméně odmlčují (A. Juštík – K. Vary) nebo se pokoušejí o spolupráci s D. Vaillantem a přesné stanovení pravidel ČSFAI (V. Kubát, pokladník ČSFAI). Zárodek rozchodu a pozdějšího vývoje k ČAA je zřejmý.

Původní přání českých aikidistů po mezinárodním uznání, spolupráci se šihanem a systémem Aikikai je stále předmětem jednání a diskusí. Nutnost udělování kontroverzních národních technických stupňů je, po vzoru Francie (v Evropě ojedinělém), zdůvodňována požadavkem českého státu (MŠMT) a tvořící se legislativy (živnostenské listy).

V únoru 1992 jednají čeští aikidisté s Wakasenseiem na mezinárodní stáži v Curychu (ještě i P. Krumphanzl). V dódžó v Hrdlořezích proběhne 15.-16. 2. 1992 první stáž šihana M. Ikedy v Čechách. Jednostranně o jednáních informuje prezident ČSFAI K. Pátek prostřednictvím Aikido – Zpráv ČSFAI (září, listopad). Interním materiálem (21. 9. 1992) stanovuje oficiální strategii ČSFAI ve spolupráci s NTK D. Vaillantem. Odesílá dopis sekretáři Honbu dódžó M. Fudžitovi s popisem situace v Československu. Výkonný ředitel Honbu dódžó/Aikikai pan Moriteru Uešiba (Wakasensei) doporučuje japonského šihana trvale žijícího v Curychu pana Masatomi Ikedu (7. dan Aikikai) jako technického ředitele odpovědného za vývoj aikidó v Československu ve všech technických aspektech a s výhradním právem udělovat mezinárodně platné stupně Aikikai – Honbu dódžó (30. 10. 1992). Faxem z listopadu tuto nabídku, z hlediska Honbu dódžó jedinou možnou, potvrzuje čestný prezident ČSFAI P. Krumphanzl.

Přes výhrady velké části členské základny ČSFAI a za podpory zvláště nově zakládaných klubů (VAS Plzeň, Unikan Ústí n. L., Cheb, Kolín a další) je při rozpadu Československa zaregistrována 1. 1. 1993 Česká federace aikidó (ČFAI) jako nástupnická organizace ČSFAI. Valná hromada ČFAI (20. 2. 1993) potvrzuje nové Stanovy, které definují národní technickou komisi pod vedením D. Vaillanta, s odpovědností za technickou úroveň aikidó ČFAI a s kompetencí ve všech technických aspektech a záležitostech spojených s cvičením, výukou a zkouškami. Slibem ČFAI zůstává potvrzení národních technických stupňů od Honbu dódžó. Na doporučení D. Vaillanta vytváří ČFAI systém regionů a jejich prezidentů (např. Praha – Ivone Malinová, matka O. Maliny, bez zkušeností s aikidó). V únoru 1993 uděluje NTK další stupně dan (např. 1. dan J. Toman) a začíná vytvářet systém seminářů pro učitele ČFAI s udělováním trenérských licencí ČFAI. Přednášejí na nich: historie (K. Pátek), psychologie (Vanina Vaillant), pedagogika (D. Vaillant), zdravotnictví (lékaři). Natáčí první výukovou kazetu Aikido Basic VAS, která se lety rozroste na 5, a 3 kazety se zbraněmi (S. Stenudd, 5. dan ČFAI). O vývoji ČFAI informuje prezident K. Pátek (4. a 7. 1. 1993).

Mediálně (TV, slovenský Budo magazín 1993) se D. Vaillant vyjadřuje k české situaci: ”…O aikido se tedy hlavne iba hovorilo. Keď som sem prišiel, cvičilo ho asi šestdesiat lúdí. Dnes pracuje už dvadsat´dva klubov a v nich sa tomuto bojovému umeniu venuje okolo osemsto záujemcov, medzi nimi i sedem držiteľov prvého danu…” Na dotaz, není-li jeden a půl roku příliš krátká doba na získání takového technického stupně, odpovídá:”…Podĺa mňa je to celkom normálne. Dokonca v Japonsku možno získať čierný pás aj po roku…” Na dotaz, neměl jste problémy s množstvím odborníků s černým pásem, kteří se u nás po revoluci objevili, odpovídá: ”…Takíto šarlatáni sú všade na svete. Niekedy sa im dá spočiatku uveriť, no ich klamstvo nevydrží dlho. Stačí podať dobré informácie na tréningu alebo v odbornom časopise a každý zistí, kto pracuje seriózne…”

Jednání o uznání ČFAI a postavení D. Vaillanta v Čechách pokračují na stáži v Curychu (Waka, Ikeda) v únoru 1993. Stranou oficiální politiky ČFAI stojí M. Kodym, avšak informuje mezinárodní Aikikai o stavu legislativy v Čechách: technické aspekty, udělování stupňů, akreditace na MŠMT jsou a budou pouze v kompetencích organizace, státní orgány v tomto smyslu nemají žádné požadavky. Se svolením národní organizace aikidó (ČFAI) skládá v Curychu u šihana M. Ikedy zkoušku na 1. dan Aikikai. NTK ČFAI následně uplatňuje sankce (9. 2. 1993) a vylučuje jej z technické komise ČFAI. V březnu 1993 proběhne soukromá návštěva a stáž Masatake Fudžity (8. dan Aikikai, svého času sekretář Honbu dódžó) v Praze-Hrdlořezích (Budo Magazín 5/93).

Za této situace probíhá druhá stáž šihana M. Ikedy v Praze v Kongresové ul. 3.-4. 4. 1993. M. Ikeda odmítá kandidáty, nositele národních stupňů dan NTK ČFAI, na zkoušky Aikikai. Bez dostatečných pravomocí, odpovědnosti za didaktický systém a technické aspekty aikidó, bez respektu k pověření šíhana technickým ředitelem organizace centrem Aikikai, odmítá pouze zkoušet. Honbu dódžó navržená cesta se dočasně uzavírá. ČFAI pokračuje na své cestě ve spolupráci s D. Vaillantem a VAS. Naplňování původních přání českých aikidistů je pak cestou, kterou se vydává ČAA (Aikidó 2,3/97 – ČAA II, III).

Statistika úspěchů ČFAI na Shromáždění prezidentů oblastí (18. 9. 1993) shrnuje – v ČFAI je organizováno 23 klubů, uděleno 9 x 1. dan (mimo jiné – M. Petrdlík, J. Novotný, M. Kos, F. Čuperka – 5/93) a 1 x 2. dan (O. Malina – 5/93). Uskutečnily se 2 školy pro učitele, 26 federačních stáží (D. Vaillant, O. Malina, J. Toman), 2 letní školy (D. Vaillant, S. Stenudd). Byly vydány 2 videokazety. Prezidentem ČFAI na rok 1994 zůstává K. Pátek, zástupcem NTK O. Malina. Již v listopadu a začátkem r. 1994 však i písemně vystupují z ČFAI některé kluby, které byly do té doby oporou systému ČFAI (J. Toman; K. Kozák – Ostrava; Z. Váňa – Chomutov) a vstupují do ČAA. V lednu 1994 žádají šihana M. Ikedu o spolupráci slovenští aikidisté (F. Čuperka) a zakládají Slovenskou asociaci aikidó (SAA).

V r. 1994 se VAS přemísťuje z TJ Sokol Vršovice do TJ Sokol Michle a FEL ČVÚT na Karlově náměstí (K. Pátek – dětský oddíl VAS). ČFAI & VAS rozvíjí komerční systém (prodej potřeb pro aikidó), technický systém (O. Malina – 3. dan; M. Petrdlík, M. Baňas, M. Kos, J. Novotný – 2. dan), systém regionálních stáží. Pokračuje spolupráce VAS & Enighet Mälmo (S. Stenudd, stáže 2.-8. 7. a 28.-31. 12. 1994). Pan Vaillant publikuje sérii článků v Budojournalu (Metodika aikidó – 2/94). Pan Pátek odstupuje během roku z funkce prezidenta, na krátkou dobu jej nahrazují M. Petrdlík a J. Mareš, později a dodnes pak O. Malina.

V r. 1995 otevírá VAS novou tělocvičnu v Lublaňské ul. (18. 11. 1995), cvičí pod vedením D. Vaillanta (NTK ČFAI) a O. Maliny (3. dan, učitel II. třídy, prezident ČFAI, technický ředitel VAS). Dopisem z 23. 1. 1995 nabízí VAS zájemcům výuku aikidó, aikibudó, boje s holí a sebeobrany pod vedením diplomovaných učitelů a D. Vaillanta (5. dan aikidó, 3. dan džúdó, 7 let praxe Muay Thay). Probíhají zkoušky na stupně dan (M. Kotasová, J. Novotný, P. Orth, R. Myšák. J. Marek – 2. dany), regionální stáže ČFAI (včetně Slovenska – Dojo Shotai Martin, Z. Reguli) a 2 stáže S. Stenudda (LŠ, ZŠ).

Bývalý prezident K. Pátek, začátkem r. 1995 vyloučený z ČFAI i VAS, rozesílá 26. 6. 1995 členům ČFAI rozsáhlý materiál, ve kterém podrobuje kritice vývoj ČFAI, VAS i D. Vaillanta.
Po stručném historickém přehledu zmiňuje mimo další:

– závislost ČFAI na VAS a jejím komerčním systému

– nedodržování pravidel udělování vyšších stupňů a jejich mezinárodní neplatnost

– nedodržování Stanov a kontroly nad financemi

– a zveřejňuje fax francouzské organizace FFAAA z 3. 5. 1995, který potvrzuje, že D. Vaillant je ve Francii nositelem 4. danu FFAAA. Potvrzuje i dříve ČFAI zdůrazňovaný, nyní jasný nezájem státu o udělování jakýchkoli technický stupňů v aikidó.

V únoru 1995 se ve spolupráci ČFAI a VAS uskutečňuje v Sokolu Michle první stáž Franka Noela z Francie. ČFAI se otevírá možnost spolupráce se šihanem (= nositel 6. danu Aikikai), z hlediska Honbu dódžó osobou, která má oprávnění udělovat stupně dan Aikikai. V Evropě je v rámci systému Aikikai pouze sporadický počet nejaponských nositelů tohoto titulu a 6. danu Aikikai (např. G. Veneri, Ch. Tissier).

V r. 1996 jsou jako učitelé VAS inzerování nositelé 2. danů ČFAI (R. Myšák, P. Orth, J. Mareš), někteří další se ČFAI odmlčují (M. Petrdlík, M. Baňas, J. Marek). Končí spolupráce se S. Stenuddem (nyní 4. dan Aikikai – sensei Nišio). VAS & ČFAI organizuje stáž japonského učitele Šuja Jamamoto (6. dan Aikikai) v Odolené Vodě 20.-23. 6. 1996 a v materiálech ho poněkud nepřesně inzeruje jako šihana Honbu dódžó pro Tokio a přilehlou oblast (?). V Plzni probíhá stáž pod vedením D. Vaillanta a Joela Roche (5. dan FFAAA, Francie). Pan F. Noel přijíždí v r. 1996 dvakrát (Praha 4.-5. 5. a 16.-17. 9. 1996).

V nultém čísle informačně kulturního časopisu ČFAI Aikido magazín z června 1996 publikuje O. Malina článek ”Frank Noel – Šihan pro Českou republiku” s nepřesným překladem dopisu Waka-senseie (22. 4. 1996) ve věci spolupráce s Honbu dódžó a možností F. Noela udělovat pro členy ČFAI mezinárodně platné stupně Aikikai. Honbu dódžó navrhuje jednání mezi představitel ČFAI a ČAA (šihan M. Ikeda), stále jedinou Aikikai (EAF, IAF, Honbu) uznanou organizací v Čechách. Ke stupňům Aikikai se autor článku vyjadřuje: ”V každém případě je získání mezinárodních stupňů Aikikai především otázkou peněz a pro ČFAI mají mnohem větší důležitost národní technické stupně,” a opět ”Možnost sehnání stupně Aikikai je pouze otázka peněz a blízkosti jakéhokoli šihana.”

Dne 12. 11. 1996 informuje prezident ČFAI O. Malina Radu ČAA o jednáních mezi F. Noelem a M. Ikedou. Technický ředitel ČAA, SAA a dalších evropských organizací šihan M. Ikeda nemá námitek proti iniciativě F. Noela v rámci ČFAI. Informuje VH ČAA dopisem z 7. 11. 1996: ”V minulosti byla v České republice pouze jedna organizace aikidó. Důvodem k rozhodnutí vytvořit ČAA bylo jasně jít vlastní oddělenou cestou. Pan F. Noel se stává technickým ředitelem ČFAI. Honbu dódžó i já jsme souhlasili s poskytnutím této možnosti zkoušet v rámci ČFAI na stupně dan Aikikai.” ČAA již od začátku organizace mezinárodních stáží umožňuje návštěvu členům obou (a všech) organizací aikidó. Je to však v tuto chvíli nejzazší bod, kde se jeví spolupráce obou organizací (ČAA a ČFAI) užitečná a možná.

Na stáži F. Noela v r. 1996 (16.-17. 9. 1996) a na stáži v r. 1997 (24.-25. 6. 1997) skládají členové ČFAI zkoušky na stupně dan Aikikai. Podle informací O. Maliny jsou uděleny: 1. dan – – R. Myšák, M. Procházka, D. Dreisig, A. Mešo, M. Mlynár a 2. dan – Z. Reguli, J. Mareš, O. Malina. Současně pokračuje ČFAI ve zkouškách na národních technické stupně udělované NTK ČFAI (stáž VAS & ČFAI Praha 24.-25. 2. 1997 D. Vaillant & J. Roche). Na 6. Národní letní škole ČFAI & VAS jsou inzerováni učitelé – Vaillant, Malina, Mareš, Myšák, Orth, Židlický, Reguli, tj. zřejmě současná generace učitelů ČFAI & VAS.

Na podzim r. 1997 VAS stále cvičí v Lublaňské ul. v Praze pod vedení senseie Vaillanta – 5. dan, diplomovaný učitel, NTK ČFAI a student v proslulém Honbu dódžó v Japonsku u mistra dóšú Uešiby se svými asistenty. Pan Malina otevírá vlastní Aikidó klub Karlín, na plakátech propaguje Aikidó plus Aerobic.

V časopise Knock Out (č. 2, duben 1997) v článku Aikido včera a dnes publikuje prezident ČFAI ing. O. Malina svůj pohled na vývoj aikidó v Čechách a shrnuje: ”Tento vývoj je však patrný ve většině sportovních odvětví v polistopadové době. Máme demokracii a v té si každý může dělat co chce. Záleží pouze na jeho vědomí a svědomí.”

(Pokračování příště: Česká konfederace bojových umění, sekce Aikikai)

Miroslav Kodym

Česká konfederace bojových umění,
sekce Aikikai (1995-97)

Vznik této nové organizace (ČKBU), její program i plány jsou spojeny především s osobnostmi K. Pátka, P. Krumphanzla a S. Stenudda, o jejichž působení na vývoj českého aikidó je mnoho zmínek již v předcházejících textech k historii aikidó v Čechách. Zde autor uvádí stručnou rekapitulaci.

RNDr. Karel Pátek, CSc., člen první skupiny českých aikidistů cvičících začátkem 80. let na TJ Spoje Praha Na Balkáně pod vedením V. Lorenze; účastník stáží G. Veneriho z let 1986-1990 (4. kjú); během pobytu ve Francii (5/91-5/92) cvičil v dódžó Ch. Tissiera, seznámil se s D. Vaillantem a pozval jej do Čech; v r. 1992-93 prezident ČSFAI, v r. 1993-94 prezident ČFAI; nositel 1. danu ČFAI, učitel dětského oddílu VAS na FEL ČVUT, Karlovo nám. v Praze; v dubnu 1995 již jako bývalý prezident a člen VAS rozesílá stále jménem ČFAI pozvánky na stáž senseie Nišia v říjnu 1995; 26. 6. 1995 rozesílá obsáhlý materiál Historie aikidó v Čechách s kapitolami Technické stupně Federace, Finance, Stanovy a s kritickým stanoviskem k celému vývoji organizací, které v minulosti zastupoval; převzal vedení dódžó VAS na Karlově nám., nyní Aikido Klub Praha.

Ing. Petr Krumphanzl, člen první skupiny českých aikidistů cvičících začátkem 80. let na TJ Spoje Praha Na Balkáně pod vedením V. Lorenze (1982); účastník stáží G. Veneriho z let 1986-1990 (1. kjú); s didaktickým systémem aikidó Aikikai postupně jako držitel trenérského oprávnění nutného v 80. letech (1. dan džúdó – V. Lorenz) převzal vedení tréninku na TJ Spoje, oddílu později pojmenovaného Aikido Kenkyukai Praha, a organizování aikidistického ”předrevolučního” života; po Československé Aikikai (1990) zvolen prezidentem ČSFAI (1991); po příjezdu D. Vaillanta byl prvním držitelem 2. danu ČSFAI; čestný prezident ČSFAI během svého pobytu v Japonsku (duben 1992 – podzim 1996); v Japonsku student především senseie Nišia, od kterého obdržel mistrovské stupně (aikidó, iaidó -?); v průběhu několika návštěv Prahy v letech 1992-96 vedl cvičení v dódžó AKP; po návratu do Čech odmítl spolupráci s organizací ČAA a klubem AKP; v Praze učí v dódžó Aikido Klub Praha (dříve VAS, K. Pátek) a pořádá stáže v klubech spolupracujících v rámci ČKBU.

Stefan Stenudd – Švédsko viz působení v organizacích ČSFAI, ČFAI, VAS.

Organizace ČKBU se poprvé prezentovala letákem u příležitosti první stáže senseie Nišia v Čechách (Kolín 11.-16. 10. 1995). V programu konfederace nabízí:

– pravidelné pořádání kvalitních stáží, kde kritériem bude pouze kvalita cvičení bez diskusí, zda daný aikidistický mistr ”smí přijet” (= zřejmá reakce na neochotu nebo nemožnost, mimo další i finanční, stáž senseie Nišia ze strany ČFAI či ČAA organizovat),

– uskutečnění zkoušek na mezinárodně uznávané stupně dan, potvrzené Honbu dódžó pro aikidisty, kteří jsou na požadované technické úrovni, ale jejichž organizace jim zkoušky nedokáže zajistit, či vydává jen bezcenné kusy papíru (= zřejmě ČFAI-VAS),

– dotace akcí, podpora (i finanční) oddílů (= zřejmě splněný sponzorský sen českých aikidistů), zasílání učitelů klubům, které o to projeví zájem, a další formy spolupráce, pokud budou sloužit praktické stránce, tedy cvičení (=?).

Obr. Sensei Nišio

Hlavním magnetem a jistotou ČKBU je sensei Šódži Nišio, jeden z žijících přímých žáků Morihei Uešiby-ósenseie, nositel 8. danu aikidó, 8. danu iaidó, 7. danu karate, 6. danu džúdó (z materiálů polské organizace). Pan Nišio působí v Tokiu, jako na Aikikai systému víceméně nezávislý šihan jezdil vyučovat do USA i Evropy. Jeho cesta do východní Evropy v r. 1996 byla jím samým inzerována jako poslední. V průběhu let nevytvořil vlastní organizační strukturu, v evropských zemích (zvláště Francie, Dánsko, severské země, Polsko) jeho cestu následují jednotlivé kluby. Mistrovské stupně dan uděluje podle tradičního systému bez zkoušek. Jeho žákem je i P. Krumphanzl a S. Stenudd, díky jejichž iniciativě jeho systém zapouští kořeny i v České republice. Pan S. Stenudd již dlouhodobě při svých stážích, zvláště v práci se zbraněmi, reprezentuje tuto linii. Pan P. Krumphanzl již z Japonska v dopise t. č. předsedovi IAF panu G. Venerimu (duben 1996) oznamuje svůj plán podpořit novou vznikající skupinu a po svém návratu do Čech spojit všechny skupiny českých aikidistů ”pod jednu střechu”.

V materiálu ČKBU z března 1996 uvádí K. Pátek ke zkouškám na stupně dan Honbu dódžó/Aikikai:

”Vzhledem k tomu, že aikidisté z Federace mají jen velmi místně platné stupně dan, umožní Konfederace udělat zkoušky na všeobecně mezinárodně uznávané stupně dan, navíc velmi vysoce vážené udělením od senseie Nišia. První zkoušky se uskuteční na Nišiově stáži v říjnu 1996… V budoucnu přislíbil pomoc i pan Tanaka (6. dan)… Zkoušky na stupně kjú jsou podle předpisů Aikikai (Honbu) v oblasti působnosti národních organizací. Pro Konfederaci povede zkoušky dvakrát v tomto roce pan Stefan Stenudd… Podmínky účasti na zkouškách na 1. dan:

1) nejméně 1. kjú udělené některou z národních organizací,

2) odpovídající technická a morální úroveň,

3) délka cvičení aikidó 3-5 let.

Pan Nišio vezme v úvahu, že čeští aikidisté nemají pravidelnou možnost cvičit se zbraněmi pod kvalitním vedením. Základní ovládání bokkenu, džó a tantó však bude vyžadováno. Zájemci budou panu Nišiovi představeni Petrem Krumphanzlem, který je poradcem pana Nišia pro střední Evropu.”

V roce 1996 organizuje ČKBU stáže zahraničních učitelů:

2.-4. 2. 1996 – S. Stenudd (stále 5. dan ČFAI), Aikido Dojo Plzeň,

17.-19. 5. 1996 – P. Orban (4. dan Aikikai, asistent Ch. Tissiera, Francie), Aikido Dojo Plzeň,

31.5.-2.6. 1996 – C. Sparby & C. Ralphe-Stelander (oba 5. dan Honbu, Švédsko), Plzeň

8.-14. 7. 1996 – S. Stenudd (4. dan Honbu dódžó), Letní škola, Aikido Klub Kolín,

29.8.-1.9. 1996 – J. Hermansson (6. dan Aikikai, Švédsko), Aikido Dojo Plzeň …viz článek Fighter’s Magazín 4/96,

28.-31. 12. 1996 – S. Stenudd (4. dan, Švédsko), Aikido Dojo Plzeň,

8.-15. 10. 1996 – Aikido Klub Kolín …zřejmě poslední stáž senseie Nišia – 8. dan aikidó, 7. dan iaidó, 6. dan karate, 6. dan džúdó (z materiálů ČKBU), kde proběhlo udělení stupňů dan (mimo jiné J. Marek, dosud 2. dan ČFAI, a R. Lázeňský, dosud 2. kjú ČAA/AKP).

Ze strany ČKBU, ještě více než ze strany ČFAI-VAS, se autoru článku nedostávají informace. Za rok 1997 proto jen:

24.-30. 3. 1997 – S. Nišio Sensei – 8. dan aikidó, 7. dan iaidó, 5. dan karate, 6. dan džúdó (z materiálů dánské aikikai), 14th International Aikido Camp in Denmark,

2.-4. 5. 1997 – C. Sparby & C. Ralfe-Stelander (5. dan Aikikai, Švédsko), Plzeň,

7.-13. 7. 1997 – S. Stenudd (5. dan aikidó, 4. dan iaidó, Švédsko), Aikido Dojo Plzeň,

20.- 25. 9. 1997 – Kouiči Tanaka (6. dan, žák senseie Šódži Nišia), Aikido Dojo Plzeň.

Na závěr pokusu zmapovat historii Aikidó v Čechách, ke konci roku 1997 a k současnosti již snad jen stručně, symbolicky i osobně.

V Čechách, tak jako všude, vznikají a budou vznikat nové skupiny či buňky zájemců o aikidó, aiki či ai. Budou mít rozdílné názory a přání, budou sledovat rozdílné směry, vytvářet programy, angažovat své učitele a strukturovat své organizace, často s harmonií či láskou v názvech. Budou se pokoušet o harmonickou cestu a třeba i spolupráci s ostatními. Budou si však i chránit svůj systém, učitele i žáky, svá pravidla i finance.

Z dalších nových cest a zvláště ze zvýšené aktivity v r. 1997 zde uvádím činnost skupiny Shi Kon Budokai (zal. 28. 10. 1995, předseda ing. O. Musil z Jablonce nad Nisou), která se kromě karate, shaolin kempo, iaidó, džódó a tai ki věnuje také aikidó. Na stáže (květen 1997 a 1998) zve anglického učitele pana Briana Stockwella (6. dan aikidó), snad představitele stylu Yoshinkan pana Gózo Šiody (9. dan, žije v USA, jeden z prvních žáků ósenseie). Svůj styl aikidó, ”praktický pro policejní složky a realitu”, tedy skupina cvičí a dnes již nejen v Jablonci. Nemýlí-li se autor článku, jako svaz je skupina (jediná v aikidó) organizována v rámci organizace Česká unie bojových umění, která je spojena s bývalým ČSTV, systémem státních dotací a její činnost zahrnuje i systém soutěží.

ČKBU společně s ČFAI a bývalým klubem ČAA, dnes Sei Shin České Budějovice, organizují na konec r. 1997 (27.-30. 12.) Zimní školu aikidó pod vedením učitelů obou organizací. Bez danů a dalších titulů se – P. Krumphanzl, O. Malina, J. Mareš a J. Marek – zřejmě pokusí spojit nespojitelné: české aikidisty ”pod jednu střechu”. Zatím jen není jasné, jaká střecha to bude. Aikidó je budó, jeho organizace je pyramida nebo střecha, na jejím vrcholu vždy někdo sedí, ať již je to Honbu, Aikikai, Nišio, Tamura, Ikeda, Noel, Vaillant, zmíním-li pouze, a s prominutím, některé zahraniční učitele. Co nebo kdo bude vrcholem pyramidy?

VAS, respektive Daniel Vaillant, vydává knihu Aikidó v nakladatelství Vodnář (konec r. 1997). Svým nezaměnitelným rukopisem a podáním, krom technik aikidó, prezentuje historii svého působení v Evropě, Francii i v Čechách. Podle autora těchto řádků opomíjí řadu fakt i skutečností a účelově nadsazuje fakta jiná. Hladové zájemce o jakékoliv informace v psané formě (dosud pouze Ivan Fojtík – Aikidó, cesta harmonie, NV 93) i fotografickým zpracováním technik aikidó jistě kniha uspokojí. A jako po celou dobu působení pana D. Vaillanta v Čechách, přinese i jeho kniha obrovskou popularitu a rozvoj nejen tomuto bojovému umění.

ČAA pokračuje a ”nedemokraticky” trvá na své nastoupené a rozvíjené cestě organizace od počátků sledující linii Honbu dódžó-Aikikai, respektující technického ředitele, japonského šihana delegovaného vrcholkem pyramidy aikidó. Demokraticky však nechává ostatní žít i tvořit, následovat své učitele a nosit své hakamy. Na stáže ČAA mohou kdykoliv přijít, zaplatí jen bez slevy a někdy si i hakamu, budou-li aikidó chtít cvičit, mohou v šatně ponechat. Na leden r. 1998 chystá ČAA Mezinárodní stáž aikidó v Praze za účasti třech japonských šihanů, nositelů 7. danu usídlených v Evropě – M. Kanecuka (Velká Bri-tánie), J. Kitaura (Španělsko), M. Ikeda (Švýcarsko). Ve stejnou dobu probíhající Kongres Evropské federace aikidó (EAF) se pokusí opět nalézt společnou řeč i program evropských Aikikai, možná tak spojit nespojitelné.

Honbu dódžó i Aikikai, IAF i EAF, senseiové i šihané, jednotlivci i skupiny, kluby i organizace, všichni, kteří se dotkli cesty aikidó ósenseie M. Uešiby, se budou vyrovnávat s faktem nezbytného úmrtí zakladatelova syna a tvůrce Aikikai – Dóšú Kišomaru Uešiby (77 let). Pokračovatel japonských tradic a vnuk ósenseie Waka Moriteru Uešiba (47 let) bude postaven před nelehký úkol systém a tradici rodiny Uešiba udržet. Mnozí z dnešních velikánů aikidó ho jako malé dítě chovali na kolenou. Honbu dódžó zajisté nezanikne, individuálních škol (rjú) však bude jistě ještě více a certifikát signovaný Uešiba bude stále žádoucí. Myšlenky světové Aikikai, myšlenky sjednocení všech aikidistů pod harmonickou střechou aikidó, zůstanou zřejmě, jako mnohé velké myšlenky, lidským snem. Aikidó i lidé kolem něj – hledající, nalézající i ztrácející – jsou však jak život sám: tajemný, bohatý, projevující se v nekonečných formách. Aikidó, jeho systém a duchovní pozadí, jsou jen odrazem a pokusem o výklad života, pojmenováváním nepojmenovatelného a spojováním nespojitelného. Není-li aikidó životem samým, na to člověk hledá pojmenování mnohých dalších tajemství a prožívá mnohá jiná bohatství života, je aikidó alespoň jedním životním stylem či cestou. S mnohými překvapeními, zkušenostmi a kvalitou. A vždy si najde své prameny, potůčky, řeky i oceány, země, státy, ostrůvky i pevniny. O univerzálnost a přesah do vesmíru bude člověk stále usilovat. Je přeci na své životní pouti, a ta možná nikdy nekončí.

Miroslav Kodym

Historie aikidó v Čechách

Dovětek autora

V časopisech ročníku III/97 (mimo čís. 4) a v prvním čísle ročníku IV/98 jste se setkávali s články na téma Historie aikidó v Čechách z pera, archivu a hlavy M. Kodyma. Stejné články, byť s jinou obrazovou přílohou, byly současně publikovány v celostátním časopise Fighter’s Magazin.

Popudem k napsání informacemi zahlcených, a jak se ukázalo jen zdánlivě nudných, statí bylo zadání tématu závěrečné práce studia na FTVS UK. Mimo další zapůsobil i nátlak šéfredaktora časopisu Aikidó, reagujícího takto na stálou poptávku pamětníků historie i noviců českého aikidó.

Zcela objektivní zpracování historického materiálu vyžadovalo kromě archivních dokumentů všestrannou informovanost, ale i časový a autorský odstup. V řadě ohledů nebylo možné všechny podmínky objektivnosti splnit. Autor si byl vědom této skutečnosti a nedostatků a několikrát je v textu zmínil. Objektivní část, zveřejněné dokumenty i historické informace, však může doložit z rozsáhlého archivu.

K osobní zaujatosti se autor v textu vyjádřil, mimo jiné v čís. 5/97:

Právo na jakoukoliv kritiku jiných cest než jeho vlastní mu nepřísluší, zvláště s ohledem na technické aspekty a hodnocení aikidó. Při psaní článku je omezen informačně, leckdy však z rozhodnutí představitelů dalších cest a organizací.

a v čís. 1/98:

V Čechách, tak jako všude, vznikají a budou vznikat nové skupiny či buňky zájemců o aikidó, aiki či ai. Budou mít rozdílné názory a přání, budou sledovat rozdílné směry, vytvářet programy, angažovat své učitele a strukturovat své organizace, často s harmonií či láskou v názvech. Budou se pokoušet o harmonickou cestu a třeba i spolupráci s ostatními. Budou si však i chránit svůj systém, učitele a žáky, svá pravidla i finance.

Se svolením k publikaci práce autor převzal plnou odpovědnost za její obsah. Písemné i jiné reakce očekával a sám k nim vyzýval např. v čís. 5/97:

Reakce na článek na sebe, doufejme, nedají dlouho čekat. Tok informací pro zájemce o historii aikidó v Čechách a prezentaci jeho cest se nezastaví a nebude jednostranný. Aikidó je naštěstí živoucí organismus, posuzování etap jeho vývoje, kvalit a smyslu pak bude vždy na jeho studentech, učitelích a následnících. Objektivní pozorovatel či teoretik se jistě s dobou najde.

Fighter’s Magazin (roč. III/čís. 1/únor-březen 1998) uveřejnil reakce v rubrice Otevřené dopisy v reakci na článek p. Kodyma z minulého vydání (článek Aikidó v Čechách I – roč. II/čís. 6/prosinec-leden 1998; časopis Aikidó 5/97). Ještě před vydáním dalšího pokračování a čísla Fighter’s Magazinu, kde autor popisuje mimo jiné i činnost pana Daniela Vaillanta, obdržel M. Kodym dopis, jehož faksimili zde uveřejňujeme.

S poslední částí historické série se čtenáři mohou seznámit pouze v časopise Aikidó (čís. 1/98 – Česká konfederace bojových umění). Fighter’s Magazin na základně záplavy písemných i telefonických reakcí odmítl závěrečnou kapitolu zveřejnit.

Autor práce a původce výše zmiňovaných reakcí i emocí opět konstatuje: Není pochyb, že krom snahy o objektivní zpracování tématu, série historických článků obsahuje a vyjadřuje i jeho subjektivní postoje a názory. A opět: Autor za ně přebírá plnou odpovědnost, včetně přiznání své omylnosti.

Miroslav Kodym