Kodym M.: Zlepšila se situace bojových umění po revoluci (Aikidó 2000/2)

Tuto vážně míněnou otázku mi nedávno při návštěvě své rodné hroudy položil jeden z mých kdysi nejbližších přátel. První odpověď naštěstí ani zaznít nestačila (“Takovou otázku může položit jen ten, kdo o oněch -letích a bojových uměních neví nic.”). Ač poslední dvacetiletí žije v Městě Andělů, ne náhodou byl před oním -letím jedním ze dvou zásadních deus ex machina bojových umění v mém životě. Ač nevím, nepyšní se jimi, kolika je nositelem titulů a danů, v kolika martial arts, jeho kniha o revolucích v Česku koncem milénia na státní cenu za literaturu navržena byla. V jeho případě tedy poněkud automatická reakce na místě jistě nebyla. V tu chvíli, naneštěstí jak se časem ukázalo, zatím jen první a skutečná reflexe mou myslí prolétla (“Takovou otázku může položit jen ten, kdo o těch letech, umění a boji ví své.”).

Složitě se pak v mé hlavě začala skládat odpověď. Jistě osobní, a pokud se jedna z mediálních stálic místního bojového trhu uvolí mou kontroverzní skládačku publikovat, na mou hlavu nepochybně hromy i blesky snese. Otráven však planými diskusemi a obcházením zajisté vroucí kaše, znaven nejen svou mediální činností systematicky “směřující k ovlivnění nejširších mas určitými myšlenkami”, bych rád důvěru ve svobodu slov obnovil a znova nabyl přesvědčení, že o problémech je spíše radno hovořit. Dokud je čas. Opovědí nejen panu Jiřímu Drašnarovi se nyní cítím povinován.

Je konec starého, možná začátek nového milénia. Jak vidno, vše je relativní. Záleží na úhlu pohledu. V době uvolnění a desetiletých změn, v čase možná již v Česku doznívajícího boomu (konjunktury, propagandy, reklamy …anglikanismy a jinými -ismy se nejen článek, ale i náš svět jen hemží) martial arts, se prohrabuji svým už docela rozsáhlým archivem. Předrevoluční zvyk syslit vše, co jen trochu k osobnímu koni patří, mne dokonce ani v mé dnešní profesi učitele aikidó neopustil.

Listuji články o bojových uměních náhodně publikovanými v denním tisku. Prahou večerní, Bleskem zasažen, k Právu se obracím, s Mladou frontou Dnes polemizuji. Ve výpravných módních žurnálech, od Elle a Quo po Penthouse či Playboy, obrázky bojovnic a sem tam bojovníků si prohlížím. Ve různých oborových časopisech útěchu hledám, po Regeně snažím se v Kokoro srdce uzdravit. Na zem mě vrací Zbraně k bojovým odborným periodikům. A že jich za ta léta není málo. Asi nejen ze zpětného pohledu se dnes některé z nich solitéry jeví. Od soupeřů Knock Out obdržely či válku s nepřízní osudu Warrior již prohrál. Jiné se periodicky Budo i na Slovensku propagovat pokoušejí a třikrát v roce možná i pražský Attack zazní. S úspěchem však dvouměsíčník Rváč magazíny již pátým rokem zaplňuje. Cvičení Aikidó na kolenou zkušenost také již šestým rokem přináší a samo-zdatné v soutěži konkurenty občas nalézá. Grafo(foto)mánie, zdá se, poskytuje řadu informací řadě a v řadě smyslů. Ne jednomu pamětníkovi dob předrevolučních nad jejich kvantitou až oči přecházejí, po kvalitě má mnoho dalších příležitostí se pídit.

Neznavené oči mohou denní akční nabídku tele(cích)vizí spořádat. Program Novy či produkce Domácího BO kanálu lze v české Galaxii jen dálkovým ovladačem přepnout. Levné video prořídlým kinosálům bohatou náhražku přináší. Na živo Budó jako Slavnost v Gala s Show se předvádí a uspokojit potřebu setkání s realitou zkouší. Když jednomu denní realita či Večer nestačí, za hluboké Noci mnohému z Gladiátorů či Šampiónů pro jejich Světové mistrovství se obdivovat může. Komu snad ani to nestačí, nad ránem, když se ještě ztemnělou ulicí domů vrací, již informován dostatečně, si posvítit může na praktiky.

Na všech sloupích najde jména chytřejších, místní i ze všech zemí světa: instruktor, profesor, mistr, velmistr, trenér, šéftrenér nebo, orientální názvy i tituly musí dávno znát: sempai, sensei, shidoin, shihan, renshi, kyoshi,hanshi, shidoshi soke, sigung, sifu, dai-sifu, i mnozí další rádi každého vyučí a do svých praktik ochotně zaučí. Klidně mnohá cvičení žák od rána do večera může provozovat, někdy v tělocvičně, jindy v dódžó a občas pod širým nebem nástrahy přežívat. Je-li hodně usilovný, žákovské stupně celkem snadno má možnost překonat, na několik danů i titul mistra světa leckdy během něco málo roků dosáhnout. Potřebu pídit se po kvalitě může pak snadno vystřídat potřeba kvalitu šířit. Od kvality ke kvantitě zas jiná cesta vede, všechny cesty ostatně ve známé místo vedou. Snad všechny poskytované “příležitosti” zájemce mohou obohatit a některé z nich nejen “zloděje činí”. Mnozí cestu Do boje i za svou přijali a mnohdy se mají i lecčíms pyšnit. Již jenom časopisecký výpis názvů martial arts či sportů, které v česko-slovenském regionu k dnešku své bitvy vybojovávají, vítězství i prohry prožívají, může být pýchou porevolučního desetiletí. A to jsem jistě na mnohé názvy zapomněl, mísil hrušky se švestkami a jablka s jablíčky, nerozlišoval a nejmenoval jednotlivé ryu, školy, styly a českou kreativní provenienci úplně vynechal. Za opomenutí, nelad a abecední sklad názvů v anglické transkripci omluva mi přísluší:

…aikibudo, aikido, aikijutsu, allkampf-jitsu, box, budo, combat, combat kempo, dim-mak, di pen shi, escrima, (semi-light-full) contact, hapkido, hwa-rang-do, iaido, jeet kune do, jitsu, jodo, judo, ju-jitsu, jutsu, karate, karatedo, kempo, kendo, kenjutsu, kick box, kobudo, krav maga, kung-fu, muay-thay, musado, naginatado, nin-jutsu, qi-gong, shaolin kempo, shorinji kempo, street fight, sumo, taekwondo, tai-ji-quan, thai-box, ultimate fight, vale tudo, viet vo dao, wate jitsu, wing chun, wing tsun, won hwa do, wu-shu…

…z českých názvů: boj a boj na ulici (všelikých systému), boj se zbraněmi (hanbo, tonfa, nůž, střelné zbraně, paintball, tyč, nunčaku a mnohé další), sebeobrana a zápas… to vše s různými přída(v)nými jmény…

V pamětníkovi sotva desítky, více než padesátka názvů nadšení může vyvolat, ale i na trochu hrůzy z výběru se možná dostane. Jako v proslulé mezinárodní restauraci, kde tlustý jídelní lístek v cizí řeči a skvělá menu za tučný obnos nabízejí. Jak si z toho menu vhodný chod vybrat, záleží zcela na zájemcově chuti. Pokud se chuti a rozhodnosti nedostává, odborníky na doporučení všude může nalézt. Nesmí jen zapomenout, že reklama je odjakživa jen veřejným vychvalováním zboží nebo služeb. Již dávno tuto pravdu cirkusák Barnum objevil a řada jeho následovníků se jí dodnes řídí. Chce-li v adrenalinu se koupat a na agresivitu se těší, uspokojení, sílu a úspěch na ulici může najít. Chce-li výkonnost a funkčnost technik svého sportu úpo(l,r)ně si ověřovat, trochu toho úspěchu i slávy si na mistrovstvích může prožít. Chce-li fyzické i psychické zdraví své tužit, sebe uvědomovat a kontrolovat se, vždy může podle prostředí, které si vybral. Chce-li si odpočinout, sociálně se projevit v komunikaci s přáteli, nic a nikdo mu v tom nemůže zabránit.

Dle doporučení jen zvážit musí motivaci, chuť i kapacitu svého zažívacího traktu. Možná příště vhodný aperitiv zvolí, ještě jeden chod, desert či digestiva si ve stejné nebo jiné restauraci objedná. Nyní již jen musí portmonku vytáhnout. Co se státní podporou před desetiletími na půl roku stačilo, obvykle jen hodinu dnes pokryje. Celá víkendová penze obvykle skoro tři kila váží, někdy za pětkrát více může zájemce konzumovat, ba i tři litry spotřebovat. Jen na něm ovšem záleží, jakého šéfkuchaře si vybral. Zaplať nejen pánbůh, dnes i obchod zdá se být obchodem, ne vždy však snadno lze jedinou možnost doporučit. Slovutným zvykem bývá s orientálními obchodníky smlouvat, pak smlouvu stvrdit a doufat, že ji obě strany dodrží. Ostatně odjakživa každému známé by mělo být, že do obchodu, bistra, baru, putyky, restaurace vinné či jiné se vchody vchází, východy vychází a odchází. Občas lze také v supermarketu levněji nakoupit, doma si ukuchtit nebo na lavičce v parku za rohem rychle zkonzumovat. Hledá-li, či v Česku bloudí, zájemce o cesty bojových umění má mnoho jiných možností, kde další doporučení a osobní příklad mimo mnohé jiné také může získat…

Znalosti, rady a doporučení zájemci, ač těla uspokojeného, duše však zbloudilé, uděluje:

Mimo mnohé jiné i několikanásobně reinkarnovaný odborník, který bojová umění nepraktikoval, avšak v předposledním životě v Orientu jejich filozofii studoval. Hovorem se sensei z říše mrtvých dušezpytným zájemcům zjevuje tajemství cesty i pravého úderu. S výběrem bojového sportu poradí, ani užití v praxi mu není cizí. Tajemné staleté svitky tajných bojovníků další odtajnit dalším se nebojí.

Zkušenost a radu v praxi zájemci, ač duší i tělem uspokojeného, chováním však zbloudilého, předává:

Mimo mnohé jiné i mnohanásobné danové legendy, kterým zdá se netradiční hakama si jen na obi uvázat. Proto jistotu volí a další dvoubarevný pásek přes hakama uvážou. Úvaz musí i přemístění do jiných praktických prostor přežít, hara nejen úder vydržet. Úctyhodné tajemství předávání tajných rodových technik si jen patřičnou úctu prokazující žáci v chrámu další legendy vyslouží.

Užití v praxi i v životě zájemci, duší a tělem uspokojeného, se zbloudilým však cílem, vyučuje:

Mimo mnohé jiné i význačný trenér sebeobrany a umění boje. Zájemce musí jen vyčkat, až se vrátí z mnohaletého pobytu v klidu a o samotě, zocelen těžce nabytou zkušeností. Může se zatím obrátit na dalšího, který život zájemce uchrání v těžkém několikadenním pochodu v těžkém terénu, v těžkých podmínkách a o použití tajných metod přežití se rád podělí.

Úspěch v praxi i v životě zájemci, duší i tělem uspokojeného, který déle bloudit nechce, ukazuje:

Mimo mnohé jiné i význačný sensei cesty harmonie. Každodenní zkušenosti na svých četných cestách získával. Počínaje x-letým pobytem v zemi vycházejícího slunce a nekonče v Česku, ochranky prezidentů učil, dany sbírá a uděluje, organizace zakládá. Konečně snad v jedné sousední zemi šihanem se právě stal. Nechce-li český zájemce na jeho návrat déle čekat, dalšího sempaie snadno najde si. Dan (si)mu udělí, cesta vlastní školy či stylu sama se nabídne.

Výsledek v životě i v praxi zájemci s duší, tělem, chováním i cíli uspokojenými, se dostaví:

Chce-li si adept bojového umění nab(i,y)té znalosti ověřit či životní situace jej nepřekvapivé zkoušce vystaví, po všech těch doporučeních a zkušenostech muže teď být připraven. Stane se, že vzpurný dvanáctiletý chlapec jeho nelibost vyvolá. Domluva neplatí, poučení je třeba, využití bojových schopností se nabízí, může zkušeně zkusmo hlavu nakopnout. Nezdařilo se, nevadí, učil se přeci pod hrozbou smrti o svůj život bojovat. Legislativa v Česku svůj rámec také zkouší a mění, interpretace sebeochrany a ochrany osobnosti velké rozpětí v ní mají. Rozhřešení se nakonec vždy najde. Mimo mnoho jiných možností, které se seberealizaci dalším zájemců dále nabízejí, nejeden adept po týdenním školení, měsíční, roční či dokonce x-leté praxi, svou zkušenost nabízet svobodně může. Meditaci provozovat, pomocí šiacu neduhy léčit, techniky boje vyučovat, znalost reálných pouličních bitek včetně boje s různými zbraněmi předávat, osobní školu, styl, systém i organizaci si založit, a nakonec slávy, moci a úspěchu leckdy i movitého se dobrat.

Možná by se nyní mohlo někomu zdát, sebe samého nevyjímaje, jako by do, v poněkud archaickém stylu popisovaného a z ironického náhledu podaného, světa bojových umění sám nepatřil. Možná by se raději nejeden zájemce a adept bojových umění takovému světu bojovníků vzdálil, ale budó se při tom nevzdal a jeho cesty neopustil. Ale svět martial arts i takovým je, a dokonce musí být. Je jen odrazem světa a života našeho. A ten je jistě světem lásky, přátelství, otevřenosti, pochopení, dobra, ale také světem boje o přežití, agresivity, intrik, konkurence, taktik, zášti, nenávisti (cizím jménem xenofobie) a nakonec i zla.

Bojová umění z toho nevyjímaje, náš svět se zdá být světem honby za pozlátkem úspěchu, kde lidská, praktická, kreativní a morální kvalita se vzájemně nutně nepodmiňují. Morálka však přece patří k našim životům od prvopočátku, všechny náboženské a filozofické systémy mluví o práci na lidské duši. A všechno, co věky přežilo, muselo mít pozitivní hodnoty. Každý jsme nějaký, ale když je člověk morálně vadný, vždy se to projeví i v tom, co dělá. Nikdo není dokonalý, ale určitý stav mravnosti v každém je a nutně se projevuje v jeho činnosti. Zlo v člověku se projeví v tom, co činí, snad ironie na svém místě může být výsledkem upřímné reflexe spíše než agresivní zášť. Ale i chybující člověk musí být pozitivní. Snažit se neopakovat své chyby a učit se být slušným, cítit zodpovědnost za to, co dělá, protože jeho jednání má vliv na ostatní. Zpupnost, siláctví a nepokora štvou, ale mohou v sobě také skrývat sebeobranný reflex vyplývající z určité nejistoty, ze závisti vůči jiným, třeba již zavedeným kolegům, i z jisté nedočkavosti. Nejen bojový svět si také snadno vytváří své mýty o tom kterém příslušníku té či oné výjimečné skupiny, většinou lepší, odvážnější, bojovnější, úspěšnější než té či oné další. K předrevoluční semknutost nás náš život tlačil a soudržnost si vynucoval, teď máme svobodu. Unést ji však netoliko pro dryáčníky nesnadné se jeví. Naše společnost povětšinou rezignovala na mravnost, proto je tak slabá a snadno podléhá celosvětovému trendu. Cestou k individualitě zapomenout na to, že má přispět i k něčemu společnému. I ve sportu je dnes hlavní úspěch – za každou cenu na sebe upozornit, gól vsítit –, ne už tak hrát a radost ze hry mít.

Jak snadné je ovšem kritizovat a ještě snadnější ironizovat. Ale každá událost, činnost, výsledek i důsledek mohou mít řadu výkladů. Nikdy nelze určit a s jistotou tvrdit, který z nich je jediný správný, možná je jen ořechový. Často ani nemusí být důvod se přít, která z verzí je správná, každý si může hájit tu, a nechť si hájí, která se mu líbí. Kdo má snahu už jen dokázat pojmenovat chyby, a to nejméně snadné jeví se, i svá pomýlení, nemusí je příště opakovat. Zajímavé a skutečností ale je, že vlastně neexistuje jednoduchý a všeobecně platný způsob, jak na to jít. Nezbývá, než aby si každý pomohl sám. Dnes konečně všichni mohou, ba dokonce měli by mluvit i nahlas.

Reklama a mediální kampaně, svoboda slova i volný tok informací jsou průvodním znakem dneška. Každopádně dnes žijeme, byť jak psáno v úvodu, vše je relativní, ve svobodné zemi. Můžeme cestovat, podnikat, svobodně se vyjadřovat, máme všechna lidská práva. Možná jen rafinovaný předrevolučně normalizovaný model se v nás příliš zahnízdil. Úpadek naší kritické reflexe vychází z hluboké tolerance k tomu, že je zcela normální říkat jedno a dělat pravý opak, že je normální předstírat. Co potom mnozí z nás zjevují, je pouze zástěrkou pro cynismus bez skrupulí. Také dnes však lež není úplně průhledná. Je asi odpovědností všech slušných lidí, aby se naučili číst i mezi řádky a rozeznávali motivy těch, kteří o sobě zprávy v médiích podávají. Medializace a propaganda dnes často vytvářejí s realitou neslučitelné obrazy. Mediální obrazy často vzbuzují dojem dvojí reality a v důsledku vytvářejí zpětný tlak na reálnou situaci. Efektivní realita současnosti se často odehrává v rovině mocenských zájmů a sil. Všichni pak zažíváme i reálné situace, kdy skutečnost a mediální obraz jsou totálně rozpolceny. Agitace ovečky nalákala a beránek se otřásl. Situace reality “jakoby” nastává, když na mediální obraz byl položen příliš velký důraz. Přijmeme-li jazyk mediálních obrazů a jejich způsoby pojmenování reality, začne na nich nezávisle kdesi vespod realita skutečně takto fungovat. Snadno se pak dostaneme do dramatických situací a ke zklamání je jen krůček. Ale všechno je přece relativní a takto schématické vnímání snadno pomíjí přirozenou flexibilitu vývoje. Nechť reklama žije a dále vzkvétá. Naše idealistické motivace zrovna tak mohou vést na scestí. Nebudeme přeci rozšiřovat řadu vyznavačů ideologie tradicionalistické a dob předrevolučních, ostatně i mnozí z nich se totálně podílejí na současném konzumu.

Komercializace je nezbytným jevem současné společnosti. Požadavky trhu se nejen u nás nikomu nevyhnou. Každý se může rozhodnout, zda to, co činí, dělá pro peníze, zda podniká za peníze, zda a kolik za to zaplatí. I bojová umění jsou “zbožím”. Produktem, s nímž se dá více či méně obchodovat, z něhož se dá občas i úspěšně žít, za nějž lze občas získat slávu a také ovšem produktem, za který se platí. Nebojme se poprat s obchody a “zbožněním” našich životů. Jako vždy je přece i dnes možný zcela nekomerční přístup. Průkopníci, nadšenci, vizionáři a snílci dosud nevymřeli, ale nebezpečí exkluzivity, mystické bloudění a sektářský konec ani jim se nemusí vyhnout. Zlatá střední cesta, jak známo, často k pokladu nedovede. Odpočinek člověku poskytuje jen jistý druh uspokojení a s přístupem tak napůl se možná tolik neunaví. Za všechno se odjakživa, a nejen penězi, platí.

Globalizace a liberalizace nikoho z nás nemíjejí, málokdo však ví a shodne se, co tato všeobecně a často skloňovaná slova znamenají. Leckomu z nás se může zdát, že kdosi za pomocí nekonečně rafinovanějších metod i civilizovanějších nástrojů nastoluje cosi jako totalitu reklamy a konzumu a vytvářením jakýchsi pseudohodnot a pseudostruktur šíří v postatě zlo. Náš předrevoluční a přehledně rozdělený bipolární svět se rozpadá. “Vypadá spíš jako pole roztroušených a nesourodých sil, které krystalizují na místech, jež je těžko předpovědět, a získávají impulzy, které nikdo neumí zbrzdit.” (Z. Bauman) Nad chaosem kolem zdá se nikdo nemá kontrolu, ale ani nikomu není jasné, jak by ta kontrola měla vypadat. Tlačí na nás finanční trh a moc medií, které do našich domovů a mikrosvěta přinášejí stejné a leckdy stejně hloupé reklamy, informace, nekonečné seriály zpráv plných násilí. V takovém chápání jsou “celostní a svobodomyslný přístup k problémům” jen chaosem, kde člověk neví, na čem je, a kdy je vydán do rukou silám, které sám nemůže ovlivnit. Ani svým zástupcům často nemůže důvěřovat a očekávat od nich řešení, byť si je třeba i svobodně zvolil a důvěru jim dal. Často nezáleží na jeho ani jejich schopnostech, a většině je lhostejná i morálka. V takovém světě nakonec jen náhoda určí naši úspěšnost. Oproti letům nedávným se z druhé strany zdá, že mnoho věcí jde dnes víc než hladce. Obavy, že tomu tak v budoucnu nemusí vždy být, se zdají na místě. Zatím je často všem vše přístupné, kdo chce co, může to při troše úsilí i mít. A najde se hodně takových, kteří nás bez námahy pochyb a rozhodování ochotně zbaví. Jednoho dne však třeba zmizí, a tak armáda nerozhodných ve vzduchoprázdnu se jen rozšíří. Kdo zatím navyklý pořádek udržoval a svůj klid měl, uvěří lehce prvnímu z dalších věrozvěstů. Živná půda slibům dalších zástupců a diktátorů se otevře. S demagogií, dvojznačnostmi, kluzkými interpretacemi, minulostí slibují zatočit a realizaci pravého pořádku nabídnou.

Budoucnost vidí často černě nejen ten, kdo globalizaci a liberalizaci v jádře nemá rád, kdo poprat se s nimi nechce, v kom jejich cesty jen strach probouzejí. Budoucnost nás možná nemusí tak trápit, nemusí totiž být jen pouhým prodloužením minulosti či přítomnosti. Je vůbec reálné zastavit trend tvrdé komercializace, globalizace a liberalizace v bojových uměních a sportech? Svět bojovníků se nutně vyvíjí v kontextu s celospolečenským stavem vývoje a prochází obdobím, kdy jsou zpochybňovány mnohé dosavadní zkušenosti a poznatky, relativizují se etické a morální principy. Odráží se v něm společenské klima, hraje svou sociální hru, ve které si své zkušenosti a principy ověřuje. Další komercializace je zřejmě dlouhodobě neudržitelná, ačkoli extrémně liberální prostředí nedává naději na rychlý obrat k lepšímu. Bojová umění pojatá jako byznys na sebe nutně budou nabalovat instituce byznysu tak, jak to známe z jiných podnikatelských odvětví. Proklamované ideály budó, které se budou snažit zakrýt skutečný obsah byznysu, se časem stanou vyčpělými frázemi. Instituce a jejich zástupci však nejsou amorální sami o sobě, jsou jen zhmotněním stavu, principů a hodnot společnosti. Transformace a komercializace institucí, organizací i jednotlivců se musí jednoho dne završit. Propojování showbyznysu a byznysu, vzájemné mediální využívání a předkládání veřejnosti jako úctyhodných a následováníhodných vzorů jednoho dne skončí. Dosažení výkonnostního i komerčního úspěchu si bude žádat extrémní psychickou i fyzickou zátěž spojených úzkou specializací. Jednostranné zaměření zájmů a znalostí povede nutně k zdravotním újmám, psychickým, emociálním i fyzickým následkům a poruchám intelektu. Pozornost se pak vrátí k problémům podstaty bojových umění a sportů, k problémům filozofickým, sociálním, etickým či morálním. I když je tato prognóza možná dlouhodobá, již dnes je nezbytné bojová umění a sporty chránit, kultivovat a usilovat o jejich návrat k ideálům harmonického rozvoje duševních a fyzických schopností člověka. Boj, umění, sport a jejich výkony nechápat jako samoúčelný cíl, ale jako prostředek k dosažení morálních a mravních hodnot, ideálů a duchovní obnovy člověka. Potřeba se o to pokusit, navracet lidem kvalitu a morální rozměr, záleží teď na každém z nás. Bojová umění a sporty pak budou takové, jakými budeme i my sami.

Existuje mnoho možností, kam se náš budoucí svět může pohnout. Přítomný člověk se musí pro optimismus rozhodnout. Možnosti našeho současného života jsou stále nejlepší z těch, co jsme kdy žili, co nám společnost a život nabízely. Ostatně naše současná společnost zatím jako nikdy dříve přeje reformám. Téměř každý z nás, není-li spokojen se sebou, svým životem, se svými zástupci či organizací, kterou nebo která ho reprezentuje, má vždy možnost volby. Může se pokusit žít lépe, vlastní ruce a mozek použít, pracovat na sobě, pro sebe i pro druhé. Převzít svůj díl lidské odpovědnosti za svět, odpovědnosti za to, co se děje jinde, nebo za to, co se bude dít po nás. Tak bez obav může myslet i na to, co bude pak. A kdo je svobodný, tomu zůstává i naděje, že svět se dále zlepší, že je možné ho vlastními silami změnit. O duchovnosti v podstatě bojových umění nelze jen mluvit, ale novou duchovnost jimi a s nimi žít. Vodítkem k žádoucím změnám se může stát odvěký lidský problém dodržování etiky a morálky. Aniž bychom vzývali jakýsi mravní fundamentalizmus v martial arts a přetěžovali umění boje morálkou, dodržování jejich principů může přinést změny, které pro duchovní i praktické klima budó mohou být větší, než si leckdy a leckdo v současné situaci dokáže představit.

Etika a morálka jako soustava mravních norem a jen do jisté míry společenskými poměry a vztahy podmíněný způsob chování a mravních zásad jednotlivců i společenských skupin vždy byly součástí duchovního a filozofického základu bojových umění. Všichni, anebo alespoň většina dnešních bojovníků, ráda a často hovoří o vznešených cílech, mravnosti, rozvoji osobnosti a morálních principech svých disciplín. Někteří a velká část veřejnosti vnímá bojová umění jako určitý druh sportu. Měřitelné disciplíny hodnotí měřítkem úspěchu a získaných ocenění, někdy i z olympijský her. Nebyla a není snad již etika a morálka jednou z myšlenek vzniku celého olympijského hnutí a myšlenky sportu vůbec? Mnoho sportů i výkonnost člověka jsou limitovány věkem, pokud jsou i bojové sporty vnímány jako životní disciplína, žádný limit nemají a vracejí se k původní myšlence boje jako umění. Umění ne od slova umět, ale životní disciplíně. I když bez výsledného artefaktu, bojová umění jako každé skutečné umění se problémy etiky a morálky musí zabývat. Jinak by mohly skončit jako kýč. Studují přeci boj, a ten je problémem přežití, s nadsázkou stále i dnes otázkou života a smrti.

V současnosti jsou etika i morálka stále více věcí instinktu. I ve skutečnosti jsou stále méně zakořeněny v společenské struktuře i v pevném vědomí nás všech. Obhajoby jejich nedodržování obvykle mají jen zamaskovat všeobecnou nechuť respektovat možná nepsaná, ale zažitá pravidla jednání k nimž moderní společnost dospěla. Ignorovat instinkty, tradice a vžitá pravidla, která v sobě uchovávají obecné zkušenosti lidstva, a ospravedlňovat mnohý nemrav s poukazem na to, že morální zvyklosti jsou jen nahodilými pravidly, které ani ostatní necítí potřebu respektovat, je eticky zvrácené. Všeobecně uznávané morální zvyklosti by měly být respektovány, aniž by bylo nutné příliš o nich diskutovat. Přehlížení nepsaných pravidel snadno zavede kohokoli z nás k všeobecnému rozšíření pocitu, že morálka je jen trik a není důvod, aby nám i dalším a dalším její porušování neprocházelo. Každé skupině či organizaci, která se cítí dostatečně mocná, každému, kdo se cítí dostatečně silný, se snadno mohou protivit povinnosti nezneužívat výhod svého postavení. Na odvěkou otázku, a nejen umění, jak se slučuje trh a komerce s mravností a morálkou, by proto měli všichni, a zvláště bojovníci, instinktivně a stále hledat odpověď.

Kdyby mi někdo položil otázku: “Jaký byl vliv společenských změn s porevolučními možnostmi reklamy, komercializace a globalizace na bojová umění?” Asi bych musel zjednodušeně odpovědět, že je třeba rozlišovat mezi propagandou, trhem, všeobecnou dostupností a uměním. Reklama, komerce, otevření se globálnímu světu určitě pomohly rozvoji bojových umění nejen u nás. Jsou však jen pouhou nápodobou. Teprve ten, kdo osobně budó cvičí a žije jím, to možná pochopí. A pokud by se mu někdy zdálo, že bojová umění díky všem těm vymoženostem moderního světa poněkud degenerují, že se v zájmu komerce rozmělňují, mísí a jejich myšlenka odumírá, odpověděl by mu asi nejlépe jeden z renomovaných učitelů budó: “To přece není důležité. Je jen jedno budó, a to se nepředvádí.”

Popularizovat, propagovat budó a zveřejňovat se, či raději v skrytu zůstat? Budó prodávat, kupovat a konzumovat, nebo raději se všemu tomu vyhnout? Psát, či nepsat o svém pohledu na budó a jeho problémy? Předvádět, či nepředvádět? Nezbývá než jako před desetiletím, desetiletími, sto či tisíciletími zase jen a jen tělo cvičit a svého ducha při tom obrábět. Pak snad otázky i odpovědi snadné budou.

Napsal Miroslav Kodym