Hradecký M.: Kodym M. – interview (Fighter´s Magazin 2020)

1. Pane Kodyme, prosím představte se našim čtenářům

Jsem pracující důchodce, prduch po staru, ale dnes se nám říká pracující senioři, zkratka to pak není příliš lichotivá. Znamená to, že jsem ještě zažil konec let šedesátých, prožil normalizaci, vychutnal si sametovou revoluci a dnes žiji v nepříliš lichotivé době současné, která, zdá se mi, směřuje mílovými kroky k normalizaci nové, ale té se snad už vyhnu. Pokud by někdo měl zájem o detailnější informace o tom, co všechno jsem si v životě vyzkoušel, můj stručný životopis si může vygooglit. Aniž to byl můj sen, jsem profesionál s živnostenským listem na výuku aikidó. Celý život jsem byl osoba samostatně výdělečně se živící a to znamená, že stát mi příliš na živobytí nepřispívá. Bojová umění mě živí, ale také mi vyprazdňují kapsu. Cvičím, učím a učím se od r. 1993 v průměru 6 hodin denně, ve vlastních dódžó, na několika školách, vysokých i mateřských. Minimálně jednou měsíčně se účastním víkendových stáží, ať již jako učitel, organizátor nebo student. V létě učím na dvou celotýdenních školách aikidó, do zahraničí jezdím jako student na týdenní gaššuku kendžucu a jen výjimečně i džódó. V r. 1993 jsem Inicioval založení celostátní organizace Česká asociace aikidó (ČAA), do nedávna byl jejím presidentem,   jsem stále zkušebním komisařem na stupně 1. až  4. dan Aikikai a „person in charge“ pro naše kontakty s japonským ústředím (Hombu dódžó v Tokjú). Jsem potřetí šťastně ženatý, pětinásobným dědečkem a chovatelem psa i kočky.

2. Dlouhodobě se věnujete tradičním bojovým uměním. Co všechno jste si vyzkoušel a u čeho jste nakonec zůstal? Jaké technické či výkonnostní stupně jste obdržel?

Studoval jsem dějiny umění a estetiku, zajímal se o kulturu a myšlenky Dálného východu a chodil na cyklus japonských filmů do filmového klubu v Klimentské, zvláště Rudovous od Akira Kurosawy mě dostal. Nikoli tedy sport či boj mě dovedly v sedmdesátých letech ke karatedó, ostatně v té době mimo džudó a karate toho moc nebylo. Pod vedením skvělého učitele, který v r. 1979 emigroval a byl pak v USA velmi úspěšný budóka a spisovatel , nás pár cvičilo styl kyokušinkai (nikoliv s v té době běžné karate šotokan). Jiří Drašnar mě také seznámil  s PhDr. Ivanem Fojtíkem, který byl studnicí teoretických vědomostí a v té době na FTVS začal propagovat v rámci výuky úpolových sportů aikidó. Klíčové pro moji celoživotní cestu pak bylo seznámení se skutečnou legendou bojových umění v ČSSR panem Vladimírem „Kazikem“ Lorenzem, který od sedmdesátých let na tehdy TJ Spoje Na Balkáně mimo džudó učil i první zájemce o aikidó. V jeho pojetí to bylo spíše aiki džucu a ještě ve svých 80 letech pro nás, kteří pak rozvíjeli aikidó v současném pojetí, pořádal stáže se specializací na boj na zemi (newaza). S panem Lorenzem jsem zůstal až do jeho smrti a dodnes na Balkáně v Aikido Kenkyukai Praha. Současný 6. dan Aikikai jsem obdržel při Kagamibiraki v Tokjú v r. 2014.

V letech 1990-1992 jsem pobýval v zahraničí, především v Ženevě, kde jsem cvičil v klubu Shung do Kwan (SDK) a seznámil se zde s klíčovými osobami pro můj další vývoj v budó. Pan Pascal Krieger, kaligraf a klíčová osoba (menkjó kaiden) evropského džodó mě již tehdy seznámil s džó a vybral mi i mé první iaitó. Aikidó bylo a je mojí prioritou, a skutečným Šinto musó rjú džódó (ŠMR) jsem se začal regulérně zabývat až od r. 2007, založil jsem při AKP oddíl džódó, kde pokorně 2x týdně studuji pod vedením zkušenějších a zkoušky skládám jen výjimečně (v současnosti se připravuji na 1. dan).

V SDK jsem aikidó cvičil pod vedením pana Gildo Mezza (dnes 7. dan Aikikai), který mě již  tehdy seznámil s kendžucu školy Kašima šinrjú a pak během mnoha let při svých každoročních stážích v Praze rozvíjel základy práce s bokkenem. V r. 2012 jsem založil samostatný oddíl na AKP, který se stal členem mezinárodní organizace ISBA (International Shiseikan Budo Association), kde cvičíme  podle osnov Kašima no tači, který v Japonsku prezentuje Šiseikan dódžó v Tokjú (původní Kančó Minoru Inaba, učitel mnoha aikidistů včetně Christiana Tissiera, později Kančó Takahaši Araya). Samostatné stupně kendžucu se v tomto systému dosud neudělují.

3. Provozujete vlastní školu Aikido Ikeda Dojo. Co všechno je náplní tréninku? Jaký je zájem o vaše cvičení a převládají muži či ženy?

Škola, oddíl, klub, dódžó … vlastní ve smyslu vlastník nebo styl? Nejsem vlastníkem žádného dódžó. Jako většina učitelů disciplín budó v ČR si pronajímáme prostory ke cvičení od různých organizací (TJ, Sokol, DDM aj.) kde pak provozujeme „vlastní“ školy a jsme odpovědní za vedení a výuku. Necháme se titulovat japonským slovem sensei (česky je to učitel i když v budó to má hlubší význam) a jako vedoucí někdy slovem dódžó šó (hlava, šéf). V aikidó se používají i některé další tituly, které souvisejí s pravomocemi v domovských organizacích aikidó (zkoušky, stáže aj.) jako fukušidóin, šidóin a šihan (od 6. danu, cosi jako profesor).

V tomto smyslu jsem především dódžó šó Aikido Kenkyukai Praha (AKP) ve sportovním areálu Na Balkáně v Sokole Žižkov. Zde aikidó v 70 letech začínalo a svůj název AKP získalo koncem 80 let, jeho vedení jsem převzal po panu Lorenzovi v r. 1992. V období 90 let bylo AKP jakousi „vlajkovou lodí“ aikidó u nás, zakládajícím a hlavním klubem nejprve Československé federace aikidó (ČSFAI) a ČAA později od r. 1993. Začátek 90 let byl obdobím hladu po dosud neznámých nebo zapovězených aktivitách a aikidó zažívalo boom (S. Seagal atp.). Dódžó AKP prošlo ročně 150 studentů, denně navečer zde probíhaly až tři 1,5 hodinové tréninky. Dnes zde cvičíme 2x týdně 1 hodinu zbraňové disciplíny a od pondělí do čtvrtka 1,5 hodiny aikidó, ročně je nás kolem třicítky. Na Balkáně funguje od r. 1993 i samostatný dětský oddíl AKP / děti, první takového druhu v ČR, s členskou základnou dnes kolem dvacítky dětí od 7 do 14 let pod vedením kolegy, který se mnou začínal v r. 1986.

Dódžó v budově ČVUT na Karlově náměstí jsem založil v r. 1995. Začal jsem zde jako externista učit studenty ČVUT v rámci povinné výuky a taky, abychom jako samostatný oddíl mohli cvičit i odpoledne. Původní název AKP Technika jsem po domluvě s hlavním učitelem ČAA šihanem Masatomi Ikedou změnil na Aikido Ikeda Dojo (VŠTJ ČVUT Praha). Kdysi nás bylo ročně kolem padesáti, dnes sotva patnáct.

Aikidó je během na dlouhé trati a jen ti, co vydrží mnoho let dosáhnou na vyšší technický stupeň (černý pás). Zázemí AKP & AID vychovalo desítky nositelů stupňů dan (včetně osmi nositelů 4. danu Aikikai). Po patnácti a více letech cvičení přichází oprávněná potřeba a nutnost realizovat se nejen jako student, ale i jako učitel. Někteří „odchovanci“ AKP si tak založili samostatné oddíly, kde prezentují svou cestu v aikidó. Někteří stále více či méně spolupracují se svým „domovským“ dódžó AKP, jako v Praze např. AKP Masakatsu Dojo (P6), AKP AČR (P6), AKP DDM Prosek (P9), Sekai Dojo (P6), Aikido Úvaly a další v rámci ČAA po celé republice.

Náplní běžného tréninku aikidó je zase jen aikidó, nevím, co k tomu na tak malém prostoru dodat. O cvičení aikidó samozřejmě existuje mnoho napsaného nebo natočeného, ale podstatné je ho cvičit. Pak už „jen“ záleží, jaké má učitel kořeny a zázemí (učitele, od kterých se sám učil, didaktický systém aj.), včetně životních zkušeností. V aikidó došlo s lety k určitému schizma ve cvičení se zbraněmi, které je často, pokud vůbec, zaměňováno v pouhé pokročilé techniky „odebírání“ zbraně útočníkovi (tantó, džó, tači dori). Systémy aikiken a aikidžó si učitelé přizpůsobují a záleží na tom, od koho přebírají inspiraci. V AKP cvičíme se zbraněmi často v rámci didaktického systému senseie Masatomi Ikedy, a v mém případě i senseie Pascala Kriegera. Jinou „specialitou“ je frekvence cvičení suwariwaza (techniky na kolenou). Je závislé na stavu kolen cvičících i učitele, sám ho považuji pro aikidó za kruciální, i když kolena mi už odcházejí.

O porevolučním boomu zájmu o aikidó v ČR jsem se již zmínil. Stovky zájemců jsou minulostí, v dódžó aikidó se dnes pohybujeme v počtu desítek, v Praze existuje kolem 20 klubů, kde se cvičí aikidó různých „stylů“ a spousta klubů se spoustou dalších bojových disciplín. Některé z nich za pár let vymizí a objeví se zase nové. Nejen obrovská nabídka volnočasových aktivit, občas spojených s hodnocením výsledků (soutěže, odkazy na realitu či funkční sebeobranu), ubírají aikidó zájemce. Komu se chce cvičit disciplínu, kde roky nic neznamenají a výsledek je vlastně neměřitelný nebo neověřitelný, nemluvě o snadnosti „zkušenosti“ získávané hbitými prsty? Dosáhnout na černý pás a suknici (hakama) v aikidó, alespoň v ČAA, představuje cvičení několikrát týdně po dobu minimálně 5 let a další cesta (budó) začíná teprve pak a vlastně nikdy nekončí.

V bojových uměních se bude vždy pohybovat více mužů než žen. Aikidó cvičí zájemci obou pohlaví ve věku od dětství až do smrti. V AKP začala cvičit moje poslední životní partnerka ve věku padesáti let a letos v sedmdesáti letech složila zkoušku na 3. dan Aikikai, což v ČAA obnáší až tři hodiny na tatami společně s dalšími kandidáty na dan až do čtvrtého. V cvičení nepolevuje a je vzorem pro dívky i chlapce ve věku puberty i generaci mladých v plné síle. Menšina dívek v aikidó škodí, vždyť dosažení životní harmonie je mimo jiné i otázkou spolupráce IN (jin) a JO (jang).

4. Jak vy sám vnímáte bojové umění aikidó, které dlouhodobě praktikujete? Jaký vidíte rozdíl mezi aikidó v počátcích svého tréninku a nyní?

Aikidó vnímám jako excelentní disciplínu budó japonské provenience. Ostatně jiné budó, byť je ten výraz používán u bojových systémů pocházejících i z jiných zemí, v pravém toho slova smyslu neexistuje. Charakter a praxe aikidó jako šinbudó (dříve shinbudžucu) je výsledkem vývoje moderního Japonska na rozdíl od starých disciplín kobudó (dříve kobudžucu). Dó jako celoživotní cesta sebezdokonalování je součástí i dalších moderních disciplín (karatedó, džudó, kendó aj.) na rozdíl od džucu ve smyslu boje, války a přežití. Některé disciplíny mají tendenci podporovat rekreační či sportovní aspekty bojových disciplín a improvizaci, jiné setrvávají u starých modelů (cvičení kihon a kata), pracují více se zbraněmi a formou. Mladé a staré, obě cesty lze i dnes studovat. Osobně vidím cestu aikidó někde uprostřed, ale to by bylo na samostatný a delší text. Co je to vlastně budó, jak a čím ovlivňuje náš život?

Motivace a počátky cvičení bývají naivní, mění se s časem, úsilím, věkem a setkáními (nejen) na tatami. Aikidó, na rozdíl od některých kobudó, se samozřejmě vyvíjí a třeba i mění, stejně jako se vyvíjí naše chápání jeho praxe. Dnes v něm existuje více přístupů a „stylů“. Hlavní proud odkázaný jeho tvůrcem (Ó-sensei Morihei Uešiba) v systému Aikikai, což je vlastně japonská rodinná tradice s hlavním stanem Hombu dóžó v Tokjú, je více či méně setrvalý. Praktikant při tréninku postupně prochází fázemi, zjednodušeně: bugei (učení se technice), budžucu (pronikání do taktiky, čas, prostor a komunikace) a budó (zapojení znalostí do denního života a společenské uplatnění), u nácviku se zbraněmi zjednodušeně: kihon, sotai, kata, formy omote a ura … a vlastně se pak pořád musí vracet na začátek. Dosažení smyslu budó je jen ideál, který máme stále před sebou. Já se cítím na této cestě někde uprostřed.

5. Kolikrát jste navštívil Japonské ostrovy a kdy naposledy jste tam pobýval?

Vícekrát, ale nikdy ne na déle než 3 týdny. Nemyslím si, že při praktikování japonských bojových umění je nezbytné cestovat za technikou do Japonska. Samozřejmě, pokud by mi to bylo umožněno odjel bych v mládí do Japonska třeba i na rok. O r. 1995 tam jezdím jako prezident ČAA na kongresy mezinárodní organizace Aikikai (International Aikido Federation, IAF) každý čtvrtý rok, v poslední době i v mezidobí navštěvuji Šiseikan dodžó u Meidži Džingu v Tokjú, které je ustředím systému Kašima no Tači (oboje opět absolvuji na podzim 2020). I krátkodobější pobyty mě přinášejí hlubší vhled do japonské kultury a myšlení a přibližují mě kořenům japonského budó. Přístup k životu a filosofie aikidó jsou více spojeny se zenovým budhismem, každý aikidóka by měl navštívit horu Koja San a projít si stezkami prefektury Kumano. Pro adepty zbraňových systémů, které jsou více spojeny se šintoismem, ostatně k němu odkazují jejich názvy (Katori & Kašima šintó rjú nebo Šintó musó rjú džódo a kendžucu), to platí pro horu Mitake San a prožít Misogi no harai (očistný rituál) v zimě pod jejím vodopádem je neopakovatelným zážitkem svého druhu. Nemluvě o chrámech a zahradách v Kjotó, hradu Himeidži, městských skanzenech Nara (s jelínky) a Kamakura (se slavností lukostřelby na koních Jabusame), bráně v Mijadžimě, přírodních ofuró (horké lázně) nebo samurajské vesničce v prefektuře Akita, ještě toho nemám dost a rád s tam znova vracím.

6. Které tradiční zbraně máte nejoblíbenější?

V aikidó je to prosté, používáme jen tantó (dřevěný nůž), bokken (dřevěný meč) a džó (dřevěná hůl, která byla skutečnou zbraní). V džódó cvičíme samozřejmě s džó proti odači (tj. bokken) a kodači (krátký dřevěný meč), ale i tandžó (krátká hůl jako špacírka) proti bokkenu, nebo 12 kat kendžucu ŠMR. Dopracuji-li se k tomu, že zvládnu 64 kat s džó celé školy, mohly by mě čekat přidružené zbraně (kusarigama a džute). V kendžucu cvičíme opět jen s bokutó (těžší, silnější a s velkou dřevěnou cubou) nebo fukurošinaiem (šinai jako v kendó, ale potažený kůží). K dalším zbraním celé původní školy Kašima (jari, naginata, šuriken aj.) se nedocvičím a ostatně někomu, kdo chce opravdu zvládnout byť jen jednu zbraň, na to nestačí celý život. A samozřejmě, pro všechna japonská bojová umění je klíčový vztah k japonskému meči, duši samuraje, vždyť i karate se dá přeložit jako „prázdná ruka“ (před tím držela v ruce meč). Takže mým nejoblíbenější je asi cvičení s mečem, ať již s tupým iaitó nebo ostrým šinkenem.

7. Kdo nebo co Vás ovlivnilo či ovlivňuje na Vaší cestě učitele a praktikanta tradičního bojového umění?

Jména některých osobností, která mě k budó přivedla a dodnes mě provázejí (někdy z nebes) jsem zmínil v předchozím textu. V aikidó bych mohl sepsat celý seznam učitelů, kolegů a přátel, se kterými jsem se za 40 let více či méně poznal, ale zmíním již jen některé z nich. Sensei Giorgio Veneri (Itálie) přivezl v r. 1986 do Čech poprvé skutečné aikidó linie Aikikai jako v té době 5. dan Aikikai a předseda IAF. Skládal jsem u něj poprvé zkoušky na kjú, zval ho na stáže do Prahy, naslouchal jeho radám jak zorganizovat svět mého aikidó (založení ČAA) a zůstal jsem věrný jeho odkazu až do jeho smrti v r. 2005.

A připomenu naprosto klíčové setkání z r. 1990 se šihanem Masatomi Ikedou (Švýcarsko), u kterého jsem pak skládal své zkoušky až do 4. danu Aikikai. Ten se v r. 1993 stal Technickým ředitelem ČAA a výrazně napomohl systému a struktuře organizace ČAA. Každý rok jezdil na stáže do Prahy a na týdenní letní školy do Českých Budějovic, otevřel nám oči a pootvíral dvířka světa aikidó s přesahem za jeho techniku (v širším významu budó) a stačil nám předat svůj systém aikidó během necelých deseti let (v r. 2002 onemocněl a vrátil se do Japonska). Jeho systém nám od založení ČAA dodnes pomáhá pochopit a rozvíjet sensei Daniel Vetter (Švýcarsko, dnes šihan 6. dan Aikikai) z pověření od počátků asistent našeho Technického ředitele a jeho výhradní žák. Unikátním zkušebním a zároveň didaktickým řádem senseie Ikedy se řídíme stále, podle něj vyučujeme a zkoušíme, ale úplné pochopení jeho celého odkazu je stále ještě před námi.

Tato jména jsou více či méně mezi aikidisty známá, ale musím ještě vzpomenou vlastně neznámého kolegu Marco Jaccouda z Ženevy, ředitele mezinárodní divadelní skupiny se kterou jsem v letech 1990-1992 procestoval Evropu a seznamoval se s úrovní i kolegy evropského aikidó, který s námi pravidelně v Praze cvičil až do nedávna (skončil jako 5. dan Aikikai),

8. Jak vnímáte moderní obranné prostředky jako například teleskopický obušek, obranný sprej či krátkou palnou zbraň?

Musím se přiznat, že tato otázka nepadla v mém případě na úrodnou půdu. Ke zbraním jsem nikdy vztah neměl, ba právě naopak. Cílem lidí jako já bylo v šedesátých letech získání „modré knížky“, vyhnutí se službě v socialistické armádě a podobný vztah jsme měli k policii i zbraním všeobecně. To se mi jako asociálnímu živlu po dvojnásobném pobytu v psychiatrickém zařízení povedlo až v r. 1970. Nicméně s palnou zbraní jednu zkušenost mám a moje historka ilustruje absurditu té doby. Po vyloučení z University Karlovy jsem byl v letech 1976 – 1983 zaměstnán jako noční hlídač v Národní galerii. Naše galerijní „načálstvo“, tj. „zelené mozky“ v důchodu, se rozhodlo udělat ze skupiny nás rozvratníků závodní stráž proto, aby dosáhlo na větší prémie. Intelektuální elitě a máničkám, kteří nemohli sehnat jiné zaměstnání, byla přidělena krátká palná zbraň s povinností zúčastnit se zkušební střelby na střelnici Státní bezpečnosti. Přítomné členy StB jsme nějakým zázrakem přestříleli a vzbudili v nich tak dojem, že jsme skupinou supertajných agentů. Zbraň jsme pak, naštěstí, uložili do šuplíku na vrátnici. Sídlili jsme na pražském hradě a k presidentu Husákovi to bylo jen pár kroku, takže co kdyby …

9. Jak vnímáte současnou scénu bojových umění a jejich představitelů v České republice?

Kdysi jsem v rámci AKP deset let vydával vlastní časopis Aikidó a publikoval všude, kde se dalo (mj. ve starém Fighter´s Magazinu). Kdykoli, když se naskytla příležitost, jsem se podílel na organizování akcí a popularizaci martial arts (4x Slavnosti budó), demonstroval (různá Budó show), hovořil v radiu a vystupoval v televizi. Psal jsem texty (relativně objektivní), které popisovaly nejen aikidó a jeho historii v ČR, ale popularizovaly další disciplíny budó japonské provenience (na jiné si netroufám), některé se od té doby v ČR uchytily a rozvinuly. Dodnes jsem často kolegy citován a občas kritizován, ale dnes jako stále aktivní „bojovník“ a nikoli teoretik, u kterého je to věcí z profese, se hodnocení scény a ryb v českém rybníce aikidó, natož v jiných martial arts, s postupujícím věkem raději vyhýbám. V r. 2000 jsem publikoval kritický, filozofující, poněkud cynický a ironický článek „Zlepšila se situace bojových umění po revoluci“. Ač jsem nikoho v textu nejmenoval, schytal jsem to ze všech stran. Od revoluce jsme se zase posunuli, máme se tak, jak jsme se nikdy neměli, ale nejsme a nemůžeme být spokojeni, stále je co kritizovat a hlavně zlepšovat. Bojové disciplíny přibyly, internet a další media dělají divy, ale zájemců o studium a dlouhodobou cestu v budó je méně a méně.

Prostor na smysluplnou odpověď v tomto rozhovoru je příliš malý a posuzování současné scény a jejich představitelů v ČR nechť je na jiných.  Teď budu jen po letech citovat sám sebe z uvedeného článku: „Svět martial arts je takovým, jakým je a dokonce musí být. Je jen odrazem světa a života našeho. A ten je jistě světem lásky, přátelství, otevřenosti, pochopení, dobra, ale také světem boje o přežití, agresivity, intrik, konkurence, taktik, zášti, nenávisti a nakonec i zla … Nezbývá než jako před desetiletím, desetiletími, sto či tisíciletími zase jen a jen tělo cvičit a svého ducha při tom obrábět.“

10. Jaké máte aktuální cíle a přání – co se týče osobního, ale i „cvičebního“ života?

Celkem jednoduché, ale jako takové vlastně nejtěžší. Akceptovat potíže přibývajícího věku, udržet své tělo ve stavu, který mi umožní aktivně cvičit, svou mysl aktivní a otevřenou tak, aby mi umožnila studovat budó a užívat si při tom radosti i strasti života.