Kodym M.: Jaccoud M. – interview (Aikidó 99/1)

V době těhotné očekávanými změnami zjara revolučního roku l989 byl můj byt, ostatně jako dlouho předtím, potom a dodnes, otevřen všem spřízněným duším. Jezdili a přebývali rockeři, divadelníci a jiné podivné existence, akorát aikidisté ještě ne. Od Balkánu, co by kamenem dohodil, nacházelo se centrum pražské nezávislé kultury Na Chmelnici. Jakási mezinárodní kočovná divadelní společnost, tvrdošíjný to pozůstatek ideálů let šedesátých, měla odpoledne do Prahy zavítat. Na chmelnické křižovatce jsem tedy postával a konvoj Les Montreurs d´Images čekal. Přes rameno jsem měl batůžek s keikogi, neboť balkánské aikidó již svým podvečerním životem žilo a ani v ten den jsem skákání přes židle nechtěl vynechat.

V čele kolony jel starý autobus ověšený zvonečky a havraními brky, nemohl jsem se splést. Zamával jsem. Z příbytku na kolech vyskočil zvláštní člověk. Černé vlasy v copu měl spletené, skráně vyholeny, v uchu tibetský zvoneček, divné boty o mnoha různých cestách by historky mohly vyprávět. “Comment ca va?” – ” Je m´appelle Marco Jaccoud.” – a moje po léta mrtvá angličtina.

“No problem” a porozumění, jen sporých gest bylo občas potřeba. Přirozeně, jakousi přímou mimoslovní komunikací, a jednou provždy vlastní jazyk rozkvétal.

“Tady zaparkujte, Junior klub je támhle, za dvě hodiny si vás vyzvednu, teď jdu cvičit. To je keikogi? Cvičíš džúdó? Aikidó? To není možné. Podívej, na aikidistické mapě Evropy jsou v Čechách jen lvi! Tak to někdo zapomněl vymalovat políčko. Na Spojích už málem deset let občas i fotbálek místo rozcvičky hrajem a někteří z nás už i kjú mají.” Možná jsem byl první Čech mimo celníků, se kterým se Marko u nás setkal. Setkání pokračovalo hned i na tatami a možná poprvé celý trénink Na Balkáně druhý dan v hakama s námi cvičil. Pak ještě mnohokrát, jaro této sezony bude jubilejní.

Do konce roku samet zvítězil, na mnohé nové cesty se i Čech mohl vydávat. Aikidó, divadlo, muzika, setkání a setkávání na cestách Evropou, splněný sen a pražský Hrad jen zdáli, nad nabídkou nebyl důvod váhat. A tak můj nový rok začínal v Ženevě a na dva se protáhl. Políčko bylo řadou setkání obděláno – G. Mezzo, B. Caloz, P. Krieger, Ch. Tissier, P. Gouttard, i sensei Ikeda možná poprvé o kráse Prahy slyšel. Ostatně dodnes mnozí české lány obsívají. Marco se česky ani anglicky ještě nenaučil, o stupínek aikidó postoupil a tradici holení hlav na Balkáně při tom nevědomky zasel. Očištění před dalším krokem a první misogi před novým rokem 1992… mnohá další semínka do české půdy zasadil.

Něco navíc jen pro mne zůstane. Dva roky denní práce a života, často pořádně tvrdé a občas s energií pod prahem bolesti… Obraz nehybné “roulotte” v horách za Ženevou, vůně šalvěje, jasný měsíc s potem indiánské sauny a nahé bytosti mráz i špatnou energii z těla tisíci seky šómen vyhánějí… Můj první bokken, dar Přítele, provždy ponese stopy únavy a jizvu od stromu ohně z Essertines.

Z málomluvného Marca, pro čtenáře Aikidó a ty, co ho z tatami neznají, a tentokrát s pomocí překladatele jsem se pokusil “interview” vydolovat. Ti, co ho znají, vědí, že mluvit nepotřebuje a přesto “hovoří”.

Mirek Kodym

Můžeme mluvit o lecčems, samozřejmě o aikidó, ale i o životě, divadle, Tvých zkušenostech z česka… Začněme obligátní – Jak a kdy ses dostal k aikidó ?

Hmmm…

Nemyslím časově. Vím co pro Tebe aikidó znamená a jak změnilo celý Tvůj život. Proto, a možná je ta otázka trochu i osobní, mě zajímá ten moment setkání s aikidó. Ta potřeba změny v životě, která má kořeny v osobních dispozicích, rodině, prostředí, kde se pohybuješ. Spíše než motivace sportovní nebo, což je dneska časté, filmová, to u Tebe určitě byl zájem o tělo, zdraví, životní styl, kreativitu…

S aikidó jsem začal asi v čtyřiadvaceti, v dódžó Bernarda Caloze někdy v roce 1974. Učil jsem se kovářem, to prostředí nemělo moc společného s uměním. V okruhu lidí kolem se hodně pilo, k té práci to téměř patřilo. Rodinné podmínky, to je příliš osobní, ale nemohl jsem studovat, co jsem chtěl, jako můj bratr, který je muzikant a bral mě sebou na zkoušky. Měl jsem však alespoň štěstí na šéfa, který mi dovolil vedle učení navštěvovat divadelní konzervatoř, kde jsem se pohyboval mezi svými vrstevníky. Nakonec jsem z celé té historie učiliště a alkoholu utekl, protože jsem už fyzicky nemohl. Bratr se mě snažil vtáhnout do hudby i divadla, tak jsem se začal věnovat hudbě a hraní na sopránku, ocitl se v kruhu jazzmanů. A to byla zase společnost, kde se užívalo hodně drog. Fyzicky jsem se rozkládal, měl problémy s žaludkem, zvracel krev a sáhl si až na dno.

Kamarádi mně pomohli k odchodu z Ženevy do Francie na odvykací kúru. Bydlel jsem u přátel, kteří k mému velkému štěstí byli makrobiotici. Seznámili mě se starším manželským párem, který vlastně makrobiotiku vynalezl. Připravili mě kúru, aby se mi uzdravil žaludek. Zavřeli mě u sebe na šest měsíců a léčili, taky jsme společně cvičili jógu. To byla první velká změna v mém životě, fyzicky jsem se uzdravil. Celý ten ozdravný režim mi ukázal jiný směr.

Vrátil jsem se do Ženevy, začal žít zdravě, přestal jíst maso a dbal na životosprávu. No a tehdy jsem dostal k aikidó a poznal se s Bernardem, člověkem nesmírně tolerantním a charismatickým. Pamatuji se, jak jsem někdy přišel do dódžó a ještě i tehdy byl pořád trochu mimo. Bernard nikdy nic neřekl a vždy mě nechal cvičit. Taky jsem měl štěstí na další setkání s aikidó a lidmi kolem. K panu Ito Tčuda (jeden z přímých žáků ósenseie), který v Ženevě založil jiné centrum aikidó, jsem chodil cvičit několik let každé ráno v šest hodin. Současně jsem začal cvičit v dódžó Shung Do Kwan s Gildem Mezzem. Vedle toho jsem pokračoval v muzice a divadle… A to je asi všechno. Teď už je to pár let a mnoho věcí se událo a změnilo.

Co Tě vlastně na aikidó přitahovalo tak, že se časem stalo nedílnou součástí Tvého života i práce? Ovlivnilo Tvůj životní styl. Jsou učitelé, kteří učí aikidó, jeho techniku a finesy. Z Tebe, a snad nejen já mám ten dojem, je cítit, jak aikidem žiješ…

Divadlo a muzika jsou moje práce. Ve srovnání s divadelním i muzikantským prostředím mi dódžó umožňovalo vidět jiný svět, jiné lidi, se kterými se jinak míjíš. Když přijdeš do dódžó, setkáš se s nejrůznějšími lidmi – řemeslníky, byznysmeny, herci, dělníky, bankéři… Sejdou se v šatně jako různí lidé, obléknou si kimono a všichni si jsou rovni, něco je spojuje, zmizí sociální bariéry. A to se mi vždy na dódžó líbilo, myslím, že má v sobě určitou toleranci, kterou jen těžko najdeš na jiných místech. Kostel si člověk musí vybrat, jeden je katolík a jiný protestant. Harmonie v dódžó bylo něco, co mě nutilo chodit cvičit.

Musím říct, že jsem měl štěstí jak v divadle, tak v hudbě na setkání s mnoha různými lidmi z různých zemí a kultur, a dokonce jsem mohl s mnohými v mém divadle i aikidó cvičit. Myslím, že aikidó může být pro lidi od kumštu důležité. Učí člověka jak vnímat a vstoupit do vlastního centra energie (hara), a to je nutné například k tomu, aby se správně pohyboval. Pro herce nebo tanečníka je to výborný trénink, jak se dostat dovnitř sebe sama. Na scéně se to pak projevovalo ve způsobu jejich chůze, mluvy…

Možná to bude vypadat jako vtip, ale když jsi složil zkoušky na třetí dan a ostříhal se pak dohola, vyvolal si v mém dodžó reakci. Kandidáti na dan zkoušky málem odkládají, aby se “nemuseli” stříhat. Vím, že to děláš vždy, když v Tvém životě nastává změna. Je v tom symbolika očištění, nového začátku nebo konce, snad dalšího růstu? Jaký je Tvůj názor na zkoušky?

Ze začátku jsem si říkal, že zkoušky dělat nechci. Bernard nás do toho nijak netlačil a já jsem neviděl důvod, proč bych měl nějaké zkoušky vůbec skládat. Časem jsem je udělal, a nelituji toho, protože mi umožnily prohloubit technickou část aikidó. Ale nemám pocit, že by to bylo podstatné. Jsou aikidisté, kteří třeba nemají dan, ale cvičí jako někteří s druhým nebo třetím. Je to otázka přístupu. Společnost nás stále nutí prosazovat se, jsme pořád uprostřed nějaké konkurence. V aikidó vlastně ve skutečnosti soutěživost není. I když je možná málo lidí, kteří to takhle cítí a přijímají.

Možná se dá říct, že v hudbě nebo jakémkoliv jiném umění, a aikidó byť bojové uměním je, je to podobné. Není vítěz ani poražený, není žádný konec. Podle mého názoru lidé, kteří mají třeba první dan za svůj cíl, dělají velkou chybu. V aikidó nejsou limity. Hranice si samozřejmě stanovujeme sami, ale v aikidó žádná konečná být nemusí. Aby ta hranice nebyla, je třeba zvolit určitý přístup, neustále se učit, nezastavit se. Aikidó je nekonečný proces, není to něco, co se dá získat, strčit do kapsy. Alespoň podle mě. Někdy je docela smutné pozorovat člověka nebo i skupinu lidí, kteří si myslí, že v aikidó něčeho dosáhli, a už se nechtějí učit. Ono to ale dnes nejde v žádné oblasti lidské činnosti. Pořád jsou kolem lidé, kteří vás mají co naučit, i sousedka od vedle, co zametá chodník. Po zkoušce v aikidó si chvíli myslíš, že jsi všechno pochopil. Pak se objeví někdo nebo něco, co tě nutí znovu se ptát. Je třeba vidět cestu, nezastavit se na prvním, druhém, pátém schodu, aikidó nemá konce. Stejné je to s muzikou.

Jsi známý jako přísný vegetarián. Mluvil třeba ósensei o životosprávě? Mistr Hiroši Nozaki, učitel šiacu, kterého jsi jednou přivezl do Prahy, odpověděl na dotaz (ne můj) jak přestat kouřit: “Když mu to chutná, ať kouří třeba i víc, je to jeho cesta.” Co si myslíš o vlivu stravy v dó?

Ósensei o tom možná mluvil, ale on je tak filosoficky, nábožensky založený, stejně tak komplexní až geniální, je těžké se na něj odvolávat. Já už dvacet let nejím maso a nejsem nemocný. Podle mě je to individuální. Každý musí cítit sám, co mu vyhovuje. Nemyslím, že by to aikidó výrazně ovlivnilo. Já o sobě vím, že třeba při stáži nemůžu o pauze jíst zelí, nemohl bych se pak hýbat, někomu jinému to třeba nevadí. Ale fakt je, že když dáš do auta lepší benzín, jezdí lépe. Tělo je stejně mechanické.

Do různých aut se lejí různé benzíny, třeba i nafta, nebo plyn, nebo jedou na elektriku, a dokonce i na sluníčko. V Čechách to nebývalo obvyklé, leckdy i vzhledem k nabídce stravy to bylo nemožné…

Vím, že jsou názory, které považují vegetariánství za nezdravé nebo nepřirozené. V okruhu vegetariánů zase najdeš i skutečné fanatiky. Nesmí se zapomínat na kompenzaci, když maso nenahrazuješ něčím jiným, není to asi zdravé. Je dobré jíst tofu, sóju, ovoce, zeleninu, nebo prostě vyváženou stravu.

S divadlem i bez něj jsi hodně cestoval, v různých zemích i cvičil. Základ aikidó je asi stejný,“styly” občas různé. U nás se často mluví o “francouzském”, co třeba i “italském” nebo “německém”? Že by společenské podmínky nebo národní charakter?

Spíš je to v charakteru a osobnosti každého člověka. Každý mistr, a teď mluvím o učitelích, kteří aikidó přinesli nebo rozvíjeli v Evropě či jinde, Japonec nebo Evropan, který třeba v Japonsku dlouho žil nebo taky nikdy nebyl (Bernard), má svou fyziologii, své srdce, své chápání…Aikidó se přizpůsobuje tomu, co jsi, adaptuje se k osobnosti. Ale je pravda, že v základu je stejná cesta. Jsou jen různé barvy, různí lidé, kteří cítí techniku aikidó jinak vymezenou, někdy “brutálnější”,“prudší”, jindy “měkkou”. Vždy je to dílem rozum a dílem srdce. Když jsem před dvaceti lety začínal, taky jsem přistupoval k aikidó jinak. Mnoho Japonců do Evropy nejezdilo, aikidó bylo možná tvrdší, časem se vyvinulo jiným směrem. Zdá se mi, že teď jsme víc “zaoblení”, měkčí, možná víc zaměření na techniku. Mojí největší otázkou v aikidó je spíše, jak mohu přenést to, co znám, do svého života. Jak přenést harmonii z dódžó do každodenního spěchu? Jaký to má vliv má na lidské vztahy, lidi okolo mne? Hodně se zabývám tím, jak rozbít bariéru dódžó a přenést ji jinam. Příští rok mi bude padesát, za deset let už možná nebudu schopen aikidó cvičit, nevím…

Chtěl bych najít cestu, jak si “aikidó” prodloužit, v běžném životě. Zdá se mi to důležité, protože je prostě i čas, kdy je třeba s fyzickým aikidó přestat.

Myslím, že právě to “v běžném životě” je to nejdůležitější, i když neuchopitelné. Když někdo skončí po pěti letech cvičení, kdy třeba získá první dan, možná zná mnoho “užitečných” technik. Jiný pokračuje, učí se dále, pracuje třeba více se zbraněmi, vylepšuje techniku, získá druhý a pak třetí dan. Může to být taky jen studium nového repertoáru a další medaile. Proto si myslím, že skončit ve chvíli, kdy nastane jistota, že zvládáš všechny techniky, taky může znamenat, že jsi všechno dělal zbytečně. Že o aikidó vlastně nevíš nic. Pokračováním samozřejmě opakuješ, kontroluješ, zdokonaluješ techniky, ale to není všechno. Aikidó je na celý život a o životě. Chtěl bych si být jist, že kdy˛ přestanu cvičit třeba ze zdravotních důvodů, co nevidět mi bude taky padesát, nemusí to znamenat, že s aikidó končím. Stále zbývá kus cesty…

Pro náš západní způsob myšlení je charakteristický pocit, že stáří je konec života. Sestup, daný blízkostí smrti. V japonském myšlení i jiných orientálních myšlenkových systémech je to přesně naopak. Čím víc stárneš, tím víc se ti svět otevírá. První jaro, desáté, patnácté, dvacáté, padesáté… život se neuzavírá, naopak se otevírá. Člověk hledá a získává určitou moudrost, zkušenost, schopnost pochopit a otevřít se.

Co Češi, Česko, aikidó, jehož vývoj u nás jsi sledoval?

To je stejně tak zvláštní jako i jinde běžné. Znám Tě deset let, mám zde řadu přátel i českou přítelkyni. I v aikidó jsou tu rysy, které vidíš všude, pořád ten samý problém. Potkávám třeba přátele z aikidó, kteří začínali společně, a teď každý míří trochu jiným směrem. Má jiné vidění a cesty se rozcházejí, někdy mi to přijde trochu škoda. Na druhé straně je to normální, všude je několik organizací. Tady to navíc šlo všechno rychle. Je asi také normální, že každý máme určité představy, přesto duch aikidó je jen jeden a je škoda, že o svých představách často nedokážeme mluvit. To je trochu ta negativní stránka.

Ta pozitivní, kterou vidím, je entuziasmus lidí pro to, aby se ponořili do tohohle dobrodružství, teď mluvím o aikidó. Ale možná by to mohlo platit i o jiných věcech. Vidět tolik mladých lidí na cvičení je překvapující. U nás je dnes o aikidó mnohem menší zájem, stalo se něčím běžným. Tady lidé pořád hledají, co je nové. A to je velmi pozitivní.

Ale s tím souvisí i jiná věc v Čechách, která je podle mě na škodu. Mám pocit, že po sametové revoluci, která byla skvělá, protože nepoznala násilí, lidé minulost uzavřeli. Nechtějí se dívat na to, co v ní bylo jistým způsobem pozitivní, a naopak se příliš otevřeli všemu novému, zejména “americkému”, aniž by si z každého vybrali to dobré. Kdyby dokázali znovu otevřít dveře k minulosti, lépe by se s ní vyrovnali. Možná by na svět nahlíželi trochu jinak. Připadá mi, že se to odráží i v české povaze. Pro spoustu Čechů je těžké o mnoha věcech mluvit, být otevřený a přímý. Myslím, že to může být právě proto, že neexistuje žádná hluboká analýza minulosti, skutečně objektivní, nikoli jen černobílá kritika. Cítím to na ulici, mezi lidmi. Mnozí mi připadají tak nějak ztracení, jako by se ve světě neorientovali. Nerozeznávali, kdo je kdo, a jako by měli strach. Zvláštním způsobem se to projevuje na jednotlivcích i ve společnosti, v politice.

Nemyslím, že by se minulost měla otevírat proto, aby se ukázalo prstem na ty, kdo se chovali nemorálně. Spíš proto, abychom se z ní poučili, aby se to špatné nemohlo opakovat. Naneštěstí i někteří lidé, kteří se podíleli na podvodech minulosti, stále zastávají vysoké posty či profitují ze změn. To musí ostatní mást. Asi to potřebuje čas. Ve Francii se po válce dělo totéž s vichisty. Trvalo padesát let, než se Francouzi dokázali ohlédnout zpět. Pohled do minulosti znamená posun, poučení do budoucna. Zpět k aikidó. Zájem mladých o věci nové je užitečný.

Ta neochota k pohledu do minulosti se projevuje i v krátké historii českého aikidó. Není to tak vážné, ale existuje. Dřív měly zájem o kulturu, doslovně i v přeneseném smyslu, a potřeba přátelství mnohem větší význam. Teď je to jiné. A zřejmě ještě bude čím dál víc. Aikidó taky přestane být nové…

Občas slýchám historky z vaší ČAA nebo Tvého dódžó o lidech, kteří odešli. Je to divné, a stejně tak i normální. Děje se to všude a je to nespíš problém univerzální, protože je otázkou lidské povahy. Pravým duchem aikidó by měla být snaha o otevřenost, přímost, ale ne vždy to tak funguje. Člověk je člověk, lidství je občas pokřivené, třeba i podlé. Kdo je slabý a pocítí trochu síly nebo moci, využije ji. Někdy i zabíjí. Co se dnes děje ve světě, je často šílené.

Z francouzštiny přeložila Nina Kodymová,
rozmlouval a upravil Miroslav Kodym