Kodym M.: Mnich Giorgio a otec Veneri (Aikidó 96/3)

Tak nám alespoň vždy připadal a s pamětníky jsme se znova shodli při jeho letošní stáži, tradičně Na Balkáně. Vždy k nám byl velmi otevřený a přátelský, avšak respekt až strach vzbuzující, zvláště při zkouškách. České aikidó by bez něj možná bylo více v plenkách. České organizace aikidó a zvláště Aikikai of Czech Republic by bez jeho podpory zřejmě dodnes vůbec nevznikly a nedosáhly uznání Hombu Dódža.

Po rozvoji aikida, ale i rozpadu československé a pak i české organizace počátkem 90. let, Giorgio Veneri jako moudrý politik čekal a z dáli pomáhal, aby na Kongresu EAF v Sofii na podzim 95 slíbil a v dubnu 96 splnil… Přijel skoro na den přesně po 10 letech, stejně přátelský a stejně aikidó rozdávající i s malým moudrým poselstvím, které teď budete číst…

Nabubřelého řečnění by mohlo být více. Tak snad jen důvěra, že ani my jsme nezklamali jeho očekávání, a malý sumář pro mladší generaci českých aikidistů.

Mohl byste nám stručně přiblížit Vaši cestu k aikidu a aikidem?

Aikidó jsem začal studovat v roce 1965. V té době jsem již byl Judanša (danový stupeň, pozn. red.) v džudu a úplně náhodou jsem se setkal s mladým japonským aikidokou panem Kawamukai. Aikidó, v Itálii zcela nové a neznámé, mě jako bojové umění okamžitě zaujalo. Požádal jsem pana Kawamukaie o výuku aikida v mém džudistickém dódžu. Několik měsíců poté jsem se setkal se senseiem Tadou, který přijel do Itálie v roce 1964 šířit aikidó. Následoval jsem jeho učení a v roce 1968 jsem obdržel 1. Dan (Šodan). Byl jsem tak prvním držitelem Judanša v Itálii. Během několika let jsme s ostatními přáteli a se senseiem Tadou založili Aikikai Itálie.

Na začátku 80. let jsem pak s aikidem navštívil mnoho zemí zvláště ve východní části Evropy a často byl prvním aikidokou, který aikidó prezentoval a učil za železnou oponou – Maďarsko, Československo, Polsko, Rusko, Bulharsko, Rumunsko, Moldávie, Estonsko. Tyto země mají nyní silné aikidistické organizace a mě hřeje, že jsem byl jedním z jejich zakladatelů. V posledních letech jsem podobně navštívil a vyučoval aikidó v jižní Africe.

V roce 1976 jsem byl jedním z iniciátorů založení Evropské federace aikidó (EAF) a Mezinárodní federace aikidó (IAF). Předsedou IAF jsem již 12 let, 4 roky jsem byl i předsedou EAF. V EAF stále pracuji jako víceprezident, v komisi pro rozvoj a ředitel svazu zakladatelů. Možná i proto mě v roce 1994 poctil Došu Uješiba Kiššomaru (ředitel Hombu Dódža, syn O-Senseie Moriheie Uješiby, pozn. red.) udělením 6. Danu.

Jaká byla vaše motivace na této cestě?

Jaká je asi moje motivace k praktikování aikida dnes již po 31 let? Každý má svou vlastní motivaci, může i být, že mnohý neví proč a ani motivaci nemá. Nerad zdůrazňuji filozofickou stránku aikida či vynáším jeho mystickou část. Domnívám se však, že aikidó může dát (a povšimněte si může dát, nikoliv dává) silnou zákonitost a pravidla našemu životu. Často jsem ale pozoroval senseie, kteří z těchto stránek důmyslně těžili, oblékajíce si před žáky plášť spasitelů duše. Dávám proto přednost vyjádření – aikidem se zabývám proto, že se mi líbí, mám tento styl rád.

Byl jste první zahraniční učitel a šiřitel aikida v Československu, od historické demonstrace v březnu 1986 jste k nám pravidelně jezdil do roku 1991. Bez ostychu se dá říci, že kořeny českého aikida jsou italské či “Veneriovské”. Čechy jste navštěvoval před revolucí a změnami v naší zemi. Nyní přijíždíte po několika letech. Aikidó v Čechách se rozvíjí. Co si myslíte o přítomnosti a budoucnosti českého aikida?

V roce 1985 jsem požádal svého pražského přítele, aby mi v Praze zprostředkoval setkání s lidmi, kteří mají zájem o japonská bojová umění a zejména chuť seznámit se se stylem aikida. Můj přítel Libor Piruchta aikidó nepraktikoval, ale v jistém smyslu je vlastně jedním z prvních propagátorů aikida v Československu. Doporučil mě pana Ivana Fojtíka, a tak jsem se v roce 1986 společně se třemi italskými přáteli objevil v Praze. Nebylo pak žádným problémem navázat spolupráci s I. Fojtíkem, V. Lorenzem, P. Krumphanzlem, A. Juštíkem, M. Kodymem a dalšími přáteli. V krátkém čase se zformovala v Československu první skupina Aikikai.

Řekl jsi, že kořeny českého aikida jsou italské. Já si myslím, že kořeny jsou české, jenom jsem k jejich zalévání užil něco kapek italské vody. Jsem velmi hrdý, když mě někdo označí za otce českého aikida, českou Aikikai považuji po italské za druhou vlastní Aikikai a Prahu za své druhé město po Mantově.

Jsem si jist, že budoucnost aikida v Čechách jen poroste a zesílí, nicméně mě velmi znepokojují některé náznaky a názory směřující k rozdělení či rozdrobení aikida, jejichž existenci cítím.

Jsem jen aikidoka a chci jen cvičit aikidó, jedno kde, jedno s kým, jedno za jakých podmínek… Co říkáte tomuto nejen u nás běžnému názoru?

Je docela normální, že lidé chtějí cvičit a studovat aikidó, aniž by se účastnili jeho organizační stránky nebo aikidó mixovali s takzvanou “politikou”. Ale já s touto tendencí nesouhlasím, v aikidu je to stejné jako v normální politice či “věcech veřejných” každé země. Jestliže opravdu čestní lidé nepracují pro svoji zemi, své myšlenky, organizace, Aikikai společenství, nesmíme pak být překvapeni, když po čase zjistíme, že naše země či Aikikai jsou řízeny lidmi nečestnými. Účastnit se osobně, zapojit se do činnosti a řízení vlastní Aikikai je povinností každého aikidoky. Jinak se stane, že aikidó bude řízeno politiky či spekulanty s aikidem.

Mohl byste předat českému aikidu na základě své celoživotní a aikidistické zkušenost malé “poselství” ?

Odevzdat správný vzkaz je velmi nesnadné, velmi jednoduché naopak je upadnout do nabubřelého řečnění, Snad bych jen zdůraznil fakt, že je normální a chvályhodné, když aikidoka založí vlastní dódžó, kde učí aikidó. Dejme si ale pozor! Příliš mnoho lidí zamýšlí vytvořit novou aikidistickou organizaci, nikoliv nové dódžó. To je velké nebezpečí pro aikidó, protože se tato otázka stává věcí osobních ambicí a nikoliv přáním a úmyslem šířit aikidó. Dělá mi starost, že je to problém i v Čechách. Zajisté není hanbou být profesionálním aikidokou či fakt, že se aikidó stane zdrojem vlastní obživy. I nejvýznamnější senseiové jsou profesionály. Ale rozbít nebo rozdělit oranizaci jen z důvodů jakéhokoliv zisku je velmi rozdílné od opravdové touhy učit a šířit aikidó.

Připravil M. Kodym