Kodym M.: Quaranta M. – Nová hvězda na nebi českého aikidó (Aikidó 2001/2)

Jak se také na nás pohlíží a o naší situaci občas mluví
aneb jak možná někteří chceme býti viděni…

Asi čtrnáct dní předtím, než jsem jako jeden z učitelů České asociace aikidó odjel “šířit cestu harmonie”, samozřejmě podle svých skromných schopností, na Regionální stáž ČAA do malého východočeského města a další z českých kolegů učil na obdobné stáži v městě škodovek, pošta doručila na místa rozličná plakát s propagačním materiálem, který zval na interní seminář klubu Aikido Ikeda Dojo Děčín vedený významným učitelem. Zahraničního učitele, jednoho ze spoluzakladatelů členského klubu naší organizace, znám již dlouho, od začátku let devadesátých, kdy jsem se s ním začal setkávat na Letních školách aikidó v Saignelegier a stážích ACSA během svého pobytu ve Švýcarsku. Myslím, že za jeho přítele se mohu považovat, zálibu v italské kuchyni s ním sdílím, jeho styl a techniku aikidó obdivuji, didaktickými metodami asistenta Technického ředitele ČAA a SAA se inspiruji, podle svých schopností, dodnes a stále.

S dobou, nejen poslední, se v různých dódžó diskutuje, nejen asi naposled, o čistotě stylu a pravosti, reálnosti či funkčnosti technik, dokonce se kriticky přetřásá stav technické vyspělosti v souvislosti se zkouškami. Nepochybně i díky mladistvé energii, ale možná i nedostatečnému porozumění našim učitelům, se nese po klubech ČAA jinak asi obvyklý spor mládí se stářím a touha po změně se pře s jistou zavedenou zkušeností. Ačkoli jsem členem Technické komise ČAA od jejího ustavení a u většiny zkoušek jsem byl přítomen, ostatně i sám zkouším, netroufám si a nechci své názory na jakýkoli “technický” problém zkoušek v aikidó ani jen papíru svěřit. Ne tak však na otázky, které jako všeobecnější problém aikidó a naší organizace cítím.

Svou mnohaletou prací i každodenní činností se, alespoň doufám, snažím respektovat pravidla, která naše organizace přijala, podle kterých dosud pracovala a funguje. Protože patřím i věkem k pamětníkům “československého” aikidó, a jsem tak možná pro mnohé i jistou vykopávkou, protože jsem od začátku let devadesátých mohl sledovat vývoj švýcarské organizace ACSA a svým dílem mohl přispět i ke vzniku a rozvoji organizace ČAA, odhodlal jsem se k tématu všeobecnějšímu vyjádřit.

Nejprve z oněch reklamních materiálů vybírám několik bodů, které doprovázejí červené logo ČAA a barevný portrét učitele:

Co vám nabízíme:

náročnost výuky odstupňovanou podle výkonnosti a schopnosti cvičenců
dělené tréninky výhodné hlavně pro stupně dan
v neposlední řadě kvalitní výuku pana Michela Quaranty, cvičícího výhradně systém senseie M. Ikedy

Něco o učiteli:

Michele Quaranta / 5. dan Honbu dódžó / asistent technického ředitele SAA
narozený: 24. 12. 1953 Fortimpoli, Itálie
vzdělání: středoškolské ekonomický směr
jazykové vybavení: němčina, italština, francouzština, španělština, portugalština, angličtina
profesionální profil: profesionální fotbalista – FC Nordstern (1. liga), profesionální fotbalový trenér, bankovní úředník, profesionální trenér aikidó, Aikidó škola Basel a Neuchatel, aikidó cvičí 19 let
kromě aikidó vyučuje: Hódžó (disciplína pocházející ze šermířské školy Kašima Šinden Džiki Šinkage rjú ze 14. stol.)

Dále doplňuji překlad rozhovoru, který se všeobecně dotýká působení učitele v zahraničí (a tak i české reality):

Rozhovor s Michele Quarantou: Jaká je situace v zahraničí?

Sensei Ikeda je odpovědným technickým ředitelem nejen pro Švýcarsko, ale i pro další země jakou jsou Čechy, Slovensko, Chorvatsko, Jugoslávie, Polsko. Jaká je tvoje úloha v těchto zemích?

Z pověření senseie tyto země navštěvuji jako asistent technického ředitele. V podstatě se jedná o to, abych v nich učil výukový systém senseie Ikedy.

Děláš to sám a jak už dlouho?

Ze Švýcarska se na tomto úkolu ještě podílejí Daniel Vetter a Fritz Heuscher, na soukromé bázi pak Gildo Mezzo a Bernard Caloz. Ještě před šesti lety jsem byl sám, ale mezičasem máme již dobře sehrané “místní” asistenty.

Jak často a jakou formou navštěvuješ tyto země?

Sensei Ikeda učí ročně na jedné nebo dvou stážích v každé zemi. U mě se jedná ročně o čtyři až pět návštěv v každé zemi, celkem je to třicet cest do roka. Stáže při těchto příležitostech jsou velmi podobné Tan-ren-kai, cesty jsou obvykle o víkendech. V některých zemích se pak pořádají i celotýdenní stáže.

Jsou při cvičení aikidó rozdíly mezi jednotlivými zeměmi velmi výrazné?

Ve východoevropských zemích je velmi nápadné, s jak vysokou koncentrací a motivací se k cvičení aikidó přistupuje. Všude je velmi dobrá sportovně-gymnastická kultura a vysoká disciplína. Mnoho cvičenců dochází denně na tréninky, a dokonce si domů odnášejí i domácí úkoly. Pro sebe si tyto země označuji jako “hnízda talentů”. Dříve se kladl důraz zejména na aspekt účinné sebeobrany, dnes zde má své místo i filozofická část.

Jak to v těchto zemích vypadá s dódžó z hlediska jejich vybavení a struktury?

Prakticky neexistují soukromá dódžó. Stát většinou poskytuje školní a sportovní prostory a na začátku často nemají k dispozici ani tatami. Skupiny jsou normálně organizovány jako kluby.

Jaký je počet jejich členů a jejich věkový průměr?

Zejména ve městech je velký nárůst zájemců. Zpočátku to byli zejména studenti, kteří využívali možnosti, jaké jim poskytovala státní politika podpory sportovních aktivit. Mnoho z nich ale se vstupem do profesionálního života s aikidó přestalo. Dnes se však setkáváte stále více a více s osobami třiceti a čtyřicetiletými.

Jsou organizace v těchto zemích srovnatelné s ACSA?

Dnes už ano. Dříve to byly organizace málem diktátorské. Přiblížili jsme jim systém a funkci organizace ACSA, dnes existují také v těchto zemích shromáždění delegátů.

Jaké pozitivní rysy bychom si mohli od nich osvojit?

Všeobecně angažovanější a koncentrovanější přístup, jakož i velmi vysokou úroveň přípravy na zkoušky.

A jak je na tom ta kreativnější, hravější část?

No, zpočátku se tam člověk ani nezasmál. Dnes ale v dódžó panuje uvolněná a radostná atmosféra, málem lepší než u nás…

Nevyžádala si tato práce obrovskou část tvého času?

Zpočátku jsem to bral jako nové zkušenosti, později jsem se zcela vědomě rozhodl, protože mne to opravdu baví, zapojit toto poslání do mého života.

Máš v této souvislosti nějaké přání?

Ano. Přál bych si, aby se na těchto stážích v zahraničí zúčastňovalo více členů z ACSA. Základy pro opravdu plodnou výměnu zkušeností na vysoké úrovni byly položeny, nakonec i sensei Ikeda může být jednou viděn i “jinak”.

Aikido Bulletin (Association Culturelle Suisse d´Aikido) 2/2000

Přeložila Angelika Janků

Přiznám se, že uvedené materiály při podrobném přečtení, a jak by někdo mohl namítnout, možná i nemístné představivosti, ve mně vyvolaly pocit jistého zklamání. Dovedu si také představit, že obsah rozhovoru by mohl svým jistým zjednodušením být i překvapením nejen pro kolegy ze Švýcarska. Avšak i rozhovory publikované již dříve v češtině mohou doplnit celkový pohled učitele na situaci v ČR:

časopis Aikidó 2/1997 “Smysl aikida není jen na tatami” (rozhovor s MQ),
časopis Aikidó 1/1998 “Rozhovor s panem Michelem Quarantou” (překlad z časopisu SAA),
časopis Samurai 2/2001 “Jen mistr může být učitelem” (rozhovor s MQ).

Pozorní čeští čtenáři se tedy mohli s panem Michelem Quarantou seznámit již vícekrát. Čeští aikidisté si mohli poprvé zacvičit s asistentem Technického ředitele ACSA (a tehdy již rok i ČAA) během první Zimní školy ČAA v Praze v únoru r. 1995 a mohli zhlédnout i jeho mistrovskou práci jako ukeho během ukázky šihana Masatomi Ikedy na 2. Slavnosti budó. Na kratší dobu pak navštěvoval i Letní školy ČAA v Českých Budějovicích.

Slovenští kolegové organizovali jeho první stáž v Trnavě v říjnu r. 1995 a s koncem téhož roku pověřil.šihan M. Ikeda pana M. Ouarantu jako asistenta Technického ředitele SAA úkolem vykonávat na Slovensku stejnou práci jako v Čechách vykonával od začátku r. 1994 pan Daniel Vetter. V květnu r. 1997 proběhla první stáž pana M. Quaranty v Ostravě a od podzimu r. 1997 přešlo organizačně pod Slovenskou asociaci aikidó i několik českých klubů, které vystoupily z ČAA (Karviná, Ostrava, Praha, Třinec). V následujících letech probíhaly v Ostravě a Třinci jeho pravidelné stáže spojené s návštěvami pražského Aikido Centrum Fudóshin. Na podzim r. 2000 a začátkem r. 2001 otevřel pan M. Quaranta ve spolupráci se šihanem M. Ikedou a českými spolupracovníky Aikido Ikeda Dojo v Praze a v Děčíně. Výjimečné kvality učitele se velmi rychle projevily na vývoji slovenského, a jistě i českého aikidó.

S přihlédnutím ke všem neoddiskutovatelným zásluhám pana M. Quaranty o rozvoj aikidó v našich zemích se však domnívám, a stejně tak i doufám, že již zmíněný zjednodušený pohled na vývoj aikidó v zahraničí, se týká především Slovenska a dalších “východních” zemí a ne zcela přesně postihuje situaci v Čechách, tj. počátky, historii a vývoj aikidó (minimálně od r. 1986, kterými se v tomto textu nebudu zabývat), ani úlohu učitelů českých i zahraničních, kteří pomáhali a přispěli ke vzniku ČAA a jejímu rozvoji.

Od r. 1992 se v Čechách datuje spolupráce se šihanem Masatomi Ikedou (první stáž v únoru 1992, druhá v dubnu 1993), od r. 1994  ustanoveným jako Technický ředitel ČAA. Čechy byly první zemí, kde se mimo Švýcarsko šihan M. Ikeda systematicky věnoval rozvoji aikidó i jeho místní organizaci, a jakýmsi “prubířským” kamenem budoucí spolupráce s dalšími “východoevropskými” zeměmi. Šihanovy zkušenosti, “domovská” organizace ACSA a její struktura, byly vzorem pro strukturování ČAA (Stanovy, Prováděcí předpis, Technický předpis), a především bez mravenčí práce i pochopení pro místních specifika ze strany jeho asistenta pana Daniela Vettera by mnohdy naše organizace aikidó tápala. Mnohé základní organizační dokumenty, které byly vytvářeny v rámci ČAA i úsilím a přičiněním českých odpovědných činovníků, se pak staly jakýmsi vzorem dalším organizacím, které je v té či oné podobě, včetně SAA, převzaly a přizpůsobily svým místním podmínkám. Pomoc a pochopení ze strany organizace ACSA, které byly od začátku poskytovány prostřednictvím šihana M. Ikedy, je však třeba více zmínit.

Nebudu se podrobněji zabývat vlivem všech zahraničních učitelů na rozvoj aikidó v Čechách, musím však alespoň v rámci naší organizace připomenout, a nejen ze slušnosti:

V letech 1992–98 do pražského klubu AKP na “soukromé” stáže dojížděli učitelé tzv. “francouzského” stylu (B. Mathise a P. Gouttard) praktikující v systému francouzského šihana CH. Tissiera (byl jistě ovlivněn především šihanem Jamagučim, ale i dóšuem Kiššomaruem Uešibou). Od roku 1996 (pravidelně s “porevoluční” přestávkou již od r. 1986) na Národních stážích ČAA vyučuje pan Giorgio Veneri, představitel “italského” stylu, který je ovlivněn především šihanem H. Tadou (mimo jiné i učitelem šihana M. Ikedy).

Od roku 1992 do Čech, nejprve samozřejmě na “soukromé” stáže, dojíždějí švýcarští učitelé B. Caloz a G. Mezzo, od roku 1993 dále R. Schmocker. Od založení ČAA vyučují pravidelně (s výjimkami) na jedné Národní stáži ČAA ročně. Všichni jmenovaní jsou členové šidóšakai ACSA a nositelé titulu šidóin uděleného jim šihanem M. Ikedou (tj. asistent šihana se základní povinností být nápomocen šihanovi při vykonávání jeho učitelské činnosti). Až do loňského roku byly jejich cestovní náklady hrazeny díky finační pomoci ACSA.

A tak jen pro upřesnění malá statistika působení zahraničních učitelů ČAA:

Nejprve oprava plakátu (viz Aikidó 2/1997) M. Quaranta – aikidó cvičí od 1973, tj. 28 let.
Bernard Caloz – nar. 1938 / aikidó cvičí od r. 1961, tj. 40 let / 6. dan / v Praze dodnes 8x.
Gildo Mezzo – nar. 1945 / aikidó cvičí od začátku 60. let, tj. 40 let / 6. dan / v Čechách dodnes 10x.
Roger Schmocker – nar. 1949 / aikidó cvičí od r. 1969, tj. 31 let / 5. dan / v Čechách dodnes 8x.

Technickým ředitelem ACSA byl ustanoven šihan Masatomi Ikeda až v roce 1977. Všichni jmenovaní začínali aikidó s jinými učiteli (H. Tada, N. Tamura) a zkoušky na první či druhý dan skládali pod jejich dohledem. Mimo jiné i proto ne všichni dnes z hlediska techniky “cvičí výhradně systém senseie M. Ikedy”, ačkoli jsem si jistý, že všichni “svým způsobem” reprezentují aikidó a strukturu organizace ACSA vedené jejím technickým ředitelem. Mimo jiné i díky multi-jazykovému prostředí Švýcarska, všichni hovoří více jazyky (včetně japonsky), ačkoli pro naše potřeby je většinou plně dostačující nejspíše angličtina. Mimo jednoho z nich však nikdo není profesionálem v aikidó, možná proto se nemohou rozvoji aikidó věnovat s plným nasazením a jejich pomoc rozvoji naší organizace lze nazvat soukromou či ne-profesionální.

Rád bych zájemcům přiblížil i problém “místních” asistentů v ČAA, i když svolení kolegů k tomu nemám a část statistiky může být považována za “sebechválu”. Slovensko (SAA), a nevím jak další země, dodnes nezná systém, který se rozvíjel v rámci naší organizace již záhy po založení. V ČAA existuje od roku 1995 zkouškový systém (stupně kjú) a systém stáží (od roku 1996 Regionálních stáží ČAA) českých učitelů, pověřených tímto úkolem Technickým ředitelem ČAA. V různých městech a klubech ČAA po celých Čechách proběhlo od roku 1994–95 celkově 13 stáží a od roku 1996 dodnes celkově 83 Regionálních stáží ČAA. Členové šidóšakai ČAA jsou dnes držitelé titulu fukušidóin (tj. pomocník při vyučování se základní povinností být nápomocen šihanovi při vykonávání jeho učitelské činnosti), prakticky všichni nositelé druhého (11) a třetího danu (3) začínali s aikidó před založením ČAA i pod vlivem dalších učitelů. Všichni členové júdanša, někteří a zvláště mladší možná snadněji, stále přijímají, učí se a vyučují podle svých schopností systém šihana M. Ikedy.

A tak jen pro upřesnění malá statistika učitelů RS ČAA:
Miroslav Kodym – nar. 1953 / aikidó cvičí od r. 1981, tj. 20 let / 3. dan / celkem 41 RS ČAA
Karel Slapnička – nar. 1953 / aikidó cvičí od r. 1986, tj. 15 let / 3. dan / celkem 16 RS ČAA
David Kubánek – nar. 1971 / aikidó cvičí od r. 1988, tj. 13 let / 2. dan / celkem 10 RS ČAA
Radek Růžička – nar. 1967 / aikidó cvičí od r. 1989, tj. 12 let / 2. dan / celkem 14 RS ČAA

Jediným profesionálem z nich (od r.1996) je první jmenovaný. Profesionalita ve smyslu “za peníze” má v naší oblasti ovšem dodnes a leckdy hanlivý nádech. Fixní odměnu za Regionální stáže ČAA, které často obnášejí deset až dvanáct hodin výuky za víkend, však při vší představivosti nelze považovat za plně profesionální odměnu. A tak lze jen ocenit entuziasmus všech jmenovaných i dalších “místních” asistentů a učitelů, kteří usilovně pracují pro rozvoj aikidó v ČAA.

Bez souhlasu dále zmiňovaného se mi nejhůře bude psát o osobě, pro rozvoj struktury ČAA a systému šihana M. Ikedy (didaktického, technického, zkouškového) jistě dosud nejdůležitější. Bohužel nemohu zájemce, z nichž mnozí znají švýcarského učitele “jen ze stáží či zkoušek” a neznají ho tak jako já nebo někteří kolegové z mnoho let trvající úzké spolupráce, uspokojit prostým odkazem na rozhovory a rady, které nám v soukromí poskytl, ale nikdy nepublikoval, ačkoli se o to nejen za redakci časopisu Aikidó již dlouhodobě bez úspěchu snažím.

A tak jen co nejstručněji o činnosti asistenta TŘ ČAA:

Poprvé byl z pověření šihana M. Ikedy na soukromé návštěvě Prahy v létě roku 1991. Šihana pak provázel při jeho prvních stážích v Praze v letech 1992 a 1993, jako jeho sekretář a nejbližší spolupracovník pomáhal při všech “předasociačních” i asociačních jednáních, které vedly ke vzniku ČAA. V letech 1994–95, nejprve sám a později jako vedoucí tříčlenné zkušební komise ČAA, “zmapoval” celou členskou základnu ČAA při zkouškách na 6.–1. kjú (část pravomocí postupně přebírali ve svých klubech a na RS ČAA čeští zkušební komisaři). V červenci 1994 vedl první Letní školu aikidó ČAA v Hranicích na Moravě a od roku 1994 dodnes vyučoval čtyřikrát do roka na NS ČAA v různých městech republiky – dosud 29x. Celou svou činností tak připravil organizaci a úrodnou půdu pro působení Technického ředitele ČAA u nás, tj. na týdenních Letních školách ČAA v Českých Budějovicích – dosud 6x a víkendových Zimních školách ČAA v Praze – dosud 7x. Při všech těchto akcích doprovázel šihana jako uke, a protože je také “multi-jazykově” vybavený, jako překladatel.

Plakáty na Národní stáže asistenta TŘ a zkušebního komisaře ČAA, s výjimkou jeho první stáže před založením ČAA v říjnu 1993, jsou zdobeny jednoduchou kresbou dvojice aikidistů svázaných prostým grafickým symbolem obi, převzatým se souhlasem šihana ze znaku Aikido Ikeda Dojo. Po mnoha urgencích poskytl až příliš skromný intelektuál jen základní informace pro vynucený medailon na webové stránky ČAA.

A tak pro ty, kteří přístup na internet nemají a z plakátů to nevyčtou:

Daniel Vetter
narozený : 1955, Curych, Švýcarsko
aikidó : cvičí od r. 1973, od r. 1980 student senseie M. Ikedy, 4. dan udělen v r. 1996
další : Zen (1980–82, Dešimaru Roši), Hódžó a Genki-Kai (M. Ikeda), Ki-no ren ma (H. Tada)
dódžó : Aikido Schule Wintherthur
profese : učitel hry na klasickou kytaru

A na závěr snad jen… Ten “horký brambor” totiž si stále jsem mohl jen z ruky jedné vlastní do druhé své přehazovat. Riziko kritiky, které můj článek jistě vyvolá, rozhodl jsem se dne jednoho na sebe vzít. Staro-novým diskusím tím jistě nezabráním, ani takové poslání necítím, další vývoj situace vlastními cestičkami se stejně vydá a mnoho z nás v příkopu podél cest zanechá. Jak známo je, a úvodní odstavce textu toho to jen stvrzují, styl můj bývá až k nečitelnosti košatý. Z větší části jsem se pokusil o vyjádření snad “objektivnější” a text více faktografický. Vychladnout horký ten brambor musí teď nechat jen ruce a pozornost čtenářů…

Napsal Miroslav Kodym