Kodym M.: Shung Do Kwan a Gildo Mezzo (Aikidó 96/1)

Když mě na vánoce 89 nabídl šéf mezinárodních Les Montreurs d´Images Geneve angažmá v divadle cestujícím v létě s “cirkusovým” týpí po Evropě, netušil jsem, co mě čeká a nutnou chvíli váhal. Evropa se po revoluci v Čechách otevírala, se zpožděním jsem si mohl splnit sen odrostlíka 60. let. Pochyby jsem měl o svých jazykových a profesních hudebně-dramaticko-výtvarných schopnostech. Doporučoval mě a přesvědčil jiný fakt. Aikido…

Marco Jaccoud byl 2. Dan, součástí pohybové praxe divadla i všech představení byly prvky aikida. Všechny role, které jsem pak odehrál, byly kupodivu agresivní a záporné (mimo jiné český estébák), bez pohybových zkušeností z tatami nemožné. Po devíti letech hledání cesty Na Balkáně to znamenalo denní trénink v divadle, večerní a víkendo-vou praxi s vyspělými aikidisty a dobrými učiteli. Mimo letní sezónu hlavně v Ženevě… Dojo Onex (B. Caloz), stáže ve Švýcarsku (M. Ikeda), ve Francii (Ch. Tissier, P. Norbelly, B. Mathis, P. Gouttard, J. P. Merit) a hlavně 3x týdně Shung Do Kwan.

SDK je multicentrum japonských bojových umění s disciplínami – džudó, karatedó, kendó, iaidó, džodó, kjudó, yoseikan budó (po těch jsem jen pokukoval), duchovně vedené Pascalem Krigerem. Jeho kaligrafie (7. Dan Shodo) a mistrovství ostatně znáte (iaidó, džodó, džudó).

Zlaté časy cizince posledního na tatami (v SDK je hodně přes 20 Danů), tréma při zkouškách na 1. kyu… a setkávání se s mlčenlivým učitelem udržujícím si odstup panem Gildem Mezzem, vedoucím sekce aikidó SDK. Koho jsem na tatami potkal, toho jsem zval do Prahy. Někteří časem přijeli a přijíždějí, pan Ikeda se stal naším Shihanem. Nejméně jsem čekal, že pozvání přijme Gildo.

Když přilétal poprvé v říjnu 92, čekal jsem na letišti s obavami, zda dětský pokoj a domácká pohostinnost rozptýlí jeho rezervovanost. Z letadla vystoupil “jiný” člověk a rozesmátá Pauline. Další rok jsme projeli Čechy i Moravu, Pauline s rukou na pásce, příští rok sbírali houby v jižních Čechách. Stali se z nás přátelé…

Letos naplnil Gildo neuvěřitelné kulaté výročí a přivezl s sebou 8 svých žáků. Při jeho 4. stáži se nás sešlo více než 100. Kolik bude SDK a Čechů příště?

“Rezervovaný” učitel nám poskytl i rozhovor……………….

Miroslav Kodym

Dřívější praktikanti tě již dobře znají, ale noví (nové) ne. Začněme tedy od začátku – například… tvoje kariéra aikidoky: nenarodil ses přímo v kimonu?

Ne, přímo ne. S džudó jsem začal v šestnácti a praktikoval ho do jedenadvaceti. V dódžó, kde jsem cvičil, následoval kurz aikidó hned po kurzu džudó – a tak jsem to jednou zkusil. Pak jsem se zabýval čím dále tím více aikidó… a čím dál tím méně džudó. To se přihodilo někdy koncem šedesátých let a aikidó ještě nebylo moc známé. Naším profesorem byl pilot Swissairu, který létal na lince Zurich – Tókjó. Při svých přestávkách navštěvoval zvláštní kurzy a vždycky, když se vrátil do Švýcarska, běžel nám do dódžó ukázat, co se naučil, dokud to nezapomene. To byly teprve první krůčky aikidó v Ženevě a od tohoto stavu jsem začínal. Tak jsem to dělal tři roky a pak jsem odjel do Japonska. Jel jsem tam na rok, ale později jsem sehnal zaměstnání, snadněji, než bych si pomyslel, a zůstal jsem tam pět let. Když jsem se vrátil do Švýcarska, šel jsem znova do dódžó, kde jsem s aikidó začínal, ale už jsem tam neměl co dělat. Během mého pobytu v Japonsku byla založena ACSA (Association Culturelle Suisse d´Aikido), a tak jsem šel navštívit nové dódžó, které otevřeli.

V Shung Do Kwan (SDK) se aikidó vyučovalo metodou Močizuki. V roce, kdy Močizuki změnil název své metody na yoseikan budó, požádali mě v SDK, abych převzal sekci aikidó, ale ve stylu M. Uešiby – Aikikai. Nejdříve jsem míval jeden kurz týdně (to jsme byli tři a já). Během let to přibývalo: dvakrát, třikrát a nyní čtyřikrát týdně. Na tom jsme skončili.

Proč ses vlastně nerozhodl věnovat se aikidó profesionálně?

Vrtalo mi to hlavou, ale chtěl jsem si zachovat profesionalitu v jiném oboru. Jsem kuchař a v té době jsem to zaměstnání měl rád. A pak jsem si myslel, že kdybych si vydělával na živobytí vyučováním, mohlo by to změnit můj vztah k aikidó a omezit mou svobodu při praktikování. Ostatně jsem nechtěl vyučovat hned od začátku – byla to spíše shoda okolností.

Žil jsi několik let v Japonsku – a také po japonsku. Jaké dojmy to v tobě zanechalo?

Přijet do Japonska, to je jako přistát na jiné planetě. Každý den odhaluješ spoustu nových věcí, každou hodinu tě něco překvapí, zvláště jsi-li zvědavý cizinec, jako jsem byl já. Mají úplně jinou mentalitu než my a pochopit jak žijí, a především jak myslí, na to pět let nestačí. Tak dvacet – pětadvacet. Chovají se tak odlišně, že můžeš mít dojem, že to dělají obráceně než my. Knihy a noviny čtou například od poslední stránky. Nejdříve jsem si říkal: “To čtou knihy od konce.” Nakonec jsem pochopil, že čtou opačným směrem. Protože jsem přizpůsobivý, včlením se snadno do prostředí, kde právě jsem. A protože jsem odjel docela mladý, v pětadvaceti, trochu to změnilo i mou mentalitu. Ale i po pěti létech byly věci, do kterých jsem se nemohl vžít. Například způsob, jak pracují nebo jak jsou vychováváni. V japonské výchově, která začíná od útlého mládí, musí jít všichni stejnou cestou a stejným směrem. To je právě, jak si myslím, zdrojem jejich velké síly: kolektivní síly, zatímco my jsme velcí individualisté. Abychom se však vrátili k výchově (mluvím o době, kdy jsem tam byl, mohlo se to všechno změnit). Od šesti let mladí Japonečkové vědí, co budou dělat a co musí udělat, aby toho dosáhli. V osmnácti už vědí, u které firmy budou pracovat a na kterou univerzitu musí jít, aby tam mohli pracovat. Všechno je nalinkované, nesmíš uhnout z cesty, abys nebyl považován za páriu nebo asociála. To je pro nás nepochopitelné. A japonské pracovní tempo, to je úplně šílené, ale pro mne to bylo něco trochu jiného. Vedl jsem restauraci, kde se podávala švýcarská kuchyně, a stejný výkon nás bylo dvakrát tolik než u nás. Ale tam, s jejich mentalitou, s jejich respektem k tradicím a také s jistým nedostatkem iniciativy, tam to bylo nutné, aby to fungovalo. Říkával jsem si, že kdyby měli švýcarskou produktivitu, byla by půlka světa nezaměstnaná.

Je to těžko pochopitelná země. Jak už jsem říkal, připadáš si jako na Měsíci, ale přes své zvláštnosti je to země, která tě nadchne svou kulturou a autonomií, jak ji poznáváš.

Nám, kteří si tam nemůžeme vyjet, můžeš nám říci něco o prostředí v Aikikai?

Byl jsem tam začátkem sedmdesátých let a jak jsem slyšel, už to tam není k vidění. Především tam bylo velmi málo cizinců. V kurzu bylo čtyřicet Japonců na tři čtyři cizince. Za těch pět let, co jsem navštěvoval dódžó, jsem tam byl jediný Švýcar. Bylo tam pár Francouzů, pár Američanů, a ti žili více méně v klanech. V dódžó vedl kurz každý den jiný mistr, ale Došu měl kurz každé ráno. Nemohl jsem ho bohužel navštěvovat častěji, protože začínal velmi brzo a já jsem pracoval do pozdních hodin. Většina mistrů byla mimo kurzy velmi těžko dostupná. Vyjímkou byli mistři Saotome a Macuda. To byli ostatně s Jamagučim mí oblíbení sensei.

Když se začíná s aikidó, často se stává, že se z jednoho kurzu na druhý úplně vytratí pocit začátečníka. Dostavuje se tenhle pocit zázračného pokroku jen u začátečníků?

Ne. Vždyť každý se pořád učí, trénuje, piluje a každý má dny, kdy to jde hůř než jindy. Když se začíná, je to možná výraznější, prvního půl roku, ale s takovými pozitivními i negativními pocity se setkáváš během celého praktikování. A je to koneckonců dobře. Mně se třeba stává, že někdy poměrně dlouho, měsíc, dva, dobře neprociťuji nějakou techniku “zevnitř” (protože z vnějšku to asi moc dobře vidět není), a někdy se při technice, která mi šla dobře, cítím hůř. A naopak – to se pořád střídá. Týká se to však jedné, dvou přesně vymezených technik. Myslím, že se to stává všem, každému podle jeho úrovně.

Pomohlo ti aikidó lépe se fyzicky a psychologicky poznat?

Jestli lépe poznat, to nevím. Ale zlepšit se, to ano. Aikidó “do mne vstoupilo skrze pot a vystoupilo ze mne skrze ducha”. Všechno, co se na tatami učíme o harmonii, o tom, abychom se pohybovali stejným směrem jako náš protějšek, abychom odhadli, co udělá, to všechno mi pomohlo. V aikidó je hodně fyzického, ale může se to promítat do našeho všedního života: aikidó mě naučilo respektovat jiné lidi, pokusit se chápat jejich názor, i když se mi nelíbí. Neříkám, že se to vždycky podaří. Najdou se staré pohnutky, které někdy převáží a vyplavou na povrch. Ale co vidím často, dokonce čím dál tím častěji, že se to nedaří ostatním. Vzhledem k tomu, že jsem velmi rezervovaný, je pro mne aikidó něco jako druhá rodina: získal jsem v něm mnoho přátel, kdežto před tím jsem byl tak trochu poustevník. Aikidó mi ukázalo, že nejsem stvořený pro zápas, zčásti jsem se právě proto rozloučil s džudó. Mám spíše pacifistickou povahu a byl jsem idealista. Chtěl jsem odvést dobrý výkon, udělat vynikající chvat, aniž bych si při tom musel představovat, že mi protivník právě zabil matku, a vyrazit na něj s pěnou u úst. Zápasnická filozofie se mi spíše protiví: když si představím, kolik lidí se snaží, aby zvítězil jen jeden jediný. Například takový závod Paříž – Dakar: tolik se všichni ženou do Dakaru a nikdo z nich tam nezůstane!

Máš pocit, že pokračuješ v aikidó i mimo tatami a že žiješ v duchu aikidó?

Ano, myslím si to: jak už jsem se zmínil, u mne prochází aikidó tělem, než dojde do duše. Tím spojovacím článkem mezi tělesnem a duševnem je podle mne ki. Probíhá-li proud správně, musí to člověku nutně přinést i něco jiného kromě aikidó. I to však je podvědomé: nemyslím 24 hodin denně v aikidó.

Praktikuješ již mnoho let. Je to pro tebe neodmyslitelné nebo by ses toho mohl zříci? Uvažovals o tom někdy?

Už se mi to stalo, ale záleží to na tom, jaký je den. Někdy si myslím, že bych se bez toho mohl obejít a dělat něco jiného – třeba muziku. Jindy uvažuji o tom, že bych to těžko opouštěl. Představuje přece jen velkou část mého života a stalo se to něčím tak přirozeným jako čištění zubů. Asi bych mohl přestat vyučovat, ale ne praktikovat. Dokud mi to mé tělesné síly dovolí, budu pokračovat.

SDK je multicentrum, protože se tam vyučuje k deseti disciplínám. V čem je podle tebe aikidó specifické v porovnání s jinými bojovými uměními?

Především v tom, že se nezávodí, a z toho vyplývá, že způsob učení je naprosto jiný: je to spíše hledání sebe sama. Například v džudó je třeba se připravovat na den “D”, to znamená na den závodů, je třeba shazovat váhu. Tak se začne cvičit s činkami nebo jinak, a to nemá nic společného s praktikováním. Zato v aikidó není žádný den “D”, nepřipravuješ se k žádnému zvláštnímu datu, učíš se a hledáš se nepřetržitě. Více pozornosti než v jiných bojových uměních se také věnuje způsobu zacházení s energií, je více času soustředit svůj energický potenciál a nasměrovat ho správným směrem a správnou cestou.

Co nejdůležitějšího by sis přál předávat svým vyučováním?

To málo, co umím. Snažím se dávat vše: Zpočátku jsem někdy sám sebe nachytal, že se mi chce vyučovat jen to, co dobře ovládám, ale pokaždé jsem si vynadal a řekl jsem si, že je třeba vyučovat všechno, i když to nemám rád, že je třeba dělat všechno, i když to nemám rád. A myslím že je to stejné pro všechny lidi, tedy i pro žáky. Kdyby se mohli vyhnout provádění některých pohybů, nedělali by je. Přišel jsem na to, že vyučování je i dobrá škola, protože musím všechno ukázat, a tedy všechno provádět, a to přináší hodně i vyučujícímu. A pak to záleží na okolnostech: jsou dny, kdy se mi chce věnovat se technice, jen tak, chladně, bez mluvení, bez opravdového kladení rukou a nohou. A jsou jiné dny, kdy mám chuť soustřeďovat energii, aby sledovala stejný směr pohybu, vypracovávat pohled, ruce. A jsou zase jiné dny, kdy mám chuť (směje se) “využívat” toho, co jsem se naučil, a zaujmout pevný postoj odpovídající úrovni mého aikidó… ale ty dny si záměrně nevybírám, to přijde samozřejmě, podle stavu ducha.

Vzpomínáš si ještě na začátky SDK? Jsi spokojen s rozvojem aikidó?

Nejsem ani zklamán, ani spokojen. Nicméně – je to už dvacet let, když se ohlédnu zpátky – mám maličký pocit hrdosti. Být při své neposednosti věrný dvacet let, na to jsem pyšný. Spokojený? Jisté je, že mám svá zadostiučinění: že to vydrželo tak dlouho, že mám žáky, kteří tu jsou od začátku. Moje satisfakce není v úrovni techniky, moje satisfakce je v lidské úrovni. A potom jsem se vždycky snažil zůstat sám sebou: nikdy jsem nikoho nepřemlouval, aby se věnoval aikidó, vždycky jsem chtěl, aby tu byli lidé ze své přirozené vůle, protože si to sami přejí. Nikdy jsem aikidó nedělal reklamu, to je možná trochu chyba, ale také jsem nikdy aikidó neprodával. Nikdy jsem zvlášť nepovzbuzoval ty, kteří měli potíže s tím, aby zůstali, ani jsem nikomu nic nerozmlouval. Odjakživa jsem byl a stále zůstávám vstřícný k pořádání stáží s jinými profesory. Je v tom taky kus hrdosti, že jsem si zachoval tuhle otevřenost a nechtěl jsem se zmocnit svých žáků jen pro sebe. To jsou satisfakce, ale byla i zklamání, dokonce neúspěchy: Je mnoho “ztrát”, lidí kteří začnou a nepokračují. Za těch dvacet let je jich strašně moc. Možná, že jsem je měl víc povzbuzovat, ale to není můj způsob jednání, nebyl a nebude. Mojí zásadou je nechat lidem svobodnou volbu, protože věřím, že to, co vkládám já, má stejnou cenu jako jejich vklad.

Chtěli bychom využít této příližitosti k tomu, abychom ti blahopřáli a poděkovali za kvalitu tvého vyučování. A jak ty jsi spokojen s námi, svými žáky?

Lidé tady jsou motivovaní, mají dobrou disciplínu, úroveň techniky je dobrá, a hlavně mám rád ovzduší, které tu vládne na tatami: energie mezi profesorem a žákem se dobře předává a je tedy příjemné dávat u vás stáže. Žáci, to je feed-back: jsou dny, kdy jsem spokojený, a dny, kdy si říkám, že na tom a tom bych měl trochu zapracovat, protože žáci jsou jako zrcadlo. Někdy mi zrcadlo říká “jde to”, někdy “za nic to nestojí”. Co se týče mne, já dávám. Jsou takoví, kteří berou, kteří berou všechno. Jsou dokonce takoví, kteří kradou – ti jsou nejlepší (já jsem to vlastně dělal stejně, protože v Japonsku, tam se nevysvětluje tolik, jako u nás) – já jen stanovím hranice, aby se to nepřehánělo, to je vše. A potom to chce už jen vlastní zkušenosti.

Co bys přál aikidó v Ženevě a ve Švýcarsku?

Mám dávný sen: ve Švýcarsku je nás 2000 aikidoků, možná ani ne, a máme tu čtyři nebo pět federací. To je nepředstavitelné tříštění sil. Ale není to typické jen pro Švýcarsko, vypadá to, jako by za to mohlo aikidó. V džudó se pořádají závody. Kdo zvítězí, je nejsilnější. Nejsilnější určuje, co bude dál. V aikidó se však nezávodí, aikidó se oceňuje, jako oceňujeme hudbu nebo obraz – a kdokoli může mít svůj styl. Když si však každý pěstuje své odvětvíčko a bourá mosty a staví bariéry, to už je moc. My se tady ve Švýcarsku mezi jednotlivými federacemi ani neznáme. Zkusili svolat shromáždění dvou největších federací, ale jedna chtěla spolknout druhou a naopak. V Ženevě se alespoň navzájem navštěvujeme: při stáži SDK mohou přijít lidé z ostatních federací – to je zatím všecko. Je škoda takhle mrhat silami, když je nás tak málo.

Máš nějaké jiné záliby kromě aikidó a Pauliny?

Muziku a cestování. Z cestování jsem byl vždycky nadšený. A také rád… nedělám nic, lehnu si – to ale netrvá nikdy dlouho, protože mám potřebu pohybovat se.

Máš své tajné přání aikidoky?

Kdyby bylo tajné, tak bych ho neprozradil! Chtěl bych zkrátka a jednoduše pokračovat, jak nejdéle to půjde, a možná… ano, mým snem by bylo mít dódžó doma, jako v Japonsku: soukromé dódžó.

Připravil Miroslav Kodym